I. Skutečnost, že se o rozhodnutí o zastavení řízení podle $ 76 odst. 1 písm. ©) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, účastníci řízení pouze vyrozumějí podle $ 76 odst. 3 tohoto zákona, ještě neznamená, že takové rozhodnutí neexistuje.
II. Dovolává-li se žalobkyně v žalobě proti rozhodnutí správního orgá- nu, jímž bylo přestupkové řízení zastaveno podle $ 76 odst. 1 písm. e) záko- na ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, zcela jednoznačně zrušení takového rozhodnutí a vrácení věci žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení, nelze vycházet z toho, že žaloba byla podána proti vyrozumění 0 zastavení řízení. Nelze tedy žalobu odmítnout z důvodu uvedeného v ustanovení $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto, že návrh je podle tohoto zákona nepřípustný, a nepřípustnost návrhu (žaloby) spatřovat v tom, že žaloba nesměřuje pro- ti správnímu rozhodnutí, nýbrž proti vyrozumění 0 zastavení přestupko- vého řízení.
I. Skutečnost, že se o rozhodnutí o zastavení řízení podle $ 76 odst. 1 písm. ©) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, účastníci řízení pouze vyrozumějí podle $ 76 odst. 3 tohoto zákona, ještě neznamená, že takové rozhodnutí neexistuje.
II. Dovolává-li se žalobkyně v žalobě proti rozhodnutí správního orgá- nu, jímž bylo přestupkové řízení zastaveno podle $ 76 odst. 1 písm. e) záko- na ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, zcela jednoznačně zrušení takového rozhodnutí a vrácení věci žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení, nelze vycházet z toho, že žaloba byla podána proti vyrozumění 0 zastavení řízení. Nelze tedy žalobu odmítnout z důvodu uvedeného v ustanovení $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto, že návrh je podle tohoto zákona nepřípustný, a nepřípustnost návrhu (žaloby) spatřovat v tom, že žaloba nesměřuje pro- ti správnímu rozhodnutí, nýbrž proti vyrozumění 0 zastavení přestupko- vého řízení.
Především je nutno konstatovat, že žaloba směřovala proti rozhodnutí správního orgánu, nikoliv proti vyrozu- mění o vydání rozhodnutí. Žaloba tedy směřovala proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo dne 26. 5. 2003 podle $ 76 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích za- staveno řízení s Boženou V., zahájené dne 12. 2. 2003 na základě stěžovatelči- na návrhu. Z obsahu správního spisu vyžádané- ho: Nejvyšším správním soudem (Měst- ský soud v Praze tento spis k dispozici neměl) vyplývá, že podáním ze dne 12.
2.2003 bylo na návrh stěžovatelky za- hájeno přestupkové řízení, které bylo ve- deno proti Boženě V., bytem v P., -pro přestupky podle $ 49 odst. 1 písm. a) zá- kona o přestupcích (přestupky proti ob- čanskému soužití) a podle $ 47 odst. 1 písm. c) téhož zákona (přestupky proti 270 veřejnému pořádku). Rozhodnutím ža- lovaného ze dne 26. 5. 2003, které je ve správním spise založeno na č. I. 42, bylo správní řízení zastaveno podle $ 76 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích, neboť obviněná z přestupku v době jeho spáchání trpěla duševní poruchou, pro niž nemohla rozpoznat, že svým jedná- ním porušuje nebo ohrožuje zájem chrá- něný zákonem, a nemohla ovládat své jednání.
Přípisem správního orgánu ze dne 26. 5. 2003 byla stěžovatelka vyro- zuměna o tom, že přestupkové řízení s Boženou V. bylo zastaveno podle $ 76 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích. Toto vyrozumění obdržela zástupkyně stěžovatelky dne 28. 5. 2003. Nutno tedy vycházet z toho, že stěžo- vatelka se v podané žalobě domáhala zrušení rozhodnutí správního orgánu, a to rozhodnutí žalovaného, kterým bylo dne 26. 5. 2003 podle ustanovení $ 76 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích za- staveno přestupkové řízení s Boženou V.
Na uvedených závěrech nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že proti rozhodnu- tí správního orgánu vydanému podle $ 76 odst. 1 písm. ©) citovaného zákona nelze podat odvolání a že toto rozhod- nutí se účastníkům řízení neoznamuje, ale účastníci se o něm pouze vyrozumějí. Nelze tedy souhlasit s právním názo- rem vysloveným v odůvodnění napade- ného usnesení, totiž s tím, že stěžovatel- ka podala žalobu proti vyrozumění o zastavení řízení, proti kterému účastní- ci nemohou podat opravný prostředek — odvolání a které nemá náležitosti správ- ního rozhodnutí podle $ 46 a $ 47 správ- ního řádu.
Za této situace pak nelze ak- ceptovat ani na to navazující právní názor soudu, že k přezkoumání rozhod- nutí správního orgánu není dána pravo- moc soudu podle $ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a že návrh je podle tohoto zákona nepří- pustný podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; nepřípustnost žaloby shledal soud v tom, že žaloba nesměřuje proti správ- nímu rozhodnutí, nýbrž proti oznámení (soud měl na mysli zřejmě vyrozumění) žalovaného. Městský soud v Praze však při tomto posouzení vycházel z nespráv- ného základního předpokladu v tom, že stěžovatelka nepodala žalobu proti roz- hodnutí správního orgánu, ale že ji po- dala pouze proti vyrozumění 0 zastavení přestupkového řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyš- ší správní soud dospěl k závěru, že ka- sační stížnost je důvodná, napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ($ 110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení bude Městský soud v Praze vycházet z toho, že stěžovatelči- na žaloba směřovala proti rozhodnutí ža- lovaného ze dne 26. 5. 2003, jímž bylo zastaveno přestupkové řízení s Bože- nou V,, zahájené dne 12. 2. 2003 na zákla- dě stěžovatelčina návrhu. Dále bude mu- set Městský soud v Praze vycházet i z toho, že přestupkové řízení je třeba považovat za řízení v oblasti veřejné správy.
Pro po- souzení věci však bude třeba, aby se Městský soud v dalším řízení vypořádal s tím, zda má stěžovatelka žalobní legiti- maci ve smyslu $ 65 odst. 1 a 2 s. ř. s. Stě- žovatelka v podané kásační stížnosti uvá- dí, že v dané věci se jedná o návrhový delikt, a že jí proto svědčí právo mající charakter veřejného práva na vyslovení výroku o vině za spáchání přestupku. Dovozuje, že má tedy právo na řádné projednání věci na základě jí podaného návrhu. Výše uvedenému nasvědčuje i ustanovení $ 81 odst.
4 zákona o pře- stupcích, podle něhož u přestupků, kte- ré lze projednat jen na návrh, se může navrhovatel odvolat jen proti té části roz- hodnutí, která se týká vyslovení viny ob- viněného z přestupku nebo povinnosti navrhovatele nahradit náklady řízení; může se též odvolat proti rozhodnutí o zastavení řízení ($ 76 odst. 3 zákona o přestupcích). Bude tedy třeba posoudit, zda stěžo- vatelka byla na svých právech zkrácena přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mě- ní, ruší nebo závazně určují její práva ne- bo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), nebo zda je stěžovatelka účastníkem ří- zení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odst.
1 a který tvrdí, že byl postupem správního orgánu zkrácen na právech, která mu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Teprve poté, co by soud dospěl k závěru, že stě- žovatelka je legitimována k podání žalo- by podle $ 65 odst. 1 a 2 s. ř. s., se bude muset vypořádat i s otázkou, zda je Bože- na V. osobou zúčastněnou na řízení. Stě- žovatelka označila Boženu V. za osobu zúčastněnou na řízení, a soud ve vztahu k ní tedy bude muset postupovat podle ustanovení $ 34 s.
ř. s., ovšem, jak již bylo výše uvedeno, pouze pokud dospěje k závěru, že stěžovatelka je legitimována k podání žaloby v posuzované věci. (tur)
Dagmar F. v P. proti Úřadu městské části Praha 7 o přestupek, o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v § 109 zákona č. 150/2002 Sb. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Především je nutno konstatovat, že žaloba žalobkyně směřovala proti rozhodnutí správního orgánu, nikoliv tedy proti vyrozumění o vydání rozhodnutí. Žaloba tedy směřovala proti rozhodnutí Městské části Praha 7 – Úřadu městské části Praha 7, kterým bylo dne 26. 5. 2003 podle § 76 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb. zastaveno přestupkové řízení s B. V. zahájené dne 12. 2. 2003 na základě podání návrhu žalobkyně (stěžovatelky). Z obsahu správního spisu vyžádaného Nejvyšším správním soudem (Městský soud v Praze tento spis k dispozici neměl), vyplývá, že podáním dne 12. 2. 2003 bylo zahájeno přestupkové řízení na návrh stěžovatelky, které bylo vedeno proti paní B. V., bytem P., V. 43, pro přestupky podle § 49/1a, (přestupky proti občanskému soužití) a podle § 47/1c (přestupky proti veřejnému pořádku) zákona č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím Městské části Praha 7 – Úřad městské části Praha 7 ze dne 26. 5. 2003, zn. R 113, 114/03, které je ve správním spise založeno na čl. 42, bylo správní řízení zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990, neboť obviněná z přestupku v době spáchání trpěla duševní poruchou, pro niž nemohla rozpoznat, že svým jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný zákonem, nebo ovládat své jednání. Přípisem správního orgánu ze dne 26. 5. 2003, zn. R 113, 114/03 byla stěžovatelka vyrozuměna o tom, že přestupkové řízení s B.V. bylo zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb. Toto vyrozumění obdržela zástupkyně stěžovatelky dne 28. 5. 2003. Nutno tedy vycházet z toho, že stěžovatelka se v podané žalobě domáhala zrušení rozhodnutí správního orgánu, a to rozhodnutí Městské části v Praze 7, kterým bylo dne 26. 5. 2003 podle ust. § 76 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb. zastaveno přestupkové řízení s B. V. Na uvedených závěrech nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že proti rozhodnutí správního orgánu vydaného podle § 76 odst. 1 písm. e) nelze podat odvolání, a že toto rozhodnutí se účastníkům řízení neoznamuje, ale účastníci se o něm pouze vyrozumějí.
Nelze tedy souhlasit s právním názorem vysloveným v odůvodnění napadeného usnesení, totiž s tím, že stěžovatelka podala žalobu proti vyrozumění o zastavení řízení, proti kterému účastníci nemohou podat opravný prostředek, tedy odvolání, a které nemá náležitosti správního rozhodnutí podle § 46 a 47 správního řádu. Za této situace pak nelze akceptovat ani na to navazující právní názor soudu, že k přezkoumání rozhodnutí správního orgánu není dána pravomoc soudu podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a že návrh je podle tohoto zákona nepřípustný podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., kdy nepřípustnost žaloby shledal soud v tom, že žaloba nesměřuje proti správnímu rozhodnutí, nýbrž proti oznámení (soud měl namysli zřejmě vyrozumění) žalované Městské části Praha 7, neboť Městský soud v Praze při tomto posouzení vycházel z nesprávného základního předpokladu v tom, že žalobkyně nepodala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, ale že ji podala pouze proti vyrozumění o zastavení přestupkového řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná a proto napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude Městský soud v Praze vycházet z toho, že žaloba žalobkyně směřovala proti rozhodnutí Městské části Praha 7 – Úřad městské části Praha 7 ze dne 26. 5. 2003, jímž bylo zastaveno přestupkové řízení s B. V. zahájené dne 12. 2. 2003 na základě podání návrhu stěžovatelky. Dále bude muset Městský soud v Praze vycházet i z toho, že přestupkové řízení je třeba považovat za řízení v oblasti veřejné správy. Pro posouzení věci však bude třeba, aby se Městský soud v dalším řízení vypořádal s tím, zda stěžovatelka má žalobní legitimaci ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s. ř. s. Stěžovatelka v podané kasační stížnosti uvádí, že v dané věci se jedná o návrhový delikt a svědčí jí právo mající charakter veřejného práva na vyslovení výroku o vině za spáchání přestupku. Dovozuje, že má tedy právo na řádné projednání věci na základě jí podaného návrhu. Výše uvedenému nasvědčuje i ust. § 81 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., podle něhož u přestupků, které lze projednat jen na návrh, se může navrhovatel odvolat jen proti té části rozhodnutí, která se týká vyslovení viny obviněného z přestupku, nebo povinnosti navrhovatele nahradit náklady řízení; může se též odvolat proti rozhodnutí o zastavení řízení ( § 76 odst. 3).
Bude tedy třeba posoudit, zda stěžovatelka byla na svých právech zkrácena přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují její práva nebo povinnosti (dále jen rozhodnutí), nebo zda je stěžovatelka účastníkem řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odst. 1, a která tvrdí, že byla postupem správního orgánu zkrácena na právech, která jí přísluší takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Teprve poté, co by soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je legitimována k podání žaloby podle § 65 odst. 1 a 2 s. ř. s., bude se muset vypořádat i s tou otázkou, zda je B. V. osobou zúčastněnou na řízení. B. V. byla žalobkyní (stěžovatelkou) označena za osobu zúčastněnou na řízení a soud ve vztahu k ní tedy bude muset postupovat podle ust. § 34 s. ř. s., ovšem, jak již bylo výše uvedeno, pouze za předpokladu, že dospěje k závěru, že stěžovatelka je legitimována k podání žaloby v posuzované věci.
V dalším řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodně Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. 2. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu