ství a opce (č. 300/1938 Sb.) k ústavnímu dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské**) I. Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech, mají ty fyzické osoby, které v době odvlečení byly občany Československa [$ 2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona]. II. Pokud fyzická osoba, která nabyla československé státní občanství podle $ 1 odst. 2 ústavního zákona č. 236/1920 Sb., toto občanství pozbyla podle $ 1 Smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce (č. 300/1938 Sb.) ke dni 10. 10. 1938 (současně týmž dnem nabyla německé státní příslušnosti), a československé státní občanství až do jejího prohlášení za mrtvou (30. 9. 1945) nenabyla zpět (nebylo jí zachováno), jak to umožňoval ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb., nelze ji považovat za osobu oprávněnou podle $ 2 odst. 1 zákona č. 172/2002 Sb.; za osobu oprávněnou nelze pak považovat ani její děti, manžela či rodiče ve smyslu $ 2 odst. 2 téhož zákona.
ství a opce (č. 300/1938 Sb.) k ústavnímu dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské**) I. Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech, mají ty fyzické osoby, které v době odvlečení byly občany Československa [$ 2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona]. II. Pokud fyzická osoba, která nabyla československé státní občanství podle $ 1 odst. 2 ústavního zákona č. 236/1920 Sb., toto občanství pozbyla podle $ 1 Smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce (č. 300/1938 Sb.) ke dni 10. 10. 1938 (současně týmž dnem nabyla německé státní příslušnosti), a československé státní občanství až do jejího prohlášení za mrtvou (30. 9. 1945) nenabyla zpět (nebylo jí zachováno), jak to umožňoval ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb., nelze ji považovat za osobu oprávněnou podle $ 2 odst. 1 zákona č. 172/2002 Sb.; za osobu oprávněnou nelze pak považovat ani její děti, manžela či rodiče ve smyslu $ 2 odst. 2 téhož zákona.
Z obsahu správního spisu a dokladů v něm založených Nejvyšší správní soud zjis- til, že stěžovatel uplatnil nárok na odškodně- ní dne 28. 11. 2002 jako osoba pozůstalá po zemřelém, údajně odvlečeném otci Kašparu K., narozeném 6. 1. 1903, který byl podle tvr- zení žalobce odvlečen nejprve do Osvětimi a následně do Karagandy na území bývalého Sovětského svazu. Žádost o odškodnění dopl- nil stěžovatel čestným prohlášením, v němž mimo jiné uvedl, že jeho otec byl v době své- ho odvlečení občanem Československa. Dále uvedl, že podle vyprávění matky Marie K. si pro otce po jeho návratu z práce přišli sovět- ští vojáci a odvezli ho do Osvětimi, odkud byl odvlečen do SSSR. Jeho smrt v sovětském tá- boře potvrdil spoluvězeň, který se v roce 1950 měl vrátit do Štěpánkovic, okres Opava. Jeho jméno však žalobce nezná a z vyprávění matky ví, že již dávno zemřel. Otec nebyl ně- meckým vojákem, pracoval na šachtě jako horník. Žalobce dále předložil svůj rodný list, z něhož je patrno, že se narodil dne 23. 5. 1942 v Essenu, tedy na území Německa, mat- ce Marii K., rozené W., narozené 21. 7. 1906, v Ostravě a otci Kašparu K., narozenému 6. 1. 1903 v Hlučíně, část Hať, okres Opava. Dále předložil úmrtní list otce Kašpara K., v němž je jako datum úmrtí uvedeno 30. 9. 1945, mís- to úmrtí neuvedeno. Úmrtní list obsahuje po- známku o zápisu na základě výnosu Morav- skoslezského zemského národního výboru, expozitury v Ostravě ze dne 26. 4. 1947. Pří- lohou žádosti je také protokol sepsaný v úřa- dovně místní komise pro státní občanství, dne 16. 3. 1945 v Hati, v němž matka stěžova- tele Marie K., po upozornění, že vypovídá mí- stopřísežně, uvedla, že její manžel Kašpar K. pracoval od roku 1926 v Německu (Essen) na československý pas. Ona v témže roce jela na práci za svým mužem a tam společně praco- vali až do bombardování Essenu (rok 1944), kdy byli nuceni odejít zpět do Hatí. V Němec- ku byli považování za cizince. V únoru 1945 byl její muž násilně odveden k Volksturmu a dosud je nezvěstný. Dále uvedla, že pokud je jí známo, neprovinil se proti zájmům ČSR ani proti zájmům lidskosti. Ve spise je dále za- loženo potvrzení Krajského úřadu Morav- skoslezského kraje - odboru vnitřních věcí ze dne 20. 3. 2006, podle něhož Kašpar K. na- rozený 6. 1. 1903 v Hati, naposledy bytem ke dni úmrtí 30. 9. 1945 v Hati č. p. 189 (místo úmrtí nelze zjistit), byl československým stát- ním občanem. Československé státní občan- ství nabyl podle $ 1 odst. 2 Ústavního zákona č. 236/1920 Sb. ze dne 9. 4. 1920, kterým se dopiňují a mění dosavadní ustanovení o na- bývání a pozbývání státního občanství a prá- va domovského v republice československé. Československé státní občanství pozbyl po- dle $ 1 Smlouvy mezi Československou re- publikou a Německou říší o otázkách státní- ho občanství a opce č. 300/1938 Sb. dne 10. 10. 1938. Československé státní občanství již nenabyl zpět. Zákon č. 172/2002 Sb. se podle $ 1 vzta- huje na občany České republiky, kteří jako českoslovenští občané byli odvlečení do Sva- zu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialis- tických republik zřízeny v jiných státech. Po- dle $ 2 odst. 1 téhož zákona je oprávněnou osobou fyzická osoba, která splňuje následu- jící podmínky: a) byla odvlečena do Svazu sovětských so- cialistických republik nebo táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zří- zeny v jiných státech, b) v době odvlečení byla občanem Česko- slovenska, C) je občanem České republiky, d) nebyla příjemcem nároků podle záko- na Slovenské národní rady č. 319/1991 Sb., ve xi% znění pozdějších předpisů, e) nebyla pravomocně odsouzena pro zloči- ny směřující proti demokratickému Českoslo- vensku a nebyla osobou státně nespolehlivou podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z do- by nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Podle druhého odstavce téhož ustanove- ní, zemřela-li osoba splňující podmínky po- dle odstavce 1 nebo byla-li prohlášena za mrt- vou, jsou oprávněnými osobami a) děti a manžel oprávněné osoby, b) rodiče oprávněné osoby. Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že zá- kon č. 172/2002 Sb. obsahuje celou řadu le- gislativních i věcných nedostatků, některé pojmy nedefinuje vůbec, některé zaměňuje či směšuje. Proto také sociálně správní kole- gium Nejvyššího správního soudu zaujalo Stanovisko k výkladu pojmu „oďvlečení“ po- dle zmíněného zákona, (usnesení sociálně 373 1809 správního kolegia Nejvyššího správního sou- du ze dne 2. 2. 2005, čj. S 3401/2004-62), kte- ré bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 498, ročník 2005. Nejvyšší správní soud v něm zaujal stanovisko, že v souladu se záměrem zákonodárce, který přijetím zákona vyjádřil vůli i morální povinnost České re- publiky zmírnit bezpráví, jehož se na svých občanech dopustila ČSR (jako právní před- chůdce ČR) tím, že jim neposkytla ochranu před zvůlí páchanou orgány cizího státu (zde SSSR), je nutno pojem „odvlečení“ vykládat tak, že určitá osoba byla proti své vůli přinu- cena násilím opustit určitý prostor (území), přičemž tímto územím je nutno rozumět to území, nad nímž československé orgány vy- konávaly jurisdikci v době tohoto odvlečení. Bylo totiž historickou skutečností, že orgány československé státní moci nebránily odvle- čení svých státních občanů sovětskou mocí, a tak rezignovaly na jednu ze základních po- vinností státu vůči svým státním občanům, a to povinnost ochrany občanů na svém stát- ním území. Právě porušení této povinnosti bylo zvláštním důvodem, pro který bylo ro- zumné odškodnit právě tyto občany a z hle- diska úmyslu zákonodárce nelze za nedůvod- nou diskriminaci považovat to, jestliže mimo osobní působnost zákona zůstanou ti obča- né, kteří byli odvlečení z území, které nebylo pod kontrolou československé státní moci. Uvedené stanovisko bylo tudíž zaujato pouze k jedné z podmínek, jimiž je charakte- rizována osoba oprávněná k odškodnění po- dle citovaného zákona. Tato podmínka je uve- dena v $ 2 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona, avšak vedle ní jsou zde kumulativně uvedeny i podmínky další, na roveň postavené podmín- ce první, mezi nimiž je též podmínka, že osoba „odvlečená“ musela být v době odvlečení ob- čanem Československa. Pokud o odškodnění žádají osoby uvedené v $ 2 odst. 2 cit. zákona, tedy i děti, pak zákon užil právní konstrukci, že nárok může být úspěšně prosazen tehdy, po- kud osoba odvlečená splňovala podmínky uvedené v odstavci 1 téhož ustanovení. Jak bylo ve správním řízení zjištěno a stě- žovatel to v jeho průběhu, ani v průběhu ří- zení před krajským soudem nezpochybnil, 374 narodil se jeho otec Kašpar K. dne 6. 1. 1903 v Hati, tedy na území někdejšího mocnářství Rakousko-Uherského, jež později náleželo Československé republice a nyní České re- publice. Je nepochybné, že Kašpar K. nabyl československé státní občanství podle $ 1 odst. 2 Ústavního zákona č. 236/1920 Sb. ze dne 9. 4. 1920. Tohoto občanství pozbyl podle $ 1 Smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního občan- ství a opce č. 300/1938 Sb., dne 10. 10. 1938. Podle tohoto ustanovení totiž českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. 10. 1938 ně- mecké státní příslušnosti, pozbývajíce záro- veň československého státního občanství, jestliže a) se (mimo jiné) narodili před 1. led- nem 1910 na území připojeném k Německé říši. Tyto podmínky Kašpar K. nepochybně splňoval, neboť se na takovém území narodil 6. 1. 1903. Proto také bez dalšího pozbyl čes- koslovenské státní občanství a získal státní příslušnost německou. Nebylo současně zjiš- těno, že by ve smyslu $ 3 téže Smlouvy opto- val pro československé státní občanství. Ani později československé státní občanství již nenabyl zpět. Nabytí, resp. zachování česko- slovenského státního občanství umožňoval až Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národností německé a maďarské, vydaný dne 2. 8. 1945, jehož účinnost nastala dnem 10. 8. 1945. Podle $ 1 odst. 4 uvedeného dekretu Češi, Slováci a pří- slušníci jiných slovanských národů, kteří se v době nesvobody přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, ne- posuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválili krajský národní vý- bor osvědčení o národní spolehlivosti, který vydá příslušní okresní národní výbor (okres- ní správní komise) po přezkoumání rozhod- ných skutečností. Podle odstavce 2 téhož ustanovení osobám, spadajícím pod $ 1, kte- ré prokáží, že zůstaly věrny Československé re- publice, nikdy se neprovinili proti národům českému a slovenskému, nebo trpěli pod na- cistickým nebo fašistickým terorem, zachová- vá se československé státní občanství. Žádost o zachování československého státního ob- čanství bylo možno podati do 6 měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru. Vzhledem k tomu, že tento právní předpis na- byl účinnosti dne 10. 8. 1945, kdy byl Kašpar K. již nezvěstný, je nepochybné, že takovou žádost podat nemohl; ostatně ku dni 30. 9. 1945 byl prohlášen za mrtvého. To však ne- mění nic na skutečnosti, že podmínku exi- stence československého státního občanství ku dni tvrzeného odvlečení nesplňoval, ať již k tomuto odvlečení došlo v únoru 1945, o čemž svědčí protokol sepsaný v úřadovně místní komise pro státní občanství v Hati dne 16. 3. 1945, kde takové prohlášení učinila manželka zemřelého a matka žalobce Marie K., nebo snad později (stěžovatel nikdy neu- přesnil datum, kdy údajně se do bytu jeho ro- dičů měli dostavit dva sovětští vojáci a přimět jeho otce k odchodu, v jednom ze svých vyjá- dření uvedl, že to bylo koncem války). Sku- tečnost, že není zcela zřejmý právní statut ko- mise, před kterou učinila matka stěžovatele dne 16. 3. 1945 své prohlášení, neznamená ještě, že údaje v zápise, podchycené z výpo- vědi stěžovatelovy matky, jsou nepravdivé - ostatně jde o důkaz předložený samotným stěžovatelem. Zcela nepřípadná, avšak na věci nic ne- měnící, je úvaha Krajského soudu v Ostravě v odůvodnění napadeného rozsudku, na jejíž nesprávnost upozorňuje stěžovatel v kasační stížnosti, totiž že „i kdyby Kašpar K. nabyl československé státní občanství zpět, nebyl přesto oprávněnou osobou ve smyslu f 2 odst. 1 zákona č. 172/2002 Sb., neboť by tak sice splňoval podmínku danou písmenem c) tohoto ustanovení, ale stále by nesplňoval podmínku pod písmenem b), tj. že v době od- vlečení byl občanem Československé republi- ky, neboť z logiky věci vyplývá, že zpětné na- plnění této zákonné podmínky není možné, neboť tato se váže právě k okamžiku odvle- čení“. Pokud by totiž osoba odvlečená mohla využít svého práva podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě českoslo- venského státního občanství, pak by jí toto státní občanství zůstalo zachováno nepřettži- tě od jeho nabytí. V daném případě, jak již by- lo shora uvedeno, nabyl tohoto občanství Kašpar K. v roce 1920 a toto občanství by mu při splnění dalších zákonných podmínek zů- stalo zachováno nepřetržitě. To však nemění nic na tom, že žádost o zachování občanství nepodal (podat nemohl) a tudíž v době tvrze- ného odvlečení československé státní občan- ství neměl. Tím nesplnil jednu z podmínek uvedeného ustanovení, která je nezbytná pro jeho kvalifikaci osobou oprávněnou z hlediska zákona č. 172/2002 Sb. V důsledku absence té- to podmínky, není ani stěžovatel osobou opráv- něnou ve smyslu $ 2 odst. 2 téhož zákona. Krajský soud v Ostravě tudíž nepochybil, pokud žalobu stěžovatele směřující proti na- padenému rozhodnutí žalované, jímž byla žá- dost stěžovatele o poskytnutí jednorázové pe- něžní částky podle $ 2 odst. 2 cit. zákona zamítnuta, rovněž zamítl. Nejvyšší správní soud nezjistil (až na výše již vytknuté pochy- bení, zůstávající však bez vlivu na správnost závěru soudu), že by se tento soud dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném po- souzení řešené právní otázky. Z uvedených důvodů byla proto kasační stížnost stěžovate- le podle $ 110 odst. 1 s. ř. s. zamítnuta. Nad rámec potřebného odůvodnění Nej- vyšší správní soud jen pro úplnost dodává, že s ohledem na prohlášení matky stěžovatele, učiněné do protokolu (již opakovně zmiňova- ného) sepsaného dne 16. 3. 1945 v úřadovně místní komise pro státní občanství, v němž uvedla, že její manžel Kašpar K. byl násilně od- veden k Volksturmu v únoru 1945, tedy ně- meckým vojenským pracovním oddílům, bylo by stěží možno dovozovat „oďvlečení“ Kašpara K. tak, jak je předpokládá zákon č. 172/2002 Sb. pro možnost odškodnění. Nejvyšší správní soud připomíná smysl a účel zákona č. 172/2002 Sb., tedy poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám, na kterých se provinil bývalý česko- slovenský režim tím, že jim neposkytl ochra- nu před zvůlí sovětské moci, která svévolně a v rozporu s právními předpisy Českoslo- venska zatýkala a deportovala českosloven- ské občany za činnost, ve které byl spatřován rozpor s tehdejšími zájmy Sovětského svazu; 375 1809 nešlo však o činnost, jejímž předmětem by byly válečné operace německé branné moci v době 2. světové války, respektive bojová čin- nost německých vojáků, event. pracovních čet, které této bojové činnosti sloužily. Nej- vyšší správní soud nepochybuje o tom, že do německých pracovních oddílů byl Kašpar K. zařazen proti své vůli a byl takto násilně de- portován na práce nejdříve snad na území Polska a pak znovu násilně odvlečen (zřejmě do zajetí) na území Sovětského svazu. Byl to- tiž takto odvlečen z území, nad kterým v úno- ru 1945, tedy v průběhu 2. světové války, neměla možnost Československá republika vykonávat svou právní jurisdikci, a z hlediska zákona č. 172/2002 Sb. tudíž nenese odpo- vědnost za takové odvlečení a jeho důsledky, ať již by se jednalo o odvlečení z polského území (Osvětim), tehdy okupovaného Ně- KX meckou říší, nebo z Hlučínska, připojeného 376 v té době rovněž k Německé říši. Navíc, po- kud byl Kašpar K. násilně odveden k Volk- sturmu, pak k odvlečení došlo nepochybně ze strany německé moci, na něž se zákon č. 172/2002 Sb. nevztahuje. Nejvyšší správní soud je si vědom toho, že otec stěžovatele byl koncem druhé světové vál- ky v důsledku odvlečení na území jiného státu a nedobrovolného pobytu v táboře nucených prací vystaven trýznivým podmínkám končí- cím jeho smrtí a předpokládá rovněž, že pokud by měl možnost zůstat ve své domovské zemi, bylo by mu československé státní občanství za- chováno. Nejvyšší správní soud nepochybuje ani o tom, že v důsledku těchto okolností, ze- jména smrtí otce, byl nepříznivě ovlivněn život tehdy nezletilého žalobce, nicméně zákonná úprava nároku na odškodnění nedovoluje žalo- vanému ani soudům ve správním soudnictví se od podmínek nároku odchýlit.
Horst K. proti České správě sociálního zabezpečení o poskytnutí jednorázové peněžní