vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěv- MN X4 ku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům ná- rodního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů Nárok na zvláštní příspěvek k důchodu podle $ 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 357/2005 Sb. vznikne i tehdy, činí-li součet doby neoprávněného výkonu vazby ne- bo trestu odnětí svobody uvedené v $ 5 odst. 1 písm. c) bod 1. a doby zařazení v tá- borech nucených prací nebo pracovním útvaru a nebo centralizačním klášteře s re- žimem obdobným táborům nucených prací podle $ 5 odst. 1 písm. c) bod 2. celkem nejméně 12 měsíců.
Nejvyšší správní soud po posouzení věci dospěl k následujícím závěrům. Se stěžovatel- kou lze souhlasit, tvrdí-li, že krajský soud po- ukázal na nález Ústavního soudu II. ÚS 187/2000, k němuž přijalo plénum Ústavní- ho soudu dne 26. 6. 2001 stanovisko pod sp. zn. PL ÚS st. 14/01, jímž výklad a závěry druhého senátu odmítlo s tím, že doslovný výklad zákona nemůže být považován za po- zitivně právní dogmatismus, bránící smyslu a účelu rehabilitačních předpisů, protože vý- znam slova „nevztahuje“ je jednoznačným projevem vůle zákonodárce.
Stěžovatelce lze tedy přisvědčit v tom, že právní názor nálezu H. ÚS 187/2000, ze dne 12. 3. 2001, byl dne 26. 6. 2001 postupem podle $ 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, překonán stanoviskem pléna Pl. ÚS - sp. zn. 14/01. Nic- méně základní zásady a principy při aplikaci a interpretaci restitučních a rehabilitačních zákonů vyjádřil Ústavní soud i v dalších nále- zech. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje například na názor Ústavního sou- du uvedený v nálezu I. ÚS 175/04 ze dne 29.
11. 2005, podle něhož „Ústavní soud, kte- rý ve své rozhodovací činnosti upřednostňu- je materiální pojetí právního státu a inter- pretaci právních předpisů z hlediska jejich účelu a smyslu, připomíná - pokud jde o tzv. restituční problematiku - že restitučními zá- kony se demokratická společnost alespoň částečně snaží zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd; stát a jeho orgá- ny jsou povinny vycházet ze speciální úpra- vy restitučních zákonů, nelpět na ryze for- malistickém přístupu k nim a postupovat podle příslušného | restitučního © zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzová- na.
V případě, kdy existuje více možností vý- kladu určitého právního předpisu či některé- ho jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu 548 právní úpravy, kterým je v případě zákona č. 87/1991 Sb. nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd způ- sobených totalitním státem v rozhodném ob- dobí. Jsou-li například k dispozici dva rov- nocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám vý- kladu, zejměna pak úvaze teleologické.
Ra- tio legis restitučních zákonů je alespoň v ur- čité míře mapravit následky porušení základních práv vlastníků v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy zpra- vidla výklad extenzivní: Zákon a jeho jedno- tlivá ustanovení je třeba interpretovat tak, aby jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Pokud obecné soudy postupují v souladu se shora vyloženými zásadami, lze stěží dovozoval, že by porušily ústavně zaručená práva, ať již osob oprávněných čí povinných, v kon- krétní rozhodované věci.“ Nejvyšší správní soud dále poukazuje na nález Ústavního sou- du IV.
ÚS 691/01, ze dne 27. 11. 2002, podle něhož „Smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mi- mosoudních rehabilitacích, je zmírnit ná- sledky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (f 1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikací tohoto zákona postupovat příliš re- striktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nuilno používat jej velmi citlivě, vždy s ohle- dem na okolnosti konkrétního případu a ze- Jména s ohledem na citovaný smysl a účel to- hoto zákona..“ Podle nálezu Ústavního soudu I.
ÚS 2366/07 ze dne 26. 10. 2007, „V případě aplikace rehabilitačních předpí- sů platí, že teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čístě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maxi- mální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmír- nění křivd spáchaných předchozím režií- mem...“ Podle nálezu Ústavního soudu I ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005, „Jak již Ústavní soud několikrát vyslovil, účel a smysl práv- ních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou také vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
Lze říci, že tyto zásady platí tím spíše v říze- ních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého ne- demokratického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistic- kého režimu a odporu proti němu, označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.“ Uvedené nálezy se sice nevztahují k vý- kladu zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobo- zení Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945, avšak ne- ní důvodu z principů a zásad v nich uvede- ných postupovat i při výkladu tohoto zákona, zvláště když předpokladem pro vznik nároku na zvláštní příspěvek k důchodu je předchozí účast na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci.
Žalobce je účasten jak na soudní rehabilita- ci podle zákona č. 119/1990 Sb., tak i na mimo- soudní rehabilitaci podle zákona č. 87/1991 Sb. Doba jeho neoprávněného věznění podle po- tvrzení Ministerstva spravedlnosti, správy sboru nápravné výchovy, ze dne 8. 4. 1991 pro účely soudní rehabilitace trvala od 14. 3. 1962 do 14. 1. 1963, tj. 10 měsíců, a doba po- bytu u pomocných technických praporů po- dle opraveného potvrzení vojenské správy pro žadatele o mimosoudní rehabilitaci po- dle zákona č. 87/1991 Sb. trvala od 1.
12. 1951 do 21. 4. 1952, tedy 4 měsíce a 21 dnů. Ve vztahu k těmto zjištěním zaujala žalova- ná názor, že žalobci nárok na zvláštní příspě- vek nevznikl, protože doba neoprávněného věznění činila méně než 12 měsíců a rovněž doba pobytu v TNP byla kratší než 12 měsíců. Nejvyšší správní soud však tento názor nesdílí. Při výkladu, který zaujala žalovaná, by tak mohlo dojít k situaci, že osobě, u níž doba neoprávněného věznění činila 11 měsíců a doba pobytu v TNP činila rovněž 11 měsíců, by nárok na zvláštní příspěvek k důchodu ne- vznikl, zatímco osobě, která v jednom či dru- hém případě omezení osobní svobody dosá- hla zákonem požadovaných 12 měsíců, by ná- rok na zvláštní příspěvek k důchodu vznikl.
Jinými slovy, osobě zvláštní příspěvek k dů- chodu nevznikl, zatímco osobě, která byla omezena na osobní svobodě v jednom typu zařízení po dobu trvání 12 měsíců, by nárok na uvedený příspěvek vznikl. Nejvyšší správní soud má za to, že takový výklad nelze přijmout, a to právě se zřetelem k nutnosti interpretovat právní předpisy z hlediska jejich účelu a smyslu, což platí pře- devším v oblasti restitučních a rehabilitač- ních zákonů, jimiž se demokratická společ- nost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých nejen majetkových, ale i jiných křivd.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že nárok na zvláštní příspěvek k důchodu podle $ 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 357/2005 Sb. vznik- ne i tehdy, činí li součet doby neoprávněné- ho výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody uvedené v $ 5 odst. 1 písm. c) bod 1. a doby zařazení v táborech nucených prací nebo pracovním útvaru a nebo centralizačním klášteře s režimem obdobným táborům nu- cených prací podle $ 5 odst. 1 písm. c) bod 2. celkem nejméně 12 měsíců. Uvedený závěr umožňuje sečíst nejen do- by uvedené v $ 5 odst. 1 písm. c) bod 2,, ale sečíst i dobu uvedenou v 6 5 odst. 1 písm. ©) bod 1.s dobou uvedenou v $ 5 odst. 1 písm. © bod 2.
zákona č. 357/2005 Sb. Dovolává-li se stěžovatelka obsahu důvo- dové zprávy k zákonu, z níž podle jejího ná- zoru (stejně tak jako ze zákona) vyplývá, že doby uvedené v $ 5 odst. 1 písm. c) bod 1.22. nelze pro účely přiznání nároku na zvláštní příspěvek vzájemně sčítat, neboť se jedná o dvě zcela odlišné skutkové okolnosti, je tře- ba uvést, že důvodová zpráva k tomuto záko- nu nebyla předložena. Zákon vznikl z posla- neckého návrhu (sněmovní tisk 740 ve volebním období 2002 - 2006) a navíc inkri- minované ustanovení $ 5 bylo do zákona vtě- leno pozměňovacím návrhem.
Nejvyšší správní soud k této námitce dále uvádí, že i když ustanovení $ 5 odst. 1 písm. c) zákona je z hlediska posuzování vzniku náro- 549 1585 ku na zvláštní příspěvek k důchodu členěno na bod 1. a 2., je třeba zdůraznit, že v obou tam vymezených skutkových okolnostech se Z tohoto pohledu pak jakákoliv diferenciace způsobu omezení osobní svobody je z hledis- ka účelu zákona, který je ostatně obsažen i v jeho názvu, nepřijatelná. jedná o omezení osobní svobody občana. 1585 Političtí vězni: podmínky nároku; prokázání doby ukrývání Správní řízení: hodnocení důkazů k $ 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům ná- rodního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních ar- mád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 Je-li pronásledování Romů z rasových důvodů na Slovensku v letech 1939 - 1945 historicky známou skutečností, pak k prokázání vzniku nároku podle 6 1 odst. 3 zá- kona č. 261/2001 Sb. postačuje, tvrdí-li taková osoba, že se na území v této době ukrý- vala, a toto tvrzení dokládá listinnými důkazy o svědectví osob tuto skutečnost po- tvrzujícími.
Za prokázanou se považuje přinejmenším doba ukrývání, © níž 224 nevznikají žádné pochybnosti ani při rozdílných údajích plynoucích z jednotlivých podkladů pro rozhodnutí.
Ing. Zbyněk B. proti České správě sociálního zabezpečení o zvláštní příspěvek k důcho-
. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce, který byl ve věci úspěšný, náklady řízení o kasační stížnosti nepožadoval, a stěžovatelce, která s kasační stížností úspěšná nebyla, právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nevzniklo (§ 60 odst. 1 a § 120 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu