rodního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních ar- mád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 Je-li pronásledování Romů z rasových důvodů na Slovensku v letech 1939 - 1945 historicky známou skutečností, pak k prokázání vzniku nároku podle 6 1 odst. 3 zá- kona č. 261/2001 Sb. postačuje, tvrdí-li taková osoba, že se na území v této době ukrý- vala, a toto tvrzení dokládá listinnými důkazy o svědectví osob tuto skutečnost po- tvrzujícími. Za prokázanou se považuje přinejmenším doba ukrývání, © níž 224 nevznikají žádné pochybnosti ani při rozdílných údajích plynoucích z jednotlivých podkladů pro rozhodnutí.
Především je nutno uvést, že Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že zákon č. 261/2001 Sb. neukládá, že by osvědčení podle $ 8 zákona č. 255/1946 Sb. musely předložit osoby uvedené v $ 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. Zákon totiž v ustano- vení $ 1 odst. 1 uvádí, že se vztahuje na obča- ny České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v $ 1 odst. 1 v bodě 1 písm. ©) až ), v bodě 2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., po- kud jim bylo vydáno osvědčení podle $ 8 citovaného zákona. Podle $ 4 zákona č. 261/2001 Sb. je výslovně stanoveno, že ově- řený opis osvědčení vydaného podle $ 8 zák. č. 255/1946 Sb. předloží oprávněná osoba uvedená v $ 1 odst. 1 a 2, tedy nikoliv osoba uvedená v $ 1 odst.
3. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na svou dosavadní judikaturu, od níž neshledal důvod se odchýlit. Podle roz- sudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3.9.2003, čj. 2 A 1164/2002-OL-21, publ. pod č. 203/2004 Sb. NSS - „zákon č. 261/2000 Sb. je jedním z právních předpisů, jímž český stát napravuje některé křivdy způsobené na- cístickým a později komunistickým režií- mem v minulostí; jednotlivé zákony z této skupiny zakládají právní nároky na vypla- cení jednorázových částek (v dalším textu „odškodnění“) různým skupinám (např. zá- kon č. 217/1994 Sb. československým politic- kým vězňům z období let 1939 - 1945 a po- zůstalým po ních, zákon č. 39/2000 Sb. válečným veteránům, zákon č. 172/2002 Sb. osobám odvlečeným po válce do SSSR a tá- borů v jiných státech, atd.).
Jednotlivé záko- ny stanovily okruh oprávněných osob se značnými odchylkami; to byla otázka věcné- ho čí politického řešení, teprve v druhé stra- ně otázka právní a legislativní. Podmínky vzniku nároků podle těchto zákonů jsou zpravidla vázány na poválečný zákon č. 255/1946 Sb., o příslušnících Česko- slovenské armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvo- bození. Jednotlivé skupiny účastníků národ- ního boje za osvobození byly odškodněny jednotlivými zákony shora zmíněnýmí.
V zásadě lze říci, že zákon č. 217/1994 Sb. do- padá na československé politické vězně [f 1 odst. I bod 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb.], zákon č. 39/2000 Sb. na příslušníky Česko- slovenské armády v zahraničí a příslušníky spojeneckých armád [f 1 odst. 1 bod 1 písm. a) a b) zákona č. 255/1946 Sb.] a zá- kon č. 261/2001 Sb. na příslušníky Českoslo- venské armády na Slovensku, českosloven- ské partyzány, účastníky domácího hnutí, účastníky povstání v květnu 1945 [S 1 odst. 1 bod 1 písm. c) až f) zákona č. 255/1946 Sb.], dále na politické vězně po roce 1948, a - což Je pro posuzovanou věc podstatné — na sa- mostatně vymezenou skupinu osob z raso- 553 1585 vých nebo náboženských důvodů „soustředě- ných“ do vojenských pracovních.
táborů ne- bo osob z týchž důvodů se ukrývajících. Výjí- mečným předpisem popisované skupiny zákonů je zákon č. 172/2002 Sb., který za- kládá nárok na odškodnění osobám odvle- čeným do SSSR nebo sovětských pracovních táborů; konečně je tu skupina osob nuceně nasazených, kde odškodnění bylo řešeno ces- tou mezinárodního práva. Pro posuzovanou věc má význam zvlášt- ní vztah mezi zákonem č. 217/1994 Sb. a zá- konem č. 261/2001 Sb. u kategorie „českoslo- venských politických vězňů, protože za určitých specifikovaných okolností může vzniknout nárok podle obou těchto předpisů (proto také zákon č. 261/2001 Sb. vyloučil z nároků ty, jimž bylo odškodnění již po- skytnuto podle zákona č. 217/1994 Sb.).
Vymezení kategorie československého Do- litického vězně“ podle zákona č. 255/1946 Sb. jeho f 2 odst. I bod 5) zahrnulo nejen osoby „vězněné“ nebo „internované, ale také osoby jinak“ omezené na osobní svobodě. Nárok na odškodnění se ale podle zákona č. 217/1994 Sb. odvíjel od doby „věznění ne- bo internace“ To ve svých důsledcích zname- nalo, že osoby jinak omezené“ na osobní svobodě (např. tím, že se ukrývaly nebo byly podle branných předpisů - především Sloven- ského štátu — soustředěny do vojenských pra- covních táborů, což fakticky, ale nikoliv práv- ně bylo možno postavít na roveň internace), se vymykaly dosahu zákona č. 217/1994 Sb., ačkoliv i jím bylo nebo mohlo být vystaveno osvědčení na kategorií politický vězeň, pro- tože podmínky zákona č. 255/1946 Sb. splňovaly.
Zákonnou tvrdost, která tím vznikala (a také nejednotnost praxe, která zpočátků. těmto osobám odškodnění nepříznávala pro nesplnění zákonných podmínek „věznění ne- bo internace, ale v některých případech v pozdějších letech již odškodnění bylo při- znáno), odstranil zákonodárce tím, že tuto kategorii osob (vojenské pracovní tábory a osoby ukrývající se) zařadil do samostatné skupiny pozdějšího zákona (f 1 odst. 3 zák. č 261/2001 Sb.), která není definována zá- 554 konným odkazem, ale vymezenými skutko- vými znaky.
Tak se stalo, že i u osob se statu- sem „československého politického vězně“ nelze vyloučit vznik nároku na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb., protože zákon - který pracuje s enumerativním výpočtem oprávněných osob - skupinu uvedenou vf 1 odst. 3 výslovně odkazem na zák. 255/1946 Sb. nedefinuje. U skupiny osob vymezených v ustanovení f 1 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb. tedy nezáleží; jak uvedeno, na právním sla- tusu, ale na splnění skutkových okolností“ — konec citace rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 A 1164/2002-OL-21.
Lze sice říci, že z výše uvedeného zřejmě vycházela jak žalovaná, tak i krajský soud, avšak tento právní závěr nebyl zcela zřetelně uveden ani v rozhodnutí, ani v napadeném rozsudku. V posuzované věci vydalo Ministerstvo obrany České republiky rozhodnutí ze dne 19. 11. 2004, jímž rozhodlo tak, že osvědčení o účasti p. Julia A. na národním boji za osvo- bození v kategorii československý politický vězeň v době od 15. 11. 1944 do 10.4. 1945 se nevydává. Rozhodnutím ministra obrany ze dne 27. 1. 2005 byl rozklad stěžovatele poda- ný proti tomuto rozhodnutí zamítnut a výše uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Osvědčení nebylo stěžovateli vydáno, a bylo tedy třeba zjišťovat, zda stěžovatel splňuje podmínky uvedené v $ 1 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb. Žalovaná v napadeném roz- hodnutí vyslovila názor, že musí být prokázá- no, že 1. se stěžovatel ukrýval, 2. podstatou jeho ukrývání byly rasové ne- bo náboženské důvody, 3. k ukrývání došlo na území Českoslo- venska v jeho hranicích z 29. 9. 1938 v obdo- bí mezi 15. 3. 1939 a 8. 5. 1945, 4. celková doba ukrývání činila alespoň 3 měsíce. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že je Ca nebo by mělo být) historicky známou sku- tečností, že po vzniku samostatného Sloven- ského státu se Romové, společně se Židy, sta- li neplnoprávnými občany.
Již 23. 6. 1939 vy- dal Krajinský úřad v Bratislavě oběžník o nut- nosti vykazovat Romy do jejich domovských obcí a zakázat jim obchodovat s koňmi. V led- nu 1940 byl vydán nový branný zákon, který vylučoval ze služby ve Slovenské armádě Židy a Romy. Napříště měla být podle dalšího zá- kona 0 úpravě pracovní povinnosti Židů a Ro- mů (29. 5. 1940) vykonávána jejich branná povinnost formou přidělení k pracovním jed- notkám. Ministerstvo vnitra vydalo dne 18. 6. 1940 zvláštní vyhlášku, ve které byli definová- ni tzv. cikáni (úřední noviny 314/1940).
V tam uvedené definici se jednalo o kombinaci ra- sového přístupu (původ osoby) s posouze- ním tzv. asociálnosti. Prakticky pak záleželo na jednotlivých obecních úřadech, kdo bude označen za „cikána“ a kdo bude považován za plnoprávného občana. Na základě vyhlášky Ministerstva vnitra ze dne 2. 4. 1941 začala být zřizována pracovní střediska pro Židy a pracovní útvary pro asociální muže (mj. pro Romy). Pracovní útvary pro tzv. asociální mu- že existovaly do 20. 11. 1941, kdy byly výno- sem Ministerstva vnitra zrušeny.
Od roku 1942 byly organizovány pracovní útvary (resp. tábory), ve kterých byli vězněni přede- vším Romové. Jednalo se o pracovní útvary na východním Slovensku se společnou hos- podářskou správou v pracovním útvaru Ha- nušovce nad Ťoplou a další. Na jednotlivých místech potom tábory existovaly v podstatě až do roku 1944. 20. 4. 1941 vydalo Minister- stvo vnitra vyhlášku, která zrušila všechny ko- čovnické listy vydané Romům a nařizovala odstranit romská obydlí od cest a stavět je od- děleně od ostatního obyvatelstva.
Minister- stvo vnitra znovu připomenulo nutnost vy- stěhovat Romy z blízkosti veřejných cest v oběžníku ze dne 21. 7. 1943. Na základě těchto nařízení došlo na území Slovenska k vystěhování Romů z obcí nebo z jejich blíz- kosti na odlehlá místa. Jejich původní osady byly většinou zbourány a romské rodiny byly nuceny žít v provizorních podmínkách ve větší vzdálenosti od obcí. V jednotlivých ob- cích také využili nuceného vystěhování Ro- mů ze svých obvodů ke stanovení hodin, ve kterých mohli Romové do nich vstupovat.
Trestem za porušení tohoto zákazu bylo bití a ostříhání (prováděli četníci nebo příslušní- ci Hlinkových gard). V některých okresech byly četnické stanice vyzvány, aby sestavily seznamy Romů, které je nutné internovat. Z první poloviny roku 1944 jsou známy úva- hy o řešení tzv. cikánské otázky z četnických kruhů a také ze strany představitelů tehdejší- ho režimu. V návrzích byli Romové označová- ní za rasově odlišné obyvatelstvo s dědičným sklonem k asociálnímu chování. Po vypuknu- tí Slovenského národního povstání přichází od konce srpna 1944 německá armáda.
Pod- mínky života Romů se prudce zhoršily. Na mnohých místech docházelo k vypalování romských osad a k vraždění jejich obyvatel. Důvody mohly být různé - domnělá nebo skutečná spolupráce s partyzány, přisuzování krádeží vojenského materiálu Romům (na zá- kladě rasového předsudku o údajně dědičné asociálnosti), atp. K těmto hromadným exe- kucím docházelo především na středním a východním Slovensku. Tento teror pokračo- val až do konce války. Na podzim roku 1944 se také přikročilo k realizaci myšlenky inter- nace celých romských rodin.
V průběhu to- hoto roku byli nejprve soustředěni všichni romští muži z pracovních útvarů do útvaru v Ústí nad Oravou. Odtud byli potom přesu- nuti do tábora v Dubnici nad Váhom. Zde ta- ké vznikl dne 2. 11. 1944 tzv. zajišťovací tábor pro cikány. Tábor byl spravován slovenskými úřady, ale strážní službu v táboře vykonávali kromě slovenských četníků také němečtí vo- jáci. Životní podmínky v táboře byly katastro- fální. Nedostatečná výživa a špatné hygienic- ké podmínky měly za následek v zimě 1944/1945 vypuknutí tyfové epidemie.
Tábor zanikl po útěku strážního personálu 8. 4. 1945 (citováno ze zprávy Mgr. Petra Lhotky - Muzeum romské kultury - „Romové na Slo- vensku 1939 - 1945“). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Romo- vé na Slovensku byli oběťmi rasového proná- sledování. Nejvyšší správní soud souhlasí te- dy s názorem stěžovatele, že jde o skutečnost obecně známou, minimálně skutečnost his- toricky známou, kterou není třeba prokazo- vat, navíc v posuzované věci měl krajský soud k dispozici zprávu Mgr. Petra Lhotky, z níž by- 555 1585 lo výše citováno.
Z této zprávy vyplývá i to, že pronásledování Romů z rasových důvodů na Slovensku započalo již 23. 6. 1939 a trvalo ne- jméně do 8. 4. 1945. Z tohoto pohledu pak vy- puknutí Slovenského národního povstání a situace nastalá po něm není pro posouzení nutnosti ukrývání romského obyvatelstva nikterak významná. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že se ukrýval v le- tech 1944 až 1945 z rasových důvodů, není důvod mu neuvěřit a je třeba z jeho tvrzení při posuzování podmínek nároku vycházet. Pokud jde o prokázání pojmu „ukrývání se“, je otázka, jakými důkazy by mělo být ukrývání se prokazováno, a to zvláště u osob romského původu.
Nežijíli již osoby, s nimiž se Romové ukrývali, pak je obtížné, ne-li nemožné, toto ukrývání prokazovat, a je rovněž třeba v této důkazní nouzi vycházet z tvrzení žadatelů, neboť tato tvrzení (pokud jsou v souladu s historickými možnostmi a skutečnostmi) nelze vyvrátit a nelze vyloučit, že situace v nich tvrzená nastala. V posuzované věci však byla důkazní si- tuace jiná. Stěžovatel předložil písemná pro- hlášení Margity M. ze dne 7. 12. 2003 a 29. 12. 2003, která potvrdila, že „Nucený útěk rodí- ny A.
z cikánské osady Bučany byl jedinou jejich záchranou před gardisty a Němci, kte- ří je vyhledávali, terorizovalí a usilovali jim o život. Útěk se uskutečnil v polovině srpna 1944 a trval až do dubna 1945. Ukrývání se odehrávalo v prostoru lesů katastru Pobedín a Hlboké. Současně s nimi se na těchto mís- tech ukrývaly i další cikánské rodiny, kromě A-vých: K-ovi, M.-ovi, M.-ovi, D.-ovi a další. Ukrývali se v lesních senících u krmelců a ve vykopaných jámách krytých roštím (,ze- mljanky“). Protože nemohli s sebou vzíl žád- ná zavazadla (přikrývky, zimní oblečení a pod.), trpěli zimou, hladem, jídlo mohli zís- kávat jen v noci a stejně jako partyzáni.
Při- tom zimou a hladem umírali bez možnosti lékařské pomoci a církevního zaopatření“. Totéž potvrdil i Jan M., který mimo jiné uvedl, že „Mohu toto dosvědčit na základě vyprávě- ní mých rodičů. Tito mně vykládali, že rodi- če pana A. a jeho sourozenci se ukrývali v obci Pobením a v lesích kolem Pobeníma. 556 Ukrývání bylo v době od srpna 1944 a do května 1945. Můj otec Jan M. byl kmotrem sestry pana A., paní Etely H., roz. A.“. Je ovšem s podivem, jak žalovaná a pozdě- ji krajský soud tyto důkazy hodnotily.
Nejvyš- ší správní soud se pozastavuje nad tou částí odůvodnění, kdy žalovaná stěžovateli sděluje, že doložil doplnění svědeckých výpovědí pa- na M. a Margity M., které potvrzují ukrývání se rodičů stěžovatele a sourozenců, nikoliv je- ho, tedy stěžovatele. Za situace, kdy stěžova- teli narozenému v roce 1941 bylo 3 až 5 let, se jeví takové odůvodnění až absurdní. Rovněž zcela nesrozumitelně vyznívá další část odů- vodnění napadeného rozhodnutí, kdy žalova- ná tvrdí, že v případě stěžovatele nebylo proká- záno, že je osobou, která se v době mezi 15.
3. 1939 a 8.5. 1945 po dobu nejméně 3 měsíců z rasových či náboženských důvodů ukrývala na území Československa, na druhé straně při rozporuplnosti jeho tvrzení nebylo prokázá- no ani to, že stěžovatel takovou osobou není. X2 4 Nejvyšší správní soud tedy nesdílí názor žalované o tom, že stěžovatel nemá k dispozi- ci žádné relevantní důkazy k prokázání tvrze- ného nároku. Má naopak za to, že z předlože- ných listin a jeho tvrzení je prokázáno, že je osobou, která se ukrývala způsobem předpo- kládaným v ust.
$ 1 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názo- rem žalované, že tvrzenému ukrývání z raso- vých důvodů odporuje skutečnost, že si rodi- na stěžovatele na jídlo vydělávala prací na statku. Pomineme-li skutečnost, že si stěžova- tel ve svém věku těžko mohl vydělávat, pak pokud se romské rodiny ukrývaly dlouhodo- bě v lesích na nejrůznějších místech, je na- snadě, že se mohlo vyskytovat i období, kdy se mohly zdržovat i blíže lidem a po určitou dobu pracovat za jídlo a stravu.
Tato skuteč- nost podle názoru soudu prokázání pojmu „ukrývání se“ nezpochybňuje. Zbývá posoudit dobu, po kterou se stěžo- vatel ukrýval, jako předpoklad pro posouzení vzniku i výše nároku. Stěžovatel v žádosti a v čestném prohlášení tuto dobu vymezil na dobu od 2. 8. 1941 do 8. 5. 1945, později tuto dobu omezil na dobu od listopadu 1944 do dubna 1945, v žalobě pak dále upřesnil obdo- bí na období od 8. 11. 1944 do 1. 4. 1945. Obecně lze říci, že z hlediska historických souvislostí by nebylo lze vyvrátit tvrzení o ukrývání se Romů na Slovensku po celé ob- dobí, tedy po období od roku 1939 do roku 1945.
Žalovaná stěžovateli vytýká, že dobu ukrývání se měnil. V tomto směru jí sice lze přisvědčit, avšak pak bude muset vycházet z té doby, kterou stěžovatel upřesňuje v žalo- bě a která je obsažena i ve všech jeho dalších podáních, tj. doby ukrývání se od 8. 11. 1944 do 1.4. 1945. Nejvyšší správní soud konečně nesouhla- sí s názorem krajského soudu vysloveným v části odůvodnění jako „obiter dictum“. Jak vyplývá z rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky ze dne 19. 11. 2004, byl stě- žovatel opakovaně vyzýván k vyplňování dal- ších a dalších formulářů, a to již v době, kdy byly k dispozici listinné důkazy, v nichž Jan M.
a Margita M. potvrzovali ukrývání se stěžova- tele v rozhodném období. Přesto správní or- gán I. stupně uzavřel, že navrhovatel ve svých písemných vylíčeních podává pouze vlastní obecná tvrzení o svém ukrývání. Uvedené pak přijal i ministr obrany v rozhodnutí, jímž byl rozklad stěžovatele zamítnut. Je ovšem otázkou, jaká jiná tvrzení by mohl stěžovatel podat za situace, kdy v době ukrývání mu by- ly 3 roky a rozhodné skutečnosti mohl zjistit pouze od jiných osob, a kdy od ukrývání se uplynula doba delší 60 let, a nelze ani před- pokládat, že by životní osudy jednotlivých romských rodin byly průběžně zachycovány například v kronikách obcí nebo v jiných pra- menech.
Nejvyšší správní soud má za to, že pro po- stup žalované při posuzování podmínek ná- roku podle $ 1 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb. platí zásady a principy vyjádřené v nálezech Ústavního soudu, vztahujících se k výkladu restitučních a rehabilitačních zákonů, v nichž mimo jiné Ústavní soud vyjádřil, že účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého před- pisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právní- mi státy (například nález Ústavního soudu I ÚS 605/03 ze dne 2.
6. 2005). Jeli tedy pronásledování Romů z raso- vých důvodů na Slovensku v letech 1939 až 1945 historicky známou skutečností, pak k prokázání vzniku nároku podle $ 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. postačuje, tvrdí-li tako- vá osoba, že se na území v této době ukrývala a toto tvrzení dokládá listinnými důkazy o svě- dectví osob tuto skutečnost potvrzujícími. Za prokázanou se považuje přinejmenším ta do- ba ukrývání, o níž nevznikají žádné pochyb- nosti ani při rozdílných údajích plynoucích z jednotlivých podkladů pro rozhodnutí.
1586 Právo na inforrnace: povinný subjekt k $ 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákonů č. 39/2001 Sb. a č. 61/2006 Sb. Veřejný ochránce práv jako specifický kontrolní státní orgán je povinným sub- jektem podle $ 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Rozhodování o žádostech o poskytnutí informací však není přímo na něm, nýbrž spadá mezi úkoly, které pro veřejného ochránce práv plní jeho kancelář.
Julius A. proti České správě sociálního zabezpečení o poskytnutí jednorázové peněžní
1. že se stěžovatel ukrýval,
2. podstatou jeho ukrývání byly rasové nebo náboženské důvody,
3. k ukrývání došlo na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938 v období mezi 15. 3. 1939 a 8. 5. 1945,
4. že celková doba ukrývání činila alespoň 3 měsíce. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že je (a nebo by mělo být) historicky známou skutečností, že po vzniku samostatného Slovenského státu se Romové, společně se Židy stali neplnoprávnými občany. Již 23. 6. 1939 vydal Krajinský úřad v Bratislavě oběžník o nutnosti vykazovat Romy do jejich domovských obcí a zakázat jim obchodovat s koňmi. V lednu 1940 byl vydán nový branný zákon, který vylučoval ze služby ve Slovenské armádě Židy a Romy. Napříště měla být podle dalšího zákona o úpravě pracovní povinnosti Židů a Romů (29. 5. 1940) vykonávána jejich branná povinnost formou přidělení k pracovním jednotkám. Ministerstvo vnitra vydalo dne 18. 6. 1940 zvláštní vyhlášku, ve které byli definováni tzv. cikáni (úřední noviny 314/1940). V tam uvedené definici se jednalo o kombinaci rasového přístupu (původ osoby) s posouzením tzv. asociálnosti. Prakticky pak záleželo na jednotlivých obecních úřadech, kdo bude označen za „cikána“ a kdo bude považován za plnoprávného občana. Na základě vyhlášky Ministerstva vnitra ze dne 2. 4. 1941 začaly být zřizovány pracovní střediska pro Židy a pracovní útvary pro asociální muže (mj. pro Romy). Pracovní útvary pro tzv. asociální muže existovaly do 20. 11. 1941, kdy byly výnosem Ministerstva vnitra zrušeny. Od roku 1942 byly organizovány pracovní útvary (resp. tábory), ve kterých byli vězněni především Romové. Jednalo se o pracovní útvary na východním Slovensku se společnou hospodářskou správou v pracovním útvaru Hanušovce nad Ťoplou a další. Na jednotlivých místech potom tábory existovaly v podstatě až do roku 1944. 20. 4. 1941 vydalo Ministerstvo vnitra vyhlášku, která zrušila všechny kočovnické listy vydané Romům a nařizovala odstranit romská obydlí od cest a stavět je odděleně od ostatního obyvatelstva. Ministerstvo vnitra znovu připomenulo nutnost vystěhovat Romy z blízkosti veřejných cest v oběžníku ze dne 21. 7. 1943. Na základě těchto nařízení došlo na území Slovenska k vystěhování Romů z obcí nebo z jejich blízkosti na odlehlá místa. Jejich původní osady byly většinou zbourány a romské rodiny byly nuceny žít v provizorních podmínkách ve větší vzdálenosti od obcí. V jednotlivých obcích také využili nuceného vystěhování Romů ze svých obvodů ke stanovení hodin, ve kterých mohli Romové do nich vstupovat. Trestem za porušení tohoto zákazu bylo bití a ostříhání (prováděli četníci nebo příslušníci Hlinkových gard). V některých okresech byly četnické stanice vyzvány, aby sestavily seznamy Romů, které je nutné internovat. Z první poloviny roku 1944 jsou známy úvahy o řešení tzv. cikánské otázky z četnických kruhů a také ze strany představitelů tehdejšího režimu. V návrzích byli Romové označování za rasově odlišné obyvatelstvo s dědičným sklonem k asociálnímu chování. Po vypuknutí Slovenského národního povstání přichází od konce srpna 1944 německá armáda. Podmínky života Romů se prudce zhoršily. Na mnohých místech docházelo k vypalování romských osad a k vraždění jejich obyvatel. Důvody mohly být různé – domnělá nebo skutečná spolupráce s partyzány, přisuzování krádeží vojenského materiálu Romům (na základě rasového předsudku o údajně dědičné asociálnosti), atp. K těmto hromadným exekucím docházelo především na středním a východním Slovensku. Tento teror pokračoval až do konce války. Na podzim roku 1944 se také přikročilo k realizaci myšlenky internace celých romských rodin. V průběhu tohoto roku byli nejprve soustředěni všichni romští muži z pracovních útvarů do útvaru v Ústí nad Oravou. Odtud byli potom přesunuti do tábora v Dubnici nad Váhom. Zde také vznikl dne 2. 11. 1944 tzv. zajišťovací tábor pro cikány. Tábor byl spravován slovenskými úřady, ale strážní službu v táboře vykonávali kromě slovenských četníků také němečtí vojáci. Životní podmínky v táboře byly katastrofální. Nedostatečná výživa a špatné hygienické podmínky měly za následek v zimě 1944/1945 vypuknutí tyfové epidemie. Tábor zanikl po útěku strážního personálu 8. 4. 1945 (citováno ze zprávy Mgr. Petra Lhotky – Muzeum romské kultury – „Romové na Slovensku 1939 – 1945“). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Romové na Slovensku byli oběťmi rasového pronásledování. Nejvyšší správní soud souhlasí tedy s názorem stěžovatele, že jde o skutečnost obecně známou, minimálně skutečnost historicky známou, kterou není třeba prokazovat, navíc v posuzované věci měl krajský soud k dispozici zprávu Mgr. Petra Lhotky, z níž bylo výše citováno. Z této zprávy vyplývá i to, že pronásledování Romů z rasových důvodů na Slovensku započalo již 23. 6. 1939 a trvalo nejméně do 8. 4. 1945. Z tohoto pohledu pak vypuknutí Slovenského národního povstání a situace nastalá po něm není pro posouzení nutnosti ukrývání romského obyvatelstva nikterak významná. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že se ukrýval v letech 1944 až 1945 z rasových důvodů, není důvod mu neuvěřit a je třeba z jeho tvrzení při posuzování podmínek nároku vycházet. Pokud jde o prokázání pojmu „ukrývání se“, je otázka, jakými důkazy by mělo být ukrývání se prokazováno, a to zvláště u osob romského původu. Nežijí-li již osoby, s nimiž se Romové ukrývali, pak je obtížné, ne-li nemožné, toto ukrývání prokazovat, a je rovněž třeba v této důkazní nouzi vycházet z tvrzení žadatelů, neboť tato tvrzení (pokud jsou v souladu s historickými možnostmi a skutečnostmi) nelze vyvrátit a nelze vyloučit, že situace v nich tvrzená nastala. V posuzované věci však byla důkazní situace jiná. Stěžovatel předložil písemná prohlášení M. M. ze dne 7. 12. 2003 a 29. 12. 2003, která potvrdila, že „Nucený útěk rodiny A. z cikánské osady Bučany byl jedinou jejich záchranou před gardisty a Němci, kteří je vyhledávali, terorizovali a usilovali jim o život. Útěk se uskutečnil v polovině srpna 1944 a trval až do dubna 1945. Ukrývání se odehrávalo v prostoru lesů katastru Pobedín a Hlboké. Současně s nimi se na těchto místech ukrývaly i další cikánské rodiny, kromě A.: K., M., M., D. a další. Ukrývali se v lesních senících u krmelců a ve vykopaných jámách krytých roštím („zemljanky“). Protože nemohli s sebou vzít žádná zavazadla (přikrývky, zimní oblečení a pod., trpěli zimou, hladem, jídlo mohli získávat jen v noci a stejně jako partyzáni. Přitom zimou a hladem umírali bez možnosti lékařské pomoci a církevního zaopatření“). Totéž potvrdil i J. M., který mimo jiné uvedl. že „Mohu toto dosvědčit na základě vyprávění mých rodičů. Tito mně vykládali, že rodiče pana A. a jeho sourozenci se ukrývali v obci Pobením a v lesích kolem Pobeníma. Ukrývání bylo v době od srpna 1944 a do května 1945. Můj otec J. M. byl kmotrem sestry pana A., paní E. H., roz. A.“ . Je ovšem s podivem, jak žalovaná a později krajský soud tyto důkazy hodnotily. Nejvyšší správní soud se pozastavuje nad tou částí odůvodnění, kdy žalovaná stěžovateli sděluje, že doložil doplnění svědeckých výpovědí pana M. a M. M., které potvrzují ukrývání se rodičů stěžovatele a sourozenců, nikoliv jeho, tedy stěžovatele. Za situace, kdy stěžovateli narozenému v roce 1941 bylo 3 až 5 let, se jeví takové odůvodnění až absurdní. Rovněž zcela nesrozumitelně vyznívá další část odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy žalovaná tvrdí, že v případě stěžovatele nebylo prokázáno, že je osobou, která se v době mezi 15. 3. 1939 a 8. 5. 1945 po dobu nejméně 3 měsíců z rasových náboženských důvodů ukrývala na území Československa, na druhé straně při rozporuplnosti jeho tvrzení nebylo prokázáno ani to, že stěžovatel takovou osobou není. Nejvyšší správní soud tedy nesdílí názor žalované o tom, že stěžovatel nemá k dispozici žádné relevantní důkazy k prokázání tvrzeného nároku. Má naopak za to, že z předložených listin a jeho tvrzení je prokázáno, že je osobou, která se ukrývala způsobem předpokládaným v ust. § 1 odst. 3 zák. č. 261/2002 Sb. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem žalované, že tvrzenému ukrývání z rasových důvodů odporuje skutečnost, že si rodina stěžovatele na jídlo vydělávala prací na statku. Pomineme-li skutečnost, že si stěžovatel ve svém věku těžko mohl vydělávat, pak pokud se romské rodiny ukrývaly dlouhodobě v lesích na nejrůznějších místech, je nasnadě, že se mohlo vyskytovat i období, kdy se mohly zdržovat i blíže lidem a po určitou dobu pracovat za jídlo a stravu. Tato skutečnost podle názoru soudu prokázání pojmu „ukrývání se“ nezpochybňuje. Zbývá posoudit dobu, po kterou se stěžovatel ukrýval, jako předpoklad pro posouzení vzniku i výše nároku. Stěžovatel v žádosti a v čestném prohlášení tuto dobu vymezil na dobu od 2. 8. 1941 do 8. 5. 1945, později tuto dobu omezil na dobu od listopadu 1944 do dubna 1945, v žalobě pak dále upřesnil období na období od 8. 11. 1944 do 1. 4. 1945. Obecně lze říci, že z hlediska historických souvislostí by nebylo lze vyvrátit tvrzení o ukrývání se Romů na Slovensku po celé období, tedy po období od roku 1939 do roku 1945. Žalovaná stěžovateli vytýká, že dobu ukrývání se měnil. V tomto směru jí sice lze přisvědčit, avšak pak bude muset vycházet z té doby, kterou stěžovatel upřesňuje v žalobě a která je obsažena i ve všech jeho dalších podáních, tj. doby ukrývání se od 8. 11. 1944 do 1. 4. 1945. Nejvyšší správní soud konečně nesouhlasí s názorem krajského soudu vysloveným v části odůvodnění jako „obiter dictum“. Jak vyplývá z rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky ze dne 19. 11. 2004, byl stěžovatel opakovaně vyzýván k vyplňování dalších a dalších formulářů, a to již v době, kdy byly k dispozici listinné důkazy, v nichž J. M. a M. M. potvrzovali ukrývání se stěžovatele v rozhodném období. Přesto správní orgán I. stupně uzavřel, že navrhovatel ve svých písemných vylíčeních podává pouze vlastní obecná tvrzení o svém ukrývání. Uvedené pak přijal i ministr obrany v rozhodnutí, jímž byl rozklad stěžovatele zamítnut. Je ovšem otázkou, jaká jiná tvrzení by mohl stěžovatel podat za situace, kdy v době ukrývání mu byly 3 roky a rozhodné skutečnosti mohl zjistit pouze od jiných osob, a kdy od ukrývání se uplynula doba delší 60 let a nelze ani předpokládat, že by životní osudy jednotlivých romských rodin byly průběžně zachycovány například v kronikách obcí nebo v jiných pramenech. Nejvyšší správní soud má za to, že pro postup žalované při posuzování podmínek nároku podle § 1 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb. platí zásady a principy vyjádřené v nálezech Ústavního soudu, vztahujících se k výkladu restitučních a rehabilitačních zákonů, v nichž mimo jiné Ústavní soud vyjádřil, že účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy (například nález Ústavního soudu I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005). Je-li tedy pronásledování Romů z rasových důvodů na Slovensku v letech 1939 až 1945 historicky známou skutečností, pak k prokázání vzniku nároku podle § 1 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb. postačuje, tvrdí-li taková osoba, že se na území v této době ukrývala a toto tvrzení dokládá listinnými důkazy o svědectví osob tuto skutečnost potvrzujícími. Za prokázanou se považuje při nejmenším ta doba ukrývání, o níž nevznikají žádné pochybnosti ani při rozdílných údajích plynoucích z jednotlivých podkladů pro rozhodnutí. Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovateli vznikl nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb., neboť je občanem České republiky, který se z rasových důvodů ukrýval v době od 8. 11. 1944 do 1. 4. 1945 na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938. Se zřetelem k výše uvedenému je rozhodnutí žalované nezákonné a krajský soud pochybil, pokud napadené rozhodnutí pro nezákonnost nezrušil (§ 78 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a napadený rozsudek proto zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je vázán shora vysloveným závazným právním názorem (§ 110 odst. 1, 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. února 2008 JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu