Z žádného ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, nevyplývá, že by říze- ní o přičlenění honebních pozemků (které netvoří vlastní nebo společenstevní ho- nitbu) podle $ 30 odst. 1 citovaného zákona bylo možné zahájit pouze z moci úřední, a nikoliv též na návrh.
Z žádného ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, nevyplývá, že by říze- ní o přičlenění honebních pozemků (které netvoří vlastní nebo společenstevní ho- nitbu) podle $ 30 odst. 1 citovaného zákona bylo možné zahájit pouze z moci úřední, a nikoliv též na návrh.
Prejudikatura: nález Ústavního soudu č. 79/1998 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 86/98). 2539 Daňové řízení: právo na tlumočníka k čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod k $ 3 a $30 odst. 2 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb.) I. Správce daně je povinen připustit tumočníka při každém úkonu, který se za přítomnosti toho, kdo o tumočníka požádal, provádí, ledaže by z okolností případu bylo patrné, že se jedná o požadavek, který má mařit či jinak bezdůvodně ztěžovat či zdržovat postup v řízení. II. Lze-li mít na základě skutkových okolností za to, že ten, kdo před správcem da- ně má jednat, tlumočníka potřebuje, třebaže 0 něj sám výslovně nepožádal, je správ- ce daně povinen dotyčnou osobu způsobem jí nepochybně srozumitelným a pro ni pochopitelným poúčit, že má právo na tlumočníka, kterého si ona sama opatří nebo který v případě, že si jej sama neopatří, se daňového řízení zúčastní na výzvu správ- ce daně ve smyslu $ 30 odst. 2 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků. Dále je třeba dotyčnou osobu poučit o tom, že náklady na tumočníka, ať již si jej opatří sama, anebo se tento řízení zúčastní na výzvu správce daně, ponese zá- sadně ona osoba sama. III. Skutkovými okolnostmi nasvědčujícími tomu, že určitá osoba potřebuje tlu- močníka, bude zejména to, že se správcem daně začne komunikovat jinak než česky, nebo to, že z jejích ústních či písemných projevů (vedených v jazyce českém) či z re- akcí na komunikaci ze strany správce daně je patrné, že se česky nemůže dorozumět dostatečně dobře.
ce ustanovení § 2 písm. i) zákona o myslivosti vyplývá, že předmětem práva myslivosti je nejen lov zvěře, ale především její ochrana; proto je kladen důraz na souvislost honebních pozemků. Rovněž námitka žalobce spočívající v tom, že se správní orgány nezabývaly přezkoumatelným způsobem zásadami mysliveckého hospodaření, nebyla krajským soudem shledána důvodnou, neboť předmětným přičleněním nevznikne honitba nevhodného tvaru, který by neumožňoval řádné myslivecké hospodaření.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.”). Žalobce nesouhlasí s názorem krajského soudu, podle kterého je ve věci přičlenění honebních pozemků vyloučeno zahájení řízení na návrh, neboť tento názor spočívá na ústavně nekonformním výkladu ustanovení § 30 odst. 1 zákona o myslivosti. Podle stěžovatele použití slova „přičlení” obsaženého v cit. ustanovení vyjadřuje pouze skutečnost, že o přičlenění honebních pozemků musí být orgánem státní správy myslivosti vydáno rozhodnutí a že tudíž přičlenění honebních pozemků nelze provést jinými právními úkony. Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o myslivosti se ovšem v žádném ohledu nevyjadřuje ke způsobu, jakým má být řízení o přičlenění zahájeno a na žádném místě výslovně nevylučuje, aby řízení bylo zahájeno na návrh účastníka podle § 18 odst. 1 správního řádu. Stěžovatel připomíná, že i pro postup účastníků řízení a orgánů státní správy myslivosti platí při přijímání návrhů na zahájení řízení podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, že každý může činit co není zákonem zakázáno, jakož i ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 téže Listiny, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle stěžovatele je při řešení právní otázky, zda zákon o myslivosti umožňuje, aby řízení o přičlenění pozemků k honitbě podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti bylo zahájeno na návrh, třeba zkoumat, zda je podání takového návrhu účastníku řízení některým zákonným ustanovením zakázáno a zda je současně orgánům státní správy myslivosti svěřeno právo či dokonce uložena povinnost považovat návrh na zahájení řízení podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti za nicotný a nevyžadující žádnou reakci správního orgánu. Jen pokud bude odpověď na uvedené otázky kladná, může být výklad ustanovení § 30 odst. 1 zákona o myslivosti provedený soudem v napadeném rozsudku považován za ústavně konformní, k čemuž stěžovatel připomněl nálezy Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 86/99 a III ÚS 86/98, v nichž Ústavní soud vyjádřil zásadu, že pokud zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem ČR co nejvíce v souladu. Podle stěžovatele zde navíc není ani racionální důvod vylučovat možnost, aby řízení podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti bylo zahájeno na návrh. Doručením žádosti stěžovatele o přičlenění všech honebních pozemků ze zaniklé honitby Lednice k honitbě Lednice - polní dne 14. 4. 2003, bylo učiněno kvalifikované podání, které mělo za následek zahájení řízení ve věci přičlenění uvedených pozemků, (tedy ve stejné věci, v níž bylo později zahájeno řízení z podnětu správního orgánu prvního stupně). Bylo totiž doručeno orgánu státní správy, v jehož pravomoci bylo požadované rozhodnutí vydat. O podané žádosti však dosud rozhodnuto nebylo a stěžovatel nebyl ani vyzván, aby případné nedostatky odstranil. Z tohoto důvodu stěžovatel namítá i nadále, že v řízení na prvním stupni i v řízení odvolacím bylo rozhodováno vzdor existenci překážky věci rozhodnuté; postup krajského soudu považuje stěžovatel za naplnění důvodů kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Za chybnou označil stěžovatel též aplikaci příslušných hmotněprávních ustanovení zákona o myslivosti, jak byla provedena žalovaným, který v zásadě převzal právní hodnocení učiněné správním orgánem prvního stupně. Stěžovatel odmítl argumentaci, že orgán státní správy myslivosti není při rozhodování o přičlenění honebních pozemků povinen zohlednit vůli vlastníků dotčených pozemků, když postačí zhodnotit pouze kritéria uvedená v § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, tj. délku společné hranice a zásady mysliveckého hospodaření. Znovu připomíná, že výčet kritérií pro členění honebních pozemků obsažený v § 30 odst. 1 zákona o myslivosti je demonstrativní a správní orgány jsou tak povinny zabývat se i jinými kritérii přičlenění, která vyplynou z hodnocení průběhu správního řízení o přičlenění. Jedním z takovýchto kritérií je podle žalobce i vůle vlastníků přičleňovaných pozemků, která byla vyjádřena jak v řízení na prvním stupni, tak i v řízení odvolacím. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že samotné přičlenění je motivováno především potřebami zvěře a je v souladu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Neshledal odkaz krajského soudu na čl. 11 odst. 3 Listiny, který měl být vydáním rozhodnutí žalovaného naplněn, za dostatečný, neboť závěr správního orgánu o tom, že přičleňované pozemky mají nejdelší společnou hranici s honitbou „Pod hájem” Charvatská Nová Ves, sám o sobě nikterak neprokazuje, že přičlenění honebních pozemků odpovídající vůli vlastníků přičleňovaných pozemků by současně bylo zneužitím vlastnictví na újmu ochrany práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy či výkonem vlastnického práva poškozujícím lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Takový odkaz by bylo možné považovat za případný pouze za předpokladu, že by bylo v řízení prokázáno, že přičlenění, odpovídající zájmu vlastníků přičleňovaných pozemků, by bylo porušením zákazů zakotvených ve zmíněném článku Listiny základních práv a svobod, což se ovšem nestalo. Vůle vlastníků přičleňovaných pozemků tak byla k újmě stěžovatele ignorována, aniž by k tomu byl zákonný podklad. Stěžovatel navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasil s názorem stěžovatele, že zákon o myslivosti nevylučuje, aby řízení o přičlenění honebních pozemků podle § 30 zákona o myslivosti bylo zahájeno i na návrh. Připomíná, že zákon o myslivosti rozlišuje, která řízení lze zahájit jen na návrh účastníka řízení, a která z vlastního podnětu a připouští i možnost zahájení řízení obojím způsobem. V § 30 zákona o myslivosti není uvedeno, že lze řízení o přičlenění zahájit i na základě návrhu. Podle názoru žalovaného by v tomto ustanovení muselo být stanoveno i to, kdo může takový návrh podat, protože jinak by řízení o přičlenění mohlo být zahájeno na základě návrhu jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, bez ohledu na to, zda má k honebním pozemkům vztah, a proto podle žalovaného nelze den podání žádosti stěžovatelem považovat za den zahájení správního řízení. Žalovaný i nadále zastává stanovisko, že v případě přičleňování honebních pozemků podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o myslivosti nemá orgán státní správy myslivosti povinnost zohlednit vůli vlastníka honebních pozemků, ale že hlavním kritériem jsou zájmy mysliveckého hospodaření. V opačném případě by v zákoně o myslivosti nemusely být stanoveny zásady pro tvorbu honiteb, protože by vše záviselo na vůli vlastníka honebního pozemku. V dané věci navíc vlastníci honebních pozemků nevyužili možnosti rozhodnout o jejich využívání podáním žádosti na uznání samostatné honitby, přestože o zániku honitby Lednice byli informováni.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, přičemž neshledal vady, k nimž podle § 109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, přičemž neshledal vady, k nimž podle § 109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že ji podává z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d), z textu kasační stížnosti je zřejmé, že brojí proti způsobu, jímž krajský soud věc posoudil po stránce právní v předcházejícím řízení a dále proti způsobu jakým správní orgány postupovaly v řízení o přičlenění honebních pozemků; je tedy zjevné, že stěžovatel ve skutečnosti namítá důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud se na prvém místě musel vypořádat s důvodností kasační námitky stěžovatele, ve které brojí proti názoru krajského soudu (ostatně i správních orgánů obou stupňů), že řízení ve věci přičlenění honebních pozemků je řízením zahajovaným toliko z moci úřední a ve které s poukazem na čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a nálezy Ústavního soudu dovozuje, že se může jednat i o řízení návrhové. K této otázce Nejvyšší správní soud zaujal následující právní názor:
Pro posouzení uvedené otázky je především nutné posoudit ve vzájemné souvislosti příslušná ustanovení části čtvrté zákona o myslivosti (hlava I., II., III. - § 17 až 31 uvedeného zákona), i když systematika uvedeného zákona je přinejmenším poněkud problematická. V hlavě I. nadepsané jako „Navrhování honiteb” jsou v § 17 zakotveny obecné zásady tvorby honiteb, především zásada, že myslivost lze provozovat jen v rámci uznané honitby (odst. 1), na nějž zcela nesystematicky navazuje odst. 2, upravující možnost orgánu státní správy myslivosti prohlásit některé pozemky za nehonební, přičemž i pro tento případ počítá se zahájením řízení buď z vlastního podnětu nebo na návrh vlastníka. V dalších odstavcích jsou pak zakotvena kritéria, která je třeba brát v úvahu při tvorbě honiteb a která naopak nikoliv. Následuje § 18, označený jako „Uznání honitby”. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení návrh na uznání honitby podává vlastník honebních pozemků nebo přípravný výbor honebního společenstva orgánu státní správy myslivosti. Splňuje-li návrh podmínky stanovené v § 17 tohoto zákona, musí orgán státní správy myslivosti vydat rozhodnutí o uznání honitby. Návrh na uznání vlastní honitby může podle odstavce 2 téhož ustanovení podat vlastník souvislých honebních pozemků, které splňují podmínky uvedené v § 17. Vlastník honebních pozemků může s dalšími vlastníky honebních pozemků vytvořit honební společenstvo, které pak může při splnění podmínek uvedených v § 17 podat návrh na uznání společenstevní honitby. Podle čtvrtého odstavce může navrhovatel požádat, aby k honebním pozemkům dosahujícím minimální výměry byly přičleněny další souvislé honební pozemky jiných vlastníků, a to s uvedením důvodů tohoto přičlenění. Pokud se o přičlenění s těmito vlastníky dohodl, přiloží tuto dohodu k návrhu. Jestliže se navrhovatelé budoucích sousedních honiteb dohodnou o vzájemné výměně honebních pozemků, která co do jejich výměry nemusí být stejná, předloží tuto dohodu k návrhům. Pokud provádí přičlenění orgán státní správy z vlastního podnětu, může se tak stát jen se souhlasem držitele honitby. Celkový rozsah výměn a přičlenění, které se provádějí k vyrovnání hranic, nesmí být vyšší než 10 % výměry vlastních honebních pozemků navrhovatele honitby. V hlavě druhé části čtvrté jsou pak upraveny podmínky vzniku (založení) honebního společenstva a otázky působnosti jednotlivých jeho orgánů (valná hromada, honební starosta, honební výbor), jakož i podmínky členství v honebním společenstvu, jeho závazky apod. V hlavě třetí nadepsané jako uznání honitby a její změny jsou upraveny podmínky věcné a místní příslušnosti orgánu státní správy myslivosti v řízení o uznání honitby, při přičlenění honitby a při změně a zániku honiteb (§ 29 – 31). Podle § 29 odst. 1 uvedeného zákona je k řízení a k vydání rozhodnutí o uznání honitby příslušný orgán státní správy myslivosti, v jehož územním obvodě leží honební pozemky navrhované honitby. Jestliže honební pozemky leží v obvodech více těchto orgánů, je příslušný orgán v jehož obvodě leží největší část honebních pozemků. Na to navazuje ustanovení § 30 odst. 1, jehož obsah je pro posouzení věci klíčový, podle něhož honební pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti (nepochybně ten, jehož místní příslušnost je vymezena v § 29 téhož zákona) zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění. Pokud jde o změnu a zánik honiteb, předpokládá zákon v § 31 možnost povolit změnu tehdy, vyžadují-li to zásady řádného mysliveckého hospodaření, přičemž návrh na změnu mohou podávat držitelé dotčených honiteb společně a nedohodnou-li se vlastníci dotčených honiteb na předložení společného návrhu, může návrh podat kterýkoli z nich. Změnu honitby orgán státní správy myslivosti nepovolí v důsledku nesplnění podmínek zde podrobně rozvedených. Honitba pak zaniká způsoby uvedenými v šestém odstavci uvedeného ustanovení a to buď přímo ze zákona, za podmínek zde stanovených (např. zrušením honebního společenstva, poklesem výměry honitby pod minimální výměru v důsledku změny vlastnického práva) nebo rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti (zrušením sloučením nebo rozdělením honitby) na žádost jejich držitelů.
Pokud lze ze souhrnu uvedených zákonných ustanovení zjistit určitý systém, pak jen ten, že hlava I. upravuje možnosti podání návrhu na uznání honitby, tak i jejího případného přičlenění, jakož i obecné zásady tvorby a hlava III. upravuje příslušnost a postup orgánu státní správy myslivosti při řízení o uznání honitby, jejím přičlenění, změně a zániku honitby. Lze souhlasit se stěžovatelem, že z žádného ustanovení zákona o myslivosti, tudíž ani z ustanovení § 30 odst. 1 nevyplývá, že by řízení o přičlenění honebních pozemků bylo možno zahájit toliko z moci úřední a nikoliv na návrh. Zmíněné ustanovení pouze upravuje postup orgánů státní správy myslivosti při splnění podmínek zde uvedených. Toto ustanovení je formulováno takto: honební pozemky, které netvoří vlastní ani společenstevní honitbu, přičlenění orgán státní správy myslivosti zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění. Použití slova „přičlení” či „přičlenění” v dispozici citované právní normy vyjadřuje podle názoru Nejvyššího správního soudu pouze skutečnost, že o přičlenění honebních pozemků musí orgán státní správy myslivosti vydat rozhodnutí a že tudíž toto přičlenění nelze provést právními úkony jiných orgánů či jiných osob. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem, že jde o právní normu zakotvující výlučnou pravomoc orgánů státní správy myslivosti k vydání meritorního rozhodnutí o tom, které pozemky se přičleňují. V žádném případě nelze z tohoto ustanovení dovodit, jakým způsobem má být řízení o přičlenění zahájeno (zákon na různých místech části čtvrté připouští jak možnost zahájení návrhem, tak i možnost zahájení řízení ex offo, či kombinaci obého) přičemž z výše již citovaných ustanovení zákona a to jak hlavy první tak hlavy třetí části čtvrté rozhodně nevyplývá, že by bylo vyloučeno zahájit řízení na návrh účastníka ve smyslu § 18 odst. 1 správního řádu.
Nejvyšší správní soud má za to, že vodítko pro správné posouzení otázky, jakého charakteru je způsob zahájení řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající honitbě, poskytuje právě ustanovení § 18 zákona o myslivosti, přestože se toto ustanovení týká řízení vedeného o návrhu na uznání nové honitby a zdánlivě se tedy na řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající honitbě nevztahuje.
Podle § 18 odst. 1 zákona o myslivosti návrh na uznání honitby podává vlastník honebních pozemků nebo přípravný výbor honebního společenstva (§ 19 odst. 4) orgánu státní správy myslivosti. Splňuje-li návrh podmínky stanovené v § 17 tohoto zákona, musí orgán státní správy myslivosti vydat rozhodnutí o uznání honitby.
toto ustanovení týká řízení vedeného o návrhu na uznání nové honitby a zdánlivě se tedy na řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající honitbě nevztahuje.
Podle § 18 odst. 1 zákona o myslivosti návrh na uznání honitby podává vlastník honebních pozemků nebo přípravný výbor honebního společenstva (§ 19 odst. 4) orgánu státní správy myslivosti. Splňuje-li návrh podmínky stanovené v § 17 tohoto zákona, musí orgán státní správy myslivosti vydat rozhodnutí o uznání honitby.
Z obsahu již citovaného ustanovení § 18 odst. 4 zákona o myslivosti vyplývá, že navrhovatel může požádat též o přičlenění dalších souvislých honebních pozemků jiných vlastníků k honebním pozemkům dosahujícím minimální výměry.
podává vlastník honebních pozemků nebo přípravný výbor honebního společenstva (§ 19 odst. 4) orgánu státní správy myslivosti. Splňuje-li návrh podmínky stanovené v § 17 tohoto zákona, musí orgán státní správy myslivosti vydat rozhodnutí o uznání honitby.
Z obsahu již citovaného ustanovení § 18 odst. 4 zákona o myslivosti vyplývá, že navrhovatel může požádat též o přičlenění dalších souvislých honebních pozemků jiných vlastníků k honebním pozemkům dosahujícím minimální výměry.
Z výše uvedeného vyplývá, že orgán státní správy myslivosti musí v řízení o uznání nové honitby vydat rozhodnutí, pokud návrh na uznání honitby podaný vlastníkem honebních pozemků nebo přípravným výborem honebního společenstva splňuje podmínky stanovené v § 17 zákona o myslivosti. Není tedy pochyb o tom, že řízení o uznání honitby je řízením návrhovým. Pokud navrhovatel v souvislosti s podáním návrhu na uznání honitby požádá ve smyslu § 18 odst. 4 zákona o myslivosti rovněž o přičlenění dalších honebních pozemků jiných vlastníků, bude také o tomto návrhu správním orgánem rozhodnuto v rámci řízení o uznání honitby, tedy rovněž v řízení návrhovém. Skutečnost, že orgán státní správy myslivosti rozhoduje o přičlenění honebních pozemků k nově uznávané honitbě na návrh vyplývá také z věty čtvrté § 18 odst. 4 zákona o myslivosti (a contrario), která dává orgánu státní správy myslivosti možnost o tomto přičlenění rozhodnout také z moci úřední.
Nejvyšší správní soud ze skutečnosti, že o žádosti navrhovatele podle § 18 odst. 4 zákona o myslivosti na přičlenění dalších souvislých honebních pozemků jiných vlastníků je rozhodováno v řízení návrhovém, dovozuje, že také řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající honitbě podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti může být řízením návrhovým. Pokud by tomu totiž tak nebylo, došlo by k narušení materiální rovnosti účastníků. Pro větší názornost si lze představit případ, kdy by o přičlenění honebních pozemků požádal navrhovatel v řízení o přičlenění ke stávající honitbě podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti [podle názoru krajského soudu a žalovaného by v takovém případě orgán státní správy myslivosti nebyl povinen o takovéto žádosti rozhodnout, neboť se jedná o řízení z moci úřední, krajský soud dokonce konstatoval, že navrhovatel (stěžovatel) takovýto návrh vůbec podat nemůže], zatímco o žádosti navrhovatele o přičlenění zcela totožných honebních pozemků podané v rámci řízení o návrhu na uznání nové honitby podle § 18 odst. 4 zákona o myslivosti orgán státní správy myslivosti je povinen rozhodnout. Při přijetí výkladu žalovaného a krajského soudu by tak žadatel o přičlenění honebních pozemků v rámci řízení o návrhu na uznání nové honitby byl bez jakéhokoli rozumného důvodu zvýhodněn (o jeho žádosti je orgán státní správy myslivosti povinen rozhodnout) oproti žadateli o přičlenění honebních pozemků v řízení o přičlenění ke stávající honitbě (na základě jeho žádosti by orgán státní správy myslivosti při výkladu zastávaném žalovaným a krajským soudem nebyl povinen řízení zahájit). Na výše uvedeném příkladu je možno demonstrovat porušení materiální rovnosti účastníků, které by hrozilo při přijetí výkladu § 30 odst. 1 zákona o myslivosti nastíněného žalovaným a krajským soudem, tedy že se jedná o řízení zahajované jen z moci úřední. Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající honitbě může být též řízením návrhovým. Výše uvedené úvahy jsou plně přenositelné i na právní poměry, které nastaly nabytím účinnosti nového správního řádu – zákona č. 500/2004 Sb., podle něhož budou, jak je vysvětleno níže, správní orgány v dalším řízení postupovat, pročež platí, že předmětné správní řízení může být též řízení o žádosti (§ 44 a § 45 zákona č. 500/2004 Sb.).
V této souvislosti nutno zdůraznit, že pro postup účastníků řízení a orgánů státních správy myslivosti při přijímání návrhů na zahájení řízení bezesporu platí ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), totiž že každý může činit co není zákonem zakázáno, a dále též ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Při řešení právní otázky, zda zákon umožňuje, aby řízení o přičlenění honebních pozemků k honitbě podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti bylo zahájeno na návrh, je tudíž nutno zkoumat, zda je takové podání návrhu některým zákonným ustanovením zakázáno a zda je současně orgánům státní správy myslivosti uloženo nedbat takových návrhů na zahájení řízení (pokládat je za nicotné) a zda je jim tudíž umožněno na takové návrhy vůbec nereagovat. Pokud by bylo možno na tuto otázku odpovědět kladně, pak by výklad ustanovení § 30 odst. 1 provedený správními orgány obou stupňů i krajského soudu bylo možno považovat za ústavně konformní. Tak tomu však rozhodně není, neboť jak již bylo zdůrazněno, zákon nevylučuje možnost zahájení řízení oběma zákonem předpokládanými způsoby. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že zákon o myslivosti nepřipouští ani dvojí výklad tohoto ustanovení a i v případě, pokud by tomu tak bylo, muselo by být dbáno nálezů Ústavního soudu, na něž upozornil stěžovatel v kasační stížnosti (sp. zn. I ÚS 56/99, III. ÚS 86/98), v nichž je vyjádřena zásada, že v případě, kdy zákon připouští dvojí výklad, je v zájmu zásady spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci nejvíce v souladu s ústavním pořádkem ČR.
Ze spisového materiálu vyplývá, že správní orgán prvního stupně v dané věci postupoval tak, že žádost stěžovatele ze dne 1. 4. 2003, v níž stěžovatel s ohledem na skutečnost, že k 31. 3. 2003 zanikla honitba mysliveckého sdružení Lednice, požádal o přičlenění její části ke své stávající honitbě a tuto svou žádost odůvodnil společnou hranicí, vyhodnotil jako podnět k zahájení řízení, které posléze zahájil z moci úřední (oznámením o zahájení správního řízení ze dne 8. 10. 2003). Správní orgán prvního stupně se tímto dopustil pochybení, neboť s ohledem na skutečnost, že řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající honitbě je i řízením návrhovým a s ohledem na § 18 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správní řízení (správní řád), podle kterého je řízení zahájeno dnem, kdy podání účastníka řízení došlo správnímu orgánu příslušnému ve věci rozhodnout, je zjevné, že předmětné řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající honitbě bylo zahájeno dnem 14. 4. 2003 (tohoto dne byla žádost stěžovatele doručena správnímu orgánu prvního stupně). Pokud tedy správní orgán prvního stupně dne 8. 10. 2003 zahájil řízení z moci úřední, bránila tomu základní procesní překážka – litispendence (překážka zahájeného řízení), neboť v téže věci již řízení z téhož důvodu probíhalo. Překážka litispendence je obecně aplikovaným procesně právním principem (již ze samotné povahy věci vyplývá, že je nemožné vést o téže věci více řízení současně) ve všech právních odvětvích a tudíž i v řízení podle zákona o myslivosti, resp. v řízení o přičlenění honebních pozemků ke stávající honitbě. Orgán státní správy myslivosti je povinen zkoumat její existenci jako jednu ze základních procesních podmínek. Nerespektování překážky litispendence znamená rovněž narušení principu právní jistoty a principu procesní ekonomie, neboť v totožné právní věci bylo zahájeno více řízení, která mohla skončit s různým výsledkem.
Stěžovateli je tudíž třeba přisvědčit v tom, že doručení jeho žádosti správnímu orgánu prvního stupně mělo za následek zahájení řízení ve věci přičlenění pozemků ze zaniklé honitby Lednice, tedy ve stejné věci, v níž bylo později zahájeno řízení z podnětu správního orgánu prvního stupně. V dalším správním řízení tak bude na žalovaném, aby rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil, řízení v této věci zastavil a uložil správnímu orgánu prvního stupně pokračovat v řízení o žádosti stěžovatele, která mu byla doručena dne 14. 4. 2003. Nastíněný postup vyplývá z ustanovení § 90 odst. 1 písm. a), zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, které stanoví, že jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví, přičemž na překážku litispendence v případě řízení zahájeného z moci úřední výslovně pamatuje § 66 odst. 2 správního řádu, podle kterého správní orgán řízení vedené z moci úřední usnesením zastaví, jestliže zjistí, že u některého správního orgánu již před zahájením tohoto řízení bylo zahájeno řízení v téže věci, nebo jestliže v řízení, ve kterém nemohou pokračovat právní nástupci, odpadl jeho důvod, zejména jestliže účastník zemřel nebo zanikl, anebo zanikla věc nebo právo, jehož se řízení týká. Toto usnesení se pouze poznamená do spisu. Nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) je na posuzovanou věc třeba aplikovat s ohledem na jeho § 179 odst. 1 věta druhá, podle níž bylo-li rozhodnutí před účinností tohoto zákona zrušeno a vráceno k novému projednání správnímu orgánu, postupuje se podle dosavadních předpisů. Vzhledem k tomu, že ke zrušení rozhodnutí žalovaného dojde po nabytí účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je třeba podle argumentu a contrario použít v dalším řízení nový správní řád.
o spisu. Nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) je na posuzovanou věc třeba aplikovat s ohledem na jeho § 179 odst. 1 věta druhá, podle níž bylo-li rozhodnutí před účinností tohoto zákona zrušeno a vráceno k novému projednání správnímu orgánu, postupuje se podle dosavadních předpisů. Vzhledem k tomu, že ke zrušení rozhodnutí žalovaného dojde po nabytí účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je třeba podle argumentu a contrario použít v dalším řízení nový správní řád.
S ohledem na tento závěr, se Nejvyšší správní soud nemohl již zabývat dalšími kasačními námitkami stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tak ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně nesprávně posoudil právní otázku, a proto kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2006, č. j. 30 Ca 201/2004 – 41, podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V novém rozhodnutí ve věci Krajský soud v Brně rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 110 odst. 2 s. ř. s.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu