Považovala-li Česká správa sociálního zabezpečení ve dříve vydaném pravomoc- ném rozhodnutí dobu od neplatného skončení pracovního poměru do jeho skonče- ní dohodou pro účely posouzení povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu za dobu výdělečné činnosti, byť žalobkyně fakticky žádnou činnost nevykonávala, pak je povinna tutéž dobu hodnotit jako dobu výdělečné činnosti i pro účely zvyšo- vání důchodu podle $ 34 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Po- kud tak neučinila, postupovala v rozporu se zásadou právní jistoty vycházející z ma- teriálního pojetí právní moci předchozího rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu.
(.) Nejvyšší správní soud má zato, že z hlediska zásad, na základě nichž je danou věc třeba posuzovat, je možno vycházet z ná- lezu Ústavního soudu č. II. ÚS 348/04, V da- ném ústavním nálezu sice nebyla řešena stej- ná problematika jako v posuzované věci, ale byla posuzována otázka, zda bylo možné zapo- čítat částku náhrady mzdy, která byla stěžova- teli vyplacena až v souvislosti se skončením ří- zení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, tj. rozpočítat ji na jednotlivé měsíce a roky od okamžiku rozvázání pracovního poměru, a zvýšit tak roční vyměřovací zákla- dy za jednotlivé roky rozhodného období.
Ústavní soud uvedl, že „z ústavního hlediska je podstatné, že stát obdržel, byť opožděně, v souvislosti s náhradou mzdy platby pojist- ného na sociální zabezpečení a příspěvek na 833 1314 státní politiku zaměstnanosti (což konstatu- jí i oba soudy v odůvodnění svých rozsud- ků). Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že by bylo absurdní a především nespravedlivé, aby se mu tento příjem v podobě vyplacené náhrady mzdy neprojevil v jeho osobním vy- měřovacím základu pro výpočet starobního důchodu. Důchodové pojištění je totiž zalo- ženo na principu obligatornosti dávek dů- chodového pojištění, který znamená, že při splnění stanovených podmínek vzniká na dávku důchodového pojištění právní nárok.
Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 12/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 123), konstatoval, že i v ob- lasti sociálního zabezpečení se při aplikací pojistného jedná o právní institut pojištění, neboť odráží právní situaci, v níž občan pře- náší své riziko za úplatu na jiný subjekt a tento subjekt toto riziko přejímá a je zavá- zán k určitým plněním. Z pojišťovacího vztahu, byť i veřejnoprávního, tedy vyplývá, že při splnění podmínek ze strany pojištěné- ho odpovídá vzniklému právu na důchod povinnost druhé strany taková plnění v dů- chodovém pojištění poskytovat.
Je nepříbust- né, aby příslušné státní orgány pouze dů- sledně vyžadovaly plnění povinností ze strany občanů (v daném případě placení po- Jjistného) a nedbaly přitom ochrany jejich zájmů. Systém sociálního pojištění by v pří- padě přijetí platby za stěžovatele a jejího ná- sledného neuznání pro účely výpočtu výše důchodu připomínal princip mechanismu, označovaného jako perpetuum mobile dru- hého druhu. Výrazem takového postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je so- fistikované zdůvodňování zjevné nesprave- dlnosti, což vede k porušení článku 36 Listi- ny (srov. dosud nepubl.
nález, sp. zn. III. ÚS 188/04 ze dne 29. 9. 2004)“. Uvedený názor Ústavního soudu pak vy- ústil v závěr Nejvyššího správního soudu uve- dený v rozsudku ze dne 17. 8. 2005, čj. 5 Ads 60/2003-89%, podle něhož „náhrada mzdy při neplatném rozvázání pracovního pomě- ru podle f 61 odst. 1 zákoníku práce je pří- jmem započitatelným do vyměřovacího zá- kladu pojistného na sociální zabezpečení ve smyslu f 5 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální za- bezpečení a příspěvku na státní politiku za- městnanosti, ve znění zákona č. 10/1993 Sb., zákona č. 160/1993 Sb., zákona č. 307/1993 Sb, zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 241/1994 Sb., zákona č 59/1995 Sb., zákona č 160/1995 Sb., zákona č. 118/2000 Sb. a zákona č. 492/2000 Sb, který lze rozpočítat na jednotlivé kalendářní měsíce po dobu neplatného rozvázání pracov- ního poměru.
Doba účasti na důchodovém pojištění od neplatného skončení pracovního poměru je tak zároveň dobou pojištění podle SJ U odst. I písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění“. Přeneseme-li výše uvedené závěry na po- suzovanou věc, nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že dobu od 11. 4. 2001 do 31. 12. 2002, tedy dobu od neplatného skončení pra- covního poměru do jeho faktického skonče- ní dohodou, je nutno považovat za dobu účasti na důchodovém pojištění, a je tak záro- veň dobou pojištění.
Po uvedení tohoto závě- ru, z něhož ovšem žalovaná ani Městský soud v Praze nevycházely, pak bylo nutno zvažovat, zda tato doba pojištění je výkonem výdělečné činnosti ve smyslu $ 34 odst. 2 zákona o dů- chodovém pojištění. Žalovaná i soud se v řízení o přeplatku na starobním důchodu postavily na stanovisko, že tato doba je výkonem výdělečné činnosti. Tento závěr vyplývá jednak z rozhodnutí ža- lované ze dne 22. 1. 2004 (o povinnosti vrátit přeplatek), v jehož odůvodnění je výslovně uvedeno, že stěžovatelka v době od 11.
4. 2001 do 31. 12. 2002 vykonávala výdělečnou činnost na základě pracovněprávního vztahu sjednaného na dobu neurčitou. Takový závěr přejal i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 9. 2004. Byla-li tedy doba od neplatného skončení pracovního poměru do jeho skončení doho- dou hodnocena pro úvahu o povinnosti vrá- tit přeplatek na starobním důchodu jako vý- kon výdělečné činnosti, byť stěžovatelka © Rozsudek je dostupný na internetových stránkách soudu (www.nssoud.cz). 834 fakticky žádnou činnost nevykonávala, pak nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu ospravedlnit takový výklad, že tatáž do- ba pro účely zvyšování důchodu podle $ 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění dobou výkonu výdělečné činnosti není.
Takový vý- klad ustanovení $ 34 odst. 2 citovaného záko- na je právě závěrem, z něhož vyplývá přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zřejmé nespravedlnosti, což ve- de k porušení čl. 36 Listiny. Podle rozhodnutí prvorepublikového Nej- vyššího správního soudu (Boh. A 4482/25) materiální právní moc rozhodnutí takového spočívá v tom, že rozhodnutím nastalo trva- lé, tedy i úřad zavazující uspořádání právní- ho poměru stěžovatelova právním aktem. Důsledek tento vyplývá z požadavku právní jistoty a ekonomického dovolávání se čin- nosti orgánu moci veřejné.
Uspořádání to pak jest právní základnou i pro posuzování všech dalších vztahů. Považovala-li tedy žalovaná v dříve vyda- ném pravomocném rozhodnutí ze dne 22. 1. 2004 dobu od neplatného skončení pracov- ního poměru do jeho skončení dohodou (tj. dobu od 11.4.2001 do 31. 12. 2002) pro úče- ly posouzení povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu za dobu výdělečné čin- nosti, byť stěžovatelka fakticky žádnou čin- nost nevykonávala, pak je povinna tutéž dobu hodnotit jako dobu výdělečné činnosti i pro účely zvyšování důchodu podle $ 34 odst. 2 zá- kona o důchodovém pojištění.
Pokud tak neu- činila, postupovala v rozporu se zásadou práv- ní jistoty vycházející z materiálního pojetí právní moci předchozího rozhodnutí o povin- nosti vrátit přeplatek na starobním důchodu. 1315 Pojistné na sociální zabezpečení: plnění zahrnutá do vyměřovacího základu zaměstnance; kontrola podkladů rozhodných pro určení výše pojistného k $ 5 odst. 2 písm. c) bodu 6 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném v období od 1.
12. 1997 do 30. 9. 2003 k $ 13 odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákonů č. 160/1993 Sb. a č. 307/1993 Sb.
I. Plnění poskytnuté zaměstnavatelem zaměstnanci ve formě pojistného zaplace- ného na základě pojistné smlouvy uzavřené zaměstnavatelem ve prospěch zaměst- nance, v níž jako pojistná událost, v jejímž důsledku pojišťovna poskytne zaměst- nanci (osobám obmyšleným) pojistné plnění, byla sjednána pouze smrt zaměstnance (pojištění pouze pro případ smrti), nesplňuje požadavky $ 5 odst. 2 písm. c) bodu 6 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném v období od 1. 12. 1997 do 30. 9. 2003 (zde období kontrolované orgánem sociálního zabezpečení), a musí být proto zahrnuto do vyměřovacího základu pro placení pojistného.
II. Opakování kontroly podkladů rozhodných pro určení výše pojistného na so- ciální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ($ 13 odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) za období, v němž již kontrola s totožným předmětem proběhla, přičemž žádné nedostatky u poplatníka pojistného neshledala, je přípustné toliko při splnění podmínek ob- dobných těm, které předpisy o správním řízení, popřípadě předpisy o řízení ve vě- cech pojistného, vymezují pro obnovu řízení; skutečnost, že dosud neuplynula pro- 1315 mlčecí doba pro právo předepsat dlužné pojistné ($ 18 odst. 1 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti), je nerozhodná.
Mgr. Jarmila O. proti České správě sociálního zabezpečení o zvýšení procentní výměry starobního důchodu, o kasační stížnosti žalobkyně.