Jednání stěžovatele, který svěřeného psa nezabezpečil takovým způsobem, aby nemohl nikoho zranit (zde: ukousnutí dolního rtu poškozené), naplňuje znaky pře- stupku proti občanskému soužití podle 6 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Jednání stěžovatele, který svěřeného psa nezabezpečil takovým způsobem, aby nemohl nikoho zranit (zde: ukousnutí dolního rtu poškozené), naplňuje znaky pře- stupku proti občanskému soužití podle 6 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Uplatněné důvody kasační stížnosti urču- jí svou povahou sled, v jakém se jimi Nejvyšší správní soud musí zabývat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil také důvod kasační stíž- nosti podle ustanovení $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejpr- ve touto námitkou. Pokud by totiž uznal její oprávněnost, nemohl by se zabývat ostatními námitkami stěžovatele. Stěžovatel vytýká na- padenému rozsudku Krajského soudu v Os- travě nepřezkoumatelnost spočívající v nedo- statku důvodů rozhodnutí, což odůvodňuje tím, že krajský soud nedostatečně a v rozporu s obecnými principy trestního práva provedl výklad otázky zavinění. Nepřezkoumatelností trpí rozhodnutí soudu tehdy, je-li nesrozumitelné, nebo ne- obsahuje-li dostatek důvodů, tj. není možné vysledovat myšlenkový postup, jímž soud ke svému rozhodnutí dospěl. V posuzovaném případě však tomu tak podle názoru Nejvyš- šího správního soudu není. Z rozsudku kraj- ského soudu je zřejmé, že žalobu zamítl po- dle $ 78 odst. 7 s. ř. s., neboť ji neshledal důvodnou. Krajský soud uvádí důvody, z nichž lze usoudit, jakými úvahami se řídil. Stejně tak odůvodnění obsahuje právní posou- zení věci; zda tyto úvahy vedené na základě v odůvodnění uvedených důvodů jsou v sou- ladu s právem, či nikoliv, je předmětem hod- nocení jiného důvodu kasační stížnosti, a to 347 1529 stěžovatelem tvrzeného nesprávného posou- zení právní otázky soudem ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s Odůvodnění rozhodnu- tí krajského soudu není obsáhlé, avšak roz- hodně jej není možné považovat za nepře- zkoumatelné. | Ostatně ©sám | stěžovatel v kasační stížnosti výklad otázky zavinění krajským soudem sám podřadil též pod $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. K důvodu kasační stížnosti podle $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pokládá Nejvyšší správ- ní soud za potřebné předeslat, že z obsahu správního spisu, zejména z úředního zázna- mu ze dne 20. 12. 2004 sepsaného pprap. Jo- sefem Č. vyplývá, že poškozená vypověděla, že dne 6. 7. 2004 okolo 17. hodiny byla se stě- žovatelem na procházce se psem a zastavili se u plotu Domova dětí a mládeže, přičemž psa hladila jako již mnohokrát v minulosti. Pes se z ničeho nic otočil, kousl poškozenou do tvá- ře, kdy „jí ukousl část rtu a brady, nato je pus- til na zem a zůstal v klidu“. K procházkám se psem poškozená dodala, že spolu se stěžova- telem chodili se psem často bez náhubku, pes se choval klidně, na poškozenou nevrčel, ne- chal se od ní hladit, nenapadal ji, byl klidný a poslouchal. Její stav si vyžádal léčení, včetně operace na oddělení plastické chirurgie. Stěžovatel v protokolu o podání vysvětle- ní podle $ 12 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ze dne 21. 12. 2004 vypověděl, že při lou- čení s poškozenou vedle plotu Domu dětí a mládeže poškozená poklekla před psa tak, že měla svůj obličej v úrovni hlavy psa a v té- to poloze se se psem mazlila tak, že měla hla- vu psa na svém líci a rukama ho drbala za uši- ma a na krku. V tom pes zaútočil a kousl poškozenou do tváře, poté pes seděl v klidu vedle stěžovatele. Poškozená vstala, držela si ruku před ústy a řekla stěžovateli, že jí pes ukousl ret. Z propouštěcí zprávy Fakultní nemocni- ce v Ostravě vyplývá, že poškozené bylo ošet- řeno ztrátové poranění dolního rtu; pravidel- ně docházela k laserové biostimulaci jizev na dolním rtu. Dne 25. 3. 2005 Město Krnov, komise k projednávání přestupků, rozhodla v dané 348 věci „příkazem“, jímž uznala stěžovatele vin- ným z přestupku proti občanskému soužití podle $ 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestup- cích a podle $ 49 odst. 2 téhož zákona stěžo- vateli uložila pokutu ve výši 1500 Kč. Proti to- muto příkazu podal stěžovatel odpor a Město Krnov, komise k projednávání přestupků, dá- le o věci rozhodovala v nezkráceném řízení. K projednání věci nařídila ústní jednání na den 28. 4. 2005 a na den 9. 5. 2005. Stěžovatel při ústním jednání dne 28. 4. 2005 vypově- děl, že podle jeho názoru za to, co se stalo dne 6. 7. 2004, nenese žádnou odpovědnost, neboť situaci zavinila poškozená. Ta uvedla fakta, která nejsou pravdivá, konkrétně to, že neměl psa na vodítku, ačkoliv stěžovatel psa na vodítku měl a vodítko držel. Potvrdil, že pes v době, kdy jej venčil, způsobil poškozené zranění, kdy jí ukousl část dolního rtu. Při úst- ním jednání konaném dne 9. 5. 2005 stěžova- tel vypověděl, že k věci nic nového nemá. Poškozená při ústním jednání dne 28. 4. 2005 vypověděla, že psa znala necelé 3 měsí- ce, kdy ho často se stěžovatelem venčila. Do- konce si od ní (pes) vzal i žrádlo z ruky a v mi- nulosti se s ním mnohokrát mazlila, takže byl na ni zvyklý. Stěžovatel poškozenou nikdy ne- upozornil na to, že by to bylo nebezpečné. Dne 6. 7. 2004 před 17. hod. byla poškozená se stěžovatelem u plotu Domova dětí a mlá- deže. Stěžovatel měl psa na vodítku, ale bez náhubku (náhubek míval, jen když šli přes město), vodítko měl v tu dobu puštěné volně na zemi, a pes stál vedle stěžovatele. Poškoze- ná se sehnula a hladila psa po hřbetě jako již několikrát předtím, stěžovatel poškozené ne- říkal, že by ho hladila nějak špatně. Poškoze- ná uvedla, že stála, neklečela, hlavu psa neob- jímala, sama měla psa (jiného) asi 14 let, takže věděla, co si může dovolit. Jen se sehnula, když se pes najednou otočil a vyskočil na po- škozenou tak, že jí zachytil ret. Stěžovatel k této výpovědi poškozené do- dal, že ji několikrát upozorňoval, že nemá psa hladit, popřel, že by kdykoliv předtím psa kr- mila z ruky a že se žalobcem psa venčila často, bylo to maximálně tak pětkrát. Pes jí z ruky nikdy nežral, jen když hodila piškot na zem, tak jej sebral. Z takto podchyceného skutkového stavu věci vycházel při svém rozhodování žalovaný a krajský soud. I podle názoru Nejvyššího správního soudu není důvodu se domnívat, že by obsah výše uvedených písemností (dů- kazů) neodpovídal skutečnosti. Tyto důkazy jsou plně použitelným listinným důkazem ve smyslu $ 34 odst. 2 správního řádu, přičemž aplikovatelnost správního řádu na řízení o pře- stupku vyplývá z odkazu na obecné předpisy o správním řízení, obsaženého v $ 51 zákona o přestupcích. Uvedené důkazy tvoří dosta- tečný podklad pro závěr správního orgánu prvního stupně. Žalovaný správní orgán (i krajský soud) postupovaly správně, pokud tyto důkazy akceptovaly a vycházely z nich. Nelze učinit závěr, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vy- cházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že by při jejím zjišťování byl porušen zákon takovým způsobem, že -to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. K vadě uvedené v $ 103 odst. 1 písm. b) tudíž podle názoru Nejvyššího správního soudu nedošlo. Podle $ 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za pře- stupek výslovně označeno v tomto nebo ji- ném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt po- stižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Podle $ 3 cit. zákona k odpovědnosti za přestupek postačí zavině- ní z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) vě- děl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez při- měřených důvodů spoléhal na to, že tento zá- jem neporuší nebo neohrozí (tzv. nedbalost vědomá), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zá- konem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (tzv. ne- dbalost nevědomá). Podle $ 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví. Přestupkem je tedy protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat napl- nění obecných znaků přestupku, a to přede- vším, zda jednání pachatele přestupku bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena ne- bo nesplněna právní povinnost stanovená zá- konem, ale také zda je naplněna otázka zavi- nění, jakož i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše. Stěžovatel namítal, že závěr žalovaného o tom, že se stěžovatel dopustil přestupku ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, ne- má oporu v provedeném dokazování, neboť skutková podstata nevystihuje skutečné okol- nosti případu; pokud krajský soud takové hodnocení. důkazů přejal, vytýká mu stěžova- tel nesprávné posouzení právní otázky ve smyslu ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ve shodě s přesvědčením krajského sou- du i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný při svém rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu věci. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí správního orgánu a je ovládáno zásadou vol- ného uvážení. Podle $ 34 odst. 5 správního řádu hodnotí správní orgán důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Kritériem volného uvážení jsou zásady logiky, přičemž v odů- vodnění správního rozhodnutí musí být způ- sob hodnocení důkazů náležitým způsobem popsán. Oběma těmto požadavkům rozhod- nutí žalovaného vyhovuje. Žalovaný v odů- vodnění svého rozhodnutí popsal skutečnos- ti, které vzal za prokázané. Stěžovatel sice jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti zpochybňu- je to, jak přesně k přestupku, kterým byl uznání vinným, došlo, namítá, že správní roz- hodnutí neobsahují logické a důkazy podlo- žené odůvodnění, v čem a jakým způsobem naplnil znaky přestupku proti občanskému soužití, a že zjištěný skutkový stav, z něhož ža- lovaný vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu. Nejvyšší správní soud ne- shledal tuto námitku stěžovatele důvodnou, neboť to, že k přestupku proti občanskému soužití došlo, je jednoznačně prokázáno ob- sahem správního spisu, který obsahuje již vý- 349 1529 še zmíněné důkazy. Lze se ztotožnit s názo- rem krajského soudu, že není podstatné, jak přesně poškozená psa hladila, zda se k němu se- hnula či poklekla. To, že pes stěžovatele způsobil poškozené zranění, bylo nade vší pochybnost prokázáno a polemika stěžovatele spočívající v tom, jak konkrétně, tj. za jakých okolností k na- padení poškozené psem došlo, nemůže na zjiš- těném skutkovém stavu nic změnit. xe Podle názoru Nejvyššího správního sou- du tedy krajský soud postupoval a rozhodl správně, když vyšel ze spisem doloženého skutkového stavu zjištěného správními orgá- ny, přičemž zjištěné skutečnosti odůvodňují závěr, který učinily jak oba správní orgány, tak i krajský soud. V odůvodnění rozhodnutí žalovaného jsou správně posouzeny rozho- dující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění žalované- ho vyplývají z provedených důkazů, a z roz- hodnutí žalovaného tak vyplývá, na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru o spáchání přestupku stěžovatelem. Námitky stěžovatele na nedostatečné zjištění skutko- vého stavu neobsahují nic, co by závěry žalo- vaného a krajského soudu zpochybňovalo. Po stránce skutkové, zejména pokud jde o vyhodnocení důkazů, nelze rozhodnutí ža- lovaného nic vytknout. V této souvislosti stěžovatel v kasační stíž- nosti dále namítá, že nelze souhlasit se závě- rem krajského soudu v tom, jakým způsobem provedl výklad stěžovatelova zavinění v po- době vědomé nedbalosti. K otázce zavinění Nejvyšší správní soud konstatuje, že zavinění bývá obecně defino- váno jako psychický vztah pachatele k vlast- nímu protiprávnímu jednání. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl, nebo jako vědomá či nevědomá nedbalost. Při vědomé nedbalosti pachatel přestupku věděl, že může způsobem v přestupkovém zá- koně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměře- ných důvodů spoléhal, že takový následek ne- způsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedba- lost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele pře- 350 stupku rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráně- ný přestupkovým zákonem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalos- ti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel přestup- ku nedocenil možné následky svého jednání. Je sice pravda, že krajský soud se s otáz- kou zavinění stěžovatele vypořádal velmi stručně, avšak nikoli nedostatečně či ne- správně. Z rozhodnutí krajského soudu je to- tiž zřejmé, v čem shledal naplnění podmínek zavinění stěžovatele v podobě vědomé ne- dbalosti. S ohledem na tvrzení stěžovatele, která uváděl jak v žalobě, tak poté i v kasační stížnosti (fyzické a psychické parametry své- ho psa, jeho nesouhlas s hlazením psa) se Nej- vyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že pachatel věděl, že pes může zaútočit, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. Nejvyšší správní soud dodává, že vlastník, případně ten, komu vlastník psa svěří (tak to- mu bylo v posuzovaném případě), je povinen psa zajistit takovým způsobem, aby zabezpe- čil ochranu okolí, zejména ostatních osob. Pokud stěžovatel neprovedl potřebná opatře- ní, kterými by minimalizoval možné agresivní chování psa a případné negativní následky ta- kového chování (v praxi se jedná zejména o použití košíku a vodítka), pak lze konstato- vat, že neučinil veškerá možná opatření, aby zabezpečil ochranu ostatních osob před úto- kem psa, ačkoli věděl, že pes může být útočný a agresivní, čímž naplnil znaky vědomé ne- dbalosti. Povinnost majitele či opatrovatele psa k provedení takových opatření, aby pes neohrožoval okolí, lze dovodit také s ohledem na znění $ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občan- ský zákoník, neboť podle tohoto ustanovení je každý povinen počínat si tak, aby nedochá- zelo ke škodám na zdraví, na majetku, na pří- rodě a životním prostředí. Stěžovatel věděl, že by pes, za kterého byl zodpovědný, mohl vzhledem k jeho fyzickým a psychickým vlastnostem způsobit problémy, přesto neu- činil nic, aby ke škodě na zdraví či majetku nedošlo (ve správním řízení bylo prokázáno, že nechal psa bez náhubku a pravděpodobně ani nedržel vodítko). V této souvislosti pou- kazuje Nejvyšší správní soud na charakter po- ranění poškozené, které si vyžádalo dlouhou léčbu a několik operací, a na to, že stěžovatel psa znal, znal jeho nebezpečnost a neučinil nic proto, aby k poruše zdraví nedošlo. Maji- tel či chovatel zvířete by měl předpokládat, že může dojít k nepřiměřenému a nebezpečné- mu chování zvířete, a měl by na takovou situa- ci být teoreticky i prakticky připraven tak, aby ji zvládl. Pokud se totiž někdo rozhodne k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil se vším, Co s chovem souvisí, a je povinen se vždy postarat o to, aby předcházel možné ško- dě způsobené zvířetem, a plnil tak svou pre- ventivní povinnost danou zákonem. To platí tím více v případě, kdy se jedná o psa domi- nantního, resp. bojového charakteru, jehož chov vyžaduje určité zkušenosti a disciplínu, tak jak tomu bylo v posuzovaném případě. Chování psů totiž nelze naprogramovat a pes může agresivně reagovat i v běžné situaci. xe Podle Nejvyššího správního soudu tak ne- vznikají pochybnosti o tom, že se stěžovatel svým jednáním dopustil přestupku proti ob- čanskému soužití uvedeného v $ 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, podle kterého se přestupku dopustí ten, kdo jinému z ne- 28 dbalosti ublíží na zdraví. K námitce stěžovatele, že poškozená bez jeho svolení zasáhla do teritoria psa bez jeho souhlasu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že sám stěžovatel v odvolání proti příkazu o ulo- žení pokuty ze dne 25. 3. 2005 uvádí, že po- škozená psa objala a mazlila se s ním a vzápě- tí asi po deseti vteřinách se pes ohnal a kousl ji. Nejvyšší správní soud má za to, že stěžova- tel měl dostatek času poškozené sdělit, že s hlazením psa nesouhlasí, ovšem neučinil tak, jeho chování je tedy možno vyložit jako konkludentní souhlas s chováním poškozené. S ohledem na výše uvedené se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele v kasační stížnosti, že neměl dostatek času, aby vyhodnotil, že způ- sob hlazení psa poškozenou může způsobit jakékoli nebezpečí. Nejvyšší správní soud dá- le poukazuje na to, že poškozená psa hladila a projevovala mu svou přízeň, tedy psa ničím neprovokovala, neútočila na něj. S krajským soudem se lze ztotožnit rov- něž potud, že poškozená svým chováním spo- luzpůsobila vzniklou škodu, neboť měla být ve vztahu k psovi opatrnější. Chování poško- zené však nemůže změnit výše uvedené závě- ry o spáchání přestupku stěžovatelem a roz- hodně z něj nelze dovozovat (jak to učinil stěžovatel v kasační stížnosti) souhlas poško- zené jako předpoklad vyloučení trestní odpo- vědnosti stěžovatele ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), když navíc institut souhlasu po- škozeného zakotvený v trestním řízení nelze použít v přestupkovém řízení. 1530 Služební poměr: kázeňský přestupek; propuštění ze služebního poměru k $ 32 a $ 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění zákonů č. 155/2000 Sb. a č. 460/2000 Sb.» Pravomocným rozhodnutím o tom, že byl spáchán kázeňský přestupek a kdo ho spáchal ($ 32 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky), je příslušný služební funkcionář v následných řízeních ve věcech slu- žebního poměru vázán. Pokud tedy služební funkcionář rozhodl o tom, že jednáním policisty vymezeným ve výroku tohoto rozhodnutí byl spáchán kázeňský přestu- pek, přičemž dotyčný policista proti tomuto rozhodnutí nepodal opravný prostře- » Zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, byl s účinností od 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. 351 dek, a rozhodnutí tak nabylo právní moci, nemůže již policista v následném řízení © propuštění ze služebního poměru [$ 106 odst. 1 písm. d) téhož zákona], v němž je posuzováno jeho identické jednání, tyto skutkové okolnosti zpochybňovat.
Adam N. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o uložení pokuty, o kasační
lit, že s hlazením psa nesouhlasí, ovšem neučinil tak, jeho chování je tedy možno vyložit jako konkludentní souhlas s chováním poškozené. S ohledem na výše uvedené se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele v kasační stížnosti, že neměl dostatek času, aby vyhodnotil, že způsob hlazení psa poškozenou může způsobit jakékoli nebezpečí. Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že poškozená psa hladila a projevovala mu svou přízeň, tedy psa ničím neprovokovala, neútočila na něj.
S krajským soudem se lze ztotožnit rovněž v tom, že poškozená svých chováním spoluzpůsobila vzniklou škodu, neboť měla být ve vztahu k psovi opatrnější. Chování poškozené však nemůže změnit výše uvedené závěry o spáchání přestupku stěžovatelem a rozhodně z něj nelze dovozovat (jak to učinil stěžovatel v kasační stížnosti) souhlas poškozené jako předpoklad vyloučení trestní odpovědnosti ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), když navíc institut souhlasu poškozeného zakotveného v trestním řízení nelze použít v přestupkovém řízení.
Ve světle výše uvedených zjištění Nejvyšší správní soud neshledal ani namítaný kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Se zřetelem k výše uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud námitky uvedené v kasační stížnosti důvodnými a proto kasační stížnost podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel nebyl v kasační stížnosti úspěšný a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly (§ 60 odst. 1 a § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu