33 Odo 985/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č.
t., proti žalované M., s. a d. u. o. s., o zaplacení částky 1,300.000,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 21/2002, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č. j.
15 Co 102/2004-113, takto:
I. Dovolání žalované, pokud směřuje proti výroku rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č. j. 15 Co 102/2004-113, jímž byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. července 2003, č. j. 16
C 21/2002-61, ve znění usnesení ze dne 17. února 2004, č. j. 16 C 21/2002-105,
ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1,300.000,- Kč, se zamítá.
II. Dovolání žalované, pokud směřuje proti výroku rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č. j. 15 Co 102/2004-113, jímž byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. července 2003, č. j. 16
C 21/2002-61, ve znění usnesení ze dne 17. února 2004, č. j. 16 C 21/2002-105,
ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení, se
odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
července 2003, č. j. 16 C 21/2002-61, ve znění usnesení ze dne 17. února 2004,
č. j. 16 C 21/2002-105, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku
1,300.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu, pokud se jí
žalobkyně domáhala zaplacení dalších 50.000,- Kč a pokud se domáhala, aby bylo
vysloveno, že „povinnost žalované k plnění je společná a nerozdílná s
povinností J. P., a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že v březnu
2001 bylo v zařízeních žalované Hotel B. a D. K. umístěno nejméně 130
provozuschopných televizních přijímačů, které nebyly přihlášeny k evidenci.
Uvedená zařízení pronajala žalovaná J. P., který sice na základě výzvy
žalobkyně přijímače dodatečně přihlásil, ale nezaplatil přirážku 10.000,- Kč za
každý nepřihlášený přijímač. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná byla v
březnu 2001 držitelkou uvedených přijímačů ve smyslu § 2 zákona č. 252/1994
Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, a je proto povinna podle § 8
odst. 1 tohoto zákona přirážku v celkové výši 1,300.000,- Kč zaplatit. Důvodem
částečného zamítnutí žaloby byla skutečnost, že se nepodařilo prokázat držení
dalších pěti televizních přijímačů a že J. P., který byl původně rovněž žalován
s tím, aby plnil se žalovanou společně a nerozdílně, nebyl poplatníkem
televizního poplatku.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2004, č.
j. 15 Co 102/2004-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o platební
povinnosti žalované a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. I tento soud považoval žalovanou za držitelku televizních
přijímačů umístěných v objektech pronajatých J. P., když poznamenal, že
uzavřením nájemní smlouvy s J. P. v prosinci 1997 si žalovaná počínala jako
vlastník nemovitostí i jejich vybavení a pochybnosti o vlastnictví movitých
věci, vyplývající z předávacího protokolu z 8. 1. 1998, na jejím subjektivním
přesvědčení o vlastnickém právu nic nemění. Výhradu žalované ke skutkovému
závěru, že v březnu 2001 bylo nepřihlášených televizních přijímačů právě 130,
odvolací soud odmítl, stejně jako námitku, že žalované nebyla řádně doručena
výzva k dodatečnému splnění povinností poplatníka. Pokud žalovaná poukazovala
na to, že v březnu 2001 byly televizory odhlášeny J. P., jde o námitku
uplatněnou až v odvolacím řízení a navíc ani tento argument nemůže zvrátit to,
že bylo prokázáno žalobní tvrzení, že žalovaná televizní přijímače, které byly
v březnu 2001 v jejích objektech, do evidence nepřihlásila. Úkony, které v
tomto směru činil J. P., pak nebyly, jak plyne z jeho výpovědi, učiněny jménem
žalované.
Proti tomuto rozsudku, a to proti oběma jeho výrokům, podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost dovozovala z přesvědčení, že je napadán rozsudek, který má ve
věci samé zásadní právní význam. V dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní otázkou je
podle jejího názoru především výklad § 2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb.
Jestliže § 129 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), na který je ve zmíněném
ustanovení odkazováno, vyžaduje pro závěr o držbě jednak faktické nakládání s
věcí jako s vlastní, jednak subjektivní přesvědčení o vlastnictví (dobrou
víru), pochybily soudy obou stupňů, když otázku, kdo byl poplatníkem
televizních poplatků, neřešily i z tohoto hlediska a pominuly skutečnost, že na
její straně dobrá víra tak, jak ji chápe ustálená judikatura, chyběla. Druhou
právní otázkou, která má zásadní význam a kterou soudy vyřešily nesprávně, je
posouzení vzniku nároku žalobkyně na přirážku podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona
č. 252/1994 Sb. Podle žalované je totiž z dokazování zřejmé, že nejde o případ
nepřihlášení televizorů do evidence, nýbrž o případ jejich dočasného odhlášení
z evidence, které by mohlo založit pouze nárok podle § 8 odst. 1 písm. c)
zákona č. 252/1994 Sb. Ten ovšem žalobkyně neuplatnila a navíc pro jeho vznik
ani nebyly dány důvody. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a
aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno
uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud
při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 OSŘ,
omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) OSŘ]. I když žalovaná označuje uplatněné dovolací důvody souhrnně
jako výhrady proti právnímu posouzení věci, je její druhá námitka svým obsahem
(§ 41 odst. 2 OSŘ) uplatněním dovolacího důvodu napadajícího skutkové závěry,
na nichž odvolací soud postavil své rozhodnutí. Odvolací soud vycházel z toho,
že bylo prokázáno, že žalovaná nepřihlásila 130 televizních přijímačů
umístěných v rekreačních objektech pronajatých J. P. To je skutkový závěr, na
který pak bylo aplikováno ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 252/1994
Sb. Žalovaná ovšem v dovolání nenamítá, že takto zjištěný skutkový stav bylo na
místě posoudit podle jiného ustanovení; podstatou její námitky je nesouhlas se
závěrem, že nepřihlásila televizory do evidence, a přesvědčení, že z důkazů
vyplynul závěr odlišný, tedy že televizory již dříve přihlásil J. P. a že je v
březnu 2001 z technických důvodů odhlásil. Jinými slovy řečeno žalovaná tvrdí,
že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle ní správného) skutkového
závěru, musel by aplikovat jiný (správný) právní předpis, a to § 8 odst. 1
písm. c) zákona č. 252/1994 Sb. Jde tudíž ve skutečnosti o uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, který, jak už bylo vysvětleno, přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Naproti tomu otázka výkladu § 2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. je skutečně
otázkou právní a jelikož ji dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud
neřešil, lze napadenému rozsudku přiznat zásadní právní význam. Dovolání
žalované je tedy – ovšem výlučně pro posouzení této otázky – přípustné podle §
237 odst.1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 OSŘ.
Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic
takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným
posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
S ohledem na období, za které žalobkyně zaplacení přirážky k televizním
poplatkům požaduje, je nutno vycházet ze znění zákona č. 252/1994 Sb., o
rozhlasových a televizních poplatcích, před novelou provedenou s účinností od
22. 5. 2002 zákonem č. 192/2002 Sb. Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona je
poplatníkem rozhlasových a televizních poplatků fyzická nebo právnická osoba,
která je držitelem rozhlasového nebo televizního přijímače. V poznámce k výrazu
„držitel“ pak je uveden odkaz na § 129 ObčZ.
Podle § 129 odst. 1 ObčZ je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní
nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držba tedy předpokládá držební vůli a
faktické ovládání věci. Držební vůlí je vůle držet věc pro sebe a svým jménem,
tedy nakládat s ní jako s vlastní, případně vykonávat právo pro sebe. Fakticky
věc ovládá ten, kdo – podle obecných názorů a zkušeností – vykonává tzv.
panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné
osoby (srov. blíže rozsudek ze dne 17. ledna 2002,. sp. zn. 22 Cdo 728/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, svazku 13, pod č. C 949). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem
v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 ObčZ). Odvolací soud dovodil, že žalovaná byla v březnu 2001 držitelkou
nepřihlášených televizorů, z toho, že vůči nájemci svých objektů vystupovala
jako vlastník nemovitostí i vnitřního vybavení a v souladu s ujednáním nájemní
smlouvy se tak i chovala. Tento (ze shora uvedených důvodů nezpochybnitelný)
skutkový závěr zcela právem vedl odvolací soud k názoru, že žalovaná byla ve
zmíněné době držitelkou televizorů ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb.
a § 129 odst. 1 ObčZ. Je nesporné, že tyto věci fakticky ovládala, když byly
umístěny v objektech, s nimiž disponovala, a tím, že je (spolu s nemovitými
objekty) učinila předmětem nájmu a na základě nájemní smlouvy si ve vztahu k
nim jako jejich vlastník počínala, projevila svoji vůli nakládat s nimi jako s
vlastními. Žalovaná v dovolání namítá, že z objektivních důvodů nemohla být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jí televizory patří, čili
zpochybňuje oprávněnost své držby. Pomíjí ovšem přitom, že § 129 ObčZ, na který
zákon o rozhlasových a televizních poplatcích v § 2 odst. 1 odkazuje, nehovoří
o držiteli oprávněném, ale o držiteli obecně. K závěru o tom, že žalovaná byla
v březnu 2001 poplatníkem televizních poplatků, tedy zcela postačí, že
splňovala podmínky třeba i neoprávněné držby, a to ani ona sama nepopírá. Pro
správnost závěru o tom, že poplatníkem televizních poplatků je i držitel
neoprávněný, ostatně svědčí i důvodová zpráva k zákonu č. 252/1994 Sb., v níž
se poplatník definuje jako subjekt (fyzická či právnická osoba), který
přijímač drží a který je tedy připraven veřejnoprávní vysílání přijímat.
Povinnost platit poplatek je tedy spojena s jakýmkoli faktickým ovládáním
rozhlasového či televizního přijímače, které může držiteli přijímače umožnit
příjem veřejnoprávního vysílání, bez ohledu na to, zda držitel přijímač ovládá
v přesvědčení, že mu patří, nebo ne.
Z toho, co je uvedeno shora, je zřejmé, že odvolací soud správně (t. j. v
souladu s § 129 ObčZ) vyložil ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. a
vyřešil tak bezchybně otázku zásadního právního významu, která založila
přípustnost dovolání. Žalovanou uplatněný dovolací důvod tudíž není naplněn a
Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než její dovolání, pokud směřovalo proti
potvrzujícímu výroku ve věci samé, podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem OSŘ zamítnout.
Žalovaná v dovolání napadla též výroky o náhradě nákladů řízení, a to jak
potvrzující výrok týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně, tak i
výrok o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům
však nepřichází v úvahu (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.
ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 4/2003). Proto dovolání žalované směřující proti nákladovým
výrokům muselo být podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ
odmítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst.
1, případně § 146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2006
Vít Jakšič
předseda senátu