33 Odo 942/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce
Z. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému,
advokátem, o zaplacení částky 134.960,60 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 269/99, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. dubna 2003, č. j. 8 Co 32/2003-100, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku 6.265,- Kč k rukám …, advokáta se sídlem …, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 134.960,60 Kč s
příslušenstvím z titulu doplatku ceny díla, kterou mu žalovaný dluží za práce
provedené podle uzavřené smlouvy o dílo.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. července 2002, č. j. 57 C
269/99-84, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 134.960,60 Kč s
21 % úrokem z prodlení z částky 71.032,70 Kč za dobu od 25. 11. 1997 do
zaplacení a 21 % úrokem z prodlení z částky 63.927,90 Kč za dobu od 26. 12.
1997 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech
řízení.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. dubna
2003, č. j. 8 Co 32/2003-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že
žalovaný uzavřel se společností P. spol. s r. o. dne 2. 9. 1996 smlouvu o dílo,
za jejíž předmět sice označili výstavbu rodinného domku na klíč, avšak v této
fázi byla dohodnuta pouze výstavba hrubé stavby rodinného domku s termínem
dokončení v listopadu 1996 za sjednanou cenou ve výši 1,200.000,- Kč bez DPH. Termín dokončení celé stavby byl dojednán na druhé čtvrtletí roku 1997 s tím,
že upřesnění průběhu výstavby po dokončení hrubé stavby a cena celé stavby
budou dohodnuty dodatkem ke smlouvě. Orientační náklady celé stavby včetně
terénních úprav a přípojky byly stanoveny částkou 3,183.000,- Kč. Po dokončení
hrubé stavby k uzavření dodatku ke smlouvě o dílo nedošlo. V červnu 1997 Z. K. za společnost zhotovitele vypracoval rozpočet celkových nákladů na stavbu ve
výši 3,816.733,- Kč. V srpnu 1997 zhotovitel ukončil práce na výstavbě
rodinného domku žalovaného, neboť se s ním nedohodl o ceně díla. Podle zápisu
ze dne 1. 9. 1997 o předání a převzetí stavebních prací na stavbě rodinného
domku, jehož součástí byla i faktura č. 24/97, kterou žalovaný podepsal,
žalovaný převzal stavbu od společnosti zhotovitele dne 17. 11. 1997. Žalobce
podnikající pod obchodním jménem Z. P.-V. se sídlem H., Č. 16, působil
na výstavbě rodinného domku jako subdodavatel na základě ústně uzavřené
smlouvy se zhotovitelem a jako takový provedl dodávku a montáž
ústředního topení bez kotelny, vnitřní kanalizace a rozvodů vody a kanalizace. Tyto práce fakturoval zhotoviteli. V měsíci srpnu 1997 zhotovitel žalobci
oznámil, že ukončil práce na uvedené stavbě. V témže měsíci se žalovaný se
žalobcem ústně dohodli, že žalobce pro žalovaného provede dokončení
zdravotechniky včetně dodávky zařizovacích předmětů, dokončení ústředního
topení, dodání a zkompletování kotelny a dopojení střešních toků na pozemku
žalovaného. Žalovaný se zavázal za dokončení stavby žalobci zaplatit. Dne 29. 9. 1997 zaplatil žalovaný žalobci zálohu na topení ve výši 60.000,- Kč a dne 7. 11. 1997 zálohu na zařizovací předměty a topení ve výši 80.000,-
Kč. Žalobce sjednané práce podle ujednání účastníků provedl. Za dodávku
zařizovacích předmětů vybraných žalovaným a jeho manželkou byly žalobci
fakturovány částky 87.537,10 Kč, 13.431,60 Kč a 15.221,- Kč. Fakturou č. 252/97
ze dne 10. 11. 1997 žalobce vyúčtoval žalovanému k úhradě částku 71.032,70 Kč
včetně DPH za dodávku a montáž sprchové vaničky, vanové baterie
a venkovních svodů a montáž kotelny, když od fakturované částky
211.032,70 Kč odečetl žalovaným zaplacenou zálohu ve výši 140.000,- Kč. K
faktuře byly připojeny dodací listy s rozepsaným materiálem a zařizovacími
předměty. Fakturou č. 285/97 ze dne 15. 12. 197 žalobce vyúčtoval žalovanému k
úhradě částku 63.927,90 Kč včetně DPH za dodávku a montáž zařizovacích
předmětů, dokončení rozvodů ke kotelně a izolaci potrubí v rodinném domku
žalovaného.
K faktuře byl připojen dodací list s podrobným rozpisem dodaného
materiálu v ceně 48.069,70 Kč s vyčíslenými režijními náklady ve výši 1.050,-
Kč a montážními pracemi ve výši 11.764,- Kč. Podle předávacího protokolu ze dne
18. 11. 1997 žalobce jako zhotovitel předal žalovanému jako objednateli zprávu
o revizi plynového zařízení, technickou zprávu, zápis o tlakové zkoušce
odběrového plynového zařízení, protokol o vpuštění plynu, záruční listy
čerpadla, návod k obsluze plynového kotle Vaillant a záruční list Vaillant. Žalovaný žalobci vyúčtované částky nezaplatil.
Odvolací soud se zcela ztotožnil i s právním posouzením věci soudem
prvního stupně. Především přisvědčil jeho závěru, že v souladu s § 631 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění - dále jen „obč.
zák.“, byla mezi účastníky v srpnu 1997 uzavřena platně ústní smlouva o dílo,
jelikož byl účastníky sjednán její předmět (dokončení ústředního topení,
dodávka a montáž zařizovacích předmětů zdravotechniky, dopojení střešních
svodů), termín zhotovení (do konce roku 1997) a finanční plnění za dílo
(žalovaný se zavázal zaplatit žalobci za práce provedené podle smlouvy o dílo).
Odvolací soud zároveň posoudil výši ceny díla požadovanou žalobcem po žalovaném
jako přiměřenou (§ 634 obč. zák.). Oba soudy dovodily, že na
základě jednání mezi žalobcem a žalovaným v srpnu 1997 vznikl právní vztah
pouze mezi těmito účastníky a že žalovaný je ve věci pasivně legitimován. Oba
soudy se shodly i v právním závěru, že smlouva o dílo mezi žalovaným
a společností P. byla platně uzavřena pouze v části týkající se dodávky hrubé
stavby, neboť dodatek smlouvy o dílo uzavřen nebyl a smluvní ujednání ohledně
zbývající části stavby je pro neurčitost neplatné. Závazek společnosti P. ze
smlouvy tak zanikl jeho splněním – dodávkou hrubé stavby (§ 559 odst. 1 obč.
zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), s poukazem na
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytkl odvolacímu soudu nesprávnost
právního závěru, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy
o dílo a že žalovaný je tudíž ve věci pasivně legitimován. V této souvislosti
argumentoval tím, že mu žalobce nevydal v souladu s § 632 obč. zák. potvrzení
obsahující označení předmětu díla, jeho rozsah, jakost, cenu a dobu zhotovení,
které by bylo způsobilé prokázat uzavření smlouvy. Vyslovil nesouhlas se
závěrem, že se účastníci dohodli na předmětu díla a na
poskytnutí ceny za dílo, když „ani odvolací soud neznal přesný předmět díla a
ani nijak nerozebírá, jak byli domluveni na poskytnutí ceny za dílo“. Žalobce
ve svých tvrzeních neuvedl, zda byla cena za dílo sjednána, nebo zda ji bylo
možno stanovit dle rozpočtu, nebo zda šlo o cenu přiměřenou. Z okolnosti, že
žalovaný poskytl žalobci zálohy, nelze podle jeho přesvědčení usuzovat na
dohodu o ceně. Závěr odvolacího soudu o platně uzavřené smlouvě o dílo
mezi účastníky proto podle žalovaného nemá oporu ve skutkových
zjištěních. Za nesprávný pokládá rovněž závěr, že se
společností P. uzavřel platně smlouvu o dílo pouze ohledně hrubé stavby. Má za
to, že uvedená smlouva byla uzavřena platně ohledně výstavby celého domu na
klíč a podrobně rozebírá smluvní ujednání obsažená v uvedené
smlouvě. Pokud bylo ve smlouvě předpokládáno, že její účastníci uzavřou její
dodatek a nestalo se tak, platí smluvní ujednání včetně ceny díla určené
odhadem (§ 636 odst. 1 obč. zák.). Tomuto závěru odpovídají přílohy
dodatku, které nebyly k důkazu provedeny, ač byly navrhovány. Rozsudek
odvolacího soudu navrhl zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce vyslovil přesvědčení, že dovolání žalovaného není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., protože se nejedná o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu. Žalovaný pouze poukazuje na skutková
zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování, a jeho námitky nesprávného
právního posouzení věci k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Pro případ
přípustnosti dovolání navrhl jeho zamítnutí, neboť soudy ze zjištění,
že účastníci se dohodli na předmětu smlouvy o dílo a na finančním plnění za
dílo (tj. ceně díla), dovodily správný právní závěr o platném uzavření smlouvy
o dílo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným
(žalovaným) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s.
ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání v posuzovaném případě přípustné
není, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, který byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývalo proto posoudit přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy,
je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu
s hmotným právem. O otázku zásadního právního významu
naopak nejde, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a
nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 513/99, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 127/2).
Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc
takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je
tudíž výlučně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno
vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř.
neslouží totiž k řešení otázek právních, ale k nápravě případného pochybení
spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. To současně znamená, že dovolací soud při zvažování
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí převzít
skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud při právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může být dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li
pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující a má též relevanci pro obecnou
rozhodovací činnost soudů vůbec. Přípustnost dovolání není založena pouhým
tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní
stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Právní otázky se mohou stát předmětem
dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, která ve
vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Jak je patrno z obsahu dovolání, žalovaný spatřuje naplnění uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. v prvé řadě v
nesprávnosti právního závěru odvolacího soudu, že mezi účastníky byla platně
uzavřena smlouva o dílo při splnění všech zákonných předpokladů obsažených v §
631 obč. zák. Výtka nesprávnosti právního posouzení věci přitom z části vychází
z kritiky správnosti skutkových zjištěních, na nichž odvolací soud právní
posouzení věci založil. Námitky, že odvolací soud chybně vyšel ze zjištění, že
se účastníci dohodli na předmětu díla a na poskytnutí ceny za dílo, ve
skutečnosti představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který
však (jak již bylo výše uvedeno) v případě dovolání, jehož přípustnost je
teprve z hlediska § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zvažována, nelze uplatnit.
Za námitku zpochybňující správnost právního závěru, že smlouva o dílo byla
účastníky uzavřena platně, lze považovat pouze poukaz žalovaného na to, že
neplatnost smlouvy způsobuje skutečnost, že nebyla sjednána výše ceny díla,
resp. typ ceny díla a že žalobce nevystavil žalovanému potvrzení ve smyslu §
632 obč. zák. Dovolací soud však tyto právní otázky za zásadní nepokládá, neboť
nejde o otázky neřešené či řešené rozdílně a ani nelze dovodit, že byly v tomto
případě vyřešeny v rozporu s hmotným právem.
Podle § 631 obč. zák. smlouvou o dílo zavazuje se objednateli ten, komu bylo
dílo zadáno (zhotovitel díla), že je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí.
Soudní praxe je ustálena potud, že ve smyslu § 631 obč. zák. jsou podstatnými
náležitostmi smlouvy o dílo, bez nichž není smlouva platně uzavřena, dohoda o
předmětu smlouvy a o poskytnutí ceny za dílo. Cena díla představuje přitom
úplatu za předmět smlouvy. Stanovení výše ceny díla předpokladem platného
uzavření smlouvy není; nebyla-li sjednána, je objednatel povinen zaplatit cenu
přiměřenou (§ 634 odst. 1 obč. zák.). Totéž platí ohledně vydání potvrzení
podle § 632 obč. zák. Nevydá-li zhotovitel objednateli předmětné potvrzení,
neznamená to, že by smlouva byla z tohoto důvodu neplatná (k tomu srovnej
Jehlička, O., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha :
C. H. Beck, 2003, 836 a násl. s.). Z uvedeného je patrné, že odvolací
soud se od rozhodovací praxe soudů nikterak neodchýlil a nelze mu tedy v tomto
směru vytknout žádné pochybení.
Přisvědčit nelze žalovanému ani v tom, že odvolací soud se nevyslovil k otázce
ceny díla. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud shledal
žalovanou částku odpovídající přiměřené ceně (§ 634 odst. 1 obč. zák.). Ani
tato výtka tedy nebyla způsobilá zpochybnit správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Zabývat se dalšími námitkami žalovaného mířícími proti správnosti právního
závěru odvolacího soudu, že smlouva o dílo mezi žalovaným a společností P. byla
uzavřena platně pouze ohledně hrubé stavby, považoval dovolací soud za
nadbytečné. Pro potvrzení žalobě vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně
totiž odvolacímu soudu postačoval již závěr o platnosti účastníky uzavřené
smlouvy o dílo, která je dvoustranným závazkovým právním vztahem účastníků, z
něhož jim vznikla vzájemná práva a povinnosti (tedy i žalovanému, který je tak
ve věci pasivně legitimován). Zatímco žalobce svůj závazek zhotovitele splnil,
když dílo provedl řádně podle sjednané smlouvy, žalovaný coby objednatel svůj
závazek zaplatit cenu zhotoveného díla nesplnil (§ 634 odst. 1, 2 obč. zák.).
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží - z úřední
povinnosti - jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě, i kdyby byly
dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Lze tak uzavřít, že žádná z námitek vznesených v dovolání není způsobilá
přivodit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací
soud proto uzavřel, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
přípustné, a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.
odmítl.
Přípustnost dovolání nebyla shledána ani pokud jím byl napaden výrok rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení, jenž je svou povahou usnesením.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují § 237 až 239 o. s. ř. Přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení o
nákladech řízení nemá povahu rozhodnutí ve věci samé (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání
není založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému, jehož
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které
mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
6.190,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14
odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění)
a z paušální částky 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v
platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 19. dubna
2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu