Společenství vlastníků (§ 9 zákona č. 72/1994 Sb.) se může domáhat ochrany
hmotných práv, neboť pod správu společných částí domu lze zahrnout vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů, včetně dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení; je proto třeba dovodit aktivní legitimaci společenství
vlastníků jednotek k podání žaloby ve správním soudnictví (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), v níž
se dovolává ochrany svých hmotných práv, byť by se tato hmotná práva dotýkala
i právní sféry jednotlivých vlastníků bytových jednotek.
Společenství vlastníků (§ 9 zákona č. 72/1994 Sb.) se může domáhat ochrany
hmotných práv, neboť pod správu společných částí domu lze zahrnout vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů, včetně dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení; je proto třeba dovodit aktivní legitimaci společenství
vlastníků jednotek k podání žaloby ve správním soudnictví (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), v níž
se dovolává ochrany svých hmotných práv, byť by se tato hmotná práva dotýkala
i právní sféry jednotlivých vlastníků bytových jednotek.
24. 9. 2013, čj. 8 A 113/2012-116, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že
jednotlivých bytových
společenství vlastníků bytových jednotek,
kterým je i žalobce, bylo do 31. 12. 2012 povinným účastníkem řízení o umístění stavby.
Žalobce však nebyl v žalobě oprávněn vznést
námitky týkající se práva na příznivé životní
prostředí, neboť tato skutečnost se nijak nedotýká jeho právní sféry. Žalobce totiž není
vlastníkem domu č. p. 518, 519, 520, 521, 523,
ani
jednotek, ani
k nim nemá žádné jiné právo, které by mohlo
být napadeným rozhodnutím dotčeno. Vlastnickými právy naopak disponují jeho členové, které však žalobce v územním řízení nezastupoval, a nemůže tedy jednat místo nich.
Žalobce by proto mohl argumentovat dotčením svých práv tehdy, pokud by se rozhodnutí týkalo správy předmětného domu, zejm.
výslovně společných částí domu. To však není podle závěru městského soudu předmětný
případ, protože napadené rozhodnutí se společných částí výslovně netýká, což ani sám žalobce netvrdí. Všechny žalobní body jsou naopak koncipovány tak, jako kdyby žalobu
podávali jednotliví vlastníci bytových jednotek, kteří se domáhají práva na příznivé životní prostředí a na zajištění pohody bydlení, čehož se naopak nemůže dovolávat žalobce.
Městský soud neaplikoval na danou kauzu závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010,
č. 106/2012 Sb. NS, protože tam Nejvyšší
soud rozhodoval o neoprávněném zasahování do vlastnických práv ostatních vlastníků
bytových jednotek ke společným částem domu, přičemž taková námitka v předmětné věci uplatněna nebyla, zvláště když žalobce nemůže být dotčen na právu na příznivé životní
prostředí a na zajištění pohody bydlení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu
podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
Namítal, že městský soud nesprávně vyhodnotil, že stěžovatel není aktivně legitimován
k podání předmětné žaloby. Stěžovatel je společenstvím vlastníků jednotek podle zákona
o vlastnictví bytů, které bylo ex lege podle
§ 85 odst. 2 písm. d) stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2012
účastníkem územního řízení bez jakéhokoli
omezení, na rozdíl od stavebního řízení. Stě-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
žovatel měl stejná práva jako ostatní účastníci
řízení, a mohl je proto hájit v rozsahu své jednatelské působnosti stejně jako oni, k čemuž
dospěl i Nejvyšší správní soud. Stěžovatel
opakoval, že umístění administrativního
centra vyvolá značný nárůst imisí znečišťujících látek v ovzduší a hluku v oblasti, což bude mít nepochybně vliv i na společné části
domu. Městský soud přitom svůj závěr o odmítnutí relevantní judikatury Nejvyššího soudu blížeji neodůvodnil a nevysvětlil, jen
uvedl, jaký je předmět činnosti stěžovatele,
do něhož navrhovaná stavba údajně nemůže
zasáhnout. Je-li přitom společenství vlastníků
podle judikatury Nejvyššího soudu oprávněno hájit práva vlastníků bytů proti imisím
soukromoprávními prostředky, nespatřuje
stěžovatel jediný důvod, proč by tak nemohlo
činit i veřejnoprávními prostředky. Námitky
stěžovatele se přitom týkaly nejen bydlení
v jednotlivých bytových jednotkách, ale i užívání společných prostor. Umisťovaná stavba
je typickým příkladem, kdy do území nadlimitně zatíženého imisemi se umisťuje další
stavba s odůvodněním, že zátěž, kterou přinese, bude malá, což Nejvyšší správní soud
v minulosti podle stěžovatele správně odmítl.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření
ke kasační stížnosti trvala na tom, že společenství vlastníků je samostatným subjektem,
který nezastupuje jednotlivé vlastníky bytových jednotek, a nemůže proto hájit jejich
práva. Stěžovatel vytrhává dílčí závěry obsažené v judikatuře a nesprávně ji interpretuje
ve svůj prospěch. Ačkoli stěžovatel nově účelově tvrdí, že imise se budou týkat i společných částí domu, přehlíží, že regulace imisí
se vztahuje k fyzickým osobám a k jejich výskytu, nikoli ke společným částem domu bez
ohledu na konkrétní fyzické osoby. Stěžovatel
proto nemůže bez příslušného zmocnění hájit práva, která ale náležejí jednotlivým vlastníkům bytových jednotek. Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu není namístě, neboť
v daném případě se jedná o veřejnoprávní
otázky, jejichž přezkum se řídí jinými procesními předpisy. Osoba zúčastněná na řízení v neposlední řadě odkázala na zákon
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
č. 350/2012 Sb. (kterým se změnil stavební zákon z roku 2006), který zrušil oprávnění společenství vlastníků jednotek být účastníkem
územního řízení, protože toto účastenství bylo podle zákonodárce problematické. Proto
by bylo nesprávné, aby soud dospěl k závěru,
že stěžovatel měl aktivní legitimaci k podání
žaloby s výše uvedenými žalobními body.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [17] Nejvyšší správní soud nesouhlasí
se závěrem městského soudu, podle kterého
společenství vlastníků bytových jednotek není oprávněno dovolávat se porušení hmotného práva, nýbrž pouze procesního práva, neboť práva na příznivé životní prostředí
a práva na pohodu bydlení se mohou domáhat jen příslušní vlastníci jednotlivých bytových jednotek.
[18] Z § 85 odst. 2 písm. d) stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2012,
které platilo v době vydání napadeného rozhodnutí, zcela evidentně vyplývá, že zákonodárce tímto speciálním ustanovením chtěl
zakotvit možnost společenství vlastníků jednotek hájit své zájmy v územním řízení. Z žádného ustanovení stavebního zákona z roku
2006 a ani z ustanovení soudního řádu správního přitom explicitně nevyplývá, že by společenství vlastníků mělo být omezeno v aktivní legitimaci při podávání správní žaloby,
konkrétně v okruhu otázek, které by mohlo
vznášet před správním soudem, a kterých by
se proto mohlo účinně dovolávat.
[19] K obdobné otázce se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn.
22 Cdo 3281/2008, podle kterého „zpochybňoval-li žalobce aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k podání žaloby na
ochranu vlastnických práv podle § 127 odst. 1
[občanského zákoníku z roku 1964*)], dovo-
lací soud se ztotožňuje s kladným závěrem
vysloveným odvolacím soudem potud, že podání žaloby proti obtěžování hlukem je
možné podřadit pod správu domů a pozemků v širším smyslu podle § 9 odst. 1 zákona
č. 72/1994 Sb., která zahrnuje vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů. Mezi tyto potřeby nepochybně
patří i zajištění dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení, které odpovídají příslušným
hygienickým předpisům. Je potom logické,
a odpovídá to i principu hospodárnosti, aby
společenství vlastníků, které je právnickou
osobou sui generis, zřízenou výlučně pro
správu společných prostor bytového domu,
bylo oprávněno ve prospěch ochrany vlastnických práv jednotlivých vlastníků bytů
a zároveň spoluvlastníků společných prostor
podat negatorní žalobu podle § 127 odst. 1
[občanského zákoníku z roku 1964], neboť
lze předpokládat, že případná opatření vedoucí ke zdržení se obtěžování sousedního
vlastníka imisemi hluku, se týkají i společných částí domů a pozemků, jejichž správu
společenství vlastníků bytů vykonává. Ustanovení § 127 odst. 1 [občanského zákoníku
z roku 1964] nevylučuje, aby společenství
vlastníků bytů bylo v rámci správy společných prostor bytového domu oprávněno
v zájmu svých členů podat žalobu na ochranu před imisemi, a to pro příslušnou část bytového domu, kterou spravuje.“
[20] Výše citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu sice byl následně k ústavní stížnosti žalovaného nálezem Ústavního soudu ze dne
24. 9. 2013, čj. 8 A 113/2012-116, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že
jednotlivých bytových
společenství vlastníků bytových jednotek,
kterým je i žalobce, bylo do 31. 12. 2012 povinným účastníkem řízení o umístění stavby.
Žalobce však nebyl v žalobě oprávněn vznést
námitky týkající se práva na příznivé životní
prostředí, neboť tato skutečnost se nijak nedotýká jeho právní sféry. Žalobce totiž není
vlastníkem domu č. p. 518, 519, 520, 521, 523,
ani
jednotek, ani
k nim nemá žádné jiné právo, které by mohlo
být napadeným rozhodnutím dotčeno. Vlastnickými právy naopak disponují jeho členové, které však žalobce v územním řízení nezastupoval, a nemůže tedy jednat místo nich.
Žalobce by proto mohl argumentovat dotčením svých práv tehdy, pokud by se rozhodnutí týkalo správy předmětného domu, zejm.
výslovně společných částí domu. To však není podle závěru městského soudu předmětný
případ, protože napadené rozhodnutí se společných částí výslovně netýká, což ani sám žalobce netvrdí. Všechny žalobní body jsou naopak koncipovány tak, jako kdyby žalobu
podávali jednotliví vlastníci bytových jednotek, kteří se domáhají práva na příznivé životní prostředí a na zajištění pohody bydlení, čehož se naopak nemůže dovolávat žalobce.
Městský soud neaplikoval na danou kauzu závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010,
č. 106/2012 Sb. NS, protože tam Nejvyšší
soud rozhodoval o neoprávněném zasahování do vlastnických práv ostatních vlastníků
bytových jednotek ke společným částem domu, přičemž taková námitka v předmětné věci uplatněna nebyla, zvláště když žalobce nemůže být dotčen na právu na příznivé životní
prostředí a na zajištění pohody bydlení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu
podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
Namítal, že městský soud nesprávně vyhodnotil, že stěžovatel není aktivně legitimován
k podání předmětné žaloby. Stěžovatel je společenstvím vlastníků jednotek podle zákona
o vlastnictví bytů, které bylo ex lege podle
§ 85 odst. 2 písm. d) stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2012
účastníkem územního řízení bez jakéhokoli
omezení, na rozdíl od stavebního řízení. Stě-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
žovatel měl stejná práva jako ostatní účastníci
řízení, a mohl je proto hájit v rozsahu své jednatelské působnosti stejně jako oni, k čemuž
dospěl i Nejvyšší správní soud. Stěžovatel
opakoval, že umístění administrativního
centra vyvolá značný nárůst imisí znečišťujících látek v ovzduší a hluku v oblasti, což bude mít nepochybně vliv i na společné části
domu. Městský soud přitom svůj závěr o odmítnutí relevantní judikatury Nejvyššího soudu blížeji neodůvodnil a nevysvětlil, jen
uvedl, jaký je předmět činnosti stěžovatele,
do něhož navrhovaná stavba údajně nemůže
zasáhnout. Je-li přitom společenství vlastníků
podle judikatury Nejvyššího soudu oprávněno hájit práva vlastníků bytů proti imisím
soukromoprávními prostředky, nespatřuje
stěžovatel jediný důvod, proč by tak nemohlo
činit i veřejnoprávními prostředky. Námitky
stěžovatele se přitom týkaly nejen bydlení
v jednotlivých bytových jednotkách, ale i užívání společných prostor. Umisťovaná stavba
je typickým příkladem, kdy do území nadlimitně zatíženého imisemi se umisťuje další
stavba s odůvodněním, že zátěž, kterou přinese, bude malá, což Nejvyšší správní soud
v minulosti podle stěžovatele správně odmítl.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření
ke kasační stížnosti trvala na tom, že společenství vlastníků je samostatným subjektem,
který nezastupuje jednotlivé vlastníky bytových jednotek, a nemůže proto hájit jejich
práva. Stěžovatel vytrhává dílčí závěry obsažené v judikatuře a nesprávně ji interpretuje
ve svůj prospěch. Ačkoli stěžovatel nově účelově tvrdí, že imise se budou týkat i společných částí domu, přehlíží, že regulace imisí
se vztahuje k fyzickým osobám a k jejich výskytu, nikoli ke společným částem domu bez
ohledu na konkrétní fyzické osoby. Stěžovatel
proto nemůže bez příslušného zmocnění hájit práva, která ale náležejí jednotlivým vlastníkům bytových jednotek. Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu není namístě, neboť
v daném případě se jedná o veřejnoprávní
otázky, jejichž přezkum se řídí jinými procesními předpisy. Osoba zúčastněná na řízení v neposlední řadě odkázala na zákon
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
č. 350/2012 Sb. (kterým se změnil stavební zákon z roku 2006), který zrušil oprávnění společenství vlastníků jednotek být účastníkem
územního řízení, protože toto účastenství bylo podle zákonodárce problematické. Proto
by bylo nesprávné, aby soud dospěl k závěru,
že stěžovatel měl aktivní legitimaci k podání
žaloby s výše uvedenými žalobními body.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [17] Nejvyšší správní soud nesouhlasí
se závěrem městského soudu, podle kterého
společenství vlastníků bytových jednotek není oprávněno dovolávat se porušení hmotného práva, nýbrž pouze procesního práva, neboť práva na příznivé životní prostředí
a práva na pohodu bydlení se mohou domáhat jen příslušní vlastníci jednotlivých bytových jednotek.
[18] Z § 85 odst. 2 písm. d) stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2012,
které platilo v době vydání napadeného rozhodnutí, zcela evidentně vyplývá, že zákonodárce tímto speciálním ustanovením chtěl
zakotvit možnost společenství vlastníků jednotek hájit své zájmy v územním řízení. Z žádného ustanovení stavebního zákona z roku
2006 a ani z ustanovení soudního řádu správního přitom explicitně nevyplývá, že by společenství vlastníků mělo být omezeno v aktivní legitimaci při podávání správní žaloby,
konkrétně v okruhu otázek, které by mohlo
vznášet před správním soudem, a kterých by
se proto mohlo účinně dovolávat.
[19] K obdobné otázce se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn.
22 Cdo 3281/2008, podle kterého „zpochybňoval-li žalobce aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k podání žaloby na
ochranu vlastnických práv podle § 127 odst. 1
[občanského zákoníku z roku 1964*)], dovo-
lací soud se ztotožňuje s kladným závěrem
vysloveným odvolacím soudem potud, že podání žaloby proti obtěžování hlukem je
možné podřadit pod správu domů a pozemků v širším smyslu podle § 9 odst. 1 zákona
č. 72/1994 Sb., která zahrnuje vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů. Mezi tyto potřeby nepochybně
patří i zajištění dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení, které odpovídají příslušným
hygienickým předpisům. Je potom logické,
a odpovídá to i principu hospodárnosti, aby
společenství vlastníků, které je právnickou
osobou sui generis, zřízenou výlučně pro
správu společných prostor bytového domu,
bylo oprávněno ve prospěch ochrany vlastnických práv jednotlivých vlastníků bytů
a zároveň spoluvlastníků společných prostor
podat negatorní žalobu podle § 127 odst. 1
[občanského zákoníku z roku 1964], neboť
lze předpokládat, že případná opatření vedoucí ke zdržení se obtěžování sousedního
vlastníka imisemi hluku, se týkají i společných částí domů a pozemků, jejichž správu
společenství vlastníků bytů vykonává. Ustanovení § 127 odst. 1 [občanského zákoníku
z roku 1964] nevylučuje, aby společenství
vlastníků bytů bylo v rámci správy společných prostor bytového domu oprávněno
v zájmu svých členů podat žalobu na ochranu před imisemi, a to pro příslušnou část bytového domu, kterou spravuje.“
[20] Výše citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu sice byl následně k ústavní stížnosti žalovaného nálezem Ústavního soudu ze dne
11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, č. 8/2012 Sb. ÚS,
zrušen, ale z důvodu nedostatečného zohlednění specifik obecného užívání místní
pozemní komunikace, nikoli proto, že by společenství vlastníků nebylo aktivně legitimované pro podání takové žaloby. Na výše zmíněný rozsudek proto Nejvyšší soud navázal
v již citovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo
3269/2010, v němž uvedl, že „obdobně jako
ve výše citovaných případech je pak nutno
posuzovat oprávnění společenství podat negatorní žalobu ve smyslu ustanovení § 126
odst. 1 [občanského zákoníku z roku 1964]
proti osobě, která neoprávněně zasahuje do
práv vlastníků jednotek ke společným částem domu, a to i tehdy, je-li takovou osobou
jeden z vlastníků jednotek a má-li k neoprávněnému zásahu do práv ostatních
vlastníků jednotek ke společným částem domu docházet tím, že tato osoba užívá jí
vlastněné jednotky v rozporu se zákonem
(jako je tomu v projednávané věci). Podstatné pro posouzení
legitimace společenství
k podání negatorní žaloby je to, zda dochází
k neoprávněnému zásahu i ve vztahu ke
společným částem domu, či zda se takový zásah týká výlučně práv k některé jednotce
(popř. více jednotkám), aniž dochází k zásahu do práv ke společným částem domu.
V projednávané věci, v níž společenství (dovolatel) brojí proti tomu, že druhá žalovaná
užívá jí vlastněné bytové jednotky v rozporu
s kolaudačním rozhodnutím k ubytovávání
osob (a nikoliv k bydlení), čímž zasahuje do
práv ostatních vlastníků jednotek v domě
(mimo jiné i tím, jak užívá společné prostory), je zjevné, že tvrzeným jednáním druhé
žalované má docházet i k neoprávněnému
zasahování do práv ostatních vlastníků jednotek ke společným částem domu. Společenství (dovolatel) je tudíž aktivně věcně legitimováno podat žalobu o zdržení
se
tvrzeného jednání žalovanou, a to v rámci
správy domu ve smyslu ustanovení § 9 odst.
1 zákona o vlastnictví bytů.“
[21] Nejvyšší správní soud neshledává důvod pro to, aby se odchyloval od závěrů učiněných civilními soudy, neboť to by bylo
v rozporu se zásadou jednotnosti výkladu
a aplikace práva. Pokud tedy civilní soudy dospěly k závěru, který nebyl překonán Ústavním soudem, že společenství vlastníků se může domáhat ochrany hmotných práv, neboť
pod správu společných částí domu lze zahrnout vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů, včetně dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení, je
namístě dovodit aktivní legitimaci stěžovatele k podání žaloby ve správním soudnictví,
v níž se dovolává ochrany svých hmotných
práv, byť by se tato hmotná práva dotýkala
i právní sféry jednotlivých vlastníků bytových jednotek. Nejvyšší správní soud však
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
v tomto směru nezpochybňuje právo jednotlivých vlastníků bytových jednotek domáhat
se samostatně ochrany svých práv po splnění
příslušných podmínek.
[22] Nejvyšší správní soud k výše uvedenému závěru dospívá nejen s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, ale i s ohledem
na nežádoucí následky, ke kterým by vedlo
uznání závěru Městského soudu v Praze jako
správného. Vzhledem k tomu, že v případě
bytového vlastnictví se vytváří velice složitý
komplex právních a faktických vztahů, které
jsou závislé na samotného charakteru předmětu tohoto vlastnictví a na něj navazující
právní úpravy, nelze vždy přesně a jednoznačně určit, zda se určitý zásah týká pouze jednotlivých bytových jednotek, domu jako celku,
případně společných částí domu. Aprobování
takového stanoviska by tudíž vedlo k ryze
umělému dělení toho, který subjekt by se mohl
příslušné ochrany úspěšně dovolávat.
[23] Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že v případě znečišťujících imisí a hlukových
imisí by „dělení subjektů“, které jsou oprávněny dovolávat se ochrany svých práv, bylo
o to absurdnější v tom, že těmito imisemi je
zpravidla zasažen celý dům, neboť hluk, vibrace či znečišťující imise rozptýlené ve vzduchu
se evidentně nezastaví před právně teoretickou
konstrukcí rozdělující dům na samostatné bytové jednotky a společné části domu. V určitých
případech by bylo určení toho, kdo by byl
oprávněn domáhat se ochrany hmotných
práv, nanejvýš obtížné. Nejvyšší správní soud
rovněž nemohl přehlédnout, že v případě
městským soudem nastíněného dělení subjektů, jež se mohou dovolávat hmotněprávní
ochrany, by v řízení musely, v případě některých panelových domů vystupovat i stovky
samostatných subjektů, u nichž by se muselo
zkoumat a přesně určit, která práva a jak byla
zasažena, což by bylo neúměrně komplikované, nákladné a často prakticky nemožné. Již
s ohledem na tento závěr lze názor městského soudu odmítnout.
[24] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v případech, kdy je žalobcem občanské
sdružení, jehož účast je v územním řízení založena na základě § 85 odst. 2 písm. c) sta-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
vebního zákona z roku 2006 ve spojení s § 70
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny, může se takový subjekt v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, čj. 8 As 31/2008-72) domáhat pouze ochrany svých procesních práv.
[25] V posuzovaném případě společenství vlastníků jednotek sice je samostatnou
právnickou osobou odlišnou od vlastníků
jednotlivých jednotek, ale jeho účel je omezen právě na správu společných částí domu
a ke konkrétnímu domu, resp. společným
částem domu. Smysl takové právní úpravy
Nejvyšší správní soud spatřuje v tom, aby tato
správa v bytových domech byla efektivně –
s ohledem na výše nastíněnou složitost vztahů – zajištěna. Jestliže tedy zákonodárce zakotvil, že společenství vlastníků má určité povinnosti vztahující se ke správě společných
částí domu, je nutné mu k dosažení tohoto cíle poskytnout i příslušná práva, včetně možnosti podání správní žaloby, ve které se může
domáhat i ochrany hmotných práv.
[26] Na podporu svého závěru Nejvyšší
správní soud poukazuje na rozsudek ze dne
11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, č. 8/2012 Sb. ÚS,
zrušen, ale z důvodu nedostatečného zohlednění specifik obecného užívání místní
pozemní komunikace, nikoli proto, že by společenství vlastníků nebylo aktivně legitimované pro podání takové žaloby. Na výše zmíněný rozsudek proto Nejvyšší soud navázal
v již citovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo
3269/2010, v němž uvedl, že „obdobně jako
ve výše citovaných případech je pak nutno
posuzovat oprávnění společenství podat negatorní žalobu ve smyslu ustanovení § 126
odst. 1 [občanského zákoníku z roku 1964]
proti osobě, která neoprávněně zasahuje do
práv vlastníků jednotek ke společným částem domu, a to i tehdy, je-li takovou osobou
jeden z vlastníků jednotek a má-li k neoprávněnému zásahu do práv ostatních
vlastníků jednotek ke společným částem domu docházet tím, že tato osoba užívá jí
vlastněné jednotky v rozporu se zákonem
(jako je tomu v projednávané věci). Podstatné pro posouzení
legitimace společenství
k podání negatorní žaloby je to, zda dochází
k neoprávněnému zásahu i ve vztahu ke
společným částem domu, či zda se takový zásah týká výlučně práv k některé jednotce
(popř. více jednotkám), aniž dochází k zásahu do práv ke společným částem domu.
V projednávané věci, v níž společenství (dovolatel) brojí proti tomu, že druhá žalovaná
užívá jí vlastněné bytové jednotky v rozporu
s kolaudačním rozhodnutím k ubytovávání
osob (a nikoliv k bydlení), čímž zasahuje do
práv ostatních vlastníků jednotek v domě
(mimo jiné i tím, jak užívá společné prostory), je zjevné, že tvrzeným jednáním druhé
žalované má docházet i k neoprávněnému
zasahování do práv ostatních vlastníků jednotek ke společným částem domu. Společenství (dovolatel) je tudíž aktivně věcně legitimováno podat žalobu o zdržení
se
tvrzeného jednání žalovanou, a to v rámci
správy domu ve smyslu ustanovení § 9 odst.
1 zákona o vlastnictví bytů.“
[21] Nejvyšší správní soud neshledává důvod pro to, aby se odchyloval od závěrů učiněných civilními soudy, neboť to by bylo
v rozporu se zásadou jednotnosti výkladu
a aplikace práva. Pokud tedy civilní soudy dospěly k závěru, který nebyl překonán Ústavním soudem, že společenství vlastníků se může domáhat ochrany hmotných práv, neboť
pod správu společných částí domu lze zahrnout vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů, včetně dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení, je
namístě dovodit aktivní legitimaci stěžovatele k podání žaloby ve správním soudnictví,
v níž se dovolává ochrany svých hmotných
práv, byť by se tato hmotná práva dotýkala
i právní sféry jednotlivých vlastníků bytových jednotek. Nejvyšší správní soud však
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
v tomto směru nezpochybňuje právo jednotlivých vlastníků bytových jednotek domáhat
se samostatně ochrany svých práv po splnění
příslušných podmínek.
[22] Nejvyšší správní soud k výše uvedenému závěru dospívá nejen s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, ale i s ohledem
na nežádoucí následky, ke kterým by vedlo
uznání závěru Městského soudu v Praze jako
správného. Vzhledem k tomu, že v případě
bytového vlastnictví se vytváří velice složitý
komplex právních a faktických vztahů, které
jsou závislé na samotného charakteru předmětu tohoto vlastnictví a na něj navazující
právní úpravy, nelze vždy přesně a jednoznačně určit, zda se určitý zásah týká pouze jednotlivých bytových jednotek, domu jako celku,
případně společných částí domu. Aprobování
takového stanoviska by tudíž vedlo k ryze
umělému dělení toho, který subjekt by se mohl
příslušné ochrany úspěšně dovolávat.
[23] Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že v případě znečišťujících imisí a hlukových
imisí by „dělení subjektů“, které jsou oprávněny dovolávat se ochrany svých práv, bylo
o to absurdnější v tom, že těmito imisemi je
zpravidla zasažen celý dům, neboť hluk, vibrace či znečišťující imise rozptýlené ve vzduchu
se evidentně nezastaví před právně teoretickou
konstrukcí rozdělující dům na samostatné bytové jednotky a společné části domu. V určitých
případech by bylo určení toho, kdo by byl
oprávněn domáhat se ochrany hmotných
práv, nanejvýš obtížné. Nejvyšší správní soud
rovněž nemohl přehlédnout, že v případě
městským soudem nastíněného dělení subjektů, jež se mohou dovolávat hmotněprávní
ochrany, by v řízení musely, v případě některých panelových domů vystupovat i stovky
samostatných subjektů, u nichž by se muselo
zkoumat a přesně určit, která práva a jak byla
zasažena, což by bylo neúměrně komplikované, nákladné a často prakticky nemožné. Již
s ohledem na tento závěr lze názor městského soudu odmítnout.
[24] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v případech, kdy je žalobcem občanské
sdružení, jehož účast je v územním řízení založena na základě § 85 odst. 2 písm. c) sta-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
vebního zákona z roku 2006 ve spojení s § 70
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny, může se takový subjekt v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, čj. 8 As 31/2008-72) domáhat pouze ochrany svých procesních práv.
[25] V posuzovaném případě společenství vlastníků jednotek sice je samostatnou
právnickou osobou odlišnou od vlastníků
jednotlivých jednotek, ale jeho účel je omezen právě na správu společných částí domu
a ke konkrétnímu domu, resp. společným
částem domu. Smysl takové právní úpravy
Nejvyšší správní soud spatřuje v tom, aby tato
správa v bytových domech byla efektivně –
s ohledem na výše nastíněnou složitost vztahů – zajištěna. Jestliže tedy zákonodárce zakotvil, že společenství vlastníků má určité povinnosti vztahující se ke správě společných
částí domu, je nutné mu k dosažení tohoto cíle poskytnout i příslušná práva, včetně možnosti podání správní žaloby, ve které se může
domáhat i ochrany hmotných práv.
[26] Na podporu svého závěru Nejvyšší
správní soud poukazuje na rozsudek ze dne
22. 6. 2011, čj. 1 As 38/2011-146, č. 2513/2012
Sb. NSS, v němž ve vztahu k předchozí úpravě
stavebního řízení dovodil, že vlastník bytové
jednotky je omezen ve svých právech ve prospěch společenství vlastníků. V tomto případě
se jednalo o situaci, kdy stavební řízení bylo
vedeno podle předchozího stavebního zákona z roku 1976 a řízení se týkalo výlučně společných částí domu – úpravy související s výměnou vnitřní ležaté kanalizace včetně částečné
změny její původní trasy – a spor se fakticky týkal nesouhlasu vlastníka bytové jednotky
s rozhodnutím celého společenství vlastníků
jednotek. V nyní posuzované věci je účastenství společenství vlastníků jednotek založeno
přímo na základě § 85 odst. 2 písm. d) stavebního zákona z roku 2006 a zásah v podobě imisí znečišťujících látek a hlukových imisí se týká rovněž i společných částí domu.
[27] Nelze přehlédnout, že Nejvyšší
správní soud v předchozí věci naznal, že
účastníkem řízení bylo společenství vlastníků jednotek, a nikoli jednotlivý vlastník byto-
Společenství vlastníků jednotek Michle čp. 518, 519, 520, 521, 523 proti Magistrátu hlavního města Prahy, za účasti společnosti s ručením omezeným Centrum Kačerov, o právo
na příznivé životní prostředí a na zajištění pohody bydlení, o kasační stížnosti žalobce. *) S účinností od 29. 4. 2006 zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES.
**) S účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. žovatele, které věcně míří do rozhodování
správních úřadů o jeho pobytu na území České republiky. [41] Nad rámec nyní posuzované věci
přesto zdejší soud odkazuje stěžovatele na
rozsudek Soudního dvora ze dne 31. 1. 2006,
– Komise v. Španělsko, C503/03, Sb. rozh.,
s. I-1097. V tomto rozsudku Soudní dvůr vykládal článek 96 Prováděcí úmluvy se zřetelem k povinnostem, které členskému státu
vyplývají z článků 1 až 3 směrnice Rady
64/221/EHS o koordinaci zvláštních opatření
týkajících se pohybu a pobytu cizích státních
příslušníků*), která byla přijata z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo
veřejného zdraví. Podle Soudního dvora není
možné odepřít vstup do schengenského prostoru státním příslušníkům třetího státu,
manželům státních příslušníků členského
státu, pouze z důvodu, že byli v SIS vedeni jako osoby, kterým má být odepřen vstup, aniž
by bylo členskými státy nejprve ověřeno, zda 451/11); č. 106/2012 Sb. NS.