Regresní náhradu uloženou třetí osobě, která způsobila, že v důsledku jejího zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo
ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku nemocenského pojištění,
podle § 126 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, nelze snížit
z důvodu zjištění, že poškozený pojištěnec porušil režim dočasně práce neschopného, pokud okolnosti nasvědčující porušení režimu zjistí příslušný orgán nemocenského pojištění až po uplynutí prekluzivní lhůty pro krácení nebo odnětí dávky dle
§ 125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění.
Regresní náhradu uloženou třetí osobě, která způsobila, že v důsledku jejího zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo
ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku nemocenského pojištění,
podle § 126 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, nelze snížit
z důvodu zjištění, že poškozený pojištěnec porušil režim dočasně práce neschopného, pokud okolnosti nasvědčující porušení režimu zjistí příslušný orgán nemocenského pojištění až po uplynutí prekluzivní lhůty pro krácení nebo odnětí dávky dle
§ 125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění.
31. 5. 2011. Protože důvodem dočasné pracovní neschopnosti Víta T. byl ode dne 3. 10.
2010 úraz utrpěný jednáním žalobce kvalifikovaným jako přestupek proti občanskému
soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, spáchaný žalobcem tím, že dne 3. 10. 2010 ve 2:00 před domem č. p. 915 v Mánesově ulici v Hradci Krá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
lové napadl Víta T. úderem pěstí do obličeje
a způsobil mu hematom v obličeji a poranění
horní končetiny v oblasti lokte, a vina žalobce
tímto přestupkem byla konstatována pravomocným příkazem Magistrátu města Hradce
Králové ze dne 15. 11. 2010, dospěl správní
orgán I. stupně k závěru, že byly naplněny
podmínky § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, a proto citovaným způsobem
rozhodl o povinnosti žalobce uhradit regresní náhradu vyplaceného nemocenského.
Proti napadenému rozhodnutí žalované
brojil žalobce žalobou podanou dne 18. 7. 2012
u Krajského soudu v Hradci Králové. Svou žalobu odůvodnil tím, že se správní orgány při
posuzování nároku na regresní náhradu nezabývaly značnými rozpory ve skutkových
okolnostech, ačkoli na ně v průběhu správního řízení poukazoval. V řízení o regresní náhradě proto podle jeho názoru vznikly důvodné pochybnosti o tom, zda následek, pro
který byly Vítu T. vyplaceny dávky nemocenského pojištění, vznikl vůbec v důsledku protiprávního zaviněného jednání žalobce zjištěného příkazem Magistrátu města Hradce
Králové. Žalobce poukazoval na to, že pokud
mělo dojít k úrazu u vstupních dveří domu
poškozeného Víta T., jak tento uvedl v zázna-
mu o úrazu, je vyloučeno, aby se jednalo
o skutek, pro který byl vydán příkaz ve správním řízení.
Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že
mezi zaviněným protiprávním
jednáním
a vznikem nároku na dávku musí podle § 126
zákona o nemocenském pojištění být příčinná
souvislost. Protože však ze zdravotní zprávy
o ambulantním ošetření ze dne 3. 10. 2010 vyplývá, že poranění horní končetiny Víta T. spočívalo ve vymknutí lokte, jehož doba léčení podle odborné literatury činí 3–5 týdnů, vyjádřil
žalobce pochybnosti, zda dočasná pracovní
neschopnost trvající téměř osm měsíců mohla
být zapříčiněna právě tímto zraněním.
Pochybnosti vyjádřil žalobce i ve vztahu
ke stanovení počátku doby dočasné pracovní
neschopnosti způsobené předmětným napadením. Vzhledem k § 23 zákona o nemocenském pojištění vzniká nárok na dávku nemocenského u pojištěnce, který byl uznán
dočasně práce neschopným, až trvá-li tato dočasná pracovní neschopnost déle než 14 dní,
proto má žalobce za to, že pracovní neschopnost Víta T. v důsledku úrazu ze dne 3. 10.
2010 je nutné počítat až od doby, kdy došlo
ke změně diagnózy nemoci, která dočasnou
pracovní neschopnost odůvodňovala, tj. od
31. 5. 2011. Protože důvodem dočasné pracovní neschopnosti Víta T. byl ode dne 3. 10.
2010 úraz utrpěný jednáním žalobce kvalifikovaným jako přestupek proti občanskému
soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, spáchaný žalobcem tím, že dne 3. 10. 2010 ve 2:00 před domem č. p. 915 v Mánesově ulici v Hradci Krá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
lové napadl Víta T. úderem pěstí do obličeje
a způsobil mu hematom v obličeji a poranění
horní končetiny v oblasti lokte, a vina žalobce
tímto přestupkem byla konstatována pravomocným příkazem Magistrátu města Hradce
Králové ze dne 15. 11. 2010, dospěl správní
orgán I. stupně k závěru, že byly naplněny
podmínky § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, a proto citovaným způsobem
rozhodl o povinnosti žalobce uhradit regresní náhradu vyplaceného nemocenského.
Proti napadenému rozhodnutí žalované
brojil žalobce žalobou podanou dne 18. 7. 2012
u Krajského soudu v Hradci Králové. Svou žalobu odůvodnil tím, že se správní orgány při
posuzování nároku na regresní náhradu nezabývaly značnými rozpory ve skutkových
okolnostech, ačkoli na ně v průběhu správního řízení poukazoval. V řízení o regresní náhradě proto podle jeho názoru vznikly důvodné pochybnosti o tom, zda následek, pro
který byly Vítu T. vyplaceny dávky nemocenského pojištění, vznikl vůbec v důsledku protiprávního zaviněného jednání žalobce zjištěného příkazem Magistrátu města Hradce
Králové. Žalobce poukazoval na to, že pokud
mělo dojít k úrazu u vstupních dveří domu
poškozeného Víta T., jak tento uvedl v zázna-
mu o úrazu, je vyloučeno, aby se jednalo
o skutek, pro který byl vydán příkaz ve správním řízení.
Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že
mezi zaviněným protiprávním
jednáním
a vznikem nároku na dávku musí podle § 126
zákona o nemocenském pojištění být příčinná
souvislost. Protože však ze zdravotní zprávy
o ambulantním ošetření ze dne 3. 10. 2010 vyplývá, že poranění horní končetiny Víta T. spočívalo ve vymknutí lokte, jehož doba léčení podle odborné literatury činí 3–5 týdnů, vyjádřil
žalobce pochybnosti, zda dočasná pracovní
neschopnost trvající téměř osm měsíců mohla
být zapříčiněna právě tímto zraněním.
Pochybnosti vyjádřil žalobce i ve vztahu
ke stanovení počátku doby dočasné pracovní
neschopnosti způsobené předmětným napadením. Vzhledem k § 23 zákona o nemocenském pojištění vzniká nárok na dávku nemocenského u pojištěnce, který byl uznán
dočasně práce neschopným, až trvá-li tato dočasná pracovní neschopnost déle než 14 dní,
proto má žalobce za to, že pracovní neschopnost Víta T. v důsledku úrazu ze dne 3. 10.
2010 je nutné počítat až od doby, kdy došlo
ke změně diagnózy nemoci, která dočasnou
pracovní neschopnost odůvodňovala, tj. od
7. 10. 2010; nárok na výplatu nemocenského
proto podle žalobce vznikl až od 21. 10. 2010.
Do té doby vyplacené dávky nemocenského
nelze zpětně vyžadovat po žalobci, protože
ten může odpovídat jen za následek, jenž je
v příčinné souvislosti s jeho zaviněným protiprávním jednáním.
Dále žalobce poukázal na § 125 zákona
o nemocenském pojištění, podle něhož může
nemocenské být dočasně kráceno nebo odňato pojištěnci, který porušil režim dočasně
práce neschopného pojištěnce. Právě to byl
dle názoru žalobce případ Víta T.; z důkazů,
které žalobce předložil během správního řízení, totiž vyplývalo, že se Vít T., ačkoli již
v režimu dočasné pracovní neschopnosti, nacházel v době úrazu se svými přáteli v restauraci v Labské kotlině, kde popíjel různé alkoholické nápoje. V důsledku požití alkoholu
pak byly oslabeny jeho motorické funkce
a byl více náchylný k pádům a s nimi souvisejícím zraněním. Již ve správním řízení bylo
dle žalobce prokázáno, že v době rozhodné
pro výplatu nemocenského zde byly dány
skutečnosti odůvodňující zkrácení vypláceného nemocenského, správní orgány k nim
však nepřihlédly. Žalobce se zejména neztotožňuje s názorem správních orgánů, podle
kterého, jelikož již uplynula prekluzivní lhůta
pro zpětné zkrácení či odnětí nemocenského, musí být regresní náhrada stanovena v plné výši vyplaceného nemocenského. Žalobce
má totiž za to, že na něj nemohou být přenášeny důsledky nesprávného postupu orgánů
nemocenského pojištění a důsledky jejich nedostatečného dohledu nad dodržováním léčebného režimu Vítem T. Vzhledem k těmto
okolnostem pak žalobce dále poukázal na to,
že skutečnosti rozhodné pro vznik nároku na
dávku nemocenského v daném případě zavinilo více subjektů, měly by proto dle § 126
odst. 2 zákona o nemocenském pojištění odpovídat společně a nerozdílně a vzájemně se
vypořádat dle míry zavinění, a proto by výše
požadovaného regresního nároku měla být
snížena o odpovídající účast samotného Víta T.
na vzniku rozhodných skutečností.
Nakonec žalobce poukázal na to, že podle
jeho názoru je napadené rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné, neboť se v něm žalovaná nezabývala všemi jeho námitkami.
Rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, čj. 30 Ad
10/2012-55, Krajský soud v Hradci Králové
napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí
vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud zcela přisvědčil námitkám žalobce, podle nichž listiny, které byly soudu předloženy, odůvodňují
závěr, že ve skutkových okolnostech případu
existují rozpory ohledně otázky, zda poškozený Vít T. neporušoval režim dočasně práce
neschopného pojištěnce. Soud sice konstatoval, že je nepochybné, že žalobce ve smyslu
§ 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění způsobil, že v důsledku jeho protiprávního
jednání došlo ke skutečnosti rozhodné pro
vznik nároku na dávku nemocenského, takto
jednoznačný závěr však nelze učinit ohledně
výše regresní náhrady, kterou bylo žalobci
uloženo zaplatit. Krajský soud zejména poukázal na § 125 zákona o nemocenském pojištění, které měla žalovaná, respektive správní
orgán I. stupně vzít do úvahy při určování vý-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
še regresní náhrady. Z některých listin předložených krajskému soudu totiž vyplývá, že
poškozený Vít T. se v době úrazu nacházel mimo své bydliště v restauraci v Labské kotlině,
kde konzumoval alkoholické nápoje, přičemž
k předmětnému napadení mělo dojít při jeho
návratu domů s několika kamarádkami v ulici
V Lipkách. Obsah jiných listin na druhé straně svědčí o tom, že k úrazu došlo při vyprovázení návštěvy v místě bydliště poškozeného Víta T. Tímto rozporem se však správní
orgány nezabývaly, ačkoli dle krajského soudu jde o skutečnost, která by měla vliv na určení výše regresní náhrady, pokud by bylo
prokázáno, že v době rozhodné pro výplatu
nemocenského zde byly dány skutečnosti
odůvodňující zkrácení nebo odejmutí vyplaceného nemocenského. Krajský soud konstatoval, že nelze akceptovat závěr žalované, že
vzhledem k tomu, že toto oprávnění již zaniklo, nemůže již ke krácení nebo odejmutí nemocenského dojít. Je to právě žalovaná jako
orgán nemocenského pojištění, kdo vykonává dohled nad dodržováním léčebného režimu pojištěnců, a pokud včas neodhalí jeho
porušení, jde to k její tíži. Proto pokud by bylo prokázáno, že v případě poškozeného Víta T.
k porušení léčebného režimu došlo, musela
by být požadovaná regresní náhrada snížena
o celou tomu odpovídající částku ve smyslu
§ 125 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění.
Výši vyplacené dávky ve smyslu § 126 odst. 3
zákona o nemocenském pojištění je totiž nutno chápat jako výši správně vyplacenou, tj.
po zohlednění odůvodněného krácení či odnětí nemocenského dle § 125 téhož zákona,
a to i když na takové krácení či odnětí zaniklo
orgánu nemocenského pojištění oprávnění
z důvodu uplynutí lhůty. Tím, že se správní
orgány těmito důvodnými pochybnostmi nezabývaly, neprovedly řádné dokazování, a nezjistily tak všechny skutečnosti rozhodné pro
stanovení regresní náhrady. Proto krajský
soud napadené rozhodnutí žalované zrušil
pro vady řízení, aniž by se zabýval dalšími žalobními námitkami.
Proti rozsudku krajského soudu podala
žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost. Stěžovatelka má za to, že správní orgány se při
stanovování výše regresní náhrady za vyplacené dávky nemocenského nedopustily žád-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
ného procesního pochybení, protože z žádných dokumentů, které měly tyto správní orgány k dispozici v zákonné tříměsíční lhůtě
ode dne 3. 10. 2010, kdy došlo k úrazu poškozeného Víta T., nevyplynula skutečnost, že
došlo k porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce. Existence tohoto podezření vyplynula až z listin předložených žalobcem dne 5. 3. 2012, kdy již správní orgán
I. stupně nebyl z důvodu uplynutí lhůty dle
§ 125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2011, oprávněn nemocenské krátit či odejmout. Protože
§ 126 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění váže výši regresní náhrady na výši dávky
vyplacené, nesouhlasí stěžovatelka se závěrem krajského soudu, podle něhož v případě
prokázání porušení režimu dočasně práce
neschopného pojištěnce by nárok orgánu nemocenského pojištění z titulu regresní náhrady měl být snížen o tomu odpovídající částku, a to i přesto, že lhůta k využití tohoto
oprávnění již uplynula. Stěžovatelka konstatuje, že nemocenské bylo vyplaceno ve výši
stanovené v souladu se zákonem o nemocenském pojištění a jeho výše mohla být krácena
nebo nemocenské odňato pouze na základě
rozhodnutí o krácení nebo odnětí nemocenského dle § 125 zákona o nemocenském pojištění. Takové rozhodnutí však vydáno nebylo, protože příslušnému správnímu orgánu
I. stupně nebyly známy žádné okolnosti odůvodňující zahájení příslušného správního řízení. Po uplynutí zákonné lhůty pak již dle
stěžovatelky takové řízení vést nelze.
Stěžovatelka dále upozornila, že oprávnění
orgánu nemocenského pojištění krátit nebo
odejmout nemocenské je toliko fakultativního charakteru; zákon dává orgánu nemocenského pojištění pouze možnost, nikoli povinnost takovýto krok učinit. Rovněž samotná
výše zkrácení nebo odejmutí nemocenského
je plně v diskreční pravomoci orgánu nemocenského pojištění. Z toho důvodu nelze podle názoru stěžovatelky akceptovat závěr
krajského soudu, že výše případného krácení
nebo odnětí nemocenského měla být zohledněna v rozhodnutí o regresní náhradě za vyplacené nemocenské, protože otázka, zda nemocenské odejmout či krátit (a případně
v jaké výši), by byla řešena v samostatném
správním řízení, jehož výsledky není možno
předjímat. Výše regresní náhrady je stanovena zákonem, a to na výši vyplacené dávky; tato výše není dále limitována žádnými dalšími
skutečnostmi rozhodnými pro výpočet výše
vyplaceného nemocenského.
Ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti vyjádřil žalobce nesouhlas s tvrzeními
stěžovatelky obsaženými v kasační stížnosti.
To, že správní orgány nedisponovaly dokumenty, z nichž by bylo možno dovodit, že poškozený Vít T. porušil režim dočasně práce
neschopného pojištěnce v tříměsíční lhůtě,
kdy mohly zahájit správní řízení o krácení či
odnětí nemocenského, nelze přičítat k tíži žalobci, protože nebyl účastníkem původního
řízení, a nemohl tak navrhovat důkazy k prokázání skutečností na svoji obranu. Výklad,
který podává stěžovatelka, by hrubě zasáhl do
žalobcových ústavních práv. Pokud stěžovatelka uvádí, že v původním správním řízení
nedošlo k žádným procesním pochybením,
odkazuje žalobce na povinnost správního orgánu zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což se správním orgánům v daném případě naplnit nepodařilo.
Podle žalobce je nejdůležitější otázkou určení místa, kde mělo k napadení dojít, protože
z dostupných listin nelze zcela jednoznačně
dovodit, zda jednání žalobce vedlo ke zranění
poškozeného. K tomu žalobce znovu upozornil na nesrovnalosti ve skutkových zjištěních
– podle některých listin byl poškozený Vít T.
v rozhodnou dobu pod vlivem alkoholu (ve výpovědi Policii ČR přiznal popíjení alkoholických nápojů v restauraci, při lékařském ošetření dne 3. 10. 2010 pak již jen vypití dvou piv),
z listiny oznámení o přestupku zpracovaného
Policií ČR dne 1. 11. 2010 je dle žalobce patrné,
že Policie se snaží změnit místo, kde mělo k napadení dojít, a to v rozporu s podáním vysvětlení poškozeného; v této listině se pak uvádí, že
si úraz způsobený napadením nevyžádal pracovní neschopnost, ale jen lékařské ošetření.
Žalobce také upozornil na záznam o úrazu ze dne
7. 10. 2010; nárok na výplatu nemocenského
proto podle žalobce vznikl až od 21. 10. 2010.
Do té doby vyplacené dávky nemocenského
nelze zpětně vyžadovat po žalobci, protože
ten může odpovídat jen za následek, jenž je
v příčinné souvislosti s jeho zaviněným protiprávním jednáním.
Dále žalobce poukázal na § 125 zákona
o nemocenském pojištění, podle něhož může
nemocenské být dočasně kráceno nebo odňato pojištěnci, který porušil režim dočasně
práce neschopného pojištěnce. Právě to byl
dle názoru žalobce případ Víta T.; z důkazů,
které žalobce předložil během správního řízení, totiž vyplývalo, že se Vít T., ačkoli již
v režimu dočasné pracovní neschopnosti, nacházel v době úrazu se svými přáteli v restauraci v Labské kotlině, kde popíjel různé alkoholické nápoje. V důsledku požití alkoholu
pak byly oslabeny jeho motorické funkce
a byl více náchylný k pádům a s nimi souvisejícím zraněním. Již ve správním řízení bylo
dle žalobce prokázáno, že v době rozhodné
pro výplatu nemocenského zde byly dány
skutečnosti odůvodňující zkrácení vypláceného nemocenského, správní orgány k nim
však nepřihlédly. Žalobce se zejména neztotožňuje s názorem správních orgánů, podle
kterého, jelikož již uplynula prekluzivní lhůta
pro zpětné zkrácení či odnětí nemocenského, musí být regresní náhrada stanovena v plné výši vyplaceného nemocenského. Žalobce
má totiž za to, že na něj nemohou být přenášeny důsledky nesprávného postupu orgánů
nemocenského pojištění a důsledky jejich nedostatečného dohledu nad dodržováním léčebného režimu Vítem T. Vzhledem k těmto
okolnostem pak žalobce dále poukázal na to,
že skutečnosti rozhodné pro vznik nároku na
dávku nemocenského v daném případě zavinilo více subjektů, měly by proto dle § 126
odst. 2 zákona o nemocenském pojištění odpovídat společně a nerozdílně a vzájemně se
vypořádat dle míry zavinění, a proto by výše
požadovaného regresního nároku měla být
snížena o odpovídající účast samotného Víta T.
na vzniku rozhodných skutečností.
Nakonec žalobce poukázal na to, že podle
jeho názoru je napadené rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné, neboť se v něm žalovaná nezabývala všemi jeho námitkami.
Rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, čj. 30 Ad
10/2012-55, Krajský soud v Hradci Králové
napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí
vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud zcela přisvědčil námitkám žalobce, podle nichž listiny, které byly soudu předloženy, odůvodňují
závěr, že ve skutkových okolnostech případu
existují rozpory ohledně otázky, zda poškozený Vít T. neporušoval režim dočasně práce
neschopného pojištěnce. Soud sice konstatoval, že je nepochybné, že žalobce ve smyslu
§ 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění způsobil, že v důsledku jeho protiprávního
jednání došlo ke skutečnosti rozhodné pro
vznik nároku na dávku nemocenského, takto
jednoznačný závěr však nelze učinit ohledně
výše regresní náhrady, kterou bylo žalobci
uloženo zaplatit. Krajský soud zejména poukázal na § 125 zákona o nemocenském pojištění, které měla žalovaná, respektive správní
orgán I. stupně vzít do úvahy při určování vý-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
še regresní náhrady. Z některých listin předložených krajskému soudu totiž vyplývá, že
poškozený Vít T. se v době úrazu nacházel mimo své bydliště v restauraci v Labské kotlině,
kde konzumoval alkoholické nápoje, přičemž
k předmětnému napadení mělo dojít při jeho
návratu domů s několika kamarádkami v ulici
V Lipkách. Obsah jiných listin na druhé straně svědčí o tom, že k úrazu došlo při vyprovázení návštěvy v místě bydliště poškozeného Víta T. Tímto rozporem se však správní
orgány nezabývaly, ačkoli dle krajského soudu jde o skutečnost, která by měla vliv na určení výše regresní náhrady, pokud by bylo
prokázáno, že v době rozhodné pro výplatu
nemocenského zde byly dány skutečnosti
odůvodňující zkrácení nebo odejmutí vyplaceného nemocenského. Krajský soud konstatoval, že nelze akceptovat závěr žalované, že
vzhledem k tomu, že toto oprávnění již zaniklo, nemůže již ke krácení nebo odejmutí nemocenského dojít. Je to právě žalovaná jako
orgán nemocenského pojištění, kdo vykonává dohled nad dodržováním léčebného režimu pojištěnců, a pokud včas neodhalí jeho
porušení, jde to k její tíži. Proto pokud by bylo prokázáno, že v případě poškozeného Víta T.
k porušení léčebného režimu došlo, musela
by být požadovaná regresní náhrada snížena
o celou tomu odpovídající částku ve smyslu
§ 125 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění.
Výši vyplacené dávky ve smyslu § 126 odst. 3
zákona o nemocenském pojištění je totiž nutno chápat jako výši správně vyplacenou, tj.
po zohlednění odůvodněného krácení či odnětí nemocenského dle § 125 téhož zákona,
a to i když na takové krácení či odnětí zaniklo
orgánu nemocenského pojištění oprávnění
z důvodu uplynutí lhůty. Tím, že se správní
orgány těmito důvodnými pochybnostmi nezabývaly, neprovedly řádné dokazování, a nezjistily tak všechny skutečnosti rozhodné pro
stanovení regresní náhrady. Proto krajský
soud napadené rozhodnutí žalované zrušil
pro vady řízení, aniž by se zabýval dalšími žalobními námitkami.
Proti rozsudku krajského soudu podala
žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost. Stěžovatelka má za to, že správní orgány se při
stanovování výše regresní náhrady za vyplacené dávky nemocenského nedopustily žád-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
ného procesního pochybení, protože z žádných dokumentů, které měly tyto správní orgány k dispozici v zákonné tříměsíční lhůtě
ode dne 3. 10. 2010, kdy došlo k úrazu poškozeného Víta T., nevyplynula skutečnost, že
došlo k porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce. Existence tohoto podezření vyplynula až z listin předložených žalobcem dne 5. 3. 2012, kdy již správní orgán
I. stupně nebyl z důvodu uplynutí lhůty dle
§ 125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2011, oprávněn nemocenské krátit či odejmout. Protože
§ 126 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění váže výši regresní náhrady na výši dávky
vyplacené, nesouhlasí stěžovatelka se závěrem krajského soudu, podle něhož v případě
prokázání porušení režimu dočasně práce
neschopného pojištěnce by nárok orgánu nemocenského pojištění z titulu regresní náhrady měl být snížen o tomu odpovídající částku, a to i přesto, že lhůta k využití tohoto
oprávnění již uplynula. Stěžovatelka konstatuje, že nemocenské bylo vyplaceno ve výši
stanovené v souladu se zákonem o nemocenském pojištění a jeho výše mohla být krácena
nebo nemocenské odňato pouze na základě
rozhodnutí o krácení nebo odnětí nemocenského dle § 125 zákona o nemocenském pojištění. Takové rozhodnutí však vydáno nebylo, protože příslušnému správnímu orgánu
I. stupně nebyly známy žádné okolnosti odůvodňující zahájení příslušného správního řízení. Po uplynutí zákonné lhůty pak již dle
stěžovatelky takové řízení vést nelze.
Stěžovatelka dále upozornila, že oprávnění
orgánu nemocenského pojištění krátit nebo
odejmout nemocenské je toliko fakultativního charakteru; zákon dává orgánu nemocenského pojištění pouze možnost, nikoli povinnost takovýto krok učinit. Rovněž samotná
výše zkrácení nebo odejmutí nemocenského
je plně v diskreční pravomoci orgánu nemocenského pojištění. Z toho důvodu nelze podle názoru stěžovatelky akceptovat závěr
krajského soudu, že výše případného krácení
nebo odnětí nemocenského měla být zohledněna v rozhodnutí o regresní náhradě za vyplacené nemocenské, protože otázka, zda nemocenské odejmout či krátit (a případně
v jaké výši), by byla řešena v samostatném
správním řízení, jehož výsledky není možno
předjímat. Výše regresní náhrady je stanovena zákonem, a to na výši vyplacené dávky; tato výše není dále limitována žádnými dalšími
skutečnostmi rozhodnými pro výpočet výše
vyplaceného nemocenského.
Ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti vyjádřil žalobce nesouhlas s tvrzeními
stěžovatelky obsaženými v kasační stížnosti.
To, že správní orgány nedisponovaly dokumenty, z nichž by bylo možno dovodit, že poškozený Vít T. porušil režim dočasně práce
neschopného pojištěnce v tříměsíční lhůtě,
kdy mohly zahájit správní řízení o krácení či
odnětí nemocenského, nelze přičítat k tíži žalobci, protože nebyl účastníkem původního
řízení, a nemohl tak navrhovat důkazy k prokázání skutečností na svoji obranu. Výklad,
který podává stěžovatelka, by hrubě zasáhl do
žalobcových ústavních práv. Pokud stěžovatelka uvádí, že v původním správním řízení
nedošlo k žádným procesním pochybením,
odkazuje žalobce na povinnost správního orgánu zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což se správním orgánům v daném případě naplnit nepodařilo.
Podle žalobce je nejdůležitější otázkou určení místa, kde mělo k napadení dojít, protože
z dostupných listin nelze zcela jednoznačně
dovodit, zda jednání žalobce vedlo ke zranění
poškozeného. K tomu žalobce znovu upozornil na nesrovnalosti ve skutkových zjištěních
– podle některých listin byl poškozený Vít T.
v rozhodnou dobu pod vlivem alkoholu (ve výpovědi Policii ČR přiznal popíjení alkoholických nápojů v restauraci, při lékařském ošetření dne 3. 10. 2010 pak již jen vypití dvou piv),
z listiny oznámení o přestupku zpracovaného
Policií ČR dne 1. 11. 2010 je dle žalobce patrné,
že Policie se snaží změnit místo, kde mělo k napadení dojít, a to v rozporu s podáním vysvětlení poškozeného; v této listině se pak uvádí, že
si úraz způsobený napadením nevyžádal pracovní neschopnost, ale jen lékařské ošetření.
Žalobce také upozornil na záznam o úrazu ze dne
15. 11. 2010, v němž poškozený Vít T. popsal zcela odlišný skutkový děj, než jaký se odehrál,
čímž správní orgán I. stupně uvedl v omyl.
Žalobce nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, podle něhož je rozhodnutí o krácení či
odejmutí nemocenského pouze právem, a nikoli povinností orgánů nemocenského pojištění, protože podle jeho názoru musí správní
orgány postupovat předvídatelně a v obdobných případech obdobně. V dané věci přitom bylo prokázáno, že poškozený závažným
způsobem porušil režim dočasně práce neschopného pojištěnce. Žalobce také požaduje, aby trvání dočasné pracovní neschopnosti
posoudil nezávislý posudkový lékař. Konečně žalobce uvedl, že správní orgány nezkoumaly, zda předmětný úraz způsobený poškozenému Vítu T. představoval překážku pro
výkon jeho profese, přičemž žalobce má za to,
že tomu tak nebylo, protože vzhledem k povolání poškozeného Víta T., jež není spojeno
s fyzickou činností, činí maximální doba vyléčení daného úrazu 5 týdnů. Žalobce uzavřel,
že považuje rozsudek krajského soudu za věcně i právně správný, a proto navrhuje, aby byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
15. 11. 2010, v němž poškozený Vít T. popsal zcela odlišný skutkový děj, než jaký se odehrál,
čímž správní orgán I. stupně uvedl v omyl.
Žalobce nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, podle něhož je rozhodnutí o krácení či
odejmutí nemocenského pouze právem, a nikoli povinností orgánů nemocenského pojištění, protože podle jeho názoru musí správní
orgány postupovat předvídatelně a v obdobných případech obdobně. V dané věci přitom bylo prokázáno, že poškozený závažným
způsobem porušil režim dočasně práce neschopného pojištěnce. Žalobce také požaduje, aby trvání dočasné pracovní neschopnosti
posoudil nezávislý posudkový lékař. Konečně žalobce uvedl, že správní orgány nezkoumaly, zda předmětný úraz způsobený poškozenému Vítu T. představoval překážku pro
výkon jeho profese, přičemž žalobce má za to,
že tomu tak nebylo, protože vzhledem k povolání poškozeného Víta T., jež není spojeno
s fyzickou činností, činí maximální doba vyléčení daného úrazu 5 týdnů. Žalobce uzavřel,
že považuje rozsudek krajského soudu za věcně i právně správný, a proto navrhuje, aby byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
17. 1. 2014, čj. 4 Ads 100/2013-26, rozsudek
krajského soudu zrušil a žalobu odmítl. Dospěl
k závěru, že rozhodnutí o regresní náhradě podle § 126 zákona o nemocenském pojištění je
rozhodnutím soudu ve věci soukromoprávní.
Proto poučil žalobce, že může ve lhůtě jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozsudku podat
žalobu podle části páté občanského soudního
řádu u věcně a místně příslušného soudu, kterým je Okresní soud v Hradci Králové.
Poté, co žalobce podal v souladu s poučením uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu žalobu u Okresního soudu
v Hradci Králové, vyvolal tento řízení před
zvláštním senátem zřízeným podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů. Zvláštní senát rozhodl
usnesením ze dne 12. 3. 2015, čj. Konf 8/2014-25,
č. 3227/2015 Sb. NSS, že příslušným vydat rozhodnutí v této věci je soud ve správním soudnictví, a zrušil rozsudek Nejvyššího správního
soudu čj. 4 Ads 100/2013-26. Nejvyšší správní
soud v návaznosti na citované usnesení zvláštního senátu přistoupil k opětovnému projednání kasační stížnosti stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [17] Z výše uvedené rekapitulace vyplývá, že pro rozhodnutí o kasační stížnosti je
podstatné posouzení otázky, zda pro uplatnění regresní náhrady podle § 126 zákona o nemocenském pojištění je relevantní skutečnost, že poškozený pojištěnec porušil režim
dočasně práce neschopného ve smyslu § 125
zákona o nemocenském pojištění. Nejvyšší
správní soud upozorňuje, že na rozhodovanou věc je třeba aplikovat znění zákona o nemocenském pojištění účinné do 31. 12. 2011,
a to s ohledem na čl. II bod 6 zákona
č. 470/2011 Sb., kterým se mění zákon
č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle nějž se v souladu s ústavní zásadou zákazu pravé retroaktivity na případy porušení zákona o nemocenském pojištění,
k nimž došlo před 31. 12. 2011, použije zákon
v dosavadním znění.
[18] Nejvyšší správní soud shledal, že ka-
sační stížnost je důvodná.
[19] Je třeba zdůraznit, že proto, aby třetí
osobě mohla být uložena povinnost uhradit
regresní náhradu, musí být splněny podmínky stanovené v § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Podle tohoto ustanovení
„[t]en, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného
soudem nebo správním úřadem došlo ke
skutečnostem rozhodným pro vznik nároku
na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu“.
[20] Lze souhlasit s krajským soudem, že
výší dávky vyplacené ze systému nemocenského pojištění pojištěnci je třeba rozumět
dávku oprávněně vyplacenou v souladu se zákonem. Není však možné posuzovat jako dávku vyplacenou neprávem nemocenské, pokud pojištěnec v minulosti sice porušil režim
dočasně práce neschopného, avšak o snížení
nebo odnětí dávky podle § 125 zákona o nemocenském pojištění nebylo rozhodnuto
proto, že v zákonné prekluzivní lhůtě se příslušný orgán nemocenského pojištění o této
skutečnosti nedozvěděl.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
[21] Je sice pravdou, že okresní správa sociálního zabezpečení je oprávněna kontrolovat dodržování režimu dočasně pracovně neschopných pojištěnců [srov. § 84 odst. 2
písm. j) zákona o nemocenském pojištění],
z toho však nelze dovozovat jakousi „objektivní odpovědnost“ orgánů nemocenského
pojištění za nezjištění každého jednotlivého
porušení režimu. Kontrola dodržování režimu dočasně práce neschopných pojištěnců
totiž je prováděna namátkově a musí být dodržena zásada přiměřenosti kontrol tak, aby
bylo respektováno právo na ochranu soukromého a rodinného života. Orgány nemocenského pojištění proto nemohou kontrolovat
pojištěnce způsobem srovnatelným s osobami odsouzenými k domácímu vězení (§ 60
trestního zákoníku z roku 2009) či jej např.
sledovat prostřednictvím elektronického
kontrolního systému, tzv. „náramku“, srov.
vyhlášku č. 456/2009 Sb., o kontrole výkonu
trestu domácího vězení. Pokud tedy orgány
nemocenského pojištění nezjistí porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce
vlastní namátkovou kontrolní činností ani na
základě jiných hodnověrných informací, které se dostanou do jejich dispozice v běhu prekluzivní lhůty podle § 125 odst. 3 zákona
o nemocenském pojištění, pak nelze dovozovat, že by dávka byla vyplacena v plné (nezkrácené) výši v důsledku jejich pochybení.
Nelze v takovém případě spravedlivě požadovat po nositeli nemocenského pojištění, potažmo po ostatních pojištěncích, aby nesli náklady protiprávního jednání jiných osob (zde
primárně třetí osoby, která svým zaviněným
protiprávním jednáním způsobila sociální
událost, v jejímž důsledku byly vyplaceny
dávky, sekundárně pak pojištěnce, který porušil režim dočasně práce neschopného,
avšak v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty
již jej nelze za to postihovat).
[22] Odlišná situace by byla, pokud by orgán nemocenského pojištění v běhu prekluzivní lhůty podle § 125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění zjistil porušení režimu
poškozeného pojištěnce, a přesto by řízení
o zkrácení nebo odnětí dávky nezahájil. V takovém případě by se jednalo o pochybení orgánu nemocenského pojištění, které by bylo
nutné zohlednit při posuzování nároku na re-
gresní náhradu. Obecná zásada právní „nemo
turpitudinem suam allegare potest“ (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2014, čj. 4 Ads 100/2013-26, rozsudek
krajského soudu zrušil a žalobu odmítl. Dospěl
k závěru, že rozhodnutí o regresní náhradě podle § 126 zákona o nemocenském pojištění je
rozhodnutím soudu ve věci soukromoprávní.
Proto poučil žalobce, že může ve lhůtě jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozsudku podat
žalobu podle části páté občanského soudního
řádu u věcně a místně příslušného soudu, kterým je Okresní soud v Hradci Králové.
Poté, co žalobce podal v souladu s poučením uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu žalobu u Okresního soudu
v Hradci Králové, vyvolal tento řízení před
zvláštním senátem zřízeným podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů. Zvláštní senát rozhodl
usnesením ze dne 12. 3. 2015, čj. Konf 8/2014-25,
č. 3227/2015 Sb. NSS, že příslušným vydat rozhodnutí v této věci je soud ve správním soudnictví, a zrušil rozsudek Nejvyššího správního
soudu čj. 4 Ads 100/2013-26. Nejvyšší správní
soud v návaznosti na citované usnesení zvláštního senátu přistoupil k opětovnému projednání kasační stížnosti stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [17] Z výše uvedené rekapitulace vyplývá, že pro rozhodnutí o kasační stížnosti je
podstatné posouzení otázky, zda pro uplatnění regresní náhrady podle § 126 zákona o nemocenském pojištění je relevantní skutečnost, že poškozený pojištěnec porušil režim
dočasně práce neschopného ve smyslu § 125
zákona o nemocenském pojištění. Nejvyšší
správní soud upozorňuje, že na rozhodovanou věc je třeba aplikovat znění zákona o nemocenském pojištění účinné do 31. 12. 2011,
a to s ohledem na čl. II bod 6 zákona
č. 470/2011 Sb., kterým se mění zákon
č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle nějž se v souladu s ústavní zásadou zákazu pravé retroaktivity na případy porušení zákona o nemocenském pojištění,
k nimž došlo před 31. 12. 2011, použije zákon
v dosavadním znění.
[18] Nejvyšší správní soud shledal, že ka-
sační stížnost je důvodná.
[19] Je třeba zdůraznit, že proto, aby třetí
osobě mohla být uložena povinnost uhradit
regresní náhradu, musí být splněny podmínky stanovené v § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Podle tohoto ustanovení
„[t]en, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného
soudem nebo správním úřadem došlo ke
skutečnostem rozhodným pro vznik nároku
na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu“.
[20] Lze souhlasit s krajským soudem, že
výší dávky vyplacené ze systému nemocenského pojištění pojištěnci je třeba rozumět
dávku oprávněně vyplacenou v souladu se zákonem. Není však možné posuzovat jako dávku vyplacenou neprávem nemocenské, pokud pojištěnec v minulosti sice porušil režim
dočasně práce neschopného, avšak o snížení
nebo odnětí dávky podle § 125 zákona o nemocenském pojištění nebylo rozhodnuto
proto, že v zákonné prekluzivní lhůtě se příslušný orgán nemocenského pojištění o této
skutečnosti nedozvěděl.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
[21] Je sice pravdou, že okresní správa sociálního zabezpečení je oprávněna kontrolovat dodržování režimu dočasně pracovně neschopných pojištěnců [srov. § 84 odst. 2
písm. j) zákona o nemocenském pojištění],
z toho však nelze dovozovat jakousi „objektivní odpovědnost“ orgánů nemocenského
pojištění za nezjištění každého jednotlivého
porušení režimu. Kontrola dodržování režimu dočasně práce neschopných pojištěnců
totiž je prováděna namátkově a musí být dodržena zásada přiměřenosti kontrol tak, aby
bylo respektováno právo na ochranu soukromého a rodinného života. Orgány nemocenského pojištění proto nemohou kontrolovat
pojištěnce způsobem srovnatelným s osobami odsouzenými k domácímu vězení (§ 60
trestního zákoníku z roku 2009) či jej např.
sledovat prostřednictvím elektronického
kontrolního systému, tzv. „náramku“, srov.
vyhlášku č. 456/2009 Sb., o kontrole výkonu
trestu domácího vězení. Pokud tedy orgány
nemocenského pojištění nezjistí porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce
vlastní namátkovou kontrolní činností ani na
základě jiných hodnověrných informací, které se dostanou do jejich dispozice v běhu prekluzivní lhůty podle § 125 odst. 3 zákona
o nemocenském pojištění, pak nelze dovozovat, že by dávka byla vyplacena v plné (nezkrácené) výši v důsledku jejich pochybení.
Nelze v takovém případě spravedlivě požadovat po nositeli nemocenského pojištění, potažmo po ostatních pojištěncích, aby nesli náklady protiprávního jednání jiných osob (zde
primárně třetí osoby, která svým zaviněným
protiprávním jednáním způsobila sociální
událost, v jejímž důsledku byly vyplaceny
dávky, sekundárně pak pojištěnce, který porušil režim dočasně práce neschopného,
avšak v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty
již jej nelze za to postihovat).
[22] Odlišná situace by byla, pokud by orgán nemocenského pojištění v běhu prekluzivní lhůty podle § 125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění zjistil porušení režimu
poškozeného pojištěnce, a přesto by řízení
o zkrácení nebo odnětí dávky nezahájil. V takovém případě by se jednalo o pochybení orgánu nemocenského pojištění, které by bylo
nutné zohlednit při posuzování nároku na re-
gresní náhradu. Obecná zásada právní „nemo
turpitudinem suam allegare potest“ (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2006, čj. 6 A 75/2000-37, č. 1589/2008
Sb. NSS) totiž brání tomu, aby ten, kdo porušuje právo, se mohl tohoto svého protiprávního jednání dovolávat ve svůj prospěch. Tak by
tomu bylo, pokud by bylo akceptováno právo
nositele nemocenského pojištění na regresní
náhradu za dávky, které byly neprávem vyplaceny v plné výši, ačkoli mohly a měly být na
základě skutečností známých orgánům nemocenského pojištění podle § 125 zákona o nemocenském pojištění kráceny či odňaty.
[23] Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala. Správní orgán I. stupně
nezjistil porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce Víta T. ani z vlastní
kontrolní činnosti, ani z dokladů, které měla
k dispozici v běhu prekluzivní lhůty podle
§ 125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění (tj. do tří měsíců od porušení režimu, k němuž mělo dojít 3. 10. 2010, lhůta tedy skončila 3. 1. 2011). Ze správního spisu lze zjistit, že
z dokumentů, které měl správní orgán I. stupně před skončením prekluzivní lhůty k dispozici, naopak musel mít za to, že v souvislosti s napadením Víta T. k žádnému porušení
režimu dočasně práce neschopného nedošlo.
Dne 16. 11. 2010 byl správnímu orgánu
I. stupně doručen „záznam o úrazu“ sepsaný
Vítem T. dne 15. 11. 2010, z něhož vyplývá, že
k napadení došlo v místě určeného pobytu
poškozeného na adrese Mánesova 915, Hradec Králové, při vyprovázení návštěvy z domovních dveří. Totéž vyplývá ze „Zprávy
o výsledku šetření – fyzické napadení“ sepsané Policií České republiky dne 28. 11. 2010
a doručené správnímu orgánu I. stupně dne
29. 3. 2006, čj. 6 A 75/2000-37, č. 1589/2008
Sb. NSS) totiž brání tomu, aby ten, kdo porušuje právo, se mohl tohoto svého protiprávního jednání dovolávat ve svůj prospěch. Tak by
tomu bylo, pokud by bylo akceptováno právo
nositele nemocenského pojištění na regresní
náhradu za dávky, které byly neprávem vyplaceny v plné výši, ačkoli mohly a měly být na
základě skutečností známých orgánům nemocenského pojištění podle § 125 zákona o nemocenském pojištění kráceny či odňaty.
[23] Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala. Správní orgán I. stupně
nezjistil porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce Víta T. ani z vlastní
kontrolní činnosti, ani z dokladů, které měla
k dispozici v běhu prekluzivní lhůty podle
§ 125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění (tj. do tří měsíců od porušení režimu, k němuž mělo dojít 3. 10. 2010, lhůta tedy skončila 3. 1. 2011). Ze správního spisu lze zjistit, že
z dokumentů, které měl správní orgán I. stupně před skončením prekluzivní lhůty k dispozici, naopak musel mít za to, že v souvislosti s napadením Víta T. k žádnému porušení
režimu dočasně práce neschopného nedošlo.
Dne 16. 11. 2010 byl správnímu orgánu
I. stupně doručen „záznam o úrazu“ sepsaný
Vítem T. dne 15. 11. 2010, z něhož vyplývá, že
k napadení došlo v místě určeného pobytu
poškozeného na adrese Mánesova 915, Hradec Králové, při vyprovázení návštěvy z domovních dveří. Totéž vyplývá ze „Zprávy
o výsledku šetření – fyzické napadení“ sepsané Policií České republiky dne 28. 11. 2010
a doručené správnímu orgánu I. stupně dne
1. 12. 2010, kde se uvádí, že k fyzickému napadení Víta T. ze strany žalobce došlo v Hradci Králové v ulici Mánesova před domem
č. p. 915 a že věc byla oznámena správnímu
orgánu – Magistrátu města Hradec Králové.
Až dne 2. 11. 2011 bylo správnímu orgánu
I. stupně doručeno „Sdělení ve věci přestupku“, kterým Magistrát města Hradec Králové
sděluje, že příkazem ze dne 15. 11. 2010, který nabyl právní moci dne 15. 12. 2010, bylo
rozhodnuto, že žalobce se dopustil přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o pře-
stupcích tím, že napadl poškozeného Víta T.,
ovšem i zde je jako místo útoku označen
„Hradec Králové, Mánesova ul. před domem
č. 915“, tj. v místě určeného pobytu poškozeného.
[24] Až v rámci ústního jednání konaného
u správního orgánu I. stupně dne 5. 3. 2012
žalobce předložil dokumenty, z nichž bylo
možno usuzovat na jiné místo útoku žalobce
proti poškozenému. Jednalo se o úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 21. 10. 2010
sepsaný Policií České republiky, podle něhož
poškozený Vít T. dne 3. 10. 2010 (skutečně je
zde diskrepance v datu, kterým je označen
úřední záznam, a datu výpovědi) vypověděl,
že „včerejšího dne ve večerních a nočních hodinách popíjel různé alkoholické nápoje, seděl s kamarádama v restauraci v Labské
Kotlině, Hradec Králové. Okolo 01:50 hodin
odcházel z restaurace se dvěma kamarádkama ve směru k domovu, když potkali na cestě domů v ulici V Lipkách na chodníku mladého podnapilého muže. Dále se bavil
s kamarádkama o různých věcech a kolemjdoucímu mladíkovi se něco najednou nelíbilo. Kamarádky začal vulgárně nadávat
a urážet je. Kamarádek se tedy zastával. Najednou k němu kolemjdoucí muž přikročil
a udeřil ho pěstí do obličeje. Dále spadnul na
chodník a poranil si loket horní končetiny.
jako
Kolemjdoucí muž pokračoval dále,
když se nic neděje. Poté tedy zavolal na linku
158.“ (citováno včetně gramatických chyb).
[25] Je tedy zřejmé, že informaci o možném porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (večerní a noční pobyt
v restauračním zařízení spojený s konzumací
alkoholických nápojů a noční procházka mimo určené místo pobytu v době mimo stanovené vycházky) se správní orgán I. stupně dozvěděl až dne 5. 3. 2012, tedy poté, co
prekluzivní lhůta pro krácení nebo odnětí
dávky nemocenského pojištění dávno uběhla.
[26] S ohledem na výše uvedené právní
závěry neobstojí závěr krajského soudu vyslovený v napadeném rozsudku, že rozhodnutí stěžovatelky trpí podstatnou vadou řízení
spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu ohledně otázky, zda poškozený
neporušoval režim dočasně práce neschopného pojištěnce. Tato skutečnost měla mít
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
František N. V. proti České správě sociálního zabezpečení o regresní náhradu, o kasační *) S účinností od 1. 1. 2012 byl § 125 odst. 3 změněn zákonem č. 470/2011 Sb.