4 Azs 179/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 179/2025- 28 - text

4 Azs 179/2025-29 pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: N. T. D., zast. Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem, se sídlem Lidická 960/81, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2024, č. j. OAM 1056/ZA

ZA11

HA13

2023, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2025, č. j. 33 Az 30/2024 32,

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 10. 2024, č. j. OAM 1056/ZA ZA11 HA13 2023, neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 29. 7. 2025, č. j. 33 Az 30/2024 32, zamítl jako nedůvodnou.

[3] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) blanketní kasační stížnost, v jejímž doplnění navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost nebo zamítnutí.

[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla včetně jejího doplnění podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupena advokátem.

[5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.

[6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

[7] Krajský soud v napadeném rozsudku nepřisvědčil žalobní námitce, že žalovaný nedostatečně vyhodnotil důvody pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka žije na území České republiky již od roku 2002, má zde manžela a syna. Syn stěžovatelky se narodil v roce X, přičemž z důvodu zdravotního postižení byl již od narození umístěn v ústavu, odkud byl následně převezen do dětského domova, v němž žije dodnes. Stěžovatelka se v roce 2022 vrátila z dlouhodobého výkonu trestu odnětí svobody (ve vězení strávila celkem deset let) a v současné době nemá vhodné podmínky k tomu, aby se mohla o svého hendikepovaného syna starat. Syna pouze navštěvuje v dětském domově, a to jednou měsíčně. Humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu představuje speciální a čistě národní formu mezinárodní ochrany, na kterou neexistuje právní nárok ani subjektivní právo. Udělení humanitárního azylu připadá v úvahu v případech, kdy žadatel o mezinárodní ochranu nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 12 a § 13 zákona o azylu či důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b téhož zákona, avšak konkrétní okolnosti případu jsou natolik výjimečné, že by bylo v daném případě nehumánní azyl neposkytnout. Zákonodárce jako kritérium pro udělení této formy ochrany zvolil neurčitý pojem případ hodný zvláštního zřetele, přičemž podle judikatury Nejvyššího správního soudu sloučení rodiny, příp. zachování stávajících rodinných vazeb cizince na území, obecně nelze považovat za případ hodný zvláštního zřetele. Podle krajského soudu žalovaný vzal v potaz rodinnou situaci stěžovatelky v rámci posouzení podmínek pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Žalovaný poté dospěl k logickému a věcně správnému závěru, pokud neshledal v situaci stěžovatelky případ hodný zvláštního zřetele. Skutečnost, že se žalobkyně o svého syna v minulosti nestarala a osobně o něho nepečovala (již v útlém věku byl syn umístěn do ústavu pro tělesně a mentálně postižené děti), přičemž k žádné změně nedošlo ani v roce 2022, kdy byla žalobkyně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, nehovoří pro naplnění uvedené zákonné podmínky pro udělení humanitárního azylu.

[8] Podle argumentace stěžovatelky uplatněné v doplnění kasační stížnosti však krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se posouzení rodinné situace a její zohlednění v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně při udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, když konstatoval, že se žalovaný dostatečně zabýval rodinnou situací stěžovatelky a tuto skutečnost při svém hodnocení zohlednil. Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka v rozporu judikatury v otázce, zda mohou rodinné vazby být důvodem pro udělení humanitárního azylu.

[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na tom, že při posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelky zjistil skutečný stav věci, nedopustil se žádné nezákonnosti a rozhodnutí ve věci vydal v souladu se zákonem o azylu a procesními předpisy, shromáždil relevantní podklady a zabýval se podrobně všemi jejími tvrzeními, jež neshledal jako relevantní pro udělení některé formy mezinárodní ochrany. K námitce stěžovatelky ohledně udělení národního humanitárního azylu žalovaný uvedl, že tento je výjimečným institutem, který lze udělit v případě, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany nesplňuje podmínky pro udělení azylu, avšak by bylo nehumánní mu azyl neudělit. Jedná se například o osoby s těžkým zdravotním postižením či omezením, nebo kteří pocházejí ze země, která byla zasažena přírodní nebo člověkem způsobenou katastrofou. Žalovaný však neshledal, že bylo nehumánní stěžovatelce azyl neudělit.

[10] Podle § 14 věty první zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit národní humanitární azyl z humanitárního důvodu.

[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku přijatelnosti kasační stížnosti z tvrzeného důvodu rozporu v judikatuře Nejvyššího správního soudu v otázce udělování humanitárního azylu z důvodu rodinných vazeb. Podle stěžovatelky existují dvě judikatorní větvě. Jedna obecně nepředpokládá, že by rodinné vazby na území mohly představovat důvod pro udělení humanitárního azylu. Druhá to připouští, přičemž požaduje, aby byly v rámci posuzování podmínek pro jeho udělení vzaty v potaz i rodinné vazby. Nejvyšší správní soud se s tímto tvrzením neztotožňuje. Naopak, obě stěžovatelkou uvedené judikatorní větve totiž a priori nevylučují rodinné vazby jako důvod pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud však ve své judikatuře konstantně uvádí, že sloučení rodiny, resp. zachování stávajících rodinných vazeb obecně nelze považovat za případ hodný zvláštního zřetele, pro který by mohl správní orgán humanitární azyl udělit, nejsou li dány další významné skutečnosti, které by jeho udělení opodstatňovaly (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2021, č. j. 5 Azs 311/2020-29, nebo ze dne 13. 8. 2025, č. j. 22 Azs 76/2025 55).

[12] Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že žalovaný je při rozhodování o udělení azylu povinen zohlednit, zda rodinná situace žadatele ve spojení s dalšími významnými skutečnostmi představuje důvod pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. V nyní posuzovaném případě však tuto povinnost žalovaný splnil. Z jeho rozhodnutí je zřejmé, že rodinnou situaci stěžovatelky vzal v potaz. Přitom zohlednil i skutečnosti týkající se jejího i synova zdravotního stavu, dále to, že syn byl již od narození vychováván v prostředí mimo dosah rodičů, a nakonec i poznatek, že matka není schopna se o syna starat i po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaný dále neshledal další významné skutečnosti, které by udělení humanitárního azylu opodstatňovaly. V kontextu všech výše uvedených okolností proto žalovaný správně dospěl k závěru, že situace stěžovatelky nedosahuje kritéria případu hodného zvláštního zřetele, tj. podle judikatury situace, ve kterých žadatel o mezinárodní ochranu nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, avšak konkrétní okolnosti případu jsou natolik výjimečné, tedy zvláštního zřetele hodné, že by bylo v daném případě „nehumánní“ azyl neposkytnout (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2024, č. j. 5 Azs 225/2024 29).

[13] S ohledem na shora uvedené skutečnosti je možné konstatovat, že krajský soud rozhodl zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, a správně tedy shledal, že se žalovaný náležitě vypořádal s rodinnou situací stěžovatelky a dostatečně ji zohlednil při rozhodování o udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud nespatřil tvrzený rozpor ve své judikatuře v otázce, zda je možné udělit humanitární azyl z důvodu zachování stávajících rodinných vazeb. Krajský soud se nedopustil ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.

[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 8 As 287/2020, část III. 4.). Stěžovatelka v tomto řízení úspěch neměla, a proto nemá právo na náhradu svých nákladů. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že procesně úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 6. října 2025

JUDr. Jiří Palla předseda senátu

Plný text rozhodnutí