4 Azs 190/2005- 34 - text
č. j. 4 Azs 190/2005 - 34
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N. D. L., zast. Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 10. 9. 2004, č. j. 14 Az 75/2004 – 16,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 21. 11. 2003, č. j. OAM-2768/VL-10-P17-2003. Tímto rozhodnutím bylo vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl pro nesplnění podmínek podle § 12, § 13 odst. 1, 2, a podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a zároveň bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 tohoto zákona. Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel žalobu, ve které ve vtahu k souzené věci zejména uváděl, že důvodem žádosti o azyl nebyly ekonomické důvody, ale důvody politické a dovozoval, že mu měl být udělen azyl dle § 14 zákona o azylu. Stejně tak namítal porušení § 32 odst. 1 a § 33 odst. 2 správního řádu. S odkazem na výše uvedené požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Ústí nad Labem obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu). Za pronásledování stěžovatele nelze považovat ekonomické problémy, resp. obecný nesouhlas s politikou ve vlasti bez jakýchkoliv konkrétních problémů.
K udělení azylu dle § 14 zákon o azylu krajský soud uvedl, že se tímto zabývá správní orgán v mezích své kompetence a vlastního správního uvážení, jehož rozsah nepřísluší soudu přezkoumávat. Stejně tak krajský soud neshledal porušení označených ustanovení správního řádu. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti označenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, opírající se o důvod vymezený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., který konkretizuje tak, že došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu a soud, který o věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Jmenovitě zejména namítá, že naplnil ustanovení § 12 zákona o azylu, tedy byl pronásledován, resp. měl odůvodněný strach z pronásledování z tam vymezených důvodů. Doplnil, že ve Vietnamu nejsou dodržována lidská práva, obává se návratu do vlasti a nebylo přihlédnuto k jeho osobní situaci a poměrům ve Vietnamu. Na základě výše uvedeného pak stěžovatel požaduje, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti obecné vyjádření, ve kterém vyjádřil nesouhlas s podanou kasační stížností. Zejména uvedl, že stěžovatel nekonkretizoval důvody vymezené § 12 zákona o azylu. Závěrem uvedl, že návrh na přiznání odkladného účinku nepodporuje a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně).
Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 2 a 3 s.
ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejprve je třeba se vyjádřit k významu označeného písm., tedy písm. b), počítajícího se situací, že došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Význam další části označeného písm. b) („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tyto skutečnosti však v souzené věci neshledal.
Nejvyšší správní soud předesílá, že podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 10. 6. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ze kterého vyplynulo, že v zemi původu měl existenční problémy, nemohl najít stálé zaměstnání. Stejně tak vyplynulo, že nesouhlasí se státní politikou ve Vietnamu; konkrétní problémy však neměl. Nejprve odejel do Ruska, tam byl asi rok, když získal finanční prostředky na cestu, odejel do České republiky. Označené problémy specifikoval dále v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne 18.
9. 2002, kde uvedl, že z Vietnamu odešel z ekonomických důvodů. Doplnil, že žádné jiné problémy, tedy ani problémy se státní politikou, jak uváděl v žádosti, neměl. K otázce ochrany lidských práv ve Vietnamu uvedl, že ve Vietnamu není dobře, někteří lidé jsou bohatí, jiní chudí a to není spravedlivé. Dle vyjádření stěžovatele se to, že ve Vietnamu nejsou chráněna lidská práva, nijak osobně nedotýkalo, ale cítil s chudými lidmi. Posledním impulsem k odchodu ze země bylo, že stěžovatel neměl práci a chtěl v cizině najít lepší život.
Na otázku čeho se obává v případě návratu do vlasti odvětil, že by mu tam nic nehrozilo; měl by ekonomické problémy, neví jak by splatil dluh z půjčky peněz na cestu do zahraničí. Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu, resp. navrhl jeho doplnění. Této možnosti nevyužil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele, vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti o udělení azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu. Stěžovatelem uváděné důvody lze podřadit toliko pod důvody ekonomické, které však nespadají pod zákonem o azylu vymezené pronásledování. Stěžovatel tak nesplňuje podmínky ustanovení § 12 zákona o azylu.
S odkazem na výše uvedené tak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčit v námitkách stran nedostatečného zjištění skutkového stavu ve vztahu k jeho osobní situaci a poměrům ve Vietnamu. Žalovaný správní orgán vycházel z relevantních dostupných podkladů a informací o situaci ve Vietnamu, stěžovatel byl s těmito podklady seznámen, zjištěné skutečnosti nepopíral ani nerozporoval, blíže se seznámit s podkladovými zprávami nechtěl, jejich doplnění nenavrhoval. Skutkový stav byl žalovaným správním orgánem a stejně tak následně i krajským soudem posouzen řádně.
Nejvyšší správní soud přitom zcela souhlasí se závěry žalovaného správního orgánu, resp. krajského soudu a odkazuje na ně. Obecné tvrzení o tom, že ve Vietnamu nejsou dodržována lidská práva, přitom nemůže mít za výše nastíněné situace žádný vliv, neboť tyto problémy – jak sám výslovně uvedl do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu - se jej nijak nedotýkaly. Nejvyšší správní soud odkazuje pro úplnost i na svou konstantní judikaturu v této věci, kdy např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.
12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 – 42 bylo uvedeno, že Správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá. Uvedl-li v řízení před správním orgánem pouze důvody ekonomické, nemůže účinně v řízení o kasační stížnosti namítat [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav, když nezjišťoval důvody jiné, žadatelem v řízení před správním orgánem neuváděné. Tvrzení stěžovatele o nedodržování lidských práv ve Vietnamu nyní uváděnému v kasační stížnosti tak Nejvyšší správní soud nemohl ve vztahu ke stěžovateli přisvědčit.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele o tom, že se obává návratu do vlasti, neb jak vyplynulo z jeho tvrzení ve výše citovaném protokolu, v případě návratu do vlasti by mu nic nehrozilo, měl by toliko ekonomické problémy, a nemohl by splatit dluh, což nelze z pohledu zákona o azylu považovat za důvody bránící vycestování do Vietnamu. Lze tak shrnout, že stěžovateli při návratu do země původu nehrozí žádné z nebezpečí uvedených v § 91 zákona o azylu. Ani v jedné z námitek vážících se k označenému stížnostnímu důvodu [písm. b) § 103 odst. 1 s. ř. s.] tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný, který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu