Je-li stěžovatelka dítětem manželky zemřelého a její druhý rodič není znám, lze ji považovat za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů [$ 20 odst. 2 a $ 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojiště- ní], a to i přesto, že ji zemřelý nepřevzal do této péče na základě rozhodnu- tí příslušného orgánu.
V posuzované věci jak správní orgán, tak i soud vycházely z toho, že stěžova- telka nebyla svěřena do výchovy Františ- ka R. na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ani mu nebyla svěřena do výcho- vy rozhodnutím soudu. Z toho dovozo- valy, že stěžovatelka tedy není dítětem, které by bylo převzato do péče nahrazu- jící péči rodičů. Konstatovaly, že stěžova- telka nesplňovala podmínku nároku na sirotčí důchod, tedy že František R. ne- byl osobou, který převzal dítě do péče nahrazující péči rodičů.
242 Výše uvedená aplikace ustanovení $ 52 ve spojení s ustanovením $ 20 odst. 2 zá- kona o důchodovém pojištění je však zcela nedostatečná, a navíc není správ- ná. Nutno totiž vycházet z toho, že usta- novení $ 20 odst. 2 tohoto zákona v sobě zahrnuje 3 skupiny dětí, které se považu- jí za děti převzaté do trvalé péče nahra- zující péči rodičů. Jednak je to a) dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dále se jedná o b) dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím sou- du, a poté c) dítě manžela, zemřelli ro- dič dítěte nebo není-li znám.
Z tohoto pohledu se však soud ani správní orgán touto otázkou nezabývaly, a i když je z provedeného řízení zřejmé, že stěžova- telka nesplňuje podmínky uvedené pod shora uvedenými písmeny a) a b), na- svědčují dosud provedené důkazy tomu, že stěžovatelka byla dítětem manžela, je- hož rodič není znám. Správní orgán ani soud totiž nezpo- chybnily, že František R. byl manželem matky stěžovatelky Věry R. Žalovaná pak dále vycházela z toho, že podle ověřené- ho rodného listu stěžovatelky, vyhotove- ného dne 14.
2. 2001, není otec slěžova- telky uveden. Sama stěžovatelka ve svých podáních i ve svém výslechu u jednání soudu dne 24. 9. 2002 uváděla, že skuteč- nost, že není pokrevní dcerou Františka R., zjistila až v souvislosti s řešením dědictví po jeho smrti. Uvedená skutečnost zasá- hla významně do jejího dalšího života, ne- boť jí neměla možnost předcházet, a nyní již nemůže navrhovat určení skutečného otce a od něho požadovat zabezpečení po dobu přípravy na zaměstnání. Z výše uvedeného tedy plyne, že dopo- sud nebylo vyvráceno, že stěžovatelka je dítě- tem Věry R., manželky Františka R., a biolo- gický otec stěžovatelky není znám.
Uvedené ve svých důsledcích znamená, že stěžovatel- ka byla dítětem manžela, jejíž druhý rodič (otec) není znám, a nutno tedy konstatovat, že splňovala podmínku „dítěte převzatého do trvalé péče nahrazující péči rodičů“. Zbývalo tedy posoudit, zda stěžovatel- ka splňovala další podmínku uvedenou v ustanovení $ 52 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, tj. zda byla na Františka R. v době jeho smrti převážně odkázána výživou, kterou nemohli ze zá- važných důvodů zajistit její rodiče. Z provedeného dokazování zatím lze vy- cházet z toho, že výživu stěžovatelky nemohl zajistit její biologický otec, který není znám.
V odůvodnění rozsudku se soud posta- vil na stanovisko, že stěžovatelka nebyla na Františka R. odkázána výživou, neboť její matka řádně pracovala do 30. 6. 2000 a po- té pobírala starobní důchod, takže z těchto příjmů mohla potřeby dcery uspokojovat. Výše uvedený závěr však zůstává spí- še v rovině hypotézy a není podle názo- ru Nejvyššího správního soudu podlo- žen provedenými důkazy, neboť dosud provedené dokazování k objasnění této skutečnosti směřovalo pouze částečně. K tomu nutno uvést, že stěžovatelka již v opravném prostředku a poté po celou dobu řízení zdůrazňovala, že František R.
nežil dlouhodobě ve společné domácnos- ti s její matkou, ale se stěžovatelkou, a cho- val se k ní jako k vlastní dceři. Matka sice bydlela v témže domě, ale protože je psy- chicky nemocná, žila v jiném bytě domu. Došlo dále k tomu, že matka, která původ- ně pobírala přídavky na stěžovatelku, si ty- to ponechávala, a proto je poté začal pobí- rat František R., a od 15 let věku sama stěžovatelka. Stěžovatelka ve svém výsle- chu (provedeném bez příslušného pouče- ní podle $ 131 o. s. ř.) uvedla, že matka při- spívala na její potřeby jednou polovinou a druhou polovinou přispíval pan R.
V řízení dále byla vyslechnuta matka stěžovatelky Věra R., ale bylo namítáno, že vzhledem k jejímu onemocnění není schopna poskytnout soudu podstatné úda- je. Tato svědkyně ovšem uvedla, že žila ve společné domácnosti s Františkem R. a stě- žovatelkou, avšak na způsob hospodaření, případně na zjištění, jakým způsobem při- spíval zemřelý na potřeby stěžovatelky, ne- byla dotazována. Totéž platí i u svědkyně Markéty S., sestry stěžovatelky, která sice rovněž uvedla, že František R. žil s její mat- kou ve společné domácnosti, ale na kon- krétní skutečnosti, které by objasnily, na- kolik byla stěžovatelka odkázána výživou na zemřelého, nebyla rovněž soudem dota- zována.
Soud dále zjišťoval i výdělkové po- měry matky stěžovatelky a zemřelého, avšak tyto blíže v odůvodnění napadeného rozsudku nezhodnotil a neuvedl ani údaj, který zjistil ze spisu Františka R., totiž ten, že rozhodnutím žalované ze dne 14. 9. 2000 mu byl přiznán zpětně plný invalidní důchod od 1. 1. 1997, kdy doplatek důcho- du činil 214 743 Kč. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že není-li znám biologický otec stěžovatelky, lze stěžovatelku považovat za dítě převza- té do trvalé péče nahrazující péči rodičů ve smyslu $ 20 odst. 2 a $ 52 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, a to i pře- sto, že nebyla zemřelým převzata do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, neboť byla dítětem manželky zemřelého a její druhý rodič není znám.
Za této situace pak bude třeba zkoumat další podmínku, kterou zákon o důchodo- vém pojištění předpokládá pro vznik ná- roku na sirotčí důchod, tj. podmínku pře- vážné odkázanosti stěžovatelky na výživu zemřelého v době jeho smrti. 243 798 Důchodové pojištění: nároky z vnitrostátního práva a z mezinárodní smlouvy k čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění zákona č. 395/2001 Sb. k čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou re- publikou, vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. (v textu též „Smlouva“) Dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jímž byla stanovena priorita vyhlášených mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas, před zákonem (čl.
10 Ústavy ČR), již pomi- nula možnost porovnávání důchodových nároků pojištěnců podle meziná- rodní smlouvy a vnitrostátních předpisů. Ode dne 1. 6. 2002 tak lze hodno- tit pojištěnci dobu zabezpečení získanou na území bývalé ČSFR jen podle čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR 0 sociálním zabezpečení, inkorporovaného ode dne 1. 5. 2004 též do oddílu 44 přílohy č. III Nařízení Rady (ES) č. 1408/71. vy,
Věra R. proti České správě sociálního zabezpečení o sirotčí důchod, o kasační
Nejvyšší správní soud v posuzované věci předesílá, že v případě kasační stížnosti podané dne 10. 9. 2003 proti rozsudku vydanému před 1. 1. 2003, avšak doručenému po tomto datu, se nacházel před stejným problémem jako senát rozhodující o odvolání (kasační stížnosti) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 27 Ca 131/2002, kdy bylo nutno vycházet z toho, že na takový případ ustanovení § 129 a následujících s. ř. s. nepamatovala. Nejvyšší správní soud se však zcela ztotožnil s principy a výkladem čl. 36 a násl. Listiny a na základě výkladu uvedeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Ads 40/2003 – 41, rovněž dovodil, že účastník, který mohl podle staré právní úpravy podat odvolání, může podat i kasační stížnost. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k meritornímu projednání a rozhodnutí o této kasační stížnosti a přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatelka výslovně dovolává ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a lze dále dovodit, že kasační stížnost obsahuje i důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., byť výslovně neuvedený.
Podle § 103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Stěžovatelka se především dovolávala toho, že splňuje podmínky pro přiznání sirotčího důchodu, a dále, že soud provedl nesprávný výklad pojmu „dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů“.
Podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. na sirotčí důchod má nárok nezaopatřené dítě, zemřel-li a) rodiče (osvojitel) dítěte, nebo b) osoba, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů, a dítě na ni bylo v době její smrti převážně odkázáno výživou, kterou nemohli ze závažných důvodů zajistit jeho rodiče.
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. dítětem se pro účely tohoto zákona rozumí dítě vlastní nebo osvojené, a pokud se dále nestanoví jinak, též dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů. Podle odst. 2 citovaného ustanovení za dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů se považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, kterému bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo není-li znám.
V posuzované věci jak správní orgán, tak i soud, vycházely z toho, že stěžovatelka nebyla svěřena do výchovy F. R. na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ani mu nebyla svěřena do výchovy rozhodnutím soudu. Z toho dovozovaly, že stěžovatelka tedy není dítětem, které by bylo převzato do péče nahrazující péči rodičů. Konstatovaly, že stěžovatelka nesplňovala podmínku nároku na sirotčí důchod, tedy, že F. R. nebyl osobou, který převzal dítě do péče nahrazující péči rodičů.
Výše uvedená aplikace ustanovení § 52 ve spojení s ustanovením § 20 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. je však zcela nedostatečná a navíc není správná. Nutno totiž vycházet z toho, že ustanovení § 20 odst. 2 tohoto zákona v sobě zahrnuje 3 skupiny dětí, které se považují za děti převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů. Jednak je to a) dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dále se jedná b) o dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, a poté c) dítě manžela, zemřel-li rodič dítěte nebo není-li znám. Z tohoto pohledu se však soud ani správní orgán touto otázkou nezabývaly, a i když je z provedeného řízení zřejmé, že stěžovatelka nesplňuje podmínky uvedené pod shora uvedenými písmeny a) a b), nasvědčují dosud provedené důkazy tomu, že stěžovatelka byla dítětem manžela, jehož rodič není znám.
Správní orgán ani soud totiž nezpochybnily, že F. R. byl manželem matky stěžovatelky V. R. Žalovaná pak dále vycházela z toho, že podle ověřeného rodného listu stěžovatelky, vyhotoveného dne 14. 2. 2001, není otec stěžovatelky uveden. Sama stěžovatelka ve svých podáních i ve svém výslechu u jednání soudu dne 24. 9. 2002 uváděla, že skutečnost, že není pokrevní dcerou F. R. zjistila až v souvislosti s řešením dědictví po jeho smrti. Uvedená skutečnost zasáhla významně do jejího dalšího života, neboť jí neměla možnost předcházet, a nyní již nemůže navrhovat určení skutečného otce a od něho požadovat zabezpečení po dobu přípravy na zaměstnání.
Z výše uvedeného tedy plyne, že doposud nebylo vyvráceno, že stěžovatelka je dítětem V. R., manželky F. R., a biologický otec stěžovatelky není znám. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že stěžovatelka byla dítětem manžela, jejíž druhý rodič (otec) není znám, a nutno tedy konstatovat, že splňovala podmínku „dítěte převzatého do trvalé péče nahrazující péči rodičů“.
Zbývalo tedy posoudit, zda stěžovatelka splňovala další podmínku uvedenou v ustanovení § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., t. j. zda byla na F. R. v době jeho smrti převážně odkázána výživou, kterou nemohli ze závažných důvodů zajistit její rodiče. Z provedeného dokazování zatím lze vycházet z toho, že výživu stěžovatelky nemohl zajistit její biologický otec, který není znám.
V odůvodnění rozsudku se soud postavil na stanovisko, že stěžovatelka nebyla na F. R. odkázána výživou, neboť její matka řádně pracovala do 30. 6. 2000, a poté pobírala starobní důchod, takže z těchto příjmů mohla potřeby dcery uspokojovat.
Výše uvedený závěr však zůstává spíše v rovině hypotézy a není podle názoru Nejvyššího správního soudu podložen provedenými důkazy, neboť dosud provedené dokazování k objasnění této skutečnosti směřovalo pouze částečně.
K tomu nutno uvést, že stěžovatelka již v opravném prostředku a poté po celou dobu řízení zdůrazňovala, že F. R. nežil dlouhodobě ve společné domácnosti s její matkou, ale se stěžovatelkou, a choval se k ní jako k vlastní dceři. Matka sice bydlela v témže domě, ale protože je psychicky nemocná, žila v jiném bytě domu. Došlo dále k tomu, že matka, která původně pobírala přídavky na stěžovatelku, si tyto ponechávala, a proto je poté začal pobírat F. R., a od 15ti let věku sama stěžovatelka. Stěžovatelka ve svém výslechu (provedeném bez příslušného poučení podle § 131 o. s. ř.) uvedla, že matka přispívala na její potřeby jednou polovinou a druhou polovinou přispíval pan R.
V řízení dále byla vyslechnuta matka stěžovatelky V. R., ale bylo namítáno, že vzhledem k jejímu onemocnění není schopna poskytnout soudu podstatné údaje. Tato svědkyně ovšem uvedla, že žila ve společné domácnosti s F. R. a stěžovatelkou, avšak na způsob hospodaření, případně na zjištění, jakým způsobem přispíval zemřelý na potřeby stěžovatelky, nebyla dotazována. Totéž platí i u svědkyně M. S., sestry stěžovatelky, která sice rovněž uvedla, že F. R. žil s její matkou ve společné domácnosti, ale na konkrétní skutečnosti, které by objasnily, nakolik byla stěžovatelka odkázána výživou na zemřelého, nebyla rovněž soudem dotazována. Soud dále zjišťoval i výdělkové poměry matky stěžovatelky a zemřelého, avšak tyto blíže v odůvodnění napadeného rozsudku nezhodnotil, a neuvedl ani údaj, který zjistil ze spisu F. R., totiž ten, že rozhodnutím žalované ze dne 14. 9. 2000 mu byl přiznán zpětně plný invalidní důchod od 1. 1. 1997, kdy doplatek důchodu činil 214 743 Kč.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že není-li znám biologický otec stěžovatelky, lze stěžovatelku považovat za dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů ve smyslu § 20 odst. 2 a § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., a to i přesto, že nebyla zemřelým převzata do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, neboť byla dítětem manželky zemřelého, a její druhý rodič není znám. Za této situace pak bude třeba zkoumat další podmínku, kterou zákon č. 155/1995 Sb. předpokládá pro vznik nároku na sirotčí důchod, t. j. podmínku převážné odkázanosti stěžovatelky na výživu zemřelého v době jeho smrti.
Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze důsledně tuto podmínku nezkoumal a neodstranil ani rozpory vyplývající ze srovnání výpovědi stěžovatelky a její sestry ohledně společné domácnosti F. a V. R. (matky stěžovatelky), bude třeba, aby dalším dokazováním uvedenou skutečnost objasnil. Nebude zřejmě vhodné, aby byla znova vyslechnuta jako svědkyně matka stěžovatelky, jejíž věrohodnost je zpochybňována závažným duševním onemocněním (o tom svědčí i v kasační stížnosti předložený znalecký posudek z oboru psychiatrie ze dne 15.
12. 2002 zpracovaný znalkyní MUDr. E. J.), ale bude třeba vyslechnout například ostatní obyvatele domu, v němž rodina R. žila s tím, že dotazy by měly směřovat na způsob hospodaření této rodiny a na to, jakým způsobem se podílel zemřelý F. R. na uspokojování potřeb stěžovatelky. Soudem provedené důkazy by pak měly být hodnoceny v souvislosti s výslechem stěžovatelky, přičemž i výslech stěžovatelky by měl být podrobnější ve vztahu k posuzované otázce. Na základě provedeného dokazování by mělo být pečlivě zvažováno, zda stěžovatelka byla na zemřelého F.
R., a to v situaci, kdy otec stěžovatelky není znám a matka trpí závažným onemocněním, odkázána v době jeho smrti, t. j. do dne 26. 12. 2001, převážně výživou, když je zcela zřejmé, že biologický otec stěžovatelky tuto výživu vůbec nezajišťoval.
Nejvyšší správní soud tedy shledal v kasační stížnosti uplatněné námitky důvodnými, a proto nezbylo, než napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 4. listopadu 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu