4 Azs 234/2004- 68 - text
č. j. 4 Azs 234/2004 - 68
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: H. P., zast. JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem, se sídlem Brno, Vránova 39, 621 00, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2004, č. j. 36 Az 479/2003 - 29,
I. Kasační stížnost s e zamítá.
II. Žádnému z účastníků s e nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele, JUDr. Martinu Šmerdovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním soudem do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2003, č. j. U-1527/VL-10-C10-2000. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 ani § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Rovněž bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Současně s kasační stížností stěžovatel doručil Nejvyššímu správnímu soudu podání, ve kterém požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a požádal o ustanovení zástupce.
V žalobě stěžovatel v obecné rovině namítal porušení § 3 odst. 3 a 4 a § 32 odst. 1, § 33 odst. 2, § 46 a § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a § 12 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody, odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Dne 25. 2. 2003 žalobu doplnil mimo jiné o námitku, týkající se porušení ustanovení § 47 odst. 5 správního řádu.
V následném rozsudku Krajský soud v Brně došel obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu); žalobcovy problémy souvisely s jeho zařazením na ministerstvu vnitra, činnosti v rozvědce a monitoringu humanitární organizace Karabašská organizace.
Krajský soud neshledal ani naplnění § 13 a § 14 zákona o azylu, či překážky vycestování. Doplnění žaloby v otázce porušení § 47 odst. 5 správního řádu pak krajský soud shledal jako nový žalobní bod, k čemuž uvedl, že doplnit žalobu s odkazem na ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) je možné pouze ve lhůtě pro podání žaloby. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.
ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel obsáhlou kasační stížnost. Jako důvod kasační stížnosti stěžovatel uvádí důvody vymezené v ustanovení § 103 odst. 1 pod písm. a) a b) s. ř. s., přičemž své námitky konkretizuje zejména tak, že správní orgán nezjistil spolehlivě, přesně a úplně skutkový stav. V této souvislosti upozorňuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 22/2003 ze dne 28. 5. 2003, ze kterého plyne, že soud nemůže přezkoumat správnost závěrů žadatele, pokud ve spisu chybí zprávy popisující situaci v domovské zemi.
Dále v této souvislosti upozorňuje i na neaktuálnost informací, ze kterých vycházel žalovaný, když např. vycházel ze zprávy MZV USA o stavu dodržování lidských práv za roky 2000 a 2001. Dovozuje rozpor s v žalobě citovanými ustanoveními správního řádu, resp. zásadami správního řádu; odkazuje na judikaturu týkající se aktuálnosti informací o zemi původu. Závěrem kasační stížnosti pak stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se nezabýval rozborem politické situace a dodržováním lidských práv v domovské zemi stěžovatele, odkazuje na Příručku UNHCR.
Krajskému soudu rovněž vytýká, že uvedl, že žalovaný správní orgán poskytl stěžovateli více práv, než mu náleželo. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Současně s kasační stížností podal návrh na ustanovení právního zástupce. Usnesením Krajského soudu v Brně byl stěžovateli ustanoven JUDr. Martin Šmerda, který kasační stížnost posléze doplnil, tedy jak výslovně uvedl „upřesnil, nikoli rozšířil či změnil“. Právní zástupce zejména uvedl, že plně stačí, pokud je v žalobě uvedeno toliko ustanovení správního řádu, následná upřesnění pak nemohou mít povahu rozšíření žaloby, jak podle stěžovatele (jeho právního zástupce) nesprávně uzavřel krajský soud. Z důvodu, že se takovou námitkou odmítl krajský soud zabývat, nastala vada řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci a soud není s odkazem na § 109 odst. 3 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem. Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 pod písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně neshledal.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Ani taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně neshledal.
Z předloženého správního spisu, zejména ze žádosti o udělení azylu, Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel opustil domovskou zemi v říjnu 1999, a to z politických důvodů. K důvodům žádosti o azyl výslovně uvedl, že v domovské zemi je v ohrožení života, neb se tam vede boj mezi dvěma politickými skupinami o půdu v Náhorním Karabachu; on sám je členem Karabašského komitétu, který se snaží o připojení Náhorního Karabachu. Nechtěl se zapojovat do tohoto konfliktu, měl problémy s oběma stranami sporu, kteří mu vyhrožovali i smrtí.
Byl i fyzicky napaden. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR ze dne 18. 8. 2000 pak vyplynulo, že zemi opustil z důvodu, že pracoval v rozvědce ministerstva vnitra, kterou byl vyslán, aby pozoroval Karabašskou organizaci, humanitární organizaci, která pomáhala lidem v oblasti; stal se jejím členem a sledoval finanční stránku organizace. Po změně vlády v roce 1998, jak výslovně uvedl, mu začaly potíže. V humanitární organizaci se dozvěděli, že pracuje pro rozvědku, byl terorizován, dvakrát byl pobodán nožem; problémy přes místní orgány neřešil, ze země odešel.
Z protokolu dále vyplynulo, že na území České republiky pobýval od 12. 10. 1999 do podání žádosti o udělení azylu nelegálně. Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu, resp. navrhl jeho doplnění. Této možnosti nevyužil. Stěžovatel byl rovněž v průběhu pohovoru vyrozuměn o tom, jaké podklady má správní orgán k dispozici při posuzování situace v domovské zemi stěžovatele; stěžovatel seznámení s těmito podklady odmítl, ani je nijak nedoplnil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele, vycházel správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel v žádosti neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu, zjištěného v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Ani podle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatel neprokázal, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. a) a b) zákona o azylu; stejně tak nevyplynuly ani další důvody, uvedené v § 13 a § 14 zákona o azylu.
Důvody stěžovatelovy žádosti o azyl tak nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v § 12 až § 14 zákona o azylu. Stejně tak nejsou dány důvody pro přiznání překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, neboť je zřejmé, že stěžovateli při návratu do země původu nehrozí žádné z nebezpečí uvedených v tomto ustanovení.
Stěžovatel v kasační stížnosti konkretizoval svoje námitky tak, že správní orgán nezjistil spolehlivě, přesně a úplně skutkový stav, upozornil na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, týkající se absence podkladových zpráv ve správním spisu, resp. namítal neaktuálnost informací, ze kterých vycházel žalovaný, na základě čehož dovozoval porušení jednotlivých ustanovení a zásad správního řádu. Nejvyšší správní soud k tomuto uvádí, že po přezkoumání došel k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou jasně jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů.
Převedeno na konkrétní tvrzení stěžovatele tak Nejvyšší správní soud shrnuje, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn spolehlivě a přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné; přitom nedošlo k porušení žádného ustanovení, či obecných zásad správního řádu. K označenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze je třeba uvést, že pamatuje na situaci, kdy ve spisu chybí zprávy, popisující situaci v domovské zemi, což však není souzený případ. K označené neaktuálnosti informací ze kterých vycházel žalovaný, je třeba uvést, že stěžovatel opustil území domovské země v říjnu 1999, návrh na zahájení řízení podal dne 19.
4. 2000, v protokolu ze dne 18. 8. 2000 stěžovatel uvedl, že se seznámil s podklady, které má správní orgán k dispozici pro rozhodnutí, přičemž v průběhu pohovoru byl vyrozuměn o tom, o jaké podklady se jedná; stěžovatel seznámení s těmito podklady odmítl, ani je nijak nedoplnil. V těchto námitkách proto Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Přitom šlo o v této době aktuální zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Arménii v letech 2000 - 2001.
Tím odpovídá Nejvyšší správní soud i na navazující námitku, týkající se poskytnutí více práv, resp. rozboru politické situace a dodržování lidských práv v domovské zemi stěžovatele, přičemž Nejvyšší správní soud dále doplňuje, že s odkazem na obecně formulované námitky v žalobě postupoval krajský soud správně; Nejvyšší správní soud tak označeným námitkám stěžovatele nepřisvědčil.
K doplňujícímu tvrzení, odkazujícímu na aplikaci Příručky UNHCR, Nejvyšší správní soud uvádí, že ač se za pronásledování v označené příručce považuje pronásledování nejen ze strany státních orgánů, ale rovněž ze strany obyvatelstva, nelze pominout i další podmínku, a sice, že označené úřady musí tuto činnost ze strany obyvatelstva vědomě schvalovat či podporovat, což však v souzené věci s ohledem na skutečnost, že se stěžovatel ani nepokusil svou situaci řešit před domovskými orgány, nenastalo. Ani v této námitce proto stěžovateli nepřisvědčil.
Konečně k poslední námitce, že následná upřesnění žaloby nemohou mít povahu rozšíření žaloby, jak podle stěžovatele (jeho právního zástupce) nesprávně uzavřel krajský soud, a došlo tak k vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud správně dovodil, že se v souzené věci jednalo o rozšíření žaloby o další žalobní bod, a nikoliv jen o upřesnění v žalobě uvedených žalobních bodů, přičemž žalobu lze rozšířit jen ve lhůtě pro podání žaloby, která však, jak již vyplynulo ze soudního spisu, uplynula. Ani v této námitce proto Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem na výše namítané skutečnosti nebyl dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušit. Nejvyšší správní soud přezkoumal i všechny námitky, rozvádějící tvrzení stěžovatele, obsažená v rozsáhlé kasační stížnosti, avšak neshledal naplnění ani jednoho z označených stížnostních důvodů. Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení § 107 s. ř. s. Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Martin Šmerda, byl ustanoven soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle § 35 odst. 7 a § 60 odst. 1 v návaznosti na § 120 s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši 2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby (á 1000 Kč - § 11 odst. 1 b/ ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - § 13 odst. 3 téže vyhlášky). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky. V Brně dne 5. dubna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu