národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo nábožen- ských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 L. Užití pojmu „dědic“ v $ 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a oso- bám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracov- ních táborů, znamená, že na nárok podle uvedeného zákona se použijí ustanovení ob- čanského zákoníku upravující dědění, a to nejen pro vymezení okruhu osob, na které včas uplatněný nárok přechází, ale i pro určení poměru, v jakém jim bude jednorázo- vá peněžní částka vyplacena. Nezbytným podkladem pro rozhodování o včas uplatně- ném nároku, o němž nebylo za života oprávněné osoby rozhodnuto nebo nedošlo k je- ho výplatě, je v případě jejího úmrtí pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví. II. Dozví-li se příslušný orgán podle $ 6 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jed- norázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojen- ských pracovních táborů, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok podle tohoto zákona, o němž ještě nebylo rozhodnuto (tvrzený nárok) nebo sice rozhod- nuto bylo, ale nedošlo k výplatě přiznané jednorázové peněžní částky (přiznaný, ale nevyplacený nárok), oznámí to dědickému soudu a spolu s tím mu sdělí informace o dosavadním stavu správního řízení. Řízení o nároku vždy přeruší. Po rozhodnutí o dědictví příslušný orgán dokončí správní řízení s dědicem či dědici nároku.
národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo nábožen- ských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 L. Užití pojmu „dědic“ v $ 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a oso- bám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracov- ních táborů, znamená, že na nárok podle uvedeného zákona se použijí ustanovení ob- čanského zákoníku upravující dědění, a to nejen pro vymezení okruhu osob, na které včas uplatněný nárok přechází, ale i pro určení poměru, v jakém jim bude jednorázo- vá peněžní částka vyplacena. Nezbytným podkladem pro rozhodování o včas uplatně- ném nároku, o němž nebylo za života oprávněné osoby rozhodnuto nebo nedošlo k je- ho výplatě, je v případě jejího úmrtí pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví. II. Dozví-li se příslušný orgán podle $ 6 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jed- norázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojen- ských pracovních táborů, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok podle tohoto zákona, o němž ještě nebylo rozhodnuto (tvrzený nárok) nebo sice rozhod- nuto bylo, ale nedošlo k výplatě přiznané jednorázové peněžní částky (přiznaný, ale nevyplacený nárok), oznámí to dědickému soudu a spolu s tím mu sdělí informace o dosavadním stavu správního řízení. Řízení o nároku vždy přeruší. Po rozhodnutí o dědictví příslušný orgán dokončí správní řízení s dědicem či dědici nároku.
III. 1. Základní principy přechodu práv při úmrtí oprávněného, vztah obecné a zvláštní úpravy [18] Předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu v této věci je otázka výkladu $ 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., podle kte- rého stěžovatelka při svém rozhodování po- stupovala. Ten stanoví, že „[v]čas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto ne- bo pokud nedošlo k výplatě jednorázové pe- něžní částky, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její děďdice“. [19] V první řadě nutno poznamenat, že jak ve sféře práva veřejného, tak ve sféře prá- va soukromého je zásadně pouze věcí záko- nodárce, jakým způsobem upraví přechod práv, a mezi nimi i práv majetkových, mezi jednotlivými osobami. V dispozici zákonodátr- ce je zásadně i rozhodnutí o tom, zda určité právo v případě, že nastaly určité relevantní právní skutečnosti (v projednávaném přípa- dě smrt oprávněné osoby), vůbec přechází, zda přechází za každých okolností, anebo jen za určitých podmínek (např. za předpokladu, že bylo za života zemřelé oprávněné osoby alespoň rámcově konkretizováno, kupříkla- du uplatněním práva u zákonem stanovené- bo orgánu), a na kterou osobu či které osoby přechází. Zákonodárce je zde vázán toliko ústavními limity svého uvážení, zejména zá- kazem libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení a požadavkem racionality a přimě- řené přehlednosti a předvídatelnosti právní úpravy. U majetkových práv jsou pak ústavní limity dány dále zejména ochranou vlastnic- tví majetku jako ústavněprávního institutu (zásadně širšího než pojem vlastnického práva k věcem ve smyslu občanskoprávním, zahrnu- jícího principiálně jakýkoli majetek jako eko- nomickou hodnotu), který zahrnuje i právo dědit majetek (čl. 11 odst. 1 věta třetí Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“). [20] Zákonodárce je tedy oprávněn v pří- padě, že jím vymezenému okruhu osob při- zná nárok na určité plnění, definovat i pod- mínky přechodu takového nároku na určité osoby. U nároků na veřejnoprávní dávky od- škodňující či zmírňující určité minulé křivdy (takovou dávkou je i nárok podle zákona č. 261/2001 Sb., jehož účelem je částečná fi- nanční kompenzace útrap určitých osob v souvislosti s II. světovou válkou) může při definování podmínek přechodu a okruhu osob, na něž nárok může přejít, zákonodárce jistě vzít v úvahu důvody, pro které se dávka zákonem zakotvuje, i to, že v případě úmrtí osoby, která má na dávku nárok, někteří její příbuzní či jiné jí blízké osoby mají z dobro- diní dávky profitovat více než jiné, které by např. jinak po ní dědily. Zákonodárce tedy mů- že vytvořit zvláštní relativně ucelený systém pravidel přechodu nároku, odlišný od pravi- del dědického práva, či dokonce, při respek- tu k ústavněprávním limitům vyplývajícím ze shora již zmíněného čl. 11 odst. 1 věty třetí Listiny, přechod nároku na jiné osoby v dů- sledku smrti oprávněné osoby zcela vyloučit, zejména má-li uvedený nárok úzce osobní po- vahu, pro kterou je legitimní, aby z něho be- nefitovala pouze přímo oprávněná osoba. Úz- ce osobní nárok se touto svojí vlastností vymyká z kategorie „běžných“ majetkových práv, jež nutno s ohledem na výše uvedené ustanovení Listiny mít za práva zásadně zdě- ditelná, u nichž jejich přechod na dědice zá- sadně nesmí být běžným zákonem vyloučen. [21] Zároveň je však nutno na právní řád pohlížet jako na celek, který musí působit ja- ko jednotný a bezrozporný. Proto je při výkla- du ustanovení o přechodu nároků zemřelých osob na jiné osoby nezbytné zohlednit, že právní řád z dobrých důvodů, vycházejících přímo ze shora již zmíněné ústavní úpravy, obsahuje komplexní a v zásadě univerzální úpravu přechodu majetkových práv fyzic- kých osob v důsledku jejich smrti, a sice dě- dění. Tento tradiční právní institut umožňuje řešit uceleně a se zohledněním vzájemných souvislostí mezi jednotlivými majetkovými hodnotami přechod majetkových práv nej- různější povahy, včetně majetkových práv ve- řejnoprávní povahy, a obsahuje i bohatě strukturovaná a zejména z logiky příbuzen- ských vztahů vycházející pravidla pro určení, na koho, v jaké míře a za jakých podmínek ta- to majetková práva přecházejí, a to při vel- kém respektu k privátní autonomii jedince, která se projevuje v jeho testamentární svo- bodě. Vedle toho právní úprava dědění obsa- huje i komplexní procesní úpravu v podobě řízení o dědictví. [22] Pro projednávaný případ mají výše uvedené úvahy následující důsledky: Pokud by zákon č. 261/2001 Sb. obsahoval ústavně konformní autonomní úpravu přechodu ná- roku na jím upravenou dávku na jiné osoby, použila by se takováto úprava podle pravidla, že zvláštní zákon má přednost před zákonem 819 2112 obecným (tj. před občanskoprávní úpravou dědění). Pokud však zákon č. 261/2001 Sb. autonomní úpravu neobsahuje, je nutno použít úpravy obecné, kterou bude i v tomto případě, tj. i tehdy, jedná-li se o veřejnoprávní nárok, zásadně občanskoprávní úprava dědění. Není však vyloučeno, že zákon č. 261/2001 Sb. určité modality dědění nároku jím zakotve- ného bude upravovat způsobem od obecné úpravy dědění odlišným. Při výkladu ustano- vění zákona č. 261/2001 Sb. pak bude nutno pojmům v něm obsaženým, které jsou užívá- ny též v právní úpravě dědění, dávat zásadně týž význam a obsah, jaký mají v této soukro- moprávní úpravě, ledaže by existovaly ro- zumné důvody pro závěr, že v tomto zvlášt- ním případě jimi zákonodárce, který jich v zákoně č. 261/2001 Sb. užil, mínil něco jiné- ho než v úpravě soukromoprávní. Požadavek jednoty a bezrozpornosti právního řádu totiž velí přikládat týmž pojmům obsaženým v růz- ných právních předpisech zásadně stejný vý- znam a obsah, ledaže existují rozumné důvo- dy k závěru, že stejný význam a obsah mít nemají (například proto, že jsou užity v růz- ných kontextech, nebo proto, že historický zákonodárce jimi v různých dobách mínil různé věci). III. 2. Výklad konkrétní úpravy v zákoně č. 261/2001 Sb. [23] Zákon č. 261/2001 Sb. výslovně ne- stanoví, kdy nárok jím upravený vzniká. Usta- novení jeho $ 3 odst. 1 pouze stanoví, že „[úlčastník národního boje za osvobození, vdovy nebo vdovcí a děti podle f I odst. 2 anebo politický vězeň a vdovy a vdovcí po- dle f 2 odst. 2 jsou oprávněnými osobami (dále jen „oprávněná osoba“), které mají ná- rok na poskytnutí jednorázové peněžní část- ky (dále jen „nárok“)“. Z uvedené dikce lze dovozovat, že existence nároku je založena přímo zákonem (tj. nárok okruhu osob záko- nem stanovených vznikl dnem účinnosti zá- kona) a že zaniká způsobem zákonem stano- veným (zejména marným uplynutím lhůty podle $ 3 odst. 2 uvedeného zákona). Nárok má sice funkci částečné reparace či přesněji řečeno zmírnění minulé újmy, ovšem sám o sobě existuje jen proto, že jej zákonodárce 820 svým rozhodnutím založil. Nejedná se tedy o restituci předešlého stavu v pravém slova smyslu, nýbrž o zvláštní zákonem zřízený ná- rok v souvislosti s tím, že oprávněná osoba (či určitý její příbuzný) v minulosti prožila zákonem vymezené útrapy, o nichž zákono- dárce usoudil, že si zaslouží být zvláštním způsobem odčiněny případnou výplatou pe- něžní částky. Zákonodárce rovněž přímo v zá- koně stanovuje výši nároku, neboť stanovuje velmi přesná kritéria pro vypočtení peněžité částky, která má být oprávněné osobě vypla- cena a která se určí výlučně v závislosti na skutkových okolnostech z minulosti, které existenci nároku zakládají (zjednodušeně ře- čeno zejména na závažnosti útrap, na délce jejich trvání a na tom, zda nárok má přímý ob- jekt útrap, anebo „pouze“ vdova či vdovec po něm, viz $ 5 téhož zákona). Znamená to tedy, že jestliže nárok oprávněné osoby existuje v určité konkrétní výši od okamžiku schvále- ní zákona č. 261/2001 Sb., je obsahem pravo- moci „orgánu příslušného k vydání rozhod- nutí“ ($ 3 odst. 2 a $ 6 citovaného zákona) deklaratorně rozhodnout 0 tom, že tento ná- rok existuje a že dosahuje určité výše. Uvede- ný orgán zde nemá žádný prostor pro uváže- ní, neboť pouze zkoumá, zda stran základu nároku a jeho výše jsou dány zákonem strikt- ně stanovené skutkové důvody. Stejně tak do- tyčný orgán rozhoduje deklaratorně o tom, komu bude jednorázová peněžní částka vy- placena, neboť ani u určení této osoby nemá žádný prostor pro uvážení, nýbrž ji toliko zji- stí na základě předem striktně daných zákon- ných kritérií. [24] V $ 3 odst. 2 zákon č. 261/2001 Sb. upravuje prekluzi uvedeného nároku pomo- cí obdobné formulace, jakou užívá např. $ 626 občanského zákoníku pro prekluzi práv z odpovědnosti za vady věci podle kup- ní smlouvy či jakou užívají další podobná ustanovení občanského zákoníku (např. jeho $ 852i odst. 2) nebo jiných zákonů (viz např. zánik nároků věřitele při prodeji podniku, S 488e obchodního zákoníku). Na lhůtu po- dle $ 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. je tedy třeba nahlížet jako na lhůtu hmotněprávní; k zachování nároku musí příslušný úkon oprávněné osoby v této lhůtě dojít v přede- psané formě (tj. písemně) do sféry příslušné- ho orgánu (zásadně stěžovatelce, v některých případech jiným orgánům, viz $ 6 zmíněné- ho zákona); nestačí, bude-li v uvedené lhůtě toliko předán k poštovní přepravě nebo po- dán nepříslušnému orgánu. [25] Co se týče výplaty jednorázové pe- něžní částky, nárok na ni je podmíněn pro ža- datele úspěšným výsledkem řízení podle $ 6 až 9 zákona č. 261/2001 Sb. Nárok na vý- platu tedy vznikne až tehdy, kdy je o přiznání jednorázové peněžní částky v konkrétní výši vůči konkrétní osobě pravomocně rozhodnu- to. Předtím je žadatel toliko „majitelem“ v té chvíli ještě „nejistého“, neboť příslušným orgá- nem ještě autoritativně neuznaného nároku na poskytnutí (přiznání) jednorázové částky. Je nepochybné, že uvedený nárok je majetko- vou a penězi ocenitelnou hodnotou, neboť je- ho „majitel“ může s určitou pravděpodobnos- tí očekávat budoucí výplatu peněžní částky. Jeli ovšem v nároku v této fázi jeho uplatňo- vání obsažen prvek nejistoty o jeho oprávně- nosti, znamená to také, že v dalším postupu správního řízení se může ukázat, že ve sku- tečnosti neexistuje, takže nebude možno transformovat jej právní mocí výroku roz- hodnutí příslušného orgánu z nároku na část- ku v nárok na její výplatu. U nároku uplatně- ného, ale nepřiznaného tedy existuje určitá pravděpodobnost (závislá zejména na tom, zda se ve správním řízení podaří prokázat rozhodné skutkové okolnosti), že z pohledáv- ky nevykonatelné a bez dalšího nevyplatitelné (neboť příslušný orgán bez pravomocného rozhodnutí o přiznání jednorázové peněžní částky v určité její výši není nejen povinen, ale ani oprávněn ji vyplatit, na rozdíl např. od oprávnění i povinnosti dlužníka splnit ob- čanskoprávní dluh, aniž by mu nezbytně mu- selo předcházet vydání exekučního titulu) se nestane pohledávka přiznaná vykonatelným rozhodnutím. Výrok rozhodnutí oprávněné- ho orgánu má tedy vedle toho, že deklarator- ně rozhoduje o existenci nároku, jeho kon- krétní výši a osobě, které má být vyplacen, v určitém smyslu i konstitutivní účinek - mě- ní „nejistý“ a zatím jen oprávněnou osobou tvrzený nárok na plnění za předpokladu, že bude autoritativně uznáno, v „jistý“ nárok na výplatu plnění. [26] Skutečnost, že do rozhodňutí opráv- něného orgánu má uplatněný nárok toliko podobu nároku tvrzeného, však, jak již uve- deno, nic nemění na tom, že je majetkovou hodnotou, že tedy jako takový může být vzhledem ke své povaze předmětem dědictví a že jeho hodnota je penězi ocenitelná. To je důležité zejména v dědickém řízení, v němž je potřeba jednotlivé majetkové hodnoty, jež jsou předmětem dědictví, pro účely tohoto ří- zení ocenit, aby bylo možno i na základě ta- kovéhoto ocenění dědictví a s ním související majetkové vztahy (zejména společné jmění manželů, existovalo-li v případě zůstavitele) vypořádat (viz $ 1751 až $ 1750 o. s. ř.). Urče- ní hodnoty tvrzeného nároku bude zpravidla závislé na dvou klíčových parametrech - uplatňovanou či z rozhodných okolností od- hadnutelnou výši nároku (tj. jakousi „nomi- nální“ výši nároku) a pravděpodobnost, že je oprávněný. Čím méně pravděpodobná bude oprávněnost tvrzeného nároku, tím nižší bu- de zpravidla jeho skutečná hodnota v pomě- ru k „nominální“ výši. [27] Sám o sobě není nárok na poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. ani nárok na její výplatu za života oprávněné osoby převoditelný na jinou osobu. Zmíněný zákon převoditelnost nároku za života opráv- něné osoby nijak neupravuje, mlčí o něm. Z právní úpravy řízení o nároku ($ 6 až 9 ci- tovaného zákona) je patrné, že s tím, že by účastníkem řízení o nároku, jeho výši a výpla- tě mohl být někdo jiný než oprávněná osoba, se nepočítá. Nikdo jiný tedy nárok nemůže za života oprávněné osoby procesně uplatňo- vat, COŽ znamená, že vyjma oprávněné osoby nemůže nikdo nárokem efektivně dispono- vat. Převoditelnost nároku je tedy právně vy- loučena nepřímo tím, že není přípustné, aby nárok někdo jiný než oprávněná osoba u pří- slušného orgánu uplatňoval. [28] Nárok na výplatu je pak pohledáv- kou oprávněné osoby za státem ($ 9 téhož zá- kona), která může být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce vůči oprávněné oso- 821 2112 bě. Podle jeho povahy se totiž nepochybně jedná o tzv. jinou peněžitou pohledávku ve smyslu $ 312 a násl. o. s. ř., a přitom nepatří mezi pohledávky z výkonu rozhodnutí vylou- čené ($ 317 a násl. o. s. ř.), neboť zejména nejde o veřejnoprávní dávky sociálně-právní pova- hy podle $ 317 odst. 2 o. s. ř. vyloučené z vý- konu rozhodnutí. [29] Úprava přechodu nároku na dávku podle zákona č. 261/2001 Sb. je v tomto práv- ním předpisu relativně kusá. Omezuje se toli- ko na jedinou výslovnou zmínku ve shora již citovaném $ 7 odst. 2 tohoto zákona, který upravuje přechod toliko v jediné specifické situaci, a sice při úmrtí oprávněné osoby. Ustanovení $ 7 odst. 2 má nepochybně hmot- něprávní povahu v tom smyslu, že definuje podmínky přechodu hmotněprávního náro- ku podle zákona č. 261/2001 Sb. na jinou oso- bu (jiné osoby) ex lege v důsledku toho, že nastala určitá právní událost (úmrtí oprávně- né osoby). Procesní nástupnictví v řízení o nároku se v $ 7 odst. 2 ani v jiném ustano- vení zákona č. 261/2001 Sb. výslovně neřeší a platí pro ně subsidiárně ($ 7 odst. 3 zmíně- ného zákona) úprava ve správním řádu [viz zejm. $ 66 odst. 1 písm. £), $ 57, $ 64 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004, resp. (za podmínek $ 179 odst. 1 správního řádu z roku 2004) obdobná ustanovení správního řádu z roku 19671. [30] Z 67 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. lze dovodit následující pravidla: v první řadě předmětem přechodu na jiné osoby může být toliko nárok včas uplatněný, tj. nárok uplatněný ve lhůtě stanovené v $ 3 odst. 2 zá- kona č. 261/2001 Sb. samotnou oprávněnou osobou. Tento závěr vyplývá již ze samotné skutečnosti, že včasné uplatnění nároku zá- konodárce v legislativním textu výslovně zmiňuje. Pokud by záměrem zákonodárce by- lo umožnit i přechod ještě neuplatněného nároku, zmínku o včasném uplatnění by do legislativního textu s největší pravděpodob- ností nevkládal, případně by režim přechodu neuplatněného nároku výslovně komplexně upravil (první alternativa se uplatňuje i u vý- razné většiny soukromoprávních nároků; druhou alternativu zákonodárce zvolil např. 822 u restitučních nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, či zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; to reflektovala i judikatura, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. III. ÚS 32/96, č. 140/1996 Sb. ÚS, http://na- lus.usoud.cz; civilní judikatura pak jasně roz- lišila režim přechodu neuplatněného nároku, řídící se zvláštní komplexní úpravou v resti- tučních zákonech, např. $ 4 odst. 2 zákona č. 229/1991.Sb., a režim přechodu již uplatně- ného nároku, u něhož ustanovení o přecho- du na „dědice“, např. v $ 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. jednoznačně vyložila jako pl- ný a bezpodmínečný odkaz na občanskopráv- ní úpravu dědictví, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1659/98, č. 85/2000 Sb. NS, www.nsoud.cz). Uvedený závěr má zejména ten důsledek, že pokud oprávněná osoba za svého života neu- platnila svůj nárok podle zákona č. 261/2001 Sb., nemá žádná další osoba, která by byla jejím singulárním či univerzálním sukcesorem, právo po smrti oprávněné osoby nárok podle uvedeného zákona uplatnit, a to ani kdyby tak učinila ve lhůtě podle jeho $ 3 odst. 2, ne- boť uvedený nárok je do jeho uplatnění úzce osobním nárokem vázaným pro účely jeho „zpeněžení“ výlučně na včasný právní úkon samotné oprávněné osoby učiněný za jejího života. Teprve uplatněním nároku se jeho po- vaha mění a tento přestává mít úzce osobní povahu a mění se v nárok způsobilý přecho- du na jiné osoby. [31] Ustanovení $ 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. hovoří o přechodu nároku „Dokud o něm nebylo rozhodnuto nebo po- kud nedošlo k výplatě jednorázové peněžní částky“, čemuž lze stěží rozumět jinak než tak, že předmětem zvláštní úpravy přechodu, která je ve zmíněném ustanovení obsažena, je pouze nárok již uplatněný, o němž však ještě nebylo rozhodnuto, nebo nárok uplatněný, o němž již rozhodnuto bylo, avšak u něhož ještě nedošlo k výplatě jednorázové peněžité částky. [32] Ovšem ani formulaci, že nárok „pře- chází [...] na dědice“, nelze považovat za nic víc než za obecný odkaz zákona č. 261/2001 Sb. na hmotněprávní úpravu dědění. Jí se pouze obsahově dotváří pravidlo, že zatímco ne- uplatněný nárok předmětem | přechodu z oprávněné osoby na jinou osobu být nemů- že, nárok uplatněný ano. Zákonodárce touto formulací výslovně ani nepřímo nestanovil žádná zvláštní hmotněprávní pravidla pro re- žim přechodu nároku, ani okruh osob, na něž nárok může přejít. Zejména neexistuje žádný důvod, opřený například o dikci zákona, jeho systematiku, historii a okolnosti jeho vzniku či jeho smysl a účel, který by vedl k závěru o existenci zvláštního, od pravidel dědické posloupnosti odlišného pravidla pro pře- chod nároku, k němuž dospěl Nejvyšší správ- ní soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, čj. 2 A 1153/2002-20. Odůvodnění tohoto rozsudku takové důvody neuvádí a ani rozšířený senát žádné nenalezl. Zákonodárce by jistě mohl při přechodu nároku preferovat nejbližší ro- dinné příslušníky oprávněné osoby (napří- klad proto, že u nich je nejpravděpodobnější nepřímé, sekundární postižení útrapami, jimž byla vystavena oprávněná osoba a které jsou zákonem č. 261/2001 Sb. zmírňovány) či osoby, které žily v den smrti oprávněné oso- by s ní ve společné domácnosti (například proto, aby oprávněnou osobou „nespotřebo- vaný“ nárok směroval do okruhu osob, které s ní byly ve stáří v nejbližším denním kontak- tu a nezřídka se o ni staraly). Pokud by však takové pravidlo chtěl vytvořit, lze předpoklá- dat, že by je formuloval výslovně a dostatečně jednoznačně. Formulace o přechodu nároku „na dědice“ však postrádá dostatečně kon- krétní zvláštní pravidlo odlišné od pravidla obecného, které předmětný nárok jako nárok majetkový nepochybně začleňuje do dědictví - především postrádá dostatečně jednoznač- ně stanovený zvláštní okruh osob, na něž ná- rok přechází, odlišný od dědiců ve smyslu pravidel (civilního) dědického práva. Rovněž závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správ- ního soudu ze dne 27. 8. 2003, čj. 2 A 1153/2002-20, že se má uplatnit „kritérium ekvivalence“, tj. že nárok se v případě více dědiců má mezi ně rozdělit rovným dílem a že pravidla dědického práva pro určení vý- še dědických podílů se neuplatní, postrádá hlubších důvodů opřených např. o smysl a účel takového pravidla a není podepřen ani samotnou dikcí zákona, z níž nelze dovozovat žádný jednoznačný závěr. Pokud zákon v ur- čitých případech stanoví přechod určitých nároků zemřelého nezávisle na dědictví na okruh osob speciálně stanovený, obvykle tak činí výslovným stanovením takového pravid- la dostatečně jednoznačným a konkrétním způsobem a obvykle lze u takové úpravy do- vodit zvláštní pro ni hovořící důvody (viz např. zvláštní režim přechodu pracovněpráv- ních nároků zaměstnance podle $ 328 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006, v rámci něhož zákon před dědici preferuje ty nejbližší pří- buzné zemřelého zaměstnance, kteří s ním ži- li ve společné domácnosti, existujíli takoví příbuzní). [33] Ani argumenty zmíněné ve shora ci- tované judikatuře vrchních soudů, vztahující se k zákonům obsahujícím ohledně přecho- du nároku obdobnou dikci jako zákon č. 261/2001 Sb., nejsou dostatečně přesvědčivé. [34] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 5 A 519/2001 má za to, že zákono- dárce v $ 6 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb. vy- tvořil zvláštní režim přechodu odlišný v pod- statných rysech od hmotněprávní úpravy v dědickém právu. Vrchní soud argumentuje, že pokud by neexistoval zvláštní režim pře- chodu uplatněného (tj. tvrzeného) nároku na dědice procesně plně realizovaný v řízení před Českou správou sociálního zabezpeče- ní, jedinou alternativou by bylo, aby správní orgán rozhodující o nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. či jiného „odškodňovacího“ zákona s obdobnou úpravou přechodu náro- ku na výplatu jednorázové částky při úmrtí oprávněné osoby nejprve rozhodl o nároku jako celku bez konkrétně určeného majitele a teprve podle výsledků dědického řízení tento celek rozdělil na části pro jednotlivé dě- dice. K tomu však podle názoru vrchního soudu nemá žádnou zákonem stanovenou pravomoc. S vrchním soudem lze souhlasit v jediném - a sice že by bylo extrémně nežá- doucí s ohledem na právní úpravu řešení předběžné otázky ve správním řízení, aby správní orgán po úmrtí oprávněné osoby do 823 2112 doby, než bude najisto postaveno, kdo jsou dědici oprávněné osoby a který z nich či kte- ří z nich jeho úmrtím nabyli uplatněný nárok, v řízení o něm jakkoli pokračoval (vyjma pro- vedení neodkladných úkonů k zajištění, aby v budoucnu mohlo být řízení řádně dokonče- no). Jak bude dále podrobně vyloženo, po- stup správního orgánu po úmrtí oprávněné osoby má být úplně opačný, než o jakém uva- žoval vrchní soud, a sice do vyjasnění otázky, na koho z dědiců přešel nárok oprávněné oso- by, v dědickém řízení správní řízení přerušit a teprve následně v něm pokračovat a roz- hodnout o meritu věci, tj. zejména o tom, zda nárok vůbec existuje a jaká je jeho výše. [35] Za dostatečně silný argument nelze považovat ani závěr Vrchního soudu v Praze o tom, že zákonodárce volil speciální úpravu z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení, jakkoli má svoji váhu. Tento ve své podstatě teleologický argument (přerušení řízení kvů- li dědickému řízení vskutku zpravidla řízení před stěžovatelkou prodlouží) by mohl odů- vodnit právní názor zastávaný vrchním sou- dem, pokud by bylo z jím předpokládané zvláštní úpravy v zákoně č. 261/2001 Sb. mož- no s dostatečnou mírou jistoty seznat, jaký je její „zvláštní“ obsah a že historický zákono- dárce vskutku měl v úmyslu takový zvláštní režim procesní i hmotněprávní úpravy pře- chodu nároku zavést. Z $ 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. však nelze seznat nic, neboť je jak v rovině procesní, tak v rovině stanovení zvláštního hmotněprávního pravidla zcela kusá. Z ní ani z obdobných ustanovení star- ších „odškodňovacích“ zákonů ($ 3 odst. 2 zá- kona č. 217/1994 Sb. a $ 6 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb.) naopak nevyplývá, že obsah pojmu „dědic“ pro účely těchto zákonů má být jakkoli odlišný od obsahu tohoto pojmu v úpravě obecné (zejm. např. z ničeho neply- ne, jak míní oba vrchní soudy, že „dědicem“ ve smyslu „odškodňovacích“ zákonů není ten dědic, na něhož má nárok přejít dle dědické dohody). Aby bylo lze takto razantní odklon od obecné úpravy ve zvláštní úpravě nalézt, musela by obsahovat podstatně konkrétnější úpravu, z níž by muselo být dostatečně zřej- mé, že a jak se zákonodárce od úpravy obec- 824 né odchýlil. Úvahy o tom, že právě takový snad byl úmysl historického zákonodárce, lze jen obtížně podepřít konkrétními fakty z do- by přijímání příslušné zákonné úpravy. Důvo- dové zprávy k „odškodňovacím“ zákonům se otázkou přechodu nároku vůbec nezabývají (vyjma důvodové zprávy k návrhu zákona vy- hlášeného posléze pod č. 39/2000 Sb., jež však v daném ohledu není relevantní, neboť znění $ 6 odst. 2 tohoto zákona bylo v průbě- hu projednávání návrhu změněno na základě stanoviska vlády, jež doporučilo jeho zpřes- nění tak, že schválené znění textově plně od- povídá předobrazu v zákoně č. 217/1994 Sb. - vláda zákonodárnému sboru doporučila se právě tímto starším zákonem inspirovat), a tím spíše neobsahují detailní popis jakých- koli zvláštních pravidel odlišných od obecné občanskoprávní úpravy dědění (pro zákon č. 217/1994 Sb. viz text důvodové zprávy ze dne 24. 8. 1994 k vládnímu návrhu tohoto zákona, ASPI, sekce Literatura, stav ASPI k 1. 4. 2010; pro zákon č. 39/2000 Sb. viz http;//www.psp.cz, ja- kož i stanovisko vlády na http://racek.vlada.cz; stav všech webových stránek k 4. 5. 2010). Ani ze záznamů debat v zákonodárném sboru při projednávání uvedených zákonů nelze ta- kový zvláštní záměr historického zákonodár- ce vysledovat, neboť tyto debaty se zaměřovaly na jiné otázky než na podrobnosti přechodu nároku v případě úmrtí oprávněné osoby (viz elektronické verze stenozáznamů o pro- jednávání těchto návrhů zákonů, tj. sněmov- ních tisků 1148/1. volební období 1992-1996, 251/III. volební období 1998-2002 a 859/III. volební období 1998-2002, na www.psp.cz, stav webových stránek k 4. 5. 2010). [36] Judikatura vrchních soudů tak ve své podstatě vytvořila zvláštní pravidla o přecho- du nároku ze zákonných ustanovení, která nic, co by byť jen rámcově obsah takových zvláštních pravidel naznačovalo, neobsahují. Argument, že taková byla vůle historického zákonodárce, není, jak shora vyloženo, pře- svědčivý a ani argumenty teleologické nejsou natolik silné, aby prosazení zvláštního pravi- dla nevyjádřeného v textu zákona ospravedl- ňovaly. Rychlost a hospodárnost řízení jsou jistě hodnotami významnými, proti nim však stojí hodnoty v daném případě významnější, a sice respekt k jednotným a uceleným pra- vidlům dědického práva, odrážejícím v přípa- dě zákonné dědické posloupnosti obecně uznávané zásady, a k vůli oprávněné osoby ja- ko zůstavitele a dědiců jako těch, kteří mají mít možnost své vztahy upravit dohodou, jež se může vztahovat i na nárok podle zákona č. 261/2001 Sb. : [37] Důvodem k zachování dosavadního výkladu $ 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., resp. obdobných ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. a 39/2000 Sb., zastávaného vrchními soudy a přejatého i Nejvyšším správním soudem, nemůže být v daném případě ani prostý fakt, že takový výklad byl delší dobu aplikován a že si na něj právní praxe zvykla. Argument poža- davkem právní jistoty, a tedy tím, že stálá apli- kační praxe je či může být hodnotou sama o sobě, jistě má svoji váhu. Stabilní aplikační praxe zajišťuje dostatečnou předvídatelnost právní regulace, snižuje transakční náklady účastníků právních vztahů a umožňuje lepší plánování jejich jednání. Proto obvykle platí, že čím déle byl určitý výklad zákona apliko- ván, tím silnější musí být důvody pro změnu takové aplikační praxe, neboť tím více je změ- nou dotčena právní jistota. Soudy jsou však povolány k tomu, aby nalézaly právo, tj. hle- daly a nacházely pomocí právní argumentace jeho „správný“ obsah, přičemž - systémově vzato - v úvahu se nabízející interpretační al- ternativy musí být vždy možno seřadit podle míry jejich přesvědčivosti a pouze jedna jedi- ná může být shledána za daných okolností nejpřesvědčivější. Změna judikatury je proto namístě vždy, dospěje-li soud k závěru, že do- sud aplikovaná interpretační alternativa není správná, tj. že je z dobrých důvodů méně pře- svědčivá než jiné nabízející se interpretace, a že i při zohlednění hodnoty, kterou za da- ných okolností i se zohledněním délky dosa- vadní aplikační praxe, od níž se má ustoupit, představují právní jistota a s ní spojený zájem na stabilitě právních (a tedy společenských) vztahů, nelze dosavadní interpretaci přesvěd- čivě hájit. Přesně k takové situaci došlo v pro- jednávané věci - dosud aplikovaná interpre- tační alternativa rozhodné právní otázky je ve srovnání s jinou, k níž se rozšířený senát při- klonil, natolik nepřesvědčivá a vykazuje nato- lik výrazné slabiny při pokusech ji argumen- tačně obhájit (viz výklad shora podaný), že se jí nelze držet ani s přihlédnutím k hledisku právní jistoty. Navíc nelze přehlédnout, že zá- věry nyní vyslovené, zejména ty o vztahu obecné a zvláštní právní úpravy, mají obec- nější význam, využitelný i pro jiné obdobné případy. [38] Nejvyšší správní soud shrnuje, že pra- vidla českého dědického práva - jakkoli míra privátní autonomie (např. rozsah testamen- tární svobody) je v něm stále ještě omezena a poznamenána negativním ideologickým vztahem komunistického práva k vlastnictví a dědění majetku - vycházejí z priority dědě- ní ze závěti a subsidiarity uplatnění zákonné dědické posloupnosti; dědické skupiny a v rámci nich případné dědické podíly u zá- konné dědické posloupnosti přitom zásadně vycházejí z míry blízkosti příbuzenství mezi zůstavitelem a konkrétním dědicem. Uvede- ná pravidla vycházejí z toho, že dědění je klí- čovým rodinněprávním a majetkověprávním institutem s ústavní dimenzí sloužícím k za- chování podstaty majetku mezi generacemi a přispívajícím k vytváření společenského blahobytu tím, že umožní zůstaviteli předat následujícím generacím jím nabyté majetko- vé hodnoty. Zákonná úprava tedy musí uve- dená pravidla respektovat, anebo je ve zvlášt- ních případech nahradit dostatečně určitě a jednoznačně formulovanými pravidly spe- ciálními. Nelze-li v konkrétním případě záko- na č. 261/2001 Sb. taková zvláštní pravidla vy- sledovat, je nutno dospět k závěru, že odkaz na „dědice“ neznamená nic jiného než odkaz na komplexní pravidla dědického práva, včetně pravidla o prioritě dědění ze závěti před děděním ze zákona, o podmínkách vy- dědění a ustanovení o nepominutelných dě- dicích a včetně pravidel o tom, že za určitých okolností se výše podílů jednotlivých dědiců liší s ohledem na režim dědické posloupnosti (tj. že se uplatní pravidlo zakotvené v $ 473 odst. 2 o. z., podle něhož „[n]edědďí-lí některé dítě, nabývají jeho děďického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí aní tyto dětí 825 2112 nebo některé z nich, dědí stejným dílem je- jich potomci“). III. 3. Procesní režim přechodu nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. [39] Z výše uvedeného vyplývá, že opráv- něnou osobou včas uplatněný nárok podle zákona č. 261/2001 Sb., který je předmětem přechodu v důsledku smrti oprávněné osoby, je nutno považovat za majetkovou hodnotu, jež je předmětem dědictví. Smrtí oprávněné osoby nabývá tento nárok testamentární či zákonný dědic (dědicové) oprávněné osoby (S 460 občanského zákoníku), přičemž to, kdo je takovou osobou (osobami), se určí po- dle pravidel dědického práva. V procedurální rovině je proto nezbytné rozlišovat mezi pra- vomocí stěžovatelky (deklaratorně) posuzo- vat splnění podmínek pro přiznání nároku, určovat výši jednorázové peněžní částky k vy- placení a to, kdo je oprávněnou osobou, na straně jedné a mezi pravomocí soudu a notá- ře projednat dědictví a v rámci něho určit, kdo je dědicem nároku, na straně druhé. [40] Předběžnou otázkou doktrína správ- ního práva procesního i jiných odvětví pro- cesního práva rozumí takovou otázku, jejíž řešení nepřísluší orgánu, který ve věci rozho- duje, ale o které si dotyčný orgán musí ne- zbytně učinit úsudek, aby mohl ve věci vydat rozhodnutí; je na dotyčném orgánu a přísluš- né procesní úpravě, zda o předběžné otázce resp. musí dát podnět jinému orgánu k její- mu vyřešení a vyčká, až bude jiným orgánem vyřešena (srov. k tomu podobně ke správní- mu řádu z roku 1967 např. Vopálka, V.; Ši- můnková, V.; Šolín, M. Správní řád. Komen- tář. 1. vyd. C. H. Beck : Praha, 1999, s. 103; k správnímu řádu z roku 2004 pak Vedral, J. Správní řád. Komentář. Bova Polygon : Pra- ha, 2006, s. 356-357). Otázka, kdo je dědi- cem nároku, by tedy pro stěžovatelku ve správním řízení mohla být předběžnou otáz- kou ve smyslu $ 57 správního řádu z roku 2004 (příp. za podmínek $ 179 odst. 1 téhož zákona ve smyslu $ 40 správního řádu z roku 1967), neboť vyřešení této otázky je nezbytné pro rozhodnutí o nároku - bez určení, které osobě nárok připadá (samozřejmě za předpo- 826 kladu, že jde o nárok oprávněný), nemá roz- hodnutí o něm smysl, neboť by nebylo stano- veno, která konkrétní osoba pocítí přiznáním nároku na výplatu jednorázové peněžní část- ky a/nebo její výplatou příznivé důsledky ve své majetkové sféře. [41] Dozvíli se tedy stěžovatelka, že opráv- něná osoba, která uplatnila nárok podle záko- na č. 261/2001 Sb., přičemž o tomto nároku ještě nebylo rozhodnuto nebo sice rozhod- nuto bylo, ale nedošlo k výplatě na jeho zá- kladě přiznané jednorázové peněžní částky, zemřela, zjistí stěžovatelka u dědického sou- du oprávněné osoby [$ 9 odst. 1, $ 88 písm. j) o. s. ř.], zda již proběhlo podle $ 175a odst. 1 o. s. ř. dědické řízení; v případě, že neprobí- há, dá k jeho zahájení podnět podle $ 57 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004 (resp. podle $ 40 odst. 1, části věty za středníkem, 2. alt., správního řádu z roku 1967). Dědické- mu soudu (notáři) stěžovatelka rovněž sdělí informace o dosavadním stavu správního ří- zení o nároku, zejména o výši přiznané jed- norázové peněžní částky či o její uplatňované nebo pravděpodobné výši, nebyla-li zatím přiznána, a vždy přeruší správní řízení [$ 64 odst. 1 písm. c) 1. alt. nebo 2. alt. bodu 1. správního řádu z roku 2004; příp. $ 29 odst. 1 správního řádu z roku 1967 - v řízení podle starého správního řádu stěžovatelka nejprve vyčká zahájení dědického řízení, nebylo-li do- sud zahájeno|. [42] Stěžovatelka však nemá v řízení o ná- roku podle zákona č. 261/2001 Sb. pravomoc rozhodnout, kdo je dědicem oprávněné oso- by, a přerušit řízení musí, neboť ačkoli by ji $ 64 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004 v tomto ohledu zmocňoval k úvaze, zda tak učinit, anebo nikoli, nedostatek pravomo- ci k rozhodnutí jí jinou možnost než přerušit řízení do vyřešení otázky, kdo je dědicem ná- roku, nedává. [43] Poté, co dědický soud rozhodne o dědictví a v rámci něho o tom, komu z dě- diců nárok podle zákona č. 261/2001 Sb. při- padá (dlužno mimo jiné poznamenat, jak již shora naznačeno, že nic nebrání tomu, aby uplatněný nárok byl předmětem dědické do- hody), stěžovatelka (či jiný příslušný orgán ve smyslu $ 6 zákona č. 261/2001 Sb.) v závis- losti na výsledcích dědického řízení pokraču- je ve správním řízení s příslušným dědicem či dědici, zdědilo-li nárok vícero dědiců spo- lečně. Stěžovatelka je ve správním řízení v dalším vázána rozhodnutím dědického sou- du o tom, komu z dědiců uplatněný nárok připadá (tj. je i vázána případně rozhodnutím o tom, v jakých podílech dědicové nárok na- bývají, je-li jich více), a pokud uplatněný ná- rok přizná, musí to zohlednit ve výroku při určení, která osoba obdrží jakou část přizna- né jednorázové peněžní částky. [44] Dědickým řízením zcela nedotčena však zůstává pravomoc stěžovatelky či jiného příslušného orgánu posoudit splnění podmí- nek pro přiznání nároku a pro určení výše jednorázové peněžní částky, čítaje v to samo- zřejmě i posouzení všech rozhodných skut- kových okolností a provedení potřebných dů- kazů. Nedotčena je rovněž pravomoc tohoto orgánu stanovit, které osobě či kterým oso- bám připadne jednorázová peněžní částka, respektive její konkrétní část, ovšem zde se musí pohybovat, jak výše uvedeno, v mezích rozhodnutí vydaného v dědickém řízení, od něhož se nesmí obsahově odchýlit, neboť jím je řešena předběžná otázka, jejímž řešením je orgán ve smyslu $ 57 odst. 3 správního řádu z roku 2004 (resp. $ 40 odst. 1 části věty před středníkem správního řádu z roku 1967) vá- zán. Odchylka od obsahu rozhodnutí v dědic- kém řízení je porušením výše uvedených ustanovení o řešení předběžné otázky, a tedy nezákonností rozhodnutí správního orgánu ve smyslu $ 78 odst. 1 s. ř. s. [45] Důsledky úmrtí oprávněné osoby v průběhu řízení před stěžovatelkou či jiným příslušným orgánem se projeví různě v zá- vislosti na tom, v jaké fázi řízení k němu došlo. [46] Řízení podle zákona č. 261/2001 Sb. je v režimu nového správního řádu řízením o žádosti ve smyslu $ 44 odst. 1 či $ 27 odst. 1 správního řádu z roku 2004, neboť „návrh oprávněné osoby“ podle $ 7 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. má povahu návrhu, kterým se zahajuje řízení, jak o něm hovoří $ 44 odst. 1 správního řádu z roku 2004. Pokud oprávně- ná osoba včas uplatní nárok, tj. odešle podání tak, že toto dojde do sféry orgánu příslušné- ho k vydání rozhodnutí ve lhůtě podle $ 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. a zároveň před- tím, než ona sama zemře, uplatní se $ 7 odst. 2 téhož zákona tak, že orgán příslušný k vydání rozhodnutí vyčká, až se v rámci dědického řízení vyřeší otázka hmotněprávního nástup- nictví ve vztahu k uplatněnému nároku. Hmotněprávní nástupce oprávněné osoby je totiž zároveň i jejím nástupcem procesním, neboť přechodem hmotněprávního nároku se stal „žadatelem“ ve smyslu $ 27 odst. 1 správního řádu z roku 2004 (příp. účastní- kem ve smyslu $ 14 odst. 1 správního řádu z roku 1967, neboť nyní je to právní nástupce oprávněné osoby, kterému svědčí původně její nárok a který je tedy tím, o jehož právech má být v řízení jednáno). Připouští-li zákon č. 261/2001 Sb. přechod nároku na dědice, zároveň tím vylučuje zastavení správního ří- zení o žádosti podle $ 66 odst. 1 písm. f) správního řádu z roku 2004 kvůli tomu, že ža- datel zemřel, neboť v řízení mohou s ohle- dem na povahu práva, které je jeho předmě- tem, pokračovat jeho právní nástupci. Podle správního řádu z roku 1967 s ohledem na dik- ci jeho $ 30 zastavení řízení kvůli úmrtí oprávněné osoby vůbec nepřipadá v úvahu, leda by její dědic jako nový účastník řízení vzal návrh na jeho zahájení zpět. 4 xe [47] Přerušení řízení do doby vyjasnění, kdo z dědiců nabyl nárok oprávněné osoby podle zákona č. 261/2001 Sb., je nanejvýš žá- doucí i proto, aby hmotněprávní, a tedy i pro- cesní nástupce oprávněné osoby mohl v říze- ní účinně uplatňovat svá práva, zejména podle stavu dokazování navrhovat další důka- zy k prokázání oprávněnosti nároku a skuteč- ností rozhodných pro jeho výši. K tomu, aby v době přerušení řízení nebyly zmařeny mož- nosti získat rozhodné důkazy proto, že někte- ré věci nesnesou odkladu (např. by mohla vy- vstat potřeba ohledně chování -oprávněné osoby v době II. světové války vyslechnout svědky pamětníky, kteří by mohli vzhledem ke svému věku před pokračováním v řízení zemřít), pak slouží oprávnění správního or- gánu i v době přerušení řízení konat úkony 827 2112 podle $ 137 odst. 1, resp. $ 138 správního řá- du z roku 2004, tj. např. zajistit důkaz výsle- chem svědka. Per analogiam je takový po- stup možný i podle správního řádu z roku 1967, který uvedenou výslovnou úpravu ne- má, což nutno vzhledem k tomu, že zajištění důkazu může mít často fatální význam pro vý- sledek řízení, považovat za zákonodárcem ne- zamýšlenou mezeru v procesním předpisu, kterou lze řešit analogií. Správní orgán si jako předběžnou otázku v takovém případě posou- dí, kdo jsou pravděpodobní dědici oprávněné osoby, a s nimi bude jednat jako s „kvazt- účastníky“ ve smyslu $ 138 odst. 3 správního řádu z roku 2004. [48] Orgán příslušný k vydání rozhodnu- tí tedy vyčká výsledků dědického řízení (předtím poskytne dědickému soudu a notá- ři příslušnou součinnost) a poté podle toho, zda je dědiců, na které přešel nárok podle zá- kona č. 261/2001 Sb., více, anebo je jím jen jedna osoba, jedná jako s účastníky řízení se všemi takovýmito dědici či s takovýmto dědi- cem. Tomu, jaký je okruh účastníků řízení a ja- ké jsou dědické podíly jednotlivých dědiců ve vztahu k nároku, pak orgán přizpůsobí i výrok rozhodnutí, v němž určí, který z účastníků ob- . drží jakou část jednorázové peněžní částky. [49] Dojde-li k úmrtí oprávněné osoby až poté, kdy již bylo rozhodnuto, avšak rozhod- nutí ještě nenabylo právní moci, neboť orgán příslušný k vydání rozhodnutí již nestačil roz- hodnutí doručit oprávněné osobě, je opět nejprve namístě, aby si orgán příslušný k vy- dání rozhodnutí postavil najisto, kdo je dědi- cem oprávněné osoby. Vydané rozhodnutí se v důsledku úmrtí oprávněné osoby nestává nezákonným a tím méně nicotným, pouze je- ho účinky mohou nastat až nabytím právní moci, a tedy doručením dědicům oprávněné osoby, kteří se stávají účastníky správního ří- zení, byť již jen jeho závěrečné fáze (jde s ohledem na $ 7 odst. 5 zákona č. 261/2001 Sb. o správní řízení toliko jednoinstanční). Na vydaném rozhodnutí není třeba jen kvůli úmrtí oprávněné osoby cokoli měnit, neboť vyložitelné je ono samo ve spojení s rozhod- nutím v dědickém řízení určujícím, na kterou osobu (které osoby) právo jím přiznané pře- 828 2 MZ4 šlo, a případně z jaké části na kterou z vícero osob. Ostatně i případné exekuční vymáhání přiznané jednorázové peněžní částky na čes- kém státu by mohlo být úspěšné pouze tehdy, doložilHi by dědic oprávněné osoby přede- psaným způsobem (v daném případě tedy usnesením soudu o dědictví), že a v jakém rozsahu na něj právo na tuto částku z opráv- něné osoby přešlo (viz $ 256 odst.1a20.s.ř, který stanoví, že „[p]roti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a pro- vést výkon rozhodnutí, jen jestliže je proká- záno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí“ a že „[p]lřechod povinnosti ne- bo práva lze prokázat jen listínou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo no- tářem, [..] pokud nevyplývá přímo z právní- ho předpisu“). [50] Konečně pokud oprávněná osoba zemřela poté, co jí bylo rozhodnutí o přizná- ní jednorázové peněžní částky doručeno a nabylo právní moci, avšak předtím, než byla částka vyplacena, nabývají dědici oprávněné osoby nárok na výplatu této částky. Orgán příslušný k vydání rozhodnutí tedy vyčká vý- sledků dědického řízení a podle nich vyplatí příslušnému dědici či dědicům uvedenou částku či její jednotlivé podíly. Pro exekuční vymáhání platí totéž co v případě, že rozhod- nutí bylo vydáno ještě za života oprávněné osoby a nabylo právní moci teprve po její smrti (viz výše). : [51] Existence uplatněného nároku po- dle zákona č. 261/2001 Sb. zpravidla vylučuje, že by dědictví mělo nepatrnou hodnotu, a proto zásadně bude vždy třeba jej v rámci dědictví projednat a zásadně nebude důvodu k zastavení dědického řízení podle $ 175h odst. 1 či 2 o. s. ř. V případě, že by se z nejrůz- nějších důvodů dědický soud o existenci uplat- něného nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. nedozvěděl před rozhodnutím o dědictví, je to v závislosti na okamžiku, kdy se o takovém nároku dědický soud dodatečně dozvěděl, důvod k postupu podle $ 1750 odst. 2 či po- dle $ 175x o. s. ř. Podnět k takovému postupu dědického soudu dá stěžovatelka nebo jiný orgán příslušný k vydání rozhodnutí podle zákona č. 261/2001 Sb. postupem podle $ 57 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004, resp. podle $ 40 odst. 1 části věty za střední- kem 2. alt. správního řádu z roku 1967 (viz vý- še v tomto rozsudku ke koordinaci postupu uvedených správních orgánů s postupem dě- dického soudu). ex [52] Rozšířený senát shrnuje, že rozhod- nou právní otázku posoudil v zásadě shodně jako krajský soud, který se v daném případě z racionálních a o závažné argumenty opře- ných důvodů vědomě postavil proti dřívějším právním závěrům Nejvyššího správního sou- du a vyjádřením vlastního odlišného právní- ho názoru přispěl k obratu v jeho judikatuře. 2113 Sociální zabezpečení: trvalé bydliště; souhlas s přesídlením k čl. 7 Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických repub- lik o sociálním zabezpečení (č. 116/1960 Sb.) (v textu též „Dohoda“)*» Existenci trvalého bydliště na území České republiky pro účely Dohody mezi Československou republikou a SSSR o sociálním zabezpečení (č. 116/1960 Sb.) nutno dovozovat z osobní a pracovní situace, z důvodů délky a stability pobytu na území České republiky. Přesídlení ve smyslu čl. 7 této dohody znamená přenesení centra veškerých životních poměrů z jednoho smluvního státu do druhého, s úmyslem za- ložit ve druhém smluvním státě trvalé bydliště. Souhlas s přesídlením podle čl. If pro- tokolu k citované dohodě je ze strany České republiky dán dnem, kdy byl příslušným orgánem přesídlivšímu důchodci - občanu Ruské federace - povolen trvalý pobyt na území České republiky podle předpisů o pobytu cizinců na území České republiky.
Jaroslava Š. proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku, o kasační stížnosti žalované.