4 Ads 18/2010

4 Ads 18/2010- 46 - text

4 Ads 18/2010 - 56

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: V. D., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. 2 Cad 83/2009 – 21,

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2009, č. X, žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žádost žalobkyně o úpravu důchodu (vdovského) pro nesplnění podmínek ustanovení § 25 odst. 8 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, s odůvodněním, že rozhodnutím ze dne 13. 6. 1996 byl žalobkyni přiznán od 6. 5. 1996 vdovský důchod podle ustanovení § 49 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, ve výši 1334 Kč měsíčně; v souběhu se starobním důchodem ve výši 3934 Kč měsíčně náleží tak žalobkyni celkem 5268 Kč. Žalovaná vysvětlila, že vdovský důchod (po zemřelém manželu žalobkyně J.

D.) náleží ve výši 50 % procentní výměru důchodu zemřelého ke dni jeho úmrtí. Manžel žalobkyně pobíral ku dni úmrtí X starobní důchod ve výši 6256 Kč měsíčně (procentní výměra činila 5336 Kč a základní výměra 920 Kč), 50 % z částky 5336 Kč činí 2668 Kč, což je výše vdovského důchodu žalobkyně. Vzhledem k tomu, že výše jejího již dříve přiznaného starobního důchodu činila 3934 Kč (byla vyšší než důchod vdovský), vyplácí se podle § 58 zákona o důchodovém pojištění starobní důchod v plné výši a z vdovského důchodu se vyplácí jedna polovina, tj. 1334 Kč. Celkem tak náleží žalobkyni 5268 Kč. Dále žalovaná uvedla, že zemřelému manželu J.

D. byl přiznán od 1. 1. 1957 výsluhový důchod podle § 27 zákona o sociálním zabezpečení č. 55/1956 Sb., který byl od 1. 7. 1964 podle nových předpisů považován za důchod invalidní. Od 1. 1. 1971 byl tento důchod podle § 11 zákona č. 101/1964 Sb. přepočten na starobní důchod pravomocným rozhodnutím žalované ze dne 8. 1. 1971. Tento důchod byl pravidelně zvyšován dle veškerých zákonných opatření až do dne úmrtí pojištěnce. Již od března 1991 však důchod i bez rehabilitačního příplatku podle zák. č. 119/1990 Sb. byl omezen na nejvyšší přípustnou výměru důchodu ve výši 3800 Kč. Žalovaná potvrdila, že J.

D. byl odsouzen pro trestný čin uvedený v § 2 zák. č. 119/1990 Sb. a vězněn od 6. 3. 1951 do 6. 9. 1951, tj. 184 dnů a příplatek za soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb. by náležel k 1. 7. 1990 (tedy ke dni účinnosti uvedeného zákona). V této době pobíral starobní důchod ve výši 3200 Kč měsíčně (důchod k uvedenému dni činil 3290 Kč, avšak po úpravě na nejvyšší přípustnou výměru náležel ve výši 3200 Kč). Úprava výše důchodu zemřelého by se tak s přihlédnutím k ustanovení § 25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění, neprojevila na výši skutečně jemu vypláceného důchodu, z něhož se vyměřuje vdovský důchod, ze které by vyplývala možnost úpravy vdovského důchodu žalobkyně podle odst. 8 cit. ustanovení.

Účast na soudní rehabilitaci je tudíž zcela bez vlivu na výši jak starobního důchodu zemřelého, tak poté i na výši důchodu vdovského. Žalovaná sdělila, že tímto rozhodnutím provádí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, č. j. 4 Cad 82/2006 – 30.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas žalobu, v níž uvedla, že je vdovou po J. D., narozeném X, zemřelém X, přičemž po manželově smrti neuzavřela žádné nové manželství. Její manžel za svého života nepobíral příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb. Potvrdila, že je poživatelkou starobního a vdovského důchodu, přičemž dne 12. 10. 2005 požádala žalovanou o příplatek k důchodu podle § 25 odst. 8 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění. Žalovaná její žádost zamítla rozhodnutím ze dne 12.

12. 2005, č. X s odůvodněním, že manžel žalobkyně „nebyl zproštěn obžaloby podle zák. č. 119/1990 Sb.“, a tak žalobkyni nárok na úpravu vdovského důchodu podle tohoto zákona nevznikl. Označené rozhodnutí žalované bylo posléze zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, č. j. 2 Cad 6/2006 – 14, s právním názorem, že pokud byl manžel žalobkyně rehabilitován podle zák. č. 82/1968 Sb., pak to z hlediska § 34 zák. č. 119/1990 Sb., má stejné účinky jako rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb. Žalovaná poté rozhodnutím ze dne 29.

5. 2006, č. X, žádost žalobkyně o úpravu vdovského důchodu podle § 25 odst. 8 zák. č. 119/1990 Sb. znovu zamítla s odůvodněním, že starobní důchod zemřelého J. D. byl od března 1991 omezen na maximální přípustnou výši 3800 Kč měsíčně. Výše procentní výměry vdovského důchodu k datu jeho úmrtí dne X tak byla stanovena ve správné výši, přičemž účast na soudní rehabilitaci zůstává zcela bez vlivu na výši vdovského důchodu žalobkyně. Toto rozhodnutí žalované bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.

1. 2009, č. j. 4 Cad 82/2006 – 30 s tím, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Žalovaná poté vydala rozhodnutí ze dne 23. 4. 2009, č. X, jímž žádost žalobkyně o úpravu vdovského důchodu podle § 25 odst. 8 zákona o soudní rehabilitaci znovu zamítla. Žalobkyně ani s tímto rozhodnutím nesouhlasí a namítá především jeho nepřezkoumatelnost. Tu spatřuje v tom, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvádí, že důchod pana D. by činil ke dni 1. 7. 1990 částku 3290 Kč měsíčně, avšak po úpravě na nejvyšší výměru náležel ve výši 3200 Kč. Není však uvedeno, podle jakého zákonného ustanovení byla částka důchodu omezena právě na 3200 Kč měsíčně.

Za ještě závažnější námitku označila žalobkyně, že sice její zemřelý manžel o příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci do své smrti nepožádal, což však nic nemění na jejím právu, aby jako pozůstalá vdova o příplatek požádala ve smyslu ustanovení § 25 odst. 8 cit. zákona a aby jí byl vyplacen ve výši 60 % z částek stanovených v odst. 7 téhož ustanovení. Stejné právo by žalobkyně měla, kdyby její manžel nikdy žádný důchod nepobíral. Logika, kterou předkládá žalovaná v napadeném rozhodnutí by ovšem všechny takové vdovy z nároku na příplatek podle § 25 odst. 8 cit. zákona diskvalifikovala.

Podle názoru žalobkyně není pro posouzení věci rozhodná výše důchodu pobíraného zemřelým manželem, když sám o příplatek nežádal, avšak žádá o něj pozůstalá vdova, jejíž nárok na příplatek (nebo úpravu důchodu) není odvozen z výše manželova důchodu (který by byl o příplatek zvýšen), ale pouze z délky jeho věznění a zařazení do pracovní kategorie, přičemž výslednou částku je třeba pokrátit na 60 %. Žalobkyně navrhovala, aby Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhovala její zamítnutí a zdůraznila, že výše důchodu zemřelého manžela byla odůvodněna včetně odkazu na platnou zákonnou úpravu při jeho přiznání a následně při všech pozdějších úpravách. Připomněla, že nejvyšší přípustné výměry důchodu dosáhl zemřelý manžel stěžovatelky již nejméně v roce 1992, neboť např. rozhodnutím ze dne 25. 3. 1992 byla zamítnuta jeho žádost o úpravu starobního důchodu podle ustanovení § 22 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, právě z důvodu dosažení nejvyšší přípustné maximální výše důchodu.

Vdovský důchod se přitom stanovuje z důchodu zemřelého a proto není již nutné v odůvodnění rozhodnutí o vdovském důchodu podrobně se zabývat odkazy na právní normy, podle kterých byl důchod zemřelého upravován. Pokud jde o výklad ustanovení § 20 zák. č. 119/1990 Sb., odkázala žalovaná na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na svá předchozí vyjádření v této věci. K argumentaci zástupce žalobkyně, že nárok na příplatek k vdovskému důchodu podle odst. 8 uvedeného ustanovení není odvozen z výše manželova důchodu, ale pouze z délky věznění a zařazení do pracovní kategorie, žalovaná uvedla, že takto pojatý výklad zákona by přinesl nestejné posuzování nároků vdov podle toho, zda jejich manžel za svého života požádal o odškodnění podle tohoto zákona, či nikoliv.

Ve stanovisku ze dne 7. 7. 2009 k vyjádření žalované uvedla žalobkyně, že s názorem zde vysloveným nesouhlasí: Pokud zemřelému manželovi byl příplatek vyplácen, vdovský důchod je vypočten z důchodu zvýšeného o tento příplatek, pokud zemřelému manželovi příplatek vyplácen nebyl (ať už z jakéhokoliv důvodu), může o jeho přiznání požádat vdova, tedy žalobkyně. Žalobkyně má za to, že jí příplatek k vdovskému důchodu náleží i za situace, kdy její manžel sám příplatek nepobíral, avšak byl rehabilitován. Odkázala na obecné závěry vyjádřené v některých nálezech Ústavního soudu ČR, v nichž tento soud opakovaně kritizoval žalovanou za její formalistický přístup k výkladu právních předpisů, a to zejména ve vztahu k nárokům osob postižených minulým režimem. Konkrétně pak odkázala na nález sp. zn. I. ÚS 605/03 ve věci V. F., sp. zn. I. ÚS 565/03 ve věci L. K., sp. zn. I. ÚS 712/05 ve věci V. F. a sp. zn. I. ÚS 2366/07 ve věci P. Š.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl, když se ztotožnil se závěry žalované. Neshledal důvodnou námitku žalobkyně o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která měla spočívat v neuvedení konkrétního ustanovení, podle něhož činil vyplácený starobní důchod zemřelého manžela žalobkyně ke dni 1. 7. 1990 nejvyšší přípustnou výměru starobního důchodu podle zák. č. 100/1988 Sb. Absence odkazu na konkrétní ustanovení zákona není podle městského soudu důvodem ke konstatování nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí, jak vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu – konkrétně z rozhodnutí sp. zn. 6 Ads 131/2007 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 825/95 Sb. Městský soud k věci samé dále uvedl, že mezi účastníky není sporu o tom, že manžel žalobkyně, který pobíral starobní důchod ku dni 1.

7. 1990 ve výši 3200 Kč, nepožádal o poskytnutí příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Proto se městský soud nejdříve zabýval zjištěním, zda ke dni účinnosti zákona (1. 7. 1990) mu vznikl nárok na příplatek k vyplácenému starobnímu důchodu. Poukázal na zmíněné ustanovení, podle něhož se příplatek k důchodu vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru starobního důchodu stanovenou zvláštním právním předpisem. Zde zákonodárce poukázal na zákon č. 100/1988 Sb., přičemž dle ustanovení § 24 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona činí nejvyšší výměra starobního důchodu (podle názoru městského soudu) 3200 Kč. Jestliže tedy ke dni 1.

7. 1990 pobíral zemřelý manžel žalobkyně J. D. důchod ve výši 3200 Kč, pak s ohledem na ustanovení § 25 odst. 7 písm. b) zák. č. 119/1990 Sb. mu příplatek od 1. 7. 1990 nemohl být přiznán, neboť ten se vyplácí k důchodu jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší přípustnou výměru stanovenou zákonem č. 100/1988 Sb. Proto nemůže být přiznán ani příplatek k vdovskému důchodu žalobkyně dle ustanovení § 25 odst. 8 zák. č. 119/1990 Sb., neboť naposledy citované ustanovení odkazuj právě na § 25 odst. 7 téhož zákona.

Nelze tudíž požadovaný příplatek k důchodu žalobkyně ve výši 60 % výše příplatku, na nějž by měl nárok samotný poškozený, přiznat, neboť zemřelému manželu žalobkyně nárok na výplatu příplatku nevznikl. Proto byla žaloba podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) zamítnuta. Pokud žalobkyně odkazovala na jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu, pak městský soud uvedl, že se projednávané problematiky nedotýkají, neboť žádné z těchto rozhodnutí nezpochybňuje ustanovení § 25 odst. 7 písm. b) či odst. 8 zák. č. 119/1990 Sb. Žádné z nich se netýká ustanovení, jež předepisuje, že příplatek k důchodu se poskytuje ode dne 1.

7. 1990 a že tento příplatek společně s důchodem se vyplácí pouze do výše nejvyšší přípustné výměry starobního důchodu stanovené zvláštním předpisem, jímž je zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.

Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek městského soudu pro nesprávné právní posouzení věci; dovolává se tedy důvodu kasační stížnosti uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka z důvodů vyjádřených již v žalobě vyjadřuje přesvědčení, že příplatek k vdovskému důchodu po zemřelém manželu J. D. jí náleží, neboť ten byl nezákonně vězněn od 6. 3. 1951 do 6. 9. 1951 a byl rehabilitován podle zák. č. 119/1990 Sb. Zemřel, aniž mu byl příplatek podle § 25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb. přiznán a žalobkyně má proto zato, že jako pozůstalá vdova má nárok na příplatek ve výši 60 % z toho, co by náleželo jejímu manželovi.

Názor krajského soudu spočívající v tom, že příplatek k důchodu starobnímu nemohl být J. D. vyplácen proto, že ku dni 1. 7. 1990 pobíral důchod v maximální možné výši 3200 Kč by mohl obstát, pokud by J. D. zemřel před 1. 1. 1996. Zvláštním předpisem, který limitoval maximální výši důchodu, je totiž ustanovení § 24 odst. 4 zák. č. 100/1988 Sb., ten však byl zrušen ke dni 31. 12. 1995. To znamená, že od 1. 1. 1996 mohl být jmenovanému příplatek vyplácen. Protože se tak nestalo – J. D. zemřel X – náleží příplatek vdově po zemřelém, a to ve výši 60 % z částky, která by mu náležela.

K závěru městského soudu o neaplikovatelnosti nálezů Ústavního soudu na projednávanou věc stěžovatelka připustila, že tyto se skutečně netýkají přímo příplatku k důchodu podle zákona č. 119/1990 Sb., ale týkají se obdobného nároku pro identickou skupinu osob – jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.; nicméně právní zásady v těchto nálezech obsažené lze aplikovat i ve prospěch stěžovatelky, neboť jde o přístup k výkladu zákona. Stěžovatelka má zato, že její výklad zákona odpovídá obecným principům, který vyjádřil Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 12.

3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000 ve věci J. M. „záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob“. Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k novému projednání.

Podle obsahu spisu se žalovaná ke kasační stížnosti nevyjádřila.

1. Jaký vliv na posuzovaný nárok má skutečnost, že manžel stěžovatelky pan J. D. nepožádal během svého života o poskytnutí příspěvku ke starobnímu důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci,

2. jaký význam pro posouzení věci má skutečnost, že k datu účinnosti uvedeného zákona, tj. k 1. 7. 1990, činil jeho starobní důchod 3290 či 3200 Kč (v tomto směru se liší údaj v dávkovém spise s obsahem vyjádření žalované a ostatně i s údajem v napadeném rozhodnutí žalované), když je nesporné, že k tomuto datu nedosahoval částky 3800 Kč měsíčně,

3. má na posuzovanou věc vliv skutečnost, že již k datu 1. 3. 1991 činil starobní důchod jmenovaného částku 3800 Kč měsíčně,

4. jaký význam pro posuzovanou věc má skutečnost, že zák. č. 100/1988 Sb., tedy jeho ustanovení § 24 odst. 4, byl k datu 31. 12. 1995 zrušen a ku dni úmrtí J. D. tudíž již neplatil,

5. lze zamítnutí stěžovatelčiny žádosti žalovanou a posléze zamítnutí žaloby ze strany Městského soudu v Praze označit za formalistický přístup k výkladu právních předpisů z hlediska nálezů Ústavního soudu ČR k této problematice se vztahujících? Na prvou z položených otázek si Nejvyšší správní soud odpověděl shodně s Městským soudem v Praze tak, že pro posuzovanou věc je zcela nerozhodné, že zemřelý manžel stěžovatelky sám o příplatek podle § 25 odst. 7 uvedeného zákona nepožádal. Pokud by mu totiž nárok vznikl a trval včetně nároku na jeho výplatu až do dne jeho smrti, stal by se nepochybně součástí starobního důchodu, z něhož by nepochybně byl stěžovatelce vyměřen důchod vdovský. Na druhou položenou otázku, tj. jaký význam má pro posuzovanou věc skutečnost, že v době vstupu účinnosti zákona o soudní rehabilitaci činil starobní důchod zemřelého manžela stěžovatelky 3200 či 3290 Kč, Nejvyšší správní soud (na rozdíl od městského soudu) odpovídá, že tento fakt zůstává zcela bez vlivu na posuzovanou věc. Ať již činila výše důchodu zemřelého 3200 či 3290 Kč, je to pro posouzení věci nerozhodné, neboť nejvyšší přípustná výměra důchodu, na kterou odkazovalo ustanovení § 25 odst. 7 uvedeného zákona, činila podle § 24 odst. 4 zák. č. 100/1988 Sb. 3800 Kč a je nepochybné, že v uvedený den této částky starobní důchod pana J. D. nedosahoval. Městský soud si zřejmě zaměnil ustanovení § 24 odst. 4 zák. č. 100/1988 Sb. s ustanovením § 24 odst. 1 písm. b) téhož zákona, podle něhož v zaměstnání I. pracovní kategorie, z níž byl zřejmě přiznán manželu stěžovatelky starobní důchod, činila maximální hranice důchodu starobního částku 3250 Kč. Zákon o soudní rehabilitaci však nejvyšší přípustnou výměru nevztahoval k hranicím pro jednotlivé pracovní kategorie, když výslovně odkázal na § 24 odst. 4 téhož zákona, tedy na nejvyšší výměru starobního důchodu ve výši 3800 Kč měsíčně. Pokud by tedy J. D. požádal v roce 1990 (event. až do 28. 2. 1991) o přiznání příplatku k důchodu podle zákona o soudních rehabilitacích, pak by nepochybně nárok na něj měl a mohl mu být vyplácen. S tím souvisí odpověď na otázku třetí, totiž jaký vliv na posuzovanou věc má skutečnost, že po zvýšení důchodu k 1. 3. 1991 dosáhla výše jeho starobního důchodu částky 3800 Kč měsíčně. Na tuto otázku si musel Nejvyšší správní soud odpovědět, že vliv zcela zásadní a rozhodující. Od uvedeného data by mu totiž příplatek k důchodu přiznán a vyplácen být nemohl, neboť jeho důchod spolu se zvýšením podle výše již citovaného zákona č. 46/1991 Sb. přesáhl částku 3800 Kč a příplatek k důchodu, pokud by mu byl dříve přiznán, by mu musel přestat být vyplácen. Vzhledem k dalším zvyšováním důchodů podle jednotlivých zákonů z let 1991 – 1996, by se již nikdy neobnovil. Tento závěr dává také odpověď na otázku, jaký vliv má na posuzovanou věc skutečnost, že zák. č. 100/1988 Sb. byl ještě před smrtí manžela stěžovatelky zrušen. Zrušení zákona zůstává zcela bez vlivu na předchozí závěr o tom, že již k datu 1. 3. 1991 nemohl být vyplácen příplatek k důchodu pana J. D. a pokud by i před tímto datem vyplácen byl, přestal by být vyplácen a nebyl by již součástí jeho důchodu k uvedenému datu. Pokud pak stěžovatelce byl její vdovský důchod vyměřen z částky starobního důchodu zemřelého manžela, který pobíral ku dni 6. 5. 1996, tj. 6256 Kč měsíčně, bez příplatku podle zák. č. 119/1990 Sb., bylo toto rozhodnutí správné a v souladu se zákonem. Jak již bylo výše uvedeno, případný příplatek se stává integrální součástí důchodu a pokud zemřelému manželu nemohl být vyplácen k datu jeho úmrtí, nemohl se stát jeho součástí, tedy součástí důchodu starobního, z něhož byl stěžovatelce vyměřen důchod vdovský. To vyplývá z ustanovení § 25 odst. 8 zák. č. 119/1990 Sb. podle něhož se ustanovení odst. 1, 2, 3, 4, 6 a 7 užijí obdobně i pro úpravu důchodů pozůstalých osob. Shodně s městským soudem je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že z nálezů Ústavního soudu nelze v projednávané věci ve prospěch stěžovatelčina nároku nic příznivého vytěžit, byť se se stěžovatelkou ztotožňuje v tom, že se nepochybně dotýkají identické skupiny osob, tedy nezákonně odsouzených a pozůstalým po nich, jimž vzniklo právo na odškodnění újmy vzniklé v důsledku neoprávněného věznění. Zákon č. 119/1990 Sb. v ustanovení § 25 odst. 7 a 8 podle názoru Nejvyššího správního soudu nepřipouští jiný výklad než ten, který byl zaujat v tomto rozsudku. Záměrem zákonodárce nepochybně bylo poskytnout satisfakci osobám postiženým komunistickým režimem za příkoří, jež bylo s vězněním spojeno, a to i v oblasti důchodového pojištění. Jako každé odškodnění mělo i toto zákonné limity, a ty byly v případě důchodů dány m. j. nejvyšší přípustnou výměrou dávky důchodového zabezpečení v případě samotné poškozené osoby, nad níž nebylo možno odškodné přiznat, což pak nalezlo adekvátní odraz i ve výši důchodu vdovského. V žádném případě však nejde ze strany orgánů, které o věci rozhodovaly, o bránění záměrům rehabilitace pozitivně právním dogmatismem při jeho výkladu, jak se stěžovatelka domnívá, neboť zákonodárce možnost přiznání příplatku k důchodu zcela jednoznačně limitoval a toto ustanovení nelze pominout. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a že tudíž Městský soud v Praze postupoval správně, když žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl, byť tak učinil z poněkud jiných důvodů než výše vyložených. Proto byla kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnuta (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto za použití § 60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve vztahu k § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo; stěžovatelka totiž neměla v řízení úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží a žalovaná takové právo nemá v důsledku zákonné úpravy (§ 60 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2010 JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu