4x4 I. Nezbytnou podmínkou pro zastavení řízení podle 6 62 s. ř. s., nevyjádříli navr- hovatel výslovně, že byl novým rozhodnutím uspokojen, je předchozí náležité po- učení navrhovatele, ve kterém musí být zejména uvedeno, že řízení může soud za- stavit, bude-li ze všech okolností případu zřejmé, že k uspokojení navrhovatele došlo. IX. Nezastaví-li soud řízení pro uspokojení navrhovatele, správní rozhodnutí vy- dané postupem podle $ 62 s. ř. s. nenabývá právní moci a nemůže mít žádné účinky.
4x4 I. Nezbytnou podmínkou pro zastavení řízení podle 6 62 s. ř. s., nevyjádříli navr- hovatel výslovně, že byl novým rozhodnutím uspokojen, je předchozí náležité po- učení navrhovatele, ve kterém musí být zejména uvedeno, že řízení může soud za- stavit, bude-li ze všech okolností případu zřejmé, že k uspokojení navrhovatele došlo. IX. Nezastaví-li soud řízení pro uspokojení navrhovatele, správní rozhodnutí vy- dané postupem podle $ 62 s. ř. s. nenabývá právní moci a nemůže mít žádné účinky.
Prejudikatura: č. 424/2005 Sb. NSS. 210 -2505 2503 Řízení před soudem: přípustnost kasační stížnosti; nutnost odůvodnit usnesení k $ 7 odst. 7 soudního řádu správního ve znění zákona č. 159/2006 Sb.* I. Usnesení, jímž krajský soud rozhodl podle $ 7 odst. 7 s. ř. s. o postoupení věci místně příslušnému soudu, musí obsahovat odůvodnění. II. Proti usnesení, jímž krajský soud rozhodl podle $ 7 odst. 7 s. ř. s. o postoupení věci místně příslušnému soudu, je kasační stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené soudní rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Podle § 109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že řízení před Městským soudem v Praze bylo zatíženo zásadní vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která vyvolala nezákonnost napadeného rozsudku. Tato vada současně výrazně snížila srozumitelnost rozsudku Městského soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud předesílá, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, která se projevuje tím, že řízení nemůže být vedeno bez návrhu (resp. zahajuje se pouze na návrh - srov. § 32 s. ř. s.) a soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. § 75 odst. 2 s. ř. s.). Předmět soudního řízení je určen obsahem podaného návrhu na zahájení řízení - žaloby, která v případě řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. směřuje proti jednomu či více konkrétně označeným rozhodnutím jednoho či více správních orgánů. Označení napadeného rozhodnutí patří mezi základní náležitosti žaloby a v jejich výčtu je uvedeno na prvním místě [§ 71 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], neboť jednoznačně určuje, čím se má soud v řízení o žalobě zabývat. Z dispoziční zásady současně vyplývá, že soud - až na případné zákonem stanovené výjimky - není oprávněn přezkoumávat jiná rozhodnutí, než proti kterým žaloba směřuje.
Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel žalobou napadl pouze rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2006, kterým mu nebyl přiznán plný invalidní důchod. Žalobu ze dne 9. 6. 2006 stěžovatel nepodal, ani nemohl směřovat proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 2. 2007, jež v dané době ještě neexistovalo.
Již z textu záhlaví napadeného rozsudku je evidentní, že se Městský soud v Praze odchýlil od předmětu řízení vymezeného žalobou stěžovatele, neboť za předmět přezkumu označil „rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. března 2006, č. j.: X, ve znění rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 09.02.2007, č. j.: X“. Soud tedy zřejmě vycházel z toho, že původní negativní rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2006, jež stěžovatel napadl žalobou, bylo později modifikováno rozhodnutím žalované ze dne 9. 2. 2007. Taková úvaha ovšem nemá oporu v platném právu České republiky.
Rovněž v odůvodnění napadeného rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že se zabýval především námitkami žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2006; v závěru odůvodnění se však soud věnoval rozhodnutí žalované ze dne 9. 2. 2007, aby v obtížně srozumitelném odstavci poukázal na to, že stěžovatel proti tomuto rozhodnutí žádné námitky kromě nesprávnosti diagnózy nevznesl. Nesouhlas stěžovatele s diagnózou nepovažoval soud za relevantní, což jej zřejmě vedlo k zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2006, ve znění rozhodnutí ze dne 9. 2. 2007. Takto však předmět řízení žalobou vymezen nebyl.
Tento vadný postup a téměř nesrozumitelné závěry Městského soudu v Praze vychází z nesprávného pojetí a chybné aplikace institutu uspokojení navrhovatele, upraveného v ustanovení § 62 s. ř. s.
Podle odst. 1 tohoto ustanovení, dokud soud nerozhodl, může odpůrce vydat nové rozhodnutí nebo opatření, popřípadě provést jiný úkon, jimiž navrhovatele uspokojí, nezasáhne-li tímto postupem práva nebo povinnosti třetích osob. Svůj záměr navrhovatele uspokojit sdělí správní orgán soudu a vyžádá si správní spisy, pokud je již soudu předložil.
Citované ustanovení vedeno zásadou hospodárnosti, efektivity a subsidiarity soudní ochrany umožňuje správním orgánům, aby samy mohly napravit svá případná pochybení, která zjistí z obsahu žaloby či jiných úkonů během soudního řízení. Taková situace nastala i v projednávané věci, kdy se závěr posudkové komise, jejíž posudek je stěžejním důkazem v soudním řízení, diametrálně odlišoval od skutkových zjištění, z nichž žalovaná při vydání svého rozhodnutí ze dne 8. 3. 2006 vycházela. Proto žalovaná podáním ze dne 2. 1. 2007 soudu sdělila, že zahájila postup podle § 62 odst. 1 s. ř. s.
V procesu uspokojení navrhovatele má nezanedbatelnou roli soud, který tento proces řídí, účastníky řízení poučuje o jejich právech a povinnostech a určuje lhůty k jednotlivým úkonům, aby nedošlo ke zbytečným průtahům či nepřípustnému znevýhodnění některého z účastníků. Tuto povinnost Městský soud v Praze zanedbal, neboť nepostupoval podle § 62 odst. 2 s. ř. s. a nestanovil žalované lhůtu, v níž měla rozhodnutí vydat a oznámit stěžovateli. Z podání stěžovatele ze dne 28. 4. 2007 přitom vyplývá, že žalovaná toto rozhodnutí ani stěžovateli neoznámila a bylo mu doručeno až Městským soudem v Praze společně s výzvou k vyjádření. Tato drobná formální pochybení však podle názoru Nejvyššího správního soudu nemohla mít na případné uspokojení stěžovatele žádný vliv.
Podle § 62 odst. 3 s. ř. s., dojde-li oznámení odpůrce podle odstavce 2 soudu, vyzve předseda senátu navrhovatele, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda je postupem správního orgánu uspokojen. Zmeškání této lhůty nelze prominout.
Výzva, kterou Městský soud v Praze stěžovateli adresoval, rovněž neodpovídala požadavkům zákona. Soud měl stěžovatele vyzvat, aby se ve stanovené lhůtě, jejíž zmeškání nelze prominout, vyjádřil, zda byl postupem správního orgánu uspokojen, a poučit jej o tom, že pokud se ve lhůtě nevyjádří a ze všech okolností případu bude zřejmé, že k uspokojení došlo, soud řízení zastaví. Výzva zaslaná stěžovateli žádné poučení neobsahovala, naopak nevhodně spojovala uspokojení stěžovatele s možným zpětvzetím žaloby. Navzdory těmto nedostatkům stěžovatel na výzvu reagoval ve stanovené lhůtě, a to nesouhlasem se zastavením řízení.
Podle § 62 odst. 4 s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, sdělí-li navrhovatel, že je uspokojen. Soud řízení zastaví i tehdy, nevyjádří-li se takto navrhovatel ve stanovené lhůtě, jestliže ze všech okolností případu je zřejmé, že k jeho uspokojení došlo.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že nesdělí-li navrhovatel soudu, že je postupem žalovaného uspokojen, může soud i přesto zastavit řízení, jsou-li současně splněny tyto podmínky: 1) navrhovatel byl soudem vyzván, aby ve stanovené lhůtě sdělil, zda byl postupem žalovaného podle § 62 odst. 1 s. ř. s. uspokojen, 2) soud navrhovatele ve výzvě poučil o procesních následcích jeho případné pasivity, 3) navrhovatel se k výzvě soudu nevyjádřil, a 4) ze všech okolností případu je zřejmé, že došlo k uspokojení navrhovatele.
Tyto požadavky byly mírně modifikovány judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které soud usnesením podle § 62 odst. 4 s. ř. s. zastaví řízení pro uspokojení navrhovatele i přes jeho vyjádření, že odpůrcovým novým rozhodnutím nebyl uspokojen, protože se jeho původním rozhodnutím cítí být morálně poškozen a navrhuje jeho zrušení, pokud navrhovatel současně připouští, že mu odpůrce novým rozhodnutím částku v požadované výši přiznal a také mu ji již poukázal (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. A 9/2003 - 33, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 424/2005, www.nssoud.cz).
V takovém případě je však podle názoru Nejvyššího správního soudu nezbytné trvat na tom, aby byl účastník řízení řádně poučen o tom, že řízení může být podle § 62 odst. 4 s. ř. s. zastaveno, pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří a - zejména - bude-li ze všech okolností případu zřejmé, že k uspokojení došlo. Tato podmínka v projednávané věci splněna nebyla, a proto ke dni vydání napadeného rozsudku nemohly být dány předpoklady pro zastavení řízení podle § 62 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že podle § 62 odst. 5 s. ř. s. rozhodnutí, opatření nebo úkon podle odstavce 1 (téhož ustanovení) nabývá právní moci nebo obdobných právních účinků dnem právní moci rozhodnutí soudu o zastavení řízení.
Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí žalované ze dne 9. 2. 2007 nikdy nenabylo právní moci, a proto také nemohlo být předmětem soudního přezkumu, který se omezuje na rozhodnutí pravomocná. Vzhledem k tomu, že řízení o žalobě nebylo ukončeno jeho zastavením pro uspokojení stěžovatele, nemůže mít rozhodnutí ze dne 9. 2. 2007 žádné účinky, natožpak vliv na předchozí rozhodnutí žalované. Důsledkem napadeného rozsudku je tedy skutečnost, že rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2006, které je v rozporu s posudkem posudkové komise, zůstává v právní moci, neboť k rozhodnutí žalované ze dne 9. 2. 2007 nelze přihlížet.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud v Praze chybně aplikoval ustanovení § 62 s. ř. s. a při meritorním přezkumu rozhodnutí o nepřiznání plného invalidního důchodu zohlednil a přezkoumal nepravomocné rozhodnutí vydané žalovanou ve snaze uspokojit stěžovatele, čímž zatížil řízení zásadní vadou a způsobil nezákonnost svého obtížně srozumitelného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Toto pochybení Městského soudu v Praze je natolik závažné, že k němu kasační soud musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 Cad 58/2006 - 126, z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Za dané procesní situace se Nejvyšší správní soud nezabýval jednotlivými námitkami uvedenými v kasační stížnosti, neboť výsledkem řízení nezatíženého popsanou vadou musí být rozhodnutí zcela jiné.
Na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že skutečnosti uváděné stěžovatelem nezakládají zmatečnost řízení před Městským soudem v Praze, neboť soudní jednání za účasti účastníků řízení nelze považovat za podmínku řízení. Stěžovatel netvrdil, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, soud byl nesprávně obsazen, ani že bylo v jeho neprospěch rozhodnuto v důsledku trestného činu soudce. Takové skutečnosti Nejvyšší správní soud nezjistil ani z obsahu soudního spisu, řízení před Městským soudem v Praze proto zmatečným neshledal.
Nejvyšší správní soud nepovažoval za pochybení, že Městský soud v Praze jednal v nepřítomnosti stěžovatele, neboť jím tvrzené důvody nejsou objektivní překážkou účasti při jednání, kterou si mohl zajistit pozdějším odjezdem na Slovensko, případně návratem v termínu konání soudního jednání, jenž mu byl včas oznámen. Vážná situace, v níž se nacházela matka stěžovatele, není podle názoru Nejvyššího správního soudu adekvátním důvodem pro nepřiměřené prodlužování soudního řízení, jemuž dosavadní přístup stěžovatele nasvědčoval.
Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze tedy nyní bude, aby řádně dokončil postup podle § 62 s. ř. s. a nebudou-li dány podmínky pro zastavení řízení, v mezích žalobních bodů a s ohledem na závěry posudku ze dne 28. 11. 2006 přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2006.
Podle § 110 odst. 2 s. ř. s. Městský soud v Praze v novém rozhodnutí ve věci rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu