II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce po žalované požadoval částku 110.000,- Kč s příslušenstvím
představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná na jeho úkor získala. Uvedl,
že je odběratelem elektřiny, kterou mu dodává žalovaná do jeho restaurace. Dne
29. 3. 2000 zaměstnanci žalované při kontrole měřícího zařízení zjistili jeho
poškození a žalovaná proto po něm žádala zaplacení částky 220.250,- Kč jako
náhrady škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny. Ačkoli s tímto
požadavkem nesouhlasil, žalované zaplatil částku 110.000,- Kč v obavě, že jinak
uskuteční svou výhrůžku a přeruší dodávku elektřiny.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2003, č. j. 46 Cm 179/2002-106,
zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vydat žalobci bezdůvodné
obohacení ve výši 110.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 18. 8. 2000 do
zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. května 2004, č. j.
12 Cmo 6/2004-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce odebíral od žalované elektřinu v jím
provozované restauraci D. Dne 19. 11. 1998 zde byl nainstalován elektroměr č.
DR 330, o čemž byl vystaven doklad č. 314067 s potvrzeným stavem. Dne 29. 3.
2000 zaměstnanci žalované při kontrole tohoto elektroměru zjistili, že došlo k
jeho poškození zásahem do plomb a vyvrtáním otvoru do spodní části, čímž byl
umožněn přístup k měřící části elektroměru. Takto poškozený elektroměr proto
vyměnili za jiný č. T000 807. Žalovaná dopisem ze dne 25. 4. 2000 vyzvala
žalobce k úhradě částky 220.250,- Kč jako náhrady škody ve smyslu § 7 vyhlášky
č. 169/1995 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny
a o způsobu výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem elektřiny
(dále jen „vyhláška“). Zároveň jej upozornila, že v případě nezaplacení bude
dodávka elektřiny přerušena. Žalobce zaplatil žalované částku 110.000,- Kč,
přičemž dopisem ze dne 31. 7. 2000 jí sdělil, že nesouhlasí s požadovanou
částkou co do důvodů i výše. Z takto zjištěného skutkového stavu soudy obou
stupňů shodně dovodily, že žalovaná na úkor žalobce bezdůvodné obohacení
nezískala (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném
znění - dále jen „obč. zák.“). Bylo-li zjištěno, že na měřícím zařízení bylo
porušeno zajištění proti neoprávněnému odběru, pak jde o neoprávněný odběr
elektřiny ve smyslu § 22 odst. 1 písm. d/ zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní
energetické komisi, v tehdy platném znění (dále jen „ zákon“). Žalované pak
přísluší právo na náhradu škody vzniklé neoprávněným odběrem, jejíž výpočet
stanoví vyhláška (§ 22 odst. 2 zákona). Odpovědnost odběratele za neoprávněný
odběr dle skutkové podstaty § 22 odst. 1 písm. d/ zákona je objektivní a
postačuje proto zjištění, že k němu došlo. Plnění žalobce přijaté žalovanou
proto nemůže být plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Nepřisvědčily ani argumentaci žalobce, že ze strany žalované došlo k bezprávné
výhrůžce. Jestliže právo omezit či přerušit v nezbytném rozsahu dodávku
elektřiny při neoprávněném odběru vyplývá z § 9 odst. 4 písm. f/ zákona, pak
upozornění žalobce žalovanou na možnost přerušení dodávky elektřiny pro případ
neuhrazení požadované částky nemůže představovat bezprávnou výhrůžku a žalované
tak nevzniklo bezdůvodné obohacení ani přijetím plnění z neplatného právního
úkonu (§ 37 a § 451 odst. 2 obč. zák.). Pokud žalobce tvrdil, že elektroměr
poškodili zaměstnanci žalované, soudy shodně uzavřely, že se mu toto tvrzení
nepodařilo prokázat, když k němu neoznačil žádný důkaz a tvrzená skutečnost
nevyplynula ani z žádného provedeného důkazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, jelikož „výklad Vrchního soudu v Praze i
Městského soudu v Praze by mohl poškozovat tisíce domácností, které mají v
chodbách nájemních či jiných domů umístěny měřící zařízení, nejsou uzamčena a
kdokoliv má tak přístup k těmto zařízením“. Odvolacímu soudu vytkl, že rozhodl
v rozporu s provedenými důkazy, jimiž má žalobce za prokázané, že poškození
elektroměru bylo zjištěno mimo odběrné místo. Zdůraznil, že ani ve znaleckém
posudku se neuvádí, kdo a kdy poškození měřícího zařízení způsobil. Navrhl
proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.
s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí
první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal. Zbývá proto zvažovat
přípustnost dovolání výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle
něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Naproti tomu je zcela
vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybňovat skutková zjištění, z nichž
odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srovnej výslovné znění § 241a
odst. 3 o. s. ř., které omezuje tento dovolací důvod na dovolání přípustná
podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Proto musí dovolací soud při
řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
V dané věci je žalobcem požadováno vydání bezdůvodného obohacení, které měla na
jeho úkor získat žalovaná. Odvolací soud založil právní posouzení věci (stejně
jako soud prvního stupně) na závěru, že žalobcovo plnění poskytnuté žalované
není plněním bez právního důvodu ani plněním z neplatného právního úkonu. Na
podkladě zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že žalovaná (dodavatel
elektřiny) v souladu s § 22 odst. 1 písm. d/ zákona po žalobci požadovala
úhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny, neboť u žalobce (odběratele
elektřiny) zjistila odběr měřícím zařízením, na kterém bylo porušeno zajištění
proti neoprávněné manipulaci. Za právně irelevantní z hlediska naplnění
skutkové podstaty neoprávněného odběru elektřiny podle § 22 odst. 1 písm. d/
zákona (a tedy i oprávnění žalované požadovat po žalobci náhradu škody podle §
22 odst. 2 zákona a § 7 vyhlášky) pokládal zjištění, zda měřící zařízení
poškodil žalobce coby odběratel. Jestliže žalobce, jak z obsahu dovolacích
námitek vyplývá (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), zpochybňuje správnost právního závěru
odvolacího soudu, že žalovaná na jeho úkor bezdůvodné obohacení nezískala,
argumentací, že poškození měřícího zařízení bylo zjištěno mimo odběrné místo a
že nebylo prokázáno, kdo a kdy je poškodil, brojí proti skutkovým zjištěním, z
nichž odvolací soud při právním posouzením věci vycházel. Tím ve skutečnosti
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který je ovšem v
případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučen.
Kromě toho je mylné přesvědčení žalobce, že jedním z předpokladů naplnění
skutkové podstaty neoprávněného odběru elektřiny definovaného v § 22 odst. 1
písm. d/ zákona je to, že zajištění proti neoprávněné manipulaci na měřícím
zařízení porušil odběratel. Jedině v případě, kdyby se žalobci podařilo
prokázat, že k zásahu do měřicího zařízení ve smyslu § 22 odst. 1 písm. d/
zákona došlo působením třetích osob, nevznikla by mu povinnost žalované náhradu
škody zaplatit. To se však žalobci prokázat nepodařilo, a tak je povinen
žalované náhradu škody vypočítanou podle § 7 vyhlášky uhradit a žalovaná byla k
přijetí tohoto plnění oprávněna; nemohla se tudíž na jeho úkor bezdůvodně
obohatit. Je tedy nepochybné, že odvolací soud právní otázku řešil v souladu s
hmotným právem a napadené rozhodnutí tudíž nemůže mít zásadní právní význam.
Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud proto dovolání podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, jehož
dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo, a žalovaná
v této fázi řízení nevynaložila žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla
proti žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. ledna 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu