Ochrana spotřebitele: označování potravin
o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.
Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Táboře (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne
17. 10. 2012 uznala žalobkyni vinnou spácháním správního deliktu uvedeného v § 17
odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně
a doplnění některých souvisejících zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o potravinách“), jelikož jako právnická
osoba a provozovatelka potravinářského
podniku porušila povinnost podle čl. 16 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES)
č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady
a požadavky potravinového práva, zřizuje se
Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, a to tím, že při prodeji potravin uváděla
spotřebitele v omyl, když dne 8. 6. 2012 na
provozovně v Českých Budějovicích uvedla
přičemž vstup adolescentů ve věku 15–18 let
a využívání služeb restaurace žádným způsobem omezovány nejsou, jakož i že v restauraci jsou umístěny tři velkoplošné televizory, jejichž vysílání zpravidla není vhodné pro děti
do 12 let věku, se Nejvyšší správní soud již nezabýval, neboť tato nebyla předmětem kasačních námitek a navazujících vyjádření účastníků v rámci řízení před zdejším soudem.
na trh ovoce a zeleninu, u kterých vyznačila
písemný údaj určený pro spotřebitele informující, že označené potraviny pocházejí
z České republiky, ačkoliv toto tvrzení bylo
v rozporu s údajem o jejich původu. Uvedené
tvrzení bylo zesíleno užitím vyobrazení krajiny a vlajky České republiky s doprovodným
textem „Čerstvé z České republiky“. Dne 8. 6.
2012 na provozovně v Českých Budějovicích
a dne 11. 5. 2012 na provozovně ve Strakonicích žalobkyně rovněž uvedla na trh ovoce
a zeleninu, u kterých vyznačila písemný údaj
určený spotřebitelům informující o zemi původu, jenž byl v rozporu s údajem vyznačeným na spotřebitelských obalech. Za toto jednání uložil správní orgán prvního stupně
žalobkyni pokutu podle § 17 odst. 3 písm. b)
zákona o potravinách ve výši 400 000 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí správní orgán
prvního stupně uvedl, že k naplnění skutko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
yně rovněž uvedla na trh ovoce
a zeleninu, u kterých vyznačila písemný údaj
určený spotřebitelům informující o zemi původu, jenž byl v rozporu s údajem vyznačeným na spotřebitelských obalech. Za toto jednání uložil správní orgán prvního stupně
žalobkyni pokutu podle § 17 odst. 3 písm. b)
zákona o potravinách ve výši 400 000 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí správní orgán
prvního stupně uvedl, že k naplnění skutko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
vé podstaty správního deliktu podle § 17
odst. 2 písm. b) zákona o potravinách není
třeba zavinění, přičemž žalobkyně pro své
protiprávní jednání neuvedla žádné liberační
důvody. Jejím jednáním došlo ke snížení práva spotřebitele na řádnou informovanost
o nabízené potravině, a tedy i práva na výběr
potraviny dle původu jejího vzniku. Cedule,
které v provozovnách žalobkyně chybně
označovaly původ nabízeného ovoce a zeleniny, byly nepochybně určeny nakupující veřejnosti a tvořily dominantní informační
systém v prodejním úseku ovoce a zeleniny.
Průměrný spotřebitel v drtivé většině případů sleduje jakost nabízené potraviny v porovnání s její cenou, a mnohdy se také zaměřuje
na původ takové potraviny, kdy na základě
buď své zkušenosti s určitou destinací, předchozí konzumací, nebo na základě jiné preference upřednostňuje určitou zemi původu
potraviny. Spotřebitel obvykle považuje sdělované informace za pravdivé a dále je již neověřuje, takže jednáním žalobkyně mohl být
uveden v omyl. Správní orgán prvního stupně přihlédl k přitěžující okolnosti, že protiprávním jednáním mohlo být zasaženo větší
množství spotřebitelů, neboť se týkalo devíti
druhů potravin o celkové hmotnosti 401,256 kg.
Přihlédl však také k polehčující okolnosti, že
prodávané potraviny byly odpovídající jakosti, a spotřebitel tedy nebyl poškozen jinak
než chybným označením místa původu. Poukázal také na skutečnost, že žalobkyně působí na českém trhu od roku 1997, měla by
znát české právní předpisy a zabezpečovat takové označování zboží, kterým spotřebitelé
nebudou uváděni v omyl. Dovodil, že zjištěné
nedostatky svědčí o selhání systému samokontroly, a přičetl k tíži žalobkyně, že prakticky stejné pochybení, které bylo odhaleno
a následně také napraveno na provozovně ve
Strakonicích, bylo později odhaleno rovněž na
provozovně v Českých Budějovicích. Správní
orgán prvního stupně pozitivně zhodnotil, že
žalobkyně spolupracovala a po upozornění
učinila nápravná opatření. Celkovou míru závažnosti správního deliktu označil jako střední, což promítl do výše uložené pokuty.
Vzhledem k charakteru deliktu neshledal
podmínky k upuštění od uložení pokuty po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
dle § 17i odst. 6 zákona o potravinách. Poznamenal, že uložená pokuta tvoří 13 % horní
hranice sazby a v této výši naplňuje svou preventivní funkci.
týkající
žalobkyně spolupracovala a po upozornění
učinila nápravná opatření. Celkovou míru závažnosti správního deliktu označil jako střední, což promítl do výše uložené pokuty.
Vzhledem k charakteru deliktu neshledal
podmínky k upuštění od uložení pokuty po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
dle § 17i odst. 6 zákona o potravinách. Poznamenal, že uložená pokuta tvoří 13 % horní
hranice sazby a v této výši naplňuje svou preventivní funkci.
týkající
Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2013 žalovaná
zamítla odvolání žalobkyně a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdila.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání uvedla,
že klamání spotřebitele bylo způsobeno již
umístěním cedulí s chybným označením původu, na čemž nic nemění skutečnost, že na
jiných místech byl původ potraviny označen
správně. K tomu nebylo třeba provádět dokazování, neboť se jednalo o subsumpci skutkových zjištění pod odpovídající právní normu.
Zdůraznila, že cedule s chybnými údaji byly
dominantní, nejvýše zavěšené a viditelné
z větší dálky. Žalovaná přičetla k tíži žalobkyně, že shora nastíněným způsobem docházelo ke klamání spotřebitelů ve vyšší intenzitě,
přičemž toto klamání, respektive tomu odpovídající správní delikt, žalobkyně spáchala
přinejmenším ve formě vědomé nedbalosti.
Žalovaná konstatovala, že původ potravin je
pro mnohé spotřebitele rozhodujícím kritériem nákupu. Přitom poukázala na tiskovou
zprávu Ministerstva zemědělství, kterou byl
zveřejněn průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd České republiky s názvem „Bezpečnost potravin ve vnímání obyvatel České
republiky“ a uvedla, že toto tvrzení rovněž
není třeba dále dokazovat. Žalovaná dodala,
že „[o]dvolací orgán se však z důvodu procesní opatrnosti rozhodl výše uvedený text
[pozn. jedná se o text třetího odstavce na
sedmé straně rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně] orgánu prvního stupně přesunout z části odůvodnění týkající se způsobu spáchání správního deliktu k části odůvodnění
se vymezení daného
skutku, což tímto výslovně činí, když část výše uvedeného textu (byť logicky provázaná
a skutkově odůvodněná) se vztahuje spíše
k samotné skutkové podstatě správního deliktu, za který byl účastník řízení napadeným rozhodnutím sankcionován. Úvahu
podřazenou orgánem prvního stupně pod
hledisko způsobu spáchání správního delik-
tu pak odvolací orgán nahrazuje vlastními
výše uvedenými úvahami (vycházejícími ze
stejného myšlenkového základu) o intenzitě
klamání plynoucí z dominantnosti klamavé informace a o tom, že to byl právě účastník řízení,
který se rozhodl předmětné potraviny klamavým způsobem označit. Tyto úvahy je nutno vyhodnotit jako přitěžující účastníku řízení.“
jednáním, stejně
rozhodnutím sankcionován. Úvahu
podřazenou orgánem prvního stupně pod
hledisko způsobu spáchání správního delik-
tu pak odvolací orgán nahrazuje vlastními
výše uvedenými úvahami (vycházejícími ze
stejného myšlenkového základu) o intenzitě
klamání plynoucí z dominantnosti klamavé informace a o tom, že to byl právě účastník řízení,
který se rozhodl předmětné potraviny klamavým způsobem označit. Tyto úvahy je nutno vyhodnotit jako přitěžující účastníku řízení.“
jednáním, stejně
Žalovaná se ztotožnila s názorem žalobkyně, že známost či navštěvovanost provozoven
obchodního řetězce nemá vliv na hodnocení
následků spáchání správního deliktu. Poukázala však na skutečnost, že takovou úvahu
správní orgán prvního stupně neprovedl, neboť se zabýval množstvím spotřebitelů zasajako
žených klamavým
množstvím klamavě označených potravin,
což odpovídá názoru Nejvyššího správního
soudu, který vyjádřil v rozsudku ze dne
22. 12. 2005, čj. 4 As 47/2004-87. Žalovaná
ovšem uvedla, že „[p]ro vyjasnění však odvolací orgán část textu vztahujícího se ke známosti a navštěvovanost obou provozoven
účastníka řízení z textu vyjímá, přičemž
úvahu týkající se množství možných oklamaných spotřebitelů ve vztahu k celkovému
množství nabízených potravin zůstává zachována s doplněním, že množství potenciálně oklamaných spotřebitelů je nutno posuzovat zejména s ohledem na riziko jejich
možného ekonomického poškození, když
spotřebitelé by si v případě pravdivého označení země původu na informační ceduli nemuseli ani chtít zakoupit. Odvolací orgán se
pro úplnost k hledisku následků spáchání
správního deliktu vyjadřuje dále tak, že ve
prospěch účastníka řízení byla orgánem
prvního stupně hodnocena skutečnost, že
předmětné potraviny odpovídaly uvedené jakosti, a spotřebitel tak nebyl poškozen jinak,
než tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí (klamáním). Odvolací orgán
konstatuje, že tuto úvahu nepovažuje za
opodstatněnou, když dodržení požadavku
jakosti, která je potravinovým právem předpokládána, nelze hodnotit ve prospěch
účastníka řízení, naopak, v případě porušení požadavků na jakost by se účastník řízení dopustil dalšího protiprávního jednání,
za které by rovněž mohl být sankcionován.
Tuto úvahu hodnocenou ve prospěch účastníka řízení proto výslovně z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací orgán vypouští.“
klamáním). Odvolací orgán
konstatuje, že tuto úvahu nepovažuje za
opodstatněnou, když dodržení požadavku
jakosti, která je potravinovým právem předpokládána, nelze hodnotit ve prospěch
účastníka řízení, naopak, v případě porušení požadavků na jakost by se účastník řízení dopustil dalšího protiprávního jednání,
za které by rovněž mohl být sankcionován.
Tuto úvahu hodnocenou ve prospěch účastníka řízení proto výslovně z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací orgán vypouští.“
Žalovaná přisvědčila tvrzení, že délka působení na trhu nemá vliv na hodnocení závažnosti spáchaného správního deliktu,
a proto tuto část z odůvodnění napadeného
rozhodnutí vyňala. Shodla se však se závěrem
správního orgánu prvního stupně, že v provozovnách žalobkyně nebyl zajištěn efektivní
systém vnitřní kontroly. V opačném případě
by nebylo možné, aby se pochybení žalobkyně opakovalo i po upozornění žalované v její
jiné provozovně. K této odvolací námitce žalovaná rovněž poukázala na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2012, sp. zn.
29 A 51/2011. K pozitivnímu hodnocení spolupráce žalobkyně se správním orgánem prvního stupně žalovaná uvedla, že tuto skutečnost by bylo možné hodnotit
jako
polehčující, pokud by se jednalo o nadstandardní spolupráci, nikoliv pokud se jednalo
o pouhé splnění opatření uloženého správním orgánem. Žalovaná odmítla tvrzení, že se
správní orgán prvního stupně nezabýval všemi zákonnými hledisky a s odkazem na konkrétní pasáže napadeného rozhodnutí poukázala na to, že byl zhodnocen způsob,
okolnosti i následky spáchání správního deliktu. I přes provedené úpravy odůvodnění
rozhodnutí se žalovaná ztotožnila s úvahou
správního orgánu prvního stupně, který celkovou míru závažnosti deliktního jednání
zhodnotil jako středně vysokou. Žalovaná odmítla námitku ohledně nepřiměřenosti výše
uložené pokuty a konstatovala, že správní orgán prvního stupně vycházel z celkového
hodnocení závažnosti deliktního
jednání,
a s ohledem na provedené úpravy odůvodnění rozhodnutí zopakovala přitěžující a polehčující okolnosti, které vedly k uložení pokuty
ve stanovené výši. Vzhledem k objektivní odpovědnosti uplatňované v případě správního
deliktu podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona
o potravinách označila žalovaná tvrzení žalobkyně, že k porušení čl. 16 nařízení
č. 178/2002 došlo pouze v důsledku administrativního nedopatření, za zcela irelevantní.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
Žalovaná shrnula, že uložená pokuta ve výši
13 % horní hranice sazby představuje odůvodněnou a přiměřenou pokutu, která odpovídá
preventivnímu i represivnímu charakteru
sankce. Vzhledem k těmto závěrům neshledala důvod ani k tomu, aby uloženou pokutu
snížila. Dodala, že drobnými změnami v odůvodnění napadeného rozhodnutí zhojila jeho
vady, přičemž poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2003,
čj. 7 A 124/2000-39, podle kterého správní řízení prvního stupně i odvolací správní řízení
tvoří jediný celek.
zby představuje odůvodněnou a přiměřenou pokutu, která odpovídá
preventivnímu i represivnímu charakteru
sankce. Vzhledem k těmto závěrům neshledala důvod ani k tomu, aby uloženou pokutu
snížila. Dodala, že drobnými změnami v odůvodnění napadeného rozhodnutí zhojila jeho
vady, přičemž poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2003,
čj. 7 A 124/2000-39, podle kterého správní řízení prvního stupně i odvolací správní řízení
tvoří jediný celek.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, čj. 10 A 100/2013-47,
žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl.
V odůvodnění rozsudku konstatoval, že neshledal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného
rozhodnutí, jelikož žalobkyně navíc námitku
nepřezkoumatelnosti ani nekonkretizovala.
Správní orgány popsaly protiprávní jednání
žalobkyně, a to z hlediska věcného, časového
i místního. V odůvodnění napadeného rozhodnutí byly popsány zjištěné skutečnosti,
stejně jako proces subsumpce zjištěného a nikým nezpochybněného skutkového stavu
pod konkrétní právní normu stanovící skutkovou podstatu správního deliktu. Procesní
postup, při kterém žalovaná upravila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, odpovídá § 90 správního řádu a není v rozporu
se zásadou dvojstupňovosti správního řízení.
Soud rovněž neshledal důvodnými námitky
porušení zásady materiální pravdy a ne bis in
idem. K porušení zásady materiální pravdy
uvedl, že k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách ve spojení s čl. 16 nařízení
č. 178/2002 došlo umístěním cedule s chybnými údaji o původu zboží. Krajský soud dále
poukázal na skutečnost, že úvaha správních
orgánů o preferencích spotřebitelů nevybočuje z mezí běžné logiky, nevyžaduje další dokazování a opírá se o veřejně dostupné informace. Soud konstatoval, že k porušení zásady
ne bis in idem žalobkyně neuvedla konkrétní
argumentaci a že takové pochybení nebylo
zjištěno ani z vlastní činnosti soudu. Žalovaná
správně nezohlednila tvrzení o administrativ-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
ní povaze pochybení žalobkyně. Taková námitka nebyla vznesena při provádění kontroly
a absence úmyslu žalobkyně v daném případě není relevantní pro posouzení odpovědnosti či výše uloženého trestu. Krajský soud
uzavřel, že uložená pokuta činila 13 % horní
hranice sazby, správní orgány odůvodnily, že
takováto výše odpovídá střední závažnosti deliktního jednání a plní i preventivní funkci.
Z těchto důvodů krajský soud neshledal nepřezkoumatelnost, nezákonnost ani věcnou
nesprávnost napadeného rozhodnutí.
ka nebyla vznesena při provádění kontroly
a absence úmyslu žalobkyně v daném případě není relevantní pro posouzení odpovědnosti či výše uloženého trestu. Krajský soud
uzavřel, že uložená pokuta činila 13 % horní
hranice sazby, správní orgány odůvodnily, že
takováto výše odpovídá střední závažnosti deliktního jednání a plní i preventivní funkci.
Z těchto důvodů krajský soud neshledal nepřezkoumatelnost, nezákonnost ani věcnou
nesprávnost napadeného rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně
(stěžovatelka) kasační stížnost, v níž namítla,
že soud nesprávně posoudil otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí žalované, které rovněž
trpí věcnou a právní nesprávností pro rozpor
se zásadami materiální pravdy, dvojstupňovosti a ne bis in idem. Výši uložené pokuty
označila jako nepřiměřenou. Uvedla, že krajský soud vypořádal námitku porušení zásady
dvojstupňovosti správního řízení nesprávně,
neboť nelze aprobovat procesní postup, kterým žalovaná přemístila část odůvodnění
o způsobu spáchání správního deliktu do části o vymezení skutku, aniž by současně změnila výrok rozhodnutí. Takový postup stěžovatelka přičetla motivaci žalované zachovat
výši uložené pokuty, což ovšem podle jejího
názoru není přípustné, neboť proti rozhodnutí o odvolání již nelze podat další odvolání.
Stěžovatelka brojila proti hypotetickému závěru správních orgánů, že se spotřebitel zaměřuje na zemi původu ovoce a zeleniny a že
považuje informace na cedulích za rozhodující. Uvedla, že pro toto tvrzení ve spisovém
materiálu nejsou žádné důkazy a že krajský
soud v tomto ohledu argumentoval zcela nepřípustným způsobem, neboť odkázal na
subjektivní přesvědčení žalované. Dále poukázala na porušení zásady ne bis in idem, neboť správní orgány posuzovaly „uvádění spotřebitelů v omyl“ jako znak skutkové podstaty
správního deliktu a současně k němu přihlížely i z hlediska výše uložené sankce. Stěžovatelka se rovněž ohradila proti tomu, že míra
klamání spotřebitele byla správními orgány
i krajským soudem posouzena jako vyšší, a to
nikoliv na základě průzkumu preference při
nákupu potravin, ale průzkumu důvěry spotřebitelů v nezávadnost potravin vyrobených
v České republice. Stěžovatelka namítla, že
při posuzování výše uložené pokuty nebylo
zohledněno, že pochybení, kterého se dopustila, bylo způsobeno výlučně administrativní
chybou a nikoliv úmyslně. Poukázala na to, že
své provozovny zásobuje z centrálního skladu, což způsobuje vyšší administrativní náročnost. Rovněž konstatovala, že na posouzení této námitky nemá vliv, kdy byla poprvé
uplatněna, jak argumentuje krajský soud. Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu a poukázala na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
administrativní
chybou a nikoliv úmyslně. Poukázala na to, že
své provozovny zásobuje z centrálního skladu, což způsobuje vyšší administrativní náročnost. Rovněž konstatovala, že na posouzení této námitky nemá vliv, kdy byla poprvé
uplatněna, jak argumentuje krajský soud. Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu a poukázala na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud nesouhlasí
s tvrzením stěžovatelky, že postupem žalované došlo k porušení zásady dvojstupňovosti.
Oprávnění odvolacího správního orgánu
změnit odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně je explicitně stanoveno v § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, přípustnost takového postupu byla dovozena
v odborné literatuře, viz například Vedral, J.
Správní řád: Komentář. 2. vyd. Praha : Bova
Polygon, 2012, s. 771, a také v judikatuře zdejšího soudu, viz rozsudek ze dne 26. 2. 2010,
čj. 4 Ads 123/2009-99. Podle tohoto rozsudku
„[s]kutečnost, že žalovaný doplnil a upřesnil
právní úvahu správního orgánu prvního
stupně, týkající se závažnosti správního deliktu stěžovatele, nelze považovat za porušení zásady [dvojstupňovosti]. Nejvyšší správní soud v této souvislosti [...] poukazuje na
[...] judikaturu, podle které tvoří správní
rozhodnutí vydaná v prvním a druhém
stupni z hlediska soudního přezkumu jeden
celek. Správní řízení bylo v posuzované věci
vedeno v obvyklém pořadu dvou správních
stolic ([správní orgán prvního stupně] a odvolací správní orgán) tvořících jeden celek.
Postup žalovaného, který v menším rozsahu
doplnil a upřesnil odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně tedy lze
akceptovat, aniž by přitom byla dotčena zá-
sada [dvojstupňovosti], jak tvrdí stěžovatel.
Tato zásada znamená, že řízení probíhá ve
dvou stupních (instancích), přičemž řízení
a rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu.
[Dvojstupňovost] zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě
a odstranění vad, které se vyskytly v řízení
před prvním stupněm. Jedná se tedy o pojistku
proti přijímání nezákonných a nesprávných
rozhodnutí. Primárním účelem této zásady je
zaručení tzv. devolutivního a suspenzivního
účinku, tedy toho, aby věc byla přezkoumána správním orgánem vyššího stupně a aby
byla odložena realizace obsahu výroku napadeného rozhodnutí, což se v daném případě stalo.“
[Dvojstupňovost] zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě
a odstranění vad, které se vyskytly v řízení
před prvním stupněm. Jedná se tedy o pojistku
proti přijímání nezákonných a nesprávných
rozhodnutí. Primárním účelem této zásady je
zaručení tzv. devolutivního a suspenzivního
účinku, tedy toho, aby věc byla přezkoumána správním orgánem vyššího stupně a aby
byla odložena realizace obsahu výroku napadeného rozhodnutí, což se v daném případě stalo.“
Postup žalované tedy nelze a priori považovat za popření zásady dvojstupňovosti
a nelze jej rovněž označit za nesprávný, či nezákonný, pokud pozměněné odůvodnění odpovídá výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud nemohl přisvědčit tvrzení, že přemístění části odůvodnění týkající se okolnosti významné pro rozhodnutí o uložení výše sankce do části vztahující se k vymezení skutku
mělo bez dalšího vést ke snížení uložené pokuty. Nesprávnost ani nezákonnost nelze
spatřovat v tom, že žalovaná ve svých úvahách dospěla na základě stejných skutkových
zjištění ke stejné výši přiměřené sankce, přičemž tuto sankci odůvodnila v některých
ohledech odlišným, avšak konzistentním
způsobem, neboť to lépe odpovídalo jejímu
hodnocení věci. Ani rozsudek krajského soudu tedy není nepřezkoumatelný či nezákonný jen proto, že tuto námitku zhodnotil jako
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky o porušení zásady materiální
pravdy. Žalovaná učinila závěr, že spotřebitel
se zaměřuje na zemi původu ovoce a zeleniny
a že považuje informace na cedulích za rozhodující. Tyto závěry shledal Nejvyšší správní
soud logickými a srozumitelnými. Je zcela
důvodné předpokládat, že spotřebitel může
při výběru zboží vycházet z jakékoliv informace, která označuje potravinu, její obal nebo místo vystavení. Uvedením chybné infor-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
sady materiální
pravdy. Žalovaná učinila závěr, že spotřebitel
se zaměřuje na zemi původu ovoce a zeleniny
a že považuje informace na cedulích za rozhodující. Tyto závěry shledal Nejvyšší správní
soud logickými a srozumitelnými. Je zcela
důvodné předpokládat, že spotřebitel může
při výběru zboží vycházet z jakékoliv informace, která označuje potravinu, její obal nebo místo vystavení. Uvedením chybné infor-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
mace dochází ke klamání spotřebitele a snížení možnosti vybrat si zboží podle vlastní
preference, ať už se týká jakéhokoliv druhu
uvedených údajů. Tato skutečnost není předmětem dokazování, ale vyplývá přímo z chybného označení, které je v rozporu s právem.
V posuzovaném případě správní orgány zjistily, že stěžovatelka uváděla chybné informace o zemi původu ovoce a zeleniny a při hodnocení této skutečnosti žalovaná přihlédla
k průzkumu důvěry spotřebitelů v nezávadnost potravin vyrobených v České republice
jako k veřejně známé informaci. Jedná se
o kvantitativní šetření Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, jehož důvěryhodnost či závěry v řízení nebyly napadeny.
Uvedený průzkum konstatuje, že zdravotní
nezávadnost je hodnocena rozdílně u potravin vyráběných v České republice a u potravin vyráběných v zahraničí, přičemž téměř
tři čtvrtiny obyvatel považují zdravotní nezávadnost českých potravin za dobrou. Zcela logickým vyústěním této informace je závěr, že
velká část spotřebitelů sleduje údaj o zemi
původu zboží, které nakupuje. Pokud by spotřebitelé byli k tomuto údaji lhostejní, tak by
se nemohli vyjádřit ke zdravotní nezávadnosti právě českých výrobků, a to do značné míry odlišně oproti zahraničním výrobkům. Lze
tedy důvodně předpokládat, že běžný spotřebitel při výběru potravin vychází z vlastního
názoru o zdravotní nezávadnosti potravin.
Vyšší míra klamání ovšem nebyla dovozena
z nastíněného průzkumu, ale ze způsobu, jakým ke klamání spotřebitelů došlo. Chybné
údaje totiž byly doplněny řadou zdůrazňujících prvků, jejichž účelem bylo bezesporu
přitáhnout větší pozornost zákazníků stěžovatelky. Právě proto, že míra klamání byla
v daném případě vyšší, než postačuje k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách
ve spojení s čl. 16 nařízení č. 178/2002, bylo
možné tuto okolnost promítnout jako přitěžující okolnost do výroku o výši pokuty. Za
hypotetický nelze označit ani závěr žalované,
že spotřebitel považuje informace na cedulích, které označují zboží, za rozhodující. Ze
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
spisového materiálu je zřejmé, že chybné informace byly uvedeny na cedulích, které byly
umístěny na dominantním, dobře viditelném
místě provozovny společně s dalšími zvýrazňujícími prvky. Je zřejmé, že tyto cedule byly
určeny k upoutání pozornosti spotřebitele,
a lze tedy opět logicky předpokládat, že
z nich spotřebitel získal první informaci o výrobku, aniž by měl povinnost či důvod tuto
informaci později prověřovat.
A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
spisového materiálu je zřejmé, že chybné informace byly uvedeny na cedulích, které byly
umístěny na dominantním, dobře viditelném
místě provozovny společně s dalšími zvýrazňujícími prvky. Je zřejmé, že tyto cedule byly
určeny k upoutání pozornosti spotřebitele,
a lze tedy opět logicky předpokládat, že
z nich spotřebitel získal první informaci o výrobku, aniž by měl povinnost či důvod tuto
informaci později prověřovat.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že po celou dobu řízení o správním
deliktu lze uvádět nové skutečnosti. Závěr
krajského soudu, že stěžovatelka podala námitku týkající se neúmyslného zavinění až po
provedení kontroly, tedy nemá pro posouzení
věci žádný význam. Krajský soud dále uvedl,
že otázka zavinění v dané věci není relevantní.
Tomu by bylo možné přisvědčit s ohledem na
to, že v rámci objektivní odpovědnosti se zavinění nezkoumá, do výše uložené sankce
však byla neúmyslná forma zavinění stěžovatelky promítnuta. V tomto ohledu měl krajský
soud odůvodnění svého rozsudku lépe vysvětlit. Uvedené nedostatky odůvodnění rozsudku krajského soudu však s ohledem na
shora uvedené skutečnosti nemohly mít vliv
na jeho správnost a zákonnost.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani
s námitkou, podle níž správní orgány při rozhodování o výši ukládané pokuty nepřihlédly
k tomu, že v dané věci k protiprávnímu jednání došlo výlučně administrativní chybou,
a nikoliv úmyslně. Administrativní náročnost
zásobování nemůže představovat polehčující
okolnost, neboť je zcela na vůli stěžovatelky,
jak uspořádá své vnitřní poměry, aby byla
schopna splnit všechny zákonné požadavky.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nelze kasačním námitkám stěžovatelky přisvědčit. Právní závěry správních orgánů i krajského soudu totiž mají oporu ve skutkových
zjištěních, nejsou nepřezkoumatelné, nezákonné ani věcně nesprávné. Uložená pokuta
je přiměřená skutkovým zjištěním o správním deliktu a odpovídá odůvodnění rozhodnutí žalované.
Veřejná obchodní společnost Kaufland proti Státní zemědělské a potravinářské inspekci resp. že předmětné jednání žalobce v rámci
vztahů s jeho zákazníky je třeba subsumovat
pod pojem diskriminace podle § 6 zákona
o ochraně spotřebitele (srov. rozbor na s. 3
a 4 žalobou napadeného rozhodnutí). [35] Další argumentací, která byla žalobcem uplatněna v dosavadním řízení a která
spočívá v tom, že stěžovatelka opomněla, že
omezení se týká výhradně dětí do 15 let věku,