NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 947/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. K., jako správce konkursní podstaty úpadce M. K., proti žalované F. spol. s r. o., o zaplacení částky 36.572,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 46/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2005, č. j. 12 Co 459/2005-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. prosince 2005, č. j. 12 Co 459/2005-46, potvrdil k odvolání žalované rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. května 2005, č. j. 26 C 46/2005-20, vydaný jako rozsudek pro uznání, jímž bylo žalované uloženo, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila žalobci částku 36.572,- Kč s 2% úrokem z prodlení ročně od 15. 8. 2002 do zaplacení, a rozhodnuto o nákladech řízení a o soudním poplatku. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalované, jímž je napaden rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, by mohlo být – pokud jde o výrok ve věci samé – přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ proto nepřipadá v úvahu. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ by však mohla být dána pouze v případě, že by jím bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které má – z hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 OSŘ – zásadní právní význam. Tak tomu ovšem v této věci není.
Žalovaná vytýká dovolacímu soudu, že shledal správným postup soudu prvního stupně, který rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 OSŘ přesto, že v době rozhodování měl k dispozici její nesouhlasné vyjádření k nároku uplatněnému v žalobě. Toto vyjádření sice bylo podáno po uplynutí lhůty určené ve výzvě soudu prvního stupně podle § 114b OSŘ, ale s ohledem na to, že z něj zcela jednoznačně plyne, že žalovaná uplatněný nárok neuznává, neměl být rozsudek pro uznání podle jejího názoru vydán. Odvolací soud ovšem rozhodl zcela v souladu se závěry, jež přijal Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 21/2006. Napadený rozsudek tedy spočívá na právní otázce, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a nelze mu proto přiznat zásadní právní význam. Takový význam pak nemůže být dán ani rozporem řešení právní otázky s hmotným právem, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno výlučně na otázkách vyplývajících z práva procesního. Je
tedy zřejmé, že dovolání žalované proti meritornímu výroku napadeného rozsudku není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jelikož pak proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, občanský soudní řád dovolání rovněž nepřipouští (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), nezbylo Nejvyššímu soudu ČR jako soudu dovolacímu (§ 10a OSŘ), než dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. července 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu