Jestliže určitá osoba na svých webových stránkách nabízí k prodeji léčivé přípravky a tyto na základě objednávek vlastním jménem, na vlastní účet a odpovědnost nakupuje v lékárně a poté je za úplatu dodává lékařům a zdravotnickým zařízením, jedná se o distribuci léčiv ve smyslu § 5 odst. 5 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech.
[21] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o především o posouzení otázky, zda stěžovatel v období uvedeném ve výroku I. rozhodnutí SÚKL prováděl distribuci léčiv.
[22] Z § 1 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech vyplývá, že léčivé přípravky a léčivé látky spadají pod pojem „léčiva“.
[23] Podle § 5 odst. 5 zákona o léčivech ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného „[d]istribucí léčiv se rozumí všechny činnosti sestávající z obstarávání, skladování, dodávání, včetně dodávání léčiv v rámci Evropské unie a vývozu do jiných zemí než členských států (dále jen "třetí země"), a příslušných obchodních převodů bez ohledu na skutečnost, zda jde o činnost prováděnou za úhradu nebo zdarma. Distribuce léčivých přípravků se provádí ve spolupráci s výrobci, jinými distributory nebo s lékárnami a jinými osobami oprávněnými vydávat léčivé přípravky veřejnosti, případně léčivé přípravky používat. Za distribuci léčivých přípravků se nepovažuje výdej léčivých přípravků, jejich prodej prodejcem vyhrazených léčivých přípravků a jejich používání při poskytování zdravotních služeb a veterinární péče, jakož i distribuce transfuzních přípravků zařízením transfuzní služby a distribuce surovin pro další výrobu zařízením transfuzní služby. Za distribuci léčivých přípravků se také nepovažuje dovoz léčivých přípravků ze třetích zemí.“
[24] Podle § 7 odst. 2 zákona o léčivech „[č]innosti spočívající v zacházení s léčivy mohou provádět jen osoby oprávněné k dané činnosti na základě tohoto zákona“.
[25] Podle § 8 odst. 8 téhož zákona „[z]acházet s léčivými přípravky jinak než v souladu s tímto zákonem je zakázáno“.
[26] Podle § 75 odst. 3 zákona o léčivech „[l]éčivé přípravky jsou oprávněny distribuovat osoby, kterým tato činnost byla povolena Ústavem nebo Veterinárním ústavem (dále jen "povolení k distribuci"). Provozovatelé oprávnění vydávat léčivé přípravky je mohou distribuovat, pouze pokud získali povolení k distribuci.“
[27] Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že mezi účastníky je nesporné, že stěžovatel nedisponoval povolením k distribuci podle § 75 odst. 3 zákona o léčivech.
[28] Stěžovatel v žalobě i v kasační stížnosti své jednání popsal tak, že na žádost lékařů z lékáren dovezl zboží, které si jeho zákazníci (lékařské ordinace) objednali, a tvrdí, že léky pouze vyzvedl. Z uvedeného dovozuje, že s léky nijak nedisponoval, a nešlo tedy o distribuci nebo obchod s léčivy, jak měl na mysli zákonodárce, nýbrž pouze o vyhovění požadavkům lékařů, kterým stěžovatel dodával léky a jiné příslušenství.
[29] Nejvyšší správní soud z protokolu o kontrole ze dne 18. 11. 2014 obsaženém ve správním spise zjistil, že stěžovatel na internetových stránkách nabízel léčivé přípravky Mepivastesin, Ubistesin, Supracain. Při kontrole faktur a daňových dokladů bylo zjištěno, že stěžovatel dodával zubním lékařům i další léčivé přípravky, včetně léčivých přípravků s obsahem návykových a psychotropních látek: Dithiaden tbl., Apaurin inj., Nitroglycerin tbl., Diazepam tbl., Stopangin, Kanavit gtt., Lidocain amp., Dexamed inj., Tensiomin tbl. a další. Při kontrole jednatelka stěžovatele sdělila, že tyto léčivé přípravky odebírá od lékárny společnosti M – PHARM s.r.o. a dodává je do zubních ordinací zubním lékařům. Mimo jiné byly dodávky rovněž realizovány pro lékařské ambulance společnosti MEDICINECARE s.r.o. v Brně, která pověřila stěžovatele k dodávkám převzetí léčiv pro výkon léčebné činnosti ve svých ordinacích. Zubaři si léčivé přípravky objednávali na základě nabídky na internetových stránkách u stěžovatele, který poté objednal léčivé přípravky u společnosti M – PHARM s.r.o a svým autem přivezl léčivé přípravky do skladu na adrese Minská 132/100, Brno, nebo je ihned bez překládání odvezl do ordinací lékařů. Na dokladech zajištěných SÚKL (dodací listy, prodejky a faktury) je jako odběratel uveden stěžovatel, nikoli zubní lékař či jiné zdravotnické zařízení a na následných dodejkách konkrétním lékařům a zdravotnickým zařízením je jako dodavatel uveden stěžovatel, nikoli společnost M – PHARM s.r.o.
[30] Tyto skutečnosti stěžovatel žádným způsobem nezpochybňoval. Z výše uvedených listinných důkazů vyplývá skutková podstata, z níž správní orgány vycházely při posouzení věci. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele, že skutková podstata, z níž správní orgány vycházely, nemá oporu ve spisu.
[31] Jestliže stěžovatel na svých webových stránkách nabízel k prodeji léčivé přípravky, zubní lékaři a jiná zdravotnická zařízení si léčivé přípravky u stěžovatele objednávali a stěžovatel poté na základě těchto objednávek léčivé přípravky vlastním jménem, na vlastní účet a odpovědnost zakoupil v lékárně společnosti M – PHARM s.r.o. a svým jménem, na vlastní účet a odpovědnost je těmto subjektům za úplatu dodával, nelze než konstatovat, že toto jednání stěžovatele představovalo obstarávání (nákup) a dodávání (prodej) léčiv, tj. jejich distribuci ve smyslu § 5 odst. 5 zákona o léčivech, dle kterého se „[d]istribucí léčiv rozumí všechny činnosti sestávající z obstarávání, skladování a dodávání léčiv“. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele, v níž tvrdí, že se o distribuci nejednalo. Vzhledem k tomu, že se jednalo o desítky případů, nemá význam, že při některých z těchto obchodních transakcí disponoval stěžovatel pověřením k objednání a přebírání léků od společnosti MEDICINECARE s.r.o.
[32] Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že postupoval v souladu se zákonem. Stěžovatel totiž distribuoval léčivé přípravky, aniž by k tomu měl příslušné oprávnění, tj. jednal v rozporu s § 7 odst. 2 a § 8 odst. 8 ve spojení s § 5 odst. 5 a § 75 odst. 3 zákona o léčivech. Důvodná není ani námitka stěžovatele, že správní orgány nespecifikovaly, jakého porušení uvedeného v § 107 zákona o léčivech se měl stěžovatel dopustit, neboť v rozhodnutí SÚKL je ve výroku I. uvedeno, že stěžovatel se dopustil správního deliktu (nyní přestupku) podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech. Ostatně stěžovatel sám na jiném místě kasační stížnosti zpochybňuje závěr správních orgánů, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou v tomto ustanovení, z čehož vyplývá, že stěžovatel si je vědom toho, že mu je za vinu kladeno naplnění skutkové podstaty právě tohoto deliktu.
[33] Skutečnost, že SÚKL neobstaral dostatek důkazů, z nichž by vyplývalo, že stěžovatel léčivé přípravky rovněž skladoval, nemá vliv na výše uvedený závěr, že stěžovatel léčivé přípravky distribuoval. Postup žalovaného, který v popisu skutku ve výroku rozhodnutí SÚKL slova „nakoupil a skladoval“ nahradil slovem „obstarával“, proto nemá na posouzení věci vliv. Nejvyšší správní soud tuto změnu výroku rozhodnutí SÚKL nepovažuje za účelovou, ale odpovídající zjištěnému skutkovému stavu. Nejednalo se o překvalifikování jednání stěžovatele. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, která dle ustálené judikatury správních soudů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek, je i po této změně zřejmé, v čem konkrétně správní orgány spatřovaly distribuci léčivých přípravků prováděnou stěžovatelem a naplnění skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech. Stěžovateli tak nelze přisvědčit ani v tom, že se správní orgány nedokázaly shodnout na přesné specifikaci jednání stěžovatele.
[34] Důvodnou Nejvyšší správní soud neshledal ani námitku stěžovatele, že předmětná změna ve výroku I. rozhodnutí SÚKL je zásadní a krátí stěžovatele na jeho právu na odvolání. Tato změna výroku totiž nic nemění na podstatě věci spočívající v tom, že stěžovatel prováděl distribuci léčivých přípravků ve smyslu § 5 odst. 5 zákona o léčivech, aniž by k tomu byl oprávněn, čímž porušil výše již uvedená ustanovení zákona o léčivech, a dopustil se tak deliktu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech. Právo stěžovatele brojit odvoláním proti tomuto závěru správních orgánů nebylo předmětnou změnou výroku I. rozhodnutí SÚKL žádným způsobem dotčeno a stěžovatel ostatně tohoto práva využil.
[35] Argumentace stěžovatele, že byl pouhým doručovatelem v obchodní transakci mezi společností M – PHARM s.r.o. a lékařskými ordinacemi a zařízeními, neobstojí, neboť z listinných důkazů dokládajících nákup a prodej léčivých přípravků stěžovatelem vyplývá, že stěžovatel v rámci své obchodní činnosti s léčivými přípravky obchodoval, a vystupoval tak jako článek v obchodním řetězci mezi lékárnou společnosti M – PHARM s.r.o. a lékaři a lékařskými zařízeními. V rámci tohoto řetězce stěžovatel vystupoval vůči lékárně společnosti M – PHARM s.r.o. jako kupující (odběratel), v této pozici léčivé přípravky obstarával a vůči lékařským zařízením jednal jako prodávající (dodavatel), v této pozici léčivé přípravky dodával. Mezi lékaři a zdravotnickými zařízeními, jimž stěžovatel takto dodával léčivé přípravky a lékárnou společnosti M – PHARM s.r.o. tak nebyl žádný přímý vztah. Stěžovatel svou činností vytvořil obchodní řetězec, v rámci nějž docházelo k distribuci léčivých přípravků. Stěžovatel přitom jednal vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, a nebyl tedy pouhým doručovatelem léčivých přípravků, ale smluvní stranou smlouvy o nákupu, resp. prodeji léčivého přípravku. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelově argumentaci, že distribuci neprováděl, neboť léčivé přípravky pouze vyzvedával.
[36] Stěžovatel dále v kasační stížnosti argumentoval tím, že k vyzvednutí a předání léčiv, včetně léčiv na předpis, není dle § 83 odst. 4 zákona o léčivech ani dle vyjádření SÚKL potřeba žádné speciální pověření, plná moc či kvalifikace. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že podle § 83 odst. 4 zákona o léčivech každý může vyzvednout v lékárně lék na předpis pro jinou osobu. Jak však bylo uvedeno výše, jednání stěžovatele mělo odlišný charakter a nepředstavovalo, resp. přesahovalo pouhé vyzvednutí léčivého přípravku. Nejvyšší správní soud v prvé řadě poukazuje na výše uvedené závěry ohledně postavení stěžovatele v rámci jeho činnosti týkající se dodávání léčivých přípravků za úplatu. Stěžovatel rovněž nabízel a ve značném rozsahu provozoval dodávky uvedených léčiv odběratelům v rámci své obchodní činnosti. Tím se stěžovatel liší od osoby pouze vyzvedávající léčivý přípravek pro jinou osobu. Osoba takto vyzvedávající léčivý přípravek v lékárně totiž na rozdíl od stěžovatele nejedná vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, ale jménem jiné osoby, které vyzvedne a předá požadovaný léčivý přípravek. Osoba vyzvedávající léčivý přípravek tento neobstarává, neboť pouze léčivý přípravek v jednotlivém případě jménem jiné osoby v lékárně převezme a jiné osobě jej předá.
[37] Pokud stěžovatel pokazuje na činnost společnosti Rohlík.cz, Nejvyšší správní soud konstatuje, že posuzování činnosti tohoto odlišného subjektu a její souladnosti s příslušnou legislativou není předmětem tohoto řízení.
[38] Námitka stěžovatele, že v rozhodné době, tj. od 16. 5. 2012, resp. od 1. 1. 2013 neexistoval § 8 odst. 8 zákona o léčivech, neboť byl do zákona vložen až novelou účinnou ke dni 1. 4. 2013, je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud se proto touto námitkou nemohl nezabývat.
[39] Závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2015, čj. 7 As 24/2015-18, a ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 Ads 44/2010-132, na něž stěžovatel poukazuje, se týkají obecných principů správního trestání a nesouvisí konkrétně s posuzovanou věcí. Nelze z nich proto dovozovat, že žalovaný rozhodoval excesivně, jak tvrdí stěžovatel.
[40] K námitce stěžovatele, že míra společenské nebezpečnosti nebyla naplněna, Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že tomu tak není, neboť stěžovatel si dlouhodobě (přibližně po dobu dvou let) ve značném rozsahu obstarával, prostřednictvím internetových stránek nabízel a za úplatu dodával zdravotnickým zařízením léčivé přípravky, aniž byl držitelem povolení k jejich distribuci. Jednalo se navíc o léčivé přípravky s obsahem návykových a psychotropních látek, při zacházení s nimiž je třeba obzvláště přísně dbát na všechny zákonné požadavky.