č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách) I. Zápisná nezpůsobilost přihlašovaného označení není dána jakoukoli podob- ností s registrovanou ochrannou známkou, ale toliko podobností závadnou, tj. po- dobností, jež vyvolává pravděpodobnost záměny ohledně původu výrobků či služeb [$ 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách]. 4x1 II. Nepříčí se principům známkoprávní ochrany samo 0 sobě, dospěje-li správní orgán k závěru o různém stupni rozlišovací způsobilosti ochranných známek; rozli- šovací způsobilost ochranných známek nelze paušálně považovat za identickou.
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách) I. Zápisná nezpůsobilost přihlašovaného označení není dána jakoukoli podob- ností s registrovanou ochrannou známkou, ale toliko podobností závadnou, tj. po- dobností, jež vyvolává pravděpodobnost záměny ohledně původu výrobků či služeb [$ 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách]. 4x1 II. Nepříčí se principům známkoprávní ochrany samo 0 sobě, dospěje-li správní orgán k závěru o různém stupni rozlišovací způsobilosti ochranných známek; rozli- šovací způsobilost ochranných známek nelze paušálně považovat za identickou.
C.) Podle $ 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. „přihlašované označení se U ————————ŽZEeeťeó/!/ó/rL LY% + nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shod nosti čí podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobností vý- robků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, exi- stuje pravděpodobnost záměny na straně ve- řejnosti; za pravděpodobnost záměny se po- važuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou“. Při výkladu pojmu pravděpodobnosti zá- měny (dále též „zaměnitelnost“) ochranné známky je třeba vycházet z toho, že ochrannou známkou podle $ 1 zákona č. 441/2003 Sb. „je za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického zná- zornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar vý- robku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby“. Smyslem a účelem ochranných známek je tak rozlišení výrobků a služeb různých výrobců, resp. poskytovatelů; zaměnitelnost nespočívá pouze v možnosti záměny jednoho konkrét- ního výrobku (služby) za jiný, ale i v zaměni- telnosti výrobců (poskytovatelů) výrobků (služeb) stejného druhu. Toto znění zákona i jeho interpretace navazují na tradiční pří- stup známkového práva k otázce zaměnitek nosti, jak je zřejmé i z judikatury bývalého Nejvyššího správního soudu (např. Boh. A 6439/27: „Shoda nebo zaměnitelná podob- nost kterékoliv součásti známek jest způso- bilá uvést konsumenta v omyl o původu zbo- ží, jakmile součást - ať obrazová, ať slovní - jest toho způsobu, že může v mysli konsu- menta vzbuditi představu značky určitého závodu.“). Zaměnitelnost je nutno zkoumat vždy z několika hledisek, a to především vizuální- ho, fonetického a významového. Základním a rozhodujícím kritériem pro posouzení za- měnitelnosti známek označujících shodné nebo podobné výrobky či služby je vždy hle- disko běžného spotřebitele, tedy posouzení, zda známky jsou natolik odlišné (distinktiv- ní), že nemohou u běžného spotřebitele vy- volat možnost záměny a v tomto směru ho uvést v omyl. Zkoumání podobnosti nemůže být přitom založeno pouze na formálním porov- nání jednotlivých prvků, ale musí se zakládat na porovnání známkových motivů střetnuvších se označení - tj. rozhodujících složek porov- návaných označení, které při celkovém posu- zování jsou výrazem charakteristických vlast- ností srovnávaných označení. Zaměnitelnost označení může být dovozována z podobností v dominantním prvku nebo naopak z toho, že označení dominantní odlišující prvek ne- má a ostatní prvky mají nízkou rozlišovací schopnost. V posuzované věci se jedná o známku kombinovanou (složenou), jejíž zvláštní povaha tkví v tom, že obsahuje jed- nak část obrazovou, vzbuzující určitý dojem zrakový, jednak část slovní, vzbuzující určitý dojem stuchový, a známku slovní. Vzhledem k zvláštní povaze kombinovaných známek je třeba při úvaze o celkovém dojmu, kterým známka působí, brát v úvahu jak část obrazo- vou, tak část slovní, neboť jak jedna, tak dru- há může ve známce převládat, a tak ovlivnit celkové vnímání spotřebitelem. Při úvaze o podobnosti známky je tak nutno mít na zře- teli, že celkový dojem známky může vytvořit buď jen obrazová, nebo slovní část, každá sa- ma o sobě, nebo obě společně. Na podobnost známek tak lze usuzovat podle toho, „co vy- tváří celkový dojem“, tedy buď již z pouhé části obrazové, či slovní, nebo ze souhrnu obou. To, že zaměnitelnost může působit u ví- ce prvků i jeden jediný, bylo stabilně judiková- no již dříve (např. Boh. A 9181/31: „I když známka ochranná vykazuje dva prvky, z nichž jeden každý má v této známce charakierizač- ní odlišující způsobilost, jest zaměnitelná po- doba dána se známkou jinou, charakteriízo- vanou jen jedním z těchto prvků. “). Při posuzování zaměnitelnosti je dále roz- hodující okruh subjektů, u nichž ochranné známky dojem záměny mohou vyvolat. K zá- věru o zaměnitelnosti není třeba, aby tento dojem byl všeobecný; rozhodující je hledisko „běžného spotřebitele“, tedy toho, komu je značený výrobek (služba) určen. Za zamění- telné lze považovat jen takové označení, kte- 1021 1714 ré může vést při svém působení na trhu k omylu spotřebitele o shodě ochranné zná- my s jinou (shodně např. Boh. A 10.915/33-IL.: „Při posuzování podobnosti známek jest při- hlížeti k možnosti omylu průměrného konsu- menta - pří obyčejné pozornosti - o původu zboží označeného ochrannými známkami vykazujícími určité charakteristické znaky“ popř. Boh. A 12.403/36, vykládající podob- nost známek ve vztahu k obyčejné pozornos- ti průměrného konsumenta a dovozující, že při této míře pozornosti utkví v paměti pou- ze všeobecné znaky známek, jejich celkový dojem, vytvářející tzv. pamětní obraz). K této otázce viz i výklad hledisek posuzování zamě- nitelnosti ochranných známek ve Slovníku veřejného práva československého, svazek V., Brno 1948, s. 760, reprint Eurolex Bohemia, Praha 2000: „Zaměnitelně podobna jsou dvě označení tenkrát, jestliže by jejich rozdíly obyčejný kupec bez vynaložení zvláštní po- zornosti, ledy při vynaložení obyčejné po- zornosti nemohl postřehnoutí. Pro zjištění této podobnosti nejsou tedy rozhodná něja- ká objektivní, všeobecně platná měřítka, nýbrž vždy je nutno ji zkoumati z hlediska odběratelů čili konsumentů právě toho zbo- ží, pro něž je dotčené označení určeno. Podle hodnoty, důležitosti a speciálního určení zboží a jemu odpovídajícího okruhu konsu- menitstva bude tedy třeba usuzovati na větší či menší míru obvyklé pozornosti při náku- Du jeho, neboť je notoricky známo, že větší míru pozornosti při zkoumání značkované- ho zboží vynakládá kupec drahých strojů nebo speciálních chemických či farmaceutic- kých výrobků, než prostá žena z lidu při ná- kupu laciných náhražek mýdlových nebo dokonce dítě, kupující si šumivé bonbony. Dlužno také vycházeti z toho, že kupující ne- má zpravidla před očima oboje označení, 0 jehož srovnání jde, že proto, kupuje-li po- dle značky, činí tak jen po paměti, jak mu utkvěly v mysli výrazné, charakteristické znaky z označení toho zboží, jež si koupil Jednou již dříve, třebas i před delší dobou, a s nímž byl spokojen. Zaměnitelnou podob- nost mohou však zakládati jen takové prvky ve slarší známce, resp. značce obsažené, kte- ré samy o sobě jsou způsobilé založiti znám- 1022 kovou ochranu. Proto obsahujíli obě srov- návaná označení prvek např. nedistinktivní nebo deskriptivní, není tu z tohoto důvodu zaměnitelné podobností.“ Jak patrno, při posuzování zaměnitelnosti střetnuvších se ochranný známek je určují- cím kritériem to, co vytváří celkový dojem ochranné známky. Obdobně judikuje i Ev- ropský soudní dvůr: „pravděpodobnost zá- měny musí být posuzována globálně s pří- hlédnutím ke všem faktorům relevantním pro okolnosti případu“ (rozsudek ze dne 11. 11. 1997, SABEL BV v. Puma AG, Rudolf Dassler Sport, C-251/95, bod 22); „globální posouzení vizuální, sluchové a významové podobnosti střetnuvších se známek musí být založeno na celkovém dojmu, který známky vyvolávají, přičemž je třeba vzít v úvahu ze- Jjměna jejich distinktivní a dominantní prv- ky“ (tamtéž, bod 23). Z uvedených kritérií posuzování zaměni- telnosti podle názoru zdejšího soudu vychá- zel i žalovaný. Bylo již mnohokráte judikováno, že po- souzení zaměnitelnosti je v odvětví správní- ho práva tradičně otázkou skutkovou - viz např. rozsudek bývalého Nejvyššího správní- ho soudu publikovaný jako Boh. A 5342/31, dále např. rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 7 A 147/99-35, publikovaný pod č. SJS 952/2002, rozsudek (současného) Nejvyšší- ho správního soudu čj. 5 As 69/2006-92, k dispozici na www.nssoud.cz, a řadu jiných. Proto je - shodně jako jiné skutkové otázky vyskytující se v rozmanitých typech správ- ních řízení - věcí volného hodnocení důkazů správním orgánem. Namítá-li proto stěžova- tel nesprávnost hodnocení zaměnitelnosti známky správním orgánem, může soud roz- hodnutí úřadu o této otázce (stejně jako roz- hodnutí kteréhokoli správního orgánu o ja- kýchkoli skutkových otázkách) zkoumat v mezích žalobních bodů jen z hlediska $ 34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním ří- zení (správní řád), tj. zda rozhodnutí úvahu, na základě níž správní orgán dospěl k závěru o zaměnitelnosti či naopak o nezaměnitel- nosti známek, obsahuje, zda úvaha neodpo- ruje spisu a skutkovým zjištěním a zásadám Z LL———ŘŮOO—"CZ»KO—VŤVij iy ——————— logického myšlení nebo neníli jinak vadná (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, čj. 5 A 106/2001-62, www.nssoud.cz). To pochopitelně v souladu s principem plné jurisdikce ve správním soudnictví platí jen v těch případech, kdy soud neprovádí vlastní dokazování podle $ 77 s. Ť. s. a nepostaví tak nový skutkový (even- tuálně právní) stav. Městský soud v Praze do- kazování neprováděl a ve shora popsaných směrech se ztotožnil se závěry žalovaného a do odůvodnění svého rozsudku je z pod- statné části převzal, tedy evidentně vycházel z toho, že žalovaný svůj úsudek o zaměnitel- nosti střetnuvších se známek řádně odůvod- nil a že jeho závěr neodporuje zásadám znám- kového práva. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by úsudek žalovaného, který vycházel z hodnocení řádně zjištěných skutkových okolností, spočíval na mylném pojetí zákona nebo na skutkové podstatě odporující spi- sům a zásadám logického myšlení nebo by byl jinak vadný. Zdejší soud má za to, že žalo- vaný zcela správně vyhodnotil a přesvědčivě zdůvodnil, že celkový dojem přihlašované ochranné známky určuje stylizované písme- no „K“ a celkový dojem takto vyvolaný půso- bí, že běžný spotřebitel je schopen odlišit vý- robky pocházející od osoby zúčastněné na řízení od výrobků pocházejících od stěžova- tele. Žalovaný též odpovídajícím způsobem odůvodnil svůj závěr, že mezi střetnuvšími se označeními neexistuje podobnost ani vizuál- ní, ani sémantická, ani fonetická. Ostatně zdejší soud je přesvědčen, že i kdyby žalova- ný v souzené věci dospěl k existenci fonetic- ké (sluchové, aurální) podobnosti střetnuv- ších se známek, na niž především (i když nikoli výlučně) stěžovatel míří, byla by v pod- statě eliminována vjemem vizuálním, neboli celkový dojem, který střetnuvší se známky vzbuzují, by stuchová podobnost fakticky ne- formovala. K tomu Nejvyšší správní soud do- dává, že k závěru o existenci fonetické po- dobnosti mezi střetnuvšími se označeními nedospěl ani Městský soud v Praze, jak se stě- Žovatel v kasační stížnosti snaží podsunout (s. 6), pouze v reakci na žalobní námitku, kte- rá se sluchové podobnosti dovolávala, uvedl, že „.. obecně nelze vyloučit, že by sluchová podobnost ochranných známek mohla vyvo- lat nebezpečí záměny, nicméně existence ta- kovéhoto nebezpečí musí být konstatována v rámci celkového posouzení ...“. Dále Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, podle něhož byla při- puštěna absurdní situace, že kterýkoli konku- rující výrobce si může přivlastnit zavedenou ochrannou známku, přidat k ní prvek, který by mohl být distinktivní, a používat ji na spo- lečném trhu pro stejné výrobky a služby. Taková situace nemůže být pokládána za absurdní tehdy, pokud pozdější ochranná známka, byť by obsahovala i ochrannou známku starší, je ztvárněna tak, že nemůže podle všech okolností, které je třeba brát v úvahu, způsobit pravděpodobnost záměny s takovouto starší ochrannou známkou. To platí tím spíše, je-li starší ochranná známka — jako v případě stěžovatele — tvořená výlučně označením fundamentálně druhovým, a pro- to méně distinktivním (zde zdejší soud zdů- razňuje, že tím nemíní řící, že namítaná ochranná známka rozlišovací způsobilost vů- bec nemá - ostatně tato otázka ani není před- mětem řízení -, pouze se vyjadřuje k míře její rozlišovací způsobilosti vzhledem k přihlašo- vané ochranné známce). Z tohoto hlediska je chybná také stěžovatelova úvaha, že Městský soud v Praze opominul aplikovat rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 6. 10. 2005, Medion AG v. Thomson multimedia Sales Germany © Austria GnbH, C-120/04. Závěr, který v něm Evropský soudní dvůr zau- jal (nebezpečí záměny může u veřejnosti v případě totožnosti výrobků nebo služeb existovat, jakmile je sporné označení tvoře- no tím, že jsou vedle sebe postaveny jednak název společnosti třetí osoby a jednak za- psaná ochranná známka mající běžnou rozlišovací způsobilost, a tato ochranná známka, aniž by sama o sobě vytvářela cel- kový dojem složeného označení, sí v něm za- chovává nezávislou rozlišovací roli“), nelze na posuzovaný případ použít už třeba jen proto, že si stěžovatelova ochranná známka v ochranné známce přihlašované svou nezá- 1023 1714 vislou roli nepodržuje, neboť - jak správně konstatoval žalovaný - v přihlašované ochranné známce slovní prvek „Classic“ pů- sobí jako druhové označení výrobků, posky- tovaných osobou zúčastněnou na řízení, V tom smyslu, že se jedná o výrobky klasické či standardní úrovně. Citovaný rozsudek Ev- ropského soudního dvora tedy pro posuzova- nou věc nemá význam. Totéž platí o poukazu stěžovatele na rozhodnutí žalovaného publi- kovaná ve Sbírce správních rozhodnutí ve vě- cech průmyslových práv, neboť závěry v nich obsažené („obsahuje-li přihlašované označení dominantní prvek z dříve zapsané ochran- né známky a ostatní prvky přihlašované označení nejsou takového rázu, aby byly schopny je odlišit od namítané ochané znám- ky, nemá takové označení zápisné způsobí- losti; obsahuje-li kombinované označení do- ochrannou známkou, není toto označení schopné zápisu pro stejné či podobné výrob- ky i přesto, že obsahuje další prvky, které Jsou však pro posouzení zaměnitelnosti obou označení bezpředmětné“) jsou v zákla- du analogické tomu, co je vysloveno v právě citovaném rozsudku Evropského soudního dvora. Dovolává-li se pak stěžovatel porušení principu předvídatelnosti veřejné správy, resp. právní jistoty, je jeho námitka zcela li- chá, neboť žalovaný vycházel z odlišného skutkového stavu, když správně nepovažoval v napadené ochranné známce za dominantní prvek slovo „Classic“. Žalovaný tak vyšel ze skutkové podstaty nepodřaditelné citované abstrakci uvedených rozhodnutí (tj. nejednalo se o věc skutkově ani právně shodnou ani ob- dobnou) a za takovéto situace poukazovat na to, že žalovaný posuzovanou věc rozhodl v roz- poru se svou ustálenou rozhodovací praxí, se XX naprosto příčí zásadám správného usuzování. Zdejší soud se nemůže ztotožnit ani se stěžovatelovou námitkou, že Městský soud v Praze zásadně pochybil, uvedli v odůvod- nění rozsudku, že „pouhá podobnost mezi ochrannými známkami nestačí, aby způso- bila nebezpečí záměny“. Toto tvrzení měst- ského soudu je v souladu se zákonem o ochranných známkách, rovněž není v roz- 1024 poru s relevantními mezinárodními smlouva- mi, jimiž je Česká republika vázána a jež do- padají na institut ochranné známky [Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví (publikována jako vyhláška č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.), Madridská do- hoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek (publikována jako vy- hláška č. 65/1975. Sb., ve znění vyhlášky č. 78/1985 Sb.), Protokol k Madridské doho- dě o mezinárodním zápisu ochranných zná- mek (publikován jako sdělení Ministerstva za- hraničních věcí č. 248/1996 Sb.) Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (publikována jako sdělení Minis- terstva zahraničních věcí č. 191/1995), Smlouva o známkovém právu (publikována jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 199/1996 Sb.)]. Na tomto místě je třeba opě- tovně připomenout znění $ 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., podle něhož „přihla- šované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobností se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo po- dobnosti výrobků či služeb, na něž se přihla- šované označení a ochranná známka vzta- hují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost zá- měny se považuje i pravděpodobnost asocia- ce se starší ochrannou známkou“ Z dikce to- hoto ustanovení, u nějž zdejší soud neshledal rozpor s mezinárodními smlouvami dopada- jícími na institut ochranné známky (srov. čl. 16 odst. 1 Dohody o obchodních aspek- tech práv k duševnímu vlastnictví: Majitel za- psané ochranné známky bude mít výlučné právo zabránit všem třetím stranám, které nemají souhlas majitele, aby při obchodní činnosti užívaly shodná nebo podobná označení bro zboží nebo služby, které jsou stejné nebo podobné těm, pro které byla za- psána ochranná známka, jestliže by takové užívání mělo za následek pravděpodobnost záměny.), jednoznačně plyne, že zápisnou nezpůsobilost přihlašovaného označení indi- kuje jen podobnost závadná, tj. podobnost zaměnitelná (starší literatura a judikatura ho- L ————vvŤ—Ť—ŤŤvŤ—ŤÚÚŤÚŤ ii ———————- voří též o podobnosti či zaměnitelnosti šaleb- né), tedy jen taková podobnost mezi přihlašo- vaným označením a starší ochrannou znám- kou (popřípadě mezi výrobky či službami, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují), jež působí pravděpodob- nost záměny na straně veřejnosti (zaměnitel- nost) ohledně původu výrobků či služeb; zápisná nezpůsobilost přihlašovaného ozna- čení tedy není dána podobností jakoukoli, jak se domnívá stěžovatel, aniž by ovšem jeho ná- zor - jak bylo právě ukázáno —- měl oporu v právní úpravě. V rozporu s názorem stěžovatele má Nej- vyšší správní soud za to, že je nedůvodné vy- čítat městskému soudu konstatování, že na- mítaná ochranná známka je slovní a nemá žádné fantazijní prvky. Takové vlastnosti ochranné známky se totiž významně podílejí na formování její rozlišovací způsobilosti. V posuzovaném případě pak žalovaný správ- ní orgán i městský soud dospěly ke korektní- mu závěru, že distinktivita namítané ochran- né známky je nižší než známky napadené, a tento závěr přesvědčivě odůvodnily. V tom- to kontextu se zdejší soud nemůže ztotožnit ani s námitkou, že městský soud i správní or- gány pochybily, když namítanou ochrannou SX známku považovaly za známku s nižší rozlišo- vací způsobilostí. Nejvyšší správní soud po- kládá takové hodnocení skutkového stavu za logicky bezvadné a řádně zdůvodněné. V sou- vislosti s tím Nejvyšší správní soud dodává, že se známkoprávní ochranou je pojmově spja- to, že různé ochranné známky mají různý stu- peň rozlišovací způsobilosti, neboli že míra pravděpodobnosti záměny se u každé z ochranných známek odlišuje a nelze ji pau- šálně považovat za identickou, v důsledku če- hož se nutně různí i úroveň ochrany, které se jednotlivé ochranné známky těší. Ostatně z takového pojetí známkoprávní ochrany vy- chází i Evropský soudní dvůr, když kupř. judi- kuje, že „čím vyšší stupeň rozlišovací způso- bilosti má starší ochranná známka, tím větší bude pravděpodobnost záměny“ (např. rozsudek ze dne 11. 11. 1997, SABEL BV v. Pu- ma AG, Rudolf Dassler Sport, C-251/95, bod 24) nebo že „známky, jež mají vysoký stupeň rozlišovací způsobilostí ať už samy o sobě nebo v důsledku dobrého jména, kte- ré mají na trhu, požívají větší ochrany než známky s menší rozlišovací způsobilostí“ (rozsudek ze dne 29. 9. 1998, Canon Kabus- hiki Kaisha v. Metro-Goldwyn-Mayer Imc., C-39/97, bod 18). (..) 1715 Veřejné zakázky: předběžné oznámení; Ihůta pro podání nabídek k $ 29 a $ 54 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění zákona č. 377/2005 Sb.» I. Není-li konkrétní plnění ve prospěch zadavatele zahrnuto do rozpočtu zadava- tele pro příslušný kalendářní rok, nemá-li být podle zadávací dokumentace v pří- slušném kalendářním roce na vrub takového rozpočtu ani fakticky plněno a neníli ani jinak prokázáno, že by měl zadavatel úmysl zadat příslušnou veřejnou zakázku v průběhu příslušného kalendářního roku již v době schvalování rozpočtu na tako- vý kalendářní rok, nemá zadavatel povinnost předběžného oznámení podle $ 29 zá- kona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. II. Podle $ 54 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, stanoví lhů- tu pro podání nabídek pouze zadavatel; jen lhůta splňující podmínky stanovené oběma odstavci $ 54 citovaného zákona je lhůtou zákonnou. Orgán dohledu nad za- dáváním veřejných zakázek při posouzení otázky, zda byla lhůta pro podání nabí- dek stanovena v souladu se zákonem, musí posoudit jak skutečnost, zda byla dodr- » Súčinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. 1715 žena zákonem předepsaná minimální lhůta podle $ 54 odst. 2 zákona č. 40/2004 Sb., tak skutečnost, zda konkrétní lhůta odpovídá „druhu“ a „charakteru“ veřejné zakáz- ky podle $ 54 odst. 1 citovaného zákona. III. Zohledněním „druhu“ a „charakteru“ veřejné zakázky podle $ 54 odst. 1 záko- na č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, se rozumí zejména zohlednění konkrétní- ho obsahu i rozsahu plnění a potřebné doby pro seriózní zvážení účasti v zadávacím řízení a pro zpracování samotné nabídky.
Tento rozsudek žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl kasační stížností, ve které (resp. v jejím doplnění) se dovolává kasačních důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má za to, že městský soud chybně posoudil otázku zaměnitelnosti namítané a napadené ochranné známky. Podle stěžovatele jsou obě označení po fonetické i vizuální stránce zjevně shodná. Za dominantní prvek na napadené ochranné známce stěžovatel pokládá slovo „Classic“, což je prvek naprosto shodný se zněním namítané slovní ochranné známky. Jediná odlišnost mezi nimi spočívá v tom, že u napadené ochranné známky je proveden malými písmeny, což je ovšem ze známkoprávního hlediska zcela nepodstatné. Napadená ochranná známka tak obsahuje celou starší namítanou ochrannou známku a městský soud tak připouští absurdní situaci, kdy si kterýkoli podnikatel může zaregistrovat ochrannou známku jiného podnikatele, pokud k ní připojí nějaký další prvek. Nelze akceptovat ani závěr městského soudu o tom, že napadená ochranná známka je součástí známkové řady společnosti Kaufland, neboť by z něj vyplývalo, že kterýkoli konkurující výrobce si může přivlastnit zavedenou ochrannou známku, přidat k ní prvek, který by mohl být distinktivní, a používat ji na společném trhu pro stejné výrobky a služby. Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že opomenul vyjít z relevantní judikatury Evropského soudního dvora, konkrétně z rozsudku ze dne 6. 10. 2005, Medion AG v. Thomson multimedia Sales Germany & Austria GnbH, C-120/04. V tomto rozhodnutí odpověděl Evropský soudní dvůr na předběžnou otázku týkající se interpretace čl. 5 odst. 1 písm. d) směrnice Rady 89/104/EHS tak, že toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že nebezpečí záměny může u veřejnosti v případě totožnosti výrobků nebo služeb existovat, jakmile je sporné označení tvořeno tím, že jsou vedle sebe postaveny jednak název společnosti třetí osoby a jednak zapsaná ochranná známka mající běžnou rozlišovací schopnost, a tato ochranná známka, aniž by sama o sobě vytvářela celkový dojem složeného označení, si v něm zachovává nezávislou rozlišovací roli. Rovněž nelze akceptovat tvrzení městského soudu uvedené v odůvodnění rozsudku, že pouhá podobnost mezi ochrannými známkami nestačí, aby způsobila nebezpečí záměny. Takové konstatování je v rozporu s platným právem, podle kterého již pouhá podobnost vylučuje zápisnou způsobilost přihlašovaného označení. Stěžovatel se dále neztotožňuje s tím, že ačkoli městský soud nevyloučil sluchovou podobnost napadené a namítané ochranné známky, dospěl k závěru o dostatečné rozlišovací způsobilosti mezi nimi. Stěžovatel k tomu uvádí, že pravděpodobnost záměny se vždy zkoumá z hlediska fonetické, vizuální a sémantické podobnosti, přičemž pro konstatování pravděpodobnosti záměny či asociace může být rozhodné, že podobnost posuzovaných označení nastala i v jediném z těchto aspektů. Poukaz městského soudu na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 6. 1999, Lloyd Schuhfabrik Meyer & Co. GmbH v. Klijsen Handel BV, C-342/97 stěžovatel nepodkládá za případný, protože z něj nijak nevyplývá, že by samotná sluchová podobnost mezi posuzovanými označeními měla být nedostatečnou skutečností pro konstatování pravděpodobnosti záměny těchto označení. Poukázal-li městský soud ve svém rozsudku též na to, že namítaná ochranná známka nemá žádné fantazijní prvky, jedná se o nesprávnou aplikaci základních principů známkoprávní regulace. Skutečnost, že namítaná ochranná známka neobsahuje žádný fantazijní prvek, nikterak nemůže snížit její rozlišovací způsobilost. Stěžovatel Městskému soudu v Praze také vytýká, že se nevyjádřil k namítanému porušení Listiny základních práv a svobod správními orgány obou instancí. Podle další stěžovatelovy námitky žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav. Rozhodovací praxe žalovaného není jednotná; žalovaný jednak založil své rozhodnutí na tvrzené nízké distinktivitě namítané ochranné známky, přitom však svým rozhodnutím ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. O-64589, zamítl návrh na prohlášení namítané ochranné známky za neplatnou a rovněž zamítl návrh na zrušení této ochranné známky, jednak žalovaný svým rozhodnutím ze dne 10. 8. 2000, sp. zn. O-138628, částečně zamítl přihlášku označení „KLASIK“ jako označení zaměnitelného s namítanou ochrannou známkou, a to pro stejné nebo podobné výrobky jako pro ty, pro které je namítaná ochranná známka registrována. Dostatečná rozlišovací způsobilost napadené ochranné známky byla potvrzena též rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, č. j. 2 Cm 5/2004 – 127, který stěžovatel ke kasační stížnosti přikládá. Stěžovatel má dále zato, že žalovaný svým postupem popřel princip předvídatelnosti veřejné správy, když ve svém rozhodnutí ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. O-93602-94, konstatoval, že obsahuje-li přihlašované označení dominantní prvek z dříve zapsané ochranné známky a ostatní prvky přehlašovaného označení nejsou takového rázu, aby byly schopny je odlišit od namítané ochranné známky, nemá takové označení zápisné způsobilosti. V rozhodnutí ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. O-92475-94, pak žalovaný dovodil, že obsahuje-li kombinované označení dominantní slovní prvek shodný s již dřívější ochrannou známkou, není toto označení schopné zápisu pro stejné či podobné výrobky i přesto, že obsahuje další prvky, které jsou však pro posouzení zaměnitelnosti obou označení bezpředmětné. Žalovanému stěžovatel rovněž vytýká, že nezohlednil rozhodnutí OHIM ze dne 22. 5. 2002, č. j. R 679/2001 – 4, kterým byla zamítnuta přihláška označení „GOLDEN COFFEE CLASSIC“ jako označení zaměnitelného s ochrannou známkou stejného znění jako je znění namítané ochranné známky. Žalovaný rovněž opomenul rozhodnutí uvedeného úřadu ze dne 20. 4. 2001, č. 1000/2001, v kteréžto věci přihlašovatel označení „SUPER SUPERCLASSIC“ vzal zpět svou přihlášku tohoto označení, protože uznal skutečnost, že toto označení je zaměnitelné s ochrannou známkou téhož znění jako je znění namítané ochranné známky. Soud i žalovaný správní orgán též pochybily tím, že namítanou ochrannou známku považovaly za ochrannou známku s nižší rozlišovací způsobilostí. Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu stěžovatel spatřuje v konstatování jmenovaného soudu, že grafický prvek „K“ je jako dominantní prvek známkové řady společnosti Kaufland spotřebitelům dobře znám, a v konstatování, že zdejší spotřebitelé jsou dostatečně vnímaví a spojují si grafický prvek „K“ výhradně se společností Kaufland. Jedná se o závěr absolutně nepodložený, který jistě nelze učinit bez bližšího dokazování. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trvá na tom, že v napadené ochranné známce je dominantním prvkem písmeno „K“. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že soud nesprávně posoudil otázku zaměnitelnosti ochranných známek, žalovaný uvádí, že při posouzení podobnosti ochranných známek se jedná o výklad neurčitého právního pojmu, což přísluší správnímu orgánu a taková úvaha nepřísluší soudu. Soud v takovém případě pouze posoudí, zda stanovisko Úřadu průmyslového vlastnictví uvedené v napadeném rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a skutkově podloženo. Soud nemůže otázku zaměnitelnosti samostatně posoudit, pouze v případě nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví může rozhodnutí žalovaného zrušit. Žalovaný odmítá i tvrzení stěžovatele o tom, že skutečnost, že grafický prvek „K“ jako dominantní prvek známkové řady společnosti Kaufland není spotřebitelům dobře znám. Za průměrné spotřebitele je v tomto případě nutno považovat nakupující v obchodní řetězci Kaufland, kteří jsou dobře obeznámeni s tamějším sortimentem, a proto jim tento grafický symbol musí být dobře znám, neboť se vyskytuje na řadě výrobků obchodovaných v tomto řetězci. Co se týče argumentace stěžovatele jinou rozhodovací praxí žalovaného, žalovaný konstatuje, že paušální odkaz na jiné případy v posuzované věci není možný. Argumentace rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006,
č. j. 2 Cm 5/2004 – 127, je pro daný případ irelevantní. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítá tvrzení stěžovatele o zaměnitelnosti namítané a napadené ochranné známky; k porušení žádných právních předpisů ani k ignorování judikatury Evropského soudního dvora nedošlo. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu konstatování, že pouhá podobnost mezi ochrannými známkami nestačí, aby způsobila nebezpečí záměny, mýlí se, jelikož nikoli každá podobnost musí vést k zamítnutí přihlášky ochranné známky, ale pouze taková podobnost, která vede k nebezpečí záměny. K argumentaci stěžovatele týkající se sluchové podobnosti osoba zúčastněná na řízení uvádí, že sluchová podobnost může, ale ne vždy musí znamenat zaměnitelnost. Dále osoba zúčastněná na řízení konstatuje, že označení „Classic“ není příliš distinktivní. Co se týče argumentace stěžovatele případem „KLASIK“, jednalo se o věc zcela odlišnou. Rovněž tak stěžovatelův odkaz na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Cm 5/2004, je nepřípadný, neboť s posuzovanou věcí nemá žádnou souvislost. Ani stěžovatelovy poukazy na rozhodnutí OHIM nejsou na místě, neboť řeší věci skutkově odlišné. S námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu se osoba zúčastněná na řízení také neztotožňuje. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V obsáhlé replice k vyjádření žalovaného i k vyjádření osoby zúčastněné na řízení stěžovatel opakuje, že v napadené ochranné známce dominantním prvkem není písmeno „K“. S tvrzením žalovaného, že otázku zaměnitelnosti může posuzovat pouze správní orgán, stěžovatel nesouhlasí, neboť nemohl-li by tuto otázku řešit i soud, došlo by k rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k odepření spravedlnosti. Dále stěžovatel uvádí, že grafický prvek „K“ není prvkem, který by byl zákazníkům dobře znám a opačné tvrzení soudu i žalovaného je nepodložené. Stěžovatel zdůrazňuje, že je třeba trvat na požadavku předvídatelnosti veřejné správy a skutkově obdobné případy nelze řešit odlišně. „Classic“ není jen popisné slovo v napadené ochranné známce, jedná se úplné převzetí starší ochranné známky. Stěžovatel trvá na relevanci rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Cm 5/2004, i jím citovaných rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel výslovně uplatnil kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno správné právní pravidlo, ale je nesprávně interpretováno. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soudu zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:
Dne 1. 9. 2003 stěžovatel podal u Úřadu průmyslového vlastnictví námitky proti kombinované ochranné známce ve znění „K Classic“, a to z důvodu fonetické a vizuální zaměnitelnosti se slovní ochrannou známky č. 175167 ve znění „CLASSIC“ s datem práva přednosti k 6. 11. 1991, která byla zapsána pro výrobky třídy 30 a jejímž majitelem je stěžovatel. Přihlašovatelem napadené mezinárodní kombinované ochranné známky č. 798214 je osoba zúčastněná na řízení. Spatřovanou zaměnitelnost namítané a napadené ochranné známky stěžovatel odůvodnil shodně jako později v jím podané žalobě i kasační stížnosti. Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k námitkám ze dne 10. 8. 2004 uvedla, že namítaná ochranná známka je nedistinktivní, neměla být nikdy registrována a jako slovní ochranná známka nemůže obstát. Dále uvedla, že na přihlašované (napadené) ochranné známce je dominantní písmeno „K“, nikoli slovo „Classic“.
Napadená mezinárodní kombinovaná ochranná známka má podobu černobílé etikety, v níž je uprostřed její plochy umístěno písmeno „K“, které je zvláštně graficky ztvárněno ze dvou čtverců a dvou trojúhelníků tmavé barvy, vzájemně oddělených světlými mezerami. Tento prvek je situován na světlé čtvercové ploše etikety, jejíž okraje mají nejasné obrysy barevně přecházející do zbývající části plochy etikety, která je směrem k okrajům tmavá a má zaoblené rohy. Podél dolního okraje etikety je umístěn v tmavé části plochy etikety světlý nápis „Classic“ provedený z písmen definovaného tvaru, která jsou mírně skloněna vpravo. Výška tohoto nápisu je přibližně třetinová vzhledem k výšce písmene „K“.
Namítanou slovní ochrannou známku tvoří slovo „CLASSIC“ v obecném provedení písma velké abecedy.
Úřad průmyslového vlastnictví svým rozhodnutím ze dne 19. 10. 2004 námitky zamítl a mezinárodní ochranné známce „K Classic“ č. 798214 přiznal v České republice právní ochranu. Správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitky byly podány podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. V mezidobí však nabyl účinnosti zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Na základě jeho § 52 odst. 2 pak správní orgán podané námitky překvalifikoval na námitky podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. a posoudil je takto: Nejnápadnějším prvkem ochranné známky jako celku je písmeno „K“. Přestože se jedná o prvek tvořený pouze jedním písmenem, díky fantazijnímu způsobu ztvárnění je schopen v dostatečné míře zaujmout pozornost řadového spotřebitele a zafixovat se v jeho paměti jako známkový prvek mající vazbu na vlastníka napadené ochranné známky, tj. společnost Kaufland. Zarámované písmeno „K“ zaujímá podstatnou část ochranné známky a působní v ní nejvýraznějším dojmem. Při souhrnném ohodnocení přihlašovaného označení dospěl správní orgán první instance k závěru, že prioritní úlohu ve známce má stylizované písmeno „K“ a slovní prvek „Classic“ má v ochranné známce spíše roli doplňkovou. Působí zde spíše jako druhové označení výrobku, případně služeb poskytovaných vlastníkem známky, a to v tom smyslu, že se jedná o výrobky či služby klasické, resp. standardní úrovně. Správní orgán prvního stupně dále poukázal na to, že přihlašovatel napadené ochranné známky v České republice vlastní další ochranné známky, jejichž součástí je stejným způsobem zpracované písmeno „K“. Z toho plyne, že svojí podobou se jedná o stylizované písmeno schopné vlastníkovi ochranné známky zajistit u spotřebitele snadnou zapamatovatelnost a dobrou identifikovatelnost s jeho výrobky. Distinktivitu napadené ochranné známce poskytuje především zmíněné písmeno „K“. Namítané označení „CLASSIC“ příliš velkou měrou rozlišovací způsobností nedisponuje a má spíše podtext druhový či kvalitativní. Vedle toho se jedná o označení v oblasti ochranných známek frekventovaně užívané a v běžném jazyce zcela obvyklé. Z fonetického hlediska se napadená ochranná známka díky nápadnosti stylizovaného písmene „K“ nepochybně vyslovuje jako „ká klasik“, nikoli pouze jako „klasik“ jako ochranná známka namítaná.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadl rozkladem. V něm především namítal, že označení „Classic“ má rozlišovací způsobilost a právě toto označení je v napadené ochranné známce dominantním prvkem, nikoli písmeno „K“. Napadená ochranná známka je tak s namítanou ochrannou známkou vizuálně zaměnitelná. Je rovněž zaměnitelná foneticky, neboť závěr správního orgánu o tom, že se vyslovuje „ká klasik“ je pouhá spekulace. Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření v rozkladu uvedla tytéž argumenty jako dříve ve vyjádření k námitkám.
O podaném rozkladu rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví dne 30. 5. 2005 tak, že se rozklad zamítá a napadené rozhodnutí o zamítnutí námitek se potvrzuje. Rozkladový orgán shledal, že písmeno „K“ svým rozměrem a umístěním je dominantní částí napadené mezinárodní ochranné známky. V celkové kompozici napadené ochranné známky bude veřejnost při běžném způsobu čtení i vizuálně vnímat oba základní prvky současně jako „ká klasik“, resp. písmeno „K“ a nápis „Classic“. Rozkladový orgán dospěl k závěru, že odlišnost porovnávaných ochranných známek spočívá v tom, že přednostní fonetické, vizuální i významové vnímání písmene „K“ má za následek zcela jiný celkový dojem, kterým napadená ochranná známka na spotřebitele působí a tento dojem je nepochybně zcela odlišný od působení samotného slovního prvku „Classic“. Spotřebitel při svém vnímání v podstatě nemůže určit co a od koho je „klasika“ či „klasické“; to může posoudit až teprve tehdy, jestliže se s takto označeným konkrétním zbožím či službou setká, neboť pak bude vjem tohoto slovního prvku ovlivňován dalšími doprovodnými slovními či grafickými prvky, s nimiž bude jako součást celkové kompozice příslušného označení toto zboží či služba nabízena. Z toho podle rozkladového orgánu vyplývá, že slovní prvek „Classic“ či „CLASSIC“ má v obou porovnávaných ochranných známkách různou roli, tj. v případě napadené mezinárodní ochranné známky doplňkovou, v případě namítané ochranné známky dominantní. Rozkladový orgán dále konstatoval, že napadená ochranná známka má nepochybně vyšší stupeň rozlišovací způsobilosti než namítaná ochranná známka, a to na základě existence dominantního písmene „K“ a grafického ztvárnění. Rozkladový orgán se tak ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně.
Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že uplatnil-li stěžovatel jako kasační důvod nepřezkoumatelnost rozsudku Městského soudu v Praze [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], pak by se zdejší soud v případě důvodnosti této námitky již nemohl zabývat kasačními námitkami ostatními [tj. namítanou nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vadami řízení spočívajícími v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Proto se Nejvyšší správní soud ještě před posouzením ostatních námitek zabýval posouzením namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť nejprve je třeba posoudit, zda napadený rozsudek je vůbec přezkumu schopný; v negativním případě by bylo vyloučeno zabývat se důvodností ostatních kasačních důvodů a napadený rozsudek by musel být bez dalšího zrušen.
Závěr Městského soudu v Praze, který stěžovatel napadá, o tom, že grafický prvek „K“ je jako dominantní prvek známkové řady společnosti Kaufland spotřebitelům dobře znám a že zdejší spotřebitelé jsou dostatečně vnímaví a spojují si grafický prvek „K“ výhradně se společností Kaufland, je – zběžně či odtažitě nazíráno – poněkud excesivní vzhledem k tomu, že v řízení před soudem neprobíhalo žádné dokazování, na druhou stranu se při zevrubnějším zkoumání ale nijak zásadně nevymyká argumentační linii, na níž je odůvodnění rozsudku městského soudu jako celek vystavěno, a stěžovatelem kritizovaný závěr je implicitní součástí i rozhodnutí správních orgánů obou instancí, v nichž obsaženou argumentaci městský soud přebírá. Právě s ohledem na to, že napadená konstatování městského soudu jsou konzistentní s ostatní argumentací a v podstatných rysech jsou jí dokonce implikována a že v žádném případě nejsou nosnými důvody výroku rozsudku městského soudu, ale jen jakýmisi marginálními „připodotknutími“ či glosami, nejedná se o pochybení natolik intenzivní, aby založilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí v tom smyslu, v jakém zdejší soud nepřezkoumatelnost pojímá. Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zdejší soud považuje například takové rozhodnutí, v němž soud v řízení o žalobě opomněl přezkoumat některou ze žalobních námitek, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. 689/2005 Sb. NSS, č. 787/2006 Sb. NSS nebo č. 386/2004 Sb. NSS). Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost Nejvyšší správní soud tradičně považuje takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Mezi další důvody patří rozpornost výroku s odůvodněním, absence právních závěrů vyplývajících ze skutkových okolností, jakož i jejich nejednoznačnost. Nedostatkem důvodů však nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových – typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo tam, kde není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 133/2004 Sb. NSS).
ních závěrů vyplývajících ze skutkových okolností, jakož i jejich nejednoznačnost. Nedostatkem důvodů však nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových – typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo tam, kde není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 133/2004 Sb. NSS).
Namítá-li stěžovatel, že se Městský soud v Praze nevyjádřil k jím tvrzenému porušení Listiny základních práv a svobod, je třeba uvést, že taková vada by zakládala nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Byť tuto námitku stěžovatel podřadil pod kasační důvod spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], obsahově tato stěžovatelem uplatněná námitka spadá pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. stěžovatel se dovolává nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro vadu řízení před soudem, spočívající v nevypořádání se s jeho argumentací. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 As 60/2003 - 75, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 - 93; všechny dostupné z www.nssoud.cz) platí, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě, a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (a koneckonců z postupu tohoto soudu vůbec) je zřejmé, že tvrzená porušení Listiny základních práv a svobod jmenovaný soud v posuzované věci neshledal. Vycházeje ze zásady iura novit curia a z primátu ústavního pořádku musí soud z úřední povinnosti dbát na ústavně konformní interpretaci předpisů jednoduchého práva. Pokud by takový výklad nebyl možný, respektive rozpor mezi zákonným textem a ústavním pořádkem by „pouhou“ interpretací nebyl překlenutelný, musí
soud – rovněž ex officio – předložit věc podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky Ústavnímu soudu. Naposledy uvedeným způsobem ovšem městský soud nepostupoval a zdejší soud je názoru, že městský soud v tomto ohledu učinil zcela správně. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost rozsudku napadeného kasační stížností, která by spočívala v tom, že se městský soud nevyjádřil k tvrzenému porušení Listiny základních práv a svobod, neshledal. Pro úplnost však ještě dodává, že krajské soudy ve správním soudnictví přezkoumávají napadené výroky správního rozhodnutí – nejsou-li dány důvodu pro postup soudu
ex officio – v souladu se zásadou dispoziční v mezích tzv. žalobních bodů [§ 75 odst. 2 ve vazbě na § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Designátem legálního termínu žalobní bod se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, (publikován pod č. 835/2006 Sb. NSS). Z něj plyne, že žalobní bod sestává z konkrétních (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaných) skutkových tvrzení doprovázených (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů žalobce považuje napadené výroky správního rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Těmto požadavkům však tvrzené porušení Listiny základních práv a svobod, zahrnuté ve stěžovatelově žalobě k Městskému soudu v Praze, neodpovídá, neboť stěžovatel toliko příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod citoval, popřípadě ve stručnosti popsal jejich ustálenou interpretaci. Žalobce však nevylíčil, jakých konkrétních neústavních kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, pouze obecně poukázal na „nezákonný postup předsedy Úřadu a související postup Úřadu“.
Žádnou z vad subsumovatelných ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak rozsudek Městského soudu v Praze netrpí, a tudíž tyto kasační námitky nebyly shledány důvodnými. Nejvyšší správní soud se tak v řízení o kasační stížnosti mohl soustředit na posouzení správnosti právního hodnocení věci městským soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a na zkoumání existence vad řízení spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou.
Při výkladu pojmu pravděpodobnosti záměny (dále též „zaměnitelnost“) ochranné známky je třeba vycházet z toho, že ochrannou známkou podle § 1 zákona č. 441/2003 Sb. je za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby. Smyslem a účelem ochranných známek je tak rozlišení výrobků a služeb různých výrobců, resp. poskytovatelů; zaměnitelnost nespočívá pouze v možnosti záměny jednoho konkrétního výrobku (služby) za jiný, ale i v zaměnitelnosti výrobců (poskytovatelů) výrobků (služeb) stejného druhu. Toto znění zákona i jeho interpretace navazují na tradiční přístup známkového práva k otázce zaměnitelnosti, jak je zřejmé i z judikatury bývalého Nejvyššího správního soudu (např. Boh. A 6439/27: Shoda nebo zaměnitelná podobnost kterékoliv součásti známek jest způsobilá uvést konsumenta v omyl o původu zboží, jakmile součást – ať obrazová, ať slovní – jest toho způsobu, že může v mysli konsumenta vzbuditi představu značky určitého závodu.).
Zaměnitelnost je nutno zkoumat vždy z několika hledisek, a to především vizuálního, fonetického a významového. Základním a rozhodujícím kritériem pro posouzení zaměnitelnosti známek označujících shodné nebo podobné výrobky či služby je vždy hledisko běžného spotřebitele, tedy posouzení, zda známky jsou natolik odlišné (distinktivní), že nemohou u běžného spotřebitele vyvolat možnost záměny a v tomto směru ho uvést v omyl. Zkoumání podobnosti nemůže být přitom založeno pouze na formálním porovnání jednotlivých prvků, ale musí se zakládat na porovnání známkových motivů střetnuvších
se označení – tj. rozhodujících složek porovnávaných označení, které při celkovém posuzování jsou výrazem charakteristických vlastností srovnávaných označení. Zaměnitelnost označení může být dovozována z podobnosti v dominantním prvku nebo naopak z toho, že označení dominantní odlišující prvek nemá a ostatní prvky mají nízkou rozlišovací schopnost. V posuzované věci se jedná o známku kombinovanou (složenou), jejíž zvláštní povaha tkví v tom, že obsahují jednak část obrazovou, vzbuzující určitý dojem zrakový, jednak část slovní, vzbuzující určitý dojem sluchový, a známku slovní. Vzhledem k zvláštní povaze kombinovaných známek je třeba při úvaze o celkovém dojmu, kterým známka působí, brát v úvahu jak část obrazovou, tak část slovní, neboť jak jedna, tak druhá může ve známce převládat, a tak ovlivnit celkové vnímání spotřebitelem. Při úvaze o podobnosti známky je tak nutno mít na zřeteli, že celkový dojem známky může vytvořit buď jen obrazová, nebo slovní část, každá sama o sobě, nebo obě společně. Na podobnost známek tak lze usuzovat podle toho, co vytváří celkový dojem, tedy buď již z pouhé části obrazové, či slovní, nebo ze souhrnu obou. To, že zaměnitelnost může působit u více prvků i jeden jediný, bylo stabilně judikováno již dříve (např. Boh. A 9181/31: I když známka ochranná vykazuje dva prvky, z nichž jeden každý má v této známce charakterizační odlišující způsobilost, jest zaměnitelná podoba dána se známkou jinou, charakterizovanou jen jedním z těchto prvků.).
Při posuzování zaměnitelnosti je dále rozhodující okruh subjektů, u nichž ochranné známky dojem záměny mohou vyvolat. K závěru o zaměnitelnosti není třeba, aby tento dojem byl všeobecný; rozhodující je hledisko „běžného spotřebitele“, tedy toho, komu je značený výrobek (služba) určen. Za zaměnitelné lze považovat jen takové označení, které může vést při svém působení na trhu k omylu spotřebitele o shodě ochranné známy s jinou (shodně např. Boh. A 10.915/33-II.: Při posuzování podobnosti známek jest přihlížeti k možnosti omylu průměrného konsumenta – při obyčejné pozornosti – o původu zboží označeného ochrannými známkami vykazujícími určité charakteristické znaky, popř. Boh. A 12.403/36, vykládající podobnost známek ve vztahu k obyčejné pozornosti průměrného konsumenta a dovozující, že při této míře pozornosti utkví v paměti pouze všeobecné znaky známek, jejich celkový dojem, vytvářející tzv. pamětní obraz). K této otázce viz i výklad hledisek posuzování zaměnitelnosti ochranných známek ve Slovníku veřejného práva československého, svazek V., Brno 1948, s. 760, reprint Eurolex Bohemia, Praha 2000: Zaměnitelně podobna jsou dvě označení tenkrát, jestliže by jejich rozdíly obyčejný kupec bez vynaložení zvláštní pozornosti, tedy při vynaložení obyčejné pozornosti nemohl postřehnouti. Pro zjištění této podobnosti nejsou tedy rozhodná nějaká objektivní, všeobecně platná měřítka, nýbrž vždy je nutno ji zkoumati z hlediska odběratelů čili konsumentů právě toho zboží, pro něž je dotčené označení určeno. Podle hodnoty, důležitosti a speciálního určení zboží a jemu odpovídajícího okruhu konsumentstva bude tedy třeba usuzovati na větší či menší míru obvyklé pozornosti při nákupu jeho, neboť je notoricky známo, že větší míru pozornosti při zkoumání značkovaného zboží vynakládá kupec drahých strojů nebo speciálních chemických či farmaceutických výrobků, než prostá žena z lidu při nákupu laciných náhražek mýdlových nebo dokonce dítě, kupující si šumivé bonbony. Dlužno také vycházeti z toho, že kupující nemá zpravidla před očima oboje označení, o jehož srovnání jde, že proto, kupuje-li podle značky, činí tak jen po paměti, jak mu utkvěly v mysli výrazné, charakteristické znaky z označení toho zboží, jež si koupil jednou již dříve, třebas i před delší dobou, a s nímž byl spokojen. Zaměnitelnou podobnost mohou však zakládati jen takové prvky ve starší známce resp. značce obsažené, které samy o sobě jsou způsobilé založiti známkovou ochranu. Proto obsahují-li obě srovnávaná označení prvek na př. nedistinktivní nebo deskriptivní, není tu z tohoto důvodu zaměnitelné podobnosti.
Jak patrno, při posuzování zaměnitelnosti střetnuvších se ochranný známek je určujícím kritériem to, co vytváří celkový dojem ochranné známky. Obdobně judikuje i Evropský soudní dvůr: pravděpodobnost záměny musí být posuzována globálně s přihlédnutím ke všem faktorům relevantním pro okolnosti případu (rozsudek ze dne 11. 11. 1997, SABEL BV v. Puma AG, Rudolf Dassler Sport, C-251/95, bod 22); globální posouzení vizuální, sluchové a významové podobnosti střetnuvších se známek musí být založeno na celkovém dojmu, který známky vyvolávají, přičemž je třeba vzít v úvahu zejména jejich distinktivní a dominantní prvky (tamtéž, bod 23).
Z uvedených kritérií posuzování zaměnitelnosti podle názoru zdejšího soudu vycházel i žalovaný.
Bylo již mnohokráte judikováno, že posouzení zaměnitelnosti je v odvětví správního práva tradičně otázkou skutkovou – viz např. rozsudek bývalého Nejvyššího správního soudu publikovaný jako Boh. A 5342/31, dále např. rozsudek Vrchního soudu v Praze
č. j. 7 A 147/99 – 35, publikovaný pod č. SJS 952/2002, rozsudek (současného) Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 69/2006 – 92, k dispozici na www.nssoud.cz, a řadu jiných.
Proto je – shodně jako jiné skutkové otázky vyskytující se v rozmanitých typech správních řízení – věcí volného hodnocení důkazů správním orgánem. Namítá-li proto stěžovatel nesprávnost hodnocení zaměnitelnosti známky správním orgánem, může soud rozhodnutí úřadu o této otázce (stejně jako rozhodnutí kteréhokoli správního orgánu o jakýchkoli skutkových otázkách) zkoumat v mezích žalobních bodů jen z hlediska § 34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), tj. zda rozhodnutí úvahu, na základě níž správní orgán dospěl k závěru o zaměnitelnosti či naopak o nezaměnitelnosti známek, obsahuje, zda úvaha neodporuje spisu a skutkovým zjištěním a zásadám logického myšlení nebo není-li jinak vadná (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 A 106/2001 – 62, www.nssoud.cz). To pochopitelně v souladu s principem plné jurisdikce ve správním soudnictví platí jen v těch případech, kdy soud neprovádí vlastní dokazování podle § 77 s. ř. s. a nepostaví tak nový skutkový (eventuálně právní) stav. Městský soud v Praze dokazování neprováděl a ve shora popsaných směrech se ztotožnil se závěry žalovaného a do odůvodnění svého rozsudku je z podstatné části převzal, tedy evidentně vycházel z toho, že žalovaný svůj úsudek o zaměnitelnosti střetnuvších se známek řádně odůvodnil a že jeho závěr neodporuje zásadám známkového práva.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by úsudek žalovaného, který vycházel z hodnocení řádně zjištěných skutkových okolností, spočíval na mylném pojetí zákona nebo na skutkové podstatě odporující spisům a zásadám logického myšlení nebo by byl jinak vadný. Zdejší soud má za to, že žalovaný zcela správně vyhodnotil a přesvědčivě zdůvodnil, že celkový dojem přihlašované ochranné známky určuje stylizované písmeno „K“ a celkový dojem takto vyvolaný působí, že běžný spotřebitel je schopen odlišit výrobky pocházející od osoby zúčastněné na řízení od výrobků pocházejících od stěžovatele. Žalovaný též odpovídajícím způsobem odůvodnil svůj závěr, že mezi střetnuvšími se označeními neexistuje podobnost ani vizuální, ani sémantická, ani fonetická. Ostatně zdejší soud je přesvědčen, že i kdyby žalovaný v souzené věci dospěl k existenci fonetické (sluchové, aurální) podobnosti střetnuvších se známek, na niž především (i když nikoli výlučně) stěžovatel míří, byla by v podstatě eliminována vjemem vizuálním, neboli celkový dojem, který střetnuvší se známky vzbuzují, by sluchová podobnost fakticky neformovala. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že k závěru o existenci fonetické podobnosti mezi střetnuvšími se označeními, nedospěl ani Městský soud v Praze, jak se stěžovatel v kasační stížnosti snaží podsunout (s. 6), pouze v reakci na žalobní námitku, která se sluchové podobnosti dovolávala, uvedl, že „…obecně nelze vyloučit, že by sluchová podobnost ochranných známek mohla vyvolat nebezpečí záměny, nicméně existence takovéhoto nebezpečí musí být konstatována v rámci celkového posouzení…“.
Dále Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, podle něhož byla připuštěna absurdní situace, že kterýkoli konkurující výrobce si může přivlastnit zavedenou ochrannou známku, přidat k ní prvek, který by mohl být distinktivní, a používat ji na společném trhu pro stejné výrobky a služby. Taková situace nemůže být pokládána za absurdní tehdy, pokud pozdější ochranná známka, byť by obsahovala i ochrannou známku starší, je ztvárněna tak, že nemůže podle všech okolností, které je třeba brát v úvahu, způsobit pravděpodobnost záměny s takovouto starší ochrannou známkou. To platí tím spíše, je-li starší ochranná
známka – jako v případě stěžovatele – tvořená výlučně označením fundamentálně druhovým, a proto méně distinktivním (zde zdejší soud zdůrazňuje, že tím nemíní říci, že namítaná ochranná známka rozlišovací způsobilost vůbec nemá – ostatně tato otázka ani není předmětem řízení –, pouze se vyjadřuje k míře její rozlišovací způsobilosti vzhledem k přihlašované ochranné známce). Z tohoto hlediska je chybná také stěžovatelova úvaha, že Městský soud v Praze opominul aplikovat rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 6. 10. 2005, Medion AG v. Thomson multimedia Sales Germany & Austria GnbH, C-120/04. Závěr, který v něm Evropský soudní dvůr zaujal (nebezpečí záměny může u veřejnosti v případě totožnosti výrobků nebo služeb existovat, jakmile je sporné označení tvořeno tím, že jsou vedle sebe postaveny jednak název společnosti třetí osoby a jednak zapsaná ochranná známka mající běžnou rozlišovací způsobilost, a tato ochranná známka, aniž by sama o sobě vytvářela celkový dojem složeného označení, si v něm zachovává nezávislou rozlišovací roli), nelze na posuzovaný případ použít už třeba jen proto, že si stěžovatelova ochranná známka v ochranné známce přihlašované svou nezávislou roli nepodržuje, neboť – jak správně konstatoval žalovaný – v přihlašované ochranné známce slovní prvek „Classic“ působí jako druhové označení výrobků, poskytovaných osobou zúčastněnou na řízení, v tom smyslu, že se jedná o výrobky klasické či standardní úrovně. Citovaný rozsudek Evropského soudního dvora tedy pro posuzovanou věc nemá význam. Totéž platí o poukazu stěžovatele na rozhodnutí žalovaného publikovaná ve Sbírce správních rozhodnutí ve věcech průmyslových práv, neboť závěry v nich obsažené (obsahuje-li přihlašované označení dominantní prvek z dříve zapsané ochranné známky a ostatní prvky přihlašované označení nejsou takového rázu, aby byly schopny je odlišit od namítané ochané známky, nemá takové označení zápisné způsobilosti; obsahuje-li kombinované označení dominantní slovní prvek shodný s již dřívější ochrannou známkou, není toto označení schopné zápisu pro stejné či podobné výrobky i přesto, že obsahuje další prvky, které jsou však pro posouzení zaměnitelnosti obou označení bezpředmětné) jsou v základu analogické tomu, co je vysloveno v právě citovaném rozsudku Evropského soudního dvora. Dovolává-li se pak stěžovatel porušení principu předvídatelnosti veřejné správy, resp. právní jistoty, je jeho námitka zcela lichá, neboť žalovaný vycházel z odlišného skutkového stavu, když správně nepovažoval v napadené ochranné známce za dominantní prvek slovo „Classic“. Žalovaný tak vyšel ze skutkové podstaty nepodřaditelné citované abstrakci uvedených rozhodnutí (tj. nejednalo se o věc skutkově ani právně shodnou ani obdobnou) a za takovéto situace poukazovat na to, že žalovaný posuzovanou věc rozhodl v rozporu se svou ustálenou rozhodovací praxí, se naprosto příčí zásadám správného usuzování.
Zdejší soud se nemůže ztotožnit ani se stěžovatelovou námitkou, že Městský soud v Praze zásadně pochybil, uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že „pouhá podobnost mezi ochrannými známkami nestačí, aby způsobila nebezpečí záměny“. Toto tvrzení městského soudu je v souladu se zákonem o ochranných známkách, rovněž není v rozporu s relevantními mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a jež dopadají na institut ochranné známky [Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví (publikována jako vyhláška č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.), Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek (publikována jako vyhláška č. 65/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/1985 Sb.), Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek (publikován jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 248/1996 Sb.), Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (publikována jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995), Smlouva o známkovém právu (publikována jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 199/1996 Sb.)]. Na tomto místě je třeba opětovně připomenout znění § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., podle něhož přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou. Z dikce tohoto ustanovení, u nějž zdejší soud neshledal rozpor s mezinárodními smlouvami dopadajícími na institut ochranné známky (srov. čl. 16 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví: Majitel zapsané ochranné známky bude mít výlučné právo zabránit všem třetím stranám, které nemají souhlas majitele, aby při obchodní činnosti užívaly shodná nebo podobná označení pro zboží nebo služby, které jsou stejné nebo podobné těm, pro které byla zapsána ochranná známka, jestliže by takové užívání mělo za následek pravděpodobnost záměny.), jednoznačně plyne, že zápisnou nezpůsobilost přihlašovaného označení indikuje jen podobnost závadná, tj. podobnost zaměnitelná (starší literatura a judikatura hovoří též o podobnosti či zaměnitelnosti šalebné), tedy jen taková podobnost mezi přihlašovaným označením a starší ochrannou známkou (popřípadě mezi výrobky či službami, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují), jež působí pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti (zaměnitelnost) ohledně původu výrobků či služeb; zápisná nezpůsobilost přihlašovaného označení tedy není dána podobností jakoukoli, jak se domnívá stěžovatel, aniž by ovšem jeho názor – jak bylo právě ukázáno – měl oporu v právní úpravě.
V rozporu s názorem stěžovatele má Nejvyšší správní soud za to, že je nedůvodné vyčítat městskému soudu konstatování, že namítaná ochranná známka je slovní a nemá žádné fantazijní prvky. Takové vlastnosti ochranné známky se totiž významně podílejí na formování její rozlišovací způsobilosti. V posuzovaném případě pak žalovaný správní orgán i městský soud dospěly ke korektnímu závěru, že distinktivita namítané ochranné známky je nižší než známky napadené, a tento závěr přesvědčivě odůvodnily. V tomto kontextu se zdejší soud nemůže ztotožnit ani s námitkou, že městský soud i správní orgány pochybily, když namítanou ochrannou známku považovaly za známku s nižší rozlišovací způsobilostí. Nejvyšší správní soud pokládá takové hodnocení skutkového stavu za logicky bezvadné a řádně zdůvodněné. V souvislosti s tím Nejvyšší správní soud dodává, že se známkoprávní ochranou je pojmově spjato, že různé ochranné známky mají různý stupeň rozlišovací způsobilosti, neboli že míra pravděpodobnosti záměny se u každé z ochranných známek odlišuje a nelze ji paušálně považovat za identickou, v důsledku čehož se nutně různí i úroveň ochrany, které se jednotlivé ochranné známky těší. Ostatně z takového pojetí známkoprávní ochrany vychází i Evropský soudní dvůr, když kupř. judikuje, že čím vyšší stupeň rozlišovací způsobilosti má starší ochranná známka, tím větší bude pravděpodobnost záměny“ (např. rozsudek ze dne 11. 11. 1997, SABEL BV v. Puma AG, Rudolf Dassler Sport, C-251/95, bod 24) nebo že známky, jež mají vysoký stupeň rozlišovací způsobilosti ať už samy o sobě nebo v důsledku dobrého jména, které mají na trhu, požívají větší ochrany než známky s menší rozlišovací způsobilostí (rozsudek ze dne 29. 9. 1998, Canon Kabushiki Kaisha
v. Metro-Goldwyn-Mayer Inc., C-39/97, bod 18).
Obdobně neobstojí stěžovatelova námitka, že nezohlednil svá předchozí rozhodnutí, jimiž namítané ochranné známce přiznal distinktivitu (zamítnutí návrhu na výmaz namítané ochranné známky, návrhu na její prohlášení za neplatnou, návrhu na její zrušení, částečně zamítnutí přihlášky slovní ochranné známky ve znění „KLASIK“). Jak již bylo konstatováno výše, žalovaný namítané ochranné známce rozlišovací způsobilost v posuzované věci neupřel, pouze hodnotil míru této rozlišovací způsobilosti ve vztahu k ochranné známce napadené a dospěl k průkaznému závěru, že distinktivita namítané ochranné známky je nižší než ochranné známky napadené a po komplexním (globálním) zhodnocení celkového dojmu vyvolaného střetnuvšími se ochrannými známkami přiléhavě usoudil na nezaměnitelnost těchto známek.
Stejně tak argumentace rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, č. j. 2 Cm 5/2004 – 127, není případná, neboť šlo o věc se zcela odlišným předmětem řízení. Zatímco v nyní posuzované věci jde o posouzení zápisné způsobilosti napadené ochranné známky, ve věci, na niž stěžovatel poukazuje, šlo o obchodní spor – posouzení nekalosoutěžního jednání spočívajícího v klamavém označení zboží, vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti žalobce. Závěry vyslovené v této obchodní věci tedy nelze mechanicky přenášet na věc nyní posuzovanou.
Není vůbec zřejmé, co stěžovatel sledoval námitkami dovolávajícími se toho, že žalovaný nezohlednil rozhodovací praxi OHIM (zamítnutí přihlášky označení „GOLDEN COFFEE CLASSIC“; zpětvzetí přihlášky označení „SUPER SUPERCLASSIC“), neboť se jedná o případy nemající s nyní souzenou věcí žádné styčné body. V prvním případě se jednalo o posouzení zaměnitelnosti kombinovaných ochranných známek, přičemž pravděpodobnost záměny byla shledána z důvodu grafického vyobrazení střetnuvších se označení (v obou případech bílá linka s textem nahoře, tatáž sklenice se slámkou, tentýž šálek kávy a kávová zrna). V druhém případě přihlašovatel vzal přihlášku zpět, tudíž vůbec nebylo rozhodováno meritorně, neboli otázka zaměnitelnosti se ani v nejmenším neřešila. Ani tuto námitku tedy zdejší soud nepovažuje za důvodnou.
Dospěl-li žalovaný na základě svého úsudku, jemuž nelze zřejmou nesprávnost vyčítat, k závěru, že ochranná známka napadená není zaměnitelná s namítanou ochrannou známkou, je způsobilá rozlišit výrobky majitele napadené ochranné známky od výrobků a služeb stěžovatele, nemohl Nejvyšší správní soud jinak než námitky poukazující na to, že soud prvního stupně i správní orgán chybně posoudily zaměnitelnost střetnuvších se ochranných známek, považovat za nedůvodné, a to tím spíše, že závěr žalovaného o nezaměnitelnosti je odůvodněn přezkoumatelně, pečlivě, přesvědčivě, logicky bezvadně, velmi fundovaně a způsobem, jemuž Nejvyšší správní soud nemá co vytknout. Rovněž tak nemá co vytknout Městskému soudu v Praze, který závěry žalovaného pojal do svého rozsudku, a tedy potom logicky, neshledal-li Nejvyšší správní soud vady v právním posouzení, které učinil žalovaný, nemohl je za takovýchto okolností shledat ani v rozsudku městského soudu. V těchto směrech zdejší soud uvážil, že žalovaný svůj úsudek o nezaměnitelnosti střetnuvších se známek učinil zhodnotiv všechna relevantní kritéria; žalovaný nepostupoval při aplikaci právních norem svévolně, neopomenul své závěry smysluplně a v celistvosti odůvodnit. Rozhodnutí žalovaného není v nesouladu (a už vůbec ne v nesouladu extrémním) s učiněnými skutkovými i právními zjištěními.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že není dán ani žádný z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady vzniklé mu nad rámec běžné úřední činnosti ze spisu nezjistil. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; v tomto řízení Nejvyšší správní soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu