Požadavek žalobkyně, aby vlastník sousední nemovitosti odstranil (§ 129 odst. 3
stavebního zákona z roku 2006) stavební úpravy (zde terasu), jež umožňují ve vysoké míře zasahovat do dlouhodobě zavedené úrovně soukromí v daném místě, je
oprávněný bez ohledu na to, zda došlo ke konkrétním zásahům do práva žalobkyně
na soukromí, či nikoliv. Rozhodující je skutečnost, že stavba terasy svým vysokým
potenciálem způsobovat zásahy nad míru přiměřenou poměrům narušila zavedený
a žalobkyní legitimně očekávaný rozsah soukromí.
Požadavek žalobkyně, aby vlastník sousední nemovitosti odstranil (§ 129 odst. 3
stavebního zákona z roku 2006) stavební úpravy (zde terasu), jež umožňují ve vysoké míře zasahovat do dlouhodobě zavedené úrovně soukromí v daném místě, je
oprávněný bez ohledu na to, zda došlo ke konkrétním zásahům do práva žalobkyně
na soukromí, či nikoliv. Rozhodující je skutečnost, že stavba terasy svým vysokým
potenciálem způsobovat zásahy nad míru přiměřenou poměrům narušila zavedený
a žalobkyní legitimně očekávaný rozsah soukromí.
Stavební řízení: právo na soukromí
zákon)*)
o kasační stížnosti osoby zúčastněné.
Úřad městské části Brno-Černovice
(správní orgán I. stupně) rozhodnutím ze
dne 19. 10. 2011 dodatečně povolil změnu
stavby osoby zúčastněné na řízení, a to: „Přístavby ocelové konstrukce k bytovému domu Štolcova 52b, Brno na pozemkové parcele č. 715 k. ú. Černovice, která je zakotvena
do zídky na pozemkové parcele č. 715 k. ú.
Černovice, sousedící s pozemkovou parcelou
č. 716 k. ú. Černovice“.
Žalobkyně podala odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 1. 2012 zamítl,
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání
dospěl žalovaný k závěru, že stavební úřad
řádně vypořádal námitku žalobkyně týkající
se zásahu do jejího soukromí a posoudil stavbu v souladu s § 25 odst. 1 vyhlášky
č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na
využívání území. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí žalovaného zrušil
rozsudkem ze dne 23. 5. 2013,
čj. 62 A 22/2012-117, a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
by od sousedních staveb, včetně pozemku stěžovatelky, na němž se nachází parkoviště. (...)
soud zvážil umístění stavby v řadové zástavbě
rodinných domů, její tvar a velikost, popis
stavby v žádosti o vydání dodatečného povolení stavby a definici stavby „terasa“ nalezenou na otevřené internetové encyklopedii
Wikipedia. Na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že stavba mohla fungovat
i jako terasa a její existence tedy umožňovala
zasahovat do práva žalobkyně na soukromí.
Soud zdůraznil potencialitu rizika zásahu, neboť dříve či později by k zásahu do soukromí
došlo. V řadové zástavbě není obecně možné
dosáhnout úplného soukromí. Stav před postavením terasy, kdy mezi jednotlivými dvory
byly zbudovány toliko zídky, zabezpečoval určitou míru soukromí, zjevně existoval dlouhodobě a žalobkyně jej jako takový vnímala.
Tento status quo byl ale narušen právě postavením terasy. Soud současně poukázal na to,
že pokud by stavba sloužila pouze k průchodu na zahradu, bylo by legitimní požadovat
po žalobkyni strpění tohoto zásahu. Stavba
však mohla současně plnit i funkci terasy a žalobkyně by byla nucena strpět mimořádné zásahy imisí pohledem, které by výrazně zasa-
ko zídky, zabezpečoval určitou míru soukromí, zjevně existoval dlouhodobě a žalobkyně jej jako takový vnímala.
Tento status quo byl ale narušen právě postavením terasy. Soud současně poukázal na to,
že pokud by stavba sloužila pouze k průchodu na zahradu, bylo by legitimní požadovat
po žalobkyni strpění tohoto zásahu. Stavba
však mohla současně plnit i funkci terasy a žalobkyně by byla nucena strpět mimořádné zásahy imisí pohledem, které by výrazně zasa-
hovaly do jejího práva na soukromí. Po žalobkyni není možné požadovat, aby v souladu
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze
dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010-145, odvrátila zásahy do svého soukromí zřízením bariéry, která by musela dosahovat výšky čtyř metrů. Situace by byla odlišná v případě umístění
nové stavby v sousedství, jež by nutně znamenala snížení míry soukromí. Proti tomu bylo
nutné posoudit odlišně případ rozšiřování
stavby stávající, kdy žalobkyně legitimně počítala s určitou mírou soukromí, která byla
snížena. Soud odkázal i na § 25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, samotnou námitkou zastínění dvorku žalobkyně se však nezabýval, neboť shledal
argumenty týkající se zásahu do práva žalobkyně na soukromí za dostatečně závažné pro
konstatování nezákonnosti napadeného rozhodnutí.
Proti rozsudku podala osoba zúčastněná
na řízení (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž
namítla, že posuzovaná stavba nebyla terasou, nýbrž podestou. Stavba nebyla jako terasa zamýšlena a nebude tomuto účelu sloužit.
K využití podesty stěžovatelka uvedla, že je
tak malých rozměrů, že by bylo vyloučeno její komfortní využití početnou rodinou. Navíc
je podesta dřevěná, a proto by se nedala využívat např. ke grilování. Soud podle stěžovatelky opomenul zjištěný skutkový stav a prezentoval toliko svoje domněnky, přičemž
jeho úvahy nevycházely ze spisu ani ze situace na místě samém.
Podle stěžovatelky dospěl soud k nesprávnému závěru, že by žalobkyně mohla být kvůli předmětné stavbě obtěžována imisí pohledem. Stěžovatelka uvedla, že „[o] imisi lze
hovořit jen v mimořádných situacích, při
kterých by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka sousední nemovitosti“, což doložila rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn.
22 Cdo 1150/99, a ze dne 12. 12. 2000, sp. zn.
22 Cdo 1629/99. Dále se neztotožnila s odůvodněním soudu, že byla dána mimořádná
míra obtěžování využíváním stavby k rekreačním účelům. Každá terasa by pak potenciálně
znamenala mimořádný zásah do soukromí.
hovořit jen v mimořádných situacích, při
kterých by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka sousední nemovitosti“, což doložila rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn.
22 Cdo 1150/99, a ze dne 12. 12. 2000, sp. zn.
22 Cdo 1629/99. Dále se neztotožnila s odůvodněním soudu, že byla dána mimořádná
míra obtěžování využíváním stavby k rekreačním účelům. Každá terasa by pak potenciálně
znamenala mimořádný zásah do soukromí.
Soud řádně neodůvodnil, z jakého důvodu
shledal stavbu za mimořádný zásah do soukromí žalobkyně. K otázce soukromí odkázala stěžovatelka i na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 4. 2013, čj. 8 As
20/2011-131, v němž se soud vyjádřil ke vztahu vlastnického práva a práva na soukromí
v zastavěném území obce. Dále odkázala na
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 13/2010-145, podle něhož nemůže
vlastník sousední nemovitosti zcela vyloučit
stavební změny v sousedství a musí případně
sám podniknout kroky, aby provedl opatření
proti obtěžování. Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a pominul
judikatorní závěry, podle nichž nemá žádný
vlastník právo omezovat všechny stavební
úpravy na vedlejším pozemku, vyjma mimořádných situací, které musí být řádně odůvodněny.
Žalobkyně v domě vůbec nebydlela a dvorek nikdy nevyužívala k odpočinkovým aktivitám. Přesto ani jiná osoba, která by se mohla
do domu žalobkyně nastěhovat, by nemohla
mít legitimní očekávání na zachování stále
stejné úrovně soukromí. Otázka omezení
soukromí byla jen hypotetickým problémem,
jenž reálně nenastal. K mimořádnému zásahu
do soukromí žalobkyně proto vůbec nedošlo.
Navíc míra případného zásahu do soukromí
byla nižší, protože dvorek sloužil jako průchozí místo pro uskladnění věcí, což soud ve
svém rozhodnutí nezohlednil. Sama žalobkyně zbudovala před několika lety nový vikýř,
s jehož stavbou stěžovatelka souhlasila, přestože rovněž zasahuje do jejího soukromí.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s argumentací stěžovatelky v kasační stížnosti.
Podotkl, že právo na soukromí je u řadových
zástaveb značně omezeno samotným způsobem výstavby. Soud přitom opomenul skutečnost, že stěžovatelka vidí na dvorek žalobkyně již nyní z oken svého domu. Přístavby
v řadových zástavbách navíc bývají běžně
povolovány, aniž by byl namítán zásah do
soukromí.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
Z odůvodnění:
í stěžovatelky v kasační stížnosti.
Podotkl, že právo na soukromí je u řadových
zástaveb značně omezeno samotným způsobem výstavby. Soud přitom opomenul skutečnost, že stěžovatelka vidí na dvorek žalobkyně již nyní z oken svého domu. Přístavby
v řadových zástavbách navíc bývají běžně
povolovány, aniž by byl namítán zásah do
soukromí.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud nepokládá pro
posouzení funkce stavby za důležité, jak ji stěžovatelka nebo žalobkyně nazývají a jak byla
označena ve správním řízení. Otázka označení stavby by mohla být akademickým sporem,
hledání jejího řešení ale není příliš účelné
pro stanovení míry, v jaké stavba omezuje
právo na soukromí žalobkyně. Přesto se zcela
prokazatelně o terasu jedná. V projektové dokumentaci byl stavební záměr od začátku
zpracován jako „přístavba terasy“ a plošina
stavby je, nehledě na její zamýšlené využití,
svými rozměry dostatečně prostorná, aby na
ní bylo možné trávit relaxací volný čas, což
dokládá i fotodokumentace doložená stěžovatelkou i žalobkyní. Námitka, že si krajský
soud vytváří domněnky, jelikož zjištěný skutkový stav neodpovídá spisovým materiálům,
by stavěla soudce do role „mechanického
stroje aplikujícího slovo od slova literu zákona“, který by měl zapovězeno vytvářet si
vlastní úsudek.
Zbudované komfortní sezení a velikost rodiny stěžovatelky nehrají při vymezování funkce stavby roli. Nikdo nepochybuje o tom, že
na velké terase může sedět více lidí, na menší
terase méně a na nejmenší třeba jen jeden.
K zásahu do práva na soukromí může docházet ve všech případech. Nejvyšší správní soud
postrádá ze strany stěžovatelky argument,
z jakého důvodu byla část stavby, označovaná
jako podesta, postavena v rozměrech malé terasy, přestože měla zajišťovat „pouze“ spojení
domu se zahradou. Naproti tomu žalobkyně
doložila hrozbu zásahu do soukromí fotografií, na které byl na terase umístěn stolek s jednou židlí a slunečníkem. (...)
Zásahy imisí pohledem do práva na soukromí byly v rozhodovací praxi soudů často
řešeny. Citovaným rozsudkem sp. zn. 22 Cdo
1150/99 Nejvyšší soud judikoval, že „[o]btěžování pohledem je možno považovat za
imisi jen v mimořádném případě, pokud je
soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech
účastníků řízení“. Při formulování tohoto zá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
na soukromí byly v rozhodovací praxi soudů často
řešeny. Citovaným rozsudkem sp. zn. 22 Cdo
1150/99 Nejvyšší soud judikoval, že „[o]btěžování pohledem je možno považovat za
imisi jen v mimořádném případě, pokud je
soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech
účastníků řízení“. Při formulování tohoto zá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
věru vycházel ze skutkového stavu daného
případu, „[v] projednávané věci jde o nemovitosti umístěné v městské zástavbě, kde nelze dosáhnout úplného soukromí, pokud jde
o možný pohled do oken. Podle zjištění odvolacího soudu pohled z přístavby do žalobcových oken sice možný bude, ovšem pouze
v omezené míře a za vynaložení určitého
úsilí – výrazného vyklonění z oken přístavby, případně přes zábradlí terasy. I když lze
připustit, že tento stav může žalobce (popř.
nájemníci bytů v jeho domě) pociťovat ve
srovnávání s dosavadním stavem jako obtěžování, nejde o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům v souvislé zástavbě. Proti takovému obtěžování
se může žalobce bránit např. umístěním záclon nebo žaluzií, nemůže se však domáhat
ochrany podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku.“ Napadená terasa je rovněž postavena v městské zástavbě řadových domů, avšak
míra zásahu do soukromí žalobkyně je zcela
odlišná. Z terasy je v plné míře vidět na dvorek žalobkyně, popřípadě i do oken jejího domu, a není nutné k tomu vynakládat žádné
zvláštní úsilí. Žalobkyně se navíc, jak dovodil
i krajský soud, nemůže účinně bránit, protože ochrana by vyžadovala postavení bariéry
o výšce několika metrů (oproti situaci v citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1150/99, kdy
k ochraně postačovaly záclony nebo žaluzie).
Podobně v citovaném rozsudku sp. zn.
22 Cdo 1629/99, Nejvyšší soud dovodil, že
„[a]by bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí
vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení
do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke
stavební změně, umožňující nahlížení do
dosud uzavřených prostor, přičemž tuto
změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl. Při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. Je též třeba
vycházet ze skutečnosti, že obecně nelze
ka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení
do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke
stavební změně, umožňující nahlížení do
dosud uzavřených prostor, přičemž tuto
změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl. Při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. Je též třeba
vycházet ze skutečnosti, že obecně nelze
ukládat těm, kdo mají faktickou možnost
nahlížet do cizích oken, aby provedli taková
opatření, kterými by tuto možnost vyloučili;
to by znamenalo, že vlastníci nemovitostí by
byli nuceni je ohradit takovým způsobem,
že by z nich nebyl možný výhled na cizí nemovitosti, resp. by byli nuceni zřizovat okna
situovaná jen tak, že by z nich nebylo vidět
sousední nemovitosti. Stejně by bylo třeba
ohradit veřejná prostranství, ze kterých je vidět např. do oken bytů. Proto je – v souladu
s dlouhodobě respektovanými zvyklostmi –
na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem,
aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Tomu odpovídá praxe pořizování záclon, závěsů, žaluzií, neprůhledných plotů apod., těmi, kdo nechtějí být takto
obtěžováni, nikoliv těmi, kdo by mohli do
domů, příp.
jiných nemovitostí nahlížet.“
V případě stěžovatelky však došlo zbudováním terasy ke značné změně poměrů vytvořením pohledu zcela nové kvality. Dvorek žalobkyně, tedy relativně uzavřený prostor,
chránily v původním uspořádání určitou měrou boční zídky. Zorné pole při výhledu z okna je, v závislosti na míře vyklonění, relativně
omezené a pohled ven vyžaduje určitý záměr.
Přestože i cílenými pohledy z oken je možné
zasáhnout soukromí vlastníka sousední nemovitosti, při výkonu vlastnického práva
v souladu s dobrými mravy jsou nežádané pohledy marginální. Naopak terasa je a priori
určena k trávení volného času, výhled z ní je
neomezený a bezděčně je možné pohledem
registrovat okolní dění. Zásah do práva žalobkyně na soukromí dosahuje proto daleko vyšší intenzity.
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
rovněž řešil poměr práva na soukromí a vlastnického práva spočívajícího v realizaci stavebních záměrů. Z jeho výše uvedeného rozsudku čj. 7 As 13/2010-145 abstrahovala
stěžovatelka závěr, že „[p]okud se totiž nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům, je přednostně na
tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl
opatření, která by tomuto obtěžování zabránila“. Rovněž vycházela ze závěru, že „[s]těžovatelé [vlastníci nemovitosti, kterých se
řešil poměr práva na soukromí a vlastnického práva spočívajícího v realizaci stavebních záměrů. Z jeho výše uvedeného rozsudku čj. 7 As 13/2010-145 abstrahovala
stěžovatelka závěr, že „[p]okud se totiž nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům, je přednostně na
tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl
opatření, která by tomuto obtěžování zabránila“. Rovněž vycházela ze závěru, že „[s]těžovatelé [vlastníci nemovitosti, kterých se
dotýkalo zbudování stavby na sousedním pozemku, pozn. soudu] si nemohou osobovat
právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by
podstatně snížila míru jejich soukromí“.
V daném případě šlo o stavbu bytového domu s 23 byty ve vzdálenosti 10 metrů od pozemkové hranice a 17 metrů od domu dotčených vlastníků, což je nesrovnatelná situace
s případem stěžovatelky. V souzené věci však
byla terasa postavena na samotném rozhraní
pozemků, pohled na nemovitost žalobkyně je
z ní bezprostřední a vzhledem k prostorovému uspořádání není možná ochrana zřízením optické bariéry.
Svou rozhodovací praxi potvrdil Nejvyšší
správní soud i citovaným rozsudkem čj. 8 As
20/2011-131, ve kterém řešil stavbu vikýřů.
Stěžovatelka uvedla, že se jedná o skutkově
podobnou situaci a vyvozené právní závěry
vztáhla na svůj případ. Přestože právní věty
jsou zabstraktněnými závěry s širokým potenciálem k aplikaci na skutkově podobné
případy, nemají všeobecnou platnost (nejsou
právními normami), nejsou nepřekonatelné
a jejich závaznost je pouze v rovině argumentační. Stavbu terasy a stavbu vikýře nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat za skutkově obdobné případy. Zatímco
pohled z okna vikýře působí při dodržování
základních pravidel slušnosti pouze jako nahodilý zásah do soukromí sousedů, při pobytu na terase – stavbě určené primárně k relaxaci – jsou zásahy z povahy věci soustavné,
dlouhotrvající a nikoliv nahodilé. Proto je nesprávný i závěr, že postavením terasy nebude
ve vyšší míře narušeno soukromí žalobkyně
proto, že je do něj již nyní možné zasahovat
pohledy z oken. Oproti případům uvedeným
v citované judikatuře je závažnost a rozsah zásahu do práva žalobkyně na soukromí vyšší
a není dobře možné se proti němu bránit. Terasy tedy mají oproti oknům a vikýřům nesrovnatelně vyšší potenciál k zásahu do práva
na soukromí. Pokud stěžovatelka v minulosti
schválila žalobkyni stavbu vikýře, byl to ústupek, který z hlediska míry ochrany soukromí
neodpovídá požadavku na schválení terasy.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kraj-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
závažnost a rozsah zásahu do práva žalobkyně na soukromí vyšší
a není dobře možné se proti němu bránit. Terasy tedy mají oproti oknům a vikýřům nesrovnatelně vyšší potenciál k zásahu do práva
na soukromí. Pokud stěžovatelka v minulosti
schválila žalobkyni stavbu vikýře, byl to ústupek, který z hlediska míry ochrany soukromí
neodpovídá požadavku na schválení terasy.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kraj-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
ský soud se ve svých právních závěrech neodchýlil od ustálené
judikatury, protože
správně dospěl při skutkově odlišném případu k odchylnému závěru a tento postup srozumitelně a dostatečně odůvodnil. Při posuzování místních poměrů přitom krajský soud
vycházel z charakteru příslušné zástavby. Právo žalobkyně na soukromí nevyvodil pouze
na základě jednoho konkrétního zásahu. Naopak vzal v potaz i atmosféru místa a míru
soukromí, která zjevně dlouhodobě dosahovala určité úrovně. Sporná terasa nese potenciál změnit místní podmínky a ovlivnit míru
soukromí žalobkyně nad míru přiměřenou
poměrům.
Výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 13/2010-145 vymezuje míru obtěžování nasledovně: „Pokud se totiž nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující
míru přiměřenou poměrům, je přednostně
na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl
opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. [...] Stěžovatelé si nemohou osobovat
právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by
podstatně snížila míru jejich soukromí.“ Pokud se však a contrario jedná o obtěžování
mimořádné, převyšující míru přiměřenou
poměrům, nebylo by spravedlivé požadovat
na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby byl nucen provádět ochranná opatření; naopak má
právo se domáhat ochrany. Oprávněným krokem je i požadavek, aby vlastník sousední nemovitosti neprováděl takové stavební změny,
jež umožňují zasahovat do soukromí mimořádně intenzivním způsobem, zvláště pokud
je určitá úroveň soukromí v daném místě
dlouhodobě zavedena.
Přestože ještě nemuselo dojít ke konkrétním zásahům do práva žalobkyně na soukromí, stavba terasy narušila zavedený a žalobkyní legitimně očekávaný rozsah soukromí, a to
svým vysokým potenciálem způsobovat zásahy nad míru přiměřenou poměrům. Předmětnou terasu umístěnou nad úroveň stávají-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
hovat do soukromí mimořádně intenzivním způsobem, zvláště pokud
je určitá úroveň soukromí v daném místě
dlouhodobě zavedena.
Přestože ještě nemuselo dojít ke konkrétním zásahům do práva žalobkyně na soukromí, stavba terasy narušila zavedený a žalobkyní legitimně očekávaný rozsah soukromí, a to
svým vysokým potenciálem způsobovat zásahy nad míru přiměřenou poměrům. Předmětnou terasu umístěnou nad úroveň stávají-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
cí ohradní zdi přímo na hranici sousedního
pozemku lze s trochou nadsázky přirovnat
k tribuně, z níž lze sledovat každý detail
„chráněného prostoru“ dvora umístěného za
domem žalobkyně. Míra soukromí se přitom
nepojí pouze k osobě žalobkyně, k jejím způsobům užívání dvorku, popřípadě k druhům
vykonávaných činností, jak se mylně domnívá stěžovatelka. Váže se prvotně na institut
vlastnictví, jehož výkon je chráněn přímo zákonem vymezením sousedských práv v § 127
odst. 1 občanského zákoníku, kde podle generální klauzule „[v]lastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně
ohrožoval výkon jeho práv“. Omezené nakládání s vlastnictvím nachází dokonce svůj základ již v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož „[v]lastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí
poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní
prostředí nad míru stanovenou zákonem.“
Je legitimním požadavkem udržet určitou míru soukromí u nemovitosti z titulu vlastnictví
i pro futuro nehledě na chvilkovou (ne)přítomnost vlastníků, jak správně dovodil krajský soud. Navíc je logické, že při přezkumu
rozhodnutí správních orgánů se řeší sousedské vztahy především v rámci námitek ve stavebním řízení. Nejde proto o konkrétní spory týkající se imisí, nýbrž se řeší potencialita
vzniku možných budoucích sporů. Na základě vyhodnocení námitek činí stavební úřad
rozhodnutí, zda je stavební záměr přijatelný,
nebo zda by nepřiměřeně zasahoval do zájmů
určitých účastníků ve prospěch jiných a přijatelný není. Kromě hledání výsledku v souladu s veřejným zájmem je úkolem stavebního
úřadu i ochrana práv vlastníků sousedních
nemovitostí. Konkrétní zásahy do práva na
soukromí, které stěžovatelka postrádala
v rozsudku krajského soudu, řeší soudy v občanském soudním řízení.
Jana P. proti Magistrátu města Brna, za účasti RNDr. Jitky Ch., o povolení změny stavby, *) S účinností od 1. 1. 2013 byl § 129 odst. 3 změněn zákonem č. 350/2012 Sb. povaly podle předmětného ustanovení a posoudily odstupové vzdálenosti umísťované stav-