Paušální náhradu za výkon funkce přísedícího je třeba posuzovat jako funkční požitek v podobě odměny za výkon funkce ve státním orgánu ve smyslu $ 6 odst. 10 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a tím tedy i za příjem podle $ 6 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu. Pokud stěžovatel příslušnému orgánu sociálního zabezpečení písemně neohla- Šoval své příjmy v podobě paušálních náhrad za výkon funkce přísedícího, ačkoli byl v příslušných tiskopisech opakovaně upozorňován na povinnost ohlásit veškeré své příjmy, nelze tuto skutečnost hodnotit jinak než jako nesplnění jedné ze základ- ních povinností příjemce dávek sociální péče ve smyslu $ 107 odst. 1 ve spojení s $ 106 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a to jako porušení ohlašovací povinnosti zaviněné, minimálně ve formě nedbalosti nevědomé (culpa levis). Stěžovatel v takovém případě nemohli být v dobré víře (bona fide), že mu dáv- ka sociální péče náleží.
C.) Přezkum se zaměřil na dvě základní kritéria, tvořící jádro řízení v jeho nynější fázi a stěžovatelem dlouhodobě namítaná. Jde především o $ 107 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení požadovanou existenci příčin- né souvislosti mezi zaviněním stěžovatele ja- ko příjemce dávky sociální péče a skutečnos- tí, že mu dávka nebo její část byla vyplácena neprávem. Druhým přezkumným kritériem bylo, zda byla splněna i další podmínka, za- kotvená v citovaném ustanovení, totiž zda stě- žovatel přijímal dávku státní sociální péče, ačkoliv věděl nebo musel z okolností předpo- kládat, že byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře než náležela, ergo zda stěžovatel byl při přijímání dávky v dobré víře, že mu 1089 2154 náleží.
Naopak mimo rámec přezkumu zůsta- la zdejším soudem již v rámci předchozího ří- zení vyřešená otázka, totiž že náhradu za vý- kon funkce přísedícího je nutno považovat za započitatelný příjem pro účely určení život- ního minima. C...) Jak trefně konstatoval krajský soud v napadeném rozsudku, mezi elementární předpoklady řádného a efektivního systému sociálního zabezpečení, založeného na zkou- mání osobních poměrů občanů a poskytová- ní adresné pomoci pouze v rozsahu zajištění základních životních potřeb, náleží osobní kontakt sociálního pracovníka s příjemcem dávky (klientem), založený na vzájemné dů- věře a odpovídající míře otevřenosti příjem- ce dávky při informování sociálního pracov- níka o svých osobních poměrech.
Je třeba zdůraznit, že je to právě příjemce dávky, který na státu požaduje poskytnutí dávek sociální péče, a lze na něm proto spravedlivě požado- vat aktivní spolupráci s příslušným úřadem státní správy. xx Nejvyšší správní soud je nucen konstato- vat, že stěžovatel požadavku odpovídající aktivní spolupráce s příslušným orgánem so- ciálního zabezpečení nedostál. Byl opakova- ně poučován o tom, že je povinen správnímu orgánu sdělit veškeré své příjmy, resp. změny v rozhodných skutečnostech, přičemž v pou- čeních se mimo jiné opakovaně objevoval odkaz na „ostatní příjmy — f 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů“, „ostatní pravidelné příjmy“ apod.
Poučení o této po- vinnosti bylo pravidelnou součástí rozhod- nutí o přiznání dávek sociální péče stěžovate- li, jakož i protokolů a čestných prohlášení, které stěžovatel podepisoval. V těchto pod- kladech byly na základě údajů sdělovaných stěžovatelem rovněž pravidelně rekapitulo- vány (veškeré) příjmy a výdaje stěžovatele a jeho rodiny, a to jako základ pro stanovení výše dávek. Je přitom třeba zdůraznit, že pří- slušné tiskopisy a tabulky v nich obsažené staví na principu toliko demonstrativního výčtu jednotlivých položek a že jsou v nich výslovně uvedeny toliko příjmy základní, ob- vyklé, vyskytující se pravidelně u řady žadate- lů o dávky sociální péče.
Paušální náhrada za 1090 výkon funkce přísedícího mezi tyto obvyklé příjmy, u kterých lze očekávat výslovné uve- dení v tiskopisech, jistě nenáleží. Již z logiky věci je vyloučeno, aby v podkladech pro při- znání dávek byl výslovně pojmenován, popř. opatřen zvláštní kolonkou každý, třebas jen marginální druh příjmu, vyskytující se u ně- kolika málo procent či promile žadatelů. Nelze proto přisvědčit v řízení opakova- ně tvrzené námitce stěžovatele, že nebyl vý- slovně poučen, ať už ústně nebo písemně, že náhrada za výkon funkce přísedícího je příj- mem, k němuž se přihlíží při zjišťování so- ciální potřebnosti a který je povinen správní- mu orgánu ohlásit.
Stěžovatel jako žadatel o dávku byl v souladu s výše uvedenou obec- nou povinností aktivní spolupráce se správ- ním orgánem povolán, aby sám uvedl veškeré své příjmy, přičemž je záležitostí správního orgánu, aby následně vyhodnotil, zda daný příjem spadá do kategorie relevantních příj- mů podle $ 6 odst. 1 zákona o životním mini- mu či nikoliv. Ustanovení $ 106 odst. 1 zákona o sociál- ním zabezpečení vyžaduje výslovně a výhrad- ně formu písemného ohlášení, a to mimo jiné právě za účelem předejití pochybnostem, kte- ré mohou vzniknout v případě toliko ústního sdělení, jak se ostatně ve zde projednávané věci později i stalo.
O povinnosti písemného ohlášení byl přitom stěžovatel pravidelně in- formován prostřednictvím řady shora uvede- ných dokumentů. Jak správně konstatoval krajský soud, pokud stěžovatel příslušné so- ciální pracovnici ústně sdělil, že pravidelně vykonává funkci přísedícího, popř. že za vý- kon této funkce pobírá odměnu, a tato na ni nereagovala, měl především tuto skutečnost uvést v příslušných tiskopisech, jak požaduje zákon, popř. minimálně požádat sociální pra- covnici, aby tuto skutečnost v tiskopisech za- znamenala.
Skutečnosti, že se stěžovatel upřímně domníval, že se částka do příjmu ne- započítává, jakož i že posléze sociální pracov- nici o pobírání paušální náhrady přísedícího sám informoval či že v případě pozdějšího vy- cestování manželky do ciziny tuto skutečnost úřadům z vlastní iniciativy oznámil, ač si byl vědom, že z tohoto důvodu nedostane dávky sociální péče, pro tento závěr bohužel nelze než označit za irelevantní. Pokud stěžovatel dlouhodobě (písemně) neohlašoval správnímu orgánu, resp. přísluš- né sociální pracovnici své příjmy v podobě paušálních náhrad za výkon funkce přísedící- ho (jak taky pracovnice ve své výpovědi před správním orgánem potvrdila), přičemž se jednalo o pravidelné příjmy v období více než dvou let (od 1.
6. 2000 do 30. 6. 2002) a v (nezanedbatelné) celkové výši 9 716 Kč, nelze tuto skutečnost hodnotit jinak než jako nesplnění jedné ze základních povinností je- ho osoby jako příjemce dávek sociální péče ve smyslu $ 107 odst. 1 zákona o sociálním za- bezpečení. Jednalo se o natolik markantní porušení ohlašovací povinnosti, na kterou byl stěžovatel ve výše uvedených dokumen- tech mnohokrát upozorňován, že jej nelze vy- hodnotit jinak, než že stěžovatel ve smyslu $ 107 odst. 1 zákona o sociálním pojištění při- jímal dávku nebo její část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že tato je vyplácena neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela.
Nejvyšší správní soud proto dospěl - ve shodě s krajským soudem - k závěru, že povinnost ohlásit příjmy ve formě odměny za výkon funkce přísedícího byla natolik významná, přičemž stěžovatel na ni byl správním orgá- nem pravidelně a výslovně upozorňován (což nelze zpochybňovat vyžadováním vý- slovného uvedení tohoto druhově výjimečné- ho příjmu v tiskopisech správního orgánu), že porušení této povinnosti je třeba hodnotit jako zaviněné, a to minimálně ve formě ne- dbalosti nevědomé (culpa levis), tedy že stě- žovatel nevěděl, že může škodlivý následek (neoprávněné vyplacení dávky) způsobit, ale vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům to vědět mohl a měl (Gerloch, A.
Teorie práva. 3. vyd. Aleš Čeněk : Plzeň, 2004, s. 200). V takovém případě je rovněž třeba aplikovat zásadu ignorantia iuris non excu- sat (neznalost práva neomlouvá). S ohledem na faktický procesní postup při přiznávání dávek a roli, jakou v něm hraje pravdivé přiznání veškerých příjmů ze strany žadatele o dávku, nelze než dojít k závěru, že byla dána příčinná souvislost (kauzální ne- XUus) mezi zaviněným protiprávním jednáním stěžovatele (neohlášením relevantních údajů správnímu orgánu) a protiprávním násled- kem tohoto jeho jednání (vyplacení dávek so- ciální péče ve vyšší výměře, než jaká stěžova- teli podle zákona náležela).
Není přitom pochyb, že se jednalo o příčinu, která byla přímou a nezbytnou podmínkou nastoupení následku (conditio sine gua non). Nejvyšší správní soud došel pak rovněž k závěru, že porušení ohlašovací povinnosti stěžovatele podle $ 106 odst. 1 zákona o sociálním zabez- pečení bylo s ohledem na četnost a jedno- značnost opakovaných poučení ze strany správního orgánu natolik významné a zjevné, že nelze než konstatovat, že u stěžovatele ne- mohlo být naplněno kritérium dobré víry (bona fide) jako vnitřního (subjektivního) přesvědčení, že jeho postup je v souladu s právem.
K absenci dobré víry dospěl rovněž krajský soud, ačkoli lze stěžovateli dát za pravdu, že tento svůj správný vývod mohl odůvodnit důkladněji. Uvedené závěry potvrzuje i judikatura vyšších soudů, když v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2007, čj. 38 Cad 34/2006-24, tento uvedl, že „povinnost vrátit opakovanou sociální dávku v té výši, v jaké byla neoprávněně poskytnuta, a to ode dne, kdy nenáležela, je sankcí za nesplnění po- vinnosti a v důsledku toho neoprávněné při- jetí dávky, byť nedbalostním zaviněním“.
Tento rozsudek byl napaden kasační stížnos- tí, která byla rozsudkem Nejvyššího správní- ho soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 6 Ads 120/2007-52, zamítnuta. K toliko demonstra- tivnímu, nevyčerpávajícímu výčtu druhů příj- mů v tiskopisech, sloužících jako základ pro přiznání dávek sociální péče, se vyjádřil rov- něž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 675/02, kde konstatoval, že „Ústavnímu soudu nezbývá než konstato- vat, že poučení účastníka demonstrativním výčtem, který však nezahrnuje skutečnost, jejíž neoznámení založí povinnost vrátit dávku neprávem poskytnutou, tedy aplikací J 107 zákona o sociálním zabezpečení, ne- může představovat porušení procesních práv.
Uvedení taxatívního výčtu takových skutečností naopak nelze požadovat po správním orgánu.“ 1091 2155 2155 Sociální zabezpečení: rozhodnutí o prozatímní dávce; částečný invalidní důchod Řízení před soudem: kompetenční výluka k $ 70 písm. b) soudního řádu správního k čl. 45 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a je- jich rodiny pohybující se v rámci společenství“ (v textu též „prováděcí nařízení“) Rozhodnutí o prozatímní dávce vydané na podkladě čl.
45 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci společenství, zde rozhodnutí o poskytování částečného inva- lidního důchodu v prozatímní výši, je rozhodnutím předběžné povahy, a je z pře- zkoumání soudy ve správním soudnictví vyloučeno podle $ 70 písm. b) s. ř. s.
Miroslav K. proti Magistrátu města Ostravy o vrácení přeplatku na opakované dávce so- ciální péče, o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, byla podána proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Úvodem je třeba poukázat na zákonem zakotvenou povinnost soudů řádně, komplexně a srozumitelně odůvodňovat svá rozhodnutí. Tato povinnost tvoří inherentní součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikována pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních předpisů, dále jen „Listina“). To vyplývá i z konstantní judikatury Ústavního soudu, konkrétně např. nálezu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 492/03 (N 82/33 SbNU 297), nálezu ze dne 26. 6.
1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287), nebo nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257, dostupné z: ), v nichž Ústavní soud vyložil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl.
36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. (pro oblast správního soudnictví aplikovanému na základě normy § 64 s. ř. s., zakotvující subsidiární použití občanského soudního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl.
36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy. Zdejší soud se k této otázce vyslovil např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52 (dostupný z: ), tak, že pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.
ř. s.
Na Nejvyšším správním soudě proto zejména bylo posoudit, zda odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě obstojí při poměřování uvedenými požadavky judikatury vrcholných soudů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ano, a to na rozdíl od předchozího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2006, č. j. 38 Cad 34/2005
80, na jehož vadnosti měla významný podíl nepřezkoumatelnost původního rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2003, č. j. Soc.1/16461/2002, které bylo krajským soudem na základě zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2008, č. j. 4 Ads 31/2007 – 107, zrušeno.
Přezkum se zaměřil na dvě základní kritéria, tvořící jádro řízení v jeho nynější fázi a stěžovatelem dlouhodobě namítaná. Jde především o ustanovením § 107 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení požadovanou existenci příčinné souvislosti mezi zaviněním stěžovatele jako příjemce dávky sociální péče a skutečností, že mu dávka nebo její část byla vyplácena neprávem. Druhým přezkumným kritériem bylo, zda byla splněna i další podmínka, zakotvená v citovaném ustanovení, totiž zda stěžovatel přijímal dávku státní sociální péče, ačkoliv věděl nebo musel z okolností předpokládat, že byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře než náležela, ergo zda stěžovatel byl při přijímání dávky v dobré víře, že mu náleží. Naopak mimo rámec přezkumu zůstala zdejším soudem již v rámci předchozího řízení vyřešená otázka, totiž že náhradu za výkon funkce přísedícího je nutno považovat za započitatelný příjem pro účely určení životního minima.
Podle § 106 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení oprávněný nebo jiný příjemce dávky nebo služby sociální péče je povinen písemně ohlásit příslušnému orgánu sociálního zabezpečení do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku nebo službu sociální péče, její výši a výplatu nebo poskytování.
Podle § 107 odst. 1 téhož zákona příjemce dávky, který nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijímal dávku nebo její část, ačkoliv věděl nebo musel z okolností předpokládat, že byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, nebo vědomě jinak způsobil, že dávka nebo její část byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, je povinen vrátit dávku nebo její část ode dne, od něhož nenáležela vůbec nebo v poskytované výši; to platí zejména tehdy, jestliže nesplnil ohlašovací povinnost, dávku vylákal nebo zamlčel některou rozhodnou skutečnost.
Podle § 73 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry. Jak trefně konstatoval krajský soud v napadeném rozsudku, mezi elementární předpoklady řádného a efektivního systému sociálního zabezpečení, založeného na zkoumání osobních poměrů občanů a poskytování adresné pomoci pouze v rozsahu zajištění základních životních potřeb, náleží osobní kontakt sociálního pracovníka s příjemcem dávky (klientem), založený na vzájemné důvěře a odpovídající míře otevřenosti příjemce dávky při informování sociálního pracovníka o svých osobních poměrech.
Je třeba zdůraznit, že je to právě příjemce dávky, který na státu požaduje poskytnutí dávek sociální péče, a lze na něm proto spravedlivě požadovat aktivní spolupráci s příslušným úřadem státní správy.
Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel požadavku odpovídající aktivní spolupráce s příslušným orgánem sociálního zabezpečení nedostál. Byl opakovaně poučován o tom, že je povinen správnímu orgánu sdělit veškeré své příjmy, resp. změny v rozhodných skutečnostech, přičemž v poučeních se mimo jiné opakovaně objevoval odkaz na „ostatní příjmy – § 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů“, „ostatní pravidelné příjmy“ apod.
Poučení o této povinnosti bylo pravidelnou součástí rozhodnutí o přiznání dávek sociální péče stěžovateli, jakož i protokolů a čestných prohlášení, které stěžovatel podepisoval. V těchto podkladech byly na základě údajů sdělovaných stěžovatelem rovněž pravidelně rekapitulovány (veškeré) příjmy a výdaje stěžovatele a jeho rodiny, a to jako základ pro stanovení výše dávek. Je přitom třeba zdůraznit, že příslušné tiskopisy a tabulky v nich obsažené staví na principu toliko demonstrativního výčtu jednotlivých položek a že jsou v nich výslovně uvedeny toliko příjmy základní, obvyklé, vyskytující se pravidelně u řady žadatelů o dávky sociální péče.
Paušální náhrada za výkon funkce přísedícího mezi tyto obvyklé příjmy, u kterých lze očekávat výslovné uvedení v tiskopisech, jistě nenáleží. Již z logiky věci je vyloučeno, aby v podkladech pro přiznání dávek byl výslovně pojmenován, popř. opatřen zvláštní kolonkou každý, třebas jen marginální druh příjmu, vyskytující se u několika málo procent či promile žadatelů.
Nelze proto přisvědčit v řízení opakovaně tvrzené námitce stěžovatele, že nebyl výslovně poučen, ať už ústně nebo písemně, že náhrada za výkon funkce přísedícího je příjmem, k němuž se přihlíží při zjišťování sociální potřebnosti a který je povinen správnímu orgánu ohlásit. Stěžovatel jako žadatel o dávku byl v souladu s výše uvedenou obecnou povinností aktivní spolupráce se správním orgánem povolán, aby sám uvedl veškeré své příjmy, přičemž je záležitostí správního orgánu, aby následně vyhodnotil, zda daný příjem spadá do kategorie relevantních příjmů podle § 6 odst. 1 zákona o životním minimu či nikoliv.
Ustanovení § 106 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení vyžaduje výslovně a výhradně formu písemného ohlášení, a to mimo jiné právě za účelem předejití pochybnostem, které mohou vzniknout v případě toliko ústního sdělení, jak se ostatně ve zde projednávané věci později i stalo. O povinnosti písemného ohlášení byl přitom stěžovatel pravidelně informován prostřednictvím řady shora uvedených dokumentů. Jak správně konstatoval krajský soud, pokud stěžovatel příslušné sociální pracovnici ústně sdělil, že pravidelně vykonává funkci přísedícího, popř. že za výkon této funkce pobírá odměnu, a tato na ni nereagovala, měl především tuto skutečnost uvést v příslušných tiskopisech, jak požaduje zákon, popř. minimálně požádat sociální pracovnici, aby tuto skutečnost v tiskopisech zaznamenala.
Skutečnosti, že se stěžovatel upřímně domníval, že se částka do příjmu nezapočítává, jakož i že posléze sociální pracovnici o pobírání paušální náhrady přísedícího sám informoval či že v případě pozdějšího vycestování manželky do ciziny tuto skutečnost úřadům z vlastní iniciativy oznámil, ač si byl vědom, že z tohoto důvodu nedostane dávky sociální péče, pro tento závěr bohužel nelze než označit za irelevantní.
Pokud stěžovatel dlouhodobě (písemně) neohlašoval správnímu orgánu, resp. příslušné sociální pracovnici své příjmy v podobě paušálních náhrad za výkon funkce přísedícího (jak taky pracovnice ve své výpovědi před správním orgánem potvrdila), přičemž se jednalo o pravidelné příjmy v období více než dvou let (od 1. 6. 2000 do 30. 6. 2002) a v (nezanedbatelné) celkové výši 9716 Kč, nelze tuto skutečnost hodnotit jinak než jako nesplnění jedné ze základních povinností jeho osoby jako příjemce dávek sociální péče ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení.
Jednalo se o natolik markantní porušení ohlašovací povinnosti, na kterou byl stěžovatel ve výše uvedených dokumentech mnohokrát upozorňován, že jej nelze vyhodnotit jinak, než že stěžovatel ve smyslu § 107 odst. 1 zákona o sociálním pojištění přijímal dávku nebo její část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že tato je vyplácena neprávem nebo ve vyšší výměře než náležela. Nejvyšší správní soud proto dospěl – ve shodě s krajským soudem – k závěru, že povinnost ohlásit příjmy ve formě odměny za výkon funkce přísedícího byla natolik významná, přičemž stěžovatel na ni byl správním orgánem pravidelně a výslovně upozorňován (což nelze zpochybňovat vyžadováním výslovného uvedení tohoto druhově výjimečného příjmu v tiskopisech správního orgánu, jak odůvodněno výše), že porušení této povinnosti je třeba hodnotit jako zaviněné, a to minimálně ve formě nedbalosti nevědomé (culpa levis), tedy že stěžovatel nevěděl, že může škodlivý následek (neoprávněné vyplacení dávky) způsobit, ale vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům to vědět mohl a měl (GERLOCH, A.
Teorie práva. 3. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. s. 200). V takovém případě je rovněž třeba aplikovat zásadu ignorantia iuris non excusat (neznalost práva neomlouvá).
S ohledem na faktický procesní postup při přiznávání dávek a roli, jakou v něm hraje pravdivé přiznání veškerých příjmů ze strany žadatele o dávku, nelze než dojít k závěru, že byla dána příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi zaviněným protiprávním jednáním stěžovatele (neohlášením relevantních údajů správnímu orgánu) a protiprávním následkem tohoto jeho jednání (vyplacení dávek sociální péče ve vyšší výměře, než jaká stěžovateli podle zákona náležela). Není přitom pochyb, že se jednalo o příčinu, která byla přímou a nezbytnou podmínkou nastoupení následku (conditio sine qua non).
Nejvyšší správní soud došel pak rovněž k závěru, že porušení ohlašovací povinnosti stěžovatele podle § 106 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení bylo s ohledem na četnost a jednoznačnost opakovaných poučení ze strany správního orgánu natolik významné a zjevné, že nelze než konstatovat, že u stěžovatele nemohlo být naplněno kritérium dobré víry (bona fide) jako vnitřního (subjektivního) přesvědčení, že jeho postup je v souladu s právem. K absenci dobré víry dospěl rovněž krajský soud, ačkoli lze stěžovateli dát za pravdu, že tento svůj správný vývod mohl odůvodnit důkladněji.
Uvedené závěry potvrzuje i judikatura vyšších soudů, když v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2007, č. j. 38 Cad 34/2006 – 24, tento uvedl, že povinnost vrátit opakovanou sociální dávku v té výši, v jaké byla neoprávněně poskytnuta, a to ode dne, kdy nenáležela, je sankcí za nesplnění povinnosti a v důsledku toho neoprávněné přijetí dávky, byť nedbalostním zaviněním. Tento rozsudek byl napaden kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j.
6 Ads 120/2007 – 52 (dostupný z: ) zamítnuta. K toliko demonstrativnímu, nevyčerpávajícímu výčtu druhů příjmů v tiskopisech, sloužících jako základ pro přiznání dávek sociální péče, se vyjádřil rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 675/02, kde konstatoval, že Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že poučení účastníka demonstrativním výčtem, který však nezahrnuje skutečnost, jejíž neoznámení založí povinnost vrátit dávku neprávem poskytnutou, tedy aplikaci § 107 zákona o sociálním zabezpečení, nemůže představovat porušení procesních práv.
Uvedení taxativního výčtu takových skutečností naopak nelze požadovat po správním orgánu.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů k závěru, že nebyl naplněn žádný z tvrzených důvodů podání kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému je podle § 60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu