4 Azs 149/2006- 65 - text
č. j. 4 Azs 149/2006 - 65
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: M. L., zast. JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem, se sídlem Praha 9, Na Harfě 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2005, č. j. 64 Az 5/2005 - 24,
I. Kasační stížnost s e zamítá.
II. Žádnému z účastníků s e nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele JUDr. Miroslava Soukupa, advokáta, s e u r č u j e částkou 2558,60 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2005, č. j. OAM-3680/VL-07-19-2004. Tímto rozhodnutím byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V podané žalobě stěžovatel toliko uváděl, že jeho otec mu vyhrožoval (z náboženských důvodů) smrtí. Doplnil, že se nemá kam vrátit, nemá ženu, ani děti. Požadoval udělení azylu.
V nyní napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru, že stěžovatel svou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu). Soud uvedl, že z provedeného správního řízení jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o azyl až poté, kdy mu bylo uděleno (již navíc druhé) správní vyhoštění a důvodem žádosti o azyl byla legalizace pobytu. S odkazem na uvedené soud uzavřel, že napadané rozhodnutí bylo vydáno v souladu s zákonem a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které dovozoval naplnění ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítal, že žalovaný správní orgán a krajský soud posoudily věc v rozporu s právním řádem, resp. zákonem o azylu, a shledává tak jejich pochybení. V kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z důvodu značné újmy na svých právech a porušení právních předpisů, k čemuž uvedl, že má reálnou obavu z opuštění České republiky, neboť na Ukrajině mu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů (z jakých nespecifikoval). Stejně tak požádal o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti a tlumočníka. Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2006, č. j. 64 Az 5/2005 – 36, byl stěžovateli ustanoven právní zástupce, JUDr. Miroslav Soukup, advokát se sídlem v Praze, Na Harfě 7, jehož prostřednictvím byla kasační stížnost ze strany stěžovatele dále doplněna.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že kasační stížnost podává z důvodů vymezených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., k čemuž nad rámec uvedeného výslovně doplnil, že soud v rozsudku neuvádí, za jakých okolností a v jakém jazyce proběhl pohovor dne 5. 1. 2005, a zda nedošlo k nepochopení jím uváděných skutečností. Dále uvedl, že soud necitoval v rozsudku obsah zápisu o provedeném pohovoru a nehodnotil jej. Je proto toho názoru, že soud mohl na základě takto projednaného spisového materiálu vyvodit nesprávné skutkové závěry a jeho rozhodnutí může spočívat i na nedostatku důvodů.
Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že námitky stěžovatele považuje za formální, přičemž některé z nich stěžovatel neuplatnil ve správním řízení, a proto k nim, s odkazem na § 109 odst. 4 s. ř. s., nelze přihlížet. Navrhl nepřiznání odkladného účinku a zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně).
Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 2 a 3 s.
ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z obsahu kasační stížnosti a jejího doplnění, resp. upřesnění, plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Takové nedostatky či vady Nejvyšší správní soud v posuzované věci nezjistil.
Nejvyšší správní soud nejprve s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným, což však v souzené věci nenastalo.
Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu přitom, ve znění k datu rozhodnutí žalovaného správního orgánu uvádělo, že žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud žalobce podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 27. 12. 2004 žádost o udělení azylu, z níž vyplývá, že stěžovatel o azyl požádal zejména z důvodu sporů se svým otcem a dále z ekonomických důvodů; z území České republiky byl vyhoštěn a nemá se kam vrátit. Z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o azyl ze dne 5. 1. 2005 vyplynuly obdobné důvody žádosti o azyl, tedy snaha o legalizaci pobyt na území ČR, rodinné spory a ekonomické potíže. Z označeného protokolu dále vyplynulo, že stěžovatel byl z území České republiky dvakrát vyhoštěn, poprvé v únoru 2004, podruhé v prosinci 2004, a žádost o udělení azylu tak podal až po udělení správního vyhoštění.
Z protokolu (vedeného za přítomnosti tlumočníka z ruského jazyka) přitom vyplynulo, že jej stěžovatel podepsal poté, co byl s obsahem protokolu seznámen, přičemž rovněž podepsal, že s ním souhlasí a nežádá jeho doplnění či změny. Ve spisu se přitom nachází i stěžovatelem podepsané prohlášení o tom, že byl seznámen s rozhodnutím správního orgánu ruském jazyce, kterému rozumí.
Z výše uvedeného tak vyplývá i podle názoru Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel požádal o udělení azylu až poté, že, mu bylo uděleno správní vyhoštění, a tedy s cílem vyhnout se realizaci hrozícího vyhoštění. Navíc ani jím uváděné další důvody, pro udělení azylu, tj. rodinné a ekonomické problémy, nejsou relevantními důvody, pro které by bylo možné stěžovateli azyl udělit.
K námitce, že soud necitoval v rozsudku obsah zápisu o provedeném pohovoru a nehodnotil jej, Nejvyšší správní soud uvádí, že podle jeho názoru jsou nejen v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, ale stejně tak i v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn správně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nelze tak přisvědčit námitkám stěžovatele, že žalovaný správní orgán a krajský soud posoudily věc v rozporu s právním řádem, resp. zákonem o azylu, či že by došlo k jejich pochybení. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že stěžovatel žádnou konkrétní nezákonnost, či rozpor neuváděl.
K dalším jmenovitým námitkám stěžovatele, uvedeným v kasační stížnosti, kde namítal, že má reálnou obavu z opuštění České republiky, neboť na Ukrajině mu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů (z jakých nespecifikoval), jakož k námitkám v doplnění kasační stížnosti, jimiž brojil proti údajným nedostatkům pohovoru konaného dne 5. 1. 2005, či nesprávnému pochopení tam uvedených skutečností, je třeba odkázat na znění § 109 odst. 4 s. ř. s., který neumožňuje přihlížet ke skutečnostem, jež stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
K těmto námitkám tak nemohl Nejvyšší správní soud přihlížet, neb je stěžovatel uvedl až v kasační stížnosti. Podpůrně odkazuje Nejvyšší správní soud na svou judikaturu k tomuto ustanovení, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004 - 68, www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, smyslem omezení stanoveného v § 109 odst. 4 s. ř. s., podle kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží, je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení.
Ostatně, jak vyplynulo ze správního spisu, stěžovatel na závěr protokolu vedeného za přítomnosti tlumočníka z ruského jazyka podepsal, že byl s obsahem protokolu seznámen, souhlasí s ním a nežádá doplnění či změny, přičemž ze správního a soudního spisu nevyplývá, že by ruskému jazyku nerozuměl, ze čehož plyne, že vyslovil souhlas s tam uváděnými tvrzeními, z kterých následně správně vycházel jak správní orgán, tak i soud.
Ostatně Nejvyšší správní soud již také opakovaně judikoval, že Byla-li žádost o azyl podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 325/1999 Sb., nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu., viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz.
Lze tedy shrnout, že i Nejvyšší správní soud se se skutkovým hodnocením a následnými závěry provedenými, jak žalovaným správním orgánem, tak i krajským soudem ztotožňuje a plně na ně odkazuje, přičemž žádné z námitek stěžovatele nepřisvědčil. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Protože žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Miroslav Soukup, byl ustanoven soudem, platí odměnu za zastupování a hotové výdaje stát (§ 35 odst. 7 v návaznosti na § 120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ust. § 11 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky, odměna za dva úkony právní služby á 1000 Kč a dále podle ust. § 13 odst. 3 téže vyhlášky náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky za dva úkony právní služby á 75 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Částka daně, vypočtená podle § 37 písm. a) a § 47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,60 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2558,60 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky. V Brně dne 13. června 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu