33 Odo 96/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce L. Č., zastoupeného prom. práv., proti žalovaným
1. P. V. a 2. J. V., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 80 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha -východ pod sp. zn. 3 C 179/97,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 18. listopadu 1999 č. j. 27 Co 316/99, 27 Co 317/99-54,
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 1999 č. j. 27 Co
316/99, 27 Co 317/99-54, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha -
východ ze dne 4. prosince 1997 č. j. 3 C 179/97-20 ve znění usnesení ze dne 17.
února 1998 č. j. 3 C 179/97-33 a doplňujícího rozsudku ze dne 9. února 1999 č.
j. 3 C 179/97-42 tak, že žalovaným byla uložena povinnost zaplatit
žalobci na smluvní pokutě za dobu od 1. července 1997 do 30. března 1998 částku
144 000 Kč, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně i nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 4. prosince 1997 č. j. 3 C
179/97-20 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. února 1998 č. j. 3 C
179/97-33 a doplňujícího rozsudku ze dne 9. února 1999 č. j. 3 C
179/97-42 uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 80 000 Kč se smluvní pokutou
ve výši 20 % z dlužné částky za každý i započatý měsíc od l. ledna 1997 do 30.
června 1997, zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce na žalovaných domáhal,
aby mu zaplatili smluvní pokutu ve výši 20 % z dlužné částky od 30. 6. 1997 do
zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce
jako věřitel uzavřel s žalovanými jako dlužníky smlouvu o bezúročné
půjčce částky 80 000 Kč, jejíž splatnost byla sjednána do 30. 11. 1996, přičemž
závazek dlužníků vrátit půjčenou částku mohl zaniknout také uskutečněním
výměny bytů mezi účastníky smlouvy za podmínek sjednaných v samostatné
smlouvě o budoucí smlouvě o výměně bytů do 30. 9. 1996. Dne 4. 12. 1996
byla dodatkem ke smlouvě o půjčce prodloužena splatnost půjčky do konce roku
1996 nebo do uskutečnění výměny bytů. Při uzavření
smlouvy o půjčce si účastníci sjednali pro případ prodlení žalovaných s
vrácením půjčky smluvní pokutu ve výši 20 % z nesplacené půjčky za každý i
započatý měsíc prodlení. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce odmítl v
červnu 1997 přijmout nabídku žalovaných vrátit dlužnou částku 80 000 Kč, a
proto vedle povinnosti zaplatit žalobci dlužnou půjčku 80 000 Kč uložil
žalovaným také povinnost zaplatit smluvní pokutu do 30. 6. 1997.
K odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze
dne 18. listopadu 1999 č. j. 27 Co 316/99, 27 Co 317/99-54 změnil
rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že žalovaní jsou povinni
zaplatit žalobci na smluvní pokutě za dobu od l. dubna 1997 do 30. března 1998
částku 192 000 Kč, do částky 48 000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud zjistil, že žalovaní v průběhu odvolacího
řízení, dne 30. března 1998, zaplatili žalobci částku 80 000 Kč. Odvolací soud
shledal správným závěr soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných zaplatit
žalobci smluvní pokutu, neztotožnil se však s jeho závěrem ohledně
doby, za kterou by měla být smluvní pokuta zaplacena, když v řízení
bylo zjištěno, že nabídka vrácení dlužné částky 80 000 Kč byla ze strany
žalovaných výslovně podmíněna tím, že se žalobce vzdá nároku na
zaplacení smluvní pokuty. Žalovaní, pokud se chtěli vyhnout povinnosti zaplatit
smluvní pokutu, mohli dlužnou částku vrátit již dříve, např.
prostřednictvím pošty nebo složením peněz do úschovy. Odvolací soud stanovil
počátek splatnosti smluvní pokuty na den 1. dubna 1997, když vycházel z
posledního odstavce dodatku ke smlouvě o půjčce ze 4. 12. 1996, ve kterém se
smluvní strany dohodly, že „vypovězení smluvního penále obě strany prodlužují
do konce roku 1996 nebo do uskutečnění výměny bytů ve smlouvě o budoucí smlouvě
z 15. března 1996“. Výměnou bytů dne l. dubna 1997 bez součinnosti žalobce
zmařili žalovaní možnost poskytnutí nepeněžního plnění. Nerozhodnou shledal
odvolací soud námitku žalovaných, že nemohli ovlivnit výměnu bytů, na niž také
bylo plnění vázáno. Námitku žalovaných, že ujednání o smluvní pokutě je pro
její nepřiměřenost v rozporu s dobrými mravy a proto neplatné, odmítl s
odůvodněním, že výše smluvní pokuty je podle právní úpravy v § 544 a násl.
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) zcela v dispozici smluvních stran a ani v
případech nepřiměřené smluvní pokuty není soud oprávněn pokutu snížit; tzv.
zmírňovací právo soudu, jak bylo upraveno například v občanském zákoníku z roku
1950, nebylo do platné právní úpravy pojato.
80
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž odvolacímu
soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Nadále jsou
přesvědčeni, že ujednání o smluvní pokutě je podle § 39 ObčZ za neplatné pro
rozpor s dobrými mravy ve společnosti. Poukazují dále na nesrozumitelnost
některých ujednání týkajících se závazku k výměně bytů v dodatku
ke smlouvě o půjčce ze 4. 12. 1996 a ve smlouvě o smlouvě budoucí z 15. 3.
1996 a z těchto důvodů hodnotí smlouvy jako neplatné podle § 37 odst. l ObčZ.
Plnění ze závazku k výměně bytů je nemožné (pro nezbytný souhlas pronajímatelů
bytů k platnosti dohody o jejich výměně), a tento závazek je proto neplatný
podle § 37 odst. 2 ObčZ. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí, neboť závěry
prvoinstančního soudu i soudu odvolacího hodnotí po stránce skutkové i právní
jako správné, když oba soudy shledaly ve smlouvě o půjčce srozumitelnou a
jednoznačně shodnou vůli stran půjčit 80 000 Kč se smluvní pokutou, jež byla
vázána na povinnost žalovaných k vrácení půjčky, jejíž „výše je jen výrazem
toho, že i pro výměnu bytů si účastníci vědomě stanovili tvrdé podmínky
(nájem obecního bytu za byt družstevní)“.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
o. s. ř.), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále
opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas
oprávněnými osobami, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatelé jsou
zastoupeni advokátem.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu pouze
v části, ve které bylo žalobě vyhověno; výrok odvolacího soudu v části, ve
které odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu,
aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 48 000 Kč
za dobu od 1. 1. 1997 do 31. 3. 1997 zůstal dovoláním nedotčen.
I když odvolací soud označil svůj výrok o uložení povinnosti žalovaným
zaplatit žalobci smluvní pokutu jako změnu rozsudku soudu prvního stupně, z
porovnání obsahu rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně
je zřejmé, že v části výroku odvolacího soudu, ve které byla žalovaným uložena
povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 20 % z částky 80 000 Kč měsíčně za
dobu od 1. 4. 1997 do 30. 6. 1997, tj. ve výši 48 000 Kč, ke změně výroku soudu
prvního stupně nedošlo, neboť soudy obou stupňů uložily žalovaným v této části
rozsudku stejnou povinnost a je nerozhodné, že odvolací soud ve svém rozsudku
celý výrok označil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění. V této části
je proto dovolání žalovaných podle § 238 a § 239 o. s. ř. nepřípustné, neboť
odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, proti svému
rozsudku nepřipustil dovolání a žalovaní ani neučinili návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že ze spisu ani nevyplývá, že by řízení
trpělo vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud v této části
podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání
odmítl.
Dovolání je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné proti té části
výroku odvolacího soudu, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit
žalobci smluvní pokutu ve výši 20 % z částky 80 000 Kč za dobu od 1. 7. 1997 do
30. 3. 1998, tj. ve výši 144 000 Kč. Nejvyšší soud proto v této části
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a odst. 3 o.
s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Takové vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatelé jejich existenci
nenamítají. Dovolací soud proto, vázán podle ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3
věty první o. s. ř. uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatelé obsahově vymezili, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené
části, v níž je dovolání přípustné, z důvodů uplatněných dovolateli.
Dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelé tvrdí, že ujednání ve smlouvě o budoucí smlouvě a v dodatku ke
smlouvě o půjčce upravující možnost výměny bytu dovolatelů jako alternativní
závazek k vrácení půjčky je neplatné, a to jednak pro jeho nesrozumitelnost a
jednak pro nemožnost sjednaného plnění (výměna bytů je
závislá na souhlasu pronajímatelů). Tato námitka je však pro posouzení dané
věci irelevantní, neboť i kdyby ujednání o výměně bytů bylo
neplatné, důsledkem by byla ve smyslu § 41 ObčZ pouze částečná neplatnost
smlouvy o půjčce, jež by neměla vliv na ustanovení o splatnosti
půjčky do 30. 11. 1996 a dohodu o smluvní pokutě ve výši 20 % z
nesplacené části půjčky ode dne splatnosti za každý i započatý měsíc prodlení
žalovaných s vrácením půjčky.
Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v §
544 a § 545 ObčZ. Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je
dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost,
i když porušením takto zajištěné povinnosti nevznikne věřiteli škoda (§ 544
odst. 1 ObčZ). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv
právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, která se může týkat peněžitého nebo
jiného plnění. Zákon tedy nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za
prodlení s placením peněžitého závazku. Pro smluvní ujednání o smluvní pokutě
předepisuje obligatorně písemnou formu; její nezbytnou náležitostí je uvedení
výše pokuty, příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena (§ 544 odst. 2 ObčZ).
Výše smluvní pokuty není v občanském zákoníku upravena a nestanoví se zde ani
způsob jejího určení. Sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody
účastníků.
V dané věci tedy odvolací soud aplikoval správný právní předpis a nepochybil,
když uzavřel, že smluvní pokuta a její výše je podle právní úpravy § 544 a
násl. ObčZ v dispozici smluvních stran a ani v případech nepřiměřené smluvní
pokuty není soud oprávněn pokutu snížit, neboť mu stávající právní úprava žádné
moderační právo nekonstituuje.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatelů, že sjednaná smluvní pokuta
se vzhledem ke své nepřiměřené výši příčí dobrým mravům, a proto je
ujednání o smluvní pokutě podle § 39 ObčZ neplatné.
81
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v
rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích
mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se
základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří
společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti,
poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně
stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co
je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a
mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska
dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní,
uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta
zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s
porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však
přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši
skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná.
Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k
celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je
třeba rovněž vzít výši úroků z prodlení, které též představují sankci za
porušení povinnosti, i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na
nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční
povinnosti.
V posuzovaném případě se odvolací soud posouzením výše smluvní pokuty sjednané
účastníky řízení z výše uvedených hledisek dobrých mravů nezabýval. Námitku
žalovaných ohledně neplatnosti ujednání o výši smluvní pokuty pro její rozpor
s dobrými mravy nesprávně označil jako nedůvodnou s odkazem na právní úpravu
smluvní pokuty v občanském zákoníku v jeho § 544. Rozhodnutí odvolacího soudu
tak postrádá posouzení, zda se v posuzované věci nejedná o nepřiměřeně vysokou
pokutu dosahující intenzity neplatnosti právního úkonu. Nejvyšší soud dospěl
proto k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není v napadené části (v níž je
dána přípustnost dovolání) správný, neboť postrádá posouzení smluvní pokuty z
hlediska dobrých mravů.
Nejvyšší soud proto podle § 243 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu v této části a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení (a
to jak nákladů řízení před soudem prvního stupně, tak i nákladů odvolacího
řízení) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2002