Osoby, kterým byl důchod vypočten nebo jeho výše upravena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nemají nárok na příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Nesplňují proto ani podmínky pro přiznání jednorázového přídavku k důchodu podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 51/1994 Sb., o nárocích osob, kterým byl odňat nebo snížen důchod podle dřívějších předpisů, a některých osob účastných soudní rehabilitace.
[16] Předmětem správního řízení byla stěžovatelova žádost o jednorázový přídavek k důchodu podle nařízení vlády. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády platí, že osobám, které byly v době od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 pravomocně odsouzeny nebo byly ve vazbě a jsou z tohoto důvodu účastny soudní rehabilitace a jimž není podle zákona o soudní rehabilitaci vyplácen příplatek k důchodu nebo je vyplácen ve snížené výměře jen proto, že ke dni přiznání spolu s důchodem převýšil nejvyšší výměru starobního důchodu stanovenou zvláštním předpisem, náleží jednorázový přídavek k důchodu. Z citovaného ustanovení vyplývají dvě základní podmínky pro vznik nároku na jednorázový přídavek k důchodu. První podmínkou je pravomocné odsouzení nebo pobyt ve vazbě ve vymezeném období a skutečnost, že žadatel byl z tohoto důvodu účasten soudní rehabilitace. Tuto podmínku stěžovatel splňuje, což žalovaný nijak nezpochybnil. Druhá podmínka spočívá v tom, že žadateli není podle zákona o soudní rehabilitaci vyplácen příplatek k důchodu nebo je vyplácen ve snížené výměře jen proto, že ke dni přiznání spolu s důchodem převýšil nejvyšší výměru starobního důchodu. Tuto podmínku stěžovatel podle žalovaného nesplňuje.
[17] Zákon o soudní rehabilitaci (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) upravuje příplatek k důchodu v § 25 odst. 7, podle kterého platí, že poškozený může žádat, aby mu byly místo nároků vyplývajících z ustanovení předchozích odstavců poskytnuty měsíční příplatky k důchodu v částce:
Příplatek k důchodu se poskytuje ode dne 1. 7. 1990, byl-li poškozený k tomuto dni poživatelem důchodu. Stane-li se poškozený poživatelem důchodu po tomto dni, poskytuje se příplatek k důchodu od přiznání důchodu. Příplatek k důchodu se vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru starobního důchodu stanovenou zvláštním předpisem.
[18] Charakterem příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku čj. 3 Ads 108/2018-29. Vyslovil, že „z § 25 odst. 1 a 5 zákona o soudní rehabilitaci vyplývá, že odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení mělo primárně sloužit k tomu, aby nebyla daná osoba znevýhodněna oproti jiným poživatelům dávek důchodového pojištění v důsledku toho, že jí bylo znemožněno pracovat. Příslušné doby se proto mají započítávat tak, jako kdyby se jednalo o výkon práce. I ze zařazení § 25 do oddílu šestého zákona o soudní rehabilitaci nazvaného ‚Odškodnění‘ je zřejmé, že má jít o nahrazení újmy, která se daným osobám stala, oproti stavu, pokud by vůči nim nebylo postupováno v rozporu s principy demokratické společnosti. Příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci představuje pouze alternativu k zápočtu dob podle odst. 5. Nejde o zcela nový nárok, jenž by se měl vztahovat i na osoby, které nemohlo jednání státu v rozporu s demokratickými principy v oblasti důchodového zabezpečení jakkoliv poškodit. “ Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod se od těchto závěrů v nyní řešené věci jakkoli odchýlit.
[18] Charakterem příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku čj. 3 Ads 108/2018-29. Vyslovil, že „z § 25 odst. 1 a 5 zákona o soudní rehabilitaci vyplývá, že odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení mělo primárně sloužit k tomu, aby nebyla daná osoba znevýhodněna oproti jiným poživatelům dávek důchodového pojištění v důsledku toho, že jí bylo znemožněno pracovat. Příslušné doby se proto mají započítávat tak, jako kdyby se jednalo o výkon práce. I ze zařazení § 25 do oddílu šestého zákona o soudní rehabilitaci nazvaného ‚Odškodnění‘ je zřejmé, že má jít o nahrazení újmy, která se daným osobám stala, oproti stavu, pokud by vůči nim nebylo postupováno v rozporu s principy demokratické společnosti. Příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci představuje pouze alternativu k zápočtu dob podle odst. 5. Nejde o zcela nový nárok, jenž by se měl vztahovat i na osoby, které nemohlo jednání státu v rozporu s demokratickými principy v oblasti důchodového zabezpečení jakkoliv poškodit. “ Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod se od těchto závěrů v nyní řešené věci jakkoli odchýlit.
[19] Účastník soudní rehabilitace měl tedy dvě možnosti: buď mohl žádat, aby mu byly doby výkonu vazby a trestu započítány tak, jako by se jednalo o výkon práce, nebo mohl požádat o příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. Vzhledem k tomu, že § 2 odst. 1 nařízení vlády hovoří o tom, že příplatek k důchodu není vyplácen nebo je vyplácen ve snížené výměře, implicitně tím podle názoru Nejvyššího správního soudu vyjadřuje podmínku, že si dotyčný žadatel – účastník soudní rehabilitace – z uvedených dvou možností zvolil příplatek k důchodu. Pojem vyplácen (výplata) totiž předpisy sociálního zabezpečení spojují výhradně s přiznanou dávkou, tedy v daném případě s dávkou, kterou si účastník soudní rehabilitace zvolil ze zákonem nabízených možností.
[20] Ke stejnému závěru dospěla také odborná literatura, podle které „druhá část nařízení vlády (ust. § 2) se vztahuje na ty osoby, které na základě zákona […] o soudní rehabilitaci (příp. po jeho novele provedené zákonem č. 47/1991 Sb.), si zvolily při úpravě důchodu příplatek k důchodu za každý měsíc vazby nebo výkonu trestu, ale tento příplatek jim nebyl přiznán vůbec nebo v plné míře, protože důchod spolu s tímto příplatkem ke dni provedení úpravy důchodu z tohoto důvodu nebo ke dni přiznání důchodu přesahoval nejvyšší výměru vyjádřenou v pevné částce, tedy 3800 Kč měsíčně “ (srov. Voříšek, V. Další odčinění křivd. Sociální politika, 1994, č. 4, s. 18).
[21] Stěžovatel si však příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci nezvolil, resp. o tento příplatek nepožádal, a ani nemohl. Pro stěžovatele byl totiž výhodnější postup podle § 24 zákona o mimosoudních rehabilitacích, který má podle § 25 téhož zákona přednost. Stěžovatel na základě § 24 zákona o mimosoudních rehabilitacích splnil ke dni 13. 7. 1986 (dovršení věku 55 let) podmínky pro přiznání starobního důchodu I. kategorie a poté jako účastník mimosoudní rehabilitace požádal o přiznání starobního důchodu, který mu byl přiznán od 1. 8. 1991.
[21] Stěžovatel si však příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci nezvolil, resp. o tento příplatek nepožádal, a ani nemohl. Pro stěžovatele byl totiž výhodnější postup podle § 24 zákona o mimosoudních rehabilitacích, který má podle § 25 téhož zákona přednost. Stěžovatel na základě § 24 zákona o mimosoudních rehabilitacích splnil ke dni 13. 7. 1986 (dovršení věku 55 let) podmínky pro přiznání starobního důchodu I. kategorie a poté jako účastník mimosoudní rehabilitace požádal o přiznání starobního důchodu, který mu byl přiznán od 1. 8. 1991.
[22] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že v případě, kdy je pro žadatele výhodnější postup podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, je vyloučena aplikace zákona o soudní rehabilitaci. Toto pravidlo vyplývá z § 25 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého výpočet důchodu nebo úprava jeho výše podle § 24 zákona se provede jen tehdy, je-li to pro občana výhodnější než podle obecných předpisů důchodového zabezpečení nebo než podle § 25 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Není přitom podstatné, že stěžovatel uplatnil nároky podle obou rehabilitačních zákonů samostatně ani že postup podle zákona o mimosoudních rehabilitacích si nezvolil s cílem vzdát se nároků podle zákona o soudní rehabilitaci, potažmo podle nařízení vlády. V tomto případě totiž nejde o volbu rehabilitované osoby, nýbrž o to, co je pro ni objektivně výhodnější. Pokud je objektivně výhodnější aplikace § 24 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jako tomu bylo v případě stěžovatele, důchod se vypočte nebo upraví podle tohoto zákona a zákon o soudní rehabilitaci se nepoužije.
[23] Lze tedy uzavřít, že stěžovatel nesplnil podmínky § 2 odst. 1 nařízení vlády, které má kompenzovat nižší výši příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. Ten se však stěžovatele netýká, neboť nebyl odškodněn podle zákona o soudní rehabilitaci, ale podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, což pro něj bylo výhodnější.
[24] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že stěžovateli bylo v minulosti veřejnou mocí ukřivděno a byl postižen nejen nezákonným skončením služebního poměru, nýbrž také nezákonným uvězněním. Účelem rehabilitačních zákonů a dalších navazujících předpisů však není poskytnout úplnou nápravu, nýbrž jen zmírnit některé z utrpěných křivd, a to výhradně za podmínek, které tato právní úprava stanovila. Stěžovateli byly poskytnuty veškeré nároky podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, což pro něj bylo výhodnější a zároveň to pokrylo i jeho nároky vyplývající ze zákona o soudní rehabilitaci. Nejde přitom o diskriminaci, neboť stejná pravidla platí pro všechny, kteří se nacházejí ve stejné situaci jako stěžovatel.