Věc: Město H. proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 1. 2002 změnil rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 18. 9. 2001 o uložení pokuty za ohrožení životního 419 846 prostředí tak, že celková pokuta se sta- novuje ve výši 800 000 Kč a současně se vypouští činnosti uvedené pod bodem 7 - škody způsobené zvěří a bodem 8 - nezpracování nahodilých těžeb a. nově se stanoví rozdělení výnosu pokuty. V ostatních částech zůstalo rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezměněno. Žalobce rozhodnutí napadl u Vrchní- ho soudu v Praze; namítl, že dne 30. 5. 1991 uzavřel smlouvu o konsorciu se soukromým podnikatelem Ing. Jarosla- vem Š. Podle této smlouvy sdružili účastní- ci své prostředky, úsilí a odborné zkuše- nosti pro společné podnikání spočívající v odborné, zákonem předepsané péči o lesy a jejich hospodářského využívání, včetně těžby dřeva a jeho prodeje. Ža- lobce přitom poskytl do sdružení lesní půdní fond, tj. zejména příslušné po- zemky, a Ing. Š. se zavázal poskytnout ze- jména stroje, jiná technická zařízení, od- borné a praktické zkušenosti. Podle čl. III této smlouvy je Ing. Š. odpovědný za do- držování všech zákonných předpisů upravujících oblast hospodaření s lesy a za péči o stálé zkvalitňování a rozvoj lesního půdního fondu. Proto veškerou lesní činnost vykonával Ing. Š., a nikoliv žalobce jako vlastník lesa. Ustanovení $ 4 zákona ČNR č. 282/1991 Sb., o České. inspekci životního prostředí a její působ- nosti. v ochraně lesa (dále jen „zákon č. 282/1991 Sb.“), umožňuje uložit pokutu až do výše jednoho milionu Kč právnic- kým nebo fyzickým osobám, které svou činností ohrozí nebo poškodí životní pro- středí v lesích způsoby uvedenými pod pís- meny a) až e); takovou osobou mohl být jen Ing. Š. Žalovaný však zastává nesprávný názor dovozující odpovědnost žalobce z pouhého faktu, že je vlastníkem lesa. Žalobce dále namítl, že odpovědnost za správní delikt podle $ 4 písm. c) zákona 420 č. 282/1991 Sb. předpokládá naplnění znaku zavinění, avšak otázce subjektivní stránky správního deliktu nebyla věno- vána žádná pozornost. Z rozhodnutí ta- ké vůbec nevyplynulo, v jakých přípa- dech uvedených pod body 1 - 8 se žalobce dopustil deliktu podle písm. b) a v jakých podle písm. c). Namítl rovněž, že rozhodnutí žalovaného sice změnilo rozhodnutí správního orgánu L. stupně tak, že jednak snížilo výši pokuty na část- ku 800 000 Kč a jednak vypustilo z roz- hodnutí správního orgánu I. stupně dvě skupiny případů údajného ohrožení ži- votního prostředí, avšak zatímco ve vlast- ním výroku nezměnilo naplnění skutko- vé podstaty podle $ 4 písm. b) a c) zákona, v odůvodnění uvedlo, že vypuš- těním případů pod body 7 a 8 žalobcovu odvolání nepřímo vyhovělo. Dále žalob- ce poukázal na to, že zároveň zůstalo nezměněno návětí skutkové části výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podle něhož se všech původních osmi pří- padů dopustil zaviněně. Otázkou zavinění se nezabýval ani žalovaný. Ze správního spisu vyplynuly tyto rozhodující skutečnosti: Rozhodnutím České inspekce život- ního prostředí, oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany lesa ze dne 18. 9. 2001 byla žalobci uložena jako vlastníku lesa podle $ 4 písm. b) a c) zá- kona č. 282/1991 Sb. za zjištěný rozsah zaviněného ohrožení životního prostře- dí pokuta ve výši 1 000 000 Kč. Ve skut- kové části výroku jsou uvedeny případy, v nichž podle inspekce došlo k zavině- nému ohrožení životního prostředí po- škozením funkcí lesů, a to následovně: 1..nezalesnění holin do dvou let od jejich vzniku - výjimky nebyly vydány: 1,61 ha - 4 případy, 2. seč holá přesahující povo- lenou výměru 1 ha - výjimka nebyla vy- dána: 1,13 ha - 1 případ, 3. přiřazení se- če holé ke kultuře po celé ploše nezajiš- těné: 3 případy, 4. nezajištění kultury do 7 let od vzniku holiny - výjimky nebyly vydány: 19,73 ha - 20 případů, 5. zane- dbání povinné péče o založené kultury, jejichž nevylepšováním déle než 2 roky vznikly souvislé holiny z nezdaru zales- nění: 11,01 ha - 23 případů, 6. nesplnění závazného ustanovení LHP do konce de- cennia - minimální plošný rozsah nalé- havé výchovy mladých porostů do 40 let věku: 77,50 ha - 45 případů, 7. škody způsobené zvěří: 40,40 ha - 30 případů, 8. nedodržení povinnosti zpracování tě- žeb nahodilých, při pokračování v těž- bách úmyslných: 95 m? - 6 případů. Proti tomuto rozhodnutí podal žalob- ce odvolání, ve kterém namítal, že pokuta měla být uložena tomu, kdo se dopustil předmětného jednání, tj. soukromému podnikateli Ing. Jaroslavu Š. Dále namítl, že sám nezavinil žádné porušení dotče- ných předpisů. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že celková pokuta se stano- vuje na 800 000 Kč a současně se vypou- ští činnosti uvedené pod bodem 7 - škody způsobené zvěří - a bodem 8 - nezpra- cování nahodilých těžeb. Nově také sta- novil rozdělení výnosu pokuty. V ostat- ních částech napadené rozhodnutí nezměnil. V odůvodnění žalovaný pře- devším uvedl, že pokud jde o skutkové podstaty pod bodem 7 a pod bodem 8, nelze s ohledem na stáří prověřovaných porostů a zjištěný rozsah (plošný) zjistit skutečnou dobu vzniku poškození oku- sem, ohryzem, loupáním a vytloukáním a totéž se týká problematiky nezpracova- ných nahodilých těžeb. Proto jsou tyto skutkové podstaty vypuštěny. Dále uve- dl, že vypuštěním zmíněných případů lze pak zbývající případy podřadit pod jediné ustanovení podle $ 4 písm. b) zá- kona č. 282/1991 Sb. as ohledem na uve- dené je důvodné „uložit jedinou pokutu s přihlédnutím k závažnosti všech zjiště- ných, prokázaných a zákonu neodporují- cích skutečností“. Pokud jde o žalobco- vu námitku, že měla být dovozována odpovědnost vůči Ing. Jaroslavu Š. na zá- kladě smlouvy o sdružení mezi žalobcem a posléze jmenovaným, pak žalovaný má za to, že u žalobce je dána odpovědnost za výsledek, tj. za stav majetku, a tu je nutno odvozovat ze způsobu hospodaření s ma- jetkem a z vlastnictví majetku samého. Odpovědnost Ing. Š. nepodléhá pravomo- ci žalovaného: mohla by být posuzována toliko příslušným soudem. Pokud se týká námitky zaviněného jednání, bylo této ná- mitce nepřímo vyhověno vypuštěním skutkových podstat uvedených ve výroku pod bodem 7.4 8; pro ustanovení $ 4 písm. b) citovaného zákona pak není zavi- něné jednání zákonným předpokladem. Nejvyšší správní soud, který věc pře- vzal k dokončení řízení ($ 132 s. ř. s.), pře- zkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které jeho vydání před- cházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je dů- vodná. Zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí správního orgánu I stupně a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Podle $ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady říze- ní bez jednání rozsudkem pro nepřezkou- matelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumi- telnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náleži- tosti, jestliže nelze seznat určitý a jedno- 421 846 značný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nebo jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním. Za nepře- zkoumatelná pro nedostatek důvodů lze považovat mimo jiné ta rozhodnutí, kte- rá uvádí jiné důvody než ty, v nichž mají mít dle zákona oporu. Podle $ 4 zákona č. 282/1991 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, Česká inspekce životního prostředí uloží pokutu až do výše jednoho milionu Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svojí činností ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že a) neoprávněně používají lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů, b) při zpracování lesního hospodářského plánu a jeho reali- zaci ohrozí životní prostředí, popřípadě způsobí jeho poškození, c) vlastním zavi- něním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických čini- telů, d) neplní opatření uložená orgány ži- votního prostředí podle zvláštních záko- nů a tohoto zákona. Z citovaného ustanovení předně vy- plývá, že předpokladem nastoupení de- liktní odpovědnosti je protiprávní čin- nost, v důsledku které došlo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích způsoby uvedenými pod písmeny a) - d). Takové činnosti se nepochybně může dopustit vlastník lesa, ale také nemusí. Pokud žalovaný dovozoval v daném pří- padě bez dalšího odpovědnost žalobce toliko z jeho odpovědnosti za stav ma- jetku a z něho též odpovědnost za způ- sob hospodaření s majetkem i z vlastnic- tví majetku samého, pak se opřel o jiný než v zákoně uvedený důvod a učinil 422 tím své rozhodnutí nepřezkoumatel ným pro nedostatek důvodů. Rozhodnutí žalovaného, ve vazbě na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je také nepřezkoumatelné pro nesrozu- mitelnost, protože žalovaný ve výroku rozhodnutí ponechal právní kvalifikaci správního deliktu podle $ 4 písm. b) a c) zákona č. 282/1991 Sb. tak, jak ji ve výro- ku uvedl ve svém rozhodnutí správní or- gán I. stupně, beze změny, avšak v odů- vodnění uvedl, že vypuštěním případů pod body 7 a 8 vypustil případy spadající pod $ 4 písm. c) uvedeného zákona, ne- boť zbývající případy lze podřadit pod $ 4 písm. b) zákona. Jinými slovy, napadené rozhodnutí žalovaného obsahuje rozpor mezi výrokem a odůvodněním: výrok to- tiž neobsahuje změnu v právní kvalifika- ci správního deliktu oproti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, avšak odů- vodnění hovoří o vypuštění případů spa- dajících pod skutkovou podstatu upra- vující zaviněné jednání, tj. skutkovou podstatu uvedenou pod písmenem c). Zásadní nesrozumitelnost se pak týká obou rozhodnutí, neboť jednotlivé přípa- dy porušení právních povinností nebyly ve výroku vůbec přičleněny k jednotli- vým skutkovým podstatám a je zřejmé, že pro svou zásadní odlišnost (zavinění - objektivní odpovědnost) nejsou libovol ně pod obě skutkové podstaty subsumo- vatelné. Tato nesrozumitelnost nebyla uspokojivě zhojena ani v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stup- ňů, neboť ani z nich nelze seznat, jak jed- notlivé případy spadají pod tu či onu v úvahu přicházející skutkovou podstatu. 847 Správní trestání: práva obviněného z přestupku k čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlá- šena sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) Je na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení o pře- stupku provede; tím však nesmí omezit právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [článek 6 odst. 3 písm. d) Úmlu- vy 0 ochraně lidských práv a základních svobod). Výpověď svědka, již obviněný z přestupku navrhl k důkazu na svou ob- hajobu, nelze předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz ne- provést, jen s poukazem na její účelovost pro přátelský vztah obviněného ke svědkovi. Odmítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem takového svědka je porušením práva na spravedlivý proces. Tento postup, jenž vedl k faktickému vyloučení důkazů navržených ve prospěch obviněného z pře- stupku a přijetí závěru o skutkovém stavu věci toliko na základě jedno- stranných důkazů, je porušením čl.6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lid- ských práv a základních svobod.
Věc: Město H. proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 1. 2002 změnil rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 18. 9. 2001 o uložení pokuty za ohrožení životního 419 846 prostředí tak, že celková pokuta se sta- novuje ve výši 800 000 Kč a současně se vypouští činnosti uvedené pod bodem 7 - škody způsobené zvěří a bodem 8 - nezpracování nahodilých těžeb a. nově se stanoví rozdělení výnosu pokuty. V ostatních částech zůstalo rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezměněno. Žalobce rozhodnutí napadl u Vrchní- ho soudu v Praze; namítl, že dne 30. 5. 1991 uzavřel smlouvu o konsorciu se soukromým podnikatelem Ing. Jarosla- vem Š. Podle této smlouvy sdružili účastní- ci své prostředky, úsilí a odborné zkuše- nosti pro společné podnikání spočívající v odborné, zákonem předepsané péči o lesy a jejich hospodářského využívání, včetně těžby dřeva a jeho prodeje. Ža- lobce přitom poskytl do sdružení lesní půdní fond, tj. zejména příslušné po- zemky, a Ing. Š. se zavázal poskytnout ze- jména stroje, jiná technická zařízení, od- borné a praktické zkušenosti. Podle čl. III této smlouvy je Ing. Š. odpovědný za do- držování všech zákonných předpisů upravujících oblast hospodaření s lesy a za péči o stálé zkvalitňování a rozvoj lesního půdního fondu. Proto veškerou lesní činnost vykonával Ing. Š., a nikoliv žalobce jako vlastník lesa. Ustanovení $ 4 zákona ČNR č. 282/1991 Sb., o České. inspekci životního prostředí a její působ- nosti. v ochraně lesa (dále jen „zákon č. 282/1991 Sb.“), umožňuje uložit pokutu až do výše jednoho milionu Kč právnic- kým nebo fyzickým osobám, které svou činností ohrozí nebo poškodí životní pro- středí v lesích způsoby uvedenými pod pís- meny a) až e); takovou osobou mohl být jen Ing. Š. Žalovaný však zastává nesprávný názor dovozující odpovědnost žalobce z pouhého faktu, že je vlastníkem lesa. Žalobce dále namítl, že odpovědnost za správní delikt podle $ 4 písm. c) zákona 420 č. 282/1991 Sb. předpokládá naplnění znaku zavinění, avšak otázce subjektivní stránky správního deliktu nebyla věno- vána žádná pozornost. Z rozhodnutí ta- ké vůbec nevyplynulo, v jakých přípa- dech uvedených pod body 1 - 8 se žalobce dopustil deliktu podle písm. b) a v jakých podle písm. c). Namítl rovněž, že rozhodnutí žalovaného sice změnilo rozhodnutí správního orgánu L. stupně tak, že jednak snížilo výši pokuty na část- ku 800 000 Kč a jednak vypustilo z roz- hodnutí správního orgánu I. stupně dvě skupiny případů údajného ohrožení ži- votního prostředí, avšak zatímco ve vlast- ním výroku nezměnilo naplnění skutko- vé podstaty podle $ 4 písm. b) a c) zákona, v odůvodnění uvedlo, že vypuš- těním případů pod body 7 a 8 žalobcovu odvolání nepřímo vyhovělo. Dále žalob- ce poukázal na to, že zároveň zůstalo nezměněno návětí skutkové části výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podle něhož se všech původních osmi pří- padů dopustil zaviněně. Otázkou zavinění se nezabýval ani žalovaný. Ze správního spisu vyplynuly tyto rozhodující skutečnosti: Rozhodnutím České inspekce život- ního prostředí, oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany lesa ze dne 18. 9. 2001 byla žalobci uložena jako vlastníku lesa podle $ 4 písm. b) a c) zá- kona č. 282/1991 Sb. za zjištěný rozsah zaviněného ohrožení životního prostře- dí pokuta ve výši 1 000 000 Kč. Ve skut- kové části výroku jsou uvedeny případy, v nichž podle inspekce došlo k zavině- nému ohrožení životního prostředí po- škozením funkcí lesů, a to následovně: 1..nezalesnění holin do dvou let od jejich vzniku - výjimky nebyly vydány: 1,61 ha - 4 případy, 2. seč holá přesahující povo- lenou výměru 1 ha - výjimka nebyla vy- dána: 1,13 ha - 1 případ, 3. přiřazení se- če holé ke kultuře po celé ploše nezajiš- těné: 3 případy, 4. nezajištění kultury do 7 let od vzniku holiny - výjimky nebyly vydány: 19,73 ha - 20 případů, 5. zane- dbání povinné péče o založené kultury, jejichž nevylepšováním déle než 2 roky vznikly souvislé holiny z nezdaru zales- nění: 11,01 ha - 23 případů, 6. nesplnění závazného ustanovení LHP do konce de- cennia - minimální plošný rozsah nalé- havé výchovy mladých porostů do 40 let věku: 77,50 ha - 45 případů, 7. škody způsobené zvěří: 40,40 ha - 30 případů, 8. nedodržení povinnosti zpracování tě- žeb nahodilých, při pokračování v těž- bách úmyslných: 95 m? - 6 případů. Proti tomuto rozhodnutí podal žalob- ce odvolání, ve kterém namítal, že pokuta měla být uložena tomu, kdo se dopustil předmětného jednání, tj. soukromému podnikateli Ing. Jaroslavu Š. Dále namítl, že sám nezavinil žádné porušení dotče- ných předpisů. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že celková pokuta se stano- vuje na 800 000 Kč a současně se vypou- ští činnosti uvedené pod bodem 7 - škody způsobené zvěří - a bodem 8 - nezpra- cování nahodilých těžeb. Nově také sta- novil rozdělení výnosu pokuty. V ostat- ních částech napadené rozhodnutí nezměnil. V odůvodnění žalovaný pře- devším uvedl, že pokud jde o skutkové podstaty pod bodem 7 a pod bodem 8, nelze s ohledem na stáří prověřovaných porostů a zjištěný rozsah (plošný) zjistit skutečnou dobu vzniku poškození oku- sem, ohryzem, loupáním a vytloukáním a totéž se týká problematiky nezpracova- ných nahodilých těžeb. Proto jsou tyto skutkové podstaty vypuštěny. Dále uve- dl, že vypuštěním zmíněných případů lze pak zbývající případy podřadit pod jediné ustanovení podle $ 4 písm. b) zá- kona č. 282/1991 Sb. as ohledem na uve- dené je důvodné „uložit jedinou pokutu s přihlédnutím k závažnosti všech zjiště- ných, prokázaných a zákonu neodporují- cích skutečností“. Pokud jde o žalobco- vu námitku, že měla být dovozována odpovědnost vůči Ing. Jaroslavu Š. na zá- kladě smlouvy o sdružení mezi žalobcem a posléze jmenovaným, pak žalovaný má za to, že u žalobce je dána odpovědnost za výsledek, tj. za stav majetku, a tu je nutno odvozovat ze způsobu hospodaření s ma- jetkem a z vlastnictví majetku samého. Odpovědnost Ing. Š. nepodléhá pravomo- ci žalovaného: mohla by být posuzována toliko příslušným soudem. Pokud se týká námitky zaviněného jednání, bylo této ná- mitce nepřímo vyhověno vypuštěním skutkových podstat uvedených ve výroku pod bodem 7.4 8; pro ustanovení $ 4 písm. b) citovaného zákona pak není zavi- něné jednání zákonným předpokladem. Nejvyšší správní soud, který věc pře- vzal k dokončení řízení ($ 132 s. ř. s.), pře- zkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které jeho vydání před- cházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je dů- vodná. Zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí správního orgánu I stupně a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Podle $ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady říze- ní bez jednání rozsudkem pro nepřezkou- matelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumi- telnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náleži- tosti, jestliže nelze seznat určitý a jedno- 421 846 značný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nebo jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním. Za nepře- zkoumatelná pro nedostatek důvodů lze považovat mimo jiné ta rozhodnutí, kte- rá uvádí jiné důvody než ty, v nichž mají mít dle zákona oporu. Podle $ 4 zákona č. 282/1991 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, Česká inspekce životního prostředí uloží pokutu až do výše jednoho milionu Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svojí činností ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že a) neoprávněně používají lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů, b) při zpracování lesního hospodářského plánu a jeho reali- zaci ohrozí životní prostředí, popřípadě způsobí jeho poškození, c) vlastním zavi- něním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických čini- telů, d) neplní opatření uložená orgány ži- votního prostředí podle zvláštních záko- nů a tohoto zákona. Z citovaného ustanovení předně vy- plývá, že předpokladem nastoupení de- liktní odpovědnosti je protiprávní čin- nost, v důsledku které došlo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích způsoby uvedenými pod písmeny a) - d). Takové činnosti se nepochybně může dopustit vlastník lesa, ale také nemusí. Pokud žalovaný dovozoval v daném pří- padě bez dalšího odpovědnost žalobce toliko z jeho odpovědnosti za stav ma- jetku a z něho též odpovědnost za způ- sob hospodaření s majetkem i z vlastnic- tví majetku samého, pak se opřel o jiný než v zákoně uvedený důvod a učinil 422 tím své rozhodnutí nepřezkoumatel ným pro nedostatek důvodů. Rozhodnutí žalovaného, ve vazbě na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je také nepřezkoumatelné pro nesrozu- mitelnost, protože žalovaný ve výroku rozhodnutí ponechal právní kvalifikaci správního deliktu podle $ 4 písm. b) a c) zákona č. 282/1991 Sb. tak, jak ji ve výro- ku uvedl ve svém rozhodnutí správní or- gán I. stupně, beze změny, avšak v odů- vodnění uvedl, že vypuštěním případů pod body 7 a 8 vypustil případy spadající pod $ 4 písm. c) uvedeného zákona, ne- boť zbývající případy lze podřadit pod $ 4 písm. b) zákona. Jinými slovy, napadené rozhodnutí žalovaného obsahuje rozpor mezi výrokem a odůvodněním: výrok to- tiž neobsahuje změnu v právní kvalifika- ci správního deliktu oproti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, avšak odů- vodnění hovoří o vypuštění případů spa- dajících pod skutkovou podstatu upra- vující zaviněné jednání, tj. skutkovou podstatu uvedenou pod písmenem c). Zásadní nesrozumitelnost se pak týká obou rozhodnutí, neboť jednotlivé přípa- dy porušení právních povinností nebyly ve výroku vůbec přičleněny k jednotli- vým skutkovým podstatám a je zřejmé, že pro svou zásadní odlišnost (zavinění - objektivní odpovědnost) nejsou libovol ně pod obě skutkové podstaty subsumo- vatelné. Tato nesrozumitelnost nebyla uspokojivě zhojena ani v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stup- ňů, neboť ani z nich nelze seznat, jak jed- notlivé případy spadají pod tu či onu v úvahu přicházející skutkovou podstatu. 847 Správní trestání: práva obviněného z přestupku k čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlá- šena sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) Je na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení o pře- stupku provede; tím však nesmí omezit právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [článek 6 odst. 3 písm. d) Úmlu- vy 0 ochraně lidských práv a základních svobod). Výpověď svědka, již obviněný z přestupku navrhl k důkazu na svou ob- hajobu, nelze předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz ne- provést, jen s poukazem na její účelovost pro přátelský vztah obviněného ke svědkovi. Odmítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem takového svědka je porušením práva na spravedlivý proces. Tento postup, jenž vedl k faktickému vyloučení důkazů navržených ve prospěch obviněného z pře- stupku a přijetí závěru o skutkovém stavu věci toliko na základě jedno- stranných důkazů, je porušením čl.6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lid- ských práv a základních svobod.
Námitky, které tvoří jádro kasační stížnosti stěžovatele, týkající se nepři- puštění jím navrhovaných důkazů svě- deckými výpověďmi správními orgány projednávajícími jeho přestupek, v čemž spatřuje porušení práv, která jsou zaru- čena Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“), lze formálně podřadit pod ustanovení $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel fakticky tvrdil, že při zjišťování skutkové podstaty správním orgánem byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tu- to důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené roz- hodnutí správního orgánu zrušit. Ze správního spisu bylo zjištěno, že správní orgány obou stupňů shodně kladly stěžovateli za vinu, že dne 22. 7. 2003 okolo 5:00 hodin řídil osobní motorové vozidlo Renault Laguna po pozemní komunikaci v Pardubicích, ul. S., a na výzvu policie se odmítl podro- bit dechové zkoušce ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem. Tím se měl dopustit přestupků 1) proti bezpečnosti s plynu- losti silničního provozu dle $ 22 odst. 1 písm. £ a 2) na úseku ochrany před al- koholismem a jinými toxikomaniemi dle $ 30 odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a to tak, že porušil ustanovení $ 4 písm. b)a65 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o sil- ničním provozu. Za to mu byla dle $ 30 odst. 2 zákona o přestupcích za použití ustanovení 6 11 a $ 12 odst. 2 té- hož zákona uložena pokuta ve výši 12 000 Kč a zákaz řízení všech motoro- vých vozidel na dobu 14 měsíců. Že se stěžovatel popsaného skutku dopustil, bylo dle žalovaného (i správního orgánu prvého stupně) prokázáno oznámením přestupku sepsaného policistou dne 22. 7. 2003, které stěžovatel odmítl po- depsat, úředními záznamy o průběhu sil- niční kontroly sepsanými dvěma policis- ty hlídky Policie ČR, OŘ OHS Pardubice, která vykonala uvedeného dne u stěžo- vatele silniční kontrolu, a svědeckými výpověďmi týchž osob. Vyjmenované důkazní prostředky shodně popisují skutkový děj tak, že in- kriminovaného dne kolem 3:50 hod. si dvoučlenná policejní hlídka povšimla tří mužů konzumujících na čerpací stanici pivo a z kontrolního bodu, který byl ne- daleko, pak kolem 4:55 hodin viděla, jak nastupují do vozidla Renault Laguna za- parkovaného na čerpací stanici. Rozhod-. la se vozidlo zkontrolovat, proto je násle- dovala v krátké vzdálenosti na S., kde zaparkovalo. Policejní auto zastavilo za sledovaným vozem a bezprostředně po- té vyzvala hlídka řidiče (osobu, která vy- stoupila z místa řidiče, tj. stěžovatele) k předložení dokladů. Jelikož byl z jeho dechu cítit alkohol, poučila ho o jeho právech a vyzvala k provedení dechové zkoušky, což odmítl, stejně jako uplatnit právo požadovat odběr krve. Na místě byl o věci sepsán protokol, do něhož stě- žovatel odmítl cokoli uvést a tvrdil, že je chodec a vozidlo neřídil. Byla mu zaká- zána další jízda až do vystřízlivění. Dle sdělení policistů nebyla záměna řidiče možná, protože ho měli po celou dobu na dohled. Na místě byla také zjištěna to- tožnost spolucestujících a jejich jména, rodná čísla. a adresy byly uvedeny do úředních záznamů sepsaných ještě té- hož dne policisty. Stěžovatel ve své výpovědi s tímto ne- souhlasil a sám popsal skutkový děj tak, že uvedeného dne byl se svými známými na oslavě narozenin, odkud v ranních hodinách vozidlem taxi odjeli na čerpací stanici na snídani, k níž on pil pivo. V té době tam přišla i hlídka policie. Poté šli všichni tři pěšky na S., kde chtěli u jed- noho z nich přespat. Poblíž jeho bytu měli zaparkovaná vozidla a stěžovatel šel do toho svého pro katalogy a cigarety. 425 847 Když do vozidla nastupoval či z něj vy- stupoval, přijela hlídka policie, které si předtím všiml na čerpací stanici, a zasta- vila za zadní částí jeho vozu. Na její výzvu předložili všichni doklady a zřejmě kvůli nevhodným připomínkám, které k poli- cistům měli, protože nebyli střízliví, byla přivolána posila a ke stěžovateli se začali chovat jako k řidiči, pachateli přestupku, ačkoli tvrdil, že vozidlem nehodlá odjet, protože je pod vlivem alkoholu. Vyzvali ho k dechové zkoušce. Na podporu pro- kázání pravdivosti svých tvrzení navrhl provedení výslechů svědků R. a H., kteří tehdy byli na místě. Požadavku na provedení dalších dů- kazů, navrhovaných stěžovatelem, správ- ní orgán prvého stupně nevyhověl s poukazem na to, že nedodal, jak při vý- slechu slíbil, telefonní čísla svědků do konce týdne. Stejný návrh vznesl stěžo- vatel i v odvolání proti rozhodnutí správ- ního orgánu prvého stupně, ale žalovaný se ve svém rozhodnutí ztotožnil se správ- ním orgánem prvého stupně, že výsle- chy navržených svědků by byly podle je- ho názoru účelové, což dovodil z toho, že se stěžovatel s nimi dobře zná. Žádná taková úvaha však v rozhodnutí správní- ho orgánu prvého stupně, které je zalo- ženo ve správním spise, nebyla vůbec vyjádřena. Při ústním jednání před kraj- ským soudem zopakoval žalovaný svůj názor, že nadále považuje důkazní návr- hy na výslech týchž svědků, vznesené znovu v žalobě, za účelové, neboť z pod- kladů, které měl správní orgán před vydáním rozhodnutí k dispozici, bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel pře- stupek spáchal. Krajský soud důkazní návrhy zamítl s odůvodněním, že podle jeho přesvědčení jsou tvrzení stěžovate- le s ohledem na důkazní materiál shro- mážděný ve správním řízení účelová a výslechy těchto osob by přesvědčení 426 soudu o tom, že se skutek stal tak, jak jej prezentuje žalovaný, nezměnily. „Nejvyšší správní soud spatřuje v po- stupu krajského soudu, který se ztotož- nil s odmítnutím správních orgánů obou stupňů provést navržené důkazy a ani sám je ze stejných důvodů neprovedl, vážné pochybení. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není s ohledem na vymezení důvodů kasační stížnosti oprávněn v tomto řízení posuzovat, zda byly provedené důkazy správními orgá- ny rozhodujícími o přestupku stěžovate- le správně hodnoceny, ale pouze zjistit, jestli ve stěžovatelově případě bylo řízení o přestupku vedeno způsobem zajišťují- cím správný výsledek a zda byly důkazy prezentovány způsobem odpovídajícím pravidlům tzv. spravedlivého procesu. Není sporu o tom, že je právem správního orgánu, který vede řízení o přestupku, vlastní úvahou dospět k rozhodnutí, které důkazy provede, a které naopak označí. v dané situaci za nadbytečné a návrhu na jejich provedení nevyhoví ($ 32 odst. 2.spr. ř.). Toto jeho oprávnění vychází kromě jeho vrchno- stenského postavení spojeného s pravo- mocí vůči subjektům podřízeným jeho autoritě, svěřené mu zákonem, a inkvi- zičního (vyšetřovacího). principu, na němž je přestupkové řízení založeno, ta- ké ze základních zásad správního řízení, jako je zásada procesní ekonomie (hos- podárnosti řízení, $ 3 odst. 3 spr. ř.) a zá- sada dokazování jen v rozsahu potřeb- ném pro vydání rozhodnutí. Rozhodně však nelze toto právo chápat jako abso- lutní. Jeho realizace nesmí být překáž- kou uplatnění základních záruk osob če- lících určitému obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, garantovaných normami nejvyšší právní síly. Soubor těchto záruk lze souhrnně nazvat prá- vem na spravedlivý proces. Definici to- hoto pojmu nenalezneme v žádném předpisu práva vnitrostátního, ale ani práva mezinárodního, jeho jednotlivé komponenty či rysy jsou však zakotveny v Úmluvě o ochraně lidských práv a zá- kladních svobod, uzavřené na půdě Rady Evropy dne 22. 11. 1984 a po její ratifika- ci Českou republikou publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992. Protože jde o mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, je ve smyslu článku 10 Ústavy postavena na roveň ústavním předpisům a dle článku 95 odst. 1 Ústavy je přímo aplikovatelná obecnými soudy. Každá fyzická i právnická osoba má v České republice zaručeno právo na spravedlivý proces. Článek 6 Úmluvy, na který stěžovatel opakovaně již v řízení před krajským soudem poukazoval, za- kotvuje základní kautely práva na spra- vedlivý proces, a to v odstavci 1 obecně pro věci trestní i civilní a v odstavci 3 pro věci trestní, tj. stanoví jakási mini- mální procesní práva obviněného. Článek 6 odstavec 3 písmeno d) Úmluvy říká, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat ne- bo dát vyslýchat svědky proti sobě a do- sáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek ja- ko svědků proti sobě. S ohledem na znění tohoto ustanove- ní hovořícího o trestním obvinění je tře- ba zvážit, zda je citované pravidlo apliko- vatelné v projednávaném případě, tj. ve správním řízení o přestipku. Na první pohled se zdá, že se tato právní záruka vztahuje pouze k trestnímu řízení. Z ju- dikatorní činnosti Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Soud“) i Ev- ropské komise pro lidská práva je však patrno, že povaha trestního obvinění je vykládána velmi široce. Pojem trestní věc, trestní řízení, trestný čin a potrestá- ní má podle jejich názoru autonomní vý- znam (notions autonomes, notions with autonomous meaning), který není pev- ně svázán s významem, který těmto po- jmům přisuzuje právní řád jednotlivých států, které k Úmluvě přistoupily. Podle Soudu není rozhodující klasifi- kace daného protiprávního jednání vnit- rostátním právním řádem. Je tomu tak proto, aby byla zajištěna jednotná ochra- na lidských práv ve všech státech, které Úmluvu o ochraně lidských práv a základ- ních svobod ratifikovaly. Ve věci Óztírk versus Německo (1984) Soud prohlásil: „Jestliže by státy mohly podle libosti tím, že označí protiprávní čin za správ- ní“ místo trestného, vyloučit působení podstatných ustanovení článků 6 a 7, byla by aplikace těchto ustanovení pod- řízena jejich svrchované vůli. Tak roz- sáhlá velkorysost by mohla vést k dů- sledkům neslučitelným s předmětem a účelem Úmluvy“ Jasně tak bylo konstatováno, že není podstatné, zda skutek, o němž se vede ří- zení a za který hrozí trest, je právními předpisy nazýván trestným činem či pře- stupkem. Podle konstantní judikatury [Engel a ostatní (1976), Óztůrk (1984), Weber (1990)] jsou rozhodujícími fakto- ry pro označení dané věci jako „trestní“ pro účely Úmluvy význam porušeného pravidla, tj. povaha ustanovení definují- cího trestný čin, charakter činu samot- ného a povaha i závažnost možného tres- tu (např. výše pokuty). Podstatnou roli hraje to, jaká je podstata porušení záko- nem chráněného zájmu, dále zda jsou adresáty dané právní normy všichni, ne- 427 847 bo pouze některé speciální subjekty, a je třeba i zvážit, zda má hrozící sankce re- presivní účel a je způsobilá citelně za- sáhnout sféru pachatele deliktu. Není-li daný čin vnitrostátním právem kvalifiko- ván jako trestný, používá Evropský soud pro lidská práva k posouzení věci obě uvedená hlavní kritéria, tj. povahu stíha- ného deliktu a povahu uplatnitelné sankce, alternativně. V zásadě tedy podle jeho názoru postačí buď, aby měl stíhaný delikt trestněprávní povahu v uvedeném smyslu (a pak nijak výrazně nesejde na ci- telnosti užité sankce), nebo aby měla uplatnitelná sankce represivní povahu [srov. rozhodnutí Lutz versus Německo (1987)]. To nevylučuje použití kumula- tivního přístupu, jestliže analýza jednotli- vých kritérií odděleně neumožňuje do- spět k jasnému závěru [Garyfallou AEBE a Bendenoun versus Francie (1994)]. Například v rozsudcích ve věcech Kadubec versus Slovensko a Lauko ver- sus Slovensko, oba z 2. 9. 1998, kde šlo primárně o právo na přezkoumání roz- hodnutí o přestupku soudem, vzal Soud do úvahy zejména to, že daná právní not- ma (zákon o přestupcích) je adresována všem občanům, nikoli pouze omezené skupině se zvláštním postavením, shle- dal, že jde o právní předpis obecné po- vahy (dovodil ji ze znění jeho ustanovení $ 1a$ 2 odst. 1), a vzal v potaz to, že ulo- žená sankce má zjevně represivní pova- hu (stíhaným byly uloženy pokuty ve vý- ši 1000 KS a 300 Ks). S ohledem na to dospěl k závěru, že jde o trestní věc (ma- tiěre pénale, criminal matters) bez ohle- du na relativně malou závažnost užité sankce. V praxi považuje Soud za pře- stupky trestněprávní povahy také ty, kte- ré současně vykazují základní rysy skut- kových podstat trestných činů stejné povahy, např. krádeže, podvody, podíl- nictví, daňové delikty a ublížení na zdra- 428 ví. Ve všech věcech podřaditelných pod pojem „věci trestněprávní povahy“ ve výše uvedeném smyslu musí mít osoba, proti níž se řízení vede, možnost domoci se práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Princip „rovnosti zbraní“, tj. že každá strana v řízení musí mít rovnou příleži- tost předložit svůj případ a žádná z nich nesmí být podstatně zvýhodněna vzhle- dem ke svému protivníku, platí i v občan- skoprávním řízení a rovněž při soudním přezkoumání zákonnosti rozhodnutí or- gánu veřejné správy (čl. 36 a 38 Listiny). Tento princip musí vždy prostupovat ce- lým procesem, jenž se chce nazývat spra- vedlivým, a lze o něm říci, že má také vel- mi blízko k principu nediskriminace upravenému článkem 14 Úmluvy. Jednání, jehož se stěžovatel podle správních orgánů i krajského soudu do- pustil, bylo kvalifikováno jako dva pře- stupky podle zákona o přestupcích, a to 1) dle $ 22 odst. 1 písm. () (proti bez- pečnosti a plynulosti silničního provo- zu) tak, že porušil zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v ustanoveních $ 4 písm. b) a $ 5 odst. 1 písm. ©) a dále 2) dle $ 30 odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pře- stupcích (na úseku ochrany před alko- holismem a jinými toxikomaniemi). Podle $ 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo jiným jednáním, než které je uvede- no pod písmeny a) až e), poruší zvláštní zákon, kterým je podle výslovného odkazu pod čarou míněn zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Správní orgány shledaly porušení záko- na o silničním provozu v jeho ustanovení $ 4 písm. b), upravujícím povinnosti účast- níka provozu na pozemních komunika- cích, stanovícím, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý po- vinen řídit se pravidly provozu na pozem- ních komunikacích upravenými tímto zá- konem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozem- ních komunikacích podle $ 75 odst. 5 a za- stavování vozidel podle $ 79 odst. 1 a po- kyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bez- pečnosti a plynulosti provozu na pozem- ních komunikacích. Skutková podstata přestupku podle výše citovaného $ 22 odst. 1 písm. £) zákona o přestupcích byla shledána za naplněnou rovněž tím, že stě- žovatel porušil povinnost řidiče uvedenou v $5 zákona o silničním provozu, který mu pod písmenem f) kromě povinností uve- dených v $ 4 ukládá podrobit se na výzvu policisty dechové zkoušce a v případě po- zitivního zjištění i lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči ke zjištění, ne- níli ovlivněn alkoholem. Řidičem se při- tom pro účely tohoto zákona ve smyslu $ 2 písm. d) rozumí účastník provozu na po- zemních komunikacích, který řídí motoro- vé nebo nemotorové vozidlo nebo tramvaj. : Za přestupek uvedený v $ 22 odst. 1 písm. £© zákona o přestupcích lze podle jeho ustanovení $ 22 odst. 2 uložit poku- tu do 2000 Kč. Přestupku podle $ 30 odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o přestupcích se dopustí ten, kdo při výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí ane- bo poškodit majetek, se odmítne podro- bit dechové zkoušce. Za přestupek uvedený v $ 30 odst. 1 písm. i) lze podle $ 30 odst. 2 zákona o přestupcích uložit pokutu do 15 000 Kč a zákaz činnosti do dvou let. Není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správ- ním řízení, tj. správní řád ($ 51 zákona o přestupcích). Z popisu skutkového děje tak, jak jej vzaly za prokázaný správní orgány ve- doucí přestupkové řízení, a z citace usta- novení právních předpisů, podle nichž byl skutek těmito orgány kvalifikován, Ize s poukazem na výše uvedené učinit závěr, že šlo o věc trestní povahy, při je- jímž projednání má osoba obviněná za- ručena minimální práva uvedená v člán- ku 6 odst. 3 Úmluvy, mezi nimi i právo zakotvené pod písmenem d) tohoto ustanovení (cit. výše). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud jednak proto, že aplikovaná právní norma (zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích) je adresována neurčité- mu počtu subjektů, které nemají speci- fické postavení, chrání obecně zájmy společnosti, nikoli toliko zájmy partiku- lární, je ji tedy možno označit za univer- zální, podobně jako to učinil v již zmíně- ném případě Lauko versus Slovensko (1998) Evropský soud pro lidská práva. Ustanovení upravující konkrétní pře- stupky, jichž se stěžovatel údajně dopus- til, jsou totiž určena jednak k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a jednak k ochraně před alkoholismem. Uvedené- mu závěru svědčí i sankce, které byly stě- žovateli ve správním řízení uloženy, tj. pokuta ve výši 12 000 Kč a zákaz činnos- ti spočívající v zákazu řízení všech moto- rových vozidel na dobu 14 měsíců. Jejich povaha je nepochybně represivní, od- strašovací, kárná (zčásti jistě i preventiv- 429 847 ní) a nepochybně představují pro stěžo- vatele podstatný zásah. Jistě nelze takové sankce označit toliko za symbolické ne- bo pouze výchovné. Provedení důkazů, které správní or- gány shledaly pro zjištění skutkového zá- kladu věci za potřebné a podstatné a V porovnání s ostatními zásadní (svě- deckých výpovědí policistů tvořících hlídku, která provedla silniční kontrolu a vyzvala stěžovatele k provedení decho- vé zkoušky), nelze ničeho podstatného vytknout. Obě výpovědi jsou ve vzájem- ném souladu a neliší se podstatně od úředních záznamů sepsaných dne, kdy se skutek stal (tj. více než 7 měsíců před výslechy svědků). Stěžovateli bylo umož- něno výslechů se zúčastnit a klást svěd- kům otázky a on tohoto práva využil. Z výčtu důkazních prostředků, o něž opřel svůj závěr o tom, jaký byl skutkový děj později kvalifikovaný jako dva pře- stupky, správní orgán prvého stupně (a žalovaný jej shledal dostačujícím), je však zejména s ohledem na to, že stěžo- vatel jako obviněný z přestupků popiso- val skutkový děj v podstatných rysech zcela jinak, patrná zřejmá nerovnováha v příležitosti prokázat tvrzení stojící pro- ti sobě. Správní orgány hodnotily toliko oznámení o přestupku vyhotovené pří- slušníky Policie ČR, kteří provedli silnič- ní kontrolu, jež stěžovatel odmítl pode- psat, protože s ním nesouhlasil, úřední záznamy o průběhu kontroly sepsané tý- miž osobami a konečně jejich výslechy v postavení svědků. Naproti tomu stěžo- vatelova verze zůstala zcela osamocena přesto, že navrhoval opakovaně výslechy dvou osob, které byly účastny celého skutkového děje (ať již se udál tak, jak tvrdí stěžovatel, nebo tak, jak vypověděli policisté), a lze tedy důvodně předpoklá- dat, že svými smysly vnímaly skutečnos- ti, jak se udály, a z ničeho se nenaznaču- 430 je, že by nebyly schopny je vyjádřit. Veš- keré údaje o jejich totožnosti měly navíc správní orgány od samého počátku (dne, kdy se skutek stal) k dispozici. Te- lefonní číslo k takovým údajům rozhod- ně nepatří a jeho neuvedení obviněným z přestupku nemůže být důvodem upuš- tění od výslechu. Stejně tak nelze jejich případnou výpověď hodnotit jako účelo- vou pouze na základě toho, že-jsou tyto osoby v přátelském vztahu k obviněné- mu (stěžovateli), aniž byly vůbec vy- slechnuty. Jistě je právem správního or- gánu hodnotit věrohodnost těchto osob a pravdivost jejich výpovědi i ve světle této nikoli nepodstatné okolnosti, avšak až poté, co jim byla dána příležitost po poučení o jejich právech a povinnostech (jako svědků dle $ 35 spr. ř.) skutkový děj vylíčit. Jejich výpovědi by pak podlé- haly hodnocení jako jednotlivé důkazy a i v kontextu s ostatními provedenými důkazy ($ 34 odst. 5 spr. ř.). Po výslechu těchto osob jistě není vyloučen závěr, že vypovídaly účelově ve prospěch stěžova- tele, ale na základě hodnocení důkazů, jehož výsledek nelze nyní předjímat, mů- že vyplynout i závěr jiný. Nejvyšší správní soud spatřuje v od- mítnutí výslechů těchto navržených svědků pouze s výše popsaným odůvod- něním správních orgánů porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Správ- ní orgány svým postupem omezily stěžo- vatelovo právo na obhajobu tím, že dí- lem z formálních důvodů (správní orgán prvého stupně) a dílem v důsledku po- rušení zásady rovnosti zbraní (žalovaný a krajský soud), jakož i práva na spraved- livý proces jako celku, v řízení zcela vy- loučily prezentaci důkazů svědčících v jeho prospěch. Závěr o skutkovém sta- vu věci učinily toliko na základě jedno- stranných důkazů. Přitom právo jednot- livce na zajištění základních záruk tvořících právo na spravedlivý proces má tak zásadní význam, že v žádném pří- padě nemůže být obětováno účelnosti vedení správního řízení. C.) Fvrdí-li osoba, proti níž se řízení vede, že se skutek, jehož se měla dopus- tit, odehrál jinak, než je jí kladeno za vi- nu, a přitom zde nejsou objektivně ově- řitelné okolnosti, které by takovou verzi S jistotou vylučovaly (např. nemožnost překonat vzdálenost od čerpací stanice k místu kontroly v uvedeném časovém rámci pěšky apod.), je pro zachování ur- čité rovnováhy třeba provést důkazy, které k prokázání pravdivosti svých tvr- zení navrhuje. Zde v důsledku toho, že stěžovatel v postavení obviněného z pře- stupku využil svého práva v $ 73 odst. 2 zákona o přestupcích navrhovat důkazy na svou obhajobu (a nic nenasvědčuje tomu, že by důkazní prostředky nebyly snadno bez zvýšených nákladů dostup- né), byl na dosah způsob, jak provede- ním těchto důkazů a jejich následným zhodnocením ověřit či vyvrátit vzájem- ně korespondující výpovědi obou poli- -cistů. Výsledek takového dokazování (při zachování práva stěžovatele na spra- vedlivý proces) v tomto okamžiku nelze předjímat. Je možné, že i poté setrvá správní orgán na svém přesvědčení, ne- bo že je naopak změní a jako pravdivé vyhodnotí údaje sdělené dalšími svědky, ale také nelze vyloučit, že budou proti sobě stát protichůdná tvrzení, z nichž žádné nebude možné spolehlivě vyvrá- tit, a pak se uplatní zásada in dubio pro reo, tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného. Protože došlo ve správním řízení sho- ra popsaným způsobem k porušení prá- va stěžovatele na spravedlivý proces, zruší krajský soud jak rozhodnutí žalova- ného, tak i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, na něž se vytýkaná pochybení rovněž vztahují, vrátí věc žalovanému a zaváže správní orgány k provedení nápravy výše naznačeným postupem. To znamená, že v novém říze- ní je třeba nikoli toliko formálně, ale sku- tečně dát stěžovateli možnost, aby uplat- nil své právo na obhajobu a byli slyšeni i svědci navržení v jeho prospěch. Po skončení dokazování a vyhodnocení všech provedených důkazů podle pravi- dla uvedeného v $ 34 odst. 5 s. ř. provede správní orgán právní posouzení nově zjištěného skutkového stavu věci. C.) Na základě výše vyloženého mu- sel Nejvyšší správní soud shledat důvod- nou rovněž námitku mířící na porušení $ 3 odst. 4 spr. ř. a dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů nevyšlo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věči. Že správní orgány nedostály pravi- dlům spravedlivého procesu, pokud jde o poskytnutí práva stěžovateli předložit také důkazy na svou obhajobu, vedlo k tomu, že skutkový základ stanovený to- liko na podkladě jednostranných důka- zů nemůže být považován za spolehlivě zjištěný. Jelikož stěžovatel zahrnul tuto námitku již mezi žalobní body, měl kraj- ský soud pro tuto důvodně vytýkanou vadu správního řízení rozhodnutí žalo- vaného (a potažmo i správního orgánu prvého stupně) zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. 431 848 848 Správní trestání: jiný správní delikt poslance nebo senátora k čl. 27 odst. 3 Ústavy Článek 27 odst. 3 Ústavy, podle něhož za přestupky podléhá poslanec ne- bo senátor jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem (nestano- ví-li zákon jinak), nelze vykládat extenzivně tak, že se vztahuje i na jiné správní delikty. Tím spíše tak nelze činit za situace, kdy mezi pojmy pře- stupku a jiného správního deliktu Ústava na jiném místě výslovně rozlišuje (viz čl. 65 odst. 1: „prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stí- hat pro přestupek nebo jiný správní delikt“).
Dušan P. proti Krajskému úřadu Pardubického kraje o uložení pokuty za pře-
prvého stupně) a dílem v důsledku porušení zásady rovnosti zbraní (žalovaný a krajský soud) jakož i práva na spravedlivý proces jako celku, v řízení zcela vyloučily prezentaci důkazů svědčících v jeho prospěch. Závěr o skutkovém stavu věci učinily toliko na základě jednostranných důkazů. Přitom právo jednotlivce na zajištění základních záruk tvořících právo na spravedlivý proces má tak zásadní význam, že v žádném případě nemůže být obětováno účelnosti vedení správního řízení.
Argumentace žalovaného povinnostmi policisty upravenými v § 6 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, kterou bohužel převzal i krajský soud, je zcela nepřípadná. Toto ustanovení v odstavci prvém říká, že při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je policista povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Odstavec druhý se týká poučení poskytovaných při provádění služebních zákroků a služebních úkonů. Nejvyšší správní soud má za to, že toto ustanovení nemůže odůvodnit závěr žalovaného a krajského soudu o pravdivosti výpovědí policistů, stejně jako to, že byli před výslechem poučeni o následcích nepravdivé výpovědi. Z toho, že má policista (povolaný mimo jiné chránit bezpečnost osob a majetku a pořádek) ve svém zaměstnání jisté zákonem výslovně stanovené povinnosti, které jiní občané nemají, nelze a priori usuzovat, že je čestnějším než ti, kteří nejsou policisty, a že vždy za všech okolností pravidla, jimiž je vázán, dodržuje. Opačně samozřejmě platí, že nelze bez dalšího předpokládat, že tomu tak není. Vždy je třeba vycházet z konkrétních skutečností, které ve správním řízení vyjdou najevo, náležitě je zhodnotit a učinit na jejich podkladě správný závěr. Hodnotící úvahy je přitom třeba vtělit do odůvodnění rozhodnutí, aby byly přezkoumatelné. Stejného poučení, jako policistovi vypovídajícímu jako svědek, by se dostalo i jiným osobám v tomto procesním postavení a byly by ohroženy i stejnými následky nepravdivé výpovědi. Rovněž není důvodem pro opatření dalších důkazů jen námitka do nestrannosti či nepodjatosti policistů.
Tvrdí-li osoba, proti níž se řízení vede, že se skutek, jehož se měla dopustit, odehrál jinak, než je jí kladeno za vinu, a přitom zde nejsou objektivně ověřitelné okolnosti, které by takovou verzi s jistotou vylučovaly (např. nemožnost překonat vzdálenost od čerpací stanice k místu kontroly v uvedeném časovém rámci pěšky apod.), je pro zachování určité rovnováhy třeba provést důkazy, které k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhuje. Zde v důsledku toho, že stěžovatel v postavení obviněného z přestupku využil svého práva v § 73 odst. 2 přestupkového zákona navrhovat důkazy na svou obhajobu (a nic nenasvědčuje tomu, že by důkazní prostředky nebyly snadno bez zvýšených nákladů dostupné), byl na dosah způsob, jak provedením těchto důkazů a jejich následným zhodnocením ověřit či vyvrátit vzájemně korespondující výpovědi obou policistů. Výsledek takového dokazování (při zachování práva stěžovatele na spravedlivý proces) v tomto okamžiku nelze předjímat. Je možné, že i poté setrvá správní orgán na svém přesvědčení nebo že je naopak změní a jako pravdivé vyhodnotí údaje sdělené dalšími svědky, ale také nelze vyloučit, že budou proti sobě stát protichůdná tvrzení, z nichž žádné nebude možné spolehlivě vyvrátit, a pak se uplatní zásada in dubio pro reo, tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Protože došlo ve správním řízení shora popsaným způsobem k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zruší krajský soud jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, na něž se vytýkaná pochybení rovněž vztahují, vrátí věc žalovanému a zaváže správní orgány k provedení nápravy výše naznačeným postupem. To znamená, že v novém řízení je třeba, nikoli toliko formálně, ale skutečně dát stěžovateli možnost, aby uplatnil své právo na obhajobu a byli slyšeni i svědci navržení v jeho prospěch. Po skončení dokazování a vyhodnocení všech provedených důkazů podle pravidla uvedeného v § 34 odst. 5 s. ř. provede správní orgán právní posouzení nově zjištěného skutkového stavu věci.
V prvé řadě si se zřetelem k výsledkům doplněného dokazování správní orgán ujasní, jakého jednání se stěžovatel inkriminovaného dne dopustil a v jakém postavení byl, tj. zda pro něho platila pravidla vztahující se na všechny subjekty podřízené režimu přestupkového zákona (viz dikce § 30: „přestupku se dopustí ten, kdo...“) nebo byl účastníkem provozu na pozemních komunikacích povinným navíc dodržovat i pravidla uvedená v zákoně o provozu na pozemních komunikacích (např. § 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, § 22 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona) či zda jsou na něho, pokud byl prokazatelně řidičem ve smyslu § 2 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, mimo povinností stanovených všem účastníkům provozu na pozemních komunikacích, tímto zákonem kladeny ještě další požadavky, jejichž porušení se eventuelně mohl dopustit (§ 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích). Podle podstaty prokázaného jednání je pak třeba v souladu se zákonem vyhodnotit, zda šlo o jeden nebo více skutků a zda jím nebo jimi mohl naplnit některou ze skutkových podstat přestupků nebo dokonce několik skutkových podstat současně.
Na základě výše vyloženého musel Nejvyšší správní soud shledat důvodnou rovněž námitku mířící na porušení § 3 odst. 4 s. ř. a dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů nevyšlo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Že správní orgány nedostály pravidlům spravedlivého procesu, pokud jde o poskytnutí práva stěžovateli předložit také důkazy na svou obhajobu, vedlo k tomu, že skutkový základ stanovený toliko na podkladě jednostranných důkazů nemůže být považován za spolehlivě zjištěný. Jelikož stěžovatel zahrnul tuto námitku již mezi žalobní body, měl krajský soud pro tuto důvodně vytýkanou vadu správního řízení rozhodnutí žalovaného (a potažmo i správního orgánu prvého stupně) zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Naproti tomu nelze za dané situace přisvědčit námitce porušení zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 34 odst. 5 s. ř. (správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti). Správní orgány hodnotily všechny důkazy, které shromáždily, a nestavěly neodůvodněně některé nad jiné, jak namítal stěžovatel. Podstata pochybení správních orgánu leží jinde – v tom, že určité důkazy vůbec neprovedly (navrhované svědecké výpovědi), takže je ani nehodnotily, a proto nelze říci, že by se dopustily porušení zásady volného hodnocení důkazů.
K otázce nepřiměřenosti uložené sankce se Nejvyšší správní soud nemůže vyjádřit, protože by to bylo vzhledem k výsledku tohoto řízení nadbytečné. Tím, že závazně konstatoval nedostatky v postupu při zjišťování skutkového stavu věci správním orgánem, nemohl posoudit ani, zda byl aplikován správný právní předpis či jeho ustanovení a tedy ani zda byly sankce uloženy v souladu se zákonem. Protože na podkladě doplnění dokazování v novém řízení před správním orgánem může dojít k podstatné změně, již nyní nelze předjímat, není v tomto okamžiku prostor pro úvahy o kvalifikaci přestupku a volbě sankce za jeho spáchání.
Stěžovatel kasační stížnost opřel ještě o důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. namítal, že je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, popřípadě jinou vadu řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Se zřetelem na věcný obsah kasační stížnosti však není jasné, v čem konkrétně stěžovatel takové pochybení soudu spatřoval. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek soudu nepřezkoumatelným ani nezjistil, že by předcházející řízení bylo zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, proto v tomto směru stěžovateli nepřisvědčil.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem [kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] nebylo stěžovatelem rovněž specifikováno. S poukazem na to, že veškeré provedené právní posouzení (tj. podřazení zjištěného skutkového stavu pod konkrétní ustanovení právního předpisu) se díky výsledku tohoto řízení, kterým byl skutkový základ zpochybněn pro závady v postupu při jeho zjišťování, relativizuje, není namístě posoudit, zda na nesprávně zjištěný skutkový stav byla aplikována správná zákonná ustanovení. Po doplnění dokazování dojde k novému právnímu posouzení, které může být znovu předmětem soudního přezkumu.
Jelikož zjištěná pochybení krajského soudu jsou takového charakteru, že jeho rozsudek nemůže obstát, Nejvyšší správní soud jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Krajský soud se v dalším řízení bude řídit závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) .
a správná zákonná ustanovení. Po doplnění dokazování dojde k novému právnímu posouzení, které může být znovu předmětem soudního přezkumu.
Jelikož zjištěná pochybení krajského soudu jsou takového charakteru, že jeho rozsudek nemůže obstát, Nejvyšší správní soud jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Krajský soud se v dalším řízení bude řídit závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) .
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu