Správní orgán, jehož rozhodnutí 0 uložení pokuty vázané na subjektivní a objektivní lhůtu bylo soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu ří- zení, může ve věci znovu meritorně jednat jen tehdy, pokud ještě neuply- nula subjektivní, popř. objektivní lhůta k uložení pokuty.** Jinak musí ří- zení o uložení pokuty zastavit podle $ 30 správního řádu.
Správní orgán, jehož rozhodnutí 0 uložení pokuty vázané na subjektivní a objektivní lhůtu bylo soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu ří- zení, může ve věci znovu meritorně jednat jen tehdy, pokud ještě neuply- nula subjektivní, popř. objektivní lhůta k uložení pokuty.** Jinak musí ří- zení o uložení pokuty zastavit podle $ 30 správního řádu.
Před samotným posouzením věci po- važuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla či neměla být pokuta uložena, nýbrž posoudit, zda předchozí řízení na- plňuje důvody vymezené v $ 103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou. » Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvody kasační stíž- nosti důvody podřaditelné pod důvody vymezené v $ 103 odst. 1 písm. a),c)ad) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k vý- znamu tohoto ustanovení a jeho kon- krétním dopadům v této věci. Pokud stěžovatelka namítala nespráv- né posouzení právní otázky soudem spo- čívající v počítání lhůt, v nichž musí být rozhodnuto, s tím, že předmětný pořad byl odvysílán dne 26. 2, 1998 a stěžova- telka o dané pokutě prokazatelně roz- hodla v jednoroční lhůtě, neboť vydala rozhodnutí již 27. 5. 1998, nelze s tímto tvrzením souhlasit. Podle $ 20 odst. 6 zá- kona o vysílání bylo možno uložit poku- tu do jednoho roku ode dne, kdy se Rada o porušení dozvěděla, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povin- 969 695 nosti došlo. V daném případě mělo k de- liktnímu jednání dojít dne 26. 2. 1998. Objektivní lhůta tedy uplynula dne 26. 2. 2000. Stěžovatelka se o odvysílání pořadu dozvěděla nejpozději dne 22. 4. 1998, kdy vyzvala žalobce k vyjádření před uložením pokuty, z čehož vyplývá, že subjektivní lhůta k uložení pokuty uplynula nejpozději dne 22. 4. 1999. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno dne 25.9.2001, tedy zcela zjevně v době, kdy jak subjektivní, tak i objektivní lhůta k uložení pokuty již uplynula. Pro tento závěr není nijak rozhodné tvrzení stěžovatelky, že pokuta byla ulože- na včas, neboť byla uložena již dne 27. 5. 1998. Z obsahu spisu jednoznačně vyplý- vá, že toto v dané věci „první“ rozhodnutí je sice ze dne 27. 5. 1998, nicméně toto rozhodnutí Městský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 12. 11. 1999 a věc vrátil k dalšímu řízení. Předmětem nynějšího přezkumného řízení je následné, „druhé“ rozhodnutí v předmětné věci, které je da- továno dnem 25. 9. 2001. K datu vydání tohoto rozhodnutí již není možno pro po- třeby počítání lhůt k uložení pokuty při- hlížet, neboť ze žádného ustanovení teh- dy relevantní právní úpravy (občanského soudního řádu nebo správního řádu) ne- vyplývalo, že by po dobu řízení před sou- dem a po dobu správního řízení navazují- cího na zrušovací rozsudek soudu lhůta uvedená v $ 20 odst. 6 zákona o vysílání ne- běžela (to na rozdíl od současného stavu, kdy se běh takové lhůty po dobu řízení před soudem podle $ 41 s. ř. s. staví). Proto měla stěžovatelka v souladu s $ 30 správní- ho řádu toto řízení o „druhém“ rozhodnutí pro uplynutí subjektivní a následně i ob- jektivní lhůty k uložení pokuty zastavit. Vzhledem ke všem skutečnostem, zjištěným v předmětné věci ve správním řízení a doloženým ve spisu, je i Nejvyšší správní soud toho názoru, že stěžovatel- ka nepostupovala správně, když poté, co bylo její „první“ rozhodnutí ve výše uve- dené věci ze dne 27. 5. 1998 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1999 zrušeno a věc jí byla vrácena k dal- šímu: řízení, ve věci dále rozhodovala meritorně. Pro uplynutí subjektivní i ob- jektivní lhůty k uložení pokuty měla předmětné řízení podle $ 30 správního řádu zastavit. Její rozhodnutí ze dne 25. 9. 2001 bylo vydáno zcela zjevně v době, kdy subjektivní i objektivní Ihůta k uložení pokuty již uplynula. Cuch) 695 Dualismus práva: námitky proti obsahu obnoveného katastrálního operátu k $ 16 zákona ČNR č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve zně“ ní zákona č. 120/2000 Sb. k $ 46 odst. 2 a $ 68 písm. b) soudního řádu správního : Rozhodování o námitkách proti obsahu obnoveného katastrálního ope- rátu podle $ 16 zákona ČNR č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, není roz- hodováním ve věci soukromoprávní ve smyslu $ 46 odst. 2 [6 68 písm. b)] s. ř. s. O žalobě proti takovému rozhodnutí je proto příslušný rozhodnout soud ve správním soudnictví. 970 2“
Společnost s ručením omezeným C. v P. proti Radě pro rozhlasové a televizní
akováto pochybení v rozsudku Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní soud neshledal.
Podle § 103 odst. 1 písm. c) může být důvodem kasační stížnosti zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. Takováto pochybení v rozsudku Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní soud také neshledal.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Obdobně ani v tomto směru pochybení v rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud neshledal.
Pokud stěžovatel namítal nesprávné posouzení právní otázky soudem spočívající v počítání lhůt, v nichž musí být rozhodnuto, s tím, že předmětný pořad byl odvysílán dne 26. 2. 1998 a Rada o dané pokutě prokazatelně rozhodla v jednoroční lhůtě, neboť vydala rozhodnutí již 27.5.1998, nelze s tímto tvrzením stěžovatele souhlasit.
Podle § 20 odst. 6 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání bylo možno uložit pokutu do jednoho roku ode dne, kde se Rada o porušení dozvěděla, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. V daném případě mělo k deliktnímu jednání dojít dne 26. 2. 1998, objektivní lhůta tedy uplynula dne 26. 2. 2000, Rada se o odvysílání pořadu dozvěděla nejpozději dne 22. 4. 1998, kdy vyzvala žalobce k vyjádření před uložením pokuty, z čehož vyplývá, že subjektivní lhůta k uložení pokuty uplynula nejpozději dne 22. 4. 1999. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 9. 2001, tedy zcela zjevně v době, kdy jak subjektivní, tak i objektivní lhůta k uložení pokuty uplynula.
Pro tento závěr není nijak rozhodné tvrzení stěžovatele, že pokuta byla uložena včas, neboť byla uložena již dne 27. 5. 1998. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že toto v dané věci „první“ rozhodnutí Rady je sice ze dne 27. 5. 1998, nicméně toto rozhodnutí bylo Městským soudem v Praze zrušeno rozsudkem ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 28 Ca 312/98, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Předmětem nynějšího přezkumného řízení je následné, druhé rozhodnutí Rady v předmětné věci, které datováno dnem 25. 9. 2001. K datu vydání tohoto rozhodnutí již nebylo, či není, dále možno, pro potřeby počítání lhůt k uložení pokuty, přihlížet, neboť ze žádného ustanovení relevantní právní úpravy (o. s. ř. nebo správního řádu) nevyplývalo, že by po dobu řízení před soudem a po dobu správního řízení navazujícího na zrušovací rozsudek soudu, lhůta uvedená v § 20 odst. 6 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání neběžela (to na rozdíl od současného stavu, kdy se běh takové lhůty po dobu řízení před soudem podle § 41 s. ř. s. staví). Proto měla Rada v souladu s § 30 správního řádu toto řízení o „druhém“ rozhodnutí, pro uplynutí subjektivní, a následně i objektivní lhůty k uložení pokuty, zastavit.
K námitce zmatečnosti Nejvyšší správní soud poznamenává, že žádný ze zákonem předvídaných důvodů (chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce) stěžovatel nejenže nenamítal, ale ani jinak ze souvislostí posuzované věci či z napadeného rozsudku samotného, nikterak nevyplývá.
V případě namítané nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, a to ve spojení s rozporem mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním, kdy výrok rozsudku zní „Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č. j. Rpo/34/01, ze dne 25. 9. 2001 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, “ a v odůvodnění se uvádí „Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.“, je podle názoru Nejvyššího soudu nutno dané skutečnosti posoudit v širších souvislostech.
Striktně vzato z rozdílnosti významu textu výroku rozsudku a věty citované z odůvodnění daného rozsudku rozpor vyplývá, a takto úzce vnímáno může vést k úvaze o nesrozumitelnosti napadeného rozsudku. Jako důvod kasační stížnosti je však zákonem stanovena nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti tehdy, pokud mohla mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z výslovného znění jakož i ze souvislostí ostatních částí textu odůvodnění předmětného rozsudku je však zřetelně zřejmé, že rozhodnutí žalovaného bylo opodstatněně zrušeno pro nezákonnost, a zmíněný rozpor mezi zněním výroku rozsudku a zněním citované věty v odůvodnění je tak vyvolán chybou v psaní textu daného odůvodnění, což za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé mít nemohlo. Z obsahu spisu vyplývá, že ve věci bylo v řízení před Městským soudem v Praze nařízeno ústní jednání, a z protokolu z tohoto jednání ze dne 29. 5. 2003 jednoznačně vyplývá, že soud po posouzení věci, tedy včetně důvodnosti žaloby, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ostatně témuž závěru, že citovaná věta z odůvodnění napadeného rozsudku je důsledkem chyby v psaní, svědčí i to, že Městský soud v Praze, usnesením předsedkyně senátu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 38 Ca 645/2001 - 38, uvedenou nesprávnost v textu odůvodnění předmětného rozsudku opravil. Bylo tak sice učiněno až po podání kasační stížnosti (kasační stížnost byla podána dne 13. 8. 2003), avšak vzhledem k tomu, že § 54 odst. 4 s. ř. s. (obdobně § 164 o. s. ř.) pro provedení takové opravy nestanoví žádnou lhůtu, není tento postup nikterak v rozporu se zákonem.
ledkem chyby v psaní, svědčí i to, že Městský soud v Praze, usnesením předsedkyně senátu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 38 Ca 645/2001 - 38, uvedenou nesprávnost v textu odůvodnění předmětného rozsudku opravil. Bylo tak sice učiněno až po podání kasační stížnosti (kasační stížnost byla podána dne 13. 8. 2003), avšak vzhledem k tomu, že § 54 odst. 4 s. ř. s. (obdobně § 164 o. s. ř.) pro provedení takové opravy nestanoví žádnou lhůtu, není tento postup nikterak v rozporu se zákonem.
Vzhledem ke všem skutečnostem, zjištěným v předmětné věci ve správním řízení a doloženým ve spisu, je i Nejvyšší správní soud toho názoru, že stěžovatel nepostupoval správně, když poté, co bylo jeho „první“ rozhodnutí ve výše uvedené věci ze dne 27. 5. 1998 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 28 Ca 312/98, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, ve věci dále rozhodoval meritorně, zatímco pro uplynutí subjektivní, a následně i objektivní lhůty k uložení pokuty, měl předmětné řízení podle § 30 správního řádu zastavit. Jeho rozhodnutí ze dne 25. 9. 2001 bylo vydáno zcela zjevně v době, kdy jak subjektivní lhůta, tak i objektivní lhůta, k uložení pokuty již uplynula.
Městský soud v Praze proto nepochybil, když rozhodnutí stěžovatele pro nezákonnost zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že v souzené věci stěžovatelem namítané důvody kasační stížnosti, podřaditelné pod § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., neshledal. Z procesní opatrnosti Nejvyšší správní soud zvažoval všechny námitky stěžovatele in eventum i ve vztahu k jiným zákonem upraveným stížnostním důvodům, avšak ani naplnění žádného z dalších důvodů kasační stížností v nijakém ohledu neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu