Adresu sídla organizační jednotky na území Slovenské republiky (kde žalobce — slovenský občan pracoval od 16. 6. 1961 do 30. 4. 1993), zapsanou takto v obchodním rejstříku ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (31. 12. 1992), je třeba pokládat za sídlo žalobcova zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb.), byť sídlo celého státního podniku (zahrnujícího několik odštěp- ných závodů) se nacházelo na území České republiky. Doby zabezpečení (pojištění) získané žalobcem přede dnem rozdělení federace se tudíž považují za doby Slovenské republiky a důchod za toto období přizná Soci- ální pojišťovna v Bratislavě.
Mezi účastníky není sporu o tom, že Ža- lobce před zánikem ČSFR, tj. ku dne 31. 12. 1992, vykonával práci jako zaměstnanec Vo- jenského opravárenského podniku 042, Olo- mouc, státního podniku, závodu Nové Mesto nad Váhom, se sídlem Nové Mesto nad Vá- hom na území Slovenska. Mezi účastníky je sporná pouze otázka, zda doba zaměstnání žalobce před 1. 1. 1993, tj. do 31. 12. 1992, mě- la být posouzena jako doba zaměstnání na Slovensku ve smyslu Smlouvy a Správního ujednání, jak to naposledy učinila žalovaná, či naopak jako doba zaměstnání v České repub- lice, jak tvrdí žalobce.
V dané věci je nutné předně konstatovat relevantní právní úpravu: Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy doby zabez- pečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se považu- jí za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Fe- derativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Podle čl. 15 odst. 1 Správního ujednání se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa, která je jako sídlo zapsaná v obchodním rejstříku.
Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa, která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstna- vatelem odštěpný závod nebo jiná organizač- ní složka zapsaná v obchodním rejstříku, ro- zumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Podle $ 7 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném a platném k 31. 12. 1992, vystupuje odštěpný závod pod jménem pod- niku. Toto ustanovení se podle $ 7 odst. 2 cit. zákona použije i na organizační složku, která se zapisuje do obchodního rejstříku.
Pokud by Krajský soud v Brně z hlediska citovaného čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání posoudil v pro- jednávané věci výpis z obchodního rejstříku Okresního soudu v Ostravě, ať již pořízený v roce 1992, či v roce 2008, měl by dostatek podkladů k posouzení, zda byl správný před- chozí názor České správy sociálního zabezpe- čení, který zaujala v r. 2003, že sídlo zaměst- navatele žalobce ku dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, tj. ku dni 31. 12. 1992, bylo na území České republiky či nikoliv.
Článek 20 odst. 1 Smlouvy je totiž nutno vykládat v souvislosti s čl. 15 odst. 1 Správního ujednání, podle něhož se sídlem zaměstnavatele, jeli zaměstnavatelem od- štěpný závod nebo jiná organizační složka za- psaná v rejstříku, rozumí adresa tohoto od- štěpného závodu nebo organizační složky. V dané věci nepochybně Vojenský opraváren- ský podnik 042 Olomouc, s. p., měl odštěpné závody, mezi nimi mimo jiné též odštěpný zá- vod s označením Vojenský opravárenský pod- nik 042, Olomouc, s. p., závod Nové Mesto nad Váhom, který byl takto zapsán v obchod- ním rejstříku dne 30.
6. 1989 a vymazán dne 13. 1. 1993, neboť ku dni 1. 1. 1993 z tohoto odštěpného závodu vznikl na základě zaklá- dací listiny ze dne 30. 12. 1992 samostatný státní podnik Slovenské republiky, na který přešel dnem 1. 1. 1993 veškerý majetek, práva a závazky zaniklé organizační jednotky Vojen- ského opravárenského podniku 042 Olo- mouc, s. p., závodu Nové Mesto nad Váhom. Neodpovídá tudíž skutečnosti, jak tvrdí ža- lobce v žalobě, že Vojenský opravárenský podnik, s. p. Olomouc se ku dni 1. 7. 1989 roz- dělil na 1.) Vojenský opravárenský podnik Olomouc, 2) Vojenský opravárenský podnik Unhošť a 3) Vojenský opravárenský podnik Dolní Bouzov, zatímco Vojenský opraváren- ský podnik Nové Mesto nad Váhom „zůstal přímo pod Olomoucí“ a k odloučení došlo až k 1.
1. 1993. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že samotný Vojenský opravárenský podnik, s. p. Olomouc měl několik samostatných organi- začních jednotek (odštěpných závodů), mezi něž patřil rovnocenně s ostatními samostat- nými organizačními jednotkami též Vojenský opravárenský podnik, závod Nové Mesto nad Váhom se sídlem jednotky Nové Mesto nad Váhom a jako organizační jednotka - odštěp- ný závod - byl zapsán v obchodním rejstříku. Z něho pak vznikl po rozdělení Českosloven- ské federace samostatný státní podnik Slo- venské republiky.
Sídlo organizační jednotky Codštěpného závodu) Nové Mesto nad Vá- hom je tudíž nutno považovat za sídlo za- městnavatele žalobce podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 výše již zmíněného Správního ujednání. Pokud by byl přijat vý- klad žalobce (že sídlem zaměstnavatele může být jen sídlo celého státního podniku), pak by čl. 15 odst. 1 zmíněného Správního ujedná- ní, že se sídlem zaměstnavatele rozumí rovněž sídlo odštěpného závodu nebo jiné organi- zační složky zapsané v obchodním rejstříku, neměl vůbec smysl.
K tomu nutno podo- tknout, že zmíněná právní úprava jako zákon- ný předpoklad pro účely aplikace Smlouvy neuvádí právní subjektivitu uvedené organi- zační složky; zápis je koncipován na principu územním, a nikoliv funkčním. Jen pro úplnost nutno dodat, že rovněž do pracovně práv- 1129 1961 ních vztahů žalobce vstoupil právní nástupce odštěpného závodu v Novém Mestě nad Vá- hom, výše již zmíněný samostatný státní pod- nik Slovenské republiky se sídlem tamtéž. S tímto naposledy uvedeným subjektem ukončil žalobce v r.
1993 pracovní poměr a tento zaměstnavatel potvrdil žalobci evi- denční list důchodového zabezpečení pro uplatnění nároku na starobní důchod, o kte- rý v r. 1993 požádal stěžovatel Slovenskou po- jišťovnu v Bratislavě. Podle názoru Nejvyššího správního sou- du měl krajský soud v době svého rozhodová- ní ve spise dostatek podkladů k vyhodnocení řešené sporné právní otázky, a není tudíž oprávněný jeho závěr, že ve spise nebyly zalo- ženy důkazy a že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, jímž odňal žalobci starobní důchod, neměl oporu ve spisech.
Je nutné připustit v této souvislosti, že stěžovatelka k závěru krajské- ho soudu o nepřezkoumatelnosti přezkou- mávaného rozhodnutí přispěla tím, že v odů- vodnění napadeného rozhodnutí mylně uvedla, že Vojenský opravárenský podnik No- vé Mesto nad Váhom byl k 31. 12. 1992 zapsán jako sídlo zaměstnavatele žalobce v obchod- ním rejstříku Slovenské republiky, ačkoliv správně mělo být uvedeno, že v obchodním 1130 rejstříku České republiky - výše již opakova- ně zmíněném výpisu z obchodního rejstříku Okresního soudu v Ostravě.
Po nahlédnutí do výpisů z rejstříku ve spise založených bylo však možno ověřit, z jakých důkazů, tj. z ja- kých výpisů z rejstříku stěžovatelka vycháze- la. Jde sice o pochybení při vyhotovení odů- vodnění © přezkoumávaného © rozhodnutí správního orgánu, nicméně Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že toto pochybení není takového rázu, aby mohlo mít za následek ne- zákonnost rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že Krajský soud v Brně měl dostatek podkladů pro věcné pře- zkoumání napadeného rozhodnutí žalované, čemuž se vyhnul konstatováním o jeho ne- přezkoumatelnosti, aniž by pro takový závěr byl důvod.
Nelze totiž tvrdit, že by žalovaná rozhodovala bez podstatných důkazů, o něž opírala své rozhodnutí, neboť potřebné výpi- sy z obchodních rejstříků se ve spise nachá- zely. Není rovněž pravdivé tvrzení, že by ža- lobcovo stanovisko bylo opřeno o nějaké výpisy z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Ostravě, které by popí- raly skutečnost, o něž opírá žalovaná své roz- hodnutí. Výpisy z obchodního. rejstříku v Ostravě jsou v potřebných údajích naprosto totožné. (...)
Stanislav O. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stíž-