užití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění účinném k 1. 12. 2005 I. Koncepce zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, vychází z toho, že nerostné bo- hatství na území České republiky, které je tvořeno ložisky vyhrazených nerostů, je ve vlastnictví státu ($ 5 horního zákona). Zájem na řádném využívání nerostného bohatství, který je nepochybně zájmem veřejným, je zabezpečen tím, že organizace, jimž je povoleno provádění hornické činnosti, platí státu úhrady z dobývacího pro- storu a z vydobytých nerostů (6 32a horního zákona). Z uvedeného vyplývá, že hor- nická činnost organizací, třebas prováděná v rámci jejich podnikatelské činnosti, je též naplněním veřejného zájmu státu na řádném využívání nerostného bohatství. II. Rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru vydané podle $ 27 odst. 1 záko- na č. 44/1988 Sb., horní zákon, nelze považovat za nucené omezení vlastnického prá- va dotčených subjektů porušující čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Sta- novení dobývacího prostoru žalobcům nikterak nebrání v dalším užívání pozemků nacházejících se v jejich vlastnictví, ať již tyto leží vně či uvnitř dobývacího prosto- ru. Nuceným omezením vlastnického práva by bylo teprve případné vyvlastnění těchto pozemků podle $ 33 odst. 4 ve spojení s $ 31 odst. 4 horního zákona, k němuž však může dojít jen tehdy, pokud by veřejný zájem na využití výhradního ložiska převažoval nad oprávněným zájmem vlastníků dotčených pozemků. » S účinností od 1. 7. 2006 nahrazen zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. 374 -2256 III. Smlouva o převodu dobývacího prostoru uzavřená v souladu s $ 27 odst. 7 zá- kona č. 44/1988 Sb., horní zákon, v době, kdy zde existovalo pravomocné rozhodnu- tí o stanovení dobývacího prostoru, má za následek převod existujícího dobývacího prostoru na jinou organizaci. Převodce (jímž byl v souzené věci původní navrhova- tel dobývacího prostoru) se tímto projevem vůle smluvně vyvázal ze všech práv a povinností souvisejících s existencí stanoveného dobývacího prostoru a do jeho pozice v plném rozsahu vstoupila jiná organizace jako jeho právní nástupce. Tento účinek platně uzavřené smlouvy o převodu dobývacího prostoru trvá i v případě zrušení rozhodnutí báňského úřadu 0 stanovení dobývacího prostoru po proběh- nuvším přezkumném soudním řízení. V pokračujícím správním řízení je tak správ- ní orgán povinen jako s účastníkem řízení vystupujícím v pozici navrhovatele nadá- le jednat toliko s právním nástupcem převodce (původního navrhovatele dobývacího prostoru).
užití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění účinném k 1. 12. 2005 I. Koncepce zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, vychází z toho, že nerostné bo- hatství na území České republiky, které je tvořeno ložisky vyhrazených nerostů, je ve vlastnictví státu ($ 5 horního zákona). Zájem na řádném využívání nerostného bohatství, který je nepochybně zájmem veřejným, je zabezpečen tím, že organizace, jimž je povoleno provádění hornické činnosti, platí státu úhrady z dobývacího pro- storu a z vydobytých nerostů (6 32a horního zákona). Z uvedeného vyplývá, že hor- nická činnost organizací, třebas prováděná v rámci jejich podnikatelské činnosti, je též naplněním veřejného zájmu státu na řádném využívání nerostného bohatství. II. Rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru vydané podle $ 27 odst. 1 záko- na č. 44/1988 Sb., horní zákon, nelze považovat za nucené omezení vlastnického prá- va dotčených subjektů porušující čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Sta- novení dobývacího prostoru žalobcům nikterak nebrání v dalším užívání pozemků nacházejících se v jejich vlastnictví, ať již tyto leží vně či uvnitř dobývacího prosto- ru. Nuceným omezením vlastnického práva by bylo teprve případné vyvlastnění těchto pozemků podle $ 33 odst. 4 ve spojení s $ 31 odst. 4 horního zákona, k němuž však může dojít jen tehdy, pokud by veřejný zájem na využití výhradního ložiska převažoval nad oprávněným zájmem vlastníků dotčených pozemků. » S účinností od 1. 7. 2006 nahrazen zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. 374 -2256 III. Smlouva o převodu dobývacího prostoru uzavřená v souladu s $ 27 odst. 7 zá- kona č. 44/1988 Sb., horní zákon, v době, kdy zde existovalo pravomocné rozhodnu- tí o stanovení dobývacího prostoru, má za následek převod existujícího dobývacího prostoru na jinou organizaci. Převodce (jímž byl v souzené věci původní navrhova- tel dobývacího prostoru) se tímto projevem vůle smluvně vyvázal ze všech práv a povinností souvisejících s existencí stanoveného dobývacího prostoru a do jeho pozice v plném rozsahu vstoupila jiná organizace jako jeho právní nástupce. Tento účinek platně uzavřené smlouvy o převodu dobývacího prostoru trvá i v případě zrušení rozhodnutí báňského úřadu 0 stanovení dobývacího prostoru po proběh- nuvším přezkumném soudním řízení. V pokračujícím správním řízení je tak správ- ní orgán povinen jako s účastníkem řízení vystupujícím v pozici navrhovatele nadá- le jednat toliko s právním nástupcem převodce (původního navrhovatele dobývacího prostoru).
2255 Stavební řízení: odložení ohlášení stavby; odložení podání k $ 105 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) z ye n Je-li podáno ohlášení na stavbu, jež podléhá řízení o povolení stavby, stavební úřad takové podání odloží podle $ 105 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006. Insti- tut odložení podání zajišťuje, že o podání stavebníka bude rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, že bude poučen, co může dále ve věci stavby činit, že proti usnese- ní o odložení může podat odvolání a případně, že rozhodnutí odvolacího orgánu může napadnout žalobou podle $ 65 a násl. s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud připomíná, že ve věci vede řízení poté, co v předchozím řízení rozhodl v souladu s § 130 odst. 1 s. ř. s. o žalobě stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2001, č. j. 2771/III/01/138 svým rozsudkem ze dne 28. 1. 2005, č. j. 5 A 7/2002 - 215. Přestože tedy nerozhodoval v předchozím řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí městského soudu, je v tomto řízení vázán svým právním názorem, který v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku. Ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil (viz. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, či nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Tato vázanost právním názorem je prolomena pouze v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů (viz. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, přístupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud je tedy oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu pouze k námitkám, které Nejvyšší správní soud nepřezkoumával v předchozím řízení, anebo k námitce, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. To však platí v případě, kdy je rozhodováno poté, co Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu ke kasační stížnosti a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tato situace však v dané věci nenastala, neboť Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasační stížnosti poprvé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel podle § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podle § 109 odst. 3 s. ř. s. je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c)], nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (na něž ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s. odkazuje), spočívá zmatečnost řízení před soudem v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nebo byl soud nesprávně obsazen, popř. bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v sobě zahrnuje tři dílčí varianty nepřezkoumatelnosti. První varianta (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně posledně jmenovaná a stěžovateli výslovně zmíněná alternativa kasačního důvodu, tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Nesprávné posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spočívá v tom, že skutková zjištění, z nichž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemají oporu ve spisech nebo jsou s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud skutková zjištění jsou v rozporu se spisy, pokud podklady pro rozhodnutí, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedly k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková zjištění dále nemají oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tyto skutkové okolnosti nedostačují k učinění správného skutkového závěru. Za druhé dopadá tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkových zjištění byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Tento kasační důvod je dán i v případě, že napadené rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
V posuzované věci je tedy zapotřebí přezkoumat, zda byl naplněn některý z těchto uvedených kasačních důvodů.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelé v rámci popsaných kasačních důvodů vznesli jedinou námitku spočívající v tvrzení, že se žalovaný ani městský soud neřídili závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, protože návrh na stanovení dobývacího prostoru neobsahoval plán sanace a rekultivace v souladu s § 2 odst. 4 písm. k) vyhlášky č. 172/1992 Sb., a oni tak neměli možnost seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru Nučničky I. Tato námitka je podle Nejvyššího správního soudu přípustná, neboť byla vznesena poté, co v řízení následujícím po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu došlo v tomto směru ke změně skutkových zjištění a stěžovatelé namítli, že ani tato nová skutková zjištění nebyla vyložena v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Sb., a oni tak neměli možnost seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru Nučničky I. Tato námitka je podle Nejvyššího správního soudu přípustná, neboť byla vznesena poté, co v řízení následujícím po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu došlo v tomto směru ke změně skutkových zjištění a stěžovatelé namítli, že ani tato nová skutková zjištění nebyla vyložena v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podle § 3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (podle něhož se v dané věci rozhodovalo, rozhodnutí správních orgánů musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Ustanovení § 33 stanoví, že účastník řízení má právo navrhovat důkazy a jejich doplnění a klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním ohledání. Správní orgán je dále povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění.
Ustanovení § 2 odst. 4 písm. k) vyhlášky č. 172/1992 Sb. uvádí, že se k návrhu na stanovení dobývacího prostoru přiloží návrh řešení komplexní úpravy území a územních struktur dotčených těžbou; v návaznosti na plánované využití území po ukončení dobývání vymezuje tento návrh sanaci a rekultivaci všech pozemků dotčených těžbou v celém území dobývacího prostoru i v území mimo dobývací prostor, které má být při hornické činnosti využíváno (dále jen "souhrnný plán sanace a rekultivace"). V případě, že životnost dolu, popř. lomu, je delší než 10 let, zpracuje se souhrnný plán sanace a rekultivace dolu, popř. lomu nejméně na dobu 10 let. Souhrnný plán sanace a rekultivace obsahuje návrh na provedení těžby a zdůvodnění takového řešení, které je nejvýhodnější z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu, bude-li těžbou dotčena zemědělská půda, a z hlediska ochrany pozemků určených k plnění funkcí lesa, budou-li dotčeny tyto pozemky /bod 1./, dále technické řešení komplexní úpravy území a územních struktur (textová i grafická část) /bod 2./, rovněž předpokládaný rozsah všech sanačních a rekultivačních prací podle jednotlivých typů rekultivací a způsob jejich provedení /bod 3./ a technické, ekonomické a jiné údaje pro určení výše finančních prostředků potřebných na sanaci a rekultivaci /bod 4./.
Nejvyšší správní soud zjistil lustrací spisové dokumentace Obvodního báňského úřadu v Mostě týkající se stanovení dobývacího prostoru Nučničky I., že prokazatelně od 5. 5. 2005 obsahuje Plán rekultivace pískovny Nučničky I. zpracovaný L. S. v září 2000. Tento Plán rekultivace je totiž pod č. j. 2258/05 součástí správního spisu Obvodního báňského úřadu v Mostě vedeného pod sp. zn. 3525/05. Ze spisového přehledu spisu 3525/05 přitom vyplývá, že tento Plán rekultivace byl Obvodnímu báňskému úřadu v Mostě doručen společností Gravel, spol. s r. o. dne 5. 5. 2005. V současné době je sice tento Plán rekultivace založen i ve spise Obvodního báňského úřadu v Mostě vedeného pod sp. z. 1434/02 jako příloha č. j. 4155/00, avšak není jasné, zda byl jeho součástí po celou dobu řízení, tj. i před 5. 5. 2005. Vzhledem k výše rekapitulovanému průběhu řízení se však tato skutečnost jeví jako nepravděpodobná.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že prokazatelně od 5. 5. 2005 byl předmětný Plán rekultivace, který byl založen ve spise Obvodního báňského úřadu v Mostě vedeného pod sp. zn. 3525/05, podkladem pro rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru Nučničky I. Skutečnost, že Plán rekultivace pískovny Nučničky I. byl podkladem pro rozhodnutí ve věci samé a Obvodní báňský úřad v Mostě z něj vycházel, je zřejmé ze str. 6 rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Mostě o stanovení dobývacího prostoru Nučničky I. ze dne 15. 8. 2005, č. j. 5612/05, kde je uvedeno, že organizace Gravel, spol. s r. o. doplnila svůj návrh na stanovení dobývacího prostoru Nučničky I. o Plán rekultivace pískovny Nučničky I. a i souhlas Ministerstva životního prostředí č. 530/1670UL/00-Če ze dne 5. 12. 2000. Tento Plán rekultivace pískovny Nučničky I. posoudil jako plán rekultivace a sanace ve smyslu § 2 odst. 4 písm. k) vyhlášky č. 172/1992 Sb. Dále Obvodní báňský úřad v Mostě výslovně na str. 6 svého citovaného rozhodnutí uvedl, že tento Plán rekultivace považuje za podklad pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu dal možnost účastníkům řízení, aby se k němu jako k podkladu pro rozhodnutí vyjádřili.
Nejvyšší správní soud dále studiem spisové dokumentace shledal, že spis Obvodního báňského úřadu v Mostě vedený pod sp. zn. 3525/05 obsahující Plán rekultivace pískovny Nučničky I., č. j. 2258/05, byl rovněž součástí spisové dokumentace žalovaného a měl jej k dispozici i městský soud, kterému byly k jeho požadavku předloženy veškeré písemnosti uvedené v Soupisu úplného spisového materiálu týkajícího se řízení o stanovení dobývacího prostoru Nučničky I. včetně všech dokumentů založených ve spise Obvodního báňského úřadu v Mostě vedeného pod sp. zn. 3525/05 (viz č. l. 30-39 soudního spisu 9 Ca 23/2006).
Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgány si opatřily potřebné podklady pro rozhodnutí včetně plánu sanace a rekultivace, aby zjistily přesně a úplně skutečný stav věci, a neporušily tak § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. ani § 3 a § 52 správního řádu.
Skutečnost, že stěžovatelé měli možnost v souladu s § 36 správního řádu se s plánem sanace a rekultivace seznámit, vyplývá z veřejné vyhlášky ze dne 13. 5. 2005, č. j. 2258/05, kterou bylo účastníkům řízení oznámeno, že návrh na stanovení dobývacího prostoru byl doplněn Plánem rekultivace pískovny Nučničky I. ze září 2000 a o souhlas Ministerstva životního prostředí s návrhem na stanovení předmětného dobývacího prostoru. Předložený plán sanace a rekultivace byl následně v několika větách stručně shrnut a účastníci řízení, zejména stěžovatelé jako vlastníci pozemku par. č. 107/25 v k. ú. Nučničky, byli vyzváni, aby se k návrhu na stanovení dobývacího prostoru a předmětnému Plánu rekultivace vyjádřili do 15ti dnů, a to i s ohledem k časovému odstupu od jeho vypracování. Poté jim k jejich žádosti byla stanovená lhůta prodloužena do 26. 7. 2005. Oba stěžovatelé se následně k doplněnému návrhu vyjádřili (viz podání ze dne 2. 6. 2005, 15. 6. 2005 a 4. 7. 2005). K předloženému plánu sanace a rekultivace stěžovatel J. K. uvedl, že jej považuje za zcela nedostatečný. Protože se výtky týkaly pouze obsahu sanačního a rekultivačního plánu, je podle názoru Nejvyššího správního soudu zřejmé, že stěžovatelům byl plán sanace a rekultivace k dispozici a že minimálně stěžovatel J. K. se s ním seznámil a ohradil se proti němu. O tom, že plán sanace a rekultivace je podkladem pro rozhodování Obvodního báňského úřadu v Mostě byli stěžovatelé informováni také veřejnou vyhláškou ze dne 7. 7. 2005, č. j. 3564/05, v níž byla stěžovatelům tato okolnost oznámena s tím, že mohou do něj, jakožto i do dalších podkladů pro rozhodnutí nahlédnout na Obvodním báňském úřadě v Mostě v kterýkoli pracovní den od 7.00 do 14.00 hod. Dále bylo touto vyhláškou nařízeno jednání na 26. 7. 2005 v 9.00 hodin, na němž bude projednán návrh na stanovení dobývacího prostoru Nučničky I. s tím, že stanoviska a připomínky mohou účastníci uplatnit nejpozději na tomto jednání. Z protokolu o jednání ze dne 26. 7. 2005, č. j. 5465/05, a z prezenční listiny podepsané mimo jiné i oběma stěžovateli vyplývá, že stěžovatelé byli na tomto jednání přítomni a že k plánu sanace a rekultivace území vznášeli námitky. K výhradě, že plán sanace a rekultivace je nedostatečný jim bylo Obvodním báňským úřadem v Mostě sděleno, že tento plán posuzuje po odborné stránce pouze příslušný správní orgán a vlastníci pozemků, avšak až ve fázi zajišťování souhlasu k odnětí ze zemědělského půdního fondu. S tím stěžovatelé souhlasili, na důkaz čehož protokol podepsali. Nejvyšší správní soud připomíná, že Obvodní báňský úřad v Mostě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 8. 2005, č. j. 5612/05, výslovně uvedl, že jedním z podkladů pro rozhodnutí byl Plán rekultivace Nučničky I. zpracovaný v září 2000 L. S. a že se vypořádal i s námitkou stěžovatelů, že tento plán není podkladem pro rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné připomenout, že souhrnný plán sanace a rekultivace vypracovaný v řízení o stanovení dobývacího prostoru je pouze rámcovou studií, která v řízení o povolení dobývacího prostoru nemá a nemůže mít definitivní podobu budoucí rekultivace. V této fázi nemá vliv na práva a zájmy vlastníků nemovitostí, ale je jako koncepční materiál závazný pro organizaci při zpracování plánů sanací a rekultivací předkládaných při povolování hornické činnosti. Těžební organizace je následně povinna se žádostí o povolení hornické činnosti předložit plán otvírky, přípravy a dobývání a předepsanou dokumentaci, jehož součástí je v souladu s § 10 zákona č. 61/1988 Sb. plán sanace a rekultivace území dotčeného vlivem dobývání (bod 1.6 přílohy č. 3 k vyhlášce č. 104/1988 Sb.), který má zajistit sanaci a rekultivaci dotčených pozemků v souladu s § 31 horního zákona a zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů. Výhrady proti kvalitě souhrnného plánu sanace a rekultivace jsou tak uplatnitelné až v následných řízeních, zejména v řízení o povolení hornické činnosti. Správní soud tak může pouze přezkoumat, zda souhrnný plán sanace a rekultivace splňuje všechny podmínky, které ukládá § 2 odst. 4 písm. k) vyhlášky č. 172/1992 Sb.
Nejvyšší správní soud shledal, že Plán rekultivace Nučničky I. zpracovaný v září 2000 L. S. obsahuje veškeré náležitosti stanovené v § 2 odst. 4 písm. k) vyhlášky č. 172/1992 Sb. Tento materiál se skládá ze tří částí (textová, grafická a dokladová). V textové části o rozsahu 13 stran je kapitole č. 4 „Těžba a úprava surovin“ zevrubně popsán návrh řešení provedení těžby včetně zdůvodnění popsaného postupu zvodněním ložiska [bod 1. § 2 odst. 4 písm. k) vyhlášky č. 172/1992 Sb.] s tím, že konkrétní typ těžebního stroje bude uveden až v plánu otvírky, přípravy a dobývání. V této kapitole se plán zabývá také skrývkovými pracemi a stanoví pro ně přesné podmínky v konkrétních etapách, aby nedošlo k znehodnocení zúrodnění schopné zeminy. Kapitola č. 5 „Technická rekultivace“ obsahuje technické řešení komplexní úpravy území a územních struktur, která včetně plánů přiložených v grafické části požadované v bodě 2. § 2 odst. 4 písm. k) vyhlášky č. 172/1992 Sb. Předpokládaný rozsah všech sanačních a rekultivačních prací podle jednotlivých typů rekultivací a způsobu provedení je uveden v kapitole č. 6 „Přehled ploch, bilance hmot a časový harmonogram rekultivací a záboru ZPF“, v kapitole č. 7. „Biologická rekultivace“ a v mapových přílohách. Kapitola č. 8 obsahuje orientační rozpočet nákladů na provedení sanace a rekultivace.
Z výše uvedeného je tak podle Nejvyššího správního soudu zcela jednoznačně prokázáno, že návrh na stanovení dobývacího prostoru Nučničky I. obsahoval v souladu s § 2 odst. 4 písm. k) vyhlášky č. 172/1992 Sb. plán sanace a rekultivace tohoto dobývacího prostoru a že stěžovatelům byla dána možnost se s ním seznámit. Stěžovatelé se s ním dokonce seznámili a vyjádřili se k němu. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1, 2 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení, které jim vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly žádné náklady přesahující rámec běžné úřední činnosti.
Nejvyšší správní soud jen pro úplnost dodává, že o návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2, 3 a 4 s. ř. s. nerozhodoval, neboť shledal kasační stížnost nedůvodnou a o kasační stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu. Při rozhodnutí o kasační stížnosti je pak rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu