Dohoda, která váže vyplacení odměny na splnění nejisté podmínky v budoucnu
nezávislé na vůli potenciálního zaměstnance, není dohodou o provedení práce ve
smyslu § 75 zákoníku práce z roku 2006 a nezakládá pracovněprávní vztah, neboť závislá práce nemůže být vykonávána bez nároku na odměnu.
Dohoda, která váže vyplacení odměny na splnění nejisté podmínky v budoucnu
nezávislé na vůli potenciálního zaměstnance, není dohodou o provedení práce ve
smyslu § 75 zákoníku práce z roku 2006 a nezakládá pracovněprávní vztah, neboť závislá práce nemůže být vykonávána bez nároku na odměnu.
10. 1. 2009 vykonávat činnost pro občanské
sdružení Art Language na základě ústně uzavřené dohody o provedení práce. Skutečnost,
že písemná dohoda o provedení práce s občanským sdružením vznikla až v dubnu 2009,
nemůže mít vliv na to, že žalobkyně fakticky
začala vykonávat činnost již dne 10. 1. 2009.
Žalobkyně podala žalobu u Městského
soudu v Praze. Ten ve svém rozsudku ze dne
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
a § 45 vyhlášky č. 26/2007 Sb. Jde tedy o otázku, zda neexistuje nějaký jiný důvod, který by
bránil zápisu vlastnického práva do katastru
nemovitostí na základě rozsudku Okresního
soudu v Chrudimi. K tomu si vyžádá stanovisko žalovaného.
22. 7. 2011, čj. 2 Ad 59/2010–58, uvedl, že žalobkyně vykonávala činnosti při vedení účetnictví, inventarizaci účtu a zpracování daňového přiznání, což nelze podřadit pod
dobrovolnickou činnost ve smyslu zákona
č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě. Poukázal na to, že z dohody o provedení práce
uzavřené dne 24. 4. 2009 vyplývá, že žalobkyně zahájila pro občanské sdružení práce od
10. 1. 2009 s odměnou za tuto činnost ve výši
4 000 Kč, a muselo proto dojít k zahájení výkonu práce pro občanské sdružení na základě ústní dohody, kterou písemná dohoda
o provedení práce ze dne 24. 4. 2009 výslovně předpokládala. Podle § 75 zákoníku práce
z roku 2006 nebyla písemná forma stanovena
jako podmínka platnosti dohody o provedení
práce. Neobstojí tedy tvrzení žalobkyně, že
činnost pro občanské sdružení vykonávala
bezplatně jako dobrovolník. Není rozhodující, zda žalobkyně odměnu obdržela, neboť
uzavřenou dohodou jí vznikl nárok na její vy-
placení. Městský soud taktéž dospěl k závěru,
že žalobkyně nesplnila povinnost uvedenou
v § 27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, proto
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti žalobkyně (stěžovatelka) uvedla, že nikdy netvrdila, že vykonávala
dobrovolnickou činnost ve smyslu zákona
o dobrovolnické službě. Podle jejího názoru
lze za dobrovolnickou službu považovat jakoukoliv činnost, kterou fyzická osoba vykonává dobrovolně, na základě svého vlastního
rozhodnutí a bez nároku na odměnu za tuto
činnost. Zdůraznila, že dne 10. 1. 2009 neuzavřela dohodu o provedení práce, ani neměla
v úmyslu v tomto období takovou dohodu
uzavřít. Stejný úmysl nemělo ani občanské
sdružení, neboť v lednu 2009 nedisponovalo
dostatečnými finanční prostředky k tomu,
aby se mohlo zavázat vyplácet odměnu za
práci, kterou vykonávala. Občanské sdružení
jí pouze poskytlo příslib zaměstnání, který
podmínilo získáním finančních prostředků
z grantu. Úřadu práce oznámila, že do doby,
než jí vznikne pracovněprávní vztah, bude
pro toto občanské sdružení vykonávat dobrovolnickou činnost bez nároku na odměnu.
Stěžovatelka uzavřela dohodu o provedení
práce (s nástupem ode dne 10. 1. 2009) až
dne 24. 4. 2009 a úřad práce informovala dne
10. 1. 2009 s odměnou za tuto činnost ve výši
4 000 Kč, a muselo proto dojít k zahájení výkonu práce pro občanské sdružení na základě ústní dohody, kterou písemná dohoda
o provedení práce ze dne 24. 4. 2009 výslovně předpokládala. Podle § 75 zákoníku práce
z roku 2006 nebyla písemná forma stanovena
jako podmínka platnosti dohody o provedení
práce. Neobstojí tedy tvrzení žalobkyně, že
činnost pro občanské sdružení vykonávala
bezplatně jako dobrovolník. Není rozhodující, zda žalobkyně odměnu obdržela, neboť
uzavřenou dohodou jí vznikl nárok na její vy-
placení. Městský soud taktéž dospěl k závěru,
že žalobkyně nesplnila povinnost uvedenou
v § 27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, proto
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti žalobkyně (stěžovatelka) uvedla, že nikdy netvrdila, že vykonávala
dobrovolnickou činnost ve smyslu zákona
o dobrovolnické službě. Podle jejího názoru
lze za dobrovolnickou službu považovat jakoukoliv činnost, kterou fyzická osoba vykonává dobrovolně, na základě svého vlastního
rozhodnutí a bez nároku na odměnu za tuto
činnost. Zdůraznila, že dne 10. 1. 2009 neuzavřela dohodu o provedení práce, ani neměla
v úmyslu v tomto období takovou dohodu
uzavřít. Stejný úmysl nemělo ani občanské
sdružení, neboť v lednu 2009 nedisponovalo
dostatečnými finanční prostředky k tomu,
aby se mohlo zavázat vyplácet odměnu za
práci, kterou vykonávala. Občanské sdružení
jí pouze poskytlo příslib zaměstnání, který
podmínilo získáním finančních prostředků
z grantu. Úřadu práce oznámila, že do doby,
než jí vznikne pracovněprávní vztah, bude
pro toto občanské sdružení vykonávat dobrovolnickou činnost bez nároku na odměnu.
Stěžovatelka uzavřela dohodu o provedení
práce (s nástupem ode dne 10. 1. 2009) až
dne 24. 4. 2009 a úřad práce informovala dne
29. 4. 2009, tedy ve lhůtě požadované zákonem o zaměstnanosti. Stěžovatelka poznamenala, že nemohla v lednu 2009 splnit oznamovací povinnost ve vztahu k úřadu práce,
jelikož byla v lednu 2009 přesvědčena o tom,
že poskytuje občanskému sdružení služby
bez nároku na odměnu. Teprve až v dubnu
2009 jí vznikl nárok na odměnu za vykonávanou práci.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že nesouhlasí s interpretací stěžovatelky týkající se charakteru její práce pro občanské sdružení. Dle jeho názoru je nepochybné,
že stěžovatelka pracovala pro toto občanské
sdružení ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, práci vykonávala osobně pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů, jeho jménem, na jeho náklady
a odpovědnost. Přestože stěžovatelka namítala, že činnost vykonávala bezplatně, je nutno
vzít v úvahu, že vykonávala pro zaměstnavatele závislou práci podle § 2 odst. 4 zákoníku
práce z roku 2006. Zaměstnanec se nemůže
platně vzdát svého ústavního práva na odměnu za odvedenou práci. Přestože stěžovatelka
nazývala práci pro uvedené občanské sdružení za dobrovolnictví sui generis, zákoník práce z roku 2006 jednoznačně stanoví, že závislou práci
je nutno vykonávat výlučně
v pracovněprávním vztahu, není-li upravena
zvláštními předpisy. Není tedy přípustné, aby
fyzická osoba vykonávala práci pro jinou osobu bez toho, aby byl takový vztah předmětem
právní úpravy, jež by vymezila zejména práva
a povinnosti obou stran takového vztahu. Poukázal, že písemná dohoda o provedení práce stvrzuje již existující faktický stav, tj. uzavření ústní dohody o provedení práce se
všemi právy k tomu náležejícími, který existoval již ode dne 10. 1. 2009. Žalovaný nesouhlasil se stěžovatelkou, že by v dohodě chyběla odměna za vykonanou práci. Pracovala-li
stěžovatelka s příslibem, že za každý měsíc od
ledna 2009
jí bude vyplacena zákonem
limitovaná částka, nemohla se v žádném případě domnívat, že vykonává dobrovolnickou
činnost.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze, rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Předmětem soudního přezkumu
v projednávané věci bylo, zda stěžovatelka
byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání od 19. 1. 2009 v souladu se zákonem
o zaměstnanosti. Uchazečem o zaměstnání
může být podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona
o zaměstnanosti „pouze fyzická osoba, která
má na území České republiky bydliště a která není v pracovněprávním vztahu nebo ve
služebním poměru, s výjimkami uvedenými
v odstavcích 3 a 5“. „Zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání [podle § 25
odst. 3 písm. b) věty první zákona o zaměstnanosti] nebrání výkon činnosti na základě
dohody o provedení práce nebo dohody
o pracovní činnosti, pokud měsíční odměna
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
nebo odměna připadající na jeden měsíc za
období, za které příslušela, nepřesáhla polovinu minimální mzdy“. Uchazeč o zaměstnání byl podle věty druhé téhož ustanovení „povinen úřadu práce oznámit výkon této
činnosti do osmi kalendářních dnů ode dne
[...] uzavření dohody o provedení práce nebo
dohody o pracovní činnosti, a ve lhůtě stanovené úřadem práce“ byl povinen doložit i výši měsíční odměny. V případě výkonu více
činností se měsíční odměny podle věty třetí
citovaného ustanovení sčítaly. Podle § 30
odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti úřad
práce uchazeče o zaměstnání „z evidence
uchazečů o zaměstnání vyřadí,
jestliže
uchazeč o zaměstnání nesplní oznamovací
povinnost podle § 25 odst. 3 nebo neoznámí
další skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, ve lhůtě stanovené v § 27 odst. 2“ zákona
o zaměstnanosti. Znění § 30 odst. 1 písm. b)
zákona o zaměstnanosti tedy ukládá úřadu
práce povinnost bez dalšího vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání, jestliže uchazeč o zaměstnání do
osmi kalendářních dnů neoznámí uzavření
dohody o provedení práce. Úřad práce tedy
nemá žádný prostor pro vlastní úvahu, zda
nesplnění této oznamovací povinnosti spočívá v natolik závažném pochybení uchazeče
o zaměstnání, že odůvodňuje jeho vyřazení
z této evidence.
V projednávané věci musel nejprve Nejvyšší správní soud jako předběžnou otázku
posoudit, zda ústní dohoda, kterou stěžovatelka uzavřela na počátku ledna 2009 s občanským sdružením, byla dohodou o provedení práce, neboť stěžovatelka vykonávala
pro občanské sdružení závislou práci ve
smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce z roku
2006, jak tvrdí žalovaný, nebo se jednalo o výkon dobrovolnické činnosti sui generis, jak
namítá stěžovatelka.
Dohoda o provedení práce, kterou bylo
možné do dne 31. 12. 2010 uzavřít v ústní nebo písemné formě (srov. § 77 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 ve znění účinném do
29. 4. 2009, tedy ve lhůtě požadované zákonem o zaměstnanosti. Stěžovatelka poznamenala, že nemohla v lednu 2009 splnit oznamovací povinnost ve vztahu k úřadu práce,
jelikož byla v lednu 2009 přesvědčena o tom,
že poskytuje občanskému sdružení služby
bez nároku na odměnu. Teprve až v dubnu
2009 jí vznikl nárok na odměnu za vykonávanou práci.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že nesouhlasí s interpretací stěžovatelky týkající se charakteru její práce pro občanské sdružení. Dle jeho názoru je nepochybné,
že stěžovatelka pracovala pro toto občanské
sdružení ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, práci vykonávala osobně pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů, jeho jménem, na jeho náklady
a odpovědnost. Přestože stěžovatelka namítala, že činnost vykonávala bezplatně, je nutno
vzít v úvahu, že vykonávala pro zaměstnavatele závislou práci podle § 2 odst. 4 zákoníku
práce z roku 2006. Zaměstnanec se nemůže
platně vzdát svého ústavního práva na odměnu za odvedenou práci. Přestože stěžovatelka
nazývala práci pro uvedené občanské sdružení za dobrovolnictví sui generis, zákoník práce z roku 2006 jednoznačně stanoví, že závislou práci
je nutno vykonávat výlučně
v pracovněprávním vztahu, není-li upravena
zvláštními předpisy. Není tedy přípustné, aby
fyzická osoba vykonávala práci pro jinou osobu bez toho, aby byl takový vztah předmětem
právní úpravy, jež by vymezila zejména práva
a povinnosti obou stran takového vztahu. Poukázal, že písemná dohoda o provedení práce stvrzuje již existující faktický stav, tj. uzavření ústní dohody o provedení práce se
všemi právy k tomu náležejícími, který existoval již ode dne 10. 1. 2009. Žalovaný nesouhlasil se stěžovatelkou, že by v dohodě chyběla odměna za vykonanou práci. Pracovala-li
stěžovatelka s příslibem, že za každý měsíc od
ledna 2009
jí bude vyplacena zákonem
limitovaná částka, nemohla se v žádném případě domnívat, že vykonává dobrovolnickou
činnost.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze, rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Předmětem soudního přezkumu
v projednávané věci bylo, zda stěžovatelka
byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání od 19. 1. 2009 v souladu se zákonem
o zaměstnanosti. Uchazečem o zaměstnání
může být podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona
o zaměstnanosti „pouze fyzická osoba, která
má na území České republiky bydliště a která není v pracovněprávním vztahu nebo ve
služebním poměru, s výjimkami uvedenými
v odstavcích 3 a 5“. „Zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání [podle § 25
odst. 3 písm. b) věty první zákona o zaměstnanosti] nebrání výkon činnosti na základě
dohody o provedení práce nebo dohody
o pracovní činnosti, pokud měsíční odměna
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
nebo odměna připadající na jeden měsíc za
období, za které příslušela, nepřesáhla polovinu minimální mzdy“. Uchazeč o zaměstnání byl podle věty druhé téhož ustanovení „povinen úřadu práce oznámit výkon této
činnosti do osmi kalendářních dnů ode dne
[...] uzavření dohody o provedení práce nebo
dohody o pracovní činnosti, a ve lhůtě stanovené úřadem práce“ byl povinen doložit i výši měsíční odměny. V případě výkonu více
činností se měsíční odměny podle věty třetí
citovaného ustanovení sčítaly. Podle § 30
odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti úřad
práce uchazeče o zaměstnání „z evidence
uchazečů o zaměstnání vyřadí,
jestliže
uchazeč o zaměstnání nesplní oznamovací
povinnost podle § 25 odst. 3 nebo neoznámí
další skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, ve lhůtě stanovené v § 27 odst. 2“ zákona
o zaměstnanosti. Znění § 30 odst. 1 písm. b)
zákona o zaměstnanosti tedy ukládá úřadu
práce povinnost bez dalšího vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání, jestliže uchazeč o zaměstnání do
osmi kalendářních dnů neoznámí uzavření
dohody o provedení práce. Úřad práce tedy
nemá žádný prostor pro vlastní úvahu, zda
nesplnění této oznamovací povinnosti spočívá v natolik závažném pochybení uchazeče
o zaměstnání, že odůvodňuje jeho vyřazení
z této evidence.
V projednávané věci musel nejprve Nejvyšší správní soud jako předběžnou otázku
posoudit, zda ústní dohoda, kterou stěžovatelka uzavřela na počátku ledna 2009 s občanským sdružením, byla dohodou o provedení práce, neboť stěžovatelka vykonávala
pro občanské sdružení závislou práci ve
smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce z roku
2006, jak tvrdí žalovaný, nebo se jednalo o výkon dobrovolnické činnosti sui generis, jak
namítá stěžovatelka.
Dohoda o provedení práce, kterou bylo
možné do dne 31. 12. 2010 uzavřít v ústní nebo písemné formě (srov. § 77 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 ve znění účinném do
31. 12. 2010), je pracovněprávním vztahem
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jenž
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
vzniká při výkonu závislé práce. Závislou práci definoval zákoník práce z roku 2006 (ve
znění účinném do 31. 12. 2011) v § 2 odst. 4
tak, že se „[z]a závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, [...] považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance
pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo
odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném
dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost“.
V nyní projednávané věci není pochyb
o tom, že stěžovatelka vedla účetnictví pro
občanské sdružení, na základě jeho pokynů,
ve vztahu nadřízenosti občanského sdružení
a podřízenosti stěžovatelky, jeho jménem, na
náklady občanského sdružení a na jeho odpovědnost. V posuzovaném případě je však
nutno se zabývat dalším pojmovým znakem
závislé práce, a to tím, zdali stěžovatelka tuto
práci vykonávala za odměnu.
Mzda, plat nebo odměna za práci je jedním ze základních definičních znaků závislé
práce ve smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce
z roku 2006. Mzda, plat a odměna z dohody
jsou plnění poskytovaná jako protihodnota
za vykonanou práci (srov. § 109 zákoníku práce z roku 2006). Odměna za dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti je
tedy specifická forma odměňování závislé
práce, kterou je třeba odlišovat od mzdy
a platu a která je upravena v čl. 28 Listiny základních práv a svobod. „Čl. 28 Listiny zakotvuje právo zaměstnance na spravedlivou
odměnu za práci. V návaznosti na uvedené
ústavní právo řadí zákoník práce [z roku
2006] v § 2 odst. 4 úplatnost závislé práce
k základním pojmovým znakům této práce
a povinnost platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat ukládá v § 38
odst. 1 písm. a) zaměstnavateli jako jednu ze
základních povinností vyplývajících z pracovního poměru. V § 109 odst. 1 zaručuje zákoník práce [z roku 2006] právo zaměstnance na mzdu, plat nebo odměnu z dohody za
vykonanou práci, což zároveň znamená, že
nelze platně sjednat pracovněprávní vztah
bez práva zaměstnance na odměnu.“ (viz
Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář.
31. 12. 2010), je pracovněprávním vztahem
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jenž
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
vzniká při výkonu závislé práce. Závislou práci definoval zákoník práce z roku 2006 (ve
znění účinném do 31. 12. 2011) v § 2 odst. 4
tak, že se „[z]a závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, [...] považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance
pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo
odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném
dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost“.
V nyní projednávané věci není pochyb
o tom, že stěžovatelka vedla účetnictví pro
občanské sdružení, na základě jeho pokynů,
ve vztahu nadřízenosti občanského sdružení
a podřízenosti stěžovatelky, jeho jménem, na
náklady občanského sdružení a na jeho odpovědnost. V posuzovaném případě je však
nutno se zabývat dalším pojmovým znakem
závislé práce, a to tím, zdali stěžovatelka tuto
práci vykonávala za odměnu.
Mzda, plat nebo odměna za práci je jedním ze základních definičních znaků závislé
práce ve smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce
z roku 2006. Mzda, plat a odměna z dohody
jsou plnění poskytovaná jako protihodnota
za vykonanou práci (srov. § 109 zákoníku práce z roku 2006). Odměna za dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti je
tedy specifická forma odměňování závislé
práce, kterou je třeba odlišovat od mzdy
a platu a která je upravena v čl. 28 Listiny základních práv a svobod. „Čl. 28 Listiny zakotvuje právo zaměstnance na spravedlivou
odměnu za práci. V návaznosti na uvedené
ústavní právo řadí zákoník práce [z roku
2006] v § 2 odst. 4 úplatnost závislé práce
k základním pojmovým znakům této práce
a povinnost platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat ukládá v § 38
odst. 1 písm. a) zaměstnavateli jako jednu ze
základních povinností vyplývajících z pracovního poměru. V § 109 odst. 1 zaručuje zákoník práce [z roku 2006] právo zaměstnance na mzdu, plat nebo odměnu z dohody za
vykonanou práci, což zároveň znamená, že
nelze platně sjednat pracovněprávní vztah
bez práva zaměstnance na odměnu.“ (viz
Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář.
2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2010, s. 403).
„Zákoník práce [z roku 2006] používá pojem ,odměňování za vykonanou práci‘ pro
všechny formy pracovněprávních vztahů
uvedené v § 3, tedy pro pracovní poměr a dohody o provedení práce a dohody o pracovní
činnosti. Zákon vylučuje, aby závislá práce
v pracovněprávním vztahu byla konána bez
úplaty, ale rovněž stanoví, že mzda, plat
i odměna z dohod jsou plněním za výkon
práce, nikoliv plněním za pouhou existenci
pracovněprávního vztahu.“ (viz Jakubka, J.
Zákoník práce 2010 v praxi – Komplexní průvodce s řešením problémů. 1. vyd., Praha : GRADA Publishing, 2009, s. 180). Z uvedeného tedy
plyne, že pracovněprávní vztah bez úplaty nemůže vzniknout, tedy že závislá práce nemůže
být vykonávána bez nároku na odměnu.
V projednávané věci bylo mezi občanským sdružením a stěžovatelkou dohodou
z počátku ledna 2009 ujednáno, že stěžovatelka povede pro toto občanské sdružení
účetnictví s tím, že stěžovatelce bude vyplacena odměna za každý měsíc ve výši zákonem
limitované částky, kterou si nezaměstnaný
člověk může maximálně vydělat (tj. 4 000 Kč
– pozn. Nejvyššího správního soudu), za tuto
činnost pouze v případě, že se tomuto občanskému sdružení podaří získat finanční prostředky. Nejvyšší správní soud je přesvědčen
o tom, že takto podmíněná odměna nesplňuje požadavky odměny za práci ve smyslu zákoníku práce z roku 2006. Mzdu, plat nebo
odměnu z dohody totiž není možné vázat na
splnění nejisté podmínky v budoucnu, tj. až
zaměstnavatel získá finanční prostředky (pokud je vůbec získá), a teprve poté, co bude
disponovat dostatečnými finančními prostředky, mzdu, plat nebo odměnu z dohody
zaměstnanci poskytne.
V dohodě o provedení práce sjednaná odměna musí být určena tak, aby bylo zřejmé,
že odměna zaměstnanci za vykonanou práci
náleží, tedy že výkonem práce mu vzniká nárok na dohodnutou odměnu a že zaměstnavatel je povinen tuto odměnu – bez ohledu na
svou hospodářskou nebo finanční situaci –
zaměstnanci vyplatit. Pro zaměstnavatele tak
z dohody o provedení práce musí vyplývat
povinnost poskytnout zaměstnanci za vykonanou práci odměnu. To v posuzované věci
nebylo splněno. Stěžovatelka totiž byla srozuměna s tím, že od 10. 1. 2009 vykonává činnost pro občanské sdružení bez úplaty, tedy
že stěžovatelce za vykonanou práci pro uvedené občanské sdružení nevznikl nárok na
odměnu a občanskému sdružení nevznikla
tomu odpovídající povinnost odměnu stěžovatelce poskytnout. Za takové situace ústní
dohoda z počátku ledna 2009 nemůže mít
charakter dohody o provedení práce, neboť
se vůbec nejedná o pracovněprávní vztah. Zákoník práce z roku 2006 se tak na uvedenou
ústní dohodu nevztahuje, neboť podle § 1
odst. 1 písm. a) „[t]ento zákon upravuje
právní vztahy vznikající při výkonu závislé
práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli“,
které jsou vztahy pracovněprávními. Ústní
dohodu z počátku ledna 2009 uzavřenou mezi stěžovatelkou a občanským sdružením nelze podřadit pod žádný ze smluvních typů
upravený v občanském zákoníku, a jedná se
proto o tzv. inominátní smlouvu ve smyslu
§ 51 tohoto zákona. Není pak podstatné, jak
stěžovatelka dohodu nazývá, tedy například
jako dohodu o dobrovolnické činnosti. Nicméně je třeba podotknout, že činnost, kterou
stěžovatelka vykonávala pro občanské sdružení, není dobrovolnickou službou ve smyslu
zákona o dobrovolnické službě.
Dohodu o provedení práce ze dne 24. 4.
2009 uzavřenou v písemné formě mezi stěžovatelkou a občanským sdružením, v níž je jako datum zahájení práce uveden den 10. 1.
2009, je třeba posuzovat od ústní dohody
z počátku ledna téhož roku odděleně. Pracovněprávní vztah založený dohodou o provedení práce ze dne 24. 4. 2009 splňuje veškeré pojmové znaky závislé práce, zejména je
v této dohodě vyjádřeno, že stěžovatelce za
vykonanou práci náleží odměna. Stěžovatelce
tedy na odměnu podle dohody o provedení
práce ze dne 24. 4. 2009 vznikl nárok. Pracovněprávní vztah na základě dohody o provedení práce vznikl nejdříve dne 24. 4. 2009
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
Mgr. Radomíra D. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o vyřazení z evidence ucha- *) S účinností od 1. 1. 2012 byl § 75 změněn zákonem č. 365/2011 Sb.
**) S účinností od 1. 1. 2012 byl § 25 odst. 3 změněn zákonem č. 364/2011 Sb. řízení vázán (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení se však musí krajský soud zabývat dalšími skutečnostmi, které doposud nezkoumal,
a nemohl se tak jimi zabývat ani Nejvyšší
správní soud v tomto řízení, a to zda rozsudek o vyklizení nemovitosti splňuje náležitosti upravené v § 8 zákona č. 265/1992 Sb. zečů o zaměstnání, o kasační stížnosti žalobkyně.