4 As 51/2004

4 As 51/2004- 82 - text

č. j. 4 As 51/2004 – 82

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: MUDr. Y. V., zast. JUDr. Pavlem Hálou, advokátem, AK Brno, Mezírka 1, 602 00, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy, Žerotínovo nám. 3/5, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2004, č. j. 57 Ca 50/2003 – 51,

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2004, č. j. 57 Ca 50/2003 – 51, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozhodnutím žalovaného Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor dopravy, ze dne 19. 8. 2002, č. j. OD/1752/02/Ro, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně podané proti rozhodnutí Okresnímu úřadu Brno – venkov ze dne 30. 5. 2002, č. j. RD 5135/01, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou přestupkem podle § 30 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterého se měla dopustit tím, že dne 6. 1. 2002 ve 21:15 hod. řídila v obci Ž. na ulici N.

osobní motorové vozidlo Š. O., RZ a při kontrole hlídkou policie se podrobila orientační dechové zkoušce s pozitivním výsledkem, a když byla policisty vyzvána, aby se podrobila lékařskému vyšetření a odběru krve, odmítla toto učinit i po poučení o možné sankci. Podle § 30 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb. jí byla uložena pokuta ve výši 15 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců od právní moci rozhodnutí a podle ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. a § 1 odst. 1 vyhlášky MVČR č. 231/1996 povinnost nahradit náklady přestupkového řízení v částce 500 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně. Pod bodem IV. žaloby především namítala porušení Ústavy, Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Nesouhlasila dále s právní úpravou uvedenou v části páté zákona č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád dále jen „o. s. ř.“), která podle žalobkyně znemožňovala přezkoumání rozhodnutí správních orgánů v plné jurisdikci. Dále namítala věcnou nepříslušnost orgánu, který napadené rozhodnutí vydal a dovozovala, že podle § 124 odst. 3 písm. l) ve spojení s § 124 odst. 2 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o odvolání proti rozhodnutí okresního úřadu, vydaného podle tohoto zákona, rozhoduje ministerstvo.

V bodě V. žaloby namítala nedostatečná skutková zjištění, která spatřovala v tom, že nebylo zjištěno ani zohledněno, že odběr krve odmítla ze zdravotních důvodů, což doložila znaleckým posudkem. Odběr moči nejenže neodmítla, nýbrž o možnosti poskytnout moč namísto vzorku krve s ní nikdo nejednal. Pokud se vyjádřila k policistům tak, že se nebude k věci vyjadřovat, měla tím na mysli, že se nebude před policisty, jako orgány nekompetentními, vyjadřovat o svém zdravotním stavu. Uváděla, že její právní zástupkyně pouze nedopatřením nepředložila v průběhu správního řízení veškerou lékařskou dokumentaci, která by potvrzovala závěr, že odběrem krve by bylo ohroženo její zdraví.

Dále namítala, že prostřednictvím právní zástupkyně podala odvolání s tím, že jeho odůvodnění poskytne do čtrnácti dnů. Předpokládala totiž, že do té doby obstará znalecký posudek, jímž by mohla prokázat, že odběr krve by byl spojen s nebezpečím pro její zdraví. Protože však zjistila, že znalecký posudek nebylo možno v této lhůtě zajistit, telefonicky se spojila se správním orgánem, přičemž jí mělo být řečeno, že i kdyby doplnění neučinila, je správní orgán povinen vyzvat ji k doplnění odůvodnění odvolání.

Namítala dále, že v řízení o přestupcích je správní orgán povinen náležitě zjistit skutečný stav věci a důkazní břemeno je na jeho straně. Neměl tedy připustit, aby obviněný byl nucen obstarávat znalecké posudky a předkládat důkazy o své nevině. Navíc rozhodoval jen na základě podkladů předložených policií, aniž by tyto podklady ověřil a aniž by provedl nalézací řízení ve správním řízení po zahájení správního řízení. Tím, že neprovedl nalézací řízení, nepředvolal svědky – policisty, kteří její údajné jednání měli prokázat, znemožnil žalobkyni klást otázky těmto svědkům ve smyslu § 33 zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správní řád“).

Podle názoru žalobkyně tímto postupem správní orgán znemožnil objasnění tak podstatné otázky, jakou je, zda policisté s ní jednali pouze o odmítnutí odběru krve, nebo zda s ní jednali o odmítnutí komplexního lékařského vyšetření, spojeného s odběrem krve nebo moči. Tímto postupem rovněž správní orgán způsobil, že ve věci nebyl zjištěn skutečný stav. Na této situaci podle názoru žalobkyně nic neměnil ani její případný podpis na eventuálním rozsáhlém poučení, protože během jednání s policisty se jí žádného poučení nedostalo, předtisk policejního protokolu, na kterém eventuálně poučení mohlo být předtištěno, vůbec nečetla, neboť k tomu nebyly splněny nezbytné podmínky, byla noc, a v místě nebylo žádné osvětlení.

Konstatovala, že během řízení o přestupku a během správního řízení o přestupku došlo k celé řadě procesních pochybení, znamenajících porušení zákona, kdy napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, jak vyžaduje ustanovení § 3, § 32 a 46 zákona č. 71/1967 Sb. Dovolávala se dále porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy a porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Navrhovala, aby rozhodnutí žalovaného, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému správnímu orgánu k doplnění dokazování a k novému projednání a rozhodnutí.

Současně žádala, aby byl žalovaný zavázán uhradit náklady soudního řízení.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 10. 2002, č. j. 29 Ca 293/2002 – 18, postoupil věc se zřetelem k ustanovení § 246 odst. 3 o. s. ř. v jeho znění do 31. 12. 2002 Městskému soudu v Brně jako soudu věcně a místně příslušnému k projednání přestupku. Dne 8. 1. 2003 předal Městský soud v Brně na základě ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb. spis Krajskému soudu v Brně.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2004, č. j. 57 Ca 50/2003 – 51, žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku obsáhle popsal jednotlivá vyjádření účastníků řízení. K námitce žalobkyně, že rozhodoval věcně nepříslušný správní orgán, uvedl soud, že se zcela ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že rozhodoval správný správní orgán s tím, že navíc sama žalobkyně v době podávání odvolání byla přesvědčena o tom, že o odvolání má rozhodovat Krajský úřad Jihomoravského kraje. Pokud jde o námitky žalobkyně uvedené v žalobě, odkázal soud na vyjádření žalovaného. Se žalovaným se pak ztotožnil v tom, že napadené rozhodnutí je po stránce věcné i právní správné, a to i ve vztahu k druhu a výši uložené sankce.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatelka nejprve namítala nicotnost původního správního aktu proto, že ve věci rozhodoval nepříslušný orgán druhého stupně. Namítala v této souvislosti, že Krajský soud v Brně během řízení nepřezkoumal, zda je rozhodnutí nicotné, v rozsudku svůj názor neodůvodnil tak, aby jeho právní názor byl zřejmý a bylo patrné, jakými úvahami byl veden, a která ustanovení při hodnocení dané otázky použil, nýbrž v odůvodnění napadeného rozsudku pouze konstatoval, že rozhodoval správný správní orgán.

Krajský soud v Brně správní rozhodnutí neodstranil, ale naopak je potvrdil. Konstatovala dále, že nejde o to, že by snad nevěděla, kterému nadřízenému správnímu orgánu odvolání zaslat. Pokud byla v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně poučena o tom, že odvolat se může právě ke Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odvolala se k tomuto orgánu. Podstatné však podle názoru stěžovatelky je to, a proto také namítala nepříslušnost, že tento krajský úřad podle zákona neměl rozhodovat, resp. žádný krajský úřad neměl rozhodovat, a již vůbec ne jeho odbor dopravy, protože projednávat odvolání v řízení o přestupcích proti rozhodnutí o přestupku na úseku dopravy je oprávněno pouze a výslovně ministerstvo.

Namítala tedy, že rozhodnutí žalovaného je nicotné. K tomuto problému dále rozvedla, že kompetence správních orgánů v řízení o přestupcích, i to, který orgán a v kterém stupni je oprávněn rozhodovat, určuje zákon. Tyto kompetence určuje obecný právní předpis a zvláštní právní předpisy. Obecným právním předpisem je zákon o správním řízení a dále se kompetencemi jednotlivých správních orgánů v řízení o přestupcích zabývají zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb. a zákon č. 361/2000 Sb., ve znění novel.

Stěžovatelka věcnou nepříslušnost Krajského úřadu JM kraje dovozovala z jednotlivých ustanovení zákona o přestupcích a zákona č. 361/2000 Sb. Podle jejího názoru věcnou příslušnost ministerstva bylo možno dovodit z ustanovení § 124 odst. 2 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., kdy tento zákon je třeba považovat za speciální ve vztahu k zákonu č. 129/2000 Sb. Teprve od 1. 1. 2003, kdy nabyly účinnosti novely zákona č. 361/2000 Sb., byly určeny kompetence a pravomoci i věcná příslušnost jednotlivých orgánů k projednávání přestupků oproti původnímu stavu naprosto odlišně.

Podle právního stavu od 1. 1. 2003 zákon již neurčuje, že o odvolání proti rozhodnutí o přestupcích rozhoduje ministerstvo. Citovaný zákon dnes tuto otázku již neřeší, proto podle jejího názoru v tomto okamžiku je již na místě použít zákon č. 129/2000 Sb., z jehož ustanovení § 67 odst. 1a skutečně vyplývá, že krajský úřad přezkoumává rozhodnutí vydaná orgány obce v řízení podle zvláštního zákona.

Stěžovatelka dále namítala, že správní orgány nerozhodovaly po náležitém a objektivním zjištění skutečného stavu věci, nýbrž rozhodovaly jen na základě nedostatečných a skutek zcela neprokazujících podkladů, neobjasňují všechny povinné znaky skutku, a stejně tak krajský soud neprovedl dokazování a nezabýval se otázkou, zda byly naplněny všechny zákonné znaky přestupku. Domnívala se, že důvody, pro které odmítala odběr krve, zde vždy objektivně existovaly, byly jí známy, a v případě podstoupení odběru krve by mohlo být ohroženo její zdraví.

Nikdy neodmítla lékařské vyšetření, jak jí je kladeno za vinu již z toho prostého důvodu, že lékařské vyšetření policisty nebylo nikdy nařízeno. Svoje tvrzení odůvodňovala tím, že k provedení lékařského vyšetření je třeba jen policejního rozhodnutí, nikoliv souhlas přestupce. Lékařské vyšetření totiž nařizuje policista a realizuje jej předvedením ve smyslu ustanovení § 13 odst. 6 zákona č. 283/1991 Sb., bez ohledu na vůli a postoj přestupce. Teprve po předvedení přestupce k lékařskému vyšetření (které se skládá z části klinické a speciálních odběrů tělních tekutin, příp. tedy i krve) je nutné vzít v úvahu postoj přestupce a hodnotit, pouze však dílčí otázku lékařského vyšetření, a to samotný souhlas či nesouhlas pacienta s poskytnutím vzorku krve.

Komunikace na toto téma by však měla probíhat za dodržení všech dalších právních norem, vyplývajících z jiných právních předpisů, a to pouze mezi pacientem a lékařem, aby byla zajištěna diskrétnost sdělení informací o zdravotním stavu. Nesouhlasila dále s tvrzením žalovaného, že u předkládaných písemností během ústního jednání musela znát jejich obsah a musela tedy vědět, že se netýkají podstatných okolností. Namítala dále, že ze skutečnosti, kdy se k věci odmítla vyjádřit na místě kontroly nemůže přece vyplývat, že se nehodlala vyjádřit později a že nehodlá prokazovat, že odmítla jen odběr krve a jen v zákonných podmínkách.

Podle názoru stěžovatelky pokud se občan nevyjádří před policisty o věcech, o kterých s nimi není povinen jednat, nelze z této skutečnosti dovodit závěr, které učinily správní orgány a potvrdil soud, totiž že svým odepřením se vyjádřit fakticky prokázala svoji vinu. Dále namítala, že se nezakládá na pravdě, co soud považoval za prokázané, totiž, že byla poučena podle § 30 zákona o přestupcích. Zejména namítala, že poučena nijak nebyla, a jednak citované ustanovení žádné poučení neobsahuje. Ze všech těchto důvodů, kdy Krajský soud v Brně neprojednal věc v plné jurisdikci a nezjistil tedy skutečný stav věci, nezkoumal a neodůvodnil namítanou nicotnost napadeného správního rozhodnutí tak, aby z rozsudku byl seznatelný jeho právní názor na věc, navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti považoval námitku věcné nepříslušnosti za nedůvodnou. Podle jeho názoru v řízení o přestupcích vyplývá oprávnění krajských úřadů rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutím okresních úřadů z ustanovení § 67a zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění do 31. 12. 2002. Podle jeho názoru ve věcech odvolání v přestupkových řízeních podle zákona č. 200/1990 Sb. žádný zákon nestanoví působnost speciálního orgánu, a proto byla uplatněna obecná úprava podle výše citovaného ustanovení zákona o krajích v jeho znění do 31.

12. 2002. Podle názoru žalovaného napadená rozhodnutí vycházela ze zcela spolehlivě a přesně zjištěného stavu věci, k jejich vydání byly shromážděny naprosto dostatečné podklady rozhodnutí, jak má na mysli ustanovení § 32 odst. 1 a ustanovení § 3 odst. 4 správního řádu. Podle názoru žalovaného napadeného rozhodnutí splňují všechny požadavky, které na správní rozhodnutí klade ustanovení § 46 správního řádu. Rovněž nedošlo k žádným procesním vadám ani k porušení práv účastníka řízení. Podle názoru žalovaného nedošlo ani k porušení práv zaručených Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a čl.

6 Mezinárodní dohody o ochraně základních lidských práv a svobod. Státní moc byla vykonávána v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně zamítl.

2. podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem v případě, že dechová zkouška byla pozitivní

3. podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou, ač má povinnost takové zkoušce nebo vyšetření se podrobit, a není to spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Nejvyšší správní soud má za to, že by přicházela v úvahu skutková podstata přestupku, uvedená v ustanovení § 30 odst. 1 písm. i) bod 2, protože ze správního spisu lze jednoznačně zjistit pouze to, že stěžovatelka se podrobila dechové zkoušce, která byla pozitivní. Je ovšem otázka, zda bylo prokázáno, že se stěžovatelka odmítla podrobit lékařskému vyšetření. Z provedeného správního řízení nelze vyvrátit žalobní námitku stěžovatelky, že k lékařskému vyšetření nebyla vyzvána, neboť v písemných podkladech je, že se odmítla podrobit lékařskému vyšetření s odběrem krve. Ze správního řízení nelze již vůbec prokázat, že stěžovatelka vyšetření odmítla. Pokud uvedla, že se nevyjadřuje, jde o projev vůle, který ve vztahu ke skutkové podstatě uvedené v § 30 odst. 1 písm. i) bod 2 nic nevypovídá. Je tedy zřejmé, že za situace, kdy stěžovatelka zůstala v řízení před správními orgány naprosto nečinná (a to i v odvolacím řízení, neboť její námitky uvedené v žalobě ve vztahu k doplnění odvolání nemají oporu ve spise a jeví se proto jako účelové), měl správní orgán dostupnými důkazy zjistit, jaká vůbec byla situace na místě spáchání skutku, tzn. že měl vyslechnout svědky, příslušníky policie, kteří zákrok prováděli, aby se ke svému postupu konkrétně vyjádřili tak, aby byl zcela bezpečně zjištěn skutkový stav věci jako základní předpoklad pro posouzení, zda stěžovatelka naplnila či nikoliv zákonné znaky skutkové podstaty přestupku podle § 30 odst. 1 písm. i) bod 2 zákona o přestupcích. Jestliže tak správní orgán neučinil, nelze uzavřít, že postupoval podle § 34 odst. 1 správního řádu, podle něhož je k dokazování možné použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, a které jsou v souladu s právními předpisy. Nelze také dovodit, že by správní orgán postupoval podle ustanovení § 32 odst. 1 správního řádu, podle něhož je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že v řízení před správním orgánem bylo porušeno ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 34 odst. 1 správního řádu, a to takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí, a pro tyto důvodně vytýkané vady měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Dále nutno konstatovat, že přestože stěžovatelka porušení těchto ustanovení namítala již v žalobě, soud se k těmto námitkám nevyjádřil buď vůbec nebo nedostatečným způsobem. Nezbývá tedy než konstatovat, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci byly prokázány důvody kasační stížnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., a proto mu nezbylo, než napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku, což znamená, že se bude muset zabývat námitkami žalobkyně uvedenými v žalobě (kromě námitky nicotnosti rozhodnutí žalovaného, o níž si musel úsudek učinit ve smyslu § 109 odst. 3 Nejvyšší správní soud) a bude muset přezkoumat napadené rozhodnutí správního orgánu z hledisek výše uvedených (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. července 2005 JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu