č. 61/2006 Sb. Odvolacím orgánem je u rozhodnutí okresních soudů o žádosti o poskytnutí in- formace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, Minis- terstvo spravedlnosti.
č. 61/2006 Sb. Odvolacím orgánem je u rozhodnutí okresních soudů o žádosti o poskytnutí in- formace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, Minis- terstvo spravedlnosti.
Nejvyšší správní soud při posouzení této věci vyšel z toho, že poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k infor- macím je v případě, že je povinným subjek- tem soud, výkonem státní správy, a to v souladu s ustanoveními zákona o soudech a soudcích, která vždy svěřují tuto kompetenci do rukou předsedy soudu, coby orgánu vykonávajícího státní správu soudu. V působnosti předsedy okresního soudu je podle $ 127 odst. 1 písm. £) zákona o soudech a soudcích zajišťovat po- skytování informací soudem podle zvláštní- bo právního předpisu, jímž se rozumí zákon o svobodném přístupu k informacím. Klíčovou právní otázkou pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti stěžovatele je ur- čení funkční příslušnosti odvolacího orgánu proti rozhodnutí předsedkyně Okresního soudu v Berouně o neposkytnutí informace, neboť v dané věci je podstatou sporu, zda tímto orgánem je předseda krajského soudu, či Ministerstvo spravedlnosti. Zákon o sou- dech a soudcích výslovně neupravuje, kdo je z hlediska funkční příslušnosti kompetent- ním orgánem pro rozhodnutí o odvolání pro- ti rozhodnutí o neposkytnutí informace (tj. v tomto případě požadovaného pravomocné- ho rozsudku sp. zn. 8 T 26/2002). Podle $ 126 odst. 1 písm. h) zákona o soudech a soudcích je v pravomoci předsedy krajského soudu vykonávat státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu tím, že je povinen řídit a kontrolovat výkon státní sprá- vy okresních soudů prováděných jejich před- sedy. Podle $ 119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je ústředním orgánem státní sprá- vy soudnictví ministerstvo, které také v sou- ladu s ustanovením $ 123 odst. 1 písm. e) té- hož zákona řídí a kontroluje výkon státní správy prováděný předsedy soudů ve věcech majetku státu a státního rozpočtu a stanoví působnost k výkonu státní správy soudů pro- váděnému předsedy soudů v ostatních vě- cech. Zákon o svobodném přístupu k infor- macím vymezuje v ustanovení $ 16 odst. 2 věty první s účinností do dne 22. 3. 2006 od- volací orgán proti rozhodnutí povinného subjektu o neposkytnutí informace tak, že o odvolání rozhoduje povinný subjekt nejblí- že vyššího stupně nadřízený povinnému sub- jektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. Z citovaných ustanovení zákona o sou- dech a soudcích vyplývá, že předseda kraj- ského soudu se podílí na výkonu státní sprá- vy okresních soudů v jeho obvodu mj. i tak, že řídí a kontroluje výkon státní správy okres- ních soudů prováděný jejich předsedy. Z to- ho nicméně podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že předseda krajského soudu je „nejblíže vyššího stupně nadřízeným povinnému subjektu“, jak defi- nuje odvolací orgán citované ustanovení $ 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k infor- macím. Je sice pravdou, že v určitých záko- nem stanovených případech plní předseda krajského soudu funkci nadřízeného orgánu státní správy po stránce funkční příslušnosti k instančnímu přezkumu rozhodnutí předse- dy okresního soudu. Tak je tomu kupř. v pří- padě postupu předsedy krajského soudu v případě posouzení žádosti stěžovatele o přešetření způsobu vyřízení stížnosti (na nevhodné chování soudních osob či narušo- vání důstojnosti v řízení) vyřizované předse- dou okresního soudu [$ 174 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích]. Obecně však nelze z těchto ustanovení zákona dovodit, že by předseda krajského soudu představoval v obecné rovině instančně nadřízený orgán státní správy předsedy okresního soudu. Ta- kový výklad by představoval porušení ústav- ně zakotvených mezí výkonu státní moci dle 405 1817 čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, neboť státní orgán ne- může rozhodovat, pokud mu tuto kompeten- ci zákon výslovně nesvěřuje. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že V posuzované věci je třeba vyjít z výkladu zá- kona o svobodném přístupu k informacím, který podalo ministerstvo, v souladu s dikcí $ 123 odst. 1 písm. e) zákona o soudech a soudcích, ve své instrukci ze dne 21. 12. 1999, kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístu- pu k informacím. V ustanovení $ 7 odst. 1 té- to instrukce je stanoveno, že o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu podle $ 6 odst. 4 (tj. rozhodnutí, jímž se žádosti o po- skytnutí informace, byť i jen zčásti, nevyho- vuje) rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti: bylo-li však toto rozhodnutí vydáno vedoucím státním zástupcem, rozhoduje o odvolání pro- ti němu vedoucí státní zástupce vyššího stát- ního zastupitelství. Tento interní předpis je jednoznačným výkladovým vodítkem pro zá- věr, že o odvolání proti rozhodnutí předsedy okresního soudu o neposkytnutí informace rozhoduje ministerstvo. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že interní normativní instrukce zavazuje pouze podřízené orgány státní správy soudů, a nikoliv soudce při vý- konu rozhodovací činnosti. To ovšem nezna- - mená, že by soud při právním posouzení věci neměl přihlédnout k interním pravidlům ob- saženým v instrukci ministerstva v případě, že tato pravidla řeší jednoznačně výkladový problém při aplikaci zákonného práva, jak to- mu bylo i v tomto případě. Jestliže interní normativní pravidlo stanovené ministér- stvem jako výkladová pomůcka k nalezení správného smyslu aplikace $ 16 odst. 2 záko- na o svobodném přístupu k informacím v kontextu zákona o soudech a soudcích, ne- ní v rozporu s těmito zákonnými předpisy, pak Nejvyšší správní soud nevidí důvod, proč by se takového výkladu neměl přidržet i soud 406 při výkonu moci soudní. Argumentace měst- ského soudu odůvodňující závěr, že kompe- tentním orgánem státní správy soudů funkč- ně příslušným k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí předsedkyně Okresního soudu v Berouně Ministerstvo spravedlnosti není, je z uvedených důvodů nesprávná a ve- de k chybnému určení pravomoci a přísluš- nosti odvolacího orgánu. Ke vztahu citované instrukce minister- stva a zákona o soudech soudcích pozname- nává Nejvyšší správní soud následující. Cito- vaná směrnice je klasickým interním aktem řízení (interní normativní instrukcí) a neob- sahuje ze své povahy žádné právní normy, které by mohly být ve vztahu lex specialis vů- či právním normám obsaženým v zákoně o soudech a soudcích a tyto zákonné normy na základě tohoto principu derogovat. Pravi- dla obsažená v citované instrukci jsou závaz- ná pouze interně vůči orgánům státní správy podřízeným ministerstvu, které jsou jimi při své činnosti vázány. Přesto však na základě vý- še uvedené argumentace ve výsledku dává Nejvyšší správní soud stěžovateli za pravdu v tom, že odvolacím orgánem bylo v posuzo- vané věci ministerstvo, a nikoliv předseda krajského soudu, a městský soud měl vzít při svém rozhodování o žalobě výkladová pravi- dla obsažená ve směrnici v potaz a dovodit s jejich pomocí příslušnost odvolacího správ- ního orgánu. V této souvislosti musí Nejvyšší správní soud vyjádřit svůj údiv nad tím, že městský soud při rozhodování posuzované věci nevycházel ze své recentní judikatury, která v obdobném případu již dovodila v otázce příslušnosti odvolacího orgánu proti rozhodnutí předsedy okresního soudu o ne- poskytnutí informací stejný výkladový závěr, jako Nejvyšší správní soud v této věci (viz blí- že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, čj. 10 Ca 191/2006-22). 1818 Místní referendum: rozhodnutí soudu o vyhlášení referenda; den vyhlášení k $ 13 odst. 1 písm. b) a $ 57 odst. 3 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně ně- kterých zákonů (v textu jen „zákon o místním referendu“) k $ 91la odst. 1 písm. b) soudního řádu správního I. Zastupitelstvo obce nemůže rozhodnout o tom, že místní referendum o navr- žené otázce nevyhlásí [$ 13 odst. 1 písm. b) zákona č. 22/2004 Sb., o místním refe- rendu], s odůvodněním, že názor občanů obce o téže či podobné otázce byl již zkou- mán jinou formou (například prostřednictvím ankety). II. Rozhodnutí soudu o vyhlášení místního referenda [$ 57 odst. 3 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu, ve spojení s $ 91a odst. 1 písm. b) s. ř. s.] musí obsahovat rovněž výrok, kterým soud stanoví den jeho konání. HI. V případě, kdy soud vyhlásí usnesením místní referendum dle $ 57 odst. 3 zá- kona č. 22/2004 Sb., o místním referendu, je dnem vyhlášení místního referenda den vyvěšení usnesení soudu na jeho úřední desce.
Tomáš P. proti Ministerstvu spravedlnosti o poskytnutí informací, o kasační stížnosti
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud při posouzení této věci vyšel z toho, že poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, je v případě, že je povinným subjektem soud, výkonem státní správy, a to v souladu s ustanoveními zákona o soudech a soudcích, která vždy svěřují tuto kompetenci do rukou předsedy soudu, coby orgánu vykonávajícího státní správu soudu. V působnosti předsedy okresního soudu je podle ustanovení § 127 odst. 1 písm. g) zákona o soudech a soudcích zajišťovat poskytování informací soudem podle zvláštního právního předpisu, jímž se rozumí zákon o svobodném přístupu k informacím.
Klíčovou právní otázkou pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti stěžovatele je určení funkční příslušnosti odvolacího orgánu proti rozhodnutí předsedkyně Okresního soudu v Berouně o neposkytnutí informace, neboť v dané věci je podstatou sporu, zda tímto orgánem je předseda krajského soudu, či Ministerstvo spravedlnosti. Zákon o soudech a soudcích výslovně neupravuje, kdo je z hlediska funkční příslušnosti kompetentním orgánem pro rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o neposkytnutí informace (tj. v tomto případě požadovaného pravomocného rozsudku sp.zn. 8 T 26/2002). Podle ustanovení § 126 odst. 1 písm. h) zákona o soudech a soudcích je v pravomoci předsedy krajského soudu vykonávat státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu tím, že je povinen řídit a kontrolovat výkon státní správy okresních soudů prováděných jejich předsedy. Podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je ústředním orgánem státní správy soudnictví ministerstvo, které také v souladu s ustanovením § 123 odst. 1 písm. e) téhož zákona řídí a kontroluje výkon státní správy prováděný předsedy soudů ve věcech majetku státu a státního rozpočtu a stanoví působnost k výkonu státní správy soudů prováděnému předsedy soudů v ostatních věcech. Zákon o svobodném přístupu k informacím vymezuje v ustanovení § 16 odst. 2 věty první s účinností do dne 22. 3. 2006 odvolací orgán proti rozhodnutí povinného subjektu o neposkytnutí informace tak, že o odvolání rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat.
Z citovaných ustanovení zákona o soudech a soudcích vyplývá, že předseda krajského soudu se podílí na výkonu státní správy okresních soudů v jeho obvodu mj. i tak, že řídí a kontroluje výkon státní správy okresních soudů prováděný jejich předsedy. Z toho nicméně podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že předseda krajského soudu je „nejblíže vyššího stupně nadřízeným povinnému subjektu“, jak definuje odvolací orgán citované ustanovení § 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Je sice pravdou, že v určitých zákonem stanovených případech plní předseda krajského soudu funkci nadřízeného orgánu státní správy po stránce funkční příslušnosti k instančnímu přezkumu rozhodnutí předsedy okresního soudu. Tak je tomu kupř. v případě postupu předsedy krajského soudu v případě posouzení žádosti stěžovatele o přešetření způsobu vyřízení stížnosti (na nevhodné chování soudních osob či narušování důstojnosti v řízení) vyřizované předsedou okresního soudu (§ 174 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích). Obecně však nelze z těchto ustanovení zákona dovodit, že by předseda krajského soudu představoval v obecné rovině instančně nadřízený orgán státní správy předsedy okresního soudu. Takový výklad by představoval porušení ústavně zakotvených mezí výkonu státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, neboť státní orgán nemůže rozhodovat, pokud mu tuto kompetenci zákon výslovně nesvěřuje.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v posuzované věci je třeba vyjít z výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím, který podalo ministerstvo, v souladu s dikcí § 123 odst. 1 písm. e) zákona o soudech a soudcích, ve své instrukci ze dne 21. 12. 1999, kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. V ustanovení § 7 odst. 1 této instrukce je stanoveno, že o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu podle § 6 odst. 4 (tj. rozhodnutí, jímž se žádosti o poskytnutí informace, byť i jen zčásti, nevyhovuje) rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti: bylo-li však toto rozhodnutí vydáno vedoucím státním zástupcem, rozhoduje o odvolání proti němu vedoucí státní zástupce vyššího státního zastupitelství. Tento interní předpis je jednoznačným výkladovým vodítkem pro závěr, že o odvolání proti rozhodnutí předsedy okresního soudu o neposkytnutí informace rozhoduje ministerstvo. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že interní normativní instrukce zavazuje pouze podřízené orgány státní správy soudů, a nikoliv soudce při výkonu rozhodovací činnosti. To ovšem neznamená, že by soud při právním posouzení věci neměl přihlédnout k interním pravidlům obsaženým v instrukci ministerstva v případě, že tato pravidla řeší jednoznačně výkladový problém při aplikaci zákonného práva, jak tomu bylo i v tomto případě. Jestliže interní normativní pravidlo stanovené ministerstvem jako výkladová pomůcka k nalezení správného smyslu aplikace § 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím v kontextu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, není v rozporu s těmito zákonnými předpisy, pak Nejvyšší správní soud nevidí důvod, proč by se takového výkladu neměl přidržet i soud při výkonu moci soudní. Argumentace městského soudu odůvodňující závěr, že kompetentním orgánem státní správy soudů funkčně příslušným k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí předsedkyně Okresního soudu v Berouně Ministerstvo spravedlnosti není, je z uvedených důvodů nesprávná a vede k chybnému určení pravomoci a příslušnosti odvolacího orgánu.
Ke vztahu citované instrukce ministerstva a zákona o soudech soudcích poznamenává Nejvyšší správní soud následující. Citovaná směrnice je klasickým interním aktem řízení (interní normativní instrukcí) a neobsahuje ze své povahy žádné právní normy, které by mohly být ve vztahu lex specialis vůči právním normám obsaženým v zákoně o soudech a soudcích a tyto zákonné normy na základě tohoto principu derogovat. Pravidla obsažená v citované instrukci jsou závazná pouze interně vůči orgánům státní správy podřízeným ministerstvu, které jsou jimi při své činnosti vázány. Přesto však na základě výše uvedené argumentace ve výsledku dává Nejvyšší správní soud stěžovateli za pravdu v tom, že odvolacím orgánem bylo v posuzované věci ministerstvo, a nikoliv předseda krajského soudu, a městský soud měl vzít při svém rozhodování o žalobě výkladová pravidla obsažená ve směrnici v potaz a dovodit s jejich pomocí příslušnost odvolacího správního orgánu. V této souvislosti musí Nejvyšší správní soud vyjádřit svůj údiv nad tím, že městský soud při rozhodování posuzované věci nevycházel ze své recentní judikatury, která v obdobném případu již dovodila v otázce příslušnosti odvolacího orgánu proti rozhodnutí předsedy okresního soudu o neposkytnutí informací stejný výkladový závěr, jako Nejvyšší správní soud v této věci (viz blíže rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, č. j. 10 Ca 191/2006 - 22).
Městský soud v Praze se v posuzované věci dopustil chybné aplikace práva a dovodil nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu. Městský soud proto rozhodl ve věci nesprávně, když žalobu zamítl jako nedůvodnou s odkazem na § 81 odst. 3 s. ř. s., protože žalobcem označený žalovaný nemohl vydat rozhodnutí a nemohl být ani nečinným.
Nejvyšší správní soud tak shledal, že napadené usnesení splňuje pojmové znaky rozhodnutí nezákonného, neboť městským soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. Jelikož kasační stížnost je důvodná, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku.
Podle § 110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (zde Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 110 odst. 2 s. ř. s.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu