č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb.“ Úkon krajského úřadu, kterým byl přezkoumán ($ 77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) posudek lékaře závodní preventivní péče o zdravotní způsobi- losti k práci pro účely $ 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ne- ní rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Takový úkon je podle $ 70 písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu.
č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb.“ Úkon krajského úřadu, kterým byl přezkoumán ($ 77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) posudek lékaře závodní preventivní péče o zdravotní způsobi- losti k práci pro účely $ 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ne- ní rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Takový úkon je podle $ 70 písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu.
Vymezení rozhodujících otázek pro posouzení věci C...) Rozšířený senát musí nejdříve posou- dit, zda lékařský posudek o způsobilosti k práci podaný v rámci pracovněprávních vztahů zařízením závodní preventivní péče představuje rozhodnutí (úkon, kterým jsou konstituovány či deklarovány práva a povin- nosti veřejnoprávní povahy, a to žalobce či osoby zúčastněné na řízení) vydané správ- ním orgánem (v posuzované věci přichází do 443 1554 úvahy pouze právnická či fyzická osoba - zdravotnické zařízení - jemuž bylo svěřeno rozhodování o takovýchto právech a povin- nostech zaměstnance či zaměstnavatele), ne- boť jen pro tento případ je dána legitimace podle $ 65 odst. 1 ve vztahu k $4odst.1a$2 s. ř. s., popřípadě podle $ 65 odst. 2 s. ř. s. Po- dle $ 65 odst. 1 s. ř. s. jen ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v dů- sledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se za- kládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnu- tí“), může se žalobou domáhat zrušení tako- vého rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanovtli tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle $ 2 s. ř. s. soudy ve správ- ním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzic- kou nebo právnickou osobou nebo jiným or- gánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnic- kých osob v oblasti veřejné správy - dále jen „správní orgány“ [$ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Bude-li odpověď na takto položenou otáz- ku negativní, přichází nutnost aplikovat výlu- ku podle $ 70 písm. a) s. ř. s., stanovící, že ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony, které nejsou rozhodnutími, a žaloba proti nim směřující musí být odmítnuta podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je přirozené, že je-li oprávněný závěr o tom, že se nejedná o tako- vé „rozhodnutí“, pak ze shora uvedené defini- ce plyne, že nemůže docházet k zásahu do zá- kladních práv a svobod [podle článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), kdo tvrdí, že byl na svých prá- vech zkrácen rozhodnutím orgánů veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkou- mal zákonnost takového rozhodnutí, nesta- noví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhod- nutí týkajících se základních práv a svobod 444 podle Listiny]. V projednávané věci pak při- cházejí v úvahu práva zakotvená v čl. 26 a 31 Listiny (podle článku 26 odst. 1 Listiny každý má právo na svobodnou volbu povolání a pří- pravu k němu, jakož i právo podnikat a pro- vozovat jinou hospodářskou činnost, podle článku 26 odst. 2 Listiny zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých po- volání nebo činností. Podle čl. 31 odst. 1 Listi- ny má každý právo na ochranu zdraví. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno se práv uvede- ných mj. v čl. 26 a 31 domáhat pouze v mezích zákonů, která tato ustanovení provádějí). Pokud by odpověď na takto položenou otázku byla pozitivní, pak teprve je nutno zkoumat, zda rozhodnutí založené výlučně na posouzení zdravotní stavu má implikace uvedené v $ 70 písm. d) s. ř. s. (zda znamená právní překážku výkonu povolání, zaměstná- ní nebo podnikatelské činnosti, popřípadě ji- né hospodářské činnosti), a mělo by tedy podléhat přezkumu ve správním soudnictví [podle $ 70 písm. d) s. ř. s. ze soudního pře- zkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na po- souzení zdravotního stavu osob nebo tech- nického stavu věcí, pokud sama o sobě ne- znamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvlášt- ní zákon jinak]. Charakter lékařských posudků obec- ně a jejich právní povaha Význam slova „posudek“ z hlediska lexi- kálního lze ozřejmit například pohledem do Slovníku spisovné češtiny (Akademia, Praha 2005, 4. vydání), podle něhož posudkem nut- no rozumět „odborné posouzení“ Nutno tedy přijmout představu, že jde o postup či proces odborného hodnocení; máme-li se zaobírat posudky lékařskými, pak nepochybně půjde o hodnocení medicínských kritérií, která buď přímo spočívají, jsou odvozena nebo alespoň úzce souvisejí se zdravotním stavem posuzo- vané osoby. Za pomoci dalších kritérií pak může být hodnocen dopad zdravotního stavu do některých specifických důsledků. Tato lé- kařská činnost se označuje obvykle jako čin- nost posudková nebo lékařské expertizy. Právní teorie rozvíjená na našem území se náhledům na povahu posudků nevyhýbala; vždy však uvažovala o vydání posudku vyko- navatelem veřejné správy (tato okolnost je pro následně vyvozované závěry značně vý- znamná). Podle názoru prof. Jiřího Hoetzela (in: Československé správní právo, část všeo- becná, Melantrich, Praha 1937, str. 271) „Úřední rozhodnutí .. jest dobře odlišiti od pouhého dobrého zdání, tedy projevů veřej- ných orgánů, kde bychom nehledali spor- ných otázek nebo právní relevance..“, při- čemž se připouštělo, že „mohou existovali posudky závazné“ Vždy však bylo uznáváno, že rozlišovat a hodnotit posudky, vyjádření a stanoviska jen podle jejich názvů (formální- ho projevu) není možné. V každém případě nutno uvážit jejich obsah, určení a důvod (srov. kupř. Dr. B. Voženílek, CSc.: Posudky, vyjádření a stanoviska ve státní správě, Správní právo 4/1978, str. 197). V posledně citovaném rozboru se poukazuje na starší li- terární prameny, v nichž úkony typu posud- ků byly označovány termínem „dobrozdání“ (z něm. Gutachten) - Pražák řadil dobrozdá- ní mezi správní úkony, jež „postrádají závaz- nosti jsouce určena tolika k informaci úřa- dů jiných“ - srov. J. Pražák, Rakouské právo správní, část první, 1905, str. 109. Posudky povětšinou mají povahu odborné lékařské ra- dy (doporučení), popřípadě jsou podkladem pro rozhodnutí jiných orgánů či subjektů k tomu povolaných. Již v názorech projeve- ných před desítkami let (srov. kupř. dr. A. Spá- lenka: Posudky vydávané zdravotnickými orgány, zejména orgány hygienické služby, in: Správní právo 1/1974, str. 25) se dovozuje, že jen „velmi zřídka by mohl vydaný posu- dek přímo zakládat právní vztah účastníků nebo změnu tohoto vztahu“ (ačkoli řízení může býti řízením správním), „ale nevyúsťu- je v rozhodnutí (správní akt), nýbrž je jen správní činností ve smyslu S 3 odst. 5 správ- ního řádu“. Konečně teorie správního práva (srov. Hendrych, D., a kol.: Správní právo. Obecná část. 4. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 126) upozorňuje na existenci posudků ja- ko prezentace odborného názoru, na rozdíl od názoru vykonavatele veřejného správy, jenž je pro jiného vykonavatele veřejné sprá- vy závazný. Právní povahu různých úkonů V posudkové činnosti nutno tedy posuzovat podle jejich obsahu a účelu, přičemž na věc lze nahlížet takto: a) Lékařský výrok obsahuje určité odbor- né zjištění, zejména konstatování určitého stavu významného z medicínského hlediska. Je-li vydáván písemně, je označován zpravidla jako lékařské osvědčení ($ 21 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu), popř. lé- kařské potvrzení nebo vysvědčení. Jde tu v podstatě o odbornou informaci o zjiště- ných skutečnostech. b) V jiných případech obsahuje výrok lé- kaře zároveň určitý soud, který se týká zdra- votních poměrů; jde tu tedy o lékařskou radu, kterou se má (v některých případech i musí) pacient řídit ve vlastním zájmu nebo v zájmu společnosti. Zde lze mluvit o lékařském dopo- ručení nebo o lékařském posudku. C) Jak lékařská osvědčení, tak i lékařské posudky se mohou v určitých případech stát právně významnými skutečnostmi. V těchto případech nabývá lékařský výrok novou kvali- tu - stává se zároveň správním úkonem (ak- tem správy), jinak řečeno, jde o úřední postup, popřípadě o rozhodnutí. Jde tu především o otázku, kdy mají tato osvědčení a posudky vykonavatelů veřejné správy charakter od- borného podkladu pro jiný orgán nebo sub- jekt, jenž na jejich základě vyvozuje právní důsledky, zakládající, měnící, popř. rušící prá- va občanů nebo organizací, kdy jde o dobroz- dání lékaře k určité medicínsky relevantní otázce a kdy jsou tyto úkony správním aktem (vydaným správním orgánem), jímž se přímo zasahuje do práva kohokoliv. d) V některých případech stanoví zdravot- nické zákonodárství výslovně, že výrok lékaře obsahující určitý posudkový závěr je zároveň rozhodnutím o právu nebo povinnostech fy- zických a právnických osob (např. závazný pokyn orgánu ochrany veřejného zdraví, jímž se konstatuje sociálně medicínská nutnost a zároveň ukládá povinnost odstranit hygie- nické závady). Pro posouzení předložené věci je tedy nutno vyhodnotit, jakou povahu má posudek 445 1554 podaný zařízením závodní preventivní péče v rámci pracovněprávních vztahů, tedy posu- dek vztahující se ke způsobilosti k práci za okolností vymezených souborem ustanovení pracovněprávních předpisů. Charakter posudku zařízení závodní preventivní péče pro účely $ 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, pokud konsta- tuje ztrátu způsobilosti dlouhodobě ko- nat dosavadní práci Z pracovněprávních předpisů a předpisů upravujících péči o zdraví účinných v době vydání napadeného úkonu žalovaného plyne, že povinnost chránit zdraví při práci je záko- nem (zákoník práce) uložena zaměstnavateli (jako výraz ústavně garantovaného práva kaž- dého na ochranu zdraví). Z relevantních usta- novení Nejvyšší správní soud uvádí přede- vším: podle $ 132 odst. 1 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 274/2003 Sb., s účin- ností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce) je zaměst- navatel povinen zajistit bezpečnost a ochra- nu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. Podle $ 133 odst. 1 písm. a) je zaměstnavatel povi- nen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti, podle písm. b) informovat zaměstnance o tom, do ja- ké kategorie byla jím vykonávaná práce zařa- zena. Podle $ 28 zákoníku práce je zaměstna- vatel před uzavřením pracovní smlouvy povinen seznámit zaměstnance s právy a po- vinnostmi, které pro něho z pracovní smlou- vy vyplynuly, a s pracovními a mzdovými pod- mínkami, za nichž má práci konat. Podle $ 133 odst. 1 písm. d) má zaměstnavatel povinnost sdělit zaměstnancům, které zdravotnické zaří- zení jim poskytuje závodní preventivní péči. Podle $ 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je zaměstnavatel povinen převést zaměstnan- ce na jinou práci, pozbyhli zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgá- nu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. 446 Podle $ 46 zákoníku práce [odst. 1 písm. d)] může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, pozbylHi zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní sprá- vy nebo sociálního zabezpečení dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci stanovilo v rozhodné době zejména nařízení vlády č. 178/2001 Sb. a další řada podzákonných právních norem vydaných k provedení zákoníku práce regulujících po- žadavky na ochranu zdraví při určitých čin- nostech či na určitých pracovištích. Podle $ 40 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění před novelou prove- denou zákonem č. 130/2003 Sb.), jsou orga- nizace (podnikající fyzické osoby a právnické osoby) povinny zajistit pro své zaměstnance závodní preventivní péči; podle $ 9 odst. 2 ci- tovaného zákona platí, že možnost volby léka- ře a zdravotnického zařízení se netýká závod- ní preventivní péče. Závodní preventivní péče je součástí léčebně preventivní péče ($ 17 citovaného zákona). Podle $ 18a citova- ného zákona závodní preventivní péče zabez- pečuje ve spolupráci se zaměstnavatelem prevenci včetně ochrany zdraví zaměstnanců před nemocemi z povolání a jinými poškoze- ními zdraví z práce a prevenci úrazů. Ustano- vení $ 35a citovaného zákona stanoví, že zaří- zení závodní preventivní péče provádějí odbornou poradní činnost v otázkách ochra- ny a podpory zdraví a sociální pohody za- městnanců, pravidelně kontrolují pracoviště podniků, zjišťují vlivy práce a pracovních podmínek na člověka při práci, vykonávají preventivní lékařské prohlídky zaměstnanců X2 MX (a vykonávají ještě některé další činnosti). Podle $ 35 zákona č. 48/1997 Sb., o veřej- ném zdravotním pojištění, závodní preven- tivní péče zabezpečuje ve spolupráci se za- městnavatelem prevenci včetně ochrany zdraví zaměstnanců před nemocemi z povo- lání a jinými poškozeními zdraví z práce a prevenci úrazů. xx Tato ustanovení Nejvyšší správní soud in- terpretuje takto: Ve specifických poměrech závislé práce zákonodárce ex lege ukládá zaměstnavateli povinnost neuzavřít pracovní smlouvu s ni- kým, kdo by pro výkon určitého druhu práce na určitém pracovišti mohl být zdravotně ne- způsobilý. Obdobně tato povinnost platí v průběhu existence pracovněprávního vzta- hu [$ 133 odst. 1 písm. a) zákoníku práce|. Obsahem ochrany zdraví při práci jako jednoho z nástrojů péče o zdraví zaměstnan- ců (jejímiž cíli jsou snížení nemocnosti, pro- dloužení produktivního času a zvýšení pra- covního potenciálu) jsou opatření zamezující škodám na zdraví, které lze předpokládat: zá- kladním institutem (vedle opatření k bezpeč- nosti práce) pak je závodní preventivní péče (novým zákoníkem práce označená jako pra- covnělékařská péče). Povinnost zajistit závodně preventivní pé- či pro své zaměstnance mají všichni zaměst- navatelé v souvislosti s úpravou $ 40 zákona č. 20/1966 Sb. (ve znění zákona č. 548/1991 Sb.) Cílem závodní preventivní péče ($ 18a citova- ného zákona) je zabezpečení prevence včetně ochrany zdraví před nemocemi z povolání a ji- nými poškozeními zdraví z práce a prevence úrazů. Tento cíl naplňuje zaměstnavatel v sou- činnosti se zdravotnickým zařízením. Rozsah činností, které zajišťují zdravot- nická zařízení poskytující závodní preventiv- ní péči, je vymezen v $ 35a citovaného záko- na, v souladu s Úmluvou MOP č. 161 o závodní zdravotní péči. Podle Úmluvy Me- zinárodní organizace práce č. 161 (vyhláška č. 145/1988 Sb.) o závodních zdravotních službách je rozsah pracovně lékařských slu- žeb definován v čl. 5 (zejména stanovit a vy- hodnocovat nebezpečí, která ohrožují zdraví na pracovištích, dohlížet na činitele v pracov- ním prostředí a pracovní zvyklosti, které mo- hou ovlivňovat zdraví pracovníků, poskytovat poradenství, dohlížet na zdraví pracovníků v souvislosti s prací); podle čl. 10 má být per- sonál poskytující závodní zdravotní služby pl- ně pracovně nezávislý na zaměstnavateli, pra- covnících a jejich zástupcích, se zřetelem k funkcím uvedeným v či. 5. Mezinárodní or- ganizace práce vydala rovněž Doporučení č. 171 o zdravotních službách při výkonu prá- ce, v němž např. v čl. 11 vymezuje situace, za nichž je v zájmu ochrany zdraví zaměstnanců vhodné posuzovat jejich zdravotní stav; jed- nou z takových situací je opakovaná pracovní neschopnost [odst. 1 písm. c)]. Toto doporu- čení se rovněž vyslovuje v části III. k možným způsobům organizace závodní preventivní péče, přičemž vymezuje pět možností, na pr- vém místě počítá s tím, že sám zaměstnavatel bude tuto péči organizovat. Podle Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 155 (vyhláška č. 20/1989 Sb.) o bez- pečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí je třeba (čl. 7) ve vhodných interva- lech prověřovat stav bezpečnosti a zdraví pracovníků a pracovního prostředí. Povinnosti uložené zákonem zaměstnava- teli tak může tento subjekt vykonávat jedině a pouze při využití odborníků - lékařů v obo- ru pracovního lékařství, neboť zákon ukládá i povinnosti, které bez součinnosti s odborní- kem nemůže zaměstnavatel naplnit. Zdravot- nické zařízení poskytující zaměstnavateli závod- ní preventivní péči (ale i vůči zaměstnancům a jejich zástupcům) má postavení odborného poradce (srov. kupř. řadu publikovaných sta- tí MUDr. Dany Kuklové, CSc., nyní v Centru pracovního lékařství Státního zdravotního ústavu, např. namátkově časopis Práce a mzda č. 5/2002). Tento poradce má za úkol připra- vit odborný náhled na otázky ochrany zdraví při práci, a tím přispět k rozhodování pří- mých účastníků pracovněprávních vztahů a naplňování povinností, které jim přímo ze zákona plynou. V právě citované stati je mož- no se seznámit s kritikou dosavadního vnímá- ní činnosti závodní preventivní péče jako or- gánu rozhodujícího o naplňování povinností ukládaných zaměstnavateli a někdy dokonce orgánu dozorujícího podmínky na pracovišti. Zajištění komplexu závodních zdravot- ních služeb ve smyslu Úmluvy MOP č. 161 vy- žaduje spolupráci lékařů, osob odborně způ- sobilých pro prevenci rizik bezpečnosti práce, akreditovaných a autorizovaných osob pro měření rizikových faktorů a dalších odborní- ků. Jen takový přístup umožňuje zaměstnava- teli poskytnout jistotu odborného přístupu při plnění povinností, které mu plynou ze zá- 447 1554 kona. Zajištění závodní preventivní péče tak může spočívat na existenci smlouvy 0 posky- tování závodní zdravotní péče se zdravotnic- kým zařízením, nevylučuje se ani zajištění té- to péče zaměstnáváním zdravotnických pracovníků přímo zaměstnavatelem, jenž pak bude sám provozovat zdravotnické zaří- zení podle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravot- ní péči v nestátních zdravotnických zaříze- ních. Při provozu zařízení ovšem musí být respektována odborná nezávislost zdravot- nických pracovníků na zaměstnavateli poža- dovaná čl. 10 Úmluvy MOP č. 161. Nelze přehlédnout, že v právním prostře- dí úpravy vztahů vznikajících mezi zaměstna- vateli a zařízením závodní preventivní péče stále chybí zákon o pracovnělékařské péči či vtělení této materie do zákona o zdravotní péči (či jiné normy obdobné povahy). Nic- méně o koncepčním vymezení oboru pracov- ního lékařství (srov. existenci Společnosti pracovního lékařství České lékařské společ- nosti J. E. Purkyně a její internetové stránky, včetně publikované Koncepce oboru pracov- ní lékařství) v intencích zákonné úpravy (zá- kon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a speciali- zační způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta - příloha: obory specializačního vzdělávání lékařů) není pochyb. Přes absenci dlouho očekávané normy pro závodní preventivní péči však nelze mít za to, že existuje takové právní vakuum, jež by vzbuzovalo pochyb- nosti mající ústavní rozměr. Jak shora obsáh- le rozvedeno, obsah závodní preventivní pé- če je zákonem vymezen, a to jak zákonem č. 20/1966 Sb., tak zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví - zde zejména z hlediska práce v riziku, jeho vymezení a sta- novení právních souvislostí; řada podrobnos- tí je stanovena prováděcími předpisy, a to včetně již nepochybně zastaralých směrnic Ministerstva zdravotnictví č. 49/1967 Věst. MZ, o posuzování zdravotní způsobilosti k práci — na jejich právní povaze jako právního předpi- su však ani v mezidobí nastalé zásadní spole- čensko-právní změny nic nezměnily (svědčí o tom kupř. poslední novelizace těchto směr- 448 nic provedená zákonem č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě). Důležité je to, že z těchto směrnic již nelze v současné době dovozovat originární uložení povinností, ty jsou založeny v kom- plexu shora uvedených zákonů. Jedním ze základních komponentů závod- ní preventivní péče podle shora uvedeného rozsahu je dohled nad zdravím zaměstnanců, který se vnějškově projevuje jako provádění lékařských preventivních, periodických, řa- dových, mimořádných a výstupních prohlí- dek zaměstnanců za účelem posouzení způ- sobilosti k práci v konkrétních pracovních podmínkách, a vystavování posudků o zdra- votní způsobilosti k práci. Rozsah vyšetření plyne pak z citované Směrnice, zákona o ochraně veřejného zdraví či z rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví. Základním cílem oboru pracovního lékařství přitom je prevence poškození zdraví zaměstnanců vli- vem práce, podpora zdravého životního sty- lu, případně udržení zdravotní způsobilosti k práci a dlouhodobé udržení pracovní schopnosti (srov. koncepci oboru pracovní lékařství na www.pracovni-lekarstvi.cz). Ústavně garantované právo na ochranu zdraví je tedy v pracovněprávních vztazích zajištěno prostřednictvím povinností záko- nem uložených zaměstnavateli, který rovněž nese za plnění těchto povinností odpověd- nost (orgán ochrany veřejného zdraví může sankcionovat pochybení v oblasti zajištění zá- vodní preventivní péče — srov. $ 92 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví). Nutno zdůraznit několik právních aspektů tohoto principu: jednak jde o povinnosti ply- noucí zaměstnavateli ex lege (nezaměstnávat zdravotně nezpůsobilé zaměstnance, přeřa- dit na jinou práci toho, kdo pozbyl dlouhodo- bě způsobilosti konat dosavadní práci). V konkrétním posuzovaném případě [$ 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce] právní nor- ma stanoví povinnost zaměstnavatele převést na jinou práci zaměstnance, jeli splněna hy- potéza normy (dlouhodobá ztráta zdravotní způsobilosti). Jde o konstrukci zcela obvy- klou, kdy norma objektivního práva dává 1pso iure vzniku subjektivní povinnosti; rov- něž je obvyklé, že norma stanoví podmínky, za kterých subjekt nabude povinností předví- daných zákonem. Podmínky, na které zákon váže vznik subjektivních povinností, jsou právními skutečnostmi, tedy skutečnostmi, které musí nastat, aby se někdo stal subjek- tem povinností, které jsou obecně pro skut- kovou situaci stanoveny v zákoně. Posudek zařízení (lékaře) závodní pre- ventivní péče je odborným dobrozdáním o naplnění hypotézy uvedené v citované nor- mě zákoníku práce; tento lékař svůj odborný náhled podává při znalosti pracovních pod- mínek, zdravotního rizika práce a zdravotní- ho stavu posuzované osoby. Jde ve shora uve- deném smyslu právních předpisů o závodní preventivní péči o službu poskytovanou za- městnavateli, aby ten byl s to dostát svým zá- konným povinnostem. Lékař závodní preven- tivní péče (zařízení) tedy v žádném případě nevystupuje jako osoba, které bylo zákonem svěřeno rozhodování o právech a povinnos- tech v oblasti veřejné správy. Lékař závodní preventivní péče je součástí odborného ser- visního pracoviště, které ze zákona je poví- nen zaměstnavatel zajišťovat, aby dostál svým povinnostem na úseku ochrany zdraví při práci. Orgánem moci výkonné, kterému je svěřen dozor nad zajišťováním péče o ochra- nu zdraví při práci, jsou orgány ochrany ve- řejného zdraví podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (krajské hygie- nické stanice vykonávají podle $ 82 odst. 2 cit. zákona státní zdravotní dozor nad ochra- nou zdraví při práci a nad plněním povinnos- ti zajistit závodní preventivní péči). V této souvislosti nutno vyjasnit postavení zaměstnance, jehož zdraví při práci je chráně- no (pokud jde o zaměstnavatele, je zřejmé, že posudek o ztrátě způsobilosti vykonávat dosa- vadní práci neukládá zaměstnavateli přímo žádnou povinnost, ta plyne ex lege) - přede- vším je třeba zdůraznit, že odborné vyjádření lékaře preventivní závodní péče samo o sobě vůbec neingeruje do práv a svobod zaměst- nance, je, jak shora uvedeno, pouze dobro- zdáním určeným zaměstnavateli. Ochrana zdraví je zde zprostředkována přes třetí oso- bu, která musí činit, co jí zákon přikazuje, a zaměstnanec nemůže jakkoliv účinně učinit právo na ochranu svého zdraví (které realizu- je třetí osoba) „zadatelným“ či „zcizitelným“ v tom směru, že by jeho vůle mohla jakkoli ovlivnit postup zaměstnavatele, jenž je nao- pak povinen jeho zdraví chránit i proti jeho vůli. Zákon (zákoník práce) tak činí přímou vazbu pouze mezi zaměstnavatelem a odbor- ným názorem lékaře, který si zaměstnavatel je povinen sjednat (obstarat), aniž by ovšem takovýto posudek ukládal zaměstnavateli ja- koukoli povinnost (ta plyne ze zákona, je-li naplněna hypotéza normy). Takováto kon- strukce je ovšem navýsost logická, vezmeme-li v úvahu, jakým způsobem je definována zákoníkem práce zaměstnavatelova odpověd- nost za škody na zdraví zaměstnance. Nelze připustit, aby zaměstnanec setrvával na své pracovní pozici tak dlouho, až dojde k trvalé- mu poškození zdraví v důsledku výkonu urči- té práce za určitých podmínek, které jsou předvídatelné, právě a jen z vůle zaměstnan- ce. Zaměstnanec nemá žádné ústavně garan- ťované právo, aby navždy za všech okolností mohl vykonávat práci, pro kterou uzavřel pracovní smlouvu. V této souvislosti není bez významu, jak Nejvyšší soud i Ústavní soud posuzoval do- tčení na právu podle čl. 26 Listiny na svobo- du volby povolání pod sp. zn. 2 Cdon 1130/97 a sp. zn. IIL ÚS 547/98 (Sb. n. u., svazek 14, usnesení č. 30, str. 295): „.. právo na svobod- nou volbu povolání neznamená neměnnost vykonávaného zaměstnání a zákaz jedno- stranného rozvázání pracovního poměru. Listina přiznává každému právo na svobod- nou volbu povolání, obsahem tohoto práva je však pouze oprávnění jedince rozhodnout se, v jaké oblasti lidských činností by chtěl realizovat svou pracovní schopnost, a o ta- kové povolání se ucházet, resp. získávat pří- pravu pro výkon takového povolání. Na dru- hé straně je třeba si uvědomit, že skutečnost, zda vybrané povolání bude skutečně vyko- návat, je při výkonu závislé práce výsledkem dohody s budoucím zaměstnavatelem, ij. vý- sledkem uzavření pracovní smlouvy a vzniku pracovního poměru. Článek 26 Listiny za- kotvující právo na svobodnou volbu povolá- ní v sobě nezahrnuje záruku, že by jedinec 449 1554 vybrané povolání také musel získat. Taková záruka by byla omezením práva druhé stra- ny pracovního vztahu, tj. zaměstnavatele, která má právo svobodně podnikat, což za- hrnuje i možnost vytvářet si k této činnosti potřebný pracovní kolektiv. Samozřejmě Listina poskytuje i ochranu existujícím pra- covním vztahům tím, že v čl. 26 odst. 3 větě první stanoví právo každého získávat pro- středky pro své životní potřeby prací s tím, že podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno se domá- hat tohoto práva pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Takovým zákonem je zákoník práce, který síce chrání stabilitu pracovních poměrů, nikoliv však absolutně. Pracovněprávní úprava připou- ští, že existující pracovní poměry mohou být ukončeny, vždy však jen způsobem, který je příslušným zákonem upraven. Z toho je nut- no dovodit, že výpověď z pracovního pomě- ru není a aní nemůže v žádném případě být porušením práva na svobodnou volnu povo- lání.“ V této souvislosti také Nejvyšší soud ju- dikoval (sp. zn. 2 Cdon 1130/97), že „rozhod- nulí zaměstnavatele o organizační změně je skutečností (faktickým úkonem), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví, a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pra- covněprávního vztahu. Rozhodnutím 0 or- ganizační změně se lze zabývat v řízení po- dle f 64 zákoníku práce jako jedním z předpokladů, které zákoník stanoví pro platnost výpovědi podle J 46 odst. I písm. c) zákoníku práce, a to vzhledem k okolnostem existujícím v době dání výpovědi; skuteč- nostmí, které nastanou ex post po učiněném úkonu, se zabývat nelze“. Podle názoru rozšířeného senátu zcela obdobná situace nastává v případě aplikace ust. $ 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce: dů- vodem pro změnu druhu práce jsou zdravot- ní problémy zaměstnance, relevantním práv- ním úkonem je úkon zaměstnavatele jako strany soukromoprávního vztahu, kterému zákon ukládá takto postupovat, je-li naplněna hypotéza normy, to znamená, že zde existuje naprostá obdoba výpovědi v případě organi- 450 začních změn osvětlená shora uvedenými roz- hodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Jaký konkrétní postup zvolí zaměstnava- tel v případě, že lékař zdravotně preventivní péče usoudí, že jeho zaměstnanec není již dlouhodobě způsobilý vykonávat dosavadní zaměstnání, nelze paušálně předvídat. Přede- vším musí zaměstnanci přidělit jinou práci odpovídající jeho zdravotní způsobilosti, ane- bo, nemá-li volné pracovní místo odpovídají- cí zdravotnímu stavu zaměstnance, vzniká překážka na straně zaměstnavatele podle $ 130 zákoníku práce a zaměstnanci náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Dalším důsledkem pak je případně vznik výpovědní- ho důvodu podle $ 46 odst. 1 písm. d) záko- níku práce. Pokud zaměstnavatel přidělí zaměstnanci práci, která odpovídá jeho nové- mu zdravotnímu stavu, obdrží zaměstnanec mzdu odpovídající vykonávané práci. Nárok na doplatek do průměrného výdělku by však měl jedině v případě, jestliže by jeho mzda na nové práci byla nižší v důsledku ohrožení ne- mocí z povolání, karantény, odvracení živelní události nebo kdyby jinou práci mohl vyko- návat po pracovním úrazu nebo nemoci z po- volání. V případě dlouhodobé ztráty zdravot- ní způsobilosti nastává pro zaměstnavatele možnost (nikoliv povinnost) skončit pracov- ní poměr výpovědí podle $ 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. Pokud by zaměstnavatel ne- převedl zaměstnance na jinou práci v době do 15 dnů ode dne předložení lékařského po- sudku, může zaměstnanec podle $ 54 odst. 1 zákoníku práce okamžitě zrušit pracovní po- měr ze zdravotních důvodů. Takový zaměst- nanec má nárok na náhradu mzdy ve výši prů- měrného výdělku za výpovědní dobu. Lze tedy dovodit, že posudek o zdravotní způsobilosti k práci v projednávané věci ne- byl vydán správním orgánem při rozhodová- ní o právech a povinnostech v oboru veřejné správy; jednalo se o dobrozdání smluvního partnera zaměstnavatele poskytujícího zá- vodní preventivní péči jemu i jeho zaměst- nancům o naplnění hypotézy normy $ 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnanci. Především nutno zdůraznit postavení zařízení (lékaře) zdravot- ní preventivní péče jako odborného poradce zaměstnavatele, nikoli jako vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o prá- vech a povinnostech; výklad, v němž by soud nadal služby zdravotně preventivní péče vrchnostenským charakterem, by potřel zce- la jejich smysl a účel, jak plynou ze shora po- daných zákonných norem i mezinárodního práva (smluv, jimiž je Česká republika vázá- na). Takový přístup by byl zcela poplatný dří- vějšímu nazírání na poskytování lékařské pé- če jako paternalistického aktu, včetně formálního pojetí jako „rozhodování o zdra- votním stavu“. K tomu je vhodné poukázat na změnu ustanovení $ 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Zatímco při pojetí typickém pro éru stát- ního dirigismu i v oblasti zdravotní péče bylo typické, že zákon stanovil, že lékaři rozhodují při výkonu zdravotní péče o právech a povinnos- tech občanů týkajících se jejich zdraví, po roce 1989 (srov. $ 77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb.) došlo k zásadní koncepční změně v nazírání na postavení lékaře ve vztahu k pacientovi (i zaměstnavateli) - zdravotnická zařízení vy- dávají prostřednictvím lékařů při výkonu zdravotní péče na základě posouzení zdravot ního stavu pacienta posudky. Současně je ze znění odstavce 2 téhož ustanovení čitelné, že nejde - aplikováno na posuzovanou věc - o úkon, kterým by se snad konstituovala práva či povinnosti pacienta (citovaný zákon hovoří o pacientovi, k jehož zdravotnímu sta- vu byl posudek vydán) anebo zaměstnavatele (zákon hovoří o osobách, pro které v souvis- losti s vydáním tohoto posudku vyplývají po- vinnosti, nikoliv tedy o aktu, který by povin- nosti konstituoval). sry Rozšířený senát ovšem nepochybuje, že při vydávání posudku bylo nutno respekto- vat $ 3 odst. 5 správního řádu, tj. že je na mís- tě přiměřené použití základních pravidel ří- zení upravených v $ 3 odst. 1 až 4 správního řádu (zákona č. 67/1967 Sb.). Žalobce se tedy mýlí, pokud má za to, že jeho postavení při vydávání posudku bylo procesně zcela ne- příznivé (na tomto závěru nemůže nic změ- nit ani skutečnost, že zákon č. 20/1966 Sb. o tom mičí). Tak bude na místě aplikovat zá- sadu zákonnosti (zde nutno pouze na okraj připomenout již konstantní judikaturu Nej- vyššího soudu, jenž dovodil, že lékařem pří- slušným k vydání posudku je lékař závodní preventivní péče - srov. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1936/2004). Obsah posudku pak mu- sí být v souladu s právními předpisy. Zásada součinnosti lékaře vydávajícího posudek se zaměstnancem vyžaduje, aby mu byla dána možnost hájit své zájmy (a to účin- ně), možnost vyjádřit se podkladům, uplatnit návrhy, nahlédnout do spisu apod. Při vydá- vání posudku je nutno rovněž postupovat bez zbytečných průtahů a vycházet ze spo- lehlivě a úplně zjištěného skutkového stavu věci. Posudkově významné skutečnosti se od- víjejí od objektivizace zdravotního stavu a specifických důsledků z tohoto stavu vyplý- vajících pro možnost výkonu dosavadní prá- ce. Zákon o-péči o zdraví lidu pak přiznává za- městnanci i zaměstnavateli právo žádat přezkum posudku vedoucím zdravotnického zařízení a posléze i správním orgánem, který vydal rozhodnutí o registraci zdravotnického zařízení nebo je jeho zřizovatelem. Důvod, pro který je možno žádat přezkum, formuluje zákon značně široce (má-li za to, že posudek je nesprávný“ —- $ T7 odst. 2 cit. zákona). Pod tento důvod podle názoru rozšířeného sená- tu Nejvyššího právního soudu možno subsu- movat v podstatě jakékoli námitky procesní či hmotněprávní. Lékařský posudek tak podléhá přezkumu v dalších dvou instancích, v nichž lze napra- vovat jak formální, tak materiální vady posud- ku. Pro řízení před správním orgánem se použije správní řád. Jestliže rozšířený senát shora uzavřel, že posudek zařízení (lékaře) závodní preventivní péče není úkonem, jenž by přímo konstituoval práva nebo povinnosti ani zaměstnance, ani zaměstnavatele, pak tentýž závěr platí o přezkumném aktu, jenž se sice formálně řídí v procesu správním řá- dem, ovšem materiálně na povaze úkonu ne- může ničeho změnit. Není to ovšem zcela oje- dinělý případ, kdy se pro určitý postup volí procesní pravidla obvykle užívaná pro rozho- dování o právech a povinnostech, přestože o takovou situaci fakticky nejde. Formální 451 1554 užití procesních pravidel ovšem z určitého úkonu rozhodnutí v definici $ 65 odst. 1 s. ř. s. učinit nemůže. Pro úplnost je třeba dodat, že z hlediska historického pohledu existovala ve smyslu $ 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce rozhod- nutí orgánu sociálního zabezpečení či lékař- ských poradních komisí, která bylo možno za správní akt považovat - ovšem právně histo- rickým vývojem úprav posuzování zdravotní způsobilosti k práci se v tomto rozsahu stala norma obsoletní; tak podle shora citovaných směrnic za určitých okolností ($ 18) posudek vydávala lékařská poradní komise, v přípa- dech majících vztah k rozhodování o dávkách důchodového zabezpečení posudek podáva- la posudková komise sociálního zabezpečení. Např. podle $ 10 písm. a) bodu č. 2 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, rozhodo- val okresní národní výbor svou posudkovou komisí sociálního zabezpečení o nutnosti tr- valého převedení pracovníka na jinou práci nebo o nutnosti trvalé změny zaměstnání, zji- stila-li posudková komise sociálního zabezpe- čení v souvislosti s rozhodováním o dávkách důchodového zabezpečení, že pracovník po- zbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu trvale způsobilost konat dále dosavadní práci Ctotéž v případě, že národní výbor rozhodo- val o tom, zda jde o občana se změněnou pra- covní schopností). Z hlediska hypotézy usta- novení $ 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce tedy nastávaly zcela odlišné situace, za kte- rých byla tato hypotéza naplněna (v někte- rých případech zde byl autoritativní výrok správního orgánu o nutnosti převést zaměst- nance ze zdravotních důvodů na jinou práci, v jiných zde byl pouze posudek lékaře, od 1. 4. 1992, kdy byla zavedena povinnost zajistit zá- vodní preventivní péči pro zaměstnance ze stra- ny zaměstnavatelů, pak na zcela jiných, a to i doktrinálních, východiscích poskytování zdra- votní péče, než tomu bylo před rokem 1990). Legitimace k podání žaloby podle $65s.ř.s. Veřejná subjektivní práva, která mají být ve správním soudnictví ochráněna, jsou prá- va osob založená v právních normách, která 452 umožňují a současně chrání určité chování osoby ve vztazích k subjektům veřejné sprá- vy. Podle jejich obsahu lze rozlišovat na práva směřující k tomu, aby se veřejná správa zdr- žela zásahů do svobody osob, dále na práva na určitou činnost či plnění správy ve pro- spěch určitých osob a na práva podílet se na správě věcí veřejných. Zákoník práce přímo (ipso facto) ukládá zaměstnavateli určité po- vinnosti typu veřejnoprávního, a to zajistit ochranu zdraví svých zaměstnanců, a to za použití různých nástrojů, některé přitom pří- mo předepisuje (zajistit závodní preventivní péči). Nesouhlas zaměstnance, který má opět ex lege povinnost se podrobit určitým opat- řením, na tom nemůže nic změnit. Vztah zaměstnance a zaměstnavatele je poměrem práva soukromého, posudkem lé- kaře hodnotícím zdravotní stav zaměstnance (způsobilost k práci) není zasažena veřejno- právní sféra žalobce, tím méně sféra práva na volbu povolání; nikdo nemá právo získat ja- kékoliv zaměstnání, které by mu konvenova- lo podle jeho představ, ani si je trvale udržet (srov. shora podaný výklad čl. 26 Ústavním sou- dem). Zaměstnavatel jako podnikatel naopak volí z různě širokého spektra uchazečů ty oso- by, které pro něj vytvoří žádoucí pracovní tým. Zákoník práce v našich podmínkách byl často kritizován pro svou rigidnost právě s ohledem na omezení týkající se dispozic sou- visejících se vznikem, změnou a skončením pracovněprávních vztahů. Právo na volbu povolání nelze vykládat tak, že jedinec má prá- vo být zaměstnán tam, kde se mu to z určitých důvodů líbí. Hornictví v minulosti představova- lo zaměstnání s mimořádnou společenskou a ekonomickou prestiží; v tržních podmínkách současné ekonomiky ovšem představuje jen jednu z možností uplatnění - žalobcova kvalifi- kace nesporně umožňuje výkon práce i v ji- ných podmínkách než v dole. Rizika vzniku chorob z povolání či pracovních úrazů a z toho plynoucí ekonomické zátěže nelze přenášet na zaměstnavatele s poukazem na právo na volbu povolání; takový závěr je absurdní. Právo na soudní přezkum každého roz- hodnutí správního orgánu je jedním z veřej- ných subjektivních práv zaručených Listi- nou. Dopadá na něj i příkaz ústavodárce ob- sažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, aby při používá- ní ustanovení o mezích základních práv a svo- bod bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu, aby taková omezení nebyla zneužívána k ji- ným účelům, než pro které byla stanovena. Mezemi práva na přístup k soudu jsou mj. kompetenční výluky. Jak již rozšířený senát zdejšího soudu vyložil (srov. rozhodnutí roz- šířeného senátu ze dne 20. 7. 2006, čj. 6 A 25/2002-59, publikováno pod č. 950 Sb. NSS), pro přitakání aktivní žalobní legitimaci je nutno dovodit, zda se správní úkon dotýká právní sféry žalobce, tedy zda se negativně projeví v jeho právní sféře. Posudek lékaře o zdravotní způsobilosti k práci sám o sobě však právní sféru žalobce nijak nemění (a nad- to není vydán žádným „správním orgánem“ — viz shora - nadaným rozhodovat o právech a povinnostech) - pokud by nebyl zaměstna- vateli předložen, a to z jakýchkoli důvodů, pak právní sféra žalobcova nijak netrpí. Teprve předložením zaměstnavateli tento subjekt zji- stí, že hypotéza normy jako její skutková část byla naplněna a on je povinen stanoveným způsobem konat. Platnost jeho soukromo- právního úkonu pak může být předmětem občanského soudního řízení (k tomu dále). Dobré zdání lékaře (posudek o způsobi- losti k práci) je založeno na vysoce odbor- ném posouzení zdravotního stavu a znalosti konkrétních pracovních podmínek, jde tedy o zkoumání skutkových okolností na odbor- ném podkladu, nikoli o rozhodování o práv- ním postavení žalobce. Jakýkoli další pře- zkum posudku soudem by pak mohl spočívat zásadně jedině pouze v obstarání dalšího zna- leckého nálezu a jeho převzetí, pokud by ne- trpěl zcela evidentními logickými rozpory, neboť soud na odborných závěrech sám ne- může ničeho změnit. Otázka tedy stojí mimo jiné tak, zda by i další instance, byť soudní, mohla přinést na věc samu jiný náhled a v čem by právě znalec ustanovený soudem byl nezávislejší než lékař závodní zdravotní péče, vedoucí zdravotnic- kého zařízení, či správní úřad, jenž rozhodl o registraci takového zařízení disponujícího příslušnými odborníky v oboru pracovního lékařství, nemluvě o možnosti již v tomto říze- ní (před správním úřadem) požadovat dopl- nění skutkového stavu znaleckým posudkem. Soud se má zabývat otázkami právními a jejich aplikací na zjištěný skutkový stav vě- ci; zde by však docházelo k tomu, že by soud žádnou právní úvahu vůbec nevedl, nýbrž by jedině a pouze ověřoval, a to nezbytně za po- moci znalce z oboru pracovního lékařství, zda skutková část normy byla naplněna. Tako- výto „přezkum“ omezený výlučně na ověřo- vání skutkových zjištění by neměl ve správ- ním soudnictví obdoby, a ostatně soudu by pro to ani nebylo třeba za situace, kdy jde pouze a výlučně o otázky, které může odpo- vědět pouze lékař z oboru pracovního lékař- ství. Otázkou pak je, zda je potřeba ještě třetí přezkum posudku, tedy zda čtvrtý lékařský názor bude dávat větší záruky správnosti lé- kařského názoru; přitom je třeba zdůraznit, že úprava $ 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, dává přezkum do rukou orgánu, jenž není nijak spjat se zaměstnavatelem a je- ho odborným poradcem - zařízením závodní preventivní péče. Lze tedy uzavřít, že posudek vydaný zaří- zením závodní preventivní péče o způsobi- losti k práci určitého zaměstnance není ak- tem orgánu rozhodujícího autoritativně ve sféře veřejnoprávní; představuje dobré zdání odborného poradce zaměstnavatele o tom, zda v rámci prevence ochrany zdraví při prá- ci může zaměstnanec určitou práci dále vy- konávat. K žalobě podle $ 65 odst. 1 (2) s. ř. s. tedy není zaměstnanec legitimován, stejný závěr však platí z důvodů shora rozvedených obec- ně i pro zaměstnavatele. 453 1555 1555 Kompetenční spory: vázanost soudu žalobním petitem; nicotnost rozhodnutí správního orgánu k $ 97 anásl., $ 100 odst. 2 soudního řádu správního I. V řízení o kompetenční žalobě ($ 97 a násl. s. ř. s.) je soud vázán toliko vymeze- ním kompetenčního sporu v žalobě; petitem žaloby vázán není. Navrhuje-li tedy ža- lobce, aby soud rozhodl, že žalovaný je správním orgánem, který má pravomoc vy- dat rozhodnutí, a soud dospěje k opačnému závěru, žalobu nezamítne, ale rozhodne, že správním orgánem, který má pravomoc vydat rozhodnutí, je žalobce. II. Ustanovení 6 100 odst. 2 s. ř. s. opravňuje soud vyslovit nicotnost kteréhokoli rozhodnutí správního orgánu v posuzované věci, které je v rozporu s výrokem o ur- čení pravomoci, tedy i rozhodnutí vydaného jiným správním orgánem než účastní- kem řízení o kompetenční žalobě. Této pravomoci však soud využije jen tam, kde ne- jsou k dispozici právní prostředky umožňující se s případnou nicotností vypořádat.
Miroslav P. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o pozbytí zdravotní způso- bilosti k výkonu dosavadního povolání, o kasační stížnosti žalobce.