č. 47/1991 Sb. Pokud byl poškozený pro skutek uvedený v $ 2 odst. 1 nebo $ 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, vzat do vazby dne 5. 10. 1947 a vězněn od tohoto data nepřetr- žitě do 19. 6. 1948 (pravomocně odsouzen byl dne 9. 6. 1948), má nárok na měsíční příplatek k důchodu podle $ 25 odst. 7 citovaného zákona i za dobu od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948, neboť šlo o skutek spáchaný po 5. květnu 1945, za nějž byl pravomocně odsouzen v zákonem vymezeném období. Nárok na měsíční příplatek k vdovskému důchodu má ve smyslu $ 25 odst. 8 té- hož zákona též vdova po takovém poškozeném.
M 2283 Důchodové pojištění: příplatek k důchodu k $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve zně- ní nařízení vlády č. 405/2005 Sb. Účelem vyplácení příplatku k důchodu podle $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. je poskytnutí finanční kompenzace ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální toliko těm osobám, které jsou odkázány pouze na dávky důchodového pojištění v podobě starobního nebo pl- ného invalidního důchodu a prakticky nemají možnost získat jiný pravidelný zdroj příjmů; z tohoto důvodu příplatek k důchodu nenáleží osobám, jimž byl přiznán toliko částečný invalidní důchod.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady řízení, pro něž by se mohl od zásady vázanosti rozsahem a důvody kasační stížnosti odchýlit. Dospěl k závěru, že kasační stížnost, v níž se stěžovatelka dovolávala nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a to pouze k té části napadeného rozsudku, v níž byla žaloba zamítnuta ve vztahu k bodu II. napadeného rozhodnutí žalované (tj. pokud byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o přiznání příspěvku k vdovskému důchodu za dobu od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948), je důvodná. Pokud byla napadeným rozsudkem zamítnuta žaloba ve vztahu k bodu I. napadeného rozhodnutí žalované, nebyl rozsudek v této části napaden kasační stížností a Nejvyšší správní soud se tudíž v tomto rozsahu nemohl napadeným rozsudkem zabývat.
Ze správního spisu vyplývá a mezi účastníky je ostatně nesporné, že stěžovatelka je vdova po A. S., politickém vězni. Manžel stěžovatelky byl opakovaně odsouzen a opakovaně vězněn (včetně vazby) pro trestný čin, za který byl později rehabilitován způsobem předpokládaným též ustanovením § 25 odst. 7 a 8 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pro možnost poskytnutí příplatku k důchodu vdově po zemřelém politickém vězni. Rehabilitace se vztahuje též k prvnímu z řady odsouzení manžela stěžovatelky, neboť ve správním spise je založeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30.
3. 2004, sp. zn. 2 T 571/2003, kterým bylo zastaveno trestní stíhání A. S. pro skutek kvalifikovaný jako zločin porušení subordinace podle §§ 145, 146 písm. c), 149, kterého se dopustil dne 3. 10. 1947. Soud dále vyslovil, že A. S. je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam účasten soudní rehabilitace. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že A. S. byl rozsudkem Vojenského soudu I. stolice v Brně č. j. Vtr 758/47 – 19, ze dne 15. 12. 1947, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 9.
6. 1948, sp. zn. P 4/48, za citovaný zločin uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, který vykonal v době od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948, kdy byl propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2007, č. j. 4 Ads 16/2007 – 42, v němž byl posuzován nárok stěžovatelky na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., jako vdovy po A. S. za dobu jeho věznění od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948, konstatoval s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 712/05 (ve věci V. F.), že usnesení vydané podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve věci stěžovatelčina manžela A. S. – usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 2 T 571/2003, jímž bylo zastaveno trestní stíhání jmenovaného pro skutek kvalifikovaný jako zločin porušení subordinace podle § 145, § 146c, § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., kterého se dopustil dne 3. 10. 1947, a jímž byla vyslovena účast uvedeného na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., per analogiam, je podkladem pro přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že trestný čin, pro který byl A. S. vězněn i v období od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948, je uveden v § 4 zák. č. 119/1990 Sb. jako jeden z trestných činů, u kterých lze konat přezkumné řízení soudní. Nebylo mezi nimi sporu rovněž o tom a v řízení bylo bezpečně zjištěno, že výše zmiňované usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 2 T 571/2003, bylo též podkladem pro přiznání příplatku k vdovskému důchodu stěžovatelky podle § 25 odst. 7 a 8 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Sporným mezi účastníky zůstalo pouze to, zda s ohledem na smysl a účel zákona o soudní rehabilitaci (a ostatně i dalších rehabilitačních norem), jímž bylo zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v době jeho trvání, který je vymezován časovým úsekem od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989, lze přiznat žalobkyni příplatek k důchodu podle výše cit. ustanovení též za dobu tomuto datu předcházející, konkrétně za dobu od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948, kdy byl její manžel též vězněn za shora uvedený trestný čin (zčásti ve vazbě a zčásti ve výkonu trestu odnětí svobody).
Narozdíl od krajského soudu je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že i za toto období je nutno stěžovatelce příplatek k vdovskému důchodu přiznat.
Zákon č. 119/1990 Sb. ve svém § 1 uvádí, že účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody, zaručená ústavou a vyjádřená v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe a zabezpečit rehabilitaci a poskytnutí přiměřeného odškodnění.
V § 2 tentýž zákon uvádí, že se zrušují pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. 5. 1945, vydaná podle právních předpisů uvedených pod písmeny a) až h) uvedeného ustanovení, jakož i všechna další rozhodnutí v téže věci na ně obsahově navazující, a to k datu, kdy byla vydána. Podle § 4 téhož zákona bylo možno konat přezkumné řízení soudní ve věcech, v nichž bylo v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci pro jiné zločiny, trestné činy a přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5.
květnu. 1945, a to podle zákonů rovněž zde vyjmenovaných pod písmeny a) až f), přičemž právě pod písmenem f) je pamatováno též na zločiny, či trestné činy podle oddílu druhého zákona č. 19/1855 ř. z., podle něhož byl manžel stěžovatelky v roce 1948 odsouzen.
Manžel stěžovatelky byl vzat do vazby dne 5. 10. 1947 pro skutek kvalifikovaný jako zločin porušení subordinace podle zákona č. 19/1855 ř. z., (spáchaný údajně dne 3. 10. 1947), odsouzen pro tento skutek rozsudkem Vojenského soudu I. stolice v Brně č. j. Vtr 758/47 – 19, dne 15. 12. 1947, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P 4/48, přičemž tohoto dne mu pravomocně bylo uloženo za citovaný zločin vykonat trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců (který vykonal od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948).
Nutno zdůraznit, že Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 574/2002 – 25, vyslovil názor, tehdy ve vztahu k nároku stěžovatele na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.), v jehož § 2 odst. 1 je rovněž uvedeno, že se vztahuje na občany, kteří byli vězněni mezi 25.
2. 1948 a 1. 1. 1990, že vymezuje-li takto zákon svou působnost, jedná se o vymezení působnosti osobní; tedy všechny osoby vězněné v dané době (zákonným způsobem rehabilitované) je třeba považovat za politické vězně podle tohoto zákona. Nejvyšší správní soud uvedl, že vymezení časového období přitom automaticky neznamená vymezení doby, v jejímž rámci musel být trest vykonán. V tomto směru odkázal na ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. (zrušení rozhodnutí ze zákona), podle něhož se zrušují pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25.
2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající skutků spáchaných po 5. 5. 1945. Totéž pak platí, jak bylo výše citováno, i pro zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, které mohly být (byly) zrušeny v přezkumném řízení soudním podle § 4 téhož zákona.
Rozhodující pro posouzení věci je tudíž to, zda politický vězeň (ve smyslu rehabilitačních předpisů) byl osobou, která byla pravomocně odsouzena a vězněna mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, a u které bylo rozhodnutí o věznění zrušeno zákonem předepsaným způsobem, za skutek spáchaný po 5. 5. 1945.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tento výklad zaujatý ve vztahu k nárokům podle zák. č. 261/2001 Sb. musí být použit též pro nároky přiznávané přímo podle zák. č. 119/1990 Sb. V případě stěžovatelčina manžela je najisto postaveno, že podmínky pro možnost přiznání měsíčního příplatku podle § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ke svému důchodu splňoval i za věznění předcházející datu 25. 2. 1948, konkrétně i za dobu od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948, a stěžovatelka jako vdova po této osobě má nárok na přiznání alikvotní části měsíčního příplatku ke svému vdovskému důchodu též za shodně vymezenou dobu ve smyslu § 25 odst. 8 uvedeného zákona, neboť v období uvedeném v § 2 i v § 4 zák. č. 119/1990 Sb., tj. v období od 25.
2. 1948 do 1. 1. 1990 byl její manžel pravomocně odsouzen pro trestný čin, za který byl později rehabilitován (ve vymezeném období též vězněn), za skutek spáchaný po 5. 5. 1945. K pravomocnému odsouzení pro skutek kvalifikovaný jako zločin porušení subordinace podle zák. č. 19/1855 ř. z. došlo dne 9. 6. 1948, tedy ve vymezeném období.
Jelikož rozsudek Krajského soudu v Ostravě tomuto právnímu posouzení věci neodpovídá, musel jej Nejvyšší správní soud zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto zrušovacím rozhodnutí, tedy tím, že výrok II. přezkoumávaného rozhodnutí žalované ze dne 11. 1. 2005, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o poskytnutí měsíčního příplatku k vdovskému důchodu podle § 25 odst. 7, 8 zákona č. 119/1990 Sb., za dobu věznění stěžovatelčina manžela od 5.
10. 1947 do 24. 2. 1948, je třeba pro nezákonnost zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení se závazným právním názorem poskytnout příplatek ke stěžovatelčině vdovskému důchodu i za toto období věznění jejího manžela. V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu