19. 6. 2003, udělené pro skupiny A, B, C,
D a E, dopustila porušení § 39 odst. 2 písm. a)
a b) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních (dále
jen „zákon o zbraních“), tím, že při znehodnocení zbraní kategorie A: (1) 3 kusů kanónů
typového označení 2A28, ráže 73 mm, (2)
4 kusů protiletadlových kanónů typového
označení PLDvK, vz. 53/59, ráže 30 x 214
mm, (3) 1 kusu samohybné pásové houfnice
typ 2A31 Gvozdik, ráže 122 mm (dále souhrnně jen „předmětné zbraně“), nedodržela
postup schválený Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva (dále jen „Úřad“), podle
něhož se postupuje, nelze-li postupovat podle vyhlášky č. 371/2002 Sb., kterou se stanoví postup při znehodnocování a ničení zbraně, střeliva a výrobě jejich řezů (dále jen
„vyhláška“), a neoznačila jmenovanou samohybnou pásovou houfnici (bod 3) kontrolní
znehodnocovací značkou přidělenou jí Úřadem za podmínek stanovených prováděcím
právním předpisem, a to od blíže neurčené
doby do doby kontroly provedené u žalobkyně ve dnech 16. 3. 2005 až 26. 5. 2005. Žalobkyně tak naplnila skutkovou podstatu správního deliktu v § 76d odst. 2 písm. a) a b)
zákona o zbraních, za což jí byla v souladu
s § 76 odst. 1 písm. a) zákona o zbraních uložena pokuta ve výši 100 000 Kč. Žalovaný v řízení postupoval podle správního řádu v sou-
ladu s § 179 odst. 1 citovaného zákona, jelikož
jeho první rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4.
2009, čj. 6 Ca 219/2006-58.
Žalobou podanou dne 23. 2. 2010 u Městského soudu v Praze napadla žalobkyně rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2009. Žalobkyně namítala, že žalovaný v zásadě pouze
zopakoval argumenty správního orgánu
I. stupně a mimo jiné nezdůvodnil, proč bylo
znehodnocení zbraně podle vyhlášky nedostačující, a nepostupoval podle závazného
právního názoru městského soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, čj. 6 Ca
219/2006-58, kterým bylo zrušeno předchozí
rozhodnutí žalovaného v této věci a podle něhož se měl žalovaný zabývat otázkou, zda lze
předmětné zbraně znehodnotit podle § 1 vyhlášky, dále si měl opatřit pro toto zjištění
podklady, zabývat se označením znehodnocovací značkou a vypořádat se se znaleckými
posudky.
zbraně
Žalobkyně se domnívala, že nebyl dán důvod pro postup podle § 5 vyhlášky, když standardním technologickým postupem (§ 1 vyspolehlivě
hlášky) předmětné
znehodnotil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, čj. 5 A 46/2010-50, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V otázce, zdali měly být zbraně znehodnoceny postupem podle
vyhlášky, nebo zvláštním postupem stanoveným Úřadem, shledal pak soud rozhodnutí
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
žalovaného nepřezkoumatelným. Jelikož žalovaný popsal pouze konstrukční odlišnosti
předmětných zbraní oproti ručním palným
zbraním, aniž by zmínil konkrétní nedostatky
technologie znehodnocení podle § 1 vyhlášky, nebylo možné na základě pouhých konstrukčních rozdílů považovat standardní znehodnocení za nedostačující. Žalovaný vůbec
nezmínil konkrétní nedostatky znehodnocení předmětných zbraní a odkázal na posudek,
jehož obsah ale nebyl součástí odůvodnění.
V posudku Úřadu se pak objevuje pojem „dělostřelecké zbraně“, který zákon o zbraních
nezná; užití tohoto pojmu bylo ale nepodstatné, pokud byly zbraně správně zařazeny do
kategorie A – zbraně vojenské. Rozhodnutí
proto bylo pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Žalovaný se rovněž řádně nevypořádal s posudkem předloženým žalobkyní,
podle něhož byly zbraně: samohybná pásová
houfnice typ 2A31 Gvozdik a kanón typového označení 2A28, ráže 73 mm, v bojovém vozidle BVP-1, v souladu s vyhláškou trvale znehodnoceny.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek
městského soudu kasační stížností, kde uvedl,
že to jsou právě významné konstrukční odlišnosti předmětných zbraní oproti běžným
palným zbraním, pro které se měl aplikovat
postup podle § 5 vyhlášky. Jelikož rozhodnutí z oblasti zbraně a střeliva jsou vysoce specifická, bylo možné očekávat, že žalobkyni, jako
držitelce zbrojní licence, bude díky její odbornosti rozhodnutí srozumitelné. Stěžovatel
pak očekával, že žalobkyně měla být schopna
dospět k závěru, že předmětné zbraně nešlo
znehodnotit běžným postupem podle § 1 vyhlášky tak, aby plně odpovídaly požadavku
zákona o zbraních [§ 7 písm. h)]. Nereálná je
představa městského soudu ohledně možnosti taxativního výčtu zbraní, které by nešlo
znehodnotit postupem podle § 1 vyhlášky,
protože by takový výčet nezohledňoval vývoj
nových konstrukčních typů zbraní. Smyslem
znehodnocení zbraně je zamezení jejího využití ke střelbě a zabránění její reaktivaci. Předmětné zbraně jsou nepochybně ve stávající
podobě nepoužitelné ke střelbě. Provedené
znehodnocení bylo ale realizováno zjevně na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
nižší úrovni, než by bylo zajištěno postupem
podle § 5 vyhlášky, jak vyplývá ze znaleckého
posudku Úřadu.
Stěžovatel dále uvedl, že předmětné zbraně nelze použít bez příslušné funkční lafetace. Zákon o zbraních nepovažuje lafetu za
hlavní část zbraně, protože tento zákon se
vztahuje především na ruční palné zbraně,
které lafetaci pro střelbu nevyžadují. Konstrukční specifika všech zbraní nebylo možné vyčerpávajícím způsobem v zákoně
o zbraních postihnout, a proto zákonodárce
udělil Úřadu pravomoc pro individuální posuzování těchto hraničních a atypických případů. Nauka o dělostřeleckých zbraňových
systémech rozlišuje vlastní zbraň (zbraň složená z hlavních částí podle zákona o zbraních), úplnou zbraň (vlastní zbraň včetně lafetace) a bojový prostředek (úplná zbraň
a její nosič), což je výrazně širší pojetí zbraně
než v rámci zákona o zbraních. Vyhláška pracuje s pojmem „části zbraně a mechanizmy
umožňující střelbu“ [§ 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky], u dělostřeleckých zbraní je lafeta
„mechanizmem umožňujícím
střelbu“,
a proto by se mohl požadavek na znehodnocení týkat i jí. Jelikož vyhláška technologický
postup pro znehodnocení těchto mechanismů či lafet přímo nestanovuje, měla se žalobkyně obrátit na Úřad se žádostí o schválení
konkrétního postupu. Uvedený závěr potvrzuje i existence Smlouvy o konvenčních
ozbrojených silách v Evropě (srov. č. 94/2003
Sb. m. s., o přijetí Smlouvy o konvenčních
ozbrojených
silách v Evropě), zákona
č. 310/2006 Sb., o nakládání s některými věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům na území České republiky (dále
jen „zákon o nakládání s bezpečnostním materiálem“), a jeho novější verze zákona
č. 229/2013 Sb., o nakládání s některými věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům na území České republiky (dále
jen „zákon o nakládání s bezpečnostním materiálem“), které upravují znehodnocování
zbraní jako celku (tj. vlastní zbraně včetně jejího nosiče). Naproti tomu v době znehodnocování předmětných zbraní právní úprava
bezpečnostního materiálu neexistovala, ža-
lobkyně neměla podklady pro svůj postup
a znehodnocení zbraně proběhlo toliko na jí
zvolené části – vlastní zbrani, přičemž tento
postup byl určen pro ruční palné zbraně.
Stěžovatel se dále neztotožňuje se závěrem městského soudu, že popis předmětných zbraní jako „dělostřeleckých zbraní“ je
irelevantní pro zvolení správného postupu
znehodnocování. Vyhláška nečiní volbu konkrétního postupu znehodnocování zbraně
závislou na zákonné kategorii zbraně. Naopak, konstrukční aspekty shrnuté do pojmu
„dělostřelecká zbraň“ mají vliv na volbu konkrétního postupu znehodnocení podle vyhlášky. Kategorie zbraně proto nemůže být jako
určité administrativní kritérium východiskem
pro stanovení technologického postupu znehodnocení zbraně, respektive pro závěr o přípustnosti či nevhodnosti postupu znehodnocení podle § 1 vyhlášky. Ze správních spisů
vyplývají pro posouzení předloženého případu následující podstatné skutečnosti.
Ve znaleckém posudku ze dne 21. 6. 2005
Úřad zkoumal znehodnocení předmětných
zbraní a jejich označení znehodnocovací
značkou, jmenovitě 1) 3 kusů kanónů typového označení 2A28, ráže 73 mm; 2) 4 kusů protiletadlových kanónů typového označení
PLDvK, vz. 53/59, ráže 30 x 214 mm; 3) 1 kusu samohybné pásové houfnice typ 2A31
Gvozdik, ráže 122 mm. Úřad z uvedených
zbraní nekontroloval kanón typového označení 2A28, ráže 73 mm, vč. Y8394, který byl
prodán do Anglie. Úřad uvedl, že kontrolované dělostřelecké zbraně nebylo možné pro jejich konstrukci, ráži a lafetaci v bojové technice znehodnotit postupem podle § 1 vyhlášky.
Obecně pak konstatoval, že všechny zbraně
byly znehodnoceny tak, aby bylo zabráněno
jejich hlavní funkci – střelbě. Jelikož ale znehodnocené hlavní části zbraně nebyly spojeny s bojovou technikou nebo vlastní lafetou,
mohlo dojít k zneužití těchto částí důležitých
pro střelbu.
V rozhodnutí ze dne 6. 1. 2006 správní orgán I. stupně uvedl k otázce zvoleného postupu při znehodnocování zbraní, že stěžovatel
znehodnotil předmětné zbraně podle § 1 vyhlášky, ačkoli tento postup byl prioritně ur-
čen pro ruční zbraně, a proto měl stěžovatel vycházet z konstrukčních odlišností znehodnocovaných zbraní. Námitku ohledně nevymezení konkrétních postupů, které měla žalobkyně
provést nad rámec § 1 vyhlášky, vypořádal tím,
že předmětem znaleckého posudku Úřadu bylo posouzení konkrétního stavu znehodnocených zbraní a nikoli odborné posouzení vhodné technologie jejich znehodnocení.
Ve znaleckém posudku ze dne 13. 4. 2006
vyhotoveném na základě zadání žalobkyně,
posuzoval znalec z oboru výzbroj, zbraně,
střelivo, výbušniny, balistika, zdali kanón
2A31 v samohybné houfnici 2S1 Gvozdik, ráže 122 mm; a kanón 2A28 v bojovém vozidle
pěchoty BVP-1, ráže 73 mm, byly znehodnoceny v souladu s vyhláškou. U obou z nich došel k závěru, že tomu tak bylo a zbraně žalobkyně upravila takovým způsobem, že byly
trvale střelby neschopné.
Stěžovatel v rozhodnutí ze dne 18. 12.
2009 vycházel ze skutečnosti, že konstrukční
odlišnosti předmětných zbraní byly natolik
podstatné, že bylo nutné zkoumat, zdali bylo
možné znehodnocení provést postupem podle § 1 vyhlášky, nebo bylo nutné schválení
postupu Úřadem ve smyslu § 5 vyhlášky. Stěžovatel dospěl na základě znaleckého posudku Úřadu k závěru, že předmětné zbraně byly
sice znehodnoceny, nikoli však dostatečným
způsobem. Se žalobkyní se stěžovatel ztotožnil v závěru, že za zbraň nebylo možné považovat lafetu, vozidlo nebo zásobník. Postup
podle § 1 vyhlášky přesto nepovažoval za zřetelně dostačující, protože některé zbraně byly natolik konstrukčně odlišné, že znehodnocení nebylo možné pro jejich povahu provést
standardním postupem. Žalobkyně se navíc
mohla v pochybnostech dotázat Úřadu. Stěžovatel dále uvedl, že se z uvedených důvodů
neztotožnil se závěrem znaleckého posudku
dodaného žalobkyní.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
[14] Ačkoli stěžovatel brojí proti napadenému rozsudku celou řadou námitek, meri-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
tem sporu je posouzení správnosti názoru
městského soudu, že stěžovatel ve svém rozhodnutí dostatečně neodůvodnil závěr, proč
nepovažoval za možné znehodnocení předmětných zbraní postupem podle § 1 a násl.
vyhlášky.
[15] Podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona
o zbraních „[z]braně a střelivo se pro účely
tohoto zákona rozdělují na zakázané zbraně, zakázané střelivo nebo zakázané doplňky zbraní – kategorie A (dále jen ,zbraně kategorie A‘)“.
[16] Podle § 4 písm. a) bod 1 zákona
o zbraních „[z]braněmi kategorie A jsou
zbraně vojenské, s výjimkou pušek, samonabíjecích a opakovacích pušek, pistolí a revolverů, ověřených pro civilní použití, pokud
podléhají ověřování podle zvláštního právního předpisu“.
[17] Podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona
o zbraních „[d]ržitel zbrojní licence skupiny B
nebo E je dále povinen při znehodnocování
zbraně kategorie A, B nebo C nebo střeliva
nebo výrobě jejich řezů dodržovat postup
stanovený prováděcím právním předpisem
nebo schválený [Úřadem], nelze-li postupovat podle postupu stanoveného prováděcím
právním předpisem“.
[18] Podle § 5 vyhlášky „[n]elze-li použít
při znehodnocování zbraně, hlavní části
zbraně, zakázaného doplňku zbraně, střeliva nebo výrobě jejich řezů postupy uvedené
v § 1, 2, 3 nebo 4, předloží se žádost o schválení postupu při znehodnocování zbraně,
hlavní části zbraně, zakázaného doplňku
zbraně, střeliva nebo výrobě jejich řezů
[Úřadu], ke které se přiloží a) návrh postupu obsahující seznam operací, použité zařízení, montážní a demontážní přípravky
a materiál, b) výkresová dokumentace
a c) zbraň, hlavní část zbraně, zakázaný doplněk zbraně nebo vzorek střeliva ve stavu
před znehodnocením; pokud rozměry nebo
hmotnost nedovolují jejich předložení, sdělí
se dostupné místo jejich uložení“.
[19] Podle bodu 24 části první přílohy zákona o zbraních je „[z]nehodnocená zbraň –
střelná zbraň, která byla znehodnocena postupem stanoveným právním předpisem“.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
[20] Stěžovatel předně namítá, že právě
samotné konstrukční odlišnosti dělostřeleckých zbraní měly být důvodem pro zvláštní
postup podle § 5 vyhlášky; tato vyhláška totiž
standardně vymezuje technologii pro znehodnocování ručních střelných zbraní. Nejvyšší správní soud se s tímto právním závěrem neztotožňuje. Znění zákona o zbraních je
do značné míry ovlivněno harmonizací právní úpravy klasifikace a nakládání se zbraněmi
na území členských států Evropské unie.
Směrnice Rady 91/477/EHS o kontrole nabývání a držení zbraní (dále jen „směrnice
91/477/EHS“) vymezovala v příloze I střelnou
zbraň jako „[j]akýkoli předmět, jenž spadá
do některé z následujících kategorií, s výjimkou těch předmětů, které definici odpovídají, ale byly z ní vyloučeny z důvodů uvedených v bodě III“. Jmenované dělení zbraní do
kategorií (A – zakázané střelné zbraně,
B – zbraně podléhající povolení, C – zbraně
podléhající ohlášení a D – jiné střelné zbraně) transponoval zákonodárce do zákona
o zbraních. Zatímco ale první skupina zbraní
kategorie A byla ve směrnici vymezena jako
„výbušné vojenské střely a odpalovací zařízení“, v zákoně o zbraních byla tato skupina
rozšířena na pojem „zbraně vojenské“, které
byly definovány podle bodu 17 části první
přílohy zákona o zbraních jako „střelná
zbraň, která je určena k vedení námořní, letecké nebo pozemní války“ (viz také srovnávací tabulka transpozice jednotlivých ustanovení v důvodové zprávě zákona o zbraních).
Jelikož vyhláška byla vydána jako prováděcí
předpis k zákonu o zbraních, jenž se v době
údajného spáchání správního deliktu vztahoval na široký okruh vojenských zbraní, a vyhláška sama neobsahovala ustanovení vymezující zvláštní režim pro určité typy zbraní,
jejímu režimu plně podléhalo i znehodnocení předmětných zbraní. Jinými slovy, předmětné zbraně měly být lege artis znehodnoceny běžným postupem podle § 1 až 4
vyhlášky, pokud nebylo zjištěno, že nebylo
možné standardizovanou technologii znehodnocení v konkrétním případě použít, a tedy bylo nutné postupovat podle § 5 vyhlášky.
Zda se jedná o variantu uvedenou v § 5 vyhlášky, je nutné řádně posoudit a odůvodnit
dle okolností konkrétního případu. Například
se může jednat o případy, v nichž nebude možné použít standardizovaný postup v důsledku
toho, že předmětná zbraň nemá součásti, které dle § 1 vyhlášky mají být upraveny (nábojová komora, úderník, zápalník apod.), případně
by provedení standardních úprav předepsaných v § 1 vyhlášky nebylo možné např. s ohledem na historickou hodnotu zbraně atd.
[21] Nejvyšší správní soud má tedy za to,
že aplikovatelnost § 5 vyhlášky je založena nemožností realizovat při znehodnocení zbraně
postup dle § 1 vyhlášky (z důvodů technických, kulturních, ekonomických apod.), nikoli úsudkem Úřadu, že postup podle § 1 sice
lze použít, avšak je nedostatečný. Opačný závěr nelze dovodit ani eurokonformním výkladem předmětných předpisů vycházejícím
z Přílohy 1, bodu III písm. a) směrnice
91/477/EHS, kde jsou znehodnocené zbraně
definovány tak, že byly „trvale znehodnoceny způsobem, který zajišťuje, že všechny
hlavní části střelné zbraně jsou trvale nepoužitelné a není možné je jakkoli odstranit, nahradit nebo upravit za účelem
uschopnění ke střelbě“. Předmětné ustanovení totiž v rozhodnou dobu (kdy měl být spáchán správní delikt) znělo takto: „byly trvale
znehodnoceny užitím technologických postupů, které zaručí úřední subjekt nebo které tento subjekt uzná“. Ke zmíněné změně
předmětného ustanovení došlo směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/51/ES,
kterou se mění směrnice Rady 91/477/EHS
o kontrole nabývání a držení zbraní (dále jen
„směrnice 2008/51/ES“). Transpoziční lhůta
směrnice 2008/51/ES přitom uplynula až
19. 6. 2003, udělené pro skupiny A, B, C,
D a E, dopustila porušení § 39 odst. 2 písm. a)
a b) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních (dále
jen „zákon o zbraních“), tím, že při znehodnocení zbraní kategorie A: (1) 3 kusů kanónů
typového označení 2A28, ráže 73 mm, (2)
4 kusů protiletadlových kanónů typového
označení PLDvK, vz. 53/59, ráže 30 x 214
mm, (3) 1 kusu samohybné pásové houfnice
typ 2A31 Gvozdik, ráže 122 mm (dále souhrnně jen „předmětné zbraně“), nedodržela
postup schválený Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva (dále jen „Úřad“), podle
něhož se postupuje, nelze-li postupovat podle vyhlášky č. 371/2002 Sb., kterou se stanoví postup při znehodnocování a ničení zbraně, střeliva a výrobě jejich řezů (dále jen
„vyhláška“), a neoznačila jmenovanou samohybnou pásovou houfnici (bod 3) kontrolní
znehodnocovací značkou přidělenou jí Úřadem za podmínek stanovených prováděcím
právním předpisem, a to od blíže neurčené
doby do doby kontroly provedené u žalobkyně ve dnech 16. 3. 2005 až 26. 5. 2005. Žalobkyně tak naplnila skutkovou podstatu správního deliktu v § 76d odst. 2 písm. a) a b)
zákona o zbraních, za což jí byla v souladu
s § 76 odst. 1 písm. a) zákona o zbraních uložena pokuta ve výši 100 000 Kč. Žalovaný v řízení postupoval podle správního řádu v sou-
ladu s § 179 odst. 1 citovaného zákona, jelikož
jeho první rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4.
2009, čj. 6 Ca 219/2006-58.
Žalobou podanou dne 23. 2. 2010 u Městského soudu v Praze napadla žalobkyně rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2009. Žalobkyně namítala, že žalovaný v zásadě pouze
zopakoval argumenty správního orgánu
I. stupně a mimo jiné nezdůvodnil, proč bylo
znehodnocení zbraně podle vyhlášky nedostačující, a nepostupoval podle závazného
právního názoru městského soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, čj. 6 Ca
219/2006-58, kterým bylo zrušeno předchozí
rozhodnutí žalovaného v této věci a podle něhož se měl žalovaný zabývat otázkou, zda lze
předmětné zbraně znehodnotit podle § 1 vyhlášky, dále si měl opatřit pro toto zjištění
podklady, zabývat se označením znehodnocovací značkou a vypořádat se se znaleckými
posudky.
zbraně
Žalobkyně se domnívala, že nebyl dán důvod pro postup podle § 5 vyhlášky, když standardním technologickým postupem (§ 1 vyspolehlivě
hlášky) předmětné
znehodnotil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, čj. 5 A 46/2010-50, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V otázce, zdali měly být zbraně znehodnoceny postupem podle
vyhlášky, nebo zvláštním postupem stanoveným Úřadem, shledal pak soud rozhodnutí
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
žalovaného nepřezkoumatelným. Jelikož žalovaný popsal pouze konstrukční odlišnosti
předmětných zbraní oproti ručním palným
zbraním, aniž by zmínil konkrétní nedostatky
technologie znehodnocení podle § 1 vyhlášky, nebylo možné na základě pouhých konstrukčních rozdílů považovat standardní znehodnocení za nedostačující. Žalovaný vůbec
nezmínil konkrétní nedostatky znehodnocení předmětných zbraní a odkázal na posudek,
jehož obsah ale nebyl součástí odůvodnění.
V posudku Úřadu se pak objevuje pojem „dělostřelecké zbraně“, který zákon o zbraních
nezná; užití tohoto pojmu bylo ale nepodstatné, pokud byly zbraně správně zařazeny do
kategorie A – zbraně vojenské. Rozhodnutí
proto bylo pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Žalovaný se rovněž řádně nevypořádal s posudkem předloženým žalobkyní,
podle něhož byly zbraně: samohybná pásová
houfnice typ 2A31 Gvozdik a kanón typového označení 2A28, ráže 73 mm, v bojovém vozidle BVP-1, v souladu s vyhláškou trvale znehodnoceny.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek
městského soudu kasační stížností, kde uvedl,
že to jsou právě významné konstrukční odlišnosti předmětných zbraní oproti běžným
palným zbraním, pro které se měl aplikovat
postup podle § 5 vyhlášky. Jelikož rozhodnutí z oblasti zbraně a střeliva jsou vysoce specifická, bylo možné očekávat, že žalobkyni, jako
držitelce zbrojní licence, bude díky její odbornosti rozhodnutí srozumitelné. Stěžovatel
pak očekával, že žalobkyně měla být schopna
dospět k závěru, že předmětné zbraně nešlo
znehodnotit běžným postupem podle § 1 vyhlášky tak, aby plně odpovídaly požadavku
zákona o zbraních [§ 7 písm. h)]. Nereálná je
představa městského soudu ohledně možnosti taxativního výčtu zbraní, které by nešlo
znehodnotit postupem podle § 1 vyhlášky,
protože by takový výčet nezohledňoval vývoj
nových konstrukčních typů zbraní. Smyslem
znehodnocení zbraně je zamezení jejího využití ke střelbě a zabránění její reaktivaci. Předmětné zbraně jsou nepochybně ve stávající
podobě nepoužitelné ke střelbě. Provedené
znehodnocení bylo ale realizováno zjevně na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
nižší úrovni, než by bylo zajištěno postupem
podle § 5 vyhlášky, jak vyplývá ze znaleckého
posudku Úřadu.
Stěžovatel dále uvedl, že předmětné zbraně nelze použít bez příslušné funkční lafetace. Zákon o zbraních nepovažuje lafetu za
hlavní část zbraně, protože tento zákon se
vztahuje především na ruční palné zbraně,
které lafetaci pro střelbu nevyžadují. Konstrukční specifika všech zbraní nebylo možné vyčerpávajícím způsobem v zákoně
o zbraních postihnout, a proto zákonodárce
udělil Úřadu pravomoc pro individuální posuzování těchto hraničních a atypických případů. Nauka o dělostřeleckých zbraňových
systémech rozlišuje vlastní zbraň (zbraň složená z hlavních částí podle zákona o zbraních), úplnou zbraň (vlastní zbraň včetně lafetace) a bojový prostředek (úplná zbraň
a její nosič), což je výrazně širší pojetí zbraně
než v rámci zákona o zbraních. Vyhláška pracuje s pojmem „části zbraně a mechanizmy
umožňující střelbu“ [§ 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky], u dělostřeleckých zbraní je lafeta
„mechanizmem umožňujícím
střelbu“,
a proto by se mohl požadavek na znehodnocení týkat i jí. Jelikož vyhláška technologický
postup pro znehodnocení těchto mechanismů či lafet přímo nestanovuje, měla se žalobkyně obrátit na Úřad se žádostí o schválení
konkrétního postupu. Uvedený závěr potvrzuje i existence Smlouvy o konvenčních
ozbrojených silách v Evropě (srov. č. 94/2003
Sb. m. s., o přijetí Smlouvy o konvenčních
ozbrojených
silách v Evropě), zákona
č. 310/2006 Sb., o nakládání s některými věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům na území České republiky (dále
jen „zákon o nakládání s bezpečnostním materiálem“), a jeho novější verze zákona
č. 229/2013 Sb., o nakládání s některými věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům na území České republiky (dále
jen „zákon o nakládání s bezpečnostním materiálem“), které upravují znehodnocování
zbraní jako celku (tj. vlastní zbraně včetně jejího nosiče). Naproti tomu v době znehodnocování předmětných zbraní právní úprava
bezpečnostního materiálu neexistovala, ža-
lobkyně neměla podklady pro svůj postup
a znehodnocení zbraně proběhlo toliko na jí
zvolené části – vlastní zbrani, přičemž tento
postup byl určen pro ruční palné zbraně.
Stěžovatel se dále neztotožňuje se závěrem městského soudu, že popis předmětných zbraní jako „dělostřeleckých zbraní“ je
irelevantní pro zvolení správného postupu
znehodnocování. Vyhláška nečiní volbu konkrétního postupu znehodnocování zbraně
závislou na zákonné kategorii zbraně. Naopak, konstrukční aspekty shrnuté do pojmu
„dělostřelecká zbraň“ mají vliv na volbu konkrétního postupu znehodnocení podle vyhlášky. Kategorie zbraně proto nemůže být jako
určité administrativní kritérium východiskem
pro stanovení technologického postupu znehodnocení zbraně, respektive pro závěr o přípustnosti či nevhodnosti postupu znehodnocení podle § 1 vyhlášky. Ze správních spisů
vyplývají pro posouzení předloženého případu následující podstatné skutečnosti.
Ve znaleckém posudku ze dne 21. 6. 2005
Úřad zkoumal znehodnocení předmětných
zbraní a jejich označení znehodnocovací
značkou, jmenovitě 1) 3 kusů kanónů typového označení 2A28, ráže 73 mm; 2) 4 kusů protiletadlových kanónů typového označení
PLDvK, vz. 53/59, ráže 30 x 214 mm; 3) 1 kusu samohybné pásové houfnice typ 2A31
Gvozdik, ráže 122 mm. Úřad z uvedených
zbraní nekontroloval kanón typového označení 2A28, ráže 73 mm, vč. Y8394, který byl
prodán do Anglie. Úřad uvedl, že kontrolované dělostřelecké zbraně nebylo možné pro jejich konstrukci, ráži a lafetaci v bojové technice znehodnotit postupem podle § 1 vyhlášky.
Obecně pak konstatoval, že všechny zbraně
byly znehodnoceny tak, aby bylo zabráněno
jejich hlavní funkci – střelbě. Jelikož ale znehodnocené hlavní části zbraně nebyly spojeny s bojovou technikou nebo vlastní lafetou,
mohlo dojít k zneužití těchto částí důležitých
pro střelbu.
V rozhodnutí ze dne 6. 1. 2006 správní orgán I. stupně uvedl k otázce zvoleného postupu při znehodnocování zbraní, že stěžovatel
znehodnotil předmětné zbraně podle § 1 vyhlášky, ačkoli tento postup byl prioritně ur-
čen pro ruční zbraně, a proto měl stěžovatel vycházet z konstrukčních odlišností znehodnocovaných zbraní. Námitku ohledně nevymezení konkrétních postupů, které měla žalobkyně
provést nad rámec § 1 vyhlášky, vypořádal tím,
že předmětem znaleckého posudku Úřadu bylo posouzení konkrétního stavu znehodnocených zbraní a nikoli odborné posouzení vhodné technologie jejich znehodnocení.
Ve znaleckém posudku ze dne 13. 4. 2006
vyhotoveném na základě zadání žalobkyně,
posuzoval znalec z oboru výzbroj, zbraně,
střelivo, výbušniny, balistika, zdali kanón
2A31 v samohybné houfnici 2S1 Gvozdik, ráže 122 mm; a kanón 2A28 v bojovém vozidle
pěchoty BVP-1, ráže 73 mm, byly znehodnoceny v souladu s vyhláškou. U obou z nich došel k závěru, že tomu tak bylo a zbraně žalobkyně upravila takovým způsobem, že byly
trvale střelby neschopné.
Stěžovatel v rozhodnutí ze dne 18. 12.
2009 vycházel ze skutečnosti, že konstrukční
odlišnosti předmětných zbraní byly natolik
podstatné, že bylo nutné zkoumat, zdali bylo
možné znehodnocení provést postupem podle § 1 vyhlášky, nebo bylo nutné schválení
postupu Úřadem ve smyslu § 5 vyhlášky. Stěžovatel dospěl na základě znaleckého posudku Úřadu k závěru, že předmětné zbraně byly
sice znehodnoceny, nikoli však dostatečným
způsobem. Se žalobkyní se stěžovatel ztotožnil v závěru, že za zbraň nebylo možné považovat lafetu, vozidlo nebo zásobník. Postup
podle § 1 vyhlášky přesto nepovažoval za zřetelně dostačující, protože některé zbraně byly natolik konstrukčně odlišné, že znehodnocení nebylo možné pro jejich povahu provést
standardním postupem. Žalobkyně se navíc
mohla v pochybnostech dotázat Úřadu. Stěžovatel dále uvedl, že se z uvedených důvodů
neztotožnil se závěrem znaleckého posudku
dodaného žalobkyní.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
[14] Ačkoli stěžovatel brojí proti napadenému rozsudku celou řadou námitek, meri-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
tem sporu je posouzení správnosti názoru
městského soudu, že stěžovatel ve svém rozhodnutí dostatečně neodůvodnil závěr, proč
nepovažoval za možné znehodnocení předmětných zbraní postupem podle § 1 a násl.
vyhlášky.
[15] Podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona
o zbraních „[z]braně a střelivo se pro účely
tohoto zákona rozdělují na zakázané zbraně, zakázané střelivo nebo zakázané doplňky zbraní – kategorie A (dále jen ,zbraně kategorie A‘)“.
[16] Podle § 4 písm. a) bod 1 zákona
o zbraních „[z]braněmi kategorie A jsou
zbraně vojenské, s výjimkou pušek, samonabíjecích a opakovacích pušek, pistolí a revolverů, ověřených pro civilní použití, pokud
podléhají ověřování podle zvláštního právního předpisu“.
[17] Podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona
o zbraních „[d]ržitel zbrojní licence skupiny B
nebo E je dále povinen při znehodnocování
zbraně kategorie A, B nebo C nebo střeliva
nebo výrobě jejich řezů dodržovat postup
stanovený prováděcím právním předpisem
nebo schválený [Úřadem], nelze-li postupovat podle postupu stanoveného prováděcím
právním předpisem“.
[18] Podle § 5 vyhlášky „[n]elze-li použít
při znehodnocování zbraně, hlavní části
zbraně, zakázaného doplňku zbraně, střeliva nebo výrobě jejich řezů postupy uvedené
v § 1, 2, 3 nebo 4, předloží se žádost o schválení postupu při znehodnocování zbraně,
hlavní části zbraně, zakázaného doplňku
zbraně, střeliva nebo výrobě jejich řezů
[Úřadu], ke které se přiloží a) návrh postupu obsahující seznam operací, použité zařízení, montážní a demontážní přípravky
a materiál, b) výkresová dokumentace
a c) zbraň, hlavní část zbraně, zakázaný doplněk zbraně nebo vzorek střeliva ve stavu
před znehodnocením; pokud rozměry nebo
hmotnost nedovolují jejich předložení, sdělí
se dostupné místo jejich uložení“.
[19] Podle bodu 24 části první přílohy zákona o zbraních je „[z]nehodnocená zbraň –
střelná zbraň, která byla znehodnocena postupem stanoveným právním předpisem“.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
[20] Stěžovatel předně namítá, že právě
samotné konstrukční odlišnosti dělostřeleckých zbraní měly být důvodem pro zvláštní
postup podle § 5 vyhlášky; tato vyhláška totiž
standardně vymezuje technologii pro znehodnocování ručních střelných zbraní. Nejvyšší správní soud se s tímto právním závěrem neztotožňuje. Znění zákona o zbraních je
do značné míry ovlivněno harmonizací právní úpravy klasifikace a nakládání se zbraněmi
na území členských států Evropské unie.
Směrnice Rady 91/477/EHS o kontrole nabývání a držení zbraní (dále jen „směrnice
91/477/EHS“) vymezovala v příloze I střelnou
zbraň jako „[j]akýkoli předmět, jenž spadá
do některé z následujících kategorií, s výjimkou těch předmětů, které definici odpovídají, ale byly z ní vyloučeny z důvodů uvedených v bodě III“. Jmenované dělení zbraní do
kategorií (A – zakázané střelné zbraně,
B – zbraně podléhající povolení, C – zbraně
podléhající ohlášení a D – jiné střelné zbraně) transponoval zákonodárce do zákona
o zbraních. Zatímco ale první skupina zbraní
kategorie A byla ve směrnici vymezena jako
„výbušné vojenské střely a odpalovací zařízení“, v zákoně o zbraních byla tato skupina
rozšířena na pojem „zbraně vojenské“, které
byly definovány podle bodu 17 části první
přílohy zákona o zbraních jako „střelná
zbraň, která je určena k vedení námořní, letecké nebo pozemní války“ (viz také srovnávací tabulka transpozice jednotlivých ustanovení v důvodové zprávě zákona o zbraních).
Jelikož vyhláška byla vydána jako prováděcí
předpis k zákonu o zbraních, jenž se v době
údajného spáchání správního deliktu vztahoval na široký okruh vojenských zbraní, a vyhláška sama neobsahovala ustanovení vymezující zvláštní režim pro určité typy zbraní,
jejímu režimu plně podléhalo i znehodnocení předmětných zbraní. Jinými slovy, předmětné zbraně měly být lege artis znehodnoceny běžným postupem podle § 1 až 4
vyhlášky, pokud nebylo zjištěno, že nebylo
možné standardizovanou technologii znehodnocení v konkrétním případě použít, a tedy bylo nutné postupovat podle § 5 vyhlášky.
Zda se jedná o variantu uvedenou v § 5 vyhlášky, je nutné řádně posoudit a odůvodnit
dle okolností konkrétního případu. Například
se může jednat o případy, v nichž nebude možné použít standardizovaný postup v důsledku
toho, že předmětná zbraň nemá součásti, které dle § 1 vyhlášky mají být upraveny (nábojová komora, úderník, zápalník apod.), případně
by provedení standardních úprav předepsaných v § 1 vyhlášky nebylo možné např. s ohledem na historickou hodnotu zbraně atd.
[21] Nejvyšší správní soud má tedy za to,
že aplikovatelnost § 5 vyhlášky je založena nemožností realizovat při znehodnocení zbraně
postup dle § 1 vyhlášky (z důvodů technických, kulturních, ekonomických apod.), nikoli úsudkem Úřadu, že postup podle § 1 sice
lze použít, avšak je nedostatečný. Opačný závěr nelze dovodit ani eurokonformním výkladem předmětných předpisů vycházejícím
z Přílohy 1, bodu III písm. a) směrnice
91/477/EHS, kde jsou znehodnocené zbraně
definovány tak, že byly „trvale znehodnoceny způsobem, který zajišťuje, že všechny
hlavní části střelné zbraně jsou trvale nepoužitelné a není možné je jakkoli odstranit, nahradit nebo upravit za účelem
uschopnění ke střelbě“. Předmětné ustanovení totiž v rozhodnou dobu (kdy měl být spáchán správní delikt) znělo takto: „byly trvale
znehodnoceny užitím technologických postupů, které zaručí úřední subjekt nebo které tento subjekt uzná“. Ke zmíněné změně
předmětného ustanovení došlo směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/51/ES,
kterou se mění směrnice Rady 91/477/EHS
o kontrole nabývání a držení zbraní (dále jen
„směrnice 2008/51/ES“). Transpoziční lhůta
směrnice 2008/51/ES přitom uplynula až
28. 7. 2010 (srov. čl. 2 odst. 1 této směrnice).
Nejvyšší správní soud zcela respektuje ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské
unie týkající se povinnosti soudů členských
států vykládat vnitrostátní předpisy takovým
způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi (tzv. nepřímý účinek směrnic); takováto povinnost bezesporu vyplývá
z článku 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii,
respektive z článku 288 pododst. 3 Smlouvy
o fungování Evropské unie. Povinnost přistoupit k takovému výkladu přitom může
transpoziční
znamenat i přijetí výkladové varianty v neprospěch jedince a to i v případě, že se jedná
o výklad vnitrostátního předpisu přijatého
v době před vydáním příslušné směrnice
(srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 11.
1990, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA, C-106/89,
Recueil, s. I-04135). Povinnost přistoupit k takovému výkladu však má vnitrostátní soud zásadně v případech spadajících časově do oblhůty
dobí po uplynutí
směrnice. Před uplynutím transpoziční lhůty
je takový výklad možný, není však povinností
aplikujícího orgánu a jeho přípustnost závisí
na vnitrostátním právu (srov. Grabitz, E.;
Hilf, M. Das Recht der Europäischen Union,
Kommentar. III. Band. München : C. H. Beck,
2005, Rn. 153). Tento výklad potvrdil velký
senát Soudního dvora v rozsudku ze dne 4. 7.
2006, Konstantinos Adeneler a další proti
Ellinikos Organismos Galaktos
(ELOG),
C-212/04, Sb. rozh., s. I-6057. Před uplynutím
transpoziční lhůty, a to od data účinnosti
směrnice, jsou soudy členských států pouze
povinny zdržet se v co největším možném
rozsahu výkladu vnitrostátního práva, který
by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení (srov. bod 123 tohoto rozsudku).
[22] Při posouzení toho, zda lze výklad zákona o zbraních konformní se směrnicí
2008/51/ES v předmětném případě aplikovat, je třeba vycházet zejména z toho, že se
jedná o správní trestání, v rámci něhož je třeba přiměřeně aplikovat ústavní záruky spravedlivého procesu v trestních věcech vyžadované články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)
a články 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS
788/02, č. 38/2004 Sb. ÚS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004,
čj. 6 A 173/2002-33, č. 444/2005 Sb. NSS a navazující judikatura). Proto také je třeba aplikovat zásadu nullum crimen sine lege a zásadu, podle níž trestnost určitého skutku je
třeba posuzovat podle právního stavu účinného v době jeho spáchání, pozdější úpravu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
je možné použít pouze, pokud je to ve prospěch obviněného (čl. 40 odst. 6 Listiny).
K pozdější úpravě obsažené ve směrnici proto nelze přihlédnout za situace, kdy byl údajný delikt spáchán v době před uplynutím
transpoziční lhůty a bylo by to v neprospěch
trestaného subjektu, jako v tomto případě.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti pro
úplnost poznamenává, že ani definici znehodnocení zbraně obsaženou v Protokolu
proti nedovolené výrobě střelných zbraní, jejich součástí a dílů a střeliva a proti obchodování s nimi, doplňujícím Úmluvu Organizace
spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (č. 76/2013 Sb. m. s.), podle níž byla výše uvedeným způsobem upravena definice znehodnocení zbraně směrnicí
2008/51/ES, nelze na posuzovanou věc aplikovat, neboť tento protokol je pro Českou republiku i pro Evropskou unii závazný teprve od
roku 2013, resp. 2014(srov. Status of Ratification dle informací na https://treaties.un.org).
[23] Rozhodnutí stěžovatele vycházelo ze
znaleckého posudku Úřadu, ačkoli nebylo
zcela v souladu s veškerými jeho závěry. Stěžovatel se ztotožnil se závěry Úřadu, že zbraně byly sice znehodnoceny pro střelbu, ale
nebylo zabráněno možnému zneužití lafet
a bojové techniky. Dále v odůvodnění souhlasil se žalobkyní, že lafetu či vozidlo není možné považovat za zbraň, a pochybení ve zvolení nesprávné technologie znehodnocování
spatřoval ve skutečnosti, že „některé zbraně,
zejména svou konstrukcí a ráží jsou s ohledem na jejich závěry, spouštěcí ústrojí a nábojové komory, nabíjecí a podávací ústrojí
oproti jiným zbraním stejné kategorie natolik specifické, že nelze provést jejich znehodnocení podle § 1 vyhlášky“. Citovaná část
odůvodnění ale neobsahuje žádné konkrétní
důvody, proč znehodnocení i konstrukčně
specifické zbraně (tj. zbraní posuzovaných
v této věci) nemohlo být provedeno standardním postupem podle § 1 vyhlášky. Stěžovatel se proto řádně nevypořádal s požadavkem předchozího zrušovacího rozsudku
městského soudu ze dne 30. 4. 2009, čj. 6 Ca
219/2006-58, podle něhož se měl zabývat
otázkou, zdali bylo možné předmětné zbraně
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
znehodnotit konkrétními postupy podle § 1
vyhlášky. Jelikož z rozhodnutí stěžovatele nebylo zřejmé, proč nemohla žalobkyně znehodnotit konkrétní posuzované zbraně postupem podle § 1 vyhlášky, městský soud
správně dovodil jeho nepřezkoumatelnost.
[24] Vyhláška v § 5 nevymezuje žádné
konkrétní postupy a pouze upřesňuje požadavky na znehodnocování zbraní podle § 39
odst. 2 písm. a) zákona o zbraních. Zákonodárce v citovaném zákoně poskytl Úřadu pravomoc rozhodovat o způsobu znehodnocení
v případech, když není možno použít při znehodnocení zbraně postup stanovený vyhláškou v § 1. Porušení standardního (§ 1 až 4 vyhlášky) i schváleného postupu (§ 5 vyhlášky)
je správním deliktem (§ 76 zákona o zbraních). Jelikož je Úřadu svěřena garance technologického postupu znehodnocování zbraní, fakticky tak disponuje pravomocí dotvářet
skutkové podstaty správních deliktů – porušení postupu při znehodnocování zbraní. Takovou pravomoc má Úřad ovšem pouze v případě zbraní, které není možné znehodnotit
postupem dle vyhlášky.
[25] Namítá-li stěžovatel, aby zhojil nedostatky odůvodnění svého rozhodnutí, že je
žalobkyně v oblasti zbraní odborníkem a že
měla sama uznat znehodnocování zbraní postupem podle § 1 vyhlášky za nevhodné, nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto námitku
za důvodnou. Základním principem veřejné
moci je její realizace na základě, způsobem
a v mezích zákona (srovnej čl. 2 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 správního řádu) a naopak výkon soukromých práv je v zásadě svobodný
a omezený toliko zákonnými mantinely (čl. 2
odst. 3 Listiny). Zdejšímu soudu v tuto chvíli
nepřísluší věcně posuzovat, zda u předmětných zbraní bylo možno postupovat při jejich
znehodnocení podle § 1 vyhlášky. Bylo však
povinností stěžovatele řádně odůvodnit opačný závěr. Nedodržením požadavku řádného
odůvodnění totiž stěžovatel porušil zásadu
zákazu libovůle, která vyžaduje, aby každé
rozhodnutí veřejné moci bylo řádně, logicky
a při zohlednění okolností konkrétního případu odůvodněno. Dle judikatury Ústavního
soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, ze dne
28. 7. 2010 (srov. čl. 2 odst. 1 této směrnice).
Nejvyšší správní soud zcela respektuje ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské
unie týkající se povinnosti soudů členských
států vykládat vnitrostátní předpisy takovým
způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi (tzv. nepřímý účinek směrnic); takováto povinnost bezesporu vyplývá
z článku 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii,
respektive z článku 288 pododst. 3 Smlouvy
o fungování Evropské unie. Povinnost přistoupit k takovému výkladu přitom může
transpoziční
znamenat i přijetí výkladové varianty v neprospěch jedince a to i v případě, že se jedná
o výklad vnitrostátního předpisu přijatého
v době před vydáním příslušné směrnice
(srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 11.
1990, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA, C-106/89,
Recueil, s. I-04135). Povinnost přistoupit k takovému výkladu však má vnitrostátní soud zásadně v případech spadajících časově do oblhůty
dobí po uplynutí
směrnice. Před uplynutím transpoziční lhůty
je takový výklad možný, není však povinností
aplikujícího orgánu a jeho přípustnost závisí
na vnitrostátním právu (srov. Grabitz, E.;
Hilf, M. Das Recht der Europäischen Union,
Kommentar. III. Band. München : C. H. Beck,
2005, Rn. 153). Tento výklad potvrdil velký
senát Soudního dvora v rozsudku ze dne 4. 7.
2006, Konstantinos Adeneler a další proti
Ellinikos Organismos Galaktos
(ELOG),
C-212/04, Sb. rozh., s. I-6057. Před uplynutím
transpoziční lhůty, a to od data účinnosti
směrnice, jsou soudy členských států pouze
povinny zdržet se v co největším možném
rozsahu výkladu vnitrostátního práva, který
by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení (srov. bod 123 tohoto rozsudku).
[22] Při posouzení toho, zda lze výklad zákona o zbraních konformní se směrnicí
2008/51/ES v předmětném případě aplikovat, je třeba vycházet zejména z toho, že se
jedná o správní trestání, v rámci něhož je třeba přiměřeně aplikovat ústavní záruky spravedlivého procesu v trestních věcech vyžadované články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)
a články 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS
788/02, č. 38/2004 Sb. ÚS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004,
čj. 6 A 173/2002-33, č. 444/2005 Sb. NSS a navazující judikatura). Proto také je třeba aplikovat zásadu nullum crimen sine lege a zásadu, podle níž trestnost určitého skutku je
třeba posuzovat podle právního stavu účinného v době jeho spáchání, pozdější úpravu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
je možné použít pouze, pokud je to ve prospěch obviněného (čl. 40 odst. 6 Listiny).
K pozdější úpravě obsažené ve směrnici proto nelze přihlédnout za situace, kdy byl údajný delikt spáchán v době před uplynutím
transpoziční lhůty a bylo by to v neprospěch
trestaného subjektu, jako v tomto případě.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti pro
úplnost poznamenává, že ani definici znehodnocení zbraně obsaženou v Protokolu
proti nedovolené výrobě střelných zbraní, jejich součástí a dílů a střeliva a proti obchodování s nimi, doplňujícím Úmluvu Organizace
spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (č. 76/2013 Sb. m. s.), podle níž byla výše uvedeným způsobem upravena definice znehodnocení zbraně směrnicí
2008/51/ES, nelze na posuzovanou věc aplikovat, neboť tento protokol je pro Českou republiku i pro Evropskou unii závazný teprve od
roku 2013, resp. 2014(srov. Status of Ratification dle informací na https://treaties.un.org).
[23] Rozhodnutí stěžovatele vycházelo ze
znaleckého posudku Úřadu, ačkoli nebylo
zcela v souladu s veškerými jeho závěry. Stěžovatel se ztotožnil se závěry Úřadu, že zbraně byly sice znehodnoceny pro střelbu, ale
nebylo zabráněno možnému zneužití lafet
a bojové techniky. Dále v odůvodnění souhlasil se žalobkyní, že lafetu či vozidlo není možné považovat za zbraň, a pochybení ve zvolení nesprávné technologie znehodnocování
spatřoval ve skutečnosti, že „některé zbraně,
zejména svou konstrukcí a ráží jsou s ohledem na jejich závěry, spouštěcí ústrojí a nábojové komory, nabíjecí a podávací ústrojí
oproti jiným zbraním stejné kategorie natolik specifické, že nelze provést jejich znehodnocení podle § 1 vyhlášky“. Citovaná část
odůvodnění ale neobsahuje žádné konkrétní
důvody, proč znehodnocení i konstrukčně
specifické zbraně (tj. zbraní posuzovaných
v této věci) nemohlo být provedeno standardním postupem podle § 1 vyhlášky. Stěžovatel se proto řádně nevypořádal s požadavkem předchozího zrušovacího rozsudku
městského soudu ze dne 30. 4. 2009, čj. 6 Ca
219/2006-58, podle něhož se měl zabývat
otázkou, zdali bylo možné předmětné zbraně
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
znehodnotit konkrétními postupy podle § 1
vyhlášky. Jelikož z rozhodnutí stěžovatele nebylo zřejmé, proč nemohla žalobkyně znehodnotit konkrétní posuzované zbraně postupem podle § 1 vyhlášky, městský soud
správně dovodil jeho nepřezkoumatelnost.
[24] Vyhláška v § 5 nevymezuje žádné
konkrétní postupy a pouze upřesňuje požadavky na znehodnocování zbraní podle § 39
odst. 2 písm. a) zákona o zbraních. Zákonodárce v citovaném zákoně poskytl Úřadu pravomoc rozhodovat o způsobu znehodnocení
v případech, když není možno použít při znehodnocení zbraně postup stanovený vyhláškou v § 1. Porušení standardního (§ 1 až 4 vyhlášky) i schváleného postupu (§ 5 vyhlášky)
je správním deliktem (§ 76 zákona o zbraních). Jelikož je Úřadu svěřena garance technologického postupu znehodnocování zbraní, fakticky tak disponuje pravomocí dotvářet
skutkové podstaty správních deliktů – porušení postupu při znehodnocování zbraní. Takovou pravomoc má Úřad ovšem pouze v případě zbraní, které není možné znehodnotit
postupem dle vyhlášky.
[25] Namítá-li stěžovatel, aby zhojil nedostatky odůvodnění svého rozhodnutí, že je
žalobkyně v oblasti zbraní odborníkem a že
měla sama uznat znehodnocování zbraní postupem podle § 1 vyhlášky za nevhodné, nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto námitku
za důvodnou. Základním principem veřejné
moci je její realizace na základě, způsobem
a v mezích zákona (srovnej čl. 2 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 správního řádu) a naopak výkon soukromých práv je v zásadě svobodný
a omezený toliko zákonnými mantinely (čl. 2
odst. 3 Listiny). Zdejšímu soudu v tuto chvíli
nepřísluší věcně posuzovat, zda u předmětných zbraní bylo možno postupovat při jejich
znehodnocení podle § 1 vyhlášky. Bylo však
povinností stěžovatele řádně odůvodnit opačný závěr. Nedodržením požadavku řádného
odůvodnění totiž stěžovatel porušil zásadu
zákazu libovůle, která vyžaduje, aby každé
rozhodnutí veřejné moci bylo řádně, logicky
a při zohlednění okolností konkrétního případu odůvodněno. Dle judikatury Ústavního
soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997
Sb. ÚS a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS
686/02, č. 155/2004 Sb. ÚS) je jedním z principů, představujícím součást práva na řádný
proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně
odůvodnit (ve správním soudnictví srov. § 54
odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
[26] Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2013, čj. 52 A
73/2012-49, č. 2865/2013 Sb. NSS, vyplývá závěr, že relevantním kritériem pro posouzení
řádného znehodnocení zbraně je dodržení
předepsaného postupu: „Správní delikt je tudíž spáchán jakýmkoliv nedodržením postupu znehodnocování zbraní stanoveným prováděcím právním předpisem, aniž by bylo
nutno zkoumat, zda zvolený postup, byť odporující právní úpravě, naplňuje či nenaplňuje účel zákona o zbraních. Jinými slovy
řečeno, každé nedodržení stanoveného postupu je třeba posoudit jako správní delikt.“
Naopak stěžovatel se v nyní projednávané věci
zaměřil na výsledek znehodnocování předmětných zbraní bez toho, aby sám popsal správný
postup dle vyhlášky a upozornil na případné
odchylky žalobkyní zvolené technologie.
[27] Nejvyšší správní soud se dále zabýval
námitkou týkající se lafet a bojových vozidel.
Úřad ve znaleckém posudku posoudil lafety
a bojová vozidla tak, že tyto části zbraní považoval za neznehodnocené, což umožňovalo
jejich další využít. Stěžovatel tuto skutečnost
ve svém rozhodnutí zmínil, ale za důvod zamítnutí odvolání žalobkyně spatřoval konstrukční provedení předmětných zbraní. Navíc lafety, bojová vozidla a zásobníky výslovně
nepovažoval za zbraně. Jestliže nyní stěžovatel v kasační stížnosti uvádí námitky ve prospěch závěru, že lafety a bojová vozidla byly
důvodem pro postup podle § 5 vyhlášky, jsou
tyto námitky vyloučeny z věcného přezkumu. Není totiž možné, aby správní orgán novými, byť i rozumnými, argumenty v kasační
stížnosti zhojil vady rozhodnutí, které bylo
z vážných důvodů uznáno za nepřezkoumatelné. Ze stejného důvodu se soud nezabýval
ani otázkou výkladu pojmu „mechanizmy
umožňující střelbu“ v § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky. Pouze pro úplnost je možné doplnit,
že pokud stěžovatel nyní dovozuje, že lafeta
je u dělostřeleckých zbraní mechanismem
umožňujícím střelbu, s nímž má být naloženo
dle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky, vlastně tím
uznává, že na předmětné zbraně postup podle § 1 vyhlášky bylo možné použít. Tím více
je ale zdůrazněna neujasněnost skutkových
zjištění a právního hodnocení případu ze
strany stěžovatele, která byla důvodem pro
zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost.
[28] Stejný postoj zaujímá Nejvyšší správní soud i k námitkám odkazujícím na sdělení
č. 94/2003 Sb. Ministerstva zahraničních věcí
o přijetí Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, zákona č. 310/2006 Sb.,
o nakládání s bezpečnostním materiálem,
a jeho novější verze zákona č. 229/2013 Sb. Je
třeba konstatovat, že ustanovení Smlouvy
o konvenčních ozbrojených silách v Evropě
se na posuzovanou věc nepoužijí, neboť ta
upravuje pouze povinnosti států při snižování počtu v ní uvedené vojenské výzbroje na
úroveň stanovenou v této smlouvě, nikoli povinnosti jednotlivců při nakládání se zbraněmi. Zákon č. 310/2006 Sb. ani zákon
č. 229/2013 Sb. nelze na tuto věc použít z důvodu jejich časové působnosti, přičemž nelze
konstatovat, že by použití těchto předpisů bylo pro žalobkyni výhodnější.
[29] Nejvyšší správní soud nerozporuje
zjevnou odlišnost dělostřeleckých zbraní od
ručních palných zbraní a nepopírá význam
této typologie zbraní. Stěžovatel v rozhodnutí ale neuvedl konkrétní důvody, proč nemohlo být znehodnocení dělostřeleckých
zbraní (i přes jejich specifičnost) provedeno
postupem podle § 1 vyhlášky, což nelze dovodit toliko obecným odkazem na jejich konstrukční odlišnost. Městský soud proto do-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 015
Společnost s ručením omezeným CZ HERMEX proti Ministerstvu vnitra o uložení poku- ty, o kasační stížnosti žalovaného.