33 Odo 986/2003
33 Odo 294/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně S., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. E. S., a 2) B. L., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 107.724,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 507/92, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2002, č. j. 42 Co 247/2002-256, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2003, č. j. 42 Co 262/2003-296, takto :
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2002, č. j. 42 Co 247/2002-256, se odmítají.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2003, č. j. 42 Co 262/2003-296, se odmítají.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně žalobou ze dne 10. 12. 1992 požadovala po žalovaných zaplacení částky 402.000,- Kč a úroků z prodlení z této částky od 11. 9. 1992 s odůvodněním, že se žalovanými uzavřela smlouvu o dílo, dílo jim řádně a včas předala, avšak žalovaní jí sjednanou cenu díla dosud nezaplatili. Žalovaní v průběhu řízení žalobkyni splatili částku 402.000,- Kč a nadto uhradili ještě částku 6.000,- Kč. Okresní soud v Ostravě svými rozhodnutími postupně řízení ohledně žalované částky zastavil a usnesením ze dne 27. října 2000, č. j. 33 C 507/92-153, „připustil konkretizaci předmětu řízení“ na zaplacení částky 107.724,50 Kč jakožto úroku z prodlení z částky 402.000,- Kč ode dne 11. 9. 1992 do 22. 9. 1997 podle žalobkyní upraveného žalobního petitu.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. října 2001, č. j. 33 C 507/92-224, uložil žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 107.724,50 Kč jako tříprocentní úrok z prodlení z částek a za období ve výroku specifikovaných a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí rovněž žalobě vyhovující rozsudek ze dne 8. dubna 1999, č. j. 33 C 507/92-118, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. února 2000, č. j. 42 Co 67/2000-143, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. října 2002, č. j. 42 Co 247/2002-256, „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 107.724,50 Kč do tří dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku, ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně coby zhotovitelka uzavřela se žalovanými coby objednateli smlouvu o dílo č. 034/92/02 ze dne 21. 4. 1992, ve znění dodatku č. 1, jejímž předmětem byla rekonstrukce střechy na domě v O. 1, ulici O. 20 (dále jen „nemovitost“). Cena díla, která byla původně sjednána na částku 388.000,- Kč, byla dohodou účastníků o finančním vypořádání ze dne 25. 8. 1992 zvýšena na částku 402.000,- Kč. Tato částka byla žalovaným vyúčtována fakturou č. 181/92, splatnou dne 11.
9. 1992. Podle jednotlivých výpisů z účtů žalovaní v období od 24. 8. 1993 do 23. 9. 1997 postupně uhradili žalobkyni celkem částku 408.000,- Kč (z toho částku 402.000,- Kč na dlužnou cenu díla - jistinu a částku 6.000,- Kč na úroky z prodlení z jistiny). Tvrzení žalovaných, že některé platby poskytovali s úmyslem uhradit úrok z prodlení a některé s úmyslem uhradit dlužnou cenu díla (jistinu), nevzaly soudy za prokázané, když tento úmysl nelze dovozovat pouze z údajů uváděných žalovanými na dokladech o platbách.
Žalobkyně by totiž musela být prokazatelně seznámena s úmyslem žalovaných hradit jak jistinu, tak i úroky z prodlení, což však zjištěno (a ani tvrzeno) nebylo. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 1996, č. j. 36 C 144/93-63, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. l. 1998, č. j. 8 Co 619/97-144, bylo pravomocně určeno, že vlastníkem předmětné nemovitosti, je PhMDr.
V. S.; dovolání žalovaných proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2000, č. j. 20 Cdo 1520/98-185, odmítnuto (resp. zamítnuto).
Odvolací soud se pak zcela ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Rovněž on dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena platně smlouva o dílo ve smyslu § 631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), žalobkyně závazek ze smlouvy (provést rekonstrukci střechy nemovitosti) splnila, avšak žalovaní svůj závazek zaplatit sjednanou cenu díla v částce 402.000,- Kč nesplnili včas, nýbrž s prodlením teprve dne 23. 9. 1997. Námitka žalovaných, že smlouva o dílo je absolutně neplatná, neboť ji uzavřeli žalovaní, aniž by byli vlastníky nemovitosti, nebyla shledána opodstatněnou. Soudy vyslovily názor, že uvedenou smlouvu může uzavřít i ten, kdo není vlastníkem věci, a i kdyby byla smlouva o dílo z tohoto důvodu neplatným právním úkonem, měli by žalovaní nárok požadovat po vlastníku nemovitosti pouze finanční částku odpovídající zhodnocení nemovitosti provedenou opravou střechy, a to samostatným nárokem bez souvislosti s nezaplacením ceny díla. Vlastník nemovitosti by přitom nebyl pasivně legitimován v probíhajícím řízení o zaplacení úroků z prodlení, jelikož neodpovídá za prodlení se zaplacením ceny díla žalovanými. Neplatnost smlouvy o dílo ve smyslu § 37 obč. zák. nelze spatřovat ani v nedostatku projevu vůle žalovaných, kteří ji nepochybně uzavřeli s úmyslem zajistit rekonstrukci střechy. Taktéž námitka neplatnosti smlouvy z důvodu omylu (§ 49a obč. zák.) nebyla posouzena jako důvodná, neboť žalovaní netvrdili a ani neprokázali, že omyl vyvolala žalobkyně a že se relativní neplatnosti dovolali (§ 40a obč. zák.). Pokud se jedná o úroky z prodlení z ceny díla, kterou žalovaní v průběhu řízení uhradili, soudy neakceptovaly námitku žalované, že je nutno vyjít z § 73 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. - dále jen „obč. zák. před novelou“ (podle něhož má-li splnit témuž věřiteli dlužník několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství), popřípadě z § 330 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen „obch. zák“). Poukázaly na to, že § 73 obč. zák. před novelou byl ke dni 1. 1. 1992 zrušen a nebyl nahrazen jiným ustanovením a § 330 obch. zák. se vztahuje výlučně na obchodní závazkové vztahy, a tudíž nedopadá na hmotněprávní vztah mezi účastníky, který se řídí občanským zákoníkem.
Usnesením ze dne 17. února 2002, č. j. 33 C 507/92-260, soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. dubna 2003, č. j. 42 Co 262/2003-296, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. října 2002, č. j. 42 Co 247/2002-256,
podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Žalovaná odvolacímu soudu vytkla, že v rozporu s bodem 17. přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. opomenul rozhodnout o jejím návrhu na připuštění dovolání podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000. Podle obsahu jinak shodných dovolání v nich žalovaní uplatnili dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o.
s. ř.“ (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o dílo byla uzavřena platně, neboť ji může uzavřít i nevlastník věci.
I nadále jsou přesvědčeni, že povaha věci vylučuje, aby platně smlouvu o dílo uzavřel nevlastník věci, která má být předmětem smlouvy, a že nelze oddělit vztah závazkový plynoucí ze smlouvy o dílo od vztahu vlastnického k nemovitosti. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vytkli žalovaní soudům obou stupňů, že neprovedly jimi navržené důkazy, jimiž hodlali prokázat, že jako nevlastníci nemovitosti nemohli uzavřít planou smlouvu o dílo. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.
s. ř. namítli, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že platby, které žalovaní hradili, byly platbami k úhradě jistiny a nikoli příslušenství. Toto skutkové zjištění však nemá podklad v provedeném dokazování, neboť z provedených důkazů vyplývá, že některé realizované platby byly označeny variabilním symbolem shodným s číslem faktury (šlo o platby na jistinu) a některé ne (šlo o platby na příslušenství). Soudy tak podle žalovaných z provedených důkazů dovodily chybné skutkové závěry.
V souvislosti s tím pak pokládají za nesprávný právní závěr ohledně zápočtu jednotlivých plateb na jistinu (cenu díla) a příslušenství. Právo určit, na jaký dluh (zda jistinu nebo příslušenství) se plní, má dlužník, a pokud tak neučiní, mechanizmus započítání plnění na více závazků nemůže být odlišný od mechanizmu započítávání plnění podle obchodního zákoníku, tj. nejprve na příslušenství a potom na jistinu. Rozhodnutí soudů obou stupňů navrhli zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oba žalovaní dovoláními napadli též usnesení odvolacího soudu ze dne 29. dubna 2003, č. j. 42 Co 262/2003-296, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. února 2002, č. j. 33 C 507/92-260, o nákladech řízení. Namítli, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. října 2001, č. j. 33 C 507/92-224, jímž bylo mezi účastníky řízení rozhodnuto ve věci samé, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 3. října 2002, č. j. 42 Co 247/2002-256, je nesprávný a z toho důvodu považují za nesprávné i rozhodnutí o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky v prvé řadě předesílá, že domněnka žalované, že dovolání je třeba projednat a rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, je mylná. Rozhodnutí soudu prvního stupně i napadená rozhodnutí soudu odvolacího byla totiž vydána po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., přičemž dovoláním napadená rozhodnutí nebyla odvolacím soudem vydána po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Proto i Nejvyšší soud České republiky v dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej část dvanáctou, hlavu I., bod 1., 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. října 2002, č. j. 42 Co 247/2002-256, i proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. dubna 2003, č. j. 42 Co 262/2003-296, byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení žalovaného (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a doložení právnického vzdělání žalované (241 odst. 1, 2 písm. a/, odst. 4 o. s. ř.).
Dovolací soud se poté zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. října 2002, č. j. 42 Co 247/2002-256.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě není přípustnost dovolání založena § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť odvolací soud sice rozsudečný výrok formuloval tak, že jím mění rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, avšak tato změna byla pouze formulačního charakteru. Odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků obsahově shodně jako soud prvního stupně, a proto jeho rozsudek není ve smyslu citovaného ustanovení rozsudkem měnícím. Protože soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v pořadí druhým rozsudkem stejně jako ve svém předchozím zrušeném rozsudku (žalobě vyhověl), je přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. vyloučena.
Přípustnost dovolání může být tedy zvažována výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. je tomu tak v případě, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O otázku zásadního právního významu naopak nejde, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 513/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 127/2).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. neslouží totiž k řešení otázek právních, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To současně znamená, že dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí převzít skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud při právním posouzení
věci. Nesprávné právní posouzení věci může být dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující a má též relevanci pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je. Jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dovolatelé otevřeli dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, že smlouvu o dílo může platně uzavřít i nevlastník věci, jíž se uvedená smlouva týká.
Dovolací soud předestřenou právní otázku nepovažuje za otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť se jedná o otázku triviální, jejíž výklad v soudní praxi žádné těžkosti nečiní.
Podle § 631 obč. zák. smlouvou o dílo zavazuje se objednateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotovitel díla), že je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí.
Smlouva o dílo je dvoustranným závazkovým právním vztahem, z něhož vznikají vzájemná práva a povinnosti subjektům, které smlouvu uzavřely. Zhotoviteli vzniká závazek provést na své nebezpečí dílo a objednateli závazek dílo převzít a zaplatit jeho cenu. Zvláštním druhem smlouvy o dílo je smlouva o úpravě a opravě věci podle § 652 obč. zák. Jedná se o závazkový právní vztah, jehož podmínkou není existující vlastnický vztah objednatele k předmětné věci, neboť primární povinností objednatele je pouze předání věci, kterou má v držení (nemusí být tudíž jejím vlastníkem), zhotoviteli za účelem její opravy nebo úpravy. Subjekt vystupující na straně objednatele tak může být odlišný od subjektu, jemuž svědčí vlastnické právo k předmětné věci; smlouvu tedy může platně uzavřít i nevlastník věci, jejíž oprava či úprava je předmětem smlouvy o dílo (srovnej JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Marta Škárová a kol. Občanský zákoník - komentář, 8. vydání, Praha : C. H. Beck, 2003, str. 863).
Za otázku, jež činí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu, žalovaní považovali rovněž otázku, který z jejich více závazků, jež měli vůči žalobkyni, byl jimi v posuzovaném případě uhrazen. Dovolací soud však nemohl přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto pohledu, jelikož žalovaní podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) svými námitkami ve skutečnosti zpochybnili správnost (úplnost) skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení věci založil. Vytýkají-li žalovaní odvolacímu soudu, že stejně jako soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil listinné důkazy (výpisy z účtu) a dovodil z nich chybný skutkový závěr, že platby žalovaných byly platbami k úhradě jistiny a nikoli jejího příslušenství, uplatnili tím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Zpochybněním tohoto závěru není napadáno právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž správnost jeho skutkového zjištění, že žalovaní žalobkyni poskytovali platby s úmyslem uhradit dlužnou cenu díla a nikoli příslušenství této jistiny. O skutkové námitky jde totiž i tam, kde z listin, jimiž soud provedl důkaz, jsou dovozována zjištění, co je obsahem vůle jednajícího subjektu. Jestliže žalovaní učinili jiný právní závěr než odvolací soud, není to zapříčiněno mylnou aplikací právních předpisů odvolacím soudem na zjištěný skutkový stav věci, ale odlišným skutkovým závěrem, vybudovaným na základě jiného hodnocení důkazů. Jak již však bylo konstatováno, je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Za této situace pak již bylo bezvýznamné řešit otázku, zda lze vycházet z § 330 obch. zák. v případě, kdy dlužník, který má vůči věřiteli více dluhů, při plnění neurčil, na který dluh je jeho plnění určeno. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že žádná z námitek vznesených v dovolání není způsobilá přivodit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu nejsou podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s. ř. přípustná, a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání podaných žalovanými proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. dubna 2003, č. j. 42 Co 262/2003-296, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. února 2002, č. j. 33 C 507/92-260, o nákladech řízení.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Jelikož ani dovolání podaná proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, nejsou přípustná, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za stavu, kdy žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu