vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Pol- ské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky (v textu též „zákon o odškodnění“) Podle $ 2 odst. 5 zákona č. 203/2005 Sb., byla-li některá z pozůstalých osob od- škodněna za smrt nebo zranění s následkem smrti manžela, rodiče či dítěte podle ji- ného právního předpisu, nárok na odškodnění podle tohoto zákona nevzniká. V pří- padě aplikace tohoto ustanovení je třeba vážit, zda ono „odškodnění“ podle jiného právního předpisu v konkrétním případě vykazovalo znaky reálného odškodnění, tj. zda se jednalo o odškodnění podle účelu citovaného zákona a ve výši alespoň zhruba odpovídající odškodnění podle tohoto zákona, tedy nutno zejména přihlížet k tomu, aby byl naplněn zákonem sledovaný účel a respektován princip spravedl- nosti a materiální rovnosti.
K stěžovatelovu konstatování, že se při posuzování věci řídil doslovným zněním zá- kona, od něhož nemá možnost se odchýlit, Nejvyšší správní soud sděluje, že již v rozsud- ku ze dne 9. 5. 2007, čj. 3 Ads 50/2006-29 (dostupný na www.nssoud.cz), poukázal na to, že rozhodovací proces, a to na kterékoli úrovni (tedy jak na úrovni správního orgánu, tak na úrovni soudů), v sobě zahrnuje několi- kero druhů činností. Je jimi jednak zjištění skutkového stavu věci, dále výběr právní nor- my, interpretace této normy, posouzení, zda skutečně lze zjištěný skutkový stav této nor- mě subsumovat, a v případě kladného závěru samotná její aplikace.
Interpretace pak před- pokládá učinit různé druhy výkladu, jež v da- ném případě připadají v úvahu (jazykový, his- torický, autentický, tj. toho, kdo normu vydal, systematický, teleologický, tj. podle smyslu a účelu předpisu apod.), a následný výběr to- ho (těch), které rozhodující orgán považuje pro danou věc za nejvhodnější. Je tedy nejen v pravomoci, ale je dokonce povinností správního orgánu zvážit využití jiného výkla- du než doslovného jazykového. Dojde-li pak rozhodující orgán na základě různých výkla- dových metod k odlišným závěrům, je třeba aplikovat takový výklad, který vedle samotné- ho znění předpisu zohledňuje rovněž širší souvislosti jeho přijetí, zejména pak jeho účel; nejde-li tento dovodit z konkrétního ustanovení, je třeba vycházet z předpisu jako takového, jeho vazeb na jiné předpisy, k je- jichž provedení byl například přijat, důvodo- vých zpráv apod. Samozřejmě je nutné zahr- nout úvahu, jíž se rozhodující subjekt při tomto výběru řídil, do odůvodnění rozhod- nutí tak, aby bylo možné je následně pře- zkoumat.
Názor správního orgánu, podle ně- hož je povinen dodržovat platné právní předpisy bez ohledu na jejich širší kontext, proto nelze akceptovat. Vědomě se jím totiž zříká samotné podstaty rozhodovací činnosti jako takové, totiž racionální úvahy. Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že v demo- kratické společnosti by se princip etický a princip právní v rozhodovací praxi měly prolínat, a to pokud možno v co největší mož- 927 1340 né míře. V oblasti odškodňovacích předpisů by pak uvedené mělo platit dvojnásob.
Závě- rem se nabízí citovat některé nálezy Ústavní- ho soudu, jenž se uvedenou problematikou opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabý- val. Tak např. v nálezu ve věci sp. zn. PI. ÚS 33/97, ze dne 17. 12. 1997, vyjádřil Ústavní soud názor, podle něhož představuje jazyko- vý výklad „pouze prvotní přiblížení se k apli- kované právní normě. Je pouze východis- kem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dal- ších postupů, jako logický a systematický vý- klad, výklad e ratione legis atd.).
Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity“. Podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, ze dne 21. 12. 1993, pak „Ústava České republiky není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vyme- zením institucí a procesů, ale včleňuje do své- ho textu i určité regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratic- ké společnosti. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo re- spektováním základních konstitutivních hod- not demokratické společnosti a těmito hodno- tamií také užití právních norem měří“.
C.) V případě $ 2 odst. 5 zákona č. 203/2005 Sb., podle něhož, byla-li některá z pozůstalých osob odškodněna za smrt nebo zranění s následkem smrti manžela, rodiče či dítěte podle jiného právního předpisu, nemá nárok na odškodnění podle tohoto zákona, je třeba vážit, zda ono „odškodnění“ podle jiné- ho právního předpisu v konkrétním případě vykazovalo znaky reálného odškodnění, tj. zda se jednalo o odškodnění podle účelu ci- 928 tovaného zákona a ve výši alespoň zhruba od- povídající odškodnění podle tohoto zákona, tedy nutno zejména přihlížet k tomu, aby byl naplněn zákonem sledovaný účel a respekto- ván princip spravedlnosti a materiální rov- nosti.
V souzené věci vyjadřuje svůj účel zá- kon o odškodnění v $ 1, podle něhož „Účelem zákona je odškodnit občany České republi- ky, kteří jako občané Československé socia- listické republiky nebo občané Českosloven- ské federativní republiky nebo občané České a Slovenské Federativní Republiky.. byli usmrcení, znásilnění či zranění v souvislosti s pobytem okupačních armád Svazu sovět- ských socialistických republik, Německé de- mokratické republiky, Polské lidové republi- ky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky na území tehdejšího Česko- slovenska“.
Přestože to není v zákoně výslov- ně řečeno, tento účel zákona nepochybně po- krývá i pozůstalé po usmrcených obětech. Podle $ 4 odst. 1 zákona o odškodnění celko- vý nárok osob oprávněných činí 150 000 Kč. V tomto kontextu je pak zcela nepřípadná úvaha stěžovatele o tom, že žalobce byl již v osmdesátých letech odškodněn podle ob- čanského zákoníku náhradou výdajů na výži- vu pozůstalých částkou 2 800 Kčs. Nejenže je zde diametrální rozdíl ve výši „odškodnění“, které žalobce obdržel, a odškodnění podle zá- kona o odškodnění, ale účel „odškodnění“ po- dle občanského zákoníku byl zcela odlišný a s účelem zákona o odškodnění se zcela míjí.
Zatímco účelem $ 448 občanského zákoníku, v tehdy účinném znění, bylo zajistit výživu pozůstalým, kteří byli výživou odkázáni na zemřelého (tedy veskrze materiální aspekt odškodnění), v případě odškodnění podle zá- kona o odškodnění do popředí vstupuje aspekt imateriální. Tedy účel odškodnění po- dle zákona o odškodnění a účel „odškodnění“ podle $ 448 občanského zákoníku se - jak již bylo řečeno - nepřekrývají. Územní plánování: k pojmu „jiné opatření v území, jímž se upravuje využití území“; aplikace nařízení obce o stavební uzávěře Opatření obecné povahy: územní opatření o stavební uzávěře k $ 97 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
I. Opatřením v území, jímž se upravuje využití území, jak má na mysli $ 97 odst. 1 stavebního zákona (č. 183/2006 Sb.), se rozumí jen akty, které mají podle tohoto usta- novení ve vztahu k procesu rozhodování o případném vydání územního opatření o stavební uzávěře patřičnou relevanci. Takovým opatřením rozhodně nemůže být usnesení zastupitelstva, kterým je pouze schváleno pořízení územního plánu města, ani usnesení, kterým zastupitelstvo města na základě petice občanů schválilo své programové prohlášení.
II. Nařízení obce o stavební uzávěře vydaná do 31. 12. 2006, nebyla-li v mezidobí výslovně zrušena, zůstávají platná a aplikovatelná i po 1. 1. 2007, tedy i po nabytí účinnosti zákona, jímž byl zrušen předpis obsahující zmocňovací ustanovení k jeho vydání (stavební zákon č. 50/1976 Sb.). Jiný výklad by byl v hrubém rozporu zejmé- na s konceptem rozumného uspořádání společenských vztahů, a to zejména za si- tuace, kdy stavební zákon (č. 183/2006 Sb.) umožňuje příslušným orgánům vydat akt sice po formální stránce odlišný (územní opatření o stavební uzávěře), jenž však V procesu územního plánování plní shodné funkce.
Ing. Zdeněk M. proti Ministerstvu vnitra o jednorázovou peněžní částku, o kasační stíž- nosti žalovaného.
h podmínky podle odstavce 3 (nebo odstavce 4) odškodněna za smrt nebo zranění s následkem smrti manžela, rodiče či dítěte podle jiného právního předpisu, oprávnění dle tohoto zákona nevzniká.
Podle § 3 odst. 1 zákona o odškodnění oprávněné osoby mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky, jestliže jsou občany České republiky; podmínka občanství České republiky se považuje za splněnou, pokud občanství trvá ke dni podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Podle § 3 odst. 2 zákona o odškodnění nárok je nutné uplatnit ve formě písemné žádosti u orgánu příslušného k rozhodnutí nejpozději do 31. prosince 2006, jinak nárok zaniká.
Podle § 4 odst. 1 zákona o odškodnění celkový nárok osob oprávněných podle § 2 odst. 3 a 4 tohoto zákona činí 150 000 Kč.
K stěžovatelovu konstatování, že se při posuzování věci řídil doslovným zněním zákona, od něhož nemá možnost se odchýlit, Nejvyšší správní soud sděluje, že již v rozsudku ze dne 9. 5. 2007, č. j. 3 Ads 50/2006 - 29, poukázal na to, že rozhodovací proces, a to na kterékoli úrovni (tedy jak na úrovni správního orgánu, tak na úrovni soudů), v sobě zahrnuje několikero druhů činností. Je jimi jednak zjištění skutkového stavu věci, dále výběr právní normy, interpretace této normy, posouzení, zda skutečně lze zjištěný skutkový stav této normě subsumovat, a v případě kladného závěru samotná její aplikace.
Interpretace pak předpokládá učinit různé druhy výkladu, jež v daném případě připadají v úvahu (jazykový, historický, autentický, tj. toho, kdo normu vydal, systematický, teleologický, tj. podle smyslu a účelu předpisu apod.), a následný výběr toho (těch), které rozhodující orgán považuje pro danou věc za nejvhodnější. Je tedy nejen v pravomoci, ale je dokonce povinností správního orgánu zvážit využití jiného výkladu než doslovného jazykového. Dojde-li pak rozhodující orgán na základě různých výkladových metod k odlišným závěrům, je třeba aplikovat takový výklad, který vedle samotného znění předpisu zohledňuje rovněž širší souvislosti jeho přijetí, zejména pak jeho účel; nejde-li tento dovodit z konkrétního ustanovení, je třeba vycházet z předpisu jako takového, jeho vazeb na jiné předpisy, k jejichž provedení byl například přijat, důvodových zpráv apod. Samozřejmě je nutné zahrnout úvahu, jíž se rozhodující subjekt při tomto výběru řídil, do odůvodnění rozhodnutí tak, aby bylo možné je následně přezkoumat.
Názor správního orgánu, podle něhož je povinen dodržovat platné právní předpisy bez ohledu na jejich širší kontext, proto nelze akceptovat. Vědomě se jím totiž zříká samotné podstaty rozhodovací činnosti jako takové, totiž racionální úvahy. Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že v demokratické společnosti by se princip etický a princip právní v rozhodovací praxi měly prolínat, a to pokud možno v co největší možné míře. V oblasti odškodňovacích předpisů by pak uvedené mělo platit dvojnásob.
Závěrem se nabízí citovat některé nálezy Ústavního soudu, jenž se uvedenou problematikou opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval. Tak např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ze dne 17. 12. 1997 vyjádřil Ústavní soud názor, podle něhož představuje jazykový výklad pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.
Podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/91, ze dne 21. 12. 1993, pak Ústava České republiky není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří.
Poukazuje-li stěžovatel na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 348/2005 - 21, kterým byla zamítnuta žaloba v obdobné věci s tím, že žalobci již dříve bylo vyplaceno odškodnění na základě občanského zákoníku, upozorňuje Nejvyšší správní soud na to, že uvedený rozsudek byl také napaden kasační stížností, a aniž by chtěl jakkoli předjímat rozhodnutí o ní, musí konstatovat, že ona věc je skutkově odlišná. Tak především se v ní nejedná o žadatele, který je pozůstalým po usmrcené osobě, ale žadatelem je osoba příslušníkem okupační armády zraněná. Rovněž tak odškodné, které bylo v oné věci neúspěšnému žadateli vyplaceno, bylo vyplaceno podle občanského zákoníku v roce 1993, nikoli ještě v období komunistického režimu. Také causa odškodnění byla jiná – bolestné a ztížení společenského uplatnění, v souzené věci jí je náhrada výdajů na výživu pozůstalých. Závěry vyslovené Krajským soudem v Ostravě tak nelze automaticky přenášet na nyní souzenou věc.
Stěžovatel též argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 71/2005, v němž byl zaujat názor, že na situaci výslovně upravenou právním předpisem nelze aplikovat ustanovení řešící situaci zcela odlišnou a použitím analogie tam, kde k tomu není důvod, obcházet zákon. V oné věci ovšem byla řešena skutkově odlišná situace, přičemž Nejvyšší správní soud mezi ní a nyní souzenou věcí nenachází žádné styčné body, nehledě na to, že v nyní souzené věci se vůbec nejedná o obcházení zákona, ale o interpretaci pojmu „odškodnění“, resp. „být odškodněn“.
Stěžovatel nesouhlasí s argumentací krajského soudu založenou na současné úpravě náhrady škody za usmrcení obsažené v občanském zákoníku. Zde Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato argumentace je v souzené věci poněkud nadbytečná, nikoli však nemístná. Jak již zdejší soud uvedl k předešlé stížnostní námitce, klíčový je výklad pojmu „odškodnění“, resp. „být odškodněn“. V případě § 2 odst. 5 zákona č. 203/2005 Sb., podle něhož byla-li některá z pozůstalých osob odškodněna za smrt nebo zranění s následkem smrti manžela, rodiče či dítěte podle jiného právního předpisu, je třeba vážit, zda ono „odškodnění“ podle jiného právního předpisu v konkrétním případě vykazovalo znaky reálného odškodnění, tj. zda se jednalo o odškodnění podle účelu citovaného zákona a ve výši alespoň zhruba odpovídající odškodnění podle tohoto zákona, tedy nutno zejména přihlížet k tomu, aby byl naplněn zákonem sledovaný účel a respektován princip spravedlnosti a materiální rovnosti.
V souzené věci vyjadřuje svůj účel zákon o odškodnění v § 1, podle něhož účelem zákona je odškodnit občany České republiky, kteří jako občané Československé socialistické republiky nebo občané Československé federativní republiky nebo občané České a Slovenské Federativní Republiky byli usmrceni, znásilněni či zraněni v souvislosti s pobytem okupačních armád Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky na území tehdejšího Československa.
Přestože to není v zákoně výslovně řečeno, tento účel zákona nepochybně pokrývá i pozůstalé po usmrcených obětech. Podle § 4 odst. 1 zákona o odškodnění celkový nárok osob oprávněných činí 150 000 Kč. V tomto kontextu je pak zcela nepřípadná úvaha stěžovatele o tom, že žalobce byl již v osmdesátých letech odškodněn podle občanského zákoníku náhradou výdajů na výživu pozůstalých částkou 2800 Kčs. Nejenže je zde diametrální rozdíl ve výši „odškodnění“, které žalobce obdržel, a odškodnění podle zákona o odškodnění, ale účel „odškodnění“ podle občanského zákoníku byl zcela odlišný a s účelem zákona o odškodnění se zcela míjí.
Zatímco účelem § 448 občanského zákoníku, v tehdy účinném znění, bylo zajistit výživu pozůstalým, kteří byli výživou odkázáni na zemřelého (tedy veskrze materiální aspekt odškodnění), v případě odškodnění podle zákona o odškodnění do popředí vstupuje aspekt imateriální. Tedy účel odškodnění podle zákona o odškodnění a účel „odškodnění“ podle § 448 občanského zákoníku se – jak již bylo řečeno – nepřekrývají.
Ke vztahu mezi Zásadami pro odškodňování pozůstalých po obětech vstupu, pobytu a odchodu sovětských vojsk a zákonem o odškodnění nepociťuje Nejvyšší správní soud potřebu se vyjadřovat, když sám stěžovatel tvrdí, že „tato skutečnost však na rozhodování stěžovatele neměla v posuzovaném případě žádný vliv“, s čímž se zdejší soud ztotožňuje.
Stěžovatel pokládá za nepřípadnou argumentaci krajského soudu nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/96, neboť ten se týká zcela odlišné problematiky. V tomto bodě má sice stěžovatel pravdu, že citovaný nález se nyní souzené věci nijak nedotýká, zároveň však zdejší soud nemá nejmenší pochybnost o tom, že se jedná pouze o chybu v psaní, když došlo v odůvodnění rozsudku krajského soudu k překlepu a správně mělo být odkázáno na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, v kterémžto nálezu Ústavní soud opravdu vyslovil, že „soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.
Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“ Tedy v tomto světle ani tato námitka nemůže být shledána důvodnou. Ostatně byl-li by rozsudek krajského soudu jinak přezkoumatelný, nemohl by nenáležitý odkaz na judikaturu ani založit nezákonnost rozhodnutí soudu.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že není dán důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pro který by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušit. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení § 107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm není třeba samostatně rozhodovat tam, kde Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu. Při rozhodnutí o kasační stížnosti je pak rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. Ostatně rozhodoval-li by zdejší soud v souzené věci o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti samostatně, musel by návrh na jeho přiznání zamítnout, neboť ve stěžovatelově případě, kdy se domáhal jeho přiznání vůči napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, nebyl návrh na jeho přiznání náležitě zdůvodněn konkrétnímu skutkovými okolnostmi.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle § 35 odst. 2 s. ř. s. za zastupování advokátem náleží odměna; pro určení její výše, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb. V řízení o kasační stížnosti zjistil Nejvyšší správní soud jeden úkon právní služby zástupce žalobce – vyjádření ke kasační stížnosti, tj. písemné podání soudu ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“).
Za tento úkon náleží zástupci žalobce odměna ve výši 2100 Kč podle § 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto podle § 35 odst. 8 s. ř. s. se jeho odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 19 % z částky 2400 Kč, tj. 456 Kč. Zástupci žalobce bude stěžovatelem vyplacena částka ve výši 2856 Kč, a to 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu w