Dohoda, která váže vyplacení odměny na splnění nejisté podmínky v budoucnu nezávislé na vůli potenciálního zaměstnance, není dohodou o provedení práce ve smyslu § 75 zákoníku práce z roku 2006 a nezakládá pracovněprávní vztah, neboť závislá práce nemůže být vykonávána bez nároku na odměnu.
10. 1. 2009 vykonávat činnost pro občanské sdružení Art Language na základě ústně uzavřené dohody o provedení práce. Skutečnost, že písemná dohoda o provedení práce s občanským sdružením vznikla až v dubnu 2009, nemůže mít vliv na to, že žalobkyně fakticky začala vykonávat činnost již dne 10. 1. 2009.
Žalobkyně podala žalobu u Městského soudu v Praze. Ten ve svém rozsudku ze dne
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
a § 45 vyhlášky č. 26/2007 Sb. Jde tedy o otázku, zda neexistuje nějaký jiný důvod, který by bránil zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě rozsudku Okresního soudu v Chrudimi. K tomu si vyžádá stanovisko žalovaného.
22. 7. 2011, čj. 2 Ad 59/2010–58, uvedl, že žalobkyně vykonávala činnosti při vedení účetnictví, inventarizaci účtu a zpracování daňového přiznání, což nelze podřadit pod dobrovolnickou činnost ve smyslu zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě. Poukázal na to, že z dohody o provedení práce uzavřené dne 24. 4. 2009 vyplývá, že žalobkyně zahájila pro občanské sdružení práce od
10. 1. 2009 s odměnou za tuto činnost ve výši 4 000 Kč, a muselo proto dojít k zahájení výkonu práce pro občanské sdružení na základě ústní dohody, kterou písemná dohoda o provedení práce ze dne 24. 4. 2009 výslovně předpokládala. Podle § 75 zákoníku práce z roku 2006 nebyla písemná forma stanovena jako podmínka platnosti dohody o provedení práce. Neobstojí tedy tvrzení žalobkyně, že činnost pro občanské sdružení vykonávala bezplatně jako dobrovolník. Není rozhodující, zda žalobkyně odměnu obdržela, neboť uzavřenou dohodou jí vznikl nárok na její vy-
placení. Městský soud taktéž dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnost uvedenou v § 27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti žalobkyně (stěžovatelka) uvedla, že nikdy netvrdila, že vykonávala dobrovolnickou činnost ve smyslu zákona o dobrovolnické službě. Podle jejího názoru lze za dobrovolnickou službu považovat jakoukoliv činnost, kterou fyzická osoba vykonává dobrovolně, na základě svého vlastního rozhodnutí a bez nároku na odměnu za tuto činnost. Zdůraznila, že dne 10. 1. 2009 neuzavřela dohodu o provedení práce, ani neměla v úmyslu v tomto období takovou dohodu uzavřít. Stejný úmysl nemělo ani občanské sdružení, neboť v lednu 2009 nedisponovalo dostatečnými finanční prostředky k tomu, aby se mohlo zavázat vyplácet odměnu za práci, kterou vykonávala. Občanské sdružení jí pouze poskytlo příslib zaměstnání, který podmínilo získáním finančních prostředků z grantu. Úřadu práce oznámila, že do doby, než jí vznikne pracovněprávní vztah, bude pro toto občanské sdružení vykonávat dobrovolnickou činnost bez nároku na odměnu. Stěžovatelka uzavřela dohodu o provedení práce (s nástupem ode dne 10. 1. 2009) až dne 24. 4. 2009 a úřad práce informovala dne
29. 4. 2009, tedy ve lhůtě požadované zákonem o zaměstnanosti. Stěžovatelka poznamenala, že nemohla v lednu 2009 splnit oznamovací povinnost ve vztahu k úřadu práce, jelikož byla v lednu 2009 přesvědčena o tom, že poskytuje občanskému sdružení služby bez nároku na odměnu. Teprve až v dubnu 2009 jí vznikl nárok na odměnu za vykonávanou práci.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí s interpretací stěžovatelky týkající se charakteru její práce pro občanské sdružení. Dle jeho názoru je nepochybné, že stěžovatelka pracovala pro toto občanské sdružení ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, práci vykonávala osobně pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů, jeho jménem, na jeho náklady a odpovědnost. Přestože stěžovatelka namítala, že činnost vykonávala bezplatně, je nutno
vzít v úvahu, že vykonávala pro zaměstnavatele závislou práci podle § 2 odst. 4 zákoníku práce z roku 2006. Zaměstnanec se nemůže platně vzdát svého ústavního práva na odměnu za odvedenou práci. Přestože stěžovatelka nazývala práci pro uvedené občanské sdružení za dobrovolnictví sui generis, zákoník práce z roku 2006 jednoznačně stanoví, že závislou práci je nutno vykonávat výlučně v pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními předpisy. Není tedy přípustné, aby fyzická osoba vykonávala práci pro jinou osobu bez toho, aby byl takový vztah předmětem právní úpravy, jež by vymezila zejména práva a povinnosti obou stran takového vztahu. Poukázal, že písemná dohoda o provedení práce stvrzuje již existující faktický stav, tj. uzavření ústní dohody o provedení práce se všemi právy k tomu náležejícími, který existoval již ode dne 10. 1. 2009. Žalovaný nesouhlasil se stěžovatelkou, že by v dohodě chyběla odměna za vykonanou práci. Pracovala-li stěžovatelka s příslibem, že za každý měsíc od ledna 2009 jí bude vyplacena zákonem limitovaná částka, nemohla se v žádném případě domnívat, že vykonává dobrovolnickou činnost.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Předmětem soudního přezkumu v projednávané věci bylo, zda stěžovatelka byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání od 19. 1. 2009 v souladu se zákonem o zaměstnanosti. Uchazečem o zaměstnání může být podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti „pouze fyzická osoba, která má na území České republiky bydliště a která není v pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru, s výjimkami uvedenými v odstavcích 3 a 5“. „Zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání [podle § 25 odst. 3 písm. b) věty první zákona o zaměstnanosti] nebrání výkon činnosti na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, pokud měsíční odměna
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
nebo odměna připadající na jeden měsíc za období, za které příslušela, nepřesáhla polovinu minimální mzdy“. Uchazeč o zaměstnání byl podle věty druhé téhož ustanovení „povinen úřadu práce oznámit výkon této činnosti do osmi kalendářních dnů ode dne [...] uzavření dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a ve lhůtě stanovené úřadem práce“ byl povinen doložit i výši měsíční odměny. V případě výkonu více činností se měsíční odměny podle věty třetí citovaného ustanovení sčítaly. Podle § 30 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti úřad práce uchazeče o zaměstnání „z evidence uchazečů o zaměstnání vyřadí, jestliže uchazeč o zaměstnání nesplní oznamovací povinnost podle § 25 odst. 3 nebo neoznámí další skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, ve lhůtě stanovené v § 27 odst. 2“ zákona o zaměstnanosti. Znění § 30 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti tedy ukládá úřadu práce povinnost bez dalšího vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání, jestliže uchazeč o zaměstnání do osmi kalendářních dnů neoznámí uzavření dohody o provedení práce. Úřad práce tedy nemá žádný prostor pro vlastní úvahu, zda nesplnění této oznamovací povinnosti spočívá v natolik závažném pochybení uchazeče o zaměstnání, že odůvodňuje jeho vyřazení z této evidence.
V projednávané věci musel nejprve Nejvyšší správní soud jako předběžnou otázku posoudit, zda ústní dohoda, kterou stěžovatelka uzavřela na počátku ledna 2009 s občanským sdružením, byla dohodou o provedení práce, neboť stěžovatelka vykonávala pro občanské sdružení závislou práci ve smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce z roku 2006, jak tvrdí žalovaný, nebo se jednalo o výkon dobrovolnické činnosti sui generis, jak namítá stěžovatelka.
Dohoda o provedení práce, kterou bylo možné do dne 31. 12. 2010 uzavřít v ústní nebo písemné formě (srov. § 77 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 ve znění účinném do
29. 4. 2009, tedy ve lhůtě požadované zákonem o zaměstnanosti. Stěžovatelka poznamenala, že nemohla v lednu 2009 splnit oznamovací povinnost ve vztahu k úřadu práce, jelikož byla v lednu 2009 přesvědčena o tom, že poskytuje občanskému sdružení služby bez nároku na odměnu. Teprve až v dubnu 2009 jí vznikl nárok na odměnu za vykonávanou práci.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí s interpretací stěžovatelky týkající se charakteru její práce pro občanské sdružení. Dle jeho názoru je nepochybné, že stěžovatelka pracovala pro toto občanské sdružení ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, práci vykonávala osobně pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů, jeho jménem, na jeho náklady a odpovědnost. Přestože stěžovatelka namítala, že činnost vykonávala bezplatně, je nutno
vzít v úvahu, že vykonávala pro zaměstnavatele závislou práci podle § 2 odst. 4 zákoníku práce z roku 2006. Zaměstnanec se nemůže platně vzdát svého ústavního práva na odměnu za odvedenou práci. Přestože stěžovatelka nazývala práci pro uvedené občanské sdružení za dobrovolnictví sui generis, zákoník práce z roku 2006 jednoznačně stanoví, že závislou práci je nutno vykonávat výlučně v pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními předpisy. Není tedy přípustné, aby fyzická osoba vykonávala práci pro jinou osobu bez toho, aby byl takový vztah předmětem právní úpravy, jež by vymezila zejména práva a povinnosti obou stran takového vztahu. Poukázal, že písemná dohoda o provedení práce stvrzuje již existující faktický stav, tj. uzavření ústní dohody o provedení práce se všemi právy k tomu náležejícími, který existoval již ode dne 10. 1. 2009. Žalovaný nesouhlasil se stěžovatelkou, že by v dohodě chyběla odměna za vykonanou práci. Pracovala-li stěžovatelka s příslibem, že za každý měsíc od ledna 2009 jí bude vyplacena zákonem limitovaná částka, nemohla se v žádném případě domnívat, že vykonává dobrovolnickou činnost.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Předmětem soudního přezkumu v projednávané věci bylo, zda stěžovatelka byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání od 19. 1. 2009 v souladu se zákonem o zaměstnanosti. Uchazečem o zaměstnání může být podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti „pouze fyzická osoba, která má na území České republiky bydliště a která není v pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru, s výjimkami uvedenými v odstavcích 3 a 5“. „Zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání [podle § 25 odst. 3 písm. b) věty první zákona o zaměstnanosti] nebrání výkon činnosti na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, pokud měsíční odměna
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
nebo odměna připadající na jeden měsíc za období, za které příslušela, nepřesáhla polovinu minimální mzdy“. Uchazeč o zaměstnání byl podle věty druhé téhož ustanovení „povinen úřadu práce oznámit výkon této činnosti do osmi kalendářních dnů ode dne [...] uzavření dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a ve lhůtě stanovené úřadem práce“ byl povinen doložit i výši měsíční odměny. V případě výkonu více činností se měsíční odměny podle věty třetí citovaného ustanovení sčítaly. Podle § 30 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti úřad práce uchazeče o zaměstnání „z evidence uchazečů o zaměstnání vyřadí, jestliže uchazeč o zaměstnání nesplní oznamovací povinnost podle § 25 odst. 3 nebo neoznámí další skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, ve lhůtě stanovené v § 27 odst. 2“ zákona o zaměstnanosti. Znění § 30 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti tedy ukládá úřadu práce povinnost bez dalšího vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání, jestliže uchazeč o zaměstnání do osmi kalendářních dnů neoznámí uzavření dohody o provedení práce. Úřad práce tedy nemá žádný prostor pro vlastní úvahu, zda nesplnění této oznamovací povinnosti spočívá v natolik závažném pochybení uchazeče o zaměstnání, že odůvodňuje jeho vyřazení z této evidence.
V projednávané věci musel nejprve Nejvyšší správní soud jako předběžnou otázku posoudit, zda ústní dohoda, kterou stěžovatelka uzavřela na počátku ledna 2009 s občanským sdružením, byla dohodou o provedení práce, neboť stěžovatelka vykonávala pro občanské sdružení závislou práci ve smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce z roku 2006, jak tvrdí žalovaný, nebo se jednalo o výkon dobrovolnické činnosti sui generis, jak namítá stěžovatelka.
Dohoda o provedení práce, kterou bylo možné do dne 31. 12. 2010 uzavřít v ústní nebo písemné formě (srov. § 77 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 ve znění účinném do
31. 12. 2010), je pracovněprávním vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jenž
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
vzniká při výkonu závislé práce. Závislou práci definoval zákoník práce z roku 2006 (ve znění účinném do 31. 12. 2011) v § 2 odst. 4 tak, že se „[z]a závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, [...] považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost“.
V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že stěžovatelka vedla účetnictví pro občanské sdružení, na základě jeho pokynů, ve vztahu nadřízenosti občanského sdružení a podřízenosti stěžovatelky, jeho jménem, na náklady občanského sdružení a na jeho odpovědnost. V posuzovaném případě je však nutno se zabývat dalším pojmovým znakem závislé práce, a to tím, zdali stěžovatelka tuto práci vykonávala za odměnu.
Mzda, plat nebo odměna za práci je jedním ze základních definičních znaků závislé práce ve smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce z roku 2006. Mzda, plat a odměna z dohody jsou plnění poskytovaná jako protihodnota za vykonanou práci (srov. § 109 zákoníku práce z roku 2006). Odměna za dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti je tedy specifická forma odměňování závislé práce, kterou je třeba odlišovat od mzdy a platu a která je upravena v čl. 28 Listiny základních práv a svobod. „Čl. 28 Listiny zakotvuje právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci. V návaznosti na uvedené ústavní právo řadí zákoník práce [z roku 2006] v § 2 odst. 4 úplatnost závislé práce k základním pojmovým znakům této práce a povinnost platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat ukládá v § 38 odst. 1 písm. a) zaměstnavateli jako jednu ze základních povinností vyplývajících z pracovního poměru. V § 109 odst. 1 zaručuje zákoník práce [z roku 2006] právo zaměstnance na mzdu, plat nebo odměnu z dohody za vykonanou práci, což zároveň znamená, že
nelze platně sjednat pracovněprávní vztah bez práva zaměstnance na odměnu.“ (viz Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář.
31. 12. 2010), je pracovněprávním vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jenž
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
vzniká při výkonu závislé práce. Závislou práci definoval zákoník práce z roku 2006 (ve znění účinném do 31. 12. 2011) v § 2 odst. 4 tak, že se „[z]a závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, [...] považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost“.
V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že stěžovatelka vedla účetnictví pro občanské sdružení, na základě jeho pokynů, ve vztahu nadřízenosti občanského sdružení a podřízenosti stěžovatelky, jeho jménem, na náklady občanského sdružení a na jeho odpovědnost. V posuzovaném případě je však nutno se zabývat dalším pojmovým znakem závislé práce, a to tím, zdali stěžovatelka tuto práci vykonávala za odměnu.
Mzda, plat nebo odměna za práci je jedním ze základních definičních znaků závislé práce ve smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce z roku 2006. Mzda, plat a odměna z dohody jsou plnění poskytovaná jako protihodnota za vykonanou práci (srov. § 109 zákoníku práce z roku 2006). Odměna za dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti je tedy specifická forma odměňování závislé práce, kterou je třeba odlišovat od mzdy a platu a která je upravena v čl. 28 Listiny základních práv a svobod. „Čl. 28 Listiny zakotvuje právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci. V návaznosti na uvedené ústavní právo řadí zákoník práce [z roku 2006] v § 2 odst. 4 úplatnost závislé práce k základním pojmovým znakům této práce a povinnost platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat ukládá v § 38 odst. 1 písm. a) zaměstnavateli jako jednu ze základních povinností vyplývajících z pracovního poměru. V § 109 odst. 1 zaručuje zákoník práce [z roku 2006] právo zaměstnance na mzdu, plat nebo odměnu z dohody za vykonanou práci, což zároveň znamená, že
nelze platně sjednat pracovněprávní vztah bez práva zaměstnance na odměnu.“ (viz Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář.
2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2010, s. 403). „Zákoník práce [z roku 2006] používá pojem ,odměňování za vykonanou práci‘ pro všechny formy pracovněprávních vztahů uvedené v § 3, tedy pro pracovní poměr a dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti. Zákon vylučuje, aby závislá práce v pracovněprávním vztahu byla konána bez úplaty, ale rovněž stanoví, že mzda, plat i odměna z dohod jsou plněním za výkon práce, nikoliv plněním za pouhou existenci pracovněprávního vztahu.“ (viz Jakubka, J. Zákoník práce 2010 v praxi – Komplexní průvodce s řešením problémů. 1. vyd., Praha : GRADA Publishing, 2009, s. 180). Z uvedeného tedy plyne, že pracovněprávní vztah bez úplaty nemůže vzniknout, tedy že závislá práce nemůže být vykonávána bez nároku na odměnu.
V projednávané věci bylo mezi občanským sdružením a stěžovatelkou dohodou z počátku ledna 2009 ujednáno, že stěžovatelka povede pro toto občanské sdružení účetnictví s tím, že stěžovatelce bude vyplacena odměna za každý měsíc ve výši zákonem limitované částky, kterou si nezaměstnaný člověk může maximálně vydělat (tj. 4 000 Kč – pozn. Nejvyššího správního soudu), za tuto činnost pouze v případě, že se tomuto občanskému sdružení podaří získat finanční prostředky. Nejvyšší správní soud je přesvědčen o tom, že takto podmíněná odměna nesplňuje požadavky odměny za práci ve smyslu zákoníku práce z roku 2006. Mzdu, plat nebo odměnu z dohody totiž není možné vázat na splnění nejisté podmínky v budoucnu, tj. až zaměstnavatel získá finanční prostředky (pokud je vůbec získá), a teprve poté, co bude disponovat dostatečnými finančními prostředky, mzdu, plat nebo odměnu z dohody zaměstnanci poskytne.
V dohodě o provedení práce sjednaná odměna musí být určena tak, aby bylo zřejmé, že odměna zaměstnanci za vykonanou práci náleží, tedy že výkonem práce mu vzniká nárok na dohodnutou odměnu a že zaměstnavatel je povinen tuto odměnu – bez ohledu na
svou hospodářskou nebo finanční situaci – zaměstnanci vyplatit. Pro zaměstnavatele tak z dohody o provedení práce musí vyplývat povinnost poskytnout zaměstnanci za vykonanou práci odměnu. To v posuzované věci nebylo splněno. Stěžovatelka totiž byla srozuměna s tím, že od 10. 1. 2009 vykonává činnost pro občanské sdružení bez úplaty, tedy že stěžovatelce za vykonanou práci pro uvedené občanské sdružení nevznikl nárok na odměnu a občanskému sdružení nevznikla tomu odpovídající povinnost odměnu stěžovatelce poskytnout. Za takové situace ústní dohoda z počátku ledna 2009 nemůže mít charakter dohody o provedení práce, neboť se vůbec nejedná o pracovněprávní vztah. Zákoník práce z roku 2006 se tak na uvedenou ústní dohodu nevztahuje, neboť podle § 1 odst. 1 písm. a) „[t]ento zákon upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli“, které jsou vztahy pracovněprávními. Ústní dohodu z počátku ledna 2009 uzavřenou mezi stěžovatelkou a občanským sdružením nelze podřadit pod žádný ze smluvních typů upravený v občanském zákoníku, a jedná se proto o tzv. inominátní smlouvu ve smyslu § 51 tohoto zákona. Není pak podstatné, jak stěžovatelka dohodu nazývá, tedy například jako dohodu o dobrovolnické činnosti. Nicméně je třeba podotknout, že činnost, kterou stěžovatelka vykonávala pro občanské sdružení, není dobrovolnickou službou ve smyslu zákona o dobrovolnické službě.
Dohodu o provedení práce ze dne 24. 4. 2009 uzavřenou v písemné formě mezi stěžovatelkou a občanským sdružením, v níž je jako datum zahájení práce uveden den 10. 1. 2009, je třeba posuzovat od ústní dohody z počátku ledna téhož roku odděleně. Pracovněprávní vztah založený dohodou o provedení práce ze dne 24. 4. 2009 splňuje veškeré pojmové znaky závislé práce, zejména je v této dohodě vyjádřeno, že stěžovatelce za vykonanou práci náleží odměna. Stěžovatelce tedy na odměnu podle dohody o provedení práce ze dne 24. 4. 2009 vznikl nárok. Pracovněprávní vztah na základě dohody o provedení práce vznikl nejdříve dne 24. 4. 2009
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
Mgr. Radomíra D. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o vyřazení z evidence ucha- *) S účinností od 1. 1. 2012 byl § 75 změněn zákonem č. 365/2011 Sb.
**) S účinností od 1. 1. 2012 byl § 25 odst. 3 změněn zákonem č. 364/2011 Sb. řízení vázán (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení se však musí krajský soud zabývat dalšími skutečnostmi, které doposud nezkoumal, a nemohl se tak jimi zabývat ani Nejvyšší správní soud v tomto řízení, a to zda rozsudek o vyklizení nemovitosti splňuje náležitosti upravené v § 8 zákona č. 265/1992 Sb. zečů o zaměstnání, o kasační stížnosti žalobkyně.