I. Pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce [čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy] je výrazem jeho postavení v rámci moci výkonné jako „správního úřadu“ sui generis. II. Na jmenování soudcem není právní nárok. Funkce soudce je ovšem veřejnou funkcí a justiční čekatel nejmenovaný prezidentem republiky do funkce soudce je oprávněn dovolávat se práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech]. Ve spojení s tím je oprávněn dovolávat se toho, aby nebyl na tomto právu diskriminován (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), stejně jako je oprávněn i k to- mu, dovolávat se práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a to i když sám návrh na projednání věci podat nemohl. III. Právo na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím (v daném případě na přístup k funkci soudce), jakož i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, ve spojení s právem nebýt diskri- minován, není s ohledem na znění čl. 36 Listiny, a to i ve spojení se záko- nem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ze soudního přezkoumání vylou- čeno. Akty či úkony prezidenta republiky při výkonu jeho pravomoci jmenovat soudce jsou ve spojení s uvedenými právy přezkoumatelné ve správním soudnictví. xx
I. Pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce [čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy] je výrazem jeho postavení v rámci moci výkonné jako „správního úřadu“ sui generis. II. Na jmenování soudcem není právní nárok. Funkce soudce je ovšem veřejnou funkcí a justiční čekatel nejmenovaný prezidentem republiky do funkce soudce je oprávněn dovolávat se práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech]. Ve spojení s tím je oprávněn dovolávat se toho, aby nebyl na tomto právu diskriminován (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), stejně jako je oprávněn i k to- mu, dovolávat se práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a to i když sám návrh na projednání věci podat nemohl. III. Právo na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím (v daném případě na přístup k funkci soudce), jakož i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, ve spojení s právem nebýt diskri- minován, není s ohledem na znění čl. 36 Listiny, a to i ve spojení se záko- nem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ze soudního přezkoumání vylou- čeno. Akty či úkony prezidenta republiky při výkonu jeho pravomoci jmenovat soudce jsou ve spojení s uvedenými právy přezkoumatelné ve správním soudnictví. xx
Předmětem sporu podle Nejvyššího správního soudu není věcné posouzení toho, jak bylo či mělo být s ohledem na platnou právní úpravu postupováno ža- lovaným ve věci návrhu na jmenování ža- lobce soudcem, nýbrž jeho předmětem je toliko posoudit, zda je daná právní věc věcí projednatelnou ve správním soud- nictví, jak namítá stěžovatel, nebo zda o takovou věc nejde, jak rozhodl Městský soud v Praze. Pod tímto zorným úhlem Nejvyšší správní soud považuje za rozhodující především posoudit, zda soudu ve správ- ním soudnictví přísluší přezkoumávat napadený postup žalovaného, kterým se stěžovatel cítí být zkrácen na svém veřej- ném subjektivním právu či veřejných subjektivních právech, když výslovně namítá zkrácení na svém veřejném sub- jektivním právu na zákaz diskriminace (čl. 1, čl 3 odst. 1 Listiny), porušení ve- řejného subjektivního práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech] a porušení veřejného subjektivního prá- va na projednání věci (mimo jiné) bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listi- ny), a kdy stěžovatel namítá, že daný po- stup, kdy byl jako justiční čekatel navrže- ný na jmenování do funkce soudce odmítnut, v porovnání s předchozími případy jmenování soudců neodpovídá legitimnímu požadavku předvídatelnos- ti rozhodování orgánů veřejné moci, kte- rý je nepominutelným komponentem principu právní jistoty, atd. Nejvyšší správní soud se tedy musí zabývat otáz- kou, zda v úvahu přicházející úkony žalo- vaného v dané věci mají povahu úkonů podřaditelných režimu ochrany ze stra- ny soudního řádu správního [Městský soud v Praze uvedl, že „akt prezidenta republiky, jímž podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky jmenuje soudce, není rozhodnutím o veřejném subjek- tivním právu uchazeče..“, „právem ne- ní garanlován nárok na jmenování soudcem...“, „„ze zákona předvídatelně vyplývá, že i při splnění podmínek ke jmenování dojít nemusí, neboť žádný zákon nezakládá právo domáhat se jmenování soudcem..“], a ve spojení s tím se musí zabývat i otázkou, zda prá- va „sama o sobě“, jejichž porušení stěžo- vatel namítá, mají povahu veřejných sub- jektivních práv, jimž poskytuje ochranu soudní řád správní [soud uzavřel, že „ne- níli zde zákonem založeno právo ve smyslu hmotném (nárok) ani proces- ním, není dána pravomoc soudu ve správním soudnictví rozhodnout o po- dané žalobě“|. C.) Správní soudnictví je obecně za- loženo na myšlence soudní kontroly vý- konné moci státu v jejím styku s jednot- 667 905 livci a tradičně je spojováno s ochranou veřejných subjektivních práv. Již tzv. na- še tradiční nauka poukazovala na to, že „Demokratický stát hoví ideálu svobod- ného občana a liberálního státu, zasa- hujícího co nejméně do sféry života jedince. A pokud jsou státní zásahy nut- né, musí býti upraveny zákonem, a tu zase pokud možno vydány nebo ales- poň kontrolovány soudem“ (Neubauer, Z.: Státověda a theorie politiky. Praha 1948, str. 300). Subjektivní práva jsou v našich pod- mínkách vcelku ustáleně vnímána jako práva osob, založená v právních nor- mách (v objektivním právu), která se projevují jako oprávnění určitého sub- jektu, jako možnost chovat se právem předpokládaným způsobem, přičemž každá taková možnost zpravidla bývá de- terminována svým povinnostním doplň- kem či rozměrem, charakterizovatelným jako nutnost chování se daného subjek- tu. Oprávnění jednoho subjektu často odpovídá povinnost jiného subjektu (přičemž podle nauky opak platit nemu- sí, tzn. že subjektivní povinnosti jedno- ho nemusí nutně odpovídat subjektivní oprávnění druhého). Subjektivní právo, jako z objektivního práva dovozená mož- nost chovat se určitým způsobem v kon- krétním právním vztahu (jde o výraz právního dualismu objektivního a sub- jektivního práva, pro nějž platí, že objek- tivní právo subjektivnímu právu nutně předchází), přitom lze vnímat jednak v rovině potenciální (obsah práva objek- tivního, jehož může být adresát konkrét- ním nositelem), a dále pak v rovině reál- né, kdy se potencionální adresát při splnění zákonných podmínek, a často i po předepsané proceduře, již stal „fak- tickým“ nositelem příslušného oprávnění. Takto se jedná zpravidla o hmotná sub- jektivní práva, s nimiž, a to především ve 668 spojení s procedurou směřující k založe- ní subjektivního práva (v jeho reálné po- době), bezprostředně souvisí procesní subjektivní práva. Subjektivní práva se, obdobně jako právo v objektivním smyslu, dělí na prá- vo soukromé a právo veřejné. Vnímá- me-li subjektivní právo jako realizovatel- ný obsah a současně i realizovaný (kon- kretizovaný a zpravidla i individualizova- ný) projev či výraz objektivního práva, pak nutně takové subjektivní právo nese pečeť „soukromoprávnosti“ či „veřejno- právnosti“ práva v objektivním slova smyslu, jež je jeho zdrojem. Veřejná subjektivní práva jsou práva založená v normách veřejného objektiv- ního práva, které směřují k realizaci obsa- hu zákonů ve sféře veřejnomocenských pravomocí. V oblasti výkonné moci reali- zované k veřejnosprávním účelům jde o taková subjektivní práva, jejichž obsah i výkon je determinován veřejnými zájmy, veřejnou mocí, a k jejichž založení či „aprobaci je nutný aktivní úkon, či alespoň „respektování“ veřejného subjektivního práva, založeného tzv. ze zákona, přísluš- ným či příslušnými vykonavateli veřejné moci na vždy daném úseku. Veřejná subjektivní práva nejsou prá- va ani typově plně stejnorodá, podle své- ho obsahu se liší. Již naše prvorepubliko- vá nauka (Hoetzel, J.: Československé správní právo. Část všeobecná. Praha 1937, str. 238) rozlišovala 4) práva, aby se stát zdržoval určitých zásahů do svo- body oprávněncovy, b) práva, aby stát pl- nil něco positivního ve prospěch obča- nův, a c) práva, aby stát připustil občana k účasti na tvoření státní vůle. Městský soud v Praze ve svém roz- hodnutí dospěl k závěru, že „akt prezi- denta republiky, jímž podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky jmenuje soudce, není rozhodnutím o veřejném subjektivním právu uchazeče..“, „„prá- vem není garantován nárok na jmeno- vání soudcem...“, „„ze zákona předví- datelně vyplývá, že i při splnění podmínek ke jmenování dojít nemusí, neboť žádný zákon nezakládá právo domáhat se jmenování soudcem..“. Skutečností je, že pravomoc prezi- denta republiky jmenovat soudce tak, jak je upravena Ústavou, a stejně tak zá- konné vymezení předpokladů pro funk- ci soudce v zákoně o soudech a soud- cích, nejsou koncipovány tak, že by z nich bylo možné dovodit, že uchazeč má nárok na jmenování soudcem, nebo že se uchazeč může vlastním úkonem ucházet u prezidenta republiky o jmeno- vání soudcem. Uchazeč o funkci soudce může svoji vůli stát se soudcem projevo- vat či uplatňovat pouze tak, že po absol- vování magisterského studijního progra- mu v oblasti práva na vysoké škole v České republice je oprávněn se přihlá- sit (resp. se přihlásí) do výběrového říze- ní o přijetí do přípravné služby justič- ních čekatelů, je-li přijat a absolvuje přípravnou službu, je oprávněn požádat o povolení vykonat odbornou justiční zkoušku a po jejím absolvování mu již to- liko přísluší souhlasit se svým ustanove- ním do funkce soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu. Proce- dura, která vyúsťuje v předložení návrhu na jmenování soudcem prezidentu re- publiky, zákonem výslovně upravena ne- ní a je věcí zvyklostí v postupu ministra spravedlnosti a vlády a jejich součinnos- ti s prezidentem republiky. Vlastní návrh na jmenování justičního čekatele soud- cem je mimo vlastní dispoziční sféru na- vrhovaného, návrh předkládá ministr spravedlnosti nejprve k projednání vládě a po projednání návrhu je návrh před- kládán prezidentu republiky. Z předmět- né úpravy lze dovodit, že prezident re- publiky může jmenovat soudcem jen toho, kdo splňuje předpoklady pro funk- ci soudce stanovené zákonem o soudech a soudcích pro jmenování do funkce soudce. S ohledem na čl. 93 odst. 1 Ústa- vy platí, že prezident republiky jmenuje soudce bez časového omezení, a z usta- novení čl. 63 Ústavy vyplývá, že akt jme- nování je „rozhodnutím“ prezidenta republiky, řazeným k těm jeho „rozhod- nutím“, která vyžadují spolupodpis předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády (tzv. kontrasignaci, znovuobnove- nou platnou Ústavou) a za které (ve spo- jení s tím) odpovídá nikoliv prezident, ale vláda. To však platí jen pro případ, že akt prezidenta byl učiněn, a předsedou či pověřeným členem vlády kontrasigno- ván, a souvisí s tím, že takovou pravomoc nemůže prezident republiky vykonat sám, úplně samostatně, ale může ji vyko- nat jen v součinnosti s vládou (stejně ja- ko platí, že nelze činit vládu odpověd- nou za úkon či akt prezidenta republiky, k němuž je třeba kontrasignace, pokud jej prezident republiky vůbec neučinil). S tím souvisí nepřímo i to, že při případ- ném rozporování kontrasignovaného ak- tu prezidenta republiky je napadán sám akt a není stíhán původce aktu. Prezident republiky je v našich pod- mínkách součástí moci výkonné, přičemž v rámci pravomocí prezidenta republiky vymezených Ústavou je možno, ale sou- časně i nutno, lišit ty pravomoci, které ma- jí povahu a realizují se ve formě správních úkonů (úkonů v oblasti veřejné správy) a odpovídají postavení prezidenta jako „správního úřadu“ su? generis, a ty pravo- moci, které mají povahu a realizují se ve formě ústavních aktů a odpovídají posta- vení prezidenta jako „ústavního činitele“. 669 905 V posuzované věci (pravomoc jme- novat soudce) se podle názoru Nejvyšší- ho správního soudu jedná o pravomoc prezidenta republiky, jejíž realizace má povahu i formu správních úkonů (na rozdil od ústavních aktů, kam spadá na- př. zastupování státu navenek, sjednává- ní a ratifikace mezinárodních smluv, pra- vomoc svolávat zasedání Poslanecké sněmovny, rozpustit Poslaneckou sně- movnu, podepisovat zákony apod.). Pre- zident republiky vystupuje jako správní úřad tam, kde jsou současně splněny dvě podmínky, a to, kdy výkon dané pravo- moci je vázán zákonem, a dále, kdy jeho rozhodnutí při výkonu takové pravomo- ci zasahuje do veřejných subjektivních práv konkrétních osob. Ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy, které zakládá pra- vomoc prezidenta republiky jmenovat soudce, je ustanovením „toliko“ kompe- tenčním, ustanovení $ 60 zákona o sou- dech a soudcích, jímž se stanoví předpo- klady pro funkci soudce, je ustanovením hmotněprávním, jež je při jmenování soudce předmětem veřejnosprávní apli- kace. Výkonem pravomoci prezidenta republiky jmenovat soudce se tak nepo- chybně aplikuje hmotněprávní úprava předmětných předpokladů, resp. pod- mínek, pro jmenování soudce ze zákona o soudech a soudcích, přičemž se při té- to autoritativní aplikaci veřejného objek- tivního práva zasahuje do veřejných subjektivních práv justičních čekatelů, navržených prezidentu republiky ke jmenování do funkce soudce. Pro právní posouzení povahy „správ- ních úkonů“ prezidenta republiky tak není primárně určující, čím je založena předmětná pravomoc prezidenta repub- líky, ale jak je regulován její výkon. Za tohoto stavu věci je třeba konsta- tovat, že předmětná pravomoc preziden- 670 ta odpovídá dikci $ 4 odst. 1 s. ř. s. v tom smyslu, že se jedná o pravomoc k roz- hodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné cestou aplikace příslušných zákonných ustano- vení (takto byla pravomoc prezidenta re- publiky jmenovat soudce nazírána již dřívější naukou, v návaznosti na vymezení postavení prezidenta republiky v Ústav- ní listině Československé republiky z ro- ku 1920, kde byla v $ 56 a násl. funkce prezidenta republiky upravena jako sou- část moci vládní a výkonné - viz Adler, F.: heslo „prezident republiky“, in: Slovník veřejného práva. Svazek III. Brno 1934, str. 543 a násl., obdobně Neubauer, Z.: Státověda a theorie politiky. Praha 1948, str. 297; v tomto posledně jmenovaném prameni bylo podřazení pravomoci pre- zidenta republiky jmenovat soudce mo- ci výkonné argumentačně doplněno tím, že jde jen o pravomoc jmenovací, s odepřením pravomoci sesazovací, kte- rá již přísluší soudu.). Není bez zajíma- vosti, že již v prvorepublikové nauce ta- ké převládal názor, že správní úkony či správní akty prezidenta republiky pří- sluší přezkoumat ve správním soudnic- tví (nejreprezentativněji Krejčí, J.: Podlé- hají právní akty prezidenta republiky kontrole nejvyššího správního soudu?, in: Pocta k šesdesiatym narodeninám Dr. Karla Laštovku. Bratislava 1936, str. 221 a násl.). V této souvislosti bylo naukou zdůrazňováno, že „nejde viibec o odpo- vědnost orgánů moci výkonné, nýbrž toliko o zkoumání zákonnosti jejich ak- tů, když vláda ani prezident republiky nepodléhají kontrole nejvyššího správ- ního soudu, nýbrž jen jejich akty, po- kud vláda a prezident republiky vyko- návají působnost správních úřadů“ (Rádl, Z.: Nejvyšší správní soud. Komen- tář. Praha 1937), stejně jako bylo uvádě- no: „na tom, že před nejvyšším správ- ním soudem je napadán akt, a není stíhán původce aktu, nemění nic dikce zákona - žalovaný úřad - neboť je zřej- mo, že stížnost směřuje proti rozhodnu- tí nebo opatření“ (Krejčí, J.: Podléhají právní akty prezidenta republiky kon- trole nejvyššího správního soudu?, in: Pocta k šesdesiatym narodeninám Dr. Karla Laštovku. Bratislava 1936, str. 230). Současná ústavněprávní úprava po- stavení, resp. funkce, prezidenta repub- liky je úpravou obdobnou, a iv současné nauce je zastáván názor, že nejsou žádné podstatné důvody, které by v tomto ohle- du závěry, učiněné za platnosti ústavy z roku 1920, neměly platit i pro stav za platnosti ústavy nynější (viz Mikule, V.: Soudní ochrana proti rozhodnutí, jímž byl předseda soudu odvolán z funkce - nová otázka. Právní zpravodaj, č. 3/2006, str. 16). Je nutno souhlasit se závěrem Měst- ského soudu v Praze, že zákon o soudech a soudcích, ani jiný zákon, nezakládá jus- tičnímu čekateli právo (ve smyslu náro- ku) být prezidentem republiky jmeno- ván soudcem. Stejně tak je zřejmé, že jde o rozhodování o „návrhu“ (byť s ohle- dem na platnou právní úpravu a ustále- nou proceduru o návrhu, který nepodá- vá sám navrhovaný), a dále i to, že na dané rozhodnutí prezidenta, ať již klad- né, či příp. i záporné, je třeba především nutno nazírat jako na rozhodnutí v „ma- teriálním“ slova smyslu, bez výslovně předepsaných náležitostí jeho písemné- ho vyhotovení. Otázkou je, zda prezident republiky musí či nemusí své rozhodnu- tí odůvodňovat. Teorie i platná právní úprava staví na tom, že rozhodnutí vyda- ná v oblasti veřejné správy se nemusí odůvodňovat tehdy, pokud jde o rozhod- nutí, jimiž se v plném rozsahu vyhovuje podanému návrhu. U rozhodnutí, jimiž se podanému návrhu (byť jen zčásti) ne- vyhovuje, stejně jako rozhodnutí, jimiž se ukládají povinnosti, nebo jimiž se mě- ní či ruší dosavadní právní stav, se nao- pak odůvodňovat musí. Ve vztahu k po- suzované věci tak je zřejmé, že pokud by se jednalo o rozhodnutí prezidenta re- publiky, kterým by se vyhovovalo návr- hu, a navržený justiční čekatel by byl jmenován soudcem, rozhodnutí by odů- vodněno být nemuselo, pokud by však šlo o příp. rozhodnutí, jímž byl návrh na jmenování soudcem odmítnut, rozhod- nutí by alespoň stručně odůvodněno být mělo. Vzhledem k tomu, že veškerý vý- kon exekutivních pravomocí orgánů ve- řejné moci musí být jak co do případů a mezí, tak i co do způsobů, v souladu se zákony (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy), však nutně platí, že důvodem pro to, aby prezident navrženého kandi- dáta na funkci soudce do funkce nejme- noval, může být jen nesplnění zákon- ných důvodů, a proto by v takovém případě nemohlo přicházet v úvahu jiné odůvodnění než opírající se o nesplnění zákonných předpokladů. Tak např. i na- vržený kandidát, který má složenu od- bornou zkoušku, dal souhlas se svým ustanovením k výkonu funkce soudce nebo přísedícího a s přidělením k urči- tému soudu, splňuje věkovou hranici apod., nemusí být prezidentem republi- ky jmenován do funkce soudce, protože např. podle názoru prezidenta republiky zkušenosti a morální vlastnosti navrže- ného kandidáta nedávají záruku, že bu- de svou funkci řádně zastávat. Na druhé straně důvodem příp. nejmenování na- vrženého kandidáta do funkce soudce ze strany prezidenta republiky by neměl být např. stav „obsazení soudcovských míst“. Tomu nepřímo koresponduje i po- slání principu kontrasignace vždy pří- slušného rozhodnutí o jmenování soud- cem ze strany předsedy či pověřeného člena vlády, jímž je vzhledem k principu 671 905 odpovědnosti vlády za takové rozhodnu- tí prezidenta republiky navíc sledována i účelnost takového rozhodnutí s ohle- dem na vztah k právní politice státu vše- obecně (tady pak právě zejména ve vzta- hu k počtu soudců a jejich struktuře - srov. Klíma, K.: Komentář k Ústavě a Lis- tině. Nakl. A. Čeněk, 2005, str. 324). Mů- že tak případně nastat i situace, kdy předseda nebo jiný pověřený člen vlády akt prezidenta republiky nespolupode- píše, a tím takový akt nenabude přísluš- ných právních účinků. Ústavněprávní požadavek vázanosti výkonné moci „zákony“ je tradičně vy- kládán tak, že dodržováním zákonů se nutně myslí i dodržování příslušných ústavněprávních předpisů. Ve správním soudnictví tak, i když správní soudy ne- jsou primárně určeny ke kontrole ústav- nosti, platí, že zákonnost postupů orgánů výkonu veřejné moci, determinovaných příslušnými ustanoveními jednotlivých zákonů, nelze posuzovat odtrženě bez zohlednění dopadů souvisejících ustano- vení Ústavy a Listiny. Současná nauka pro- to ne náhodou zdůrazňuje, že i na jmeno- vání soudců platí Listina, zejména její čl. 3 (srov. Klíma, K.: Komentář k Ústavě a Lis- tině. Nakl. A. Čeněk, 2005, str. 324). Městský soud v Praze v posuzované věci uzavřel, že „není-li zde zákonem za- loženo právo ve smyslu hmotném (ná- rok) ani procesním, není dána pravo- moc soudu ve správním soudnictví rozhodnout o podané žalobě“. Již výše se Nejvyšší správní soud zto- tožnil s názorem Městského soudu v Pra- ze, že pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce tak, jak je upravena Ústavou, a stejně tak zákonné vymezení předpokladů pro funkci soudce v záko- ně o soudech a soudcích, nejsou konci- 672 povány způsobem, že by z nich bylo možné dovodit, že uchazeč má nárok na jmenování soudcem, nebo že uchazeč se může vlastním úkonem u prezidenta re- publiky ucházet o jmenování soudcem. V tomto smyslu skutečně platí, že ucha- zeč o funkci soudce nedisponuje subjek- tivním hmotným právem, jako „nárokem na jmenování“ soudcem, ani procesním subjektivním právem, jako právem vlast- ním úkonem se ucházet o jmenování soudcem. Nicméně úkony, k nimž opráv- něn je a jež musí podle ustálené praxe „návrhu na jmenování“ předcházet (viz výše - přihlášení se do výběrového říze- ní o přijetí do přípravné služby justič- ních čekatelů, absolvování přípravné služby, žádost o povolení vykonat odbor- nou justiční zkoušku, souhlas s ustanove- ním za soudce nebo přísedícího a s při- dělením k určitému soudu), nepochybně vůli takového uchazeče stát se soudcem vyjadřují, a jsou motivovány představou, a spojeny s legitimním očekáváním, že při splnění zákonných podmínek ucha- zeč soudcem jmenován bude. Stěžovatel uváděl již v žalobě, a opa- kovaně uvádí v kasační stížnosti, že zkrá- cení na svých právech nespatřuje v tom, že nebyl jmenován soudcem, nýbrž v tom, že byla porušena jeho jiná veřejná subjektivní práva. Namítal a namítá zkrá- cení na svém veřejném subjektivním právu na zákaz diskriminace (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), porušení veřejného sub- jektivního práva na rovné podmínky pří- stupu k voleným a jiným veřejným funk- cím [čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech] a porušení veřej- ného subjektivního práva na projednání věci (mimo jiné) bez zbytečných průta- hů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a ve spojení s tím dále namítá, že daný postup, kdy byl jako justiční čekatel navržený na jme- nování do funkce soudce odmítnut, V porovnání s předchozími případy jme- nování soudců neodpovídá legitimnímu požadavku předvídatelnosti rozhodová- ní orgánů veřejné moci, který označuje za nepominutelný komponent principu právní jistoty. Z tohoto pohledu, resp. z těchto po- „hledů, se však Městský soud v Praze žalo- bou nezabýval. Ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanove- ných zákony, přičemž některým veřej- ným subjektivním právům soudní ochra- na poskytnuta není (jak soudní řád správní, tak i zvláštní zákony označují některé úkony, jimž je soudní ochrana odňata, resp. které jsou z přezkumné soudní pravomoci vyňaty). Je však třeba připomenout čl. 36 odst. 2 Listiny, v je- hož smyslu nelze vyloučit přezkoumání „rozhodnutí“ týkajících se základních práv a svobod. Jestliže v daném případě stěžovatel namítal a namítá, že byl postu- pem žalovaného při splnění zákonem předepsaných předpokladů pro jmeno- vání soudcem zkrácen na svých právech způsobem, který prezentuje jako zkráce- ní na ústavně zaručených veřejných sub- jektivních právech (nebýt diskrimino- ván, právo na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím, právo na projednání věci bez zbyteč- ných průtahů, to vše spojené s legitim- ním očekáváním), potom je zřejmé, že ze soudního přezkumu nebylo možné vy- loučit „postup“ žalovaného (který mohl znamenat „nečinnost“, nebo by jej bylo příp. možno posuzovat jako „negativní rozhodnutí“, či který příp. mohl předsta- vovat „nezákonný zásah“). Vzhledem k povaze a významu těchto práv je Nej- vyšší správní soud toho názoru, že soud- ní ochrana před jejich porušením není nikterak limitována tím, že na jmenování soudcem není nárok, stejně jako tím, že se uchazeč o jmenování nemůže o své jmenování ucházet vlastním úkonem (sám nemůže podat návrh na své jmeno- vání, resp. žádost o své jmenování, prezi- dentu republiky). V případě namítaného porušení uváděných základních práv se jedná o jiná veřejná subjektivní práva, jimž soudní ochranu nelze upřít. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že dovolávat se práva nebýt diskrimino- ván, jakož i legitimního očekávání, je tře- ba vždy ve spojení s konkrétním právem, ve vztahu k němuž by případně k diskri- minaci mohlo dojít. Za tohoto stavu věci Nejvyšší správní soud především zastává názor, že stěžovatel je oprávněn dovolá- vat se práva na rovné podmínky přístu- pu k voleným a jiným veřejným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c) Me- zinárodního paktu o občanských a poli- tických právech]. Funkce soudce je ve spojení s citovanou dikcí nesporně „ji- nou veřejnou funkcí“, neboť výkon funk- ce soudce naplňuje obsah výkonu soud- ní moci, jako moci státní. Ve spojení s tím je stěžovatel nepochybně opráv- něn dovolávat se toho, aby nebyl na tom- to právu diskriminován, stejně jako je zřejmě oprávněn i k tomu, dovolávat se práva na projednání věci bez zbyteč- ných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a to i když sám návrh na projednání věci ne- podal. S ohledem na znění čl. 36 Listiny, a to i ve spojení se zákonem o soudech a soudcích, je potom podle názoru Nejvyššího správního soudu nesporné, že právo na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím (v daném případě na přístup k funkci soudce) ve spojení s právem nebýt diskriminován a s legitimním očekává- ním není ze soudního přezkoumání vyloučeno. 673 905 Soudní ochraně těchto subjektivních práv, tj. práva na zákaz diskriminace (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), práva na rovné pod- mínky přístupu k voleným a jiným veřej- ným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občan- ských a politických právech] a práva na projednání věci (mimo jiné) bez zbyteč- ných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a ve spojení s tím legitimního očekávání, ostatně svědčí i rozsáhlá soudní judika- tura, byť jde převážně o judikaturu Ústavního soudu, jíž je si vědom i stěžo- vatel, který také na její vybrané případy argumentačně odkazuje. Soudněsprávní judikatura, která by se přímo vztahovala k „nejmenování soudce“, k dispozici není, neboť nyní posuzovaný případ nejmenování uchazeče soudcem je v praxi správního soudnictví dosud zcela ojedinělý. Z posledních let je sice je známo několik málo případů, kdy prezident re- publiky odmítl jmenovat soudce z konkrét- ních navržených osob, vždy však šlo o jed- notlivce, a stalo se tak z důvodu nesplnění některé ze zákonem stanovených podmí- nek pro výkon funkce soudce. Zřejmě pro- to také nebyly tyto případy rozporovány a soudně přezkoumávány. V tomto ohledu se posuzovaný případ, při namítaném pře- kročení zákonných podmínek, resp. mezí, pro jmenování do funkce soudce žalova- ným, jeví na pozadí poměru počtu vládou navržených uchazečů ke jmenování do funkce soudce k příslušnému termínu a počtu uchazečů prezidentem republiky do funkce soudce v daném termínu jmeno- vaných, svým plošným přístupem jako v právním smyslu zcela bezprecedentní vy- bočení ze zvyklostí při jmenování soudců v našich novodobých podmínkách demo- kratického a právního státu. Již výše bylo uvedeno, že rozhodová- ní prezidenta, jehož prostřednictvím 674 realizuje svoji pravomoc jmenovat soud- ce, má povahu i formu správních úkonů; prezident republiky přitom vystupuje ja- ko „správní úřad“ sui generis. V dané věci prezident republiky vystupuje jako repre- zentant moci výkonné, který autoritativ- ně aplikačně rozhoduje v oblasti právně garantovaných a také determinovaných veřejných subjektivních práv vně stojí- cích subjektů, se závaznými právními dů- sledky pro tyto subjekty. Dopadům tako- vých rozhodnutí, jakož i dalších aktů či úkonů prezidenta republiky při výkonu jeho pravomoci jmenovat soudce (vzhle- dem k tomu, že zákonná úprava nestano- ví jinak), musí v právním státě nutně příslušet stejná právní ochrana jako dopa- dům rozhodnutí či jiných aktů či úkonů jiných správních úřadů. Za situace, kdy šlo o namítané poru- šení uváděných základních práv ve spo- jení s tvrzeným splněním zákonných předpokladů pro jmenování soudcem, je Nejvyšší správní soud toho názoru, že správnímu soudnictví přezkoumání „rozhodování“ žalovaného příslušelo, byť „jen“ se zřetelem k relaci zákonné úpravy (ustanovení zákona o soudech a soudcích, stanovící předpoklady pro jmenování soudcem) a ústavněprávní úpravou uváděných základních práv, jejichž porušení v daných souvislos- tech stěžovatel namítal. Ve správním soudnictví přitom nemůže jít, a také ne- jde, o přezkoumání ústavní pravomoci prezidenta republiky jmenovat soudce jako takové; co však správnímu soudnic- tví přísluší přezkoumávat, je naplnění zákonných limitů, které jsou pro výkon funkce soudce dány (splnění zákon- ných předpokladů zákona o soudech a soudcích). Odmítnutí soudu zabývat se takovým „rozhodováním“ by v kon- krétním případě představovalo denega- tio tustitiae. Z obsahu spisu nelze spolehlivě zjis- tit úplný skutkový stav v posuzované vě- ci a Nejvyššímu správnímu soudu jeho posouzení za dané situace ani nepřísluší. Nicméně pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětná věc je ve správním soudnictví projednatelná, po- tom současně musí přisvědčit tomu, že v daném případě by, pod zorným úhlem výše uváděných subjektivních veřejných práv stěžovatele, mohlo a zřejmě i mělo jít o některý z případů ve smyslu žalob- ního návrhu. Buďto by mohlo či mělo jít o „nečinnost“ žalovaného, to pokud by se zjistilo, že se žalovaný opomněl návr- hem zabývat, nebo by mohlo a mělo jít o nezákonné rozhodnutí ve věci samé, pokud by se zjistilo, že žalovaný rozhodl negativně, a to aniž k tomu měl zákonné důvody (tady by se zřejmě jednalo o roz- hodnutí v materiálním slova smyslu, for- málně patrně písemně nevyhotovené, což se v danou chvíli s ohledem na stě- žovatelovo odvolání se na dopis ministra spravedlnosti České republiky, jímž mu bylo oznámeno, že žalovaný odmítl jeho návrh na jmenování soudcem z důvodu jeho věku, v situaci, kdy se žalovaný ke kasační stížnosti nevyjádřil, jeví jako nej- pravděpodobnější), nebo by případně mohlo jít o nezákonný zásah, to pokud by zjištěné jednání žalovaného nebylo „rozhodnutím ve věci“, ale představova- lo by toliko „rozhodnutí se“ žalovaného ve věci bez zákonného důvodu prozatím nerozhodovat. V případě event. zjištěné nečinnosti je podmínkou podle $ 79 s. ř. s. bezvý- sledné vyčerpání prostředků, které pro- cesní předpis platný pro řízení u správ- ního orgánu stanoví k ochraně účastníka proti nečinnosti správního orgánu, a za tohoto stavu věci se účastník může žalo- bou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. V dané věci žádné prostředky procesní! předpis k ochraně účastníka nestanovil, a proto přichází v úvahu přístup k soudu přímo. Soud však nemůže přikázat, aby bylo roz- hodnuto určitým způsobem, může pou- ze vyslovit, že daný orgán má bezodklad- ně vydat rozhodnutí. Bude-li takové rozhodnutí kladné či záporné, to soudu nepřísluší předvídat. V případě event. zjištěného nezákonného rozhodnutí ve věci samé (to pokud by se zjistilo, že ža- lovaný rozhodl v dané věci negativně) by potom přicházelo v úvahu zrušení to- hoto rozhodnutí a jeho vrácení k nové- mu „projednání a rozhodnutí“ ve smyslu soudem vysloveného právního názoru. Pokud by event. jednání žalovaného neby- lo „rozhodnutím“ (rozhodnutím ve věci), ale představovalo by toliko „rozhodnutí se“ žalovaného ve věci bez zákonného důvodu prozatím cíleně nerozhodovat, jednalo by se zřejmě o nezákonný zásah, spočívající v aktivním, resp. záměrném bránění v přístupu k právu na „rozhod- nutí“ stran přístupu k tzv. jiné veřejné funkci. Za situace, kdy správnímu soudnictví nepřísluší volat k odpovědnosti prezi- denta republiky, ale toliko posuzovat je- ho akty, potom ten který případný výrok soudu však může ve skutečnosti zname- nat toliko morální apel na prezidenta re- publiky, mířící na demokratické a právní cítění daného ústavního činitele při plnění jeho poslání jako součásti moci výkonné. Nicméně přesto, a zřejmě i prá- vě proto, nelze ani za těchto okolností podle názoru Nejvyššího správního sou- du rezignovat na poslání a funkci správ- ního soudnictví, které míří, ve spojení s ochranou zákonnosti v rozhodování „správních orgánů“, na celkovou kultiva- ci výkonné moci (jejíž součástí prezi- dent republiky je) ve smyslu obecně 675 906 uznávaných a také převážně respektova- ných principů demokratického a právní- ho státu, a je třeba danou věc ve správ- ním soudnictví řádně posoudit a ve věci meritorně rozhodnout. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že Městský soud v Praze pochybil, když na- padeným usnesením rozhodl, že posuzo- vaná věc (s ohledem na to, že uchazeč o funkci soudce nedisponuje subjektiv- ním hmotným právem, jako „nárokem na jmenování“ soudcem, ani procesním subjektivním právem, jako právem vlast- ním úkonem se ucházet o jmenování soudcem) nespadá do správního soud- nictví, aniž by se zabýval tím, co žalobce namítal [zkrácení na svém veřejném sub- jektivním právu na zákaz diskriminace (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), porušení veřej- ného subjektivního práva na rovné pod- mínky přístupu k voleným a jiným veřej- ným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občan- ských a politických právech] a'porušení veřejného subjektivního práva na projed- nání věci (mimo jiné) bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny)], to vše ve spojení s legitimním očekáváním. Stěžo- vatel tak namítal porušení veřejného sub- jektivního práva, spočívající v popření principů legality a předvídatelnosti cho- vání žalovaného jako správního úřadu sui generis, což se ve vztahu k němu projevi- lo jako porušení jeho legitimního očeká- vání a právní jistoty, že bude postupováno v souladu se zákonem. Pod tímto zorným úhlem však Městský soud v Praze to, zda je předmětná věc přezkoumatelná ve správ- ním soudnictví, vůbec neposoudil. Proto také městský soud, který ostat- ně výslovně uvedl v závěru odůvodnění napadeného usnesení, že v situaci, kdy žalobu odmítl pro nedostatek pravomoci soudu, z důvodu procesní ekonomie ne- požadoval upřesnění, případně doplně- ní, žaloby, které by jinak bylo na místě, bude muset před vlastním projednáním věci vyzvat stěžovatele k upřesnění či do- plnění žaloby, stejně jako „vyžádat spis“ (opatřit podklady, na jejichž základě mě- lo být, či bylo, rozhodováno), znovu vy- zvat žalovaného, aby se k věci obsahově vyjádřil (podle zásady „nechť jsou slyše- ny obě strany“), příp. provést ještě další potřebné procesní úkony, bude-li jich třeba pro meritorní projednání věci, a teprve poté bude moci žalobu věcně projednat. Stěžovatel navrhuje eventuál ní petit. Soud by se tak ve spojení se skut- kovým zjištěním a právním posouzením věci měl postupně zabývat uplatněnými žalobními návrhy ve smyslu a v pořadí uvedeném stěžovatelem v žalobě, popř. v upřesnění žaloby. Řízení před soudem: žalobní legitimace neúspěšného žadatele o udělení státního občanství; přezkum správního uvážení k $ 65 odst. 1 soudního řádu správního I. Ustanovení $ 65 odst. 1 s. ř. s. nelze interpretovat doslovným jazyko- vým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu tak, že žalobní legitimace je dána pro všechny případy, kdy se úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, dotýká právní sféry žalobce. 676 II. Žadatel o udělení státního občanství České republiky je legitimován k žalobě proti rozhodnutí, jímž mu státní občanství nebylo uděleno, tvrdí-li, že v řízení o jeho žádosti byla porušena jeho práva účastníka správního řízení. III. Žalobní legitimace neúspěšného žadatele o udělení státního občan- ství se zakládá na $ 65 odst. 1 s. ř. s., a nikoliv na odstavci druhém téhož usta- novení. IV. Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskrimi- nace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu. 2x vy,
JUDr. Petr L. proti prezidentu České republiky o jmenování do funkce soudce, o kasační stížnosti žalobce.