Uchazeče o zaměstnání, který je plně invalidní, bylo možné v souladu s $ 25 odst. 2 písm. £) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění do 31. 12. 2008, vy- řadit z tohoto důvodu z evidence uchazečů o zaměstnání nejdříve ke dni nabytí účin- nosti tohoto zákona, tj. k 1. 10. 2004, a toi v případě, že datum prokázaného vzniku pl- né invalidity předchází datu účinnosti zákona (lex retro non agit).
Uchazeče o zaměstnání, který je plně invalidní, bylo možné v souladu s $ 25 odst. 2 písm. £) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění do 31. 12. 2008, vy- řadit z tohoto důvodu z evidence uchazečů o zaměstnání nejdříve ke dni nabytí účin- nosti tohoto zákona, tj. k 1. 10. 2004, a toi v případě, že datum prokázaného vzniku pl- né invalidity předchází datu účinnosti zákona (lex retro non agit).
C...) Další námitka stěžovatele se týká sa- motného řízení před úřadem práce. Stěžova- tel namítá, že nemohl být vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání v souladu s platným právem ke dni 1. 10. 2004, když ještě dne 22. 11. 2004 byl zařazen v evidenci, o čemž vypovídá téhož dne vystavené potvrzení o ve- dení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Z to- ho stěžovatel dovozuje nesprávné posouzení právní otázky týkající se stanovení okamžiku, k němuž byl z evidence uchazečů o zaměst- nání vyřazen, což by způsobovalo nezákon- nost napadeného rozsudku městského soudu.
Této námitce Nejvyšší správní soud rovněž nepřisvědčil, a to z následujících důvodů. Ustanovení $ 25 odst. 2 písm. f) zákona 0 za- městnanosti, ve znění do 31. 5. 2005, upravo- valo překážku vedení uchazeče o zaměstnání z důvodu plné invalidity podle $ 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodo- vém pojištění. Návazně na tuto překážku po- tom $ 30 upravoval mechanismus vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence. Konkrét- ně v této věci úřad práce uplatnil $ 30 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, toto ustanovení znělo následovně: „Uchazeče o zaměstnání úřad práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže nastala někte- rá ze skutečností bránících zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, které jsou uvedeny v f 25, s výjimkou sku- tečností uvedených v odstavci 2 písm.
a), d) a e).“ Podle $ 30 odst. 3 věty první téhož zá- kona dále platilo, že „vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se provede dnem, kdy nastala některá ze skutečností uvede- ných v odstavcích 1 a 2“. V posuzované věci je zřejmé, že stěžovatelova plná invalidita by- la zjištěna již v roce 2001, konkrétně ke dni 9. 3. 2001. V té době však platný a účinný zá- kon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, takovou překážku vede- ní osoby v evidenci uchazečů o zaměstnání neupravoval.
Podle původní právní úpravy mohl být plně invalidní uchazeč o zaměstná- ní veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, ale nesvědčil mu nárok na přiznání hmotné- ho zabezpečení uchazeče o zaměstnání ($ 7 ve spojení s $ 14 zákona č. 1/1991 Sb.). Od 1. 10. 2004 však vstoupil v účinnost nový zá- kon o zaměstnanosti, který přinesl novou právní úpravu této problematiky, která je vylo- žena výše. Úřad práce proto musel stěžovatele vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání ke dni účinnosti nového zákona o zaměstnanos- ti, tj.
ke dni 1. 10. 2004, neboť od tohoto dne bylo jeho vedení v evidenci uchazečů o za- městnání ze zákona vyloučeno. Je zřejmé, že úřad práce nemohl aplikovat $ 30 odst. 3 to- hoto zákona retroaktivně a vyřadit tak stěžo- vatele z evidence uchazečů o zaměstnání ke dni, k němuž byla prokázána plná invalidita stěžovatele (9. 3. 2001), když to tehdejší plat- ná a účinná právní úprava neumožňovala. 1904 Služební poměr: porušení služební povinnosti zvlášť závažným způsobem k $ 106 odst. 1 písm. d) zákona č.
186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (v textu též „služební zákon“)“ Posouzení, zda jednání policisty spočívající v podání návrhu na obžalobu opo- míjejícím podstatný důkaz o vině a v předložení spisu bez tohoto důkazu je zvlášť zá- V Súčinností od I. 3. 2006 byl $ 106 odst. 1 písm. d) změněn zákonem č. 21/2006 Sb. S účinností od 1. 1. 2007 zákon nahrazen zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. 1904 važným porušením služební přísahy [$ 106 odst.
1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky], musí vycházet z hodno- cení, zda policista skutečně nese významnou odpovědnost za opatřené důkazy, za nakládání s těmito důkazy a za jejich řádné založení do vyšetřovacího spisu do doby podání návrhu na obžalobu.
Stanislav M. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, o kasační stížnosti žalobce.
rozhodnutím č. j. SUB-3625/2004-ZD-KUNERT, ze dne 6. 12. 2004, vyřadil stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 1. 10. 2004. V odůvodnění uvedl, že podle ustanovení § 25 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti se nemůže stát uchazečem o zaměstnání fyzická osoba v době, po kterou je plně invalidní podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Proto stěžovatel nesplňoval podmínku stanovenou zákonem pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Na základě odvolání podaného stěžovatelem přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí žalovaný v odvolacím řízení. Vyžádal si informaci o zdravotním stavu stěžovatele od ČSSZ, referátu lékařské posudkové služby Šumperk. Ze sdělení ze dne 28. 4. 2005 tohoto orgánu vyplývá, že podle posouzení zdravotního stavu stěžovatele ze dne 9. 3. 2001 byl stěžovatel shledán plně invalidním s datem vzniku invalidity 1. 1. 2001. Pracovníci Psychiatrické léčebny ve Šternberku sepsali se stěžovatelem žádost o plný invalidní důchod, ale stěžovatel ji odmítl podepsat. Proto nadále pobíral pouze částečný invalidní důchod. Plná invalidita byla u stěžovatele potvrzena při mimořádné kontrolní prohlídce dne 30. 8. 2001 na Okresní správě sociálního zabezpečení Šumperk (dále také „OSSZ“). Další kontrolní prohlídka v červenci 2003 již nebyla uskutečněna pro stěžovatelovu nespolupráci. Z toho důvodu byla stěžovateli zastavena výplata částečného invalidního důchodu ke dni 2. 12. 2003. V závěru tohoto sdělení je uvedeno, že stěžovatelův zdravotní stav po stránce posudkové pravděpodobně stále odpovídá plné invaliditě podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 5. 2005, č. j. 2004/62909 – 442, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a bylo potvrzeno napadené rozhodnutí úřadu práce. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že z předložené spisové dokumentace vyplývá, že úřad práce postupoval v souladu se zákonem. Žalovaný vycházel ze sdělení OSSZ ze dne 5. 11. 2004, z něhož vyplynulo, že zdravotní stav jmenovaného odpovídal plné invaliditě. V důsledku této skutečnosti a v důsledku změny zákona, který s účinností od 1. 10. 2004 nepřipouští vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání občana, který je plně invalidní podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, proto úřad práce zahájil řízení o vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání. Stěžovatel byl poučen o svém právu nahlédnout do spisu a možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, které využil a zaslal úřadu své písemné vyjádření k zahájenému správnímu řízení. Žalovaný celou záležitost prověřoval písemným dotazem u ČSSZ, úseku lékařské posudkové služby – referátu LPS Šumperk. Podle sdělení ze dne 28. 4. 2005 žalovaný zjistil, že stěžovatel v současnosti žádný invalidní důchod nepobírá, i když po stránce posudkové pravděpodobně stále jeho zdravotní stav odpovídá plné invaliditě podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. K tomuto sdělení se stěžovatel písemně vyjádřil, ale nesdělil žádné skutečnosti, které by byly pro posouzení celé záležitosti podstatné. Žalovaný neshledal důvodnými ani další námitky odvolatele týkající se údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Ve správním řízení podle jeho názoru postupoval úřad práce v souladu se správním řádem. Odvolatel měl možnost vyjádřit se k podkladům řízení, přičemž správní orgán nebyl povinen zajistit stěžovateli právního zástupce. Z uvedených důvodů žalovaný odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalovaný nevyhověl ani stěžovatelovu následujícímu návrhu na povolení obnovy řízení a rozhodnutím ze dne 3. 8. 2005, č. j. 2005/31057-442, obnovu řízení nepovolil. Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatel podal rozklad.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s § 109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci Nejvyšší správní soud předesílá, že nevyhověl návrhu stěžovatele na nařízení jednání, neboť v souladu s ustanovením § 109 odst. 1 s. ř. s. se o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání. Považuje-li to soud za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Tyto podmínky však v posuzované věci nebyly naplněny.
Stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti kasační důvody uvedené pod § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. Namítané kasační důvody konkretizoval zejména námitkou, že nemohl být z evidence uchazečů o zaměstnání ke dni 1. 10. 2004 vyřazen, když ještě dne 22. 11. 2004 v ní byl u úřadu práce veden. Z doplnění kasační stížnosti dále vyplývá, že stěžovatel brojí proti tomu, že nebyl v řízení před městským soudem zastoupen advokátem, a požaduje nařídit jednání. Konečně stěžovatel napadl zákonnost průběhu správního řízení před úřadem práce a tvrdil, že nebyl o průběhu správního řízení informován.
Nejvyšší správní soud podřadil uvedené námitky pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. K obecnému významu těchto kasačních důvodů Nejvyšší správní soud k ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. uvádí, že nesprávné posouzení právní otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Ohledně výkladu ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná za prvé o situaci, v níž došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Za druhé dopadá tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá citovaným ustanovením § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
K významu kasačního důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve pojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně posledně jmenovaný důvod, tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil procesní námitku stěžovatele, že nebyl v řízení před městským soudem zastoupen advokátem, což zřejmě podle jeho názoru vyvolává jinou vadu řízení před soudem mající za následek nezákonnost rozhodnutí soudu o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud v prvé řadě důrazně připomíná, že stěžovatel byl v řízení před městským soudem zastoupen advokátem JUDr. Vítem Vohánkou, který mu byl městským soudem ustanoven usnesením ze dne 21. 2. 2008, č. j. 1 Cad 40/2005 – 165, které nabylo právní moci dne 6. 3. 2005. Od tohoto dne až do pravomocného rozhodnutí o věci samé byl stěžovatel zastoupen. Pokud stěžovatel svou námitku směřuje k předchozímu průběhu řízení před městským soudem, tj. období 30. 5. 2005 – 6. 3. 2008, pak je třeba konstatovat, že v této části řízení před městským soudem nezpůsobil nedostatek zastoupení stěžovatele vadu řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud totiž tuto právní otázku rozhodoval na základě kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu ze dne 21. 12. 2007, č. j. 1 Cad 40/2005 – 91, o neustanovení zástupce pro řízení o předmětné žalobě a v rozsudku ze dne 21. 12. 2007, č. j. 4 Ads 54/2007 – 154. V tomto rozsudku dal stěžovateli za pravdu a zrušil usnesení městského soudu o neustanovení zástupce s odůvodněním, že stěžovatel v řízení před městským soudem splňoval podmínku pro osvobození od soudních poplatků a stěžovateli tak měl být ustanoven zástupce z řad advokátů. Tento závazný pokyn městský soud realizoval usnesením ze dne 21. 2. 2008, č. j. 1 Cad 40/2005 – 165. Tímto postupem bylo právo stěžovatele na právní pomoc v řízení před soudem naplněno a zároveň tím byl zhojen i nesprávný postup městského soudu při vydání citovaného usnesení o neustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že ve věci bylo před městským soudem nařízeno jednání (3. 6. 2008), při němž byl stěžovatel zastoupen ustanoveným zástupcem prostřednictvím jeho substituta, a měl tedy příležitost vznést kvalifikované právní námitky týkající se předmětu řízení. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud neshledal námitku žalobce, že nebyl v části řízení před městským soudem zastoupen advokátem, jako důvodnou.
Další námitka stěžovatele se týká samotného řízení před úřadem práce. Stěžovatel namítá, že nemohl být vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání v souladu s platným právem ke dni 1. 10. 2004, když ještě dne 22. 11. 2004 byl zařazen v evidenci, o čemž vypovídá téhož dne vystavené potvrzení o vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Z toho stěžovatel dovozuje nesprávné posouzení právní otázky týkající se stanovení okamžiku, k němuž byl z evidence uchazečů o zaměstnání vyřazen, což by způsobovalo nezákonnost napadeného rozsudku městského soudu. Této námitce Nejvyšší správní soud rovněž nepřisvědčil, a to z následujících důvodů. Ustanovení § 25 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti ve znění do 31. 5. 2005 upravovalo překážku vedení uchazeče o zaměstnání z důvodu plné invalidity podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Návazně na tuto překážku potom ustanovení § 30 upravovalo mechanismus vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence. Konkrétně v této věci úřad práce uplatnil § 30 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, toto ustanovení znělo následovně: „Uchazeče o zaměstnání úřad práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže nastala některá ze skutečností bránících zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, které jsou uvedeny v § 25, s výjimkou skutečností uvedených v odstavci 2 písm. a), d) a e).“ Podle ustanovení § 30 odst. 3 věty první téhož zákona dále platilo, že „vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se provede dnem, kdy nastala některá ze skutečností uvedených v odstavcích 1 a 2.“ V posuzované věci je zřejmé, že stěžovatelova plná invalidita byla zjištěna již v roce 2001, konkrétně ke dni 9. 3. 2001. V té době však platný a účinný zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, takovou překážku vedení osoby v evidenci uchazečů o zaměstnání neupravoval. Podle původní právní úpravy mohl být plně invalidní uchazeč o zaměstnání veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, ale nesvědčil mu nárok na přiznání hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání (§ 7 ve spojení s § 14 zákona č. 1/1991 Sb.). Od 1. 10. 2004 však vstoupil v účinnost nový zákon o zaměstnanosti, který přinesl novou právní úpravu této problematiky, která je vyložena výše. Úřad práce proto musel stěžovatele vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání ke dni účinnosti nového zákona o zaměstnanosti, tj. ke dni 1. 10. 2004, neboť od tohoto dne bylo jeho vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání ze zákona vyloučeno. Je zřejmé, že úřad práce nemohl aplikovat ustanovení § 30 odst. 3 tohoto zákona retroaktivně a vyřadit tak stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání ke dni, k němuž byla prokázána plná invalidita stěžovatele (9. 3. 2001), když to tehdejší platná a účinná právní úprava neumožňovala.
Na okraj věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani stěžovatelova tvrzení o tom, že nebyl o průběhu správního řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání informován, neobstojí, neboť ze správního spisu je jednoznačně patrné, že stěžovatel byl poučen o svých procesních právech, která realizoval prostřednictvím vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že postup úřadu práce i odvolacího orgánu tedy byl prostý jakýchkoliv procesních vad řízení, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí úřadu práce či napadeného rozhodnutí žalovaného [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Za této situace Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§ 107 ve spojení s ustanoveními § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s.), a to zejména proto, že odkladný účinek by v posuzované věci ani nemohl být přiznán, neboť nebyly splněny zákonné podmínky (zejména způsobení nenahraditelné újmy stěžovateli). Nejvyšší správní soud navíc připomíná, že rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání je předběžně vykonatelné (§ 143 zákona o zaměstnanosti) a jeho účinky již nastaly ke dni 1. 10. 2004, přičemž napadený rozsudek na tom nic nezměnil. Z toho důvodu postrádá žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v této věci jakéhokoliv praktického smyslu.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Odměnu ustanoveného zástupce stěžovatele Nejvyšší správní soud vyčíslil za dva úkony právní služby po 500 Kč za každý úkon (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a podání doplnění kasační stížnosti ze dne 1. 10. 2008 podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ustanovením § 9 odst. 2 téže vyhlášky, celkem tedy 1000 Kč), a náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky po 300 Kč za úkon, celkem tedy 1600 Kč. Nejvyšší správní soud zvýšil vypočtenou odměnu o částku daně z přidané hodnoty, která činí 19% z této částky. Odměna stanovená zástupci stěžovatele tedy činí v celkové výši 1904 Kč a bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. března 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu