4 Ao 2/2010- 113 - text
4 Ao 2/2010 - 128
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci navrhovatele: AUTOCAR POKORNÝ, s.r.o., se sídlem Antonína Zápotockého 90/1, Vyškov, zast. JUDr. Martinou Skřivánkovou, advokátkou, se sídlem Mezírka 1, Brno, proti odpůrci: Město Vyškov, se sídlem Masarykovo nám. 1, Vyškov, v řízení o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy - obecně závazné vyhlášky Města Vyškova č. 2/1998, o závazných částech Územního plánu sídelního útvaru Vyškov, v části veřejně prospěšná stavba místní komunikace na pozemcích p. č. 1183/1 a p. č. 1182/2 v k. ú. Dědice u Vyškova,
I. Návrh na zrušení části opatření obecné povahy - obecně závazné vyhlášky Města Vyškova č. 2/1998, o závazných částech Územního plánu sídelního útvaru Vyškov, v části veřejně prospěšná stavba místní komunikace na pozemku p. č. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova, s e z a m í t á .
II. Návrh na zrušení části opatření obecné povahy - obecně závazné vyhlášky Města Vyškova č. 2/1998, o závazných částech Územního plánu sídelního útvaru Vyškov, v části veřejně prospěšná stavba místní komunikace na pozemku p. č. 1182/2 v k. ú. Dědice u Vyškova, s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
1. Přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy. Správní orgán postupuje v mezích své pravomoci, pokud mu na základě zákonného zmocnění především náleží oprávnění vydávat opatření obecné povahy, jejichž prostřednictvím autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s tímto orgánem.
2. Přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem stanovené působnosti. Správní orgán postupuje v mezích své působnosti, jestliže prostřednictvím opatření obecné povahy upravuje okruh vztahů, ke kterým je zákonem zmocněn a v rámci nichž tedy realizuje svoji pravomoc vydávat opatření obecné povahy.
3. Přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem (procesní postup správního orgánu při vydávání opatření obecné povahy).
4. Přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu (nebo rozporu jeho části) s hmotným právem.
4. Přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu (nebo rozporu jeho části) s hmotným právem.
5. Přezkum obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (přiměřenost právní regulace). První tři kroky tohoto algoritmu tedy mají povahu formálního přezkumu napadeného opatření obecné povahy či jeho části. Ve vztahu k prvním dvěma krokům však žádné konkrétní námitky nebyly v dané věci vneseny a ani nic nenasvědčuje tomu, že by odpůrce neměl pravomoc vydat napadené opatření obecné povahy nebo že by při jeho vydání překročil meze zákonem vymezené působnosti. Pod třetí krok algoritmu soudního přezkumu opatření obecné povahy je možné podřadit námitky o rozporu příslušné části územního plánu z roku 1997 s ustanovením § 3 odst. 1 správního řádu z roku 1967, o nedostatečné publicitě územního plánu z roku 1997 a o nevyrozumění vlastníka s naplánováním předmětné místní komunikace na jeho pozemku. Rovněž tak lze mezi třetí krok uvedeného algoritmu zahrnout i navrhovatelovy námitky o vedení místní komunikace pouze k řece, bez přemostění a dalšího pokračování, o nevěrohodnosti odpůrcem předložené grafické části územního plánu z roku 1997 a o jeho pořízení v takovém měřítku, které neumožňuje určení přesného vedení navrhované komunikace. S těmito námitkami se však nelze ztotožnit. Napadené opatření obecné povahy totiž bylo původně vydáno formou obecně závazné vyhlášky o vymezení závazné části územně plánovací dokumentace sídelního útvaru, jejímuž pořízení a schválení předcházela zvláštní procedura stanovená v § 16 a násl. stavebního zákona č. 50/1976 Sb. Tato územně plánovací dokumentace tedy nebyla opatřena ve správním řízení, a proto v dané věci nemohlo dojít k porušení § 3 odst. 1 správního řádu z roku 1967. Navrhovatelovo tvrzení, že odpůrce nedostatečně zveřejnil územní plán z roku 1997, že v jeho části týkající se plánované komunikace nechránil práva a zájmy občanů a že o tomto záměru nevyrozuměl vlastníka pozemku, byla nekonkrétní a v dané věci irelevantní. Navrhovatel totiž mohl ve vztahu k pořizování a schvalování územního plánu z roku 1997 namítat jen zkrácení svých procesních práv, avšak jejich porušení nepřicházelo vůbec v úvahu, neboť předmětný pozemek jím byl zakoupen až v roce 2004. Plánová místní komunikace je v grafické části územního plánu z roku 1997, konkrétně ve výkresu č. 3 Dopravní řešení a ve výkresu č. 10 Veřejně prospěšné stavby, naznačena tučnou přerušovanou čarou, jež zřetelně vede z ulice Dědická prolukou podél trasy vysokotlakého plynovodu přes řeku Hanou až na okraj výhledové plochy rozšířeného centrálního sportovního areálu. Nelze proto souhlasit s tvrzením navrhovatele, že předmětná místní komunikace byla naplánována pouze k řece a již nepokračuje do prostoru rozšířeného sportoviště. Navrhovatelem předložené výkresy č. 3 a 10 byly přitom vyhotoveny společností Urbanistické středisko Brno, spol. s r. o. v lednu 1997 a navrhovaná místní komunikace v nich ještě přímo nenavazovala na západní dálniční přivaděč. Jeho trasa byla takto upravena až změnou č. 9 územního plánu, jak již bylo dříve zmíněno. Odpůrcem předloženou grafickou část územního plánu z roku 1997 lze tedy považovat za věrohodnou a soud z ní mohl vycházet. V ní obsažené výkresy č. 3 a 10 byly v souladu s Přílohou č. 2 vyhlášky č. 84/1976 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, vyhotoveny v měřítku 1 : 5 000. Toto měřítko umožňuje spolehlivě seznat, že plánovaná místní komunikace nesplývá ze stávající obslužnou komunikaci ani nekončí u řeky, jak tvrdí navrhovatel. Z takto vyhotovených výkresů není toliko patrné, v které části pozemku p. č. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova a v jakém rozsahu má být navrhovaná místní komunikace umístněna, nicméně tato skutečnost nemůže mít na projednávanou věc žádný vliv. Určení přesné trasy plánované místní komunikace je totiž záležitostí případného územního či stavebního řízení, zatímco pro účely řízení o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy plně postačuje zjištění, že tato komunikace zasahuje na pozemek navrhovatele a v důsledku toho může dojít ke zkrácení jeho práv. Z hlediska navrhovatelem uplatněných námitek dospěl soud k závěru, že napadená část opatření obecné povahy byla vydána zákonem stanoveným postupem. Ta tedy uspěla i ve třetím kroku algoritmu soudního přezkumu. Zbývající dva kroky algoritmu přezkumu souladu opatření obecné povahy či jeho části se zákonem mají povahu materiální a při nich soud zkoumá samotný obsah přezkoumávaného opatření obecné povahy či jeho části. Tyto kroky spočívají v přezkumu obsahu opatření obecné povahy či jeho části z hlediska jeho (jejího) souladu se zákonem (materiální kritérium) a v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy či jeho části z hlediska jeho (její) proporcionality. Ve vztahu k čtvrtému kroku algoritmu soudního přezkumu souladu napadené části opatření obecné povahy se zákonem nebyly navrhovatelem vzneseny žádné námitky, takže soud nemohl žádný její rozpor s hmotným právem shledat. Všechny zbývající námitky, které je možné projednat, lze totiž podřadit pod pátý krok algoritmu soudního přezkumu opatření obecné povahy či jeho části. Za něho soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, považoval „přezkum obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality. Proporcionalitu soud vnímá dvěma způsoby – v jejím užším a širším smyslu. Proporcionalitou v širším smyslu soud chápe obecnou přiměřenost právní regulace. Mezi základní atributy právního státu patří přiměřenost práva a z tohoto důvodu je úkolem mimo jiné právě i soudní moci přispívat svojí rozhodovací činností k rozumnému uspořádání společenských vztahů. Soud se proto v rámci přezkumu souladu opatření obecné povahy se zákonem věnuje též otázkám, zda napadené opatření obecné povahy vůbec umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (kritérium vhodnosti), zda opatření obecné povahy a sledovaný cíl spolu logicky souvisí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným legislativním prostředkem (kritérium potřebnosti), zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně (kritérium minimalizace zásahů); v neposlední řadě soud také zkoumá, zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli (kritérium proporcionality v užším slova smyslu).“ K aplikaci pátého kroku uvedeného algoritmu se obsáhle vyjádřil také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, které bylo publikováno pod č. 1910/2009 Sb. NSS. V jeho relevantní části se uvádějí následující skutečnosti: „[47] Územní plán reguluje možné způsoby využití určitého území. V tomto smyslu představuje významný, byť ve své podstatě spíše nepřímý zásah do vlastnického práva těch, jejichž nemovitosti tomuto nástroji právní regulace podléhají, neboť dotyční vlastníci mohou své vlastnické právo vykonávat pouze v mezích přípustných podle územního plánu. Znamená to především, že jsou omezeni v tom, co se svým pozemkem či stavbou do budoucna mohou činit, na přípustné varianty využití jejich nemovitostí, jež vyplývají z územního plánu. V tomto smyslu může územní plán představovat zásadní omezení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 LZPS), jež je jedním ze základních pilířů, na nichž již po staletí stojí západní civilizace a její svobodný rozvoj. Zásahy do vlastnického práva proto musí mít zásadně výjimečnou povahu, musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle a být činěny na základě zákona. Jedná-li se o zásahy, jejichž citelnost přesahuje míru, kterou je vlastník bez větších obtíží a bez významnějšího dotčení podstaty jeho vlastnického práva schopen snášet, nastupuje ústavní povinnost veřejné moci zajistit dotčenému vlastníku adekvátní náhradu (čl. 11 odst. 4 LZPS), a to z veřejných prostředků nebo z prostředků toho, v jehož prospěch je zásah do vlastnictví proveden (k civilizační a politické úloze vlastnického práva v dějinách viz komplexně Richard Pipes: Vlastnictví a svoboda, Argo, Praha 2008). [48] Omezení v podobě územního plánu je v obecné rovině uvedené podmínky schopno zpravidla splňovat. V první řadě má v principu legitimní důvody – územní plánování je prostředkem k harmonizaci poměrů na území jím regulovaném a umožňuje sladit veřejný zájem (včetně veřejného zájmu přesahujícího dimenze regulovaného území) s individuálními zájmy týkajícími se daného území. Znamená to tedy, že vlastníci dotčení územním plánováním jsou zásadně povinni – za předpokladu, že i další shora uvedené podmínky budou splněny – strpět i bez svého souhlasu omezení, která pro ně vyplývají z územního plánu, nepřesáhnou-li určitou míru, v rámci níž lze taková omezení po každém vlastníku bez dalšího spravedlivě požadovat (spravedlivou míru). Jaká míra to bude, je nutno posoudit vždy v konkrétním případě s přihlédnutím k rozhodným okolnostem; není věcí rozšířeného senátu, aby na tomto místě podrobněji formuloval hlediska pro určení takové ještě přípustné míry, neboť to je v projednávané věci již otázkou v působnosti tříčlenného senátu. [49] V některých případech dosažení ústavně legitimních a zákonem stanovených cílů územního plánování nebude možné dosáhnout způsobem, který by se každého jednotlivého z vlastníků pozemků a staveb na územním plánem regulovaném území dotkl toliko ve spravedlivé míře; v takovém případě je přípustný i zásah přesahující tuto míru, přičemž ani zde k jeho provedení není nutný souhlas dotčeného vlastníka. Přípustnost takového zásahu i proti vůli vlastníka je dána jeho ústavně legitimním a zákonem stanoveným cílem a splněním dalších podmínek, jejichž komplex lze souhrnně označit za zásadu subsidiarity a minimalizace takového zásahu (zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů do vlastnických a jiných věcných práv při tvorbě územního plánu musí být, jak výše uvedeno, ostatně vedena veškerá omezení vyplývající z územního plánu, tedy i omezení nepřesahující spravedlivou míru; v opačném případě by se jednalo o ústavně nepřípustný, neboť v rozporu s čl. 4 odst. 4 LZPS jsoucí zásah). […] [52] V rámci soudní kontroly procesu tvorby územního plánu (jeho změny) v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. soud zkoumá, zda jsou vůbec dány podmínky k zásahu územního plánu do vlastnických práv určité osoby. Soud tedy především zkoumá, zda dotyčný zásah do vlastnického práva má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle. Shledá-li soud, že některá z uvedených kumulativních podmínek není splněna, je to zásadně důvodem pro zrušení územního plánu v té části, jež s dotyčným zásahem souvisí, umožňuje-li takto omezený zásah soudu do územního plánu charakter tohoto plánu jakož i povaha nepřípustného zásahu. Shledá-li naopak soud, že všechny uvedené podmínky pro zásah byly naplněny, není to důvodem ke zrušení územního plánu ani tehdy, jedná-li se o omezení ve větší než spravedlivé míře. Otázka, zda byla poskytnuta či závazně přislíbena kompenzace, je pro účely posuzování zákonnosti územního plánu irelevantní, neboť se v rámci procedury pořizování územního plánu neřeší; jde o otázku relativně samostatnou. Není proto ani věcí soudu rozhodujícího o zákonnosti územního plánu, aby se zabýval tím, zda zásah překročil spravedlivou míru, anebo nikoli; soud se omezí pouze na posouzení dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu.“ Podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu tedy územní plán představuje významný zásah do vlastnického práva dotčených subjektů a tím i zásadní omezení jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Tento zásah přitom může být učiněn i proti vůli vlastníků nemovitosti a až v případě, že přesahuje únosnou míru, vzniká dotčeným subjektům právo na přiměřenou náhradu. Z tohoto důvodu tedy nemůže obstát námitka navrhovatele, že plánová místní komunikace zasahuje do jeho vlastnických práv a vyžaduje vyvlastnění jeho pozemku, čímž mají neúměrně vzrůst náklady na vybudování komunikačního systému. V samotném zásahu plánované místní komunikace do vlastnického práva navrhovatele či v nutnosti poskytnout mu za něho adekvátní náhradu tedy nelze spatřovat důvody pro zrušení napadené části opatření obecné povahy. K takovému rozhodnutí by mohl soud přistoupit pouze v případě, kdyby odpůrce při plánování předmětné místní komunikace nedodržel zásady subsidiarity a minimalizace takového zásahu. Tyto zásady jsou podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, naplněny při kumulativním splnění následujících podmínek: a) zásah má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod, b) zásah je činěn v nezbytně nutné míře, c) zásah je činěn nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, d) zásah je činěn nediskriminačním způsobem, e) zásah je činěn s vyloučením libovůle. Navrhovaná místní komunikace, která je v dané věci napadena návrhem na zrušení části opatření obecné povahy, má zajistit přístup k centrálnímu sportovišti Smetanovy sady. To má být podle územního plánu z roku 1997 rozšířeno o cca 20 ha plochy, na níž mají vzniknout další sportovní zařízení. Takto rozšířený sportovní areál zvyšuje možnosti sportovního vyžití obyvatel spádového území Města Vyškov a o jeho veřejné prospěšnosti tak nemůže být žádných pochybností. Na rozšířené sportoviště přitom musí být zajištěn přístup pro motorová vozidla, k čemuž má sloužit právě plánovaná místní komunikace, která má vést přes pozemek navrhovatele. Tato místní komunikace stejně jako rozšíření centrálního sportovního areálu Smetanovy sady byly v napadeném opatření obecné povahy označeny za veřejně prospěšné stavby. Územní plán sídelního útvaru se přitom pořizoval a schvaloval také za účelem vymezení veřejně prospěšných staveb, jak vyplývá z § 21 odst. 4, § 22 odst. 4 a § 29 odst. 2 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. Z těchto skutečností je zřejmé, že zásah do vlastnického práva majitele pozemku p. č. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova v podobě plánované místní komunikace přes něho vedoucí je ústavně legitimní a je odůvodněn o zákonný cíl. Rovněž tak tento zásah byl učiněn nediskriminačním způsobem a bez vyloučení libovůle. V projednávané věci totiž nic nenasvědčuje tomu, že by odpůrce naplánoval místní komunikaci přes pozemek p. č. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova kvůli určitým vlastnostem či postojům jeho vlastníka nebo s cílem ho tímto opatřením poškodit. Rovněž tak nebylo doloženo, že by odpůrce již v době schválení územního plánu z roku 1997 pojal skrytý záměr realizovat severní přivaděč a přes pozemek p. č. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova jej propojit s plánovaným západním přivaděčem s tím, že prozatím v daném úseku navrhl pouze místní komunikaci, kterou formálně odůvodnil nutností přístupu k rozšířenému sportovnímu areálu. Takovému závěru totiž nesvědčí grafická část územního plánu z roku 1997, neboť podle ní se západní dálniční přivaděč přímo nenapojoval na navrhovanou místní komunikaci, nýbrž na ulici Dědická v místě, které bylo vzdáleno od pozemku p. č. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova několik desítek metrů. K přímému propojení trasy západního přivaděče s navrhovanou místní komunikací mělo dojít až změnou č. 9 územního plánu, jak již bylo zmíněno. Územní plán z roku 1997 neupravoval rozměry navrhované místní komunikace ani způsob jejího přemostění, neboť tyto konkrétní otázky se řeší v územním, případně stavebním řízení. Proto nelze přisvědčit tvrzení navrhovatele, podle něhož konstrukce navrhované místní komunikace nasvědčuje tomu, že odpůrce již při schválení územního plánu z roku 1997 pojal skrytý záměr učinit ji později součástí západního přivaděče. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani zmínka odpůrce o požadovaných rozměrech předmětné komunikace, neboť z ničeho nevyplývá, že takové parametry by musela mít jenom rychlostní komunikace, a nikoliv komunikace místní, jak tvrdí navrhovatel. Soud tedy nezjistil, že by odpůrce při vydání napadené části opatření obecné povahy zneužil zákonem svěřenou pravomoc. Zbývá tedy posoudit, zda zmíněný zásah do vlastnického práva majitele pozemku p. č. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova byl učiněn v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli. V této souvislosti je nutné vzít v úvahu, že rozšíření sportovního areálu klade zvýšené nároky na dopravní obsluhu, které nelze zajistit stávajícími komunikačními připojeními. Jedním z nich je totiž provizorní staveništní komunikace s ženijním mostem, která nemá parametry místní komunikace a nelze ji považovat za vyhovující příjezdovou cestu do plánované rozlehlejší plochy sportoviště, v níž lze očekávat zvýšený dopravní provoz oproti současnému stavu. Druhé stávající komunikační napojení je vedeno úzkými uličkami přes obytnou zástavbu, které by rovněž nemohlo vyhovovat potřebám rozšířeného sportovního areálu. Z toho je zřejmé, že dopravní napojení do plánovaných větších prostor sportoviště musí být řešeno za pomoci jiné místní komunikace. Její realizace sice bude mít určitý nepříznivý vliv na životní prostředí a pohodu bydlení v dané lokalitě, nicméně takový zásah je odůvodněný veřejným zájmem na sportovním vyžití obyvatel Vyškova a přilehlých obcí, který by se bez adekvátní příjezdové cesty k rozšířenému sportovišti mohl jen obtížně realizovat. Navrhovaná místní komunikace, která má zajistit přístup k rozšířenému sportovnímu areálu, byla naplánována přes pozemek p. č. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova v místě, kde se nachází větší proluka mezi obytnou zástavbou. Její realizace tak nevyžaduje odstranění stávajících staveb sloužících k bydlení, nýbrž „jen“ zahrádkářské kolonie, v čemž lze spatřovat šetrný způsob vedoucí k zamýšlenému cíli. Naopak za šetrné by nemohlo být považováno zajištění příjezdové cesty k rozšířenému sportovišti za pomoci stávající obslužné komunikace, která se nachází v blízkosti plánované místní komunikace. Tato obslužná komunikace je totiž situována v těsné blízkosti rodinných domů a neumožňuje učinit žádná protihluková opatření, která si bude vyžadovat vyšší frekvence osobní dopravy. Uvedeným řešením by tedy došlo k ještě většímu zásahu do práv vlastníků nemovitostí nacházejících se v dané lokalitě. Ke stejné nežádoucí situaci by došlo i naplánováním příjezdu k rozšířenému sportovnímu areálu rozšířením stávajících úzkých ulic situovaných uprostřed obytné zástavby, neboť takové opatření by vyžadovalo odstranění řady staveb sloužících k bydlení. Navrhovatelem zmíněná varianta přístupu k rozšířenému sportovišti přes průmyslovou zónu by pak mohla být realizována jen v rámci severního dálničního přivaděče, který však v územním plánu z roku 1997 ani v jeho změnách není vymezen. Zbývající varianta přístupové cesty k rozšířenému sportovišti, o níž se navrhovatel zmínil, představuje realizaci nového přemostění v místě stávajícího ženijního mostu vedle čerpací stanice pohonných hmot. V blízkosti současného mostu se nenachází obytná zóna, jak bylo ověřeno i při místním ohledání, takže tato varianta se může jevit jako šetrnější způsob vedoucí k zajištění příjezdu k sportovišti. Podle vyjádření odpůrce ze dne ze dne 29. 7. 2010 by však realizace takové varianty odporovala příslušné technické normě, která by toliko umožňovala řešení vedoucí k vyústění přemostění do stávající parkové plochy Smetanových sadů. Toto tvrzení odpůrce přitom nelze ničím zpochybnit, neboť proti napadené části opatření obecné povahy nebyly v průběhu pořizování územního plánu z roku 1997 vzneseny žádné námitky, v důsledku čehož nebyla dána potřeba vypracování variantního řešení příjezdové cesty k rozšířenému sportovišti, a to například v místě stávajícího ženijního mostu. Pokud by takové varianty byly v souvislosti se schválením územního plánu z roku 1997 vypracovány, mohl by soud případně shledat, že jiná tehdy zvažovaná přístupová cesta k rozšířenému sportovišti by daleko méně intenzivně zasahovala do zájmů, k nimž se má při vypracování územního plánu sídelního útvaru přihlížet, a že tudíž naplánování místní komunikace přes pozemek p. č. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova je nelogické a evidentně nepředstavuje nejšetrnější způsob vedoucí k zamýšlenému cíli. Takový závěr by soud eventuálně mohl učinit i v případě, kdyby mu navrhovatel předložil variantní řešení přístupu k rozšířenému sportovnímu areálu, které by bylo vypracováno v souvislosti s pořizováním změny č. 13 územního plánu. Uvedený dokument však v řízení o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy předložen nebyl. Proto za situace, kdy zde nebyly k dispozici jiné varianty řešení přístupu k rozšířenému sportovišti a jejich nevypracování nelze odpůrci vytýkat, nemohl soud učinit závěr, že v rozhodné době zde existovala možnost šetrnějšího komunikačního napojení v podobě realizace nového přemostění v místě stávajícího ženijního mostu, jež by nevyžadovala zásah do vlastnického práva k pozemku p. č. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova. Takový závěr nemůže bez dalšího učinit ani soud, neboť ten k tomu nemá odbornou erudici, a proto se nemůže obejít bez potřebných územně plánovacích podkladů. Možnosti variantního řešení k plánované místní komunikaci vedoucí přes pozemek navrhovatele přitom soud nemohl ověřovat ani nařízením znaleckého posudku. Tím by totiž účastníky soudního řízení zatížil značnými náklady a především by nahradil činnost orgánů územního plánování, což mu nepřísluší, neboť v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je oprávněn toliko posoudit jeho (její) soulad se zákonem. Soud tedy neshledal žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že zásah do vlastnického práva k pozemku, jehož majitelem je v současnosti navrhovatel, přesáhl nezbytně nutnou míru nebo že tento zásah mohl být učiněn šetrnějším způsobem vedoucím ještě rozumně k zamýšlenému cíli. Proto lze učinit závěr, že odpůrce při plánování předmětné místní komunikace dodržel všechny kumulativně stanovené zásady subsidiarity a minimalizace takového zásahu, které byly vymezeny v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120. Napadená část opatření obecné povahy ve vztahu k pozemku č. p. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova tak uspěla i v pátém kroku algoritmu soudního přezkumu, v důsledku čehož je nutné ji považovat za zákonnou. Navrhovatel tak bude moci proti plánované místní komunikaci brojit pouze v procesu pořizování změny č. 13 územního plánu. V řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. S-JMK 155406/2009/OÚPSŘ, se pak navrhovatel může dále domáhat posouzení správnosti závěru správních orgánů obou stupňů, podle něhož nelze vyhovět jeho žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby domovní studny na pozemku p. č. 1183/1, v k. ú. Dědice u Vyškova kvůli tomu, že územní plán z roku 1997 byl vypracován v měřítku, který nevylučuje kolizi územního plánu s touto stavbou. Uvedený závěr se Nejvyššímu správnímu soudu jeví poněkud nepřesvědčivým, avšak jeho správnost je oprávněn posoudit pouze krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. V řízení podle hlavy II, dílu 7 s. ř. s. však nebyl návrh na zrušení části opatření obecné povahy - obecně závazné vyhlášky Města Vyškova č. 2/1998, o závazných částech Územního plánu sídelního útvaru Vyškov, v části veřejně prospěšná stavba místní komunikace na pozemku p. č. 1183/1 v k. ú. Dědice u Vyškova, shledán důvodným, a proto ho Nejvyšší správní soud podle § 101d odst. 2 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle § 101d odst. 5 s. ř. s. jim takové právo nenáleží. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu