formacím, ve znění účinném do 22. 3. 2006» I. Povinný subjekt poskytl včas požadované informace podle $ 14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 22. 3. 2006, nebo vydal rozhodnutí, kterým žádosti nevyhověl podle 6 15 odst. 1 cito- vaného zákona, pokud příslušné písemnosti určené žadateli předal ve stanovené patnáctidenní lhůtě alespoň k doručení. II. Byly-li následně požadované informace či rozhodnutí žadateli doručeny až po uplynutí této lhůty, nenastala v důsledku toho právní fikce negativního rozhodnutí podle $ 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. X2 xXx
formacím, ve znění účinném do 22. 3. 2006» I. Povinný subjekt poskytl včas požadované informace podle $ 14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 22. 3. 2006, nebo vydal rozhodnutí, kterým žádosti nevyhověl podle 6 15 odst. 1 cito- vaného zákona, pokud příslušné písemnosti určené žadateli předal ve stanovené patnáctidenní lhůtě alespoň k doručení. II. Byly-li následně požadované informace či rozhodnutí žadateli doručeny až po uplynutí této lhůty, nenastala v důsledku toho právní fikce negativního rozhodnutí podle $ 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. X2 xXx
(6) IV. Posouzení věci rozšířeným senátem 10) O meritu věci pak uvážil rozšířený se- nát takto: Ustanovení $ 14 odst. 3 písm. c) a $ 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. ukládala povinnému subjektu poskytnout žadateli ve lhůtě 15 dnů od podání žádosti požadované informace, případně ve stejné lhůtě vydat rozhodnutí, pokud žádosti nevyhoví či vyho- ví jen částečně. Podle $ 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. se pak v případě, že orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informa- ce či nevydal rozhodnutí podle $ 15 odst. 1 tohoto zákona, mělo za to, že vydal rozhod- nutí, kterým informace odepřel. Ustanovení $ 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. pak uvádě- lo, že pokud tento zákon nestanoví jinak, vzta- huje se na řízení podle $ 15 a $ 16 správní řád s výjimkou ustanovení o obnově řízení a pře- zkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení. 11) V rámci výkladu výše uvedených usta- novení, jež dopadají na projednávanou věc, musel rozšířený senát nejprve zodpovědět otázku, zda lze povinnosti, které má orgán splnit v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě, chápat odlišně v případě aplikace $ 14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. oproti postupu podle $ 15 odst. 1 téhož zákona, tedy konkrétně, zda lze okamžik, kdy povinný sub- jekt „poskytl informace“ posuzovat podle ji- ných pravidel než okamžik, kdy „vydal roz- hodnutí“. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. 12) Jakkoli $ 20 odst. 4 zák. č. 106/1999 Sb. v případě aplikace $ 14 odst. 3 písm. c) téhož zákona výslovně neodkazuje na správní řád a není zde tedy přímá vazba na pojem „vydá- ní rozhodnutí“ zde uvedený, lze jazykovým výkladem z $ 15 odst. 4 tohoto zákona dovodit, že zákonodárce neměl v úmyslu stanovit pod- mínky vzniku fikce negativního rozhodnutí pro obě v úvahu připadající varianty rozdílně. 13) K témuž závěru je možno dojít i teleo- logickým a historickým výkladem tohoto usta- novení. Zde je nutno připomenout, že v době, kdy se Parlament České republiky usnesl na tomto zákoně, neměl tehdejší procesní před- pis pro správní soudnictví (část pátá o. s. ř.) prostředky k ochraně proti nečinnosti správ- ního orgánu a neznal institut žalob, jimiž by se mohli účastníci domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé. Proto byla tato ochrana vtělena do sa- motného zákona v podobě právní fikce vydá- ní negativního rozhodnutí pro případ, že správní orgán (zde šířeji povinný subjekt) ve stanovené lhůtě předepsaným způsobem ne- konal. Takovéto rozhodnutí pak bylo možno napadnout žalobou podle hlavy druhé části páté o. s. ř. a od 1. 1. 2003 pak žalobou dle čás- ti třetí hlavy druhé s. ř. s. Jestliže tedy účelem $ 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. bylo ochránit žadatele před nečinností povinného subjektu po podání žádosti o informace, při- čemž pro jeho konání byla stanovena pouze jedna lhůta, pak je nutno splnění či porušení jeho zákonných povinností v této lhůtě posu- zovat jednotně podle stejných pravidel. 14) Rozšířený senát se v dalším zaměřil na výklad pojmu „vydání rozhodnutí“. V projed- návaném případě řízení probíhalo a napade- né rozhodnutí žalovaného správního orgánu bylo vydáno ještě za účinnosti starého správ- ního řádu, který tento pojem v žádném ze % Publikován pod č. 1626/2008 Sb. NSS. svých ustanovení nedefinoval. 15) Právní doktrína se k problému vydání rozhodnutí podle starého správního řádu vy- jadřovala poněkud neurčitě a zahrnovala ce- lou škálu názorů. Tak například D. Hendrych ve své publikaci Správní právo, obecná část. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 218, uvá- dí, že „v případě správního aktu, který nebyl ústně vyhlášen, může být sporné, zda projev vůle je učiněn navenek již samotným vypra- vením k doručení nebo až doručením k ad- resátovi, resp. prvnímu z více adresátů“. Na- proti tomu byly vysloveny i názory, že „u rozhodnutí, které správní orgán nevyhla- šuje, dojde k vydání okamžikem podpisu pí- semného vyhotovení rozhodnutí k tomu oprávněným zaměstnancem nebo členem .. správního orgánu; ... platí přitom zřejmě vy- vratitelná domněnka, že rozhodnutí bylo vy- dáno dne, který je v písemném vyhotovení rozhodnutí uveden jako datum vydání“ (au- toři Mikule, Kopecký, Staša - Správní řízení ve věcech stavebních. Praha : ABF, 1997, s. 121). 16) Nejvyšší správní soud pak ve své judi- katuře při určení rozhodného okamžiku vy- dání rozhodnutí eliminoval obě krajnosti (te- dy jak okamžik doručení adresátu, tak i okamžik vyhotovení správního aktu, jeho podepsání a založení do spisu) a ve svém roz- sudku ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 Ans 2/2008- -52», stanovil, že „o vydání rozhodnutí ve správním řízení za právního stavu do konce roku 2005 se jednalo teprve tehdy, pokud stej- nopis písemného vyhotovení rozhodnutí byl předán k doručení, popřípadě byl učiněn jiný úkon směřující k jeho doručení za situace, kdy ústní vyhlášení rozhodnutí nemělo účinky oznámení nebo rozhodnutí nebylo v souladu se zákonem vyhlášeno veřejnou vyhláškou“. 17) Uvedený výklad je konsekventní se současnou právní úpravou obsaženou v $ 71 odst. 2 písm. a) nového správního řádu, který výslovně uvádí, že „dnem vydání rozhodnutí se rozumí předání stejnopiísu písemného vy- hotovení rozhodnutí k doručení podle f 19 „“, přičemž „na písemnosti se tato skuteč- nost vyznačí slovy: Vypraveno dne.“. 737 1880 2 18) Rozšířený senát má ovšem na rozdíl od posledně citovaného rozsudku za to, že výše uvedené teze dopadaly i na vydání rozhodnu- tí podle $ 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Jestliže se na průběh řízení i vydání rozhod- nutí podle tohoto ustanovení zákona vztaho- val podle $ 20 odst. 4 tohoto zákona správní řád, pak při respektování principu právní jis- toty a předvídatelnosti práva musely být stej- né instituty obsažené v obou předpisech vy- kládány stejně, ledaže by zákon č. 106/1999 Sb. výslovně stanovil jinak. Tak tomu ovšem ne- bylo. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí, jímž po- dle $ 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. povin- ný subjekt nevyhověl žádosti o poskytnutí informací, bylo vydáno včas tehdy, bylo-li s určením žadateli nejpozději v poslední den zákonné lhůty alespoň předáno k doručení. 19) S ohledem na teze uvedené pod body 12 a 13 pak bylo nutno podle stejných pravi- del posuzovat i okamžik, kdy došlo k poskyt- nutí požadovaných informací. I v tomto bodu tedy dospěl rozšířený senát k závěru, že in- formace byly poskytnuty v zákonem stanove- né lhůtě, pokud byly nejpozději v poslední den lhůty v písemné podobě alespoň předá- ny k doručení. 20) Jestliže žadatel následně fakticky pře- vzal písemnosti až po uplynutí zákonné lhůty nebo došlo k jejich doručení jinou formou (např. na základě fikce doručení), neměla již tato skutečnost za následek nastolení právní fikce rozhodnutí o odepření informací. Bylo-li totiž účelem $ 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. ochránit žadatele o informace před nečin- ností a přimět povinný subjekt, aby ve stano- vené lhůtě o žádosti rozhodl, pak úkonem provedeným v zákonné lhůtě k doručení po- žadovaných informací nebo k doručení roz- hodnutí o nevyhovění žádosti byl tento zá- kladní požadavek splněn a ochrany žadatele v podobě vzniku fiktivního negativního roz- hodnutí již nebylo třeba. 21) V tomto směru lze přisvědčit i argu- mentaci obsažené v napadeném rozsudku, že po povinném subjektu nebylo lze spravedlivě požadovat, aby kromě odeslání informací ty- to v zákonné lhůtě i doručil, neboť samotný akt doručení je již vázán na skutečnosti ob- jektivně časově neurčitelné, počínáním po- vinného neovlivnitelné a často i závislé na ko- nání osoby, které je doručováno. 22) Vůdčí myšlenku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 As 15/2006-73, která akcentovala požadavek na rychlé a transparentní jednání povinného subjektu při poskytování informací tak, aby žadatel měl v případě negativního výsledku možnost vždy v reálné lhůtě zvolit adekvátní formu další ochrany svých práv, považuje roz- šířený senát zajisté i v současné době za aktu- ální, nicméně má za to, že podmínky vzniku fikce vydání negativního rozhodnutí nelze jen z tohoto důvodu nadále vykládat exten- zivně jako doposud, ale pouze způsobem vý- še uvedeným. (...) 1880 Právo na informace: k pojmu „rozhodovací činnost soudů“ k $ 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 61/2006 Sb. (v textu též „informační zákon“) I. Pod pojem „rozhodovací činnost soudů“ ve smyslu $ 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném od 23. 3. 2006, nutno podřadit nejen činnost soudů, jež vede k rozhodnutí věci (např. shro- mažďování informací a důkazů, koncepty rozhodnutí apod.), ale i nepravomocné a pravomocné rozsudky, které jsou výstupem vlastní rozhodovací činnosti soudů v užším slova smyslu a přímo ze zákona její nedílnou součástí, jež nese nutně infor- mace o této činnosti v konkrétní věci. 738 II. Ustanovení $ 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů s jedinou výjimkou, kterou je poskytnutí informací v podobě pravomocných rozsudků.
Tomáš H. proti Policii České republiky, Policejnímu prezidiu České republiky, o poskyt- nutí informací, v řízení o kasační stížnosti žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu