k čl. 86 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky po- hybující se v rámci Společenství (v textu též „nařízení“) Lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věcech důchodového pojištění je zachována, byla-li tato žaloba v poslední den lhůty předána k poštovní přepravě odpovídajícímu úřadu, instituci nebo soudu ji- ného členského státu Evropské unie.
(© Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doruče- ním písemného vyhotovení nebo jiným záko- nem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachová- na, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje ($ 72 odst. 1 s. ř. s.). Právní předpis upravující říze- ní ve správním soudnictví tedy umožňuje po- dat uvedenou žalobu nejenom u soudu, nýbrž i u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal.
Ve věcech sociálního za- bezpečení, na které dopadá nařízení, lze však žalobu proti rozhodnutí českého správního orgánu podat také u příslušného orgánu jiné- ho členského státu Evropské unie. Podle čl 86 odst. 1 nařízení totiž jakákoli žádost, pro- hlášení nebo opravný prostředek, které měly být předloženy podle právních předpisů jed- noho členského státu do určité doby úřadu, instituci nebo soudu tohoto státu, jsou pří- pustné, jestliže byly předloženy do uplynutí stejné doby odpovídajícímu úřadu, instituci nebo soudu jiného členského státu.
V tom případě je úřad, instituce nebo soud, kterým jsou žádost, prohlášení nebo opravný pro- středek předloženy, neprodleně zašlou pří- slušnému úřadu, instituci nebo soudu dříve uvedeného členského státu buď přímo, nebo prostřednictvím příslušných úřadů dotyčné- ho členského státu. Den, kdy byly žádost, pro- hlášení nebo opravný prostředek předloženy úřadu, instituci nebo soudu druhého státu, je považován za den jejich předložení přísluš- nému úřadu, instituci nebo soudu. V projednávané věci žalobce k podání ze dne 12.
5. 2008 připojil rozhodnutí žalované o nepřiznání plného invalidního důchodu, poukázal na v něm uvedený závěr o nezískání žádné doby pojištění na území České repub- liky po 31. 12. 1992 a uvedl, že zde byl ve vaz- bě v období od 24. 1. 1994 do 24. 10. 1998. Uvedené podání se tedy podle svého obsahu zcela zjevně vztahovalo k rozhodnutí žalova- né ze dne 24. 4. 2008, takže krajský soud správně dovodil, že se jedná o žalobu proti to- muto správnímu aktu. 284 Podání ze dne 12. 5. 2008 přitom bylo předloženo bratislavskému ústředí Sociální pojišťovny, která je slovenským nositelem dů- chodového pojištění a tedy i příslušným or- gánem jiného členského státu Evropské unie, u něhož bylo možné podle čl.
86 odst. 1 naří- zení žalobu proti rozhodnutí žalované o ne- přiznání plného invalidního důchodu účinně podat. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že žalobce v žádosti ze dne 13. 9. 2006 požádal o přiznání této dávky důchodového pojištění ode dne 16. 1. 2004, který spadá do období před vstupem České republiky do Ev- ropské unie, neboť nařízení sice nemůže ve vztahu k osobám, které podléhají českým právním předpisům, zakládat žádné hmotně- právní nároky za dobu před 1. 5. 2004, nic- méně v řízení o přiznání dávky důchodového pojištění, které bylo zahájeno nebo které se dokončuje po tomto daru, je nutné vycházet z jeho jednotlivých procesních ustanovení, neboť neexistuje žádná přechodná úprava, z níž by bylo možné dovodit, že v řízeních o nároku za dobu před přistoupením České republiky k Evropské unii se podle nařízení nepostupuje.
Při posuzování dodržení lhůty pro podá- ní žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 4. 2008 je tedy zapotřebí vycházet z toho, že tato žaloba byla účinně podána u Sociální pojišťovny Slovenské republiky, a nikoliv u žalované, jak nesprávně dovodil krajský soud. Proto zbývá určit, zda i podání žaloby u příslušného orgánu jiného členského státu Evropské unie podle čl. 86 odst. 1 nařízení bylo učiněno po uplynutí zákonné lhůty, a zda tak závěr krajského soudu o opoždě- nosti žaloby obstojí z jiného než v napade- ném usnesení uvedeného důvodu.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že ža- lobce obdržel rozhodnutí žalované o nepři- znání plného invalidního důchodu dne 9. 5. 2008 a následujícího dne tak počala běžet dvouměsíční lhůta pro podání žaloby proti němu, která skončila uplynutím dne 9. 7. 2008 ($ 40 odst. 1 věta první a odst. 2 věta první s. ř. s.). Poslední den lhůty pro podání žaloby tedy připadl na středu 9. 7. 2008, při- čemž ta byla slovenskému nositeli důchodo- vého pojištění doručena až dne 11. 7. 2008, jak je zřejmé z razítka bratislavského ústředí Sociální pojišťovny.
Nicméně lhůta je podle $ 40 odst. 4 s. ř. s. zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřed- nictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno or- gánu, který má povinnost je doručit, nestano- víli tento zákon jinak. Žaloba proti rozhod- nutí správního orgánu je tedy podána včas, pokud je v poslední den zákonné lhůty zaslá- na soudu prostřednictvím držitele poštovní licence nebo zvláštní poštovní licence. Z to- ho je zřejmé, že stejné pravidlo musí platit i v těch případech, kdy právní úprava umož- ňuje podat žalobu také u jiného orgánu.
Ostatně Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 29. 5. 2009, čj. 4 Ads 188/2008-53, www.nssoud.cz, dovodil, že „hkůta pro podá- ní žaloby je ve smyslu f 72 odst. 1 s. ř. s. za- chována i v případě, kdy žalobce žalobu ve stanovené lhůtě prostřednictvím držitele poštovní licence zašle správnímu orgánu, který vydal žalobou napadené rozhodnutí. Není přitom relevantní, byla-li žaloba ve sta- novené lhůtě tomuto správnímu orgánu též doručena“ Ve vztahu k podání žaloby u pří- slušného orgánu jiného členského státu Ev- ropské unie podle čl.
86 odst. 1 věty první na- řízení přitom není žádného důvodu činit jiné závěry a dovozovat, že v takovém případě je třeba vycházet ze dne, v němž byla žaloba or- gánu druhého státu doručena, a nikoliv z da- ta, kdy mu byla zaslána prostřednictvím poš- ty. Ostatně takový závěr by neodpovídal principu rovného zacházení při uplatňování českého systému sociálního zabezpečení ve vztahu k osobám žijícím v jiné zemi Evropské unie a byl by v rozporu s čl. 86 odst. 1 větou třetí nařízení, podle něhož den, kdy byl opravný prostředek předložen orgánu dru- hého státu, je považován za den jeho předlo- žení příslušnému orgánu.
Pokud tedy při po- dání žaloby u správního orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal, postačí její pře- dání k poštovní přepravě v zákonné lhůtě, tak to samé musí platit i při podání žaloby u pří- slušného orgánu jiného členského státu Ev- ropské unie. Na tomto závěru přitom nemů- že nic změnit ani to, že orgán druhého státu nemůže o žalobě rozhodovat a jeho jediným úkolem je ji podle čl. 86 odst. 1 věty druhé na- řízení zaslat českému soudu či českému nosi- teli důchodového pojištění [srov. rozhodnutí Soudního dvora ES ze dne 22.
5. 1980, Mar- garet Walsh proti National Insurance Officer (C-143/79, ECR, s. 1639)]. Stejným způsobem totiž musí postupovat i správní orgán, u ně- hož byla podána žaloba podle $ 72 odst. 2 vě- ty druhé s. ř. s. Dále pak nelze příslušný orgán jiného členského státu Evropské unie pova- Žžovat za orgán, jenž má povinnost podání do- ručit, a ve smyslu $ 40 odst. 4 s. ř. s. z toho do- vozovat, že orgán druhého státu musí v poslední den zákonné lhůty žalobu obdržet. Obdobná úprava je totiž obsažena i v $ 57 odst. 3 o.
s. ř., podle něhož je rovněž lhůta za- chována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgá- nu, který má povinnost je doručit, přičemž za takový orgán považuje judikatura soudů roz- hodujících v občanském soudním řízení jen ty orgány státu mající právními předpisy ulo- ženou povinnost zajistit odeslání zásilky osob, které se samy o to nemohou postarat, jako kupříkladu správu věznice pro osoby ve výkonu trestu nebo vazby (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
3. 1997, sp. zn. 9 Cmo 99/98, nebo usnesení Krajské- ho soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 23 Co 797/2000). V nyní projednávané věci je tedy z hledis- ka zachování lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí žalované o nepřiznání plného in- validního důchodu třeba za rozhodný den považovat datum odevzdání zásilky adresova- né slovenskému nositeli důchodového pojiš- tění k poštovní přepravě. Tento rozhodující den však nelze s jistotou určit. Ve vyjádření stěžovatele a jeho zástupky- ně, která Nejvyšší správní soud obdržel dne 2.
12. 2009, se totiž uvádí, že žaloba byla dne 11. 5. 2008 zaslána slovenskému nositeli dů- chodového pojištění faxem od Obecního úřa- du Meliata, což tento orgán obce, v němž po- datel bydlí, potvrdil v prohlášení ze dne 26. 11. 2009. Podání učiněné v této formě však musí 285 2013 být podle $ 37 odst. 2 věty druhé s. ř. s. potvr- zeno do tří dnů písemným podáním shodné- ho obsahu nebo musí být předložen jeho ori- ginál, jinak se k němu nepřihlíží. Takto však stěžovatel podle svého vyjádření nepostupo- val a doplnění faxového podání v třídenní Ihůtě nevyplývá ani z obsahu správního či soudního spisu, takže z tohoto tvrzeného úkonu nelze vycházet.
Ve zmíněném vyjádření stěžovatel dále uvedl, že další podání ze dne 12. 5. 2008 za- slal Krajskému soudu v Košicích, který ho dá- le předal slovenskému orgánu důchodového pojištění. K tomu je nutné uvést, že stěžovatel Krajský soud v Košicích za adresáta v podání ze dne 12. 5. 2008 skutečně označil a navíc v něm uvedl i jeho čj. [...]. Tento slovenský soud je přitom nutné považovat za příslušný orgán jiného členského státu Evropské unie ve smyslu čl. 86 odst. 1 nařízení, takže žalobu proti rozhodnutí o nepřiznání plného inva- lidního důchodu by bylo možné účinně po- dat i u něho.
Nicméně Krajský soud v Koši- cích ve svém sdělení ze dne 7. 9. 2009, které si Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti opatřil, uvedl, že v stěžovatelem zmí- něném spise [...] se nenachází podání ze dne 12. 5. 2008. Dále je třeba vzít v úvahu, že toto podání nebylo opatřeno podacím razítkem Krajského soudu v Košicích. Za této situace nelze učinit závěr o podání žaloby u tohoto slovenského soudu, takže nadále je zapotřebí vycházet z toho, že podání ze dne 12. 5. 2008 bylo učiněno toliko u Sociální pojišťovny Slo- venské republiky.
286 Ve správním spise, jenž předložila žalova- ná, však není založena obálka, v níž byla uve- dená zásilka přepravována. Tato obálka není obsažena ani ve spise Sociální pojišťovny Slo- venské republiky, jak vyplývá z jejího sdělení ze dne 8. 10. 2009, které si Nejvyšší správní soud rovněž vyžádal. Doklad o předání podá- ní ze dne 12. 5. 2008 k poštovní přepravě pak nemá ani stěžovatel, jak vyplývá z jeho sděle- ní, které krajský soud obdržel dne 27. 3. 2009 a založil na čl. 6 soudního spisu. Na základě razítka bratislavského ústředí Sociální pojiš- ťovny je tedy toliko nepochybné, že stěžova- tel nepodal žalobu osobně a slovenský orgán důchodového pojištění ji obdržel dne 11.
7. 2008. S jistotou však nelze určit, zda stěžova- tel žalobu proti rozhodnutí o nepřiznání pl- ného invalidního důchodu odevzdal k poš- tovní přepravě nejpozději poslední den zákonné lhůty, který připadl na středu 9. 7. 2008, jak již bylo zmíněno, nebo zda tak uči- nil až dne 10. 7. 2008 a žalobu podal opoždě- ně. Datum zaslání žaloby slovenskému orgá- nu důchodového pojištění prostřednictvím pošty pak nelze zjistit ani jiným způsobem. Za této situace je zapotřebí vycházet z pre- sumpce včasnosti podání žaloby, neboť opač- ný výklad by vedl k porušení ústavně zaruče- ného práva stěžovatele na soudní ochranu, které je zakotveno v čl.
36 Listiny základních práv a svobod (srov. kupř. nálezy Ústavního sou- du ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. HI. ÚS 2509/08, a ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 329/2000, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz). (...) 2014 Řízení před soudem: neaplikovatelnost nařízení vlády pro rozpor s ústavním pořádkem k $ 2 odst. 2 písm. d) nařízení vlády č. 152/1992 Sb., o ochranných pásmech přírodních léči- vých zdrojů lázeňského místa Františkovy Lázně k čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Ustanovení $ 2 odst. 2 písm. d) nařízení vlády č. 152/1992 Sb., o ochranných pás- mech přírodních léčivých zdrojů lázeňského místa Františkovy Lázně, podle něhož je zakázáno parkovat s motorovými vozidly ve zvláštním ochranném pásmu mimo vyhrazená parkoviště a uzavřené garáže, nelze pro jeho rozpor s čl.
4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod aplikovat jako ustanovení zakládající skutkovou podstatu přestupku.
Jozef C. proti České správě sociálního zabezpečení o plný invalidní důchod, o kasační
t. 1 věty první s. ř. s. napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud podle § 110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto zrušovacím rozhodnutí. Krajský soud tedy v dalším řízení bude vycházet z toho, že žaloba byla podána včas, a proto ji meritorně projedná. V novém rozhodnutí pak podle § 110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu