4 As 9/2022

4 As 9/2022- 46 - text

 4 As 9/2022-53 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Petry Weissové a soudců Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. M. M., zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osob zúčastněných na řízení: I)

V. F., II) E. F., společně zastoupeni JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 91/28, Karviná, III) obec Kurovice, se sídlem Kurovice 68, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2018, č. j. KUZL 45108/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2021, č. j. 29 A 144/2018 107,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Městský úřad Holešov (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 19. 12. 2017, č. j. HOL 33748/2017/SÚ/DN, podle § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „stavební zákon“) a podle § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění účinném do 19. 4. 2018 (dále jen „prováděcí vyhláška“) na základě žádosti Evy Filsákové – VINAMET, IČO: 16610482, se sídlem Dělnická 566/12, Havířov, (dále též „žadatelka“) rozhodl o umístění stavby ČOV pro sociální zázemí výrobního areálu Vinamet v Kurovicích (dále jen „stavba ČOV“) na pozemku parc. č. X v katastrálním území a obci K. (všechny níže uváděné pozemky se nacházejí v tomto katastrálním území). Stavba se skládala ze dvou částí: SO01 – čistírna odpadních vod včetně automatické čerpací stanice a SO02 – výtlak splaškové kanalizace. Stavební úřad dále ve výroku vymezil území dotčené vlivy stavby a stanovil podmínky pro umístění a provedení stavby.

[2] Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal žalobce odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 7. 2018 rozhodnutí stavebního úřadu změnil tak, že před část jeho výroku označenou nadpisem Vymezení území dotčeného vlivy stavby vložil část obsahující údaje o umístění stavby včetně údajů o půdorysné velikosti, tvaru a o kapacitě stavby. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) potvrdil.

[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

[4] Krajský soud konstatoval, že s námitkou neoprávněného vypouštění odpadních vod do dešťové kanalizace na pozemku žalobce se stavební úřad vypořádal na straně 10 svého rozhodnutí a žalovaný na straně 8 svého rozhodnutí. Oba shodně uvedli, že podle dokumentace navrhované stavby nelze předpokládat jakékoli neoprávněné vypouštění odpadních vod do dešťové kanalizace žalobce. Sporný přepad do této kanalizace má být zaslepen a má být vybudován výtlak splaškové kanalizace, který odvede odpadní vody přes šachty a kanalizaci ve vlastnictví žadatelky až do obecní kanalizace. Krajský soud souhlasil se žalovaným, že vypouštění odpadních vod ze stávající betonové jímky není předmětem daného řízení a bylo postoupeno k samostatnému prošetření České inspekci životního prostředí a vodoprávnímu úřadu. Pochybnosti žalobce, zda záměr žadatelky bude zbudován tak, jak byl odsouhlasen, jsou podle krajského soudu mimo rámec soudního přezkumu v této věci. Detaily konkrétní stavby se řeší až v řízení o vydání stavebního povolení. Vydání rozhodnutí ze dne 20. 5. 2021, č. j. KUZL 26776/2021, jímž žalovaný zamítl odvolání žadatelky a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Holešov ze dne 8. 3. 2021, č. j. HOL 2998/2019/ŽP/Ve, kterým byla zamítnuta žádost o povolení stavby vodního díla ČOV pro sociální zázemí výrobního areálu Vinamet v Kurovicích, nemá podle krajského soudu vliv na důvodnost této žaloby. Pokud bylo v průběhu zmíněného řízení zjištěno, že přípojka dešťové kanalizace není zaústěna do jednotné veřejné kanalizace obce, ale do dešťové kanalizace ve vlastnictví žalobce, jedná se o otázku mimo rámec nyní řešené věci.

[5] Podle krajského soudu není podstatné, zda je šachta Š27 vlastnictví žalobce či obce, relevantní je zejména to, že stavba ČOV nebude navazovat na kanalizaci vedoucí přes pozemek žalobce (stoka D), že je napojena na vnitroareálovou kanalizaci a že žadatelka doložila stanovisko vlastníka veřejné technické infrastruktury (obce), do které budou odpadní vody finálně ústit. Stavbu lze podle krajského soudu umístit, pokud je za splnění dalších podmínek fakticky realizovatelná. Správní orgány v této souvislosti uváděly, že předmětem řízení je toliko izolovaná stavba daného rozsahu (SO01, SO02), nikoli celkové řešení kanalizace areálu Vinamet. Žadatelka si musela být vědoma, že předmětem její žádosti je toliko dílčí stavba; v koordinovaném souhlasném stanovisku ze dne 27. 7. 2016 byla upozorněna, že možnost připojení kanalizace bude předmětem dalšího řízení. Krajský soud dodal, že ve stavební praxi se nejedná o ojedinělý stav, kdy si stavebník postupně zajišťuje jednotlivé veřejnoprávní tituly ke svému dalšímu postupu.

[6] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou porušení zásady legitimního očekávání. Bylo na žalobci, aby tvrdil a doložil, že správní orgány v rozhodné době ve srovnatelných věcech rozhodovaly odlišně. K povinnosti konkrétní rozhodnutí specifikovat odkázal krajský soud na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 As 127/2018 99, nebo ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011 66. Žalobce však jen obecně zmínil odlišnou praxi správních úřadů na Jihlavsku. Z obsahu této námitky navíc podle krajského soudu vyplývá, že se jednalo o případy, kdy se stavebník domáhal napojení na sousední vodohospodářskou infrastrukturu. V nyní řešené věci ale stavba ČOV nebude ústit do dešťové kanalizace procházející pozemkem žalobce (stoka D), nýbrž do stávající vnitroareálové kanalizace. Souhlas žalobce tak nebyl potřeba.

[7] S odkazem na čl. II bod 10 zákona č. 225/2017 Sb. (řízení se dokončí podle dosavadních právních předpisů) krajský soud uvedl, že stavební úřad nepochybil, pokud podle § 90 stavebního zákona sám posoudil soulad záměru žadatelky s územně plánovací dokumentací. Úřady územního plánování totiž před účinností této novely neměly pravomoc vydávat závazná stanoviska o souladu záměru s územně plánovací dokumentací. Ani žalovaný věc neposuzoval podle novelizovaného znění stavebního zákona, a neměl tedy povinnost disponovat závazným stanoviskem orgánu územního plánování. Krajský soud zdůraznil, že stavební úřad měl k dispozici dostatečné podklady. K žalobcem zmíněnému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 2 As 66/2011 177, krajský soud poznamenal, že z rozhodné právní úpravy nevyplývá, že by úřad územního plánování měl povinnost vydávat závazné stanovisko, resp. posuzovat soulad záměru s územně plánovací dokumentací. Krajský soud konstatoval, že žalovaný reagoval na zrušení části územního plánu obce Kurovice v průběhu odvolacího řízení tak, že stavba ČOV je umisťována do zastavěného území obce Kurovice a s ohledem na charakter stavby (zlepšení stávající situace odkanalizování výrobního areálu) je její umístění v území i bez územně plánovací dokumentace přípustné. Postup žalovaného, který poskytl účastníkům řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí včetně rozsudku, jímž byla zrušena část územního plánu, shledal krajský soud zákonným. Zdůraznil, že se jedná o nezbytnou technickou infrastrukturu stávající stavby, která měla být zakomponována do již vybudované betonové jímky. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení

[8] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“).

[9] Stěžovatel předesílá, že z pozemku žadatelky byly v minulosti neoprávněně vypouštěny odpadní vody do jeho dešťové kanalizace. Žalovaný toto porušení zákona nijak neřešil, zastavil řízení o přestupku a nepokusil se zjistit, kdo odpadní vody do dešťové kanalizace vypouštěl.

[10] Podle stěžovatele bylo žalovanému i krajskému soudu známo, že stavba ČOV nebude napojena přímo do veřejné technické infrastruktury, jak požadoval Městský úřad Holešov, odbor výstavby, rozvoje a životního prostředí, (dále jen „odbor výstavby“) ve sdělení ze dne 27. 7. 2016, a že kanalizace v areálu Vinamet je protiprávně napojena do dešťové kanalizace stěžovatele. Namítá, že krajský soud nevyřešil zásadní otázku, zda je možné povolit umístění stavby ČOV v situaci, kdy je stavba napojena do kanalizace jiného vlastníka, tento jiný vlastník nedá souhlas s napojením kanalizace a odbor výstavby požaduje napojení do veřejné kanalizace. Žalovaný podle stěžovatele rozhodl v rozporu s koordinovaným závazným stanoviskem odboru výstavby ze dne 29. 2. 2016, neboť připustil možnost napojení povolované stavby do dešťové kanalizace ve vlastnictví stěžovatele, ačkoli zákon vypouštění odpadních vod do dešťové kanalizace zakazuje. Napadený rozsudek se odchyluje od obvyklé rozhodovací praxe soudů, která nepřipouští napojení vodohospodářské infrastruktury do sousední vodohospodářské infrastruktury jiného vlastníka bez jeho souhlasu, který je podle stěžovatele nutný. Stěžovatel podotýká, že žadatelka se o dohodu s ním ani nepokusila. Krajský soud podle stěžovatele neodpověděl ani na otázku, zda je stanovisko odboru výstavby závazné, zda k němu měl žalovaný přihlížet a měl se s ním vypořádat. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný.

[11] Krajský soud podle stěžovatele nesouhlasil s jeho námitkou, že se správní orgány nezabývaly jeho tvrzením ohledně neoprávněného vypouštění odpadních vod do dešťové kanalizace na jeho pozemku, protože napojení na dešťovou kanalizaci na pozemku stěžovatele bude zaslepeno. Hodnocení této žalobní námitky je podle stěžovatele v rozporu s hmotněprávní logikou, neboť rozhodnutím žalovaného nelze de facto vyvlastnit stěžovateli užitek z jeho vlastnictví, konkrétně z kanalizace určené a dimenzované výlučně pro jeho stavbu. S odkazem na § 79 odst. 1 stavebního zákona stěžovatel tvrdí, že pokud mají být vyřešeny podmínky napojení na veřejnou technickou infrastrukturu, musí být vyřešeny i podmínky přístupu k této veřejné infrastruktuře, protože bez „spojovacího úseku“ by napojení na veřejnou infrastrukturu nebylo možné. Stěžovatel cituje publikaci Průcha, P., Gregorová, J. Stavební zákon. Praktický komentář. Leges, 2017, a poukazuje na to, že její autoři ani důvodová zpráva k zákonu nehovoří o veřejné technické infrastruktuře, ale o všech sítích technického vybavení, resp. o technické infrastruktuře obecně. Stěžovatel proto nesouhlasí s krajským soudem, že je nutný pouze souhlas vlastníka veřejné technické infrastruktury a je irelevantní, že stavba ČOV bude napojena do kanalizace ve vlastnictví stěžovatele.

[12] Stěžovatel upozorňuje na to, že podmínka obsažená v souhlasu obce jako vlastníka veřejné technické infrastruktury podle krajského soudu přesahuje rozsah umísťované stavby. Krajský soud tedy pokládal podmíněný souhlas obce za nepodmíněný, aniž by tento závěr vysvětlil, resp. aniž odůvodnil, jaký rozsah stavby má na mysli a jak se tento rozsah projeví či neprojeví na právech stěžovatele. Není přitom jasné, zda krajský soud zastává názor, že stavební úřady nemusí přihlížet k podmínkám souhlasu, nebo že k nim mají přihlížet pouze v určitých případech. Podle stěžovatele je proto napadený rozsudek vnitřně nejednotný, v rozporu se zákonem a nedostatečně odůvodněný. Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud dostatečně nevysvětlil, zda je vyjádření obce Kurovice ze dne 24. 11. 2016 závazné, zda k němu měl žalovaný přihlížet a zda mohl rozhodnout v rozporu s ním. Krajský soud tedy neodpověděl na otázku, zda je možné povolit umístění stavby ČOV bez souhlasu vlastníka kanalizace, do které vody z ČOV musí být zákonitě vypouštěny.

[13] Podle stěžovatele není jeho povinností dokládat rozhodnutí, která obsahují rozdílná řešení sporné otázky. Tímto požadavkem soudy rezignují na svůj úkol sjednocovat právo a přenášejí jej na účastníky řízení. Stěžovatel připomíná, že soudy disponují sofistikovaným systémem evidence rozhodnutí, která v rámci své činnosti hodnotí. Není proto logické, aby žalobce dokládal judikaturu, kterou soud zná ze své úřední činnosti. Daná problematika je podle stěžovatele v působnosti krajského soudu „masivně judikována“, neboť krajský soud opakovaně rozhodoval ve sporech o vodohospodářskou infrastrukturu v Jihlavě. Pro správní úřady bylo rozhodující překážkou pro vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení pro vodohospodářskou infrastrukturu ve vlastnictví Jihlavy to, že SVAK Jihlavsko jako vlastník sousední infrastruktury nedal Jihlavě souhlas k připojení. Podobná situace existuje i v jiných městech a tato praxe je krajskému soudu podle stěžovatele známa z jeho úřední činnosti. Stěžovatel by si musel potřebná rozhodnutí pracně opatřovat postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., což není schopen realizovat ve lhůtách, které dává správní řád nebo soudní řád správní. Podle stěžovatele tak postačí, pokud svou argumentaci zásadou legitimního očekávání rámcově odůvodní. Pokud by Nejvyšší správní soud požadavek dokládat rozhodnutí posvětil, budou správní orgány neúměrně zatíženy žádostmi podle zákona č. 106/1999 Sb. požadujícími rozsudky za účelem prokázání porušení § 2 odst. 4 správního řádu.

[14] Stěžovatel namítá, že odkázal na rozhodnutí správních úřadů na Jihlavsku, a proto nelze tvrdit, že jiná rozhodnutí nekonkretizoval, obzvlášť když v těchto případech rozhodoval stejný soud. Krajský soud podle stěžovatele konstatoval, že se kanalizace napojuje do jiné (nepovolené) stávající vnitroareálové kanalizace, neoprávněně napojené na kanalizaci stěžovatele, a proto souhlas stěžovatele není nutný. Stěžovatel nesouhlasí, že by ochrana měla být poskytována pouze vlastnickému právu ke kanalizaci na jeho pozemku, a nikoli ke kanalizaci v jeho vlastnictví, která se nachází na pozemku jiného vlastníka. Stěžovatel cituje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03 (přepjatý formalismus, sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti) a namítá, že krajský soud fakticky umožnil žadatelce připojit se na sousední kanalizaci bez souhlasu jejího vlastníka, blokovat ve svůj prospěch její kapacitu (omezenou pro účely tvrze) a tím fakticky vyvlastnit jejímu vlastníkovi užitek a omezit jeho vlastnická práva. Uvedený závěr krajského soudu proto stěžovatel pokládá za nedostatečně odůvodněný, vnitřně rozporný, nelogický, odporující zákonu a porušující Ústavou České republiky garantovaná práva stěžovatele.

[15] Názor krajského soudu, že řešená stavba není absolutně nerealizovatelná, podle stěžovatele nemá oporu ve správním spisu a představuje přímé porušení nedotknutelnosti vlastnictví. Chybějící souhlas vlastníka sousední kanalizace s napojením představuje neodstranitelnou překážku pro umístění stavby, neboť tato neobsahuje jiné řešení napojení na nejbližší veřejnou splaškovou kanalizaci. Stěžovatel souhlasí s tím, že je možné stavbu ČOV postavit. Nelze ji však provozovat v dané podobě, neboť ji nelze připojit na veřejnou splaškovou kanalizaci navrhovaným způsobem. Stěžovatel proto trvá na tom, že danou stavbu nelze ani umístit, neboť není vyřešeno připojení stavby na nejbližší veřejnou splaškovou kanalizaci. K tomu odkazuje na zásadu ekonomie správního řízení s tím, že hned při rozhodování o umístění stavby je třeba vyřešit zásadní otázky spojené s provozem této stavby. Jen takový postup nebude podle stěžovatele zatěžovat stavebníka ani stavební úřady dalším řízením.

[16] Stěžovatel uvádí, že napojení stavby ČOV do jeho kanalizace nutně povede k tomu, že se do ní bude vypouštět větší množství vody. To bude znamenat větší zatížení kanalizace a možnost zahlcení. Navíc jde o dešťovou kanalizaci, která má jinak dimenzovanou těsnost (částečně propustná, umožňuje vsakování dešťové vody). Legalizace napojení ČOV na dešťovou kanalizaci by podle stěžovatele umožnilo nekontrolované vsakování odpadních vod do podloží a znečištění podzemních vod. Stěžovatel má za to, že krajský soud takto neuvažoval, a napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Závěr krajského soudu, že se stěžovatele rozhodnutí o umístění stavby nedotýká, je podle stěžovatele nelogický a postavený na nesprávném právním názoru, neboť správní orgány při rozhodování nezohlednily práva a právem chráněné zájmy vlastníka kanalizace.

[17] Krajský soud se podle stěžovatele dostatečně nevypořádal s jeho odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 2 As 66/2011 177. Argumentaci krajského soudu, že z rozhodné právní úpravy a z přiléhavé judikatury nevyplývá povinnost úřadu územního plánování posuzovat soulad záměru s územně plánovací dokumentací, považuje stěžovatel za nedostatečnou, neboť krajský soud neuvedl, které konkrétní ustanovení zákona má na mysli a na jakou konkrétní judikaturu odkazuje. Na jednu stranu tak krajský soud požaduje, aby stěžovatel při odkazu na zásadu legitimního očekávání vyjmenoval konkrétní rozhodnutí, na druhou stranu však stejnou míru povinnosti nevyžaduje u sebe a postačuje mu zcela vágní odkaz na jakousi přiléhavou judikaturu. Stěžovatel dodává, že krajský soud také neuvedl, zda se stěžovatelem citovaným rozsudkem nesouhlasí, nebo zda ho nepovažuje za přiléhavý a proč.

[18] Vzhledem k tomu, že krajský soud vycházel z tvrzení, že kanalizaci v areálu žadatelky vybudoval předchozí vlastník, vzniká podle stěžovatele podezření, že krajský soud rozhodoval pod dojmem toho, že žadatelka nenese na stavu vnitroareálové kanalizace žádnou vinu a musí řešit problémy, které zavinil její právní předchůdce. Zmíněné tvrzení však není pravdivé. Stěžovatel vysvětluje, že žadatelka a její manžel areál užívají od roku 1993, šachta č. 6 byla vybudována na přelomu let 1993 a 1994, tudíž tuto kanalizaci nemohl vybudovat předchozí vlastník. Stěžovatel podotýká, že součástí spisu je i výkresová dokumentace žumpy a hnojiště, které nejsou napojeny na kanalizaci a odpadní vody jsou řešeny jejich odvozem.

[19] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že vodoprávní úřad zamítl žádost žadatelky o stavební povolení a rozhodnutí stavebního úřadu v této věci ve smyslu § 93 stavebního zákona pozbylo platnosti, tudíž přezkum v řízení o kasační stížnosti má spíše akademický než praktický význam. Žalovaný zdůrazňuje, že mělo dojít k zaslepení sporného přepadu do dešťové kanalizace, což stavební úřad uvedl ve výroku svého rozhodnutí, ve kterém zároveň odkázal na příslušný situační výkres. Pro odvádění splaškových vod mělo být na pozemku p. č. X umístěno výtlačné potrubí ukončené ve stávající šachtě ŠR02, odtud měly být vody odváděny přes stávající šachty ŠR01, ŠD01 a Š27 do jednotné obecní kanalizace. Podle žalovaného není podstatné, zda je sporný objekt označovaný „stoka A1 3 obecní jednotná kanalizace“ ve skutečnosti přípojkou tvrze Kurovice (tomu nasvědčuje projektová dokumentace rekonstrukce tvrze), nebo součástí kanalizačního systému obce Kurovice (jak uvádí schválený kanalizační řád obce). Předmětem územního řízení totiž byl pouze objekt ČOV s akumulační čerpací stanicí a výtlačným potrubím, které se napojuje do stávající betonové šachty ŠR02; navazující řešení odvodu vod je stávající, tedy nevzniká žádné nové dotčení sporného objektu. Žalovaný konstatuje, že stavba je v souladu s požadavky na veřejnou technickou infrastrukturu ve smyslu § 90 písm. d) stavebního zákona, neboť žadatelka doložila souhlasné vyjádření vlastníka technické infrastruktury (jednotné kanalizace) obce Kurovice ze dne 29. 3. 2016 a ze dne 24. 11. 2016.

[20] Podle žalovaného byly veškeré námitky stěžovatele ve správním řízení řádně vypořádány. Podotýká, že institut závazného stanoviska úřadu územního plánování vznikl až s účinností od 1. 1. 2018, řízení o umístění stavby ČOV bylo zahájeno již dne 29. 12. 2015, a proto se podle čl. II bodu 10 zákona č. 225/2017 Sb. dokončí podle dosavadních právních předpisů. Před 1. 1. 2018 to byly stavební úřady, kdo podle § 90 písm. a) a b) stavebního zákona posuzoval v územním řízení soulad záměru s vydanou územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování. Žalovaný proto uzavírá, že stavební úřad nepotřeboval pro účely územního řízení o umístění stavby závazné stanovisko úřadu územního plánování. Z uvedených důvodů žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.

[21] Osoby zúčastněné na řízení I) a II) ve svém vyjádření souhlasí s napadeným rozsudkem a s vyjádřením žalovaného ke kasační stížnosti. Trvají na tom, že žalovaný vycházel z platného kanalizačního řádu obce Kurovice, posuzoval stavbu ČOV jako napojení na vnitroareálovou kanalizaci, a proto nebylo potřeba se zabývat stěžovatelem namítaným dalším napojením, které by se zkoumalo až v rámci stavebního řízení. Osoby zúčastněné na řízení I) a II) považují za případnou poznámku žalovaného o „akademičnosti“ kasační stížnosti. Krajský soud se podle osob zúčastněných na řízení I) a II) řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Navrhují zamítnutí kasační stížnosti.

[22] Osoba zúčastněná na řízení III) se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[23] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

[24] Kasační stížnost není důvodná.

[25] Před vypořádáním jednotlivých kasačních námitek Nejvyšší správní soud ve shodě se žalovaným konstatuje, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 12. 2017 o umístění stavby ČOV již podle § 93 odst. 1 stavebního zákona pozbylo platnosti. Jeho platnost byla zákonem omezena na dva roky od právní moci, která nastala dne 4. 7. 2020. K prodloužení platnosti podle § 93 odst. 4 písm. a) stavebního zákona přitom nedošlo, neboť žádost o vydání stavebního povolení na stavbu ČOV byla pravomocně zamítnuta (srov. krajským soudem zmíněné rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2021, č. j. HOL 2998/2019/ŽP/Ve). Rozhodnutí o umístění stavby ČOV ani na něj navazující rozhodnutí žalovaného, které stěžovatel napadl žalobou, tak již v současné době nijak nezasahují do stěžovatelových práv. Krajský soud však v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí žalovaného vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ačkoli se tedy žalovanému a osobám zúčastněným na řízení I) a II) může soudní přezkum jevit jako akademický, je třeba důvodnost jednotlivých kasační námitek posoudit.

[26] Nejvyšší správní soud současně upozorňuje na skutečnost, že předmětem správního řízení, které vyústilo ve vydání rozhodnutí, jež stěžovatel napadl žalobou, bylo výhradně umístění stavby ČOV zahrnující čistírnu odpadních vod a automatickou čerpací stanici (SO01) a výtlak splaškové kanalizace (SO02) s tím, že tato stavba má být ve stávající betonové šachtě ŠR02 napojena na stávající kanalizaci areálu Vinamet. Takto vymezila předmět řízení sama žadatelka ve své žádosti a v projektové dokumentaci, kterou k této žádosti připojila. Žadatelka tedy v daném řízení neusilovala o komplexní řešení kanalizace v areálu Vinamet, nýbrž zvolila toliko dílčí řešení. Uvedeným vymezením předmětu řízení přitom byly správní orgány vázány.

[27] Na tomto místě Nejvyšší správní soud dále podotýká, že sám stěžovatel v kasační stížnosti připustil, že stavbu ČOV lze postavit, avšak nelze ji v dané podobě provozovat. Tím stěžovatel podle názoru Nejvyššího správního soudu vystihl podstatu tohoto řízení. V řízení o umístění stavby je totiž primárně posuzováno to, zda lze stavbu ČOV v daném místě postavit, tj. zda tam může být umístěna. Otázku, zda a za jakých podmínek může být stavba ČOV provozována, pak řeší vodoprávní úřad v dalších řízeních. Takovým řízením bylo i řízení popsané v odstavci [25] tohoto rozsudku, v němž žadatelka neuspěla se svou žádostí o stavební povolení pro stavbu ČOV.

[28] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že krajský soud je povinen vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace; nepřezkoumatelnost přitom není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která Nejvyššímu správnímu soudu znemožňuje napadený rozsudek přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 24). Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí soudu nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každý jednotlivý argument (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 13, a ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 72, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10).

[29] Nejvyšší správní soud stěžovatelem popsané nedostatky v případě napadeného rozsudku neshledal; krajský soud se srozumitelně a přezkoumatelně vypořádal s podstatou všech námitek uplatněných v žalobě a své úvahy řádně odůvodnil. Za klíčovou považuje Nejvyšší správní soud argumentaci krajského soudu, že předmětem správního řízení byla toliko izolovaná stavba ČOV daného rozsahu (SO01, SO02), nikoli celkové řešení kanalizace areálu Vinamet, a že žadatelka byla v koordinovaném souhlasném stanovisku ze dne 27. 7. 2016 (myšleno buď koordinované závazné stanovisko ze dne 29. 2. 2016, nebo na ně navazující sdělení ze dne 27. 7. 2016) upozorněna, že možnost připojení kanalizace bude předmětem dalšího řízení. Vzhledem k tomu, že krajský soud (stejně jako správní orgány) vycházel z takto úzce vymezeného předmětu řízení, nelze mu vytýkat, že nevyřešil stěžovatelem v kasační stížnosti předestřené otázky, které tento předmět překračují, případně že na tyto otázky odpověděl toliko implicitně.

[30] Za dostatečnou odpověď na stěžovatelovu otázku, zda lze povolit umístění stavby ČOV v situaci, kdy je stavba napojena do kanalizace jiného vlastníka, tento jiný vlastník nedá souhlas s napojením kanalizace a odbor výstavby požaduje napojení do veřejné kanalizace, považuje Nejvyšší správní soud odstavec 36 napadeného rozsudku. V něm krajský soud vysvětlil, že umístit lze stavbu, která je za splnění určitých dalších navazujících podmínek fakticky realizovatelná (což daná stavba podle krajského soudu je), a upozornil na to, že rizika s tím spojená nese žadatelka.

[31] K námitce, že krajský soud neodpověděl na otázku, zda je stanovisko odboru výstavby (myšleno patrně sdělení ze dne 27. 7. 2016) závazné, zda k němu měl žalovaný přihlížet a měl se s ním vypořádat, Nejvyšší správní soud připomíná, že krajský soud obsah sdělení odboru výstavby ze dne 27. 7. 2016, setrvávajícího na závěrech koordinovaného závazného stanoviska ze dne 29. 2. 2016, nijak nezpochybňoval. Naopak na ně poukazoval v souvislosti s tím, že podle odboru výstavby bude možnost připojení kanalizace předmětem dalšího řízení. V tomto dalším řízení se tak logicky bude posuzovat i splnění podmínek z tohoto stanoviska vyplývajících. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že koordinované závazné stanovisko ze dne 29. 2. 2016 bylo v průběhu správního řízení nahrazeno aktuálnějším koordinovaným závazným stanoviskem odboru výstavby ze dne 22. 9. 2017, č. j. HOL 24371/2017/ŽP/VK, obdobného znění, ze kterého vycházel žalovaný.

[32] Krajský soud nebyl povinen vysvětlovat, zda je vyjádření obce Kurovice ze dne 24. 11. 2016 závazné a zda žalovaný mohl rozhodnout v rozporu s ním. Zmíněné vyjádření totiž neobsahuje žádnou novou podmínku pro umístění stavby ČOV, pouze uvádí, že při stavbě musí být komplexně dořešeno vypouštění odpadních a dešťových vod z areálu Vinamet, tedy stanovuje podmínku pro stavební povolení, nikoli pro územní rozhodnutí. Z tohoto pohledu nelze souhlas obce Kurovice s umístěním stavby považovat za podmíněný, a proto ani nebylo povinností krajského soudu se otázkou údajné podmíněnosti souhlasu zabývat. Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že by napadený rozsudek byl z tohoto důvodu vnitřně nejednotný či v rozporu se zákonem.

[33] Stěžovatel krajskému soudu nesprávně podsouvá závěr, že se umisťovaná stavba ČOV napojuje do jiné (nepovolené) stávající vnitroareálové kanalizace, neoprávněně napojené na kanalizaci stěžovatele. Takový závěr však krajský soud neučinil, a proto jej ani nebyl povinen odůvodňovat. Krajský soud – jak už bylo uvedeno v odstavci [29] tohoto rozsudku – vycházel z předmětu řízení vymezeného žadatelkou a v odstavci 35 napadeného rozsudku konstatoval, že umisťovaná stavba nebude ústit do dešťové kanalizace procházející pozemkem stěžovatele parc. č. XA (stoka D), nýbrž bude ústit do stávající vnitroareálové kanalizace, a že z tohoto důvodu žadatelka nebyla povinna dokládat jeho souhlas, neboť stavbu ČOV nenapojovala do dešťové kanalizace vedoucí přes pozemek stěžovatele. Tento závěr krajského soudu považuje Nejvyšší správní soud za dostatečně odůvodněný.

[34] Vytýká li stěžovatel krajskému soudu, že neuvažoval o tom, že legalizace napojení ČOV na dešťovou kanalizaci by znamenala větší zatížení kanalizace (možnost zahlcení) a umožnila nekontrolované vsakování odpadních vod do podloží a znečištění podzemních vod, Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatel žádný takový žalobní bod neuplatnil. Nebylo proto povinností krajského soudu na tuto – stěžovatelem nepřednesenou – argumentaci reagovat.

[35] Za dostatečnou považuje Nejvyšší správní soud i odpověď krajského soudu na stěžovatelův argument rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 2 As 66/2011 177, týkajícím se stanovisek orgánů územního plánování. Krajský soud v odstavci 39 napadeného rozsudku vysvětlil, že před účinností zákona č. 225/2017 Sb. stavební zákon neobsahoval § 96b (závazné stanovisko orgánu územního plánování) a stavební úřady si soulad záměru s územně plánovací dokumentací posuzovaly podle § 90 stavebního zákona samy. Pokud následně krajský soud uvedl, že z rozhodné právní úpravy a z přiléhavé judikatury nevyplývá povinnost úřadu územního plánování posuzovat soulad záměru s územně plánovací dokumentací, zjevně měl na mysli zmíněná ustanovení stavebního zákona. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že krajský soud neuvedl, na jakou konkrétní judikaturu odkazuje. To však nic nemění na závěru, že dostatečně odůvodnil, proč považuje výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu za nepřiléhavý.

[36] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[37] Před vypořádáním dalších kasačních námitek považuje Nejvyšší správní soud za potřebné připomenout několik podstatných skutkových okolností. Ze správního spisu vyplývá, že z areálu Vinamet vedou dvě kanalizační stoky začínající na pozemku parc. č. X – stoka A 2 a stoka D. Stoka D začíná šachtou Š01 v blízkosti stávající jímky, do které má být umístěn objekt SO01 (čistírna odpadních vod), a pokračuje východním směrem na pozemek stěžovatele parc. č. XA a poté přes pozemek stěžovatele parc. č. XB do šachty Š28 na obecním pozemku parc. č. 387/1, odkud pokračuje jako stoka A1 3 do šachty Š27. Stoka A 2 začíná šachtou ŠR02, do které má být napojen objekt SO02 (výtlak splaškové kanalizace) navazující na objekt SO01, a pokračuje severovýchodním směrem do šachty ŠR01 a poté severním směrem do šachty ŠD01, kde se spojuje se stokou A 1, která se následně v šachtě Š27 spojuje se stokou A1 3.

[38] Hovoří li stěžovatel o dešťové kanalizaci jdoucí přes jeho pozemky, má na mysli stoku D. Ze správního spisu vyplynulo, že odbočka ze stávající jímky, do které má být umístěn objekt SO01, vedoucí do stoky D je zaslepena. Požadavek na zaslepení této odbočky je obsažen také ve výroku rozhodnutí stavebního úřadu v části popisující objekt SO01 [„Taktéž bude zaslepen prostup pro potrubí zaslepeného přepadu do kanalizace (PVC DN125x3,2 mm)“]. Označení PVC DN125x3,2 mm přitom podle koordinační situace stavby (výkres ze srpna 2017) odpovídá odbočce do stoky D. Lze tedy shrnout, že rozhodnutí stavebního úřadu počítá s tím, že stavba ČOV nebude napojena na dešťovou kanalizaci vedoucí přes pozemek stěžovatele (stoka D). Veškeré námitky týkající se napojení stavby ČOV na dešťovou kanalizaci vedoucí přes pozemek stěžovatele tak nejsou důvodné.

[39] Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že předmětem územního řízení bylo výhradně umístění stavby ČOV a že tato stavba je ukončena napojením objektu SO02 na stávající kanalizační stoku A 2 v šachtě ŠR02. Jak správně uvedl již krajský soud, s ohledem na takto úzce vymezený předmět územního řízení není podstatná další trasa kanalizace, ani to, zda se napojuje přímo na veřejnou kanalizační síť, nebo na kanalizaci, k jejímuž vlastnictví se hlásí stěžovatel. Jde o umístění dílčí stavby, která bude následně procházet dalším povolovacím procesem v režimu stavebního a vodního zákona. Z pohledu územního řízení je klíčové to, že stavbu ČOV lze za určitých podmínek v daném místě vybudovat (tedy tam může být umístěna).

[40] Stěžovatel se opakovaně dovolává toho, že pro vydání rozhodnutí o umístění stavby ČOV byl nutný jeho souhlas jakožto vlastníka kanalizace, na kterou se měla povolovaná stavba ČOV napojit. Nejvyšší správní soud k tomu předně uvádí, že stavební úřad oprávněně vycházel z vyjádření obce Kurovice, která stoku A1 3 včetně šachty Š27, do které se napojuje kanalizace z areálu Vinamet, považovala za součást obecní kanalizace v jejím vlastnictví. Teprve v průběhu odvolacího řízení obec Kurovice podáním ze dne 3. 5. 2018 žalovanému oznámila, že celá stoka A1 3 byla vybudována v letech 1989 až 1994 tehdejším vlastníkem tvrze Muzeem Kroměřížska; tato kanalizace vedoucí pod místní komunikací tak byla chybně označována jako obecní. Žalovaný následně ve svém rozhodnutí uvedl, že předmětem územního řízení je pouze objekt čistírny odpadních vod s akumulační čerpací stanicí a výtlačným potrubím, které se napojuje do stávající betonové šachty ŠR02; navazující řešení odvodu vod je stávající. Podle žalovaného proto není podstatné, zda je stoka A1 3 ve vlastnictví obce Kurovice, či zda jde o přípojku dešťové kanalizace tvrze, neboť navrhovaným řešením nevzniká žádné nové dotčení sporného objektu. Pro účely splnění podmínky § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona tak žalovaný považoval za dostatečné souhlasné vyjádření obce Kurovice jakožto vlastníka technické infrastruktury (jednotné kanalizace) a konstatoval, že stavba je v souladu s požadavky na veřejnou technickou infrastrukturu ve smyslu § 90 písm. d) stavebního zákona. S tímto závěrem se následně ztotožnil i krajský soud.

[41] Nejvyšší správní soud konstatuje, že úkolem stavebního úřadu v územním řízení o umístění stavby je podle § 90 stavebního zákona posoudit, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení.

[42] Soulad záměru stavby ČOV s požadavky na veřejnou technickou infrastrukturu přitom bylo možné posoudit již na základě stanoviska obce Kurovice ze dne 29. 3. 2016, podle kterého podmínkou napojení do obecní kanalizace je, aby vypouštěné množství přečištěných vod a organické znečištění nepřesáhly množství uvedené v žádosti o koordinované stanovisko ke stavbě a limity dané v rozhodnutí o povolení k vypouštění odpadních vod. Tímto stanoviskem dala obec Kurovice jako vlastník a provozovatel obecní kanalizace jasně najevo, že napojení stavby ČOV je za uvedených podmínek z kapacitního i technického hlediska možné. Vzhledem k tomu, že jde o umístění dílčí stavby napojené na stávající kanalizaci v areálu Vinamet, Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že relevantní je právě stanovisko obce jakožto vlastníka veřejné technické infrastruktury, do které budou odpadní vody ze stavby ČOV finálně ústit. Stanovisko obce je tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí o umístění stavby.

[43] Nejvyšší správní soud dodává, že podle § 92 odst. 2 stavebního zákona platí, že není li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90 nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne. Soulad s požadavky uvedenými v § 90 stavebního zákona správní orgány řádně posoudily a z obdržených závazných stanovisek zároveň ověřily, že by umístěním a realizací záměru neměly být ohroženy zájmy chráněné zvláštními právními předpisy. Důvody pro zamítnutí žádosti o umístění stavby ČOV tak nebyly dány.

[44] Stěžovatel by si měl uvědomit, že i on sám v kasační stížnosti připustil, že stavbu ČOV lze postavit. Logicky je tedy možné ji i umístit v daném místě. Jeho námitky, ze kterých dovozuje, že stavbu ČOV za daných podmínek nelze provozovat, již nespadají do řízení o umístění stavby, nýbrž do dalších řízení vedených v režimu stavebního a vodního zákona (k nutnosti rozlišovat jednotlivá řízení upravená ve stavebním zákoně a otázky v nich řešené se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 17. 2. 2012, č. j. 8 As 54/2011 344, nebo ze dne 22. 5. 2008, č. j. 1 As 21/2008 81). Stěžovatelem zdůrazňovaná ochrana vod ostatně byla důvodem, proč žadatelka stavební povolení na stavbu ČOV nakonec nezískala (srov. odstavec 43 napadeného rozsudku).

[45] V souvislosti s nesouhlasem stěžovatele s napojením stavby ČOV na kanalizaci v jeho vlastnictví, Nejvyšší správní soud dále poukazuje na právní úpravu obsaženou v zákoně č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů. Podle § 8 odst. 4 věty první tohoto zákona platí, že vlastníci vodovodů nebo kanalizací, jakož i vlastníci vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících, jsou povinni umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti. Z § 8 odst. 5 věty první téhož zákona pak vyplývá, že vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, je povinen umožnit připojení na vodovod nebo kanalizaci a dodávat pitnou vodu nebo odvádět odpadní vody a čistit odpadní vody, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti těchto zařízení. Vycházeje z těchto ustanovení Nejvyšší správní soud konstatuje, že dovolují li napojení (připojení) kapacitní a technické možnosti, je povinností stěžovatele i obce Kurovice napojení (připojení) ke stávající kanalizaci umožnit.

[46] Nedostatek souhlasu stěžovatele proto Nejvyšší správní soud nevnímá jako neodstranitelnou překážku pro umístění stavby, a to obzvlášť za situace, kdy se stavba ČOV napojuje na stávající kanalizaci v areálu Vinamet, která již je na tu stěžovatelovu napojena. Žalovaný v tomto kontextu správně poznamenal, že nevzniká nové dotčení té části kanalizace, kterou stěžovatel pokládá za svou. Nejvyšší správní soud dále sdílí názor krajského soudu, že řešená stavba není absolutně nerealizovatelná, neboť za určitých podmínek může být realizována i provozována. Jednou z možností je i vybudování přímého napojení na obecní kanalizaci, tj. mimo stoku A1 3, k jejímuž vlastnictví se hlásí stěžovatel. Krajský soud trefně poznamenal, že žadatelka se rozhodla pro žádost o povolení umístění izolované stavby a šlo o její úvahu ohledně dispozice s řízením i ohledně vynaložených nákladů. Může se totiž stát, že se žadatelce její strategie ve výsledku prodraží, případně že stavba nakonec v dané podobě nebude realizována vůbec (jak již bylo uvedeno, žadatelka stavební povolení na stavbu ČOV nezískala). To však je rizikem výhradně na její straně.

[47] Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že stavbu ČOV nelze ani umístit, neboť není vyřešeno připojení stavby na nejbližší veřejnou splaškovou kanalizaci. Bylo plně v dispozici žadatelky, jak svou žádost koncipovala. Stavba může být umístěna, může být i postavena, a přesto se může stát, že nebude moct být provozována. To však jde jen k tíži žadatelky. Odkazuje li stěžovatel na zásadu ekonomie správního řízení s tím, aby nebyli stavebník a stavební úřady zbytečně zatěžováni dalším řízením, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel může namítat jen porušení svých vlastních práv, nikoli hájit práva či zájmy třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 4 As 7/2013 30, nebo ze dne 27. 12. 2013, č. j. 8 As 40/2013 27, případně usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 42, publ. pod č. 906/2006 Sb. NSS).

[48] K námitce stěžovatele, že žalovanému i krajskému soudu bylo známo, že stavba ČOV nebude napojena přímo do veřejné technické infrastruktury, jak požadoval odbor výstavby ve sdělení ze dne 27. 7. 2016, Nejvyšší správní soud podotýká, že pro samotné umístění stavby to není podstatné. Zmíněné sdělení ostatně zároveň upozorňuje na to, že stavba bude dále posuzována ve vodoprávním řízení, jehož předmětem bude mimo jiné i posouzení souladu s kanalizačním řádem. Ten upravuje další podmínky pro vypouštění odpadních vod a nepochybně zahrnuje i odborem výstavby zdůrazněný požadavek na samostatnou kanalizační přípojku, aby bylo možné určit původce vypouštěných odpadních vod. Splnění této podmínky tak mělo být předmětem jiného správního řízení.

[49] Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že žalovaný rozhodl v rozporu s koordinovaným závazným stanoviskem odboru výstavby ze dne 29. 2. 2016, neboť připustil možnost napojení povolované stavby do dešťové kanalizace ve vlastnictví stěžovatele, ačkoli zákon vypouštění odpadních vod do dešťové kanalizace zakazuje. Předně Nejvyšší správní soud připomíná, že zmíněné stanovisko bylo nahrazeno koordinovaným závazným stanoviskem odboru výstavby ze dne 22. 9. 2017, ze kterého správní orgány při svém rozhodování vycházely. Aktualizované stanovisko obsahuje i souhlasné závazné stanovisko vydané podle § 104 odst. 9 vodního zákona k ochraně zájmů podle tohoto zákona. Stavební úřad i žalovaný tak měli k dispozici souhlasné stanovisko orgánu chránícího zájmy podle vodního zákona, které bylo pro účely řízení o umístění stavby dostatečným podkladem, a rozhodli v souladu s ním.

[50] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že podle § 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona je čistírna odpadních vod vodním dílem, a proto se na ni vztahuje § 15 téhož zákona: (1) K provedení vodních děl, k jejich změnám a změnám jejich užívání, jakož i k jejich zrušení a odstranění je třeba povolení vodoprávního úřadu. (3) Vodoprávní úřad ve stavebním povolení stanoví povinnosti, popřípadě podmínky, za kterých je vydává, a účel, kterému má vodní dílo sloužit; stanovené povinnosti musí být v souladu s tímto zákonem. (4) Vodoprávní úřad vykonává působnost speciálního stavebního úřadu podle zvláštního zákona. Vlastní stavbu ČOV tak musí povolit vodoprávní úřad, který stavebníkovi zároveň stanoví případné další podmínky a povinnosti. Tím je podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně zajištěna ochrana zájmů chráněných vodním zákonem, kterou proto není třeba přenášet do územního řízení (nad rámec zákonem vyžadovaného souhlasného stanoviska).

[51] K námitce stěžovatele, že se napadený rozsudek odchyluje od obvyklé rozhodovací praxe soudů, která nepřipouští napojení vodohospodářské infrastruktury do sousední vodohospodářské infrastruktury jiného vlastníka bez jeho souhlasu, Nejvyšší správní soud opětovně poukazuje na to, že předmětem správního řízení bylo umístění stavby ČOV napojené na stávající kanalizaci v areálu Vinamet, nikoli napojení (či připojení) této kanalizace na kanalizaci ve vlastnictví stěžovatele.

[52] Namítá li stěžovatel, že mu žalovaný de facto vyvlastnil užitek z jeho vlastnictví, konkrétně z kanalizace určené a dimenzované výlučně pro jeho stavbu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že z vyjádření obce Kurovice lze dovodit, že při splnění podmínek uvedených v odstavci [42] bude kapacita kanalizace dostatečná. Zmíněná námitka navíc – s ohledem na žadatelkou úzce vymezený předmět územního řízení – opět patří až do dalších řízení, nikoli do řízení o umístění stavby ČOV. Totéž platí i pro námitku, že napojení stavby ČOV bude znamenat větší zatížení kanalizace (možnost zahlcení) a že dešťová kanalizace má jinak dimenzovanou těsnost (částečně propustná, umožňuje vsakování dešťové vody), tudíž by docházelo k nekontrolovanému vsakování odpadních vod do podloží a znečištění podzemních vod. I tato námitka, kterou navíc stěžovatel ani neuplatnil v žalobě, patří do dalších řízení vedených v režimu stavebního a vodního zákona, nikoli do řízení o umístění stavby ČOV, pro které z hlediska ochrany vod postačuje souhlasné koordinované závazné stanovisko odboru výstavby ze dne 22. 9. 2017 a souhlas obce Kurovice ze dne 29. 3. 2016. Krajský soud tak dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí o umístění stavby ČOV se vzhledem k vymezení této stavby stěžovatele přímo nedotýká. Svá práva a právem chráněné zájmy vlastníka kanalizace, jichž se stěžovatel dovolává, může uplatnit v dalších řízeních. Nejvyšší správní soud tak nezjistil ani stěžovatelem namítaná porušení jeho Ústavou České republiky garantovaných práv.

[53] Stěžovatel dále namítal, že není jeho povinností dokládat rozhodnutí, která obsahují rozdílná řešení sporné otázky. Nejvyšší správní soud předně upozorňuje na to, že stěžovatel v této námitce směšuje rozhodnutí správních orgánů a rozsudky správních soudů. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že soudy disponují sofistikovaným systémem evidence rozhodnutí správních orgánů, která v rámci své činnosti hodnotí. Soudy mají k dispozici evidenci soudních rozhodnutí, dostupnou na vyhledavac.nssoud.cz, která umožňuje vyhledávání v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu i krajských soudů a je současně přístupná též účastníkům řízení. Žádný sofistikovaný systém evidence rozhodnutí správních orgánů, která soudy přezkoumávají, však neexistuje. Stěžovatel má pravdu v tom, že není povinností žalobce dokládat judikaturu, kterou soud zná ze své úřední činnosti. Judikaturu však nelze ztotožňovat s rozhodnutími správních orgánů. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel se v žalobě nedovolával odlišné judikatury, ale odlišné správní praxe. Zároveň však konkrétně neoznačil žádné rozhodnutí, ze kterého by jím tvrzená odlišná správní praxe vyplývala. Krajský soud nebyl podle názoru Nejvyššího správního soudu povinen za stěžovatele dohledávat rozhodnutí správních orgánů, která by stěžovatelem tvrzenou praxi dokládala. Krajský soud navíc v napadeném rozsudku poukázal na skutkové odlišnosti nyní řešené věci oproti správní praxi, kterou v obecné rovině v žalobě popsal stěžovatel. Vypořádání příslušného žalobního bodu tak Nejvyšší správní soud pokládá za dostatečné.

[54] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že požadavkem na doložení odlišné správní praxe soudy rezignují na svůj úkol sjednocovat právo a přenášejí jej na účastníky řízení. Pokud žalobce tvrdí, že existuje odlišná správní praxe nebo že došlo k porušení § 2 odst. 4 správního řádu, musí přinejmenším blíže specifikovat rozhodnutí správního orgánu, které z této odlišné správní praxe vychází (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2021, č. j. 1 As 373/2020 40). V případě, že nebude žalobce schopen takové rozhodnutí předložit (např. proto, že si je nestihne vyžádat postupem podle zákona č. 106/1999 Sb.), postačí, že je identifikuje označením správního orgánu, který je vydal, datem vydání a číslem jednacím, případně je jinak dostatečně přesně specifikuje, a požádá soud, aby si toto rozhodnutí opatřil. Nelze totiž odhlížet od skutečnosti, že odlišná správní praxe tvoří součást žalobních tvrzení a že každý účastník řízení je povinen svá tvrzení prokázat, resp. navrhnout k jejich prokázání důkazy [srov. § 71 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Tuto povinnost stěžovatel nesplnil, neboť žádné konkrétní rozhodnutí potvrzující údajnou odlišnou správní praxi nepředložil ani dostatečně přesně neidentifikoval. Odkaz na rozhodnutí správních úřadů na Jihlavsku považuje Nejvyšší správní soud za příliš obecný bez ohledu na to, že v daných případech údajně rozhodoval týž krajský soud. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel nemohl legitimně očekávat, že správní orgány rozhodnou jinak než v souladu se zákonem, což učinily.

[55] Tvrzení stěžovatele, že krajský soud mohl rozhodovat pod dojmem toho, že žadatelka nenese na stavu vnitroareálové kanalizace žádnou vinu a musí řešit problémy, které zavinil její právní předchůdce, pokládá Nejvyšší správní soud za čirou spekulaci. Krajský soud rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného správními orgány tak, jak je zachycen ve správním spisu.

[56] Námitka stěžovatele, že z pozemku žadatelky byly v minulosti neoprávněně vypouštěny odpadní vody do jeho dešťové kanalizace a že žalovaný toto porušení zákona nijak neřešil, ani se nepokusil zjistit, kdo odpadní vody do dešťové kanalizace vypouštěl, nijak nesouvisí s předmětem soudního přezkumu, kterým je rozhodnutí ve věci umístění stavby ČOV. Tato námitka je proto bezpředmětná a Nejvyšší správní soud se jí blíže nezabýval. IV. Závěr a náklady řízení

[57] Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

[58] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá. Žalovaný byl ve věci úspěšný, ale náhradu nákladů nepožadoval a ze spisového materiálu nevyplývá, že by mu nějaké náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[59] Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení. V daném případě však žádná z těchto zákonem předvídaných situací v řízení o kasační stížnosti nenastala. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. ledna 2024

Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu