publiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Verbální útoky rodičů vůči žadatelce o azyl, jejichž důvodem byla známost a plá- novaný sňatek žadatelky s partnerem jiného náboženského vyznání, nelze pokládat za pronásledování ve smyslu $ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Za pronásledování či odůvodněný strach z něho by v daných souvislostech mohla být pokládána jen ta- ková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo k perzekuci osob pro je- jich náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat jednotliv- cům ochranu před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání.
publiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Verbální útoky rodičů vůči žadatelce o azyl, jejichž důvodem byla známost a plá- novaný sňatek žadatelky s partnerem jiného náboženského vyznání, nelze pokládat za pronásledování ve smyslu $ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Za pronásledování či odůvodněný strach z něho by v daných souvislostech mohla být pokládána jen ta- ková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo k perzekuci osob pro je- jich náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat jednotliv- cům ochranu před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka dne 29. 5. 2001 podala žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že se chtěla vdát za svého snoubence. Její rodiče však byli proti tomu, protože rodiče snoubence vyznávají jeho náboženství. Proto odešla. Do Protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatelka specifikovala uvedené skutečnosti, když z její výpovědi vyplynulo, že její přítel byl řecké národnosti a katolického vyznání, zatímco stěžovatelka je pravoslavná křesťanka, a proto rodiče obou partnerů byli proti jejich zamýšlenému sňatku. Do ČR přijela za svým snoubencem, který zde již pracoval. Doma se se svými problémy na nikoho neobrátila, při návratu do vlasti se obává pouze výčitek a nadávek ze strany matky.
Podle § 12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Na základě § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem. Stěžovatelkou tvrzené pronásledování z důvodu rozporů se svými, popř. i partnerovými, rodiči ohledně plánovaného sňatku nemůže Nejvyšší správní soud akceptovat, neboť v jejím případě se nejedná o pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že důvodem rozporu je odlišné náboženské vyznání stěžovatelky a jejích rodičů na jedné straně, a stěžovatelčina přítele a jeho rodičů na druhé straně. Za pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu by mohla být v daných souvislostech považována jen taková situace, kdy ze strany orgánů státní moci dochází k persekuci osob z důvodu jejich náboženské orientace, popř. by na Ukrajině docházelo ze strany veřejné moci k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou, odůvodněnou netolerancí k jejich náboženskému vyznání. Ze správního spisu však jednoznačně vyplývá, že stěžovatelčiny problémy spočívaly pouze ve verbálních útocích ze strany rodičů, přičemž daný stav se nepokoušela jakkoliv řešit, takže poukazuje-li stěžovatelka na neschopnost státních orgánů na Ukrajině poskytnout ji dostatečnou ochranu, jedná se o ryze účelovou námitku, neboť sama tyto orgány vůbec nekontaktovala. Neshody v rodině, tak jak byly popsány stěžovatelkou, neznamenají žádný zásah do oblasti lidských práv jednotlivce, jež by opodstatňovaly přiznání azylu podle § 12 zákona o azylu. Rovněž pokud žalovaný neposoudil výše uvedený skutkový stav jako hodný zvláštního zřetele a nepřiznal stěžovatelce právo na tzv. humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu, nelze než konstatovat, že v posuzovaném případě nedošlo k překročení mezí správního uvážení, jakožto výsostného nástroje v rozhodování žalovaného.
K uvedenému lze ještě poznamenat, že nelze připustit, aby byl azyl využíván jako nástroj pro řešení osobních konfliktů, které jsou řešitelné mnoha jinými prostředky, neboť pokud by bylo toto připuštěno, institut azylu jako výjimečného prostředku ochrany osob, jimž je upírána ochrana státem původu, by šlo nad rámec účelu, pro který Česká republika zákon tohoto typu přijala.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení § 107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením § 56 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu