Ústní jednání ve věci obvinění z přestupku dle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, není zpravidla případem, kdy má účastník v řízení něco osobně vykonat (§ 34 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Není vadou řízení, pokud je předvolání v takovém případě doručeno pouze zástupci obviněného.
Ústní jednání ve věci obvinění z přestupku dle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, není zpravidla případem, kdy má účastník v řízení něco osobně vykonat (§ 34 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Není vadou řízení, pokud je předvolání v takovém případě doručeno pouze zástupci obviněného.
7. 1. 2013 zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
V odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobce. Konstatoval, že žalobce ve správním řízení zastupoval
advokát Mgr. Jan Soukup na základě generální plné moci a správní orgán prvního stupně
měl shromážděny podklady, z nichž vyplýva-
lo, že se žalobce dopustil uvedeného přestupku. Správní orgán prvního stupně dne 11. 10.
2012 obdržel od zástupce žalobce omluvu
z nařízeného ústního jednání, v níž se uvádí,
že žalobce je od 5. 10. 2012 v pracovní neschopnosti. K této omluvě bylo přiloženo
rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 8. 10. 2012, vystavené MUDr. Radimem P., praktickým lékařem. Z nařízeného
jednání se omluvil také zástupce obviněného
s tím, že bez přítomnosti obviněného by jeho
účast na jednání byla bezpředmětná. Správní
orgán prvního stupně předmětnou omluvu
nepovažoval za řádnou, neboť osobní přítomnost žalobce nebyla nutná. Z obsahu správního spisu není patrno, že by správní orgán
prvního stupně hodlal v průběhu ústního
jednání provést výslech obviněného, resp. že
by tento výslech byl nezbytný pro správné
a úplné zjištění skutkového stavu. Správní orgán prvního stupně totiž měl k dispozici řadu
důkazů, které spáchání přestupku žalobcem
dostatečně prokazovaly. Podle žalovaného
v případě ústního jednání není nezbytné, aby
se ho obviněný z přestupku účastnil, a zákonná úprava proto ani nepožaduje doručování
přímo obviněnému za situace, kdy je řádně
zastoupen. Nebylo tedy nutné provádět výslech žalobce a jeho práva dle § 36 správního
řádu za něj mohl vykonat jeho zástupce.
Vzhledem k tomu, že výslech žalobce nebyl
nutný, shledal žalovaný nedostatečnou rovněž omluvu zástupce žalobce. Žalovaný dále
poukázal na skutečnost, že žalobce byl celkem čtyřikrát předvolán k ústnímu jednání,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
přičemž byl vždy výslovně poučen o svých
právech, a měl tak dostatečnou možnost je
uplatňovat. V den, kdy se mělo konat ústní
jednání, však byl žalobce pokaždé v pracovní
neschopnosti. Dosavadní průběh správního
řízení tak podle žalovaného nasvědčuje tomu, že žalobce se snaží o prodlužování řízení
s cílem dosáhnout zániku odpovědnosti za
spáchání přestupku. Žalovaný uzavřel, že žalobce se po celou dobu řízení uchyluje
k omluvám na základě onemocnění právě
v den nařízených jednání, kterými maří řádné projednání věci a zneužívá své právo na
omluvu z jednání.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové, v níž namítal, že správní orgán prvního
stupně se dopustil řady procesních pochybení, především nerespektoval právo žalobce
osobně se zúčastnit projednání přestupku,
z něhož je obviněn, a nedal mu tudíž ani prostor se na místě vyjádřit k prováděným důkazům, reagovat na ně a navrhnout případné
další důkazy. Správní orgán prvního stupně
měl podle žalobce přihlédnout k jeho omluvě z jednání, v níž opakovaně uvedl, že si přeje osobně se ústního jednání zúčastnit za přítomnosti svého zástupce a ke všemu se na
místě vyjádřit. Toto právo žalobce je správní
orgán povinen respektovat. V opačném případně hrubě zasahuje do procesních práv
účastníka řízení. Žalobce upozornil na skutečnost, že k jednání nebyl pozván a obeslán
byl pouze jeho zástupce. Vyjádřil přesvědčení, že správní orgán prvního stupně měl právo konat ústní jednání bez jeho přítomnosti
pouze v případě, kdy by se svého práva na
účast u jednání vzdal, nebo kdyby se nedostavil bez řádné omluvy nebo jiného závažného
důvodu. Žalobce se však řádně omluvil a doložil závažný důvod své omluvy. Stejně tak se
omluvil i jeho zástupce a současně vysvětlil
správnímu orgánu, že jeho přítomnost nemá
bez přítomnosti žalobce smysl.
Žalobce dále poukázal na skutečnost, že
důvodem jeho omluvy z jednání byla pracovní neschopnost doložená lékařským potvrzením. Omluvu zaslal správnímu orgánu včas
a s dostatečným odůvodněním, proto ji ža-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
lobce považuje za řádnou. Správní orgán prvního stupně nesdělil, že by omluvu neakceptoval. Proto žalobce stejně jako v předcházejícím řízení a s ohledem na právní závěr
uvedený v předcházejícím rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2012 (v němž je výslovně
uvedeno, že v projednávané věci je nutné
provést nové ústní jednání, při kterém bude
přítomen žalobce a jeho zástupce), očekával,
že ústní jednání nebude konáno. Správní orgán prvního stupně tak porušil zásadu předvídatelnosti zakotvenou v § 2 odst. 4 správního řádu.
Závěr žalovaného o účelovosti svého postupu označil žalobce za hrubý a necitlivý, neboť žalovaný takto bez dalšího hodnotí žalobcovy vážné zdravotní problémy. V souvislosti
se závěrem žalovaného, že neúčast žalobce na
ústním jednání nemohla za dané důkazní situace ohrozit řízení, žalobce uvedl, že správní orgán za situace, kdy si účastník řízení vymínil, že se chce jednání osobně zúčastnit,
nemůže rozhodnout v jeho nepřítomnosti.
K závěru žalovaného, že se mohl v době své
pracovní neschopnosti u ústního jednání nechat zastoupit svým zástupcem, žalobce
uvedl, že si zvolil zástupce, aby ho zastupoval
ve smyslu procesněprávním, ale nemůže ho
zastoupit ve smyslu objasnění skutku, neboť
u skutku nebyl, a nemůže tak k němu cokoli
vypovídat. To může učinit pouze sám žalobce. Žalobce uzavřel, že žalovaný nesplnil povinnost umožnit účastníkovi řízení účast
u jednání, čímž zasáhl do jeho práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Navrhl, aby krajský soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil, věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil
mu povinnost zaplatit k rukám zástupce žalobce náhradu nákladů řízení, a to do 3 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2014,
čj. 51 A 8/2013-46, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud nejprve
zrekapituloval dosavadní vývoj věci a poté
s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a nálezu Ústavního soudu
ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02,
č. 38/2004 Sb. ÚS, konstatoval, že žalobce
„měl v řízení o přestupku, který mu byl kladen za vinu, právo, aby věc byla projednána
v jeho přítomnosti, tj. měl právo být přítomen ústnímu jednání o přestupku podle
§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích, ledaže by
odmítl, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit, nebo se nedostavil bez náležité omluvy či důležitého důvodu“. Žalobce se
od samého počátku řízení tohoto svého práva výslovně domáhal, a nemohla na něm proto nic změnit ani okolnost, že měl zároveň
zvoleného zástupce. Krajský soud poukázal
na skutečnost, že k jednáním nařízeným na
dny 11. 4. 2012 a 9. 5. 2012 správní orgán prvního stupně obesílal jak žalobce, tak i jeho zástupce. Nevysvětlil přitom, zda tak činil proto, že měl v úmyslu žalobce vyslechnout či
zda jej k tomu nutila tehdejší důkazní situace.
Změnu svého postupu v tomto ohledu správní orgán prvního stupně neobjasnil.
Krajský soud dále uvedl, že obviněný
z přestupku má vždy právo být osobně přítomen projednání své věci za podmínek stanovených § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, a to
bez ohledu na to, zda je či není souběžně zastoupen zástupcem na základě plné moci.
Správní orgán prvního stupně však takto nepostupoval, když přes výslovný požadavek žalobce na jeho osobní účast při projednávání
přestupku ztotožnil jeho postavení s postavením jeho zástupce, jak mu ostatně žalobce
důvodně vytýkal v žalobě. I při odhlédnutí od
otázky, jakým způsobem měl být žalobce
k ústnímu jednání nařízenému na den 10. 10.
2012 předvolán, zda osobně či pouze prostřednictvím svého zástupce, krajský soud
shledal, že se ho žalobce nemohl zúčastnit
z řádně doloženého objektivního důvodu
spočívajícím v nemoci spojené s pracovní neschopností. Správní orgán prvního stupně
přitom o nemoci žalobce věděl den před konáním ústního jednání z faxového podání.
Tuto skutečnost však přešel s tím, že do jeho
skončení spojeného s dokazováním (dne
7. 1. 2013 zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
V odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobce. Konstatoval, že žalobce ve správním řízení zastupoval
advokát Mgr. Jan Soukup na základě generální plné moci a správní orgán prvního stupně
měl shromážděny podklady, z nichž vyplýva-
lo, že se žalobce dopustil uvedeného přestupku. Správní orgán prvního stupně dne 11. 10.
2012 obdržel od zástupce žalobce omluvu
z nařízeného ústního jednání, v níž se uvádí,
že žalobce je od 5. 10. 2012 v pracovní neschopnosti. K této omluvě bylo přiloženo
rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 8. 10. 2012, vystavené MUDr. Radimem P., praktickým lékařem. Z nařízeného
jednání se omluvil také zástupce obviněného
s tím, že bez přítomnosti obviněného by jeho
účast na jednání byla bezpředmětná. Správní
orgán prvního stupně předmětnou omluvu
nepovažoval za řádnou, neboť osobní přítomnost žalobce nebyla nutná. Z obsahu správního spisu není patrno, že by správní orgán
prvního stupně hodlal v průběhu ústního
jednání provést výslech obviněného, resp. že
by tento výslech byl nezbytný pro správné
a úplné zjištění skutkového stavu. Správní orgán prvního stupně totiž měl k dispozici řadu
důkazů, které spáchání přestupku žalobcem
dostatečně prokazovaly. Podle žalovaného
v případě ústního jednání není nezbytné, aby
se ho obviněný z přestupku účastnil, a zákonná úprava proto ani nepožaduje doručování
přímo obviněnému za situace, kdy je řádně
zastoupen. Nebylo tedy nutné provádět výslech žalobce a jeho práva dle § 36 správního
řádu za něj mohl vykonat jeho zástupce.
Vzhledem k tomu, že výslech žalobce nebyl
nutný, shledal žalovaný nedostatečnou rovněž omluvu zástupce žalobce. Žalovaný dále
poukázal na skutečnost, že žalobce byl celkem čtyřikrát předvolán k ústnímu jednání,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
přičemž byl vždy výslovně poučen o svých
právech, a měl tak dostatečnou možnost je
uplatňovat. V den, kdy se mělo konat ústní
jednání, však byl žalobce pokaždé v pracovní
neschopnosti. Dosavadní průběh správního
řízení tak podle žalovaného nasvědčuje tomu, že žalobce se snaží o prodlužování řízení
s cílem dosáhnout zániku odpovědnosti za
spáchání přestupku. Žalovaný uzavřel, že žalobce se po celou dobu řízení uchyluje
k omluvám na základě onemocnění právě
v den nařízených jednání, kterými maří řádné projednání věci a zneužívá své právo na
omluvu z jednání.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové, v níž namítal, že správní orgán prvního
stupně se dopustil řady procesních pochybení, především nerespektoval právo žalobce
osobně se zúčastnit projednání přestupku,
z něhož je obviněn, a nedal mu tudíž ani prostor se na místě vyjádřit k prováděným důkazům, reagovat na ně a navrhnout případné
další důkazy. Správní orgán prvního stupně
měl podle žalobce přihlédnout k jeho omluvě z jednání, v níž opakovaně uvedl, že si přeje osobně se ústního jednání zúčastnit za přítomnosti svého zástupce a ke všemu se na
místě vyjádřit. Toto právo žalobce je správní
orgán povinen respektovat. V opačném případně hrubě zasahuje do procesních práv
účastníka řízení. Žalobce upozornil na skutečnost, že k jednání nebyl pozván a obeslán
byl pouze jeho zástupce. Vyjádřil přesvědčení, že správní orgán prvního stupně měl právo konat ústní jednání bez jeho přítomnosti
pouze v případě, kdy by se svého práva na
účast u jednání vzdal, nebo kdyby se nedostavil bez řádné omluvy nebo jiného závažného
důvodu. Žalobce se však řádně omluvil a doložil závažný důvod své omluvy. Stejně tak se
omluvil i jeho zástupce a současně vysvětlil
správnímu orgánu, že jeho přítomnost nemá
bez přítomnosti žalobce smysl.
Žalobce dále poukázal na skutečnost, že
důvodem jeho omluvy z jednání byla pracovní neschopnost doložená lékařským potvrzením. Omluvu zaslal správnímu orgánu včas
a s dostatečným odůvodněním, proto ji ža-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
lobce považuje za řádnou. Správní orgán prvního stupně nesdělil, že by omluvu neakceptoval. Proto žalobce stejně jako v předcházejícím řízení a s ohledem na právní závěr
uvedený v předcházejícím rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2012 (v němž je výslovně
uvedeno, že v projednávané věci je nutné
provést nové ústní jednání, při kterém bude
přítomen žalobce a jeho zástupce), očekával,
že ústní jednání nebude konáno. Správní orgán prvního stupně tak porušil zásadu předvídatelnosti zakotvenou v § 2 odst. 4 správního řádu.
Závěr žalovaného o účelovosti svého postupu označil žalobce za hrubý a necitlivý, neboť žalovaný takto bez dalšího hodnotí žalobcovy vážné zdravotní problémy. V souvislosti
se závěrem žalovaného, že neúčast žalobce na
ústním jednání nemohla za dané důkazní situace ohrozit řízení, žalobce uvedl, že správní orgán za situace, kdy si účastník řízení vymínil, že se chce jednání osobně zúčastnit,
nemůže rozhodnout v jeho nepřítomnosti.
K závěru žalovaného, že se mohl v době své
pracovní neschopnosti u ústního jednání nechat zastoupit svým zástupcem, žalobce
uvedl, že si zvolil zástupce, aby ho zastupoval
ve smyslu procesněprávním, ale nemůže ho
zastoupit ve smyslu objasnění skutku, neboť
u skutku nebyl, a nemůže tak k němu cokoli
vypovídat. To může učinit pouze sám žalobce. Žalobce uzavřel, že žalovaný nesplnil povinnost umožnit účastníkovi řízení účast
u jednání, čímž zasáhl do jeho práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Navrhl, aby krajský soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil, věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil
mu povinnost zaplatit k rukám zástupce žalobce náhradu nákladů řízení, a to do 3 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2014,
čj. 51 A 8/2013-46, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud nejprve
zrekapituloval dosavadní vývoj věci a poté
s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a nálezu Ústavního soudu
ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02,
č. 38/2004 Sb. ÚS, konstatoval, že žalobce
„měl v řízení o přestupku, který mu byl kladen za vinu, právo, aby věc byla projednána
v jeho přítomnosti, tj. měl právo být přítomen ústnímu jednání o přestupku podle
§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích, ledaže by
odmítl, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit, nebo se nedostavil bez náležité omluvy či důležitého důvodu“. Žalobce se
od samého počátku řízení tohoto svého práva výslovně domáhal, a nemohla na něm proto nic změnit ani okolnost, že měl zároveň
zvoleného zástupce. Krajský soud poukázal
na skutečnost, že k jednáním nařízeným na
dny 11. 4. 2012 a 9. 5. 2012 správní orgán prvního stupně obesílal jak žalobce, tak i jeho zástupce. Nevysvětlil přitom, zda tak činil proto, že měl v úmyslu žalobce vyslechnout či
zda jej k tomu nutila tehdejší důkazní situace.
Změnu svého postupu v tomto ohledu správní orgán prvního stupně neobjasnil.
Krajský soud dále uvedl, že obviněný
z přestupku má vždy právo být osobně přítomen projednání své věci za podmínek stanovených § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, a to
bez ohledu na to, zda je či není souběžně zastoupen zástupcem na základě plné moci.
Správní orgán prvního stupně však takto nepostupoval, když přes výslovný požadavek žalobce na jeho osobní účast při projednávání
přestupku ztotožnil jeho postavení s postavením jeho zástupce, jak mu ostatně žalobce
důvodně vytýkal v žalobě. I při odhlédnutí od
otázky, jakým způsobem měl být žalobce
k ústnímu jednání nařízenému na den 10. 10.
2012 předvolán, zda osobně či pouze prostřednictvím svého zástupce, krajský soud
shledal, že se ho žalobce nemohl zúčastnit
z řádně doloženého objektivního důvodu
spočívajícím v nemoci spojené s pracovní neschopností. Správní orgán prvního stupně
přitom o nemoci žalobce věděl den před konáním ústního jednání z faxového podání.
Tuto skutečnost však přešel s tím, že do jeho
skončení spojeného s dokazováním (dne
10. 10. 2012) nebylo faxové podání potvrzeno. Omluvu žalobce krajský soud vyhodnotil
jako dostatečnou a řádnou. Správní orgán
prvního stupně projednal přestupek dne
10. 10. 2012) nebylo faxové podání potvrzeno. Omluvu žalobce krajský soud vyhodnotil
jako dostatečnou a řádnou. Správní orgán
prvního stupně projednal přestupek dne
10. 10. 2012 a ve věci rozhodl až dne 6. 11. 2012,
takže měl dostatek času uvedené skutečnosti
seznat. Za nepatřičné krajský soud označil, že
správní orgány zpochybňovaly zdravotní stav
žalobce za situace, kdy ten své pracovní neschopnosti vždy řádně doložil, stejně jako
spekulace, že se tím žalobce vyhýbá postihu,
a to i s přihlédnutím k tomu, že jde o případ,
který se vymyká běžné praxi. Na orgánech veřejné správy však podle krajského soudu je,
aby se s jakoukoliv procesní taktikou vypořádaly zákonným způsobem, k čemuž však v dané věci nedošlo.
S ohledem na výše uvedené krajský soud
uzavřel, že správní orgán prvního stupně
projednal přestupkovou věc žalobce v jeho
nepřítomnosti, aniž by pro to byly splněny
podmínky § 74 odst. 1 zákona o přestupcích,
čímž došlo i k porušení základního práva žalobce na projednání věci v jeho přítomnosti
podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Tento deficit pak nemohlo odstranit ani oznámení správního orgánu prvního
stupně o ukončení dokazování a poučení ze
dne 16. 10. 2012 o možnosti seznámit se
s podklady pro vydání rozhodnutí. Řízení
o přestupku před správním orgánem prvního stupně tak bylo postiženo podstatnou vadou řízení, která mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí. Žalovaný však tuto vadu nezjistil
a neodstranil.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu
podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost,
v níž namítal, že v posuzované věci je třeba
zabývat se tím, zda byly splněny podmínky
pro projednání přestupku v nepřítomnosti
žalobce, a tím, zda se žalobce, resp. jeho zástupce včas a náležitým způsobem omluvili.
Podle stěžovatele správní orgán prvního
stupně postupoval obdobně jako ve věci, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 23. 12. 2013, čj. 8 As 53/2013-37,
a poukázal na závěry v tomto rozsudku uvedené. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že
správní orgán prvního stupně neměl v úmyslu krátit žalobce na jeho právech a nebránil
mu v uplatnění práva na obhajobu prostřednictvím zástupce. Z postupu žalobce je podle
stěžovatele patrná snaha o obstrukci, kterou
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
chtěl dosáhnout uplynutí prekluzivní lhůty
podle § 20 zákona o přestupcích. V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 10. 2011, čj. 2 As 111/2011-56, dle
kterého je třeba rozlišit mezi výslechem obviněného a účastí obviněného při ústním jednání. Obviněný z přestupku má nepochybně
svá zaručená práva, která však může uplatnit
také prostřednictvím svého zástupce. Správní
orgán prvního stupně podle žalovaného nepochybil, když žalobce nepředvolal k ústnímu jednání, jelikož neúčast žalobce mu nebránila v uskutečnění jednání a za dané
důkazní situace nemohla ohrozit cíl řízení.
Pro posouzení podmínek pro postup podle
§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích tak byla rozhodná pouze omluva zástupce. Nemožnost
účasti žalobce přitom nebyla způsobilá omluvit jeho zástupce, který mohl všechna práva
účastníka řízení vykonat za zástupce a mohl
případně navrhnout i výslech žalobce. Jiný
důvod, který by mu znemožňoval účast na
ústním jednání, zástupce žalobce neuvedl.
V souvislosti s významem omluv z úředních
jednání pro zachování práva na řádný proces
stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 5. 2009, čj. 7 As
28/2009-99. Stěžovatel dále krajskému soudu
vytknul, že se nezabýval tím, že správní orgán
prvního stupně měl k dispozici řadu důkazů,
které spáchání přestupku žalobcem dostatečným způsobem prokazovaly, a nepřihlédl ke
skutečnosti, že žalobce si na začátku řízení
zvolil zástupce, prostřednictvím kterého
mohl uplatňovat veškerá svá práva. Stěžovatel
upozornil na závěry, které k institutu zastupování vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 100/2008-61,
z nichž vyvodil, že účastník řízení i jeho zástupce by si měli být vědomi toho, že pokud
není účast účastníka řízení na jednání zcela
nezbytná, může správní orgán rozhodnout
v jeho nepřítomnosti. Krajský soud se však
omluvou zástupce žalobce nezabýval. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby
Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [15] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda v posuzované věci
byly splněny podmínky § 74 odst. 1 zákona
o přestupcích pro projednání věci bez přítomnosti žalobce. Nejvyšší správní soud při
posouzení této otázky vycházel z níže uvedené ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu, na kterou přiléhavě poukázal stěžovatel v kasační stížnosti, přičemž neshledal žádný důvod se od této judikatury odchýlit.
[16] Ve výše citovaném rozsudku čj. 2 As
111/2011-56, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že podle „§ 74 zákona o přestupcích koná
o přestupku správní orgán v prvním stupni
ústní jednání; v nepřítomnosti obviněného
z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se
k projednání dostavit nebo se nedostaví bez
náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Ve
shodě se žalovaným soud konstatuje, že
z obsahu správního spisu není patrno, že by
správní orgán I. stupně hodlal v průběhu
ústního jednání provést výslech žalobce, tzn.
obviněného, resp. že by tento výslech byl nezbytný pro správné a úplné zjištění skutkového stavu. Jak totiž plyne ze spisu, správní
orgán měl k dispozici řadu důkazů, které
spáchání přestupku žalobcem dostatečně
prokazovaly.“
[17] „Ve shodě se stěžovatelem má rovněž
Nejvyšší správní soud za to, že krajský soud
dostatečně od sebe neodlišil potřebu výslechu účastníka od nutnosti konat ústní jednání před správním orgánem. V případě ústního jednání totiž skutečně není nezbytné,
aby se ho obviněný fyzicky účastnil, a zákonná úprava proto ani nepožaduje doručování předvolání přímo jemu za situace, kdy
je řádně zastoupen. Krajský soud se mýlí, pokud dospěl k závěru, že práva zakotvená
v § 36 správního řádu jsou právy výlučně
účastníka řízení samotného, a nemůže je
proto vykonat jeho zástupce. Jestliže totiž podle tohoto zákonného ustanovení platí, že
účastníci mají právo vyjádřit v řízení své
stanovisko, mohou požadovat poskytnutí
informací a musí jim být před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí, jedná se ve všech
případech z povahy věci o práva, která mohou využít účastníci řízení jak sami, tak také prostřednictvím svých zástupců. Z citovaného ustanovení tak nelze dovodit, že se
jedná o případ, kdy má obviněný v řízení něco vykonat osobně ve smyslu § 34 odst. 2
správního řádu, a tedy že správní orgán nemůže komunikovat pouze s jeho zástupcem,
nýbrž musí předvolání k ústnímu jednání
doručit též obviněnému.“
[18] „Za podstatnou pak považuje zdejší
soud především skutečnost, že v důsledku
nedoručení předmětného předvolání přímo
žalobci nemohla být porušena jeho práva
na spravedlivé projednání věci, jelikož veškerá svoje procesní práva měl možnost
uplatňovat osobně anebo prostřednictvím
svého zástupce. Ze správního spisu plyne, že
celkem ve třech případech byl žalobce předvolán k ústnímu jednání, vždy byl výslovně
poučen o svých právech, a měl tak dostatečnou možnost je uplatňovat. Jejich uplatňování zákonem předvídaným způsobem však
přitom nutně zůstává toliko jeho právem,
nikoliv povinností.“
[19] V již citovaném rozsudku čj. 8 As
53/2013-37 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „[v] případě ústního jednání není
pro uplatnění procesních práv účastníka řízení nezbytná jeho osobní účast. Povaha
těchto práv nevyžaduje osobní úkon účastníka, ale účastník může tato práva uplatnit
prostřednictvím svého zástupce, který může
navrhovat důkazy, seznámit se s podklady
pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, klást
svědkům otázky atd. Z úkonů zástupce pak
vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 34 odst. 1 správního řádu). Podmínka osobní účasti obviněného při jednání
nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod [č. 209/1992 Sb., dále jen ,Úmluva‘], podle něhož má každý obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle
vlastního výběru. Pokud je tedy obviněný zastoupen, zpravidla postačí, pokud se ústního
jednání zúčastní pouze jeho zástupce.“
[20] „Osobní účast obviněného, který je
zastoupen, by byla vyžadována pouze tehdy, vyvstala-li by potřeba jej vyslechnout
z důvodu zjištění skutkového stavu. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná,
že správní orgán může požadovat osobní
konání zastoupeného v řízení jen tehdy, je-li
k tomu oprávněn na základě zákona. Správní orgán tedy může účastníka předvolat
k výslechu pouze tehdy, pokud je jeho osobní
účast nutná pro dosažení cíle řízení, tedy
pro zjištění skutkového stavu (blíže viz
např. rozsudek ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As
100/2008-61).“
[21] Z protokolu o ústním jednání ze dne
10. 10. 2012 a ve věci rozhodl až dne 6. 11. 2012,
takže měl dostatek času uvedené skutečnosti
seznat. Za nepatřičné krajský soud označil, že
správní orgány zpochybňovaly zdravotní stav
žalobce za situace, kdy ten své pracovní neschopnosti vždy řádně doložil, stejně jako
spekulace, že se tím žalobce vyhýbá postihu,
a to i s přihlédnutím k tomu, že jde o případ,
který se vymyká běžné praxi. Na orgánech veřejné správy však podle krajského soudu je,
aby se s jakoukoliv procesní taktikou vypořádaly zákonným způsobem, k čemuž však v dané věci nedošlo.
S ohledem na výše uvedené krajský soud
uzavřel, že správní orgán prvního stupně
projednal přestupkovou věc žalobce v jeho
nepřítomnosti, aniž by pro to byly splněny
podmínky § 74 odst. 1 zákona o přestupcích,
čímž došlo i k porušení základního práva žalobce na projednání věci v jeho přítomnosti
podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Tento deficit pak nemohlo odstranit ani oznámení správního orgánu prvního
stupně o ukončení dokazování a poučení ze
dne 16. 10. 2012 o možnosti seznámit se
s podklady pro vydání rozhodnutí. Řízení
o přestupku před správním orgánem prvního stupně tak bylo postiženo podstatnou vadou řízení, která mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí. Žalovaný však tuto vadu nezjistil
a neodstranil.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu
podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost,
v níž namítal, že v posuzované věci je třeba
zabývat se tím, zda byly splněny podmínky
pro projednání přestupku v nepřítomnosti
žalobce, a tím, zda se žalobce, resp. jeho zástupce včas a náležitým způsobem omluvili.
Podle stěžovatele správní orgán prvního
stupně postupoval obdobně jako ve věci, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 23. 12. 2013, čj. 8 As 53/2013-37,
a poukázal na závěry v tomto rozsudku uvedené. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že
správní orgán prvního stupně neměl v úmyslu krátit žalobce na jeho právech a nebránil
mu v uplatnění práva na obhajobu prostřednictvím zástupce. Z postupu žalobce je podle
stěžovatele patrná snaha o obstrukci, kterou
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
chtěl dosáhnout uplynutí prekluzivní lhůty
podle § 20 zákona o přestupcích. V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 10. 2011, čj. 2 As 111/2011-56, dle
kterého je třeba rozlišit mezi výslechem obviněného a účastí obviněného při ústním jednání. Obviněný z přestupku má nepochybně
svá zaručená práva, která však může uplatnit
také prostřednictvím svého zástupce. Správní
orgán prvního stupně podle žalovaného nepochybil, když žalobce nepředvolal k ústnímu jednání, jelikož neúčast žalobce mu nebránila v uskutečnění jednání a za dané
důkazní situace nemohla ohrozit cíl řízení.
Pro posouzení podmínek pro postup podle
§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích tak byla rozhodná pouze omluva zástupce. Nemožnost
účasti žalobce přitom nebyla způsobilá omluvit jeho zástupce, který mohl všechna práva
účastníka řízení vykonat za zástupce a mohl
případně navrhnout i výslech žalobce. Jiný
důvod, který by mu znemožňoval účast na
ústním jednání, zástupce žalobce neuvedl.
V souvislosti s významem omluv z úředních
jednání pro zachování práva na řádný proces
stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 5. 2009, čj. 7 As
28/2009-99. Stěžovatel dále krajskému soudu
vytknul, že se nezabýval tím, že správní orgán
prvního stupně měl k dispozici řadu důkazů,
které spáchání přestupku žalobcem dostatečným způsobem prokazovaly, a nepřihlédl ke
skutečnosti, že žalobce si na začátku řízení
zvolil zástupce, prostřednictvím kterého
mohl uplatňovat veškerá svá práva. Stěžovatel
upozornil na závěry, které k institutu zastupování vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 100/2008-61,
z nichž vyvodil, že účastník řízení i jeho zástupce by si měli být vědomi toho, že pokud
není účast účastníka řízení na jednání zcela
nezbytná, může správní orgán rozhodnout
v jeho nepřítomnosti. Krajský soud se však
omluvou zástupce žalobce nezabýval. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby
Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [15] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda v posuzované věci
byly splněny podmínky § 74 odst. 1 zákona
o přestupcích pro projednání věci bez přítomnosti žalobce. Nejvyšší správní soud při
posouzení této otázky vycházel z níže uvedené ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu, na kterou přiléhavě poukázal stěžovatel v kasační stížnosti, přičemž neshledal žádný důvod se od této judikatury odchýlit.
[16] Ve výše citovaném rozsudku čj. 2 As
111/2011-56, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že podle „§ 74 zákona o přestupcích koná
o přestupku správní orgán v prvním stupni
ústní jednání; v nepřítomnosti obviněného
z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se
k projednání dostavit nebo se nedostaví bez
náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Ve
shodě se žalovaným soud konstatuje, že
z obsahu správního spisu není patrno, že by
správní orgán I. stupně hodlal v průběhu
ústního jednání provést výslech žalobce, tzn.
obviněného, resp. že by tento výslech byl nezbytný pro správné a úplné zjištění skutkového stavu. Jak totiž plyne ze spisu, správní
orgán měl k dispozici řadu důkazů, které
spáchání přestupku žalobcem dostatečně
prokazovaly.“
[17] „Ve shodě se stěžovatelem má rovněž
Nejvyšší správní soud za to, že krajský soud
dostatečně od sebe neodlišil potřebu výslechu účastníka od nutnosti konat ústní jednání před správním orgánem. V případě ústního jednání totiž skutečně není nezbytné,
aby se ho obviněný fyzicky účastnil, a zákonná úprava proto ani nepožaduje doručování předvolání přímo jemu za situace, kdy
je řádně zastoupen. Krajský soud se mýlí, pokud dospěl k závěru, že práva zakotvená
v § 36 správního řádu jsou právy výlučně
účastníka řízení samotného, a nemůže je
proto vykonat jeho zástupce. Jestliže totiž podle tohoto zákonného ustanovení platí, že
účastníci mají právo vyjádřit v řízení své
stanovisko, mohou požadovat poskytnutí
informací a musí jim být před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí, jedná se ve všech
případech z povahy věci o práva, která mohou využít účastníci řízení jak sami, tak také prostřednictvím svých zástupců. Z citovaného ustanovení tak nelze dovodit, že se
jedná o případ, kdy má obviněný v řízení něco vykonat osobně ve smyslu § 34 odst. 2
správního řádu, a tedy že správní orgán nemůže komunikovat pouze s jeho zástupcem,
nýbrž musí předvolání k ústnímu jednání
doručit též obviněnému.“
[18] „Za podstatnou pak považuje zdejší
soud především skutečnost, že v důsledku
nedoručení předmětného předvolání přímo
žalobci nemohla být porušena jeho práva
na spravedlivé projednání věci, jelikož veškerá svoje procesní práva měl možnost
uplatňovat osobně anebo prostřednictvím
svého zástupce. Ze správního spisu plyne, že
celkem ve třech případech byl žalobce předvolán k ústnímu jednání, vždy byl výslovně
poučen o svých právech, a měl tak dostatečnou možnost je uplatňovat. Jejich uplatňování zákonem předvídaným způsobem však
přitom nutně zůstává toliko jeho právem,
nikoliv povinností.“
[19] V již citovaném rozsudku čj. 8 As
53/2013-37 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „[v] případě ústního jednání není
pro uplatnění procesních práv účastníka řízení nezbytná jeho osobní účast. Povaha
těchto práv nevyžaduje osobní úkon účastníka, ale účastník může tato práva uplatnit
prostřednictvím svého zástupce, který může
navrhovat důkazy, seznámit se s podklady
pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, klást
svědkům otázky atd. Z úkonů zástupce pak
vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 34 odst. 1 správního řádu). Podmínka osobní účasti obviněného při jednání
nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod [č. 209/1992 Sb., dále jen ,Úmluva‘], podle něhož má každý obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle
vlastního výběru. Pokud je tedy obviněný zastoupen, zpravidla postačí, pokud se ústního
jednání zúčastní pouze jeho zástupce.“
[20] „Osobní účast obviněného, který je
zastoupen, by byla vyžadována pouze tehdy, vyvstala-li by potřeba jej vyslechnout
z důvodu zjištění skutkového stavu. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná,
že správní orgán může požadovat osobní
konání zastoupeného v řízení jen tehdy, je-li
k tomu oprávněn na základě zákona. Správní orgán tedy může účastníka předvolat
k výslechu pouze tehdy, pokud je jeho osobní
účast nutná pro dosažení cíle řízení, tedy
pro zjištění skutkového stavu (blíže viz
např. rozsudek ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As
100/2008-61).“
[21] Z protokolu o ústním jednání ze dne
10. 10. 2012 vyplývá, že správní orgán prvního stupně nepovažoval za nutné provést výslech žalobce, neboť shromážděné důkazy,
jejichž výčet je v protokolu zaznamenán, považoval za dostatečné k řádnému zjištění
skutkového stavu.
[22] Žalobce v omluvě doručené správnímu
orgánu dne 9. 10. 2012 uvedl, že má chřipku,
tudíž je pro své okolí vysoce infekční a nemůže se nařízeného jednání zúčastnit. Zároveň
žalobce projevil zájem se projednání věci
osobně zúčastnit a vyjádřil nesouhlas s tím,
aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Zástupce žalobce se z nařízeného jednání omluvil s tím, že bez přítomnosti žalobce je jeho
účast na jednání bezpředmětná.
[23] Ve věci sp. zn. 8 As 53/2013 se tak
stejně jako v posuzované věci jednalo o případ, kdy správní orgán doručil předvolání
k ústnímu jednání pouze zástupci obviněného z přestupku, ten se následně prostřednictvím svého zástupce z ústního jednání těsně
před termínem jeho konání omluvil s tím, že
má zájem se jednání zúčastnit, přičemž zástupce obviněného z přestupku uvedl, že jeho účast postrádá bez přítomnosti jeho klien-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
ta smysl. Nejvyšší správní soud proto s přihlédnutím k závěrům učiněným zdejším soudem v naposledy uvedeném rozsudku dospěl
k závěru, že správní orgán prvního stupně
nepochybil, pokud žalobce nepředvolal za
účelem výslechu, ale zaslal předvolání k ústnímu jednání pouze jeho zástupci. Neúčast
žalobce totiž nebránila v uskutečnění jednání a za existující důkazní situace nemohla
ohrozit cíl předmětného řízení, neboť správní orgán prvního stupně měl ve správním spisu k dispozici řadu důkazů, které spáchání
přestupků žalobcem dostatečně prokazovaly,
a kterými ostatně provedl dokazování u ústního jednání v nepřítomnosti žalobce a jeho
zástupce. Jednalo se např. o oznámení dopravního přestupku ze dne 1. 3. 2012, úřední
záznam policistů ze dne 1. 3. 2012 a videozáznam měření rychlosti jízdy žalobce. Osobní
účast žalobce u jednání proto nebyla nutná.
[24] Za této situace je zjevné, že pro posouzení podmínek pro postup podle § 74
odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích byla
rozhodná pouze omluva zástupce. Jak již bylo
uvedeno výše, zástupce žalobce svou neúčast
u nařízeného jednání omlouval tím, že jeho
účast nemá bez přítomnosti žalobce význam.
Nemožnost účasti žalobce u ústního jednání
zapříčiněná jeho nemocí však nebyla způsobilá omluvit také nepřítomnost jeho zástupce,
který mohl a měl všechna práva účastníka řízení vykonat za žalobce. Nejvyšší správní
soud se s přihlédnutím ke skutečnosti, že zástupce žalobce neuvedl žádný jiný důvod, který by mu znemožňoval účast na ústním jednání, plně ztotožnil se závěrem stěžovatele, že
také omluva zástupce žalobce nebyla náležitá.
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že krajský
soud považoval nesprávně za rozhodnou
omluvu žalobce, nikoli jeho zástupce, a náležitě nezohlednil zásadní skutečnosti, že žalobce byl zastoupen zástupcem, a jeho osobní účast u jednání tak nebyla s ohledem na
zjištěný skutkový stav nezbytná pro zachování jeho práv účastníka řízení. Závěr krajského
soudu, že v posuzované věci nebyly dány
podmínky pro postup podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, čímž došlo i k porušení
základního práva žalobce podle čl. 38 odst. 2
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Listiny základních práv a svobod tedy není
správný.
[26] Nejvyšší správní soud dodává, že nelze vykládat požadavky čl. 6 Úmluvy tak, že
všechny tam uváděné garance musí být beze
zbytku splněny v řízení o přestupku před
správními orgány. Bylo by tak např. absurdní
dovozovat porušení článku 6 Úmluvy z toho,
že v přestupkovém řízení nerozhoduje o obvinění nezávislý a nestranný soud, nýbrž správní orgán, který požadované garance nesplňuje. Pro dodržení záruk vyplývajících z čl. 6
Úmluvy v souvislosti s obviněním z přestupku tak zpravidla postačuje soudní přezkum
rozhodnutí správních orgánů vydávaných
v přestupkových věcech, který je vykonáván
v České republice správními soudy v řízení
podle § 65 a násl. s. ř. s. v plné jurisdikci.
[27] Nad rámec potřebného odůvodnění
Nejvyšší správní soud dodává, že na výše uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost,
že žalovaný v předcházejícím rozhodnutí ze
dne 8. 8. 2012 uložil správnímu orgánu prvního stupně provést ústní jednání za přítomnosti žalobce a jeho zástupce. Žalovaný totiž
v tomto rozhodnutí předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne
10. 10. 2012 vyplývá, že správní orgán prvního stupně nepovažoval za nutné provést výslech žalobce, neboť shromážděné důkazy,
jejichž výčet je v protokolu zaznamenán, považoval za dostatečné k řádnému zjištění
skutkového stavu.
[22] Žalobce v omluvě doručené správnímu
orgánu dne 9. 10. 2012 uvedl, že má chřipku,
tudíž je pro své okolí vysoce infekční a nemůže se nařízeného jednání zúčastnit. Zároveň
žalobce projevil zájem se projednání věci
osobně zúčastnit a vyjádřil nesouhlas s tím,
aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Zástupce žalobce se z nařízeného jednání omluvil s tím, že bez přítomnosti žalobce je jeho
účast na jednání bezpředmětná.
[23] Ve věci sp. zn. 8 As 53/2013 se tak
stejně jako v posuzované věci jednalo o případ, kdy správní orgán doručil předvolání
k ústnímu jednání pouze zástupci obviněného z přestupku, ten se následně prostřednictvím svého zástupce z ústního jednání těsně
před termínem jeho konání omluvil s tím, že
má zájem se jednání zúčastnit, přičemž zástupce obviněného z přestupku uvedl, že jeho účast postrádá bez přítomnosti jeho klien-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
ta smysl. Nejvyšší správní soud proto s přihlédnutím k závěrům učiněným zdejším soudem v naposledy uvedeném rozsudku dospěl
k závěru, že správní orgán prvního stupně
nepochybil, pokud žalobce nepředvolal za
účelem výslechu, ale zaslal předvolání k ústnímu jednání pouze jeho zástupci. Neúčast
žalobce totiž nebránila v uskutečnění jednání a za existující důkazní situace nemohla
ohrozit cíl předmětného řízení, neboť správní orgán prvního stupně měl ve správním spisu k dispozici řadu důkazů, které spáchání
přestupků žalobcem dostatečně prokazovaly,
a kterými ostatně provedl dokazování u ústního jednání v nepřítomnosti žalobce a jeho
zástupce. Jednalo se např. o oznámení dopravního přestupku ze dne 1. 3. 2012, úřední
záznam policistů ze dne 1. 3. 2012 a videozáznam měření rychlosti jízdy žalobce. Osobní
účast žalobce u jednání proto nebyla nutná.
[24] Za této situace je zjevné, že pro posouzení podmínek pro postup podle § 74
odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích byla
rozhodná pouze omluva zástupce. Jak již bylo
uvedeno výše, zástupce žalobce svou neúčast
u nařízeného jednání omlouval tím, že jeho
účast nemá bez přítomnosti žalobce význam.
Nemožnost účasti žalobce u ústního jednání
zapříčiněná jeho nemocí však nebyla způsobilá omluvit také nepřítomnost jeho zástupce,
který mohl a měl všechna práva účastníka řízení vykonat za žalobce. Nejvyšší správní
soud se s přihlédnutím ke skutečnosti, že zástupce žalobce neuvedl žádný jiný důvod, který by mu znemožňoval účast na ústním jednání, plně ztotožnil se závěrem stěžovatele, že
také omluva zástupce žalobce nebyla náležitá.
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že krajský
soud považoval nesprávně za rozhodnou
omluvu žalobce, nikoli jeho zástupce, a náležitě nezohlednil zásadní skutečnosti, že žalobce byl zastoupen zástupcem, a jeho osobní účast u jednání tak nebyla s ohledem na
zjištěný skutkový stav nezbytná pro zachování jeho práv účastníka řízení. Závěr krajského
soudu, že v posuzované věci nebyly dány
podmínky pro postup podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, čímž došlo i k porušení
základního práva žalobce podle čl. 38 odst. 2
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Listiny základních práv a svobod tedy není
správný.
[26] Nejvyšší správní soud dodává, že nelze vykládat požadavky čl. 6 Úmluvy tak, že
všechny tam uváděné garance musí být beze
zbytku splněny v řízení o přestupku před
správními orgány. Bylo by tak např. absurdní
dovozovat porušení článku 6 Úmluvy z toho,
že v přestupkovém řízení nerozhoduje o obvinění nezávislý a nestranný soud, nýbrž správní orgán, který požadované garance nesplňuje. Pro dodržení záruk vyplývajících z čl. 6
Úmluvy v souvislosti s obviněním z přestupku tak zpravidla postačuje soudní přezkum
rozhodnutí správních orgánů vydávaných
v přestupkových věcech, který je vykonáván
v České republice správními soudy v řízení
podle § 65 a násl. s. ř. s. v plné jurisdikci.
[27] Nad rámec potřebného odůvodnění
Nejvyšší správní soud dodává, že na výše uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost,
že žalovaný v předcházejícím rozhodnutí ze
dne 8. 8. 2012 uložil správnímu orgánu prvního stupně provést ústní jednání za přítomnosti žalobce a jeho zástupce. Žalovaný totiž
v tomto rozhodnutí předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne
5. 6. 2012 zrušil, neboť je shledal překvapivým a nepředvídatelným na základě toho, že
správní orgán prvního stupně akceptoval
předcházející dvě omluvy žalobce z ústního
jednání, avšak třetí totožnou omluvu již neakceptoval a o této skutečnosti neinformoval
zástupce žalobce, který tak neměl možnost se
o této skutečnosti dozvědět. V posuzované
věci však správní orgán prvního stupně zástupci žalobce v Oznámení o ukončení dokazování a poučení o možnosti seznámit se
s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne
5. 6. 2012 zrušil, neboť je shledal překvapivým a nepředvídatelným na základě toho, že
správní orgán prvního stupně akceptoval
předcházející dvě omluvy žalobce z ústního
jednání, avšak třetí totožnou omluvu již neakceptoval a o této skutečnosti neinformoval
zástupce žalobce, který tak neměl možnost se
o této skutečnosti dozvědět. V posuzované
věci však správní orgán prvního stupně zástupci žalobce v Oznámení o ukončení dokazování a poučení o možnosti seznámit se
s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne
16. 10. 2012, které bylo téhož dne doručeno
zástupci žalobce do datové schránky, sdělil,
že jeho omluvu z ústního jednání konaného
dne 10. 10. 2012 jako řádnou a důvodnou neuznal. Správní orgán prvního stupně tedy
plně respektoval závěry uvedené ve shora
uvedeném předcházejícím rozhodnutí žalovaného, přičemž ve svém rozhodnutí řádně
zdůvodnil, z jakých důvodů mu neúčast žalobce a jeho zástupce při ústním jednání ne-
Rostislav J. proti Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje o uložení pokuty a zákazu činnosti, o kasační stížnosti žalovaného.