Pouze obiter dictum Nejvyšší správní soud
dodává, že žalobcovy námitky (k nimž se
městský soud meritorně nevyjádřil) směřující
vůči samotné pravomoci ministra obrany vydat rozhodnutí o organizačních změnách je
třeba řešit v kontextu § 2 zákona č. 219/1999 Sb.,
o ozbrojených silách České republiky, podle
něhož „[s]lužebním orgánem v ozbrojených
silách jsou prezident republiky (dále jen
,prezident‘), ministr obrany (dále jen ,ministr‘) a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci a jiní vedoucí pracovníci“. Podle § 2
odst. 2 zákona o vojácích z povolání platí, že
„[p]rávní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky činí služební orgány, kterými jsou prezident republiky (dále
jen ,prezident‘), ministr obrany (dále jen č. 366/2011 Sb. ,ministr‘) a v rozsahu určeném rozkazem
prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé,
náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci“. Ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona
č. 219/1999 Sb. stanovuje oprávnění Ministerstva obrany při řízení armády zřizovat a rušit vojenské útvary, vojenská zařízení a vojenské záchranné útvary, zatímco § 7 odst. 2
tohoto zákona zakotvuje oprávnění ministra
obrany k zabezpečení úkolů armády vydávat
rozkazy, které jsou závazné pro vojáky v činné službě. V předmětné věci je třeba konstatovat, že v rozhodnutí ministra obrany ze dne
16. 7. 2009, kterým byly provedeny organizační změny v rezortu Ministerstva obrany,
nešlo o zřizování ani rušení organizačních
útvarů či vojenských zařízení, nýbrž o akt personálního řízení ozbrojených sil České republiky. Vzhledem k tomu, že pro přijetí organizační změny tohoto druhu zákon nestanovuje
žádnou konkrétní formu, není označení tohoto aktu, který městský soud vyhodnotil jako úkon vyloučený ze soudního přezkumu,
z hlediska jeho platnosti rozhodné. Jak již Nejvyšší správní soud výše zdůraznil, z hlediska
přezkumu následného rozhodnutí o propuštění vojáka ze služebního poměru je rozhodné, zda bylo o organizační změně skutečně
rozhodnuto, což zahrnuje i posouzení toho,
zda k tomu došlo kompetentním orgánem. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud přisvědčil námitkám stěžovatele a shledal, že napadený rozsudek
městského soudu trpí nezákonností spočívající v nesprávném právním posouzení právní
otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta
první s. ř. s.). (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014 Zvládání dietního režimu (zde bezlepková dieta při celiakii) je hodnoceno v rámci základní životní potřeby stravování ve smyslu § 9 odst. 1 písm. d) zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou
se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, a nelze je bez dalšího
duplicitně zohlednit při posuzování zvládání základní životní potřeby péče o zdraví
dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona o sociálních službách.
Pouze obiter dictum Nejvyšší správní soud
dodává, že žalobcovy námitky (k nimž se
městský soud meritorně nevyjádřil) směřující
vůči samotné pravomoci ministra obrany vydat rozhodnutí o organizačních změnách je
třeba řešit v kontextu § 2 zákona č. 219/1999 Sb.,
o ozbrojených silách České republiky, podle
něhož „[s]lužebním orgánem v ozbrojených
silách jsou prezident republiky (dále jen
,prezident‘), ministr obrany (dále jen ,ministr‘) a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci a jiní vedoucí pracovníci“. Podle § 2
odst. 2 zákona o vojácích z povolání platí, že
„[p]rávní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky činí služební orgány, kterými jsou prezident republiky (dále
jen ,prezident‘), ministr obrany (dále jen č. 366/2011 Sb. ,ministr‘) a v rozsahu určeném rozkazem
prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé,
náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci“. Ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona
č. 219/1999 Sb. stanovuje oprávnění Ministerstva obrany při řízení armády zřizovat a rušit vojenské útvary, vojenská zařízení a vojenské záchranné útvary, zatímco § 7 odst. 2
tohoto zákona zakotvuje oprávnění ministra
obrany k zabezpečení úkolů armády vydávat
rozkazy, které jsou závazné pro vojáky v činné službě. V předmětné věci je třeba konstatovat, že v rozhodnutí ministra obrany ze dne
16. 7. 2009, kterým byly provedeny organizační změny v rezortu Ministerstva obrany,
nešlo o zřizování ani rušení organizačních
útvarů či vojenských zařízení, nýbrž o akt personálního řízení ozbrojených sil České republiky. Vzhledem k tomu, že pro přijetí organizační změny tohoto druhu zákon nestanovuje
žádnou konkrétní formu, není označení tohoto aktu, který městský soud vyhodnotil jako úkon vyloučený ze soudního přezkumu,
z hlediska jeho platnosti rozhodné. Jak již Nejvyšší správní soud výše zdůraznil, z hlediska
přezkumu následného rozhodnutí o propuštění vojáka ze služebního poměru je rozhodné, zda bylo o organizační změně skutečně
rozhodnuto, což zahrnuje i posouzení toho,
zda k tomu došlo kompetentním orgánem. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud přisvědčil námitkám stěžovatele a shledal, že napadený rozsudek
městského soudu trpí nezákonností spočívající v nesprávném právním posouzení právní
otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta
první s. ř. s.). (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014 Zvládání dietního režimu (zde bezlepková dieta při celiakii) je hodnoceno v rámci základní životní potřeby stravování ve smyslu § 9 odst. 1 písm. d) zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou
se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, a nelze je bez dalšího
duplicitně zohlednit při posuzování zvládání základní životní potřeby péče o zdraví
dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona o sociálních službách.
14. 5. 2013 dvěma různými posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí
(dále jen „posudkové komise“), podle nichž
rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně byla celiakie
diagnostikována v srpnu roku 2011. Zavedením přísné bezlepkové diety bylo dosaženo
uspokojivého vymizení příznaků, ale přesto
se u žalobkyně projevovaly vedlejší projevy
nemoci: porucha aktivity a pozornosti, přechodová tiková porucha, specifická vývojová
dysortografie a dyslexie na bázi expresivní
poruchy lehkého stupně. Na základě uvedeného zdravotního stavu byla žalobkyně uznána osobou nezvládající dvě základní životní
potřeby v oblasti stravování a osobních aktivit při zohlednění psychické zátěže; naopak
posudkové komise neuznaly nezvládání základní životní potřeby péče o zdraví, protože
dietní opatření bylo zohledněno v základní
životní potřebě stravování. Žalobkyně proto
nebyla podle § 8 odst. 1 zákona o sociálních
službách považována za osobu závislou na
pomoci jiné fyzické osoby; sice vyžadovala
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu každodenní mimořádnou péči, ale
nebyla neschopna zvládat alespoň tři základní životní potřeby.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Žalobou podanou dne 7. 8. 2013 u Městského soudu v Praze brojila žalobkyně proti
rozhodnutí žalovaného z důvodu, že posudková komise nehodnotila základní životní potřebu péče o zdraví samostatně, ale hodnotila
ji v rámci základní životní potřeby stravování.
Nemoc celiakii je možné léčit pouze přísnou
bezlepkovou dietou, a proto je zřejmě nesprávné, že dodržování přísné bezlepkové
diety bylo hodnoceno pouze v oblasti základní životní potřeby stravování, a nikoli péče
o zdraví. Zákonodárce v § 2c vyhlášky
č. 505/2006 Sb. předpokládal, že každá životní potřeba bude posuzována samostatně
a uznání jedné nemůže vyloučit uznání druhé. Žalobkyně proto navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Městský soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2014,
čj. 2 Ad 43/2013-27, podanou žalobu zamítl.
V odůvodnění vycházel z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28. 1. 2013 a ze srovnávacího posudku ze dne 14. 5. 2013. Posudková komise
ve druhém z nich neshledala u žalobkyně důvod pro nezvládání základní životní potřeby
péče o zdraví, protože žalobkyně neužívala
pravidelně léky vyžadující dohled, neaplikovala injekce, nevykonávala rehabilitační činnosti nebo neužívala ortopedické pomůcky.
Léčba celiakie vyžaduje dodržování přísné
bezlepkové diety. Pokud bylo dodržování takové diety zohledněno při posuzování zvládání základní životní potřeby stravování [§ 9
odst. 1 písm. d) zákona o sociálních službách], nebylo možné ji současně podřadit
i pod základní životní potřebu péče o zdraví
[§ 9 odst. 1 písm. h) tamtéž]. Dalším důvodem pro nepřiznání neschopnosti zvládat základní životní potřebu v oblasti péče o zdraví
byla skutečnost, že dodržování diety nedoprovázelo žádné jiné zdravotní opatření.
Městský soud dále poukázal na to, že posudky
ze dne 28. 1. 2013 a zejména ze dne 14. 5.
2013 zpracované podle § 4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, splňovaly podmínky
kladené na úplnost a přesvědčivost. Posudková komise byla řádným způsobem obsazena,
kromě posudkového lékaře byl přítomen i lékař – internista, a vycházela ze zdravotní dokumentace, jež poskytla nepochybný diagnostický souhrn zdravotních obtíží žalobkyně.
Městský soud proto neshledal žádnou nezákonnost rozhodnutí vydaného žalovaným.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla dne
14. 5. 2013 dvěma různými posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí
(dále jen „posudkové komise“), podle nichž
rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně byla celiakie
diagnostikována v srpnu roku 2011. Zavedením přísné bezlepkové diety bylo dosaženo
uspokojivého vymizení příznaků, ale přesto
se u žalobkyně projevovaly vedlejší projevy
nemoci: porucha aktivity a pozornosti, přechodová tiková porucha, specifická vývojová
dysortografie a dyslexie na bázi expresivní
poruchy lehkého stupně. Na základě uvedeného zdravotního stavu byla žalobkyně uznána osobou nezvládající dvě základní životní
potřeby v oblasti stravování a osobních aktivit při zohlednění psychické zátěže; naopak
posudkové komise neuznaly nezvládání základní životní potřeby péče o zdraví, protože
dietní opatření bylo zohledněno v základní
životní potřebě stravování. Žalobkyně proto
nebyla podle § 8 odst. 1 zákona o sociálních
službách považována za osobu závislou na
pomoci jiné fyzické osoby; sice vyžadovala
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu každodenní mimořádnou péči, ale
nebyla neschopna zvládat alespoň tři základní životní potřeby.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Žalobou podanou dne 7. 8. 2013 u Městského soudu v Praze brojila žalobkyně proti
rozhodnutí žalovaného z důvodu, že posudková komise nehodnotila základní životní potřebu péče o zdraví samostatně, ale hodnotila
ji v rámci základní životní potřeby stravování.
Nemoc celiakii je možné léčit pouze přísnou
bezlepkovou dietou, a proto je zřejmě nesprávné, že dodržování přísné bezlepkové
diety bylo hodnoceno pouze v oblasti základní životní potřeby stravování, a nikoli péče
o zdraví. Zákonodárce v § 2c vyhlášky
č. 505/2006 Sb. předpokládal, že každá životní potřeba bude posuzována samostatně
a uznání jedné nemůže vyloučit uznání druhé. Žalobkyně proto navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Městský soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2014,
čj. 2 Ad 43/2013-27, podanou žalobu zamítl.
V odůvodnění vycházel z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28. 1. 2013 a ze srovnávacího posudku ze dne 14. 5. 2013. Posudková komise
ve druhém z nich neshledala u žalobkyně důvod pro nezvládání základní životní potřeby
péče o zdraví, protože žalobkyně neužívala
pravidelně léky vyžadující dohled, neaplikovala injekce, nevykonávala rehabilitační činnosti nebo neužívala ortopedické pomůcky.
Léčba celiakie vyžaduje dodržování přísné
bezlepkové diety. Pokud bylo dodržování takové diety zohledněno při posuzování zvládání základní životní potřeby stravování [§ 9
odst. 1 písm. d) zákona o sociálních službách], nebylo možné ji současně podřadit
i pod základní životní potřebu péče o zdraví
[§ 9 odst. 1 písm. h) tamtéž]. Dalším důvodem pro nepřiznání neschopnosti zvládat základní životní potřebu v oblasti péče o zdraví
byla skutečnost, že dodržování diety nedoprovázelo žádné jiné zdravotní opatření.
Městský soud dále poukázal na to, že posudky
ze dne 28. 1. 2013 a zejména ze dne 14. 5.
2013 zpracované podle § 4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, splňovaly podmínky
kladené na úplnost a přesvědčivost. Posudková komise byla řádným způsobem obsazena,
kromě posudkového lékaře byl přítomen i lékař – internista, a vycházela ze zdravotní dokumentace, jež poskytla nepochybný diagnostický souhrn zdravotních obtíží žalobkyně.
Městský soud proto neshledal žádnou nezákonnost rozhodnutí vydaného žalovaným.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla dne
7. 4. 2014 rozsudek městského soudu kasační
stížností z důvodu, že městský soud nesprávně aplikoval zákon o sociálních službách a vyhlášku č. 505/2006 Sb. na její zdravotní postižení. Městský soud z větší části rekapituloval
správní spis a v odůvodnění se omezil toliko
na citování právní úpravy a opakování závěrů
posudkové komise, že stěžovatelka není neschopna zvládat základní životní potřebu
v oblasti péče o zdraví [§ 9 odst. 1 písm. h) zákona o sociálních službách]. Stěžovatelka se
domnívala, že městský soud nesprávně posoudil použití § 9 odst. 1 písm. h) ve spojení
s § 9 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož
se základní životní potřeba péče o zdraví hodnotí ke konkrétnímu zdravotnímu postižení
a režimu stanovenému ošetřujícím lékařem.
Stěžovatelka dále uvedla, že jedinou současnou kauzální terapií nemoci celiakie je dodržování bezlepkové diety, která jí byla stanovena jako léčebný režim. Jestliže je bezlepková
dieta nejen dietním režimem ale současně
i jedinou léčebnou metodou nemoci celiakie,
porušily správní orgány § 9 odst. 2 zákona
o sociálních službách, když ji podřadily toliko
pod základní životní potřebu v oblasti stravování. Jinými slovy, pokud stěžovatelka není
schopna zvládat základní životní potřebu
stravování, je pojmově vyloučeno, aby současně zvládala základní životní potřebu péči
o zdraví, protože bezlepková dieta je jedinou
dostupnou léčbou tohoto onemocnění. Neschopnost dodržovat bezlepkovou dietu bez
pomoci třetí osoby má závažnější dopady než
pouze v oblasti stravování, protože důsledky
porušování dietního režimu se mohou projevit přímo na zdraví vznikem přidružených
onemocnění. Právní hodnocení je pak i v rozporu s § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb.
Stěžovatelka není schopna bez pomoci třetí
osoby dodržovat bezlepkovou dietu a s ní
spojené obstarávání a přípravu bezlepkových
potravin pro nedostatečný psychosociální
stupeň vývoje. Městský soud se nevypořádal
s výše uvedenými argumenty, protože pouze
zopakoval závěry správních orgánů bez jejich
konfrontace s nemocí stěžovatelky; takový
postup je v rozporu se zásadami správního
soudnictví i s rezolucí Výboru ministrů Rady
Evropy č. (77) 31.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [10] Stěžovatelka napadá všemi svými
kasačními námitkami právní zhodnocení svého zdravotního stavu, z něhož vycházely
správní orgány obou stupňů i městský soud
a slovy kterého není neschopna zvládat základní životní potřebu v oblasti péče o zdraví
[§ 9 odst. 1 písm. h) zákon o sociálních službách]. Správní orgány totiž dodržování dietního opatření při nemoci celiakie podřadily pouze pod základní životní potřebu stravování.
[11] Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o sociálních službách „[o]soba do 18 let věku se
považuje za závislou na pomoci jiné fyzické
osoby ve stupni I (lehká závislost), jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby“.
[12] Podle § 9 odst. 1 zákona o sociálních
službách „[p]ři posuzování stupně závislosti
se hodnotí schopnost zvládat tyto základní
životní potřeby: a) mobilita, b) orientace,
c) komunikace, d) stravování, e) oblékání
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost“. Základní životní potřeba péče o domácnost se ale
neposuzuje u osob do 18 let věku (§ 9 odst. 3
tamtéž).
[13] Podle písm. d) přílohy č. 1 k vyhlášce
č. 505/2006 Sb. „[s]travování: Za schopnost
zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si
ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat,
najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní
režim.“
[14] Podle přílohy č. 1 k vyhlášce
č. 505/2006 Sb. „[p]éče o zdraví: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu
se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět
stanovená léčebná a ošetřovatelská opatření
a používat k tomu potřebné léky, pomůcky.“
[15] Posouzení zdravotního stavu, podle
konstantní judikatury zdejšího soudu, je věcí
odborně-medicínskou, k níž nemají soudy
potřebné odborné znalosti, a proto vždy vychází z vyjádření subjektů, které ony znalosti
mají. Z tohoto důvodu soudy kladou při hodnocení posudků zvýšený důraz na jejich jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 4. 2014 rozsudek městského soudu kasační
stížností z důvodu, že městský soud nesprávně aplikoval zákon o sociálních službách a vyhlášku č. 505/2006 Sb. na její zdravotní postižení. Městský soud z větší části rekapituloval
správní spis a v odůvodnění se omezil toliko
na citování právní úpravy a opakování závěrů
posudkové komise, že stěžovatelka není neschopna zvládat základní životní potřebu
v oblasti péče o zdraví [§ 9 odst. 1 písm. h) zákona o sociálních službách]. Stěžovatelka se
domnívala, že městský soud nesprávně posoudil použití § 9 odst. 1 písm. h) ve spojení
s § 9 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož
se základní životní potřeba péče o zdraví hodnotí ke konkrétnímu zdravotnímu postižení
a režimu stanovenému ošetřujícím lékařem.
Stěžovatelka dále uvedla, že jedinou současnou kauzální terapií nemoci celiakie je dodržování bezlepkové diety, která jí byla stanovena jako léčebný režim. Jestliže je bezlepková
dieta nejen dietním režimem ale současně
i jedinou léčebnou metodou nemoci celiakie,
porušily správní orgány § 9 odst. 2 zákona
o sociálních službách, když ji podřadily toliko
pod základní životní potřebu v oblasti stravování. Jinými slovy, pokud stěžovatelka není
schopna zvládat základní životní potřebu
stravování, je pojmově vyloučeno, aby současně zvládala základní životní potřebu péči
o zdraví, protože bezlepková dieta je jedinou
dostupnou léčbou tohoto onemocnění. Neschopnost dodržovat bezlepkovou dietu bez
pomoci třetí osoby má závažnější dopady než
pouze v oblasti stravování, protože důsledky
porušování dietního režimu se mohou projevit přímo na zdraví vznikem přidružených
onemocnění. Právní hodnocení je pak i v rozporu s § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb.
Stěžovatelka není schopna bez pomoci třetí
osoby dodržovat bezlepkovou dietu a s ní
spojené obstarávání a přípravu bezlepkových
potravin pro nedostatečný psychosociální
stupeň vývoje. Městský soud se nevypořádal
s výše uvedenými argumenty, protože pouze
zopakoval závěry správních orgánů bez jejich
konfrontace s nemocí stěžovatelky; takový
postup je v rozporu se zásadami správního
soudnictví i s rezolucí Výboru ministrů Rady
Evropy č. (77) 31.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [10] Stěžovatelka napadá všemi svými
kasačními námitkami právní zhodnocení svého zdravotního stavu, z něhož vycházely
správní orgány obou stupňů i městský soud
a slovy kterého není neschopna zvládat základní životní potřebu v oblasti péče o zdraví
[§ 9 odst. 1 písm. h) zákon o sociálních službách]. Správní orgány totiž dodržování dietního opatření při nemoci celiakie podřadily pouze pod základní životní potřebu stravování.
[11] Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o sociálních službách „[o]soba do 18 let věku se
považuje za závislou na pomoci jiné fyzické
osoby ve stupni I (lehká závislost), jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby“.
[12] Podle § 9 odst. 1 zákona o sociálních
službách „[p]ři posuzování stupně závislosti
se hodnotí schopnost zvládat tyto základní
životní potřeby: a) mobilita, b) orientace,
c) komunikace, d) stravování, e) oblékání
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost“. Základní životní potřeba péče o domácnost se ale
neposuzuje u osob do 18 let věku (§ 9 odst. 3
tamtéž).
[13] Podle písm. d) přílohy č. 1 k vyhlášce
č. 505/2006 Sb. „[s]travování: Za schopnost
zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si
ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat,
najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní
režim.“
[14] Podle přílohy č. 1 k vyhlášce
č. 505/2006 Sb. „[p]éče o zdraví: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu
se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět
stanovená léčebná a ošetřovatelská opatření
a používat k tomu potřebné léky, pomůcky.“
[15] Posouzení zdravotního stavu, podle
konstantní judikatury zdejšího soudu, je věcí
odborně-medicínskou, k níž nemají soudy
potřebné odborné znalosti, a proto vždy vychází z vyjádření subjektů, které ony znalosti
mají. Z tohoto důvodu soudy kladou při hodnocení posudků zvýšený důraz na jejich jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2013, čj. 3 Ads 24/2013-34). K rozhodnutí o stěžovatelkou předestřené námitce naproti tomu je ale povolán zdejší soud, protože
se jedná o posouzení právní otázky, zdali nezvládání aktivity dietní režim posuzované
v rámci základní životní potřeby stravování
[písm. d) přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb.],
přičemž tento dietní režim je současně jedinou účinnou léčebnou metodou nemoci celiakie, může být podřazeno i pod aktivitu léčebný režim základní životní potřeby péče
o zdraví [písm. h) přílohy č. 1 k vyhlášce
č. 505/2006 Sb.].
[16] Nejvyšší správní soud prvně podrobil obě ustanovení jazykovému výkladu, který
je základní metodu vedoucí k interpretaci
právní normy (srovnej např. § 2 odst. 2 občanského zákoníku z roku 2012). Žalovaný
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. definoval znaky pro posuzování základních životních potřeb prostřednictvím výčtů aktivit, jež
slouží k ověření schopnosti zvládat příslušnou životní potřebu. Mezi aktivitami naplňujícími základní životní potřebu stravování je
uvedena i schopnost dodržovat stanovený
dietní režim a v případě základní životní potřeby péče o zdraví je jednou z dílčích aktivit
schopnost dodržovat stanovený léčebný režim. Ve vyhlášce č. 505/2006 Sb. ale nejsou
k dispozici legální definice obou pojmů a samotný jazykový význam textu nevede nutně
k závěru, že péče o zdraví zahrnuje i dodržování dietního režimu. Význam obou dílčích
aktivit je proto třeba vykládat v kontextu dalších aktivit příslušného ustanovení. Zatímco
schopnost dodržovat dietní režim je pak spojena s obstaráním si vhodné stravy, její přípravou a konzumací, schopnost dodržovat léčebný režim vyplývá ze schopností provádět
stanovená léčebná a ošetřovatelská opatření
a používat potřebné léky a pomůcky. Proto
ani výklad obou pojmů v kontextu systematiky definic základních životních potřeb nevede k závěru, že by léčebný režim pojmově zahrnoval i dietní stravování. Jednou ze zásad
jazykového výkladu přitom je i zásada zákazu
synonymického výkladu spočívající v tom, že
pokud v právním předpise jsou použity různé výrazy, jejichž význam se v obecném jazyce
může překrývat, měly by být vykládány tak,
že v kontextu vykládaného právního předpisu mají různý význam (srov. Wintr, J. Metody
a zásady interpretace práva. Praha : Auditorium, 2013, s. 53.). Ačkoli tedy v obecném jazyce může dodržování léčebného režimu zahrnovat i dodržování dietního režimu, pro
účely výkladu příslušných ustanovení přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. by těmto pojmům měl být připisován odlišný význam.
[17] K výše uvedenému Nejvyšší správní
soud dodává, že obsah pojmů běžného jazyka
a právního systému se nemusí vždy shodovat,
a nelze tak vždy zcela intuitivně z obsahu pojmů běžného jazyka dovodit obsah právních
pojmů. Tímto případem je i sousloví péče
o zdraví. Zdraví je mnohovýznamový pojem.
Světová zdravotnická organizace například
definuje zdraví jako stav fyzické, mentální
a sociální pohody a nikoli pouze jako absenci
nemoci: „Health is a state of complete physical, mental and social well-being and not
merely the absence of disease or infirmity.“
(Ústava Světové zdravotnické organizace
[online]. Světová zdravotnická organizace, 1946
[cit. 23. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.who.
int/governance/eb/constitution/en/). Zatímco tedy v běžné řeči pojem péče o zdraví
(v širším smyslu) bezrozporně zahrnuje vedle případné odborné léčby i správnou životosprávu spočívající ve vhodném stravování,
dostatku pohybu, minimalizaci stresu, kvalitních mezilidských vztazích a psychické hygieně, v pojmosloví zákona o sociálních službách je péče o zdraví (v užším právním
smyslu) jedním z kvalifikačních kritérií, které
popisuje toliko schopnost pečovat o zdraví
z pohledu provádění léčebných a ošetřovatelských opatření a užívání léků a pomůcek. Pokud by byl pojem péče o zdraví v zákoně o sociálních službách vykládán v širším smyslu,
schopnost zvládat základní životní potřebu
péče o zdraví by nebyla naplněna v celé řadě
případů; k tomu by jen stačilo, aby fyzická
osoba nezvládala jiné základní životní potřeby, které jsou při péči o zdraví v širším smyslu
potřebné. V případě přijetí definice „zdraví“
Světové zdravotnické organizace by dokonce
ad absurdum schopnost pečovat o své zdraví
nezvládali i mnozí jinak fyzicky zdraví jedinci. Rozšiřující výklad rozsahu základní životní
potřeby péče o zdraví by proto deformoval
systém deseti základních životních potřeb pro
posuzování stupně závislosti; péče o zdraví
by pak totiž zahrnovala i schopnost zvládat jiné základní životní potřeby mimo oblast medicínské péče o zdraví. Takový závěr by ale
byl v rozporu s účelem příspěvku na péči, jehož smyslem je poskytování pomoci a podpory toliko fyzickým osobám, jejichž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav dosahuje
určité vyšší míry závažnosti.
[18] Uvedený závěr obstojí i za použití
dalších výkladových metod (jazykový výklad
je pouze prvotním přiblížením k interpretované normě, viz nález Ústavního soudu ze
dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97,
č. 30/1998 Sb.). Zákon o sociálních službách
stanoví podmínky (neschopnost zvládat určitý
počet základních životních potřeb), za kterých je možné přiznat příspěvek na péči. Prováděcí vyhláška č. 505/2006 Sb. pak vymezuje jednotná hodnotící kritéria (dílčí aktivity),
která indikují schopnost naplňovat tyto základní životní potřeby. Jinými slovy, zákon
stanoví předmět zkoumání a vyhláška upřesňuje způsob. Z hlediska systematiky zákonodárce stanovil deset (v případě mladistvých
devět) rovnocenných základních životních
potřeb, na základě jejichž posouzení se stanovuje stupeň závislosti. Účelem této platné
právní úpravy je tedy objektivizovat kritéria
pro hodnocení zdravotního stavu pro účely
zjištění míry závislosti na pomoci třetích
osob v rámci systému sociální pomoci. I když
samozřejmě nelze vyloučit možnost, že jedno
konkrétní zdravotní postižení může vést k neschopnosti zvládat více základních životních
potřeb, k takovému závěru je možné dospět
pouze v případě, že konkrétní postižení skutečně brání posuzované osobě ve vykonávání
více reálných aktivit spadajících do různých
životních potřeb ve smyslu předmětné vyhlášky. Naopak k takovému závěru nelze dospět tak, že jedna konkrétní aktivita (dodržování dietního režimu) by byla opakovaně
hodnocena v rámci více životních potřeb, jak
se toho domáhá stěžovatelka. Takový závěr by
byl i v rozporu s účelem právní úpravy, kterou je, jak výše uvedeno, objektivní vyhodnocení stupně závislosti na pomoci třetích osob
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
[19] Nejvyšší správní soud z výše uvedeného dovozuje, že schopnost zvládat základní
životní potřebu péči o zdraví je nutné vykládat v doslovném rozsahu prováděcí vyhlášky
č. 505/2006 Sb. Nejvyšší správní soud vnímá
nepříznivou zdravotní situaci stěžovatelky
a její rodiny a omezení, která jí její onemocnění přináší v běžném životě, a ztotožňuje se
s ní v tvrzení, že v případě péče o zdraví v širším smyslu by bylo možné pod tuto základní
životní potřebu podřadit i stravování, respektive opatření nezbytná pro dodržení lékařem
nařízeného léčebného stravovacího (dietní-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Daniela F. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o příspěvek na péči, o kasační stíž-