4 Azs 284/2024

4 Azs 284/2024- 48 - text

4 Azs 284/2024-50 pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Smetanky v právní věci žalobce: O. J. F., zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 10. 2024, č. j. KRPA-325979-10/ČJ-2024-000022-ZZC, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 13 A 49/2024-20,

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. et. Mgr Markovi Čechovskému se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 12.270 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 10. 2024, č. j. KRPA-325979-10/ČJ-2024-000022-ZZC, podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodla o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, a to na dobu 90 dnů v souladu s § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 13 A 49/2024-20, zamítl jako nedůvodnou.

[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, v níž navrhl jeho zrušení i zrušení rozhodnutí žalované. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

[5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.

[6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

[7] Městský soud v prvé řadě shrnul skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Podle něho rozhodnutí žalované nebylo paušalizované či nedostatečně individualizované. Žalovaná dostatečně odůvodnila nemožnost uložení každého jednotlivého zvláštního opatření za účelem vycestování. Vycházela z toho, že se stěžovatel zdržoval na adrese, kde přebývá s kamarády bez nájemní smlouvy, na území České republiky nemá žádný majetek a nic jej neváže k aktuálnímu místu pobytu. Městský soud zdůraznil, že na základě předchozího chování stěžovatele existuje vysoké riziko, že stěžovatel nebude rozhodnutí o správním vyhoštění respektovat a bude se před jeho realizací skrývat nebo se mu vyhýbat. Stěžovateli je známo, že v České republice pobýval neoprávněně a porušil opakovaně zdejší zákony. Finanční situace stěžovatele neumožňuje složení kauce a není nikdo, kdo by ji za něj mohl složit. Nelze předpokládat, že stěžovatel bude dodržovat povinnost osobně se hlásit ve stanovené době na policii, neboť v minulosti mu toto opatření bylo uloženo, přičemž jej nerespektoval. V takové situaci je neúčelné rovněž uložit stěžovateli opatření zdržovat se na místě stanoveném policií. Městský soud také poukázal na fakt, že stěžovatel byl během svého pobytu v České republice již dvakrát ve výkonu trestu odnětí svobody za drogovou trestnou činnost. Na základě popsaných skutečností je zjevné, že stěžovatel nerespektuje zdejší zákony a neskýtá žádnou záruku, že by respektoval případná mírnější opatření. Žalovaná řádně zdůvodnila, proč je nezbytné zajistit stěžovatele na 90 dnů. Je totiž třeba vzít v potaz složitost výkonu správního vyhoštění. Žalovaná přihlédla k době nezbytné k ověření totožnosti stěžovatele a zajištění cestovních dokladů, přepravních dokladů a policejní eskorty. Existuje přitom reálný předpoklad realizace správního vyhoštění. Stanovená doba zajištění je běžná v případech cizinců, kteří nedisponují příslušnými doklady a pro realizaci vyhoštění je třeba zajistit eskortu, letenky a komunikaci s domovských státem. Městský soud neshledal ani namítaný vnitřní rozpor v rozhodnutí žalované.

[7] Městský soud v prvé řadě shrnul skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Podle něho rozhodnutí žalované nebylo paušalizované či nedostatečně individualizované. Žalovaná dostatečně odůvodnila nemožnost uložení každého jednotlivého zvláštního opatření za účelem vycestování. Vycházela z toho, že se stěžovatel zdržoval na adrese, kde přebývá s kamarády bez nájemní smlouvy, na území České republiky nemá žádný majetek a nic jej neváže k aktuálnímu místu pobytu. Městský soud zdůraznil, že na základě předchozího chování stěžovatele existuje vysoké riziko, že stěžovatel nebude rozhodnutí o správním vyhoštění respektovat a bude se před jeho realizací skrývat nebo se mu vyhýbat. Stěžovateli je známo, že v České republice pobýval neoprávněně a porušil opakovaně zdejší zákony. Finanční situace stěžovatele neumožňuje složení kauce a není nikdo, kdo by ji za něj mohl složit. Nelze předpokládat, že stěžovatel bude dodržovat povinnost osobně se hlásit ve stanovené době na policii, neboť v minulosti mu toto opatření bylo uloženo, přičemž jej nerespektoval. V takové situaci je neúčelné rovněž uložit stěžovateli opatření zdržovat se na místě stanoveném policií. Městský soud také poukázal na fakt, že stěžovatel byl během svého pobytu v České republice již dvakrát ve výkonu trestu odnětí svobody za drogovou trestnou činnost. Na základě popsaných skutečností je zjevné, že stěžovatel nerespektuje zdejší zákony a neskýtá žádnou záruku, že by respektoval případná mírnější opatření. Žalovaná řádně zdůvodnila, proč je nezbytné zajistit stěžovatele na 90 dnů. Je totiž třeba vzít v potaz složitost výkonu správního vyhoštění. Žalovaná přihlédla k době nezbytné k ověření totožnosti stěžovatele a zajištění cestovních dokladů, přepravních dokladů a policejní eskorty. Existuje přitom reálný předpoklad realizace správního vyhoštění. Stanovená doba zajištění je běžná v případech cizinců, kteří nedisponují příslušnými doklady a pro realizaci vyhoštění je třeba zajistit eskortu, letenky a komunikaci s domovských státem. Městský soud neshledal ani namítaný vnitřní rozpor v rozhodnutí žalované.

[8] Naproti tomu v kasační stížnosti a jejím následném doplnění stěžovatel uvedl, že se žalovaná nevypořádala s možností uložení mírnějších opatření. V žalobě namítal absenci odůvodnění závěru, že nebude spolupracovat s příslušnými orgány veřejné moci a bude mařit realizaci správního vyhoštění. Tato obava však není sama o sobě důvodem k zajištění cizince. Stěžovatel proto odkazuje na znění žaloby. Se závěry městského soudu ohledně namítané absence nutnosti zajištění ve vztahu k jeho konkrétní situaci stěžovatel nesouhlasí. Rozhodnutí žalované považuje za značně šablonovité. Městský soud aproboval závěry žalované, aniž by zjišťoval skutečnosti svědčící o nezákonnosti jejího rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že měl být řádně vyslechnut ohledně okolností jeho pobytu v České republice, neboť zjištěný skutkový stav nekoresponduje s obsahem správního spisu. V jeho případě totiž není dána důvodná obava z maření správního vyhoštění, a to s ohledem na to, že setrvával na území České republiky a čekal na rozhodnutí soudu. Žalovaná vykreslila stěžovatele v nejhorším světle, přičemž často poukazovala na protiprávní jednání spočívající v tom, že nedisponuje cestovním dokladem a nepřihlásil se k pobytu. Nevzala přitom v potaz aktuální situaci a chování stěžovatele, který spolupracuje s orgány veřejné moci. Žalované totiž sdělil svoji totožnost i informace o své sociální situaci a místě pobytu. Dále je nutné vzít v úvahu, že nikoliv každé protiprávní jednání cizince představuje ohrožení veřejného pořádku, přičemž samotný nelegální vstup a pobyt cizince na území České republiky neobstojí jako důvod pro zajištění, neboť tento institut je řešením ultima ratio.

[9] Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že kritéria přezkoumatelnosti napadený rozsudek splňuje, neboť z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, o jaké úvahy se opírají závěry městského soudu, který se rovněž vypořádal s podstatou stěžovatelovy argumentace. Pouhý nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 163). Nepřezkoumatelnost není ani projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, nýbrž objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 35).

[10] Stěžovatel ve zbytku kasační stížnosti brojí proti způsobu, jakým žalovaná, resp. městský soud, vyhodnotily skutkové okolnosti. Namítá, že v jeho případě není zajištění adekvátním prostředkem, přičemž nebyla dostatečně posouzena možnost uložení alternativních opatření a městský soud v tomto ohledu nekriticky aproboval závěry žalované.

[11] Nejvyšší správní soud přisvědčuje argumentaci stěžovatele v tom smyslu, že institut zajištění má působit jako prostředek ultima ratio. Tento názor vychází z judikatury, která uvádí, že „zajištění cizince nesmí být automatismem, a to ani v případech, kdy nerespektoval předchozí rozhodnutí o vyhoštění. Naopak aplikace zvláštních opatření musí mít v souladu se zásadou proporcionality vždy přednost před zajištěním cizince, kteréžto opatření, zasahující velmi citelně do ústavně zaručeného práva cizince na osobní svobodu, může být uplatněno teprve jako ultima ratio, pokud zvláštní opatření nelze vůbec uložit nebo pokud je zřejmé, že takové opatření v dané věci nemůže účinně zajistit plnění povinností cizincem, především povinnosti vycestovat z území v případě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4 Azs 284/2020 19, bod 19).

[12] Podle další judikatury Nejvyššího správního soudu však „uložení mírnějšího opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z něj plynoucí (subjektivní složka), a zároveň neexistuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění (objektivní složka); nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložit zvláštní opatření za účelem vycestování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 10 Azs 102/2016 56). Posouzení toho, zda uložené opatření splní svůj účel, leží na správním orgánu, který musí své úvahy promítnout rovněž do odůvodnění svého rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 11/2012 74, ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 107/2012 40, nebo ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 51).

[13] V případě stěžovatele je přitom dána obava, že bude mařit realizaci uloženého správního vyhoštění. To už ostatně učinil, neboť mu bylo rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 1. 7. 2023 uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 3 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 29. 2. 2024, č. j. CPR-33120-10/ČJ-2023-930310-V237. Následnou žalobu městský soud zamítl rozsudkem ze dne 22. 4. 2024, č. j. 4 A 9/2024-29, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2024. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 6. 2024, č. j. 5 Azs 131/2024-24, odmítl pro nepřijatelnost. Je tedy zřejmé, že stěžovatel od června 2024 pobýval na území České republiky i přes pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění. Toto rozhodnutí nerespektoval, přičemž byl dne 16. 10. 2024 zajištěn hlídkou Policie České republiky.

[14] Na této skutečnosti nemůže nic změnit tvrzení stěžovatele, že vyčkával na rozhodnutí o podaném odvolání, přičemž ztratil kontakt na advokáta a o pravomocném rozhodnutí tak nevěděl. I kdyby kasační soud připustil, že je toto tvrzení pravdivé, je v zájmu stěžovatele, aby se zajímal o své záležitosti. V opačném případě nemůže těžit z vlastní liknavosti. Obdobně nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že jeho zajištění nebylo na místě s ohledem na skutečnost, že policii sdělil svoji totožnost, informace o své sociální situaci a místě pobytu. Takto totiž postupoval až v rámci podání vysvětlení po zajištění policií (viz protokol o podání vysvětlení ze dne 16. 10. 2024, č. j. KRPA-325979-9/ČJ-2024-000022-ZZC). Sdělení těchto informací rovněž neposkytuje žádnou záruku, že by se stěžovatel dobrovolně podřídil realizaci správního vyhoštění, ostatně do svého zajištění žádnou součinnost neposkytl. Ani uvedení konkrétní pobytové adresy nepřeváží souhrn dalších okolností případu stěžovatele. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na vlastní judikaturu, dle níž „při hodnocení toho, zda uložením zvláštního opatření nebude zmařen výkon správního vyhoštění, je možno odlišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení o správním vyhoštění, a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, přičemž cizinec území České republiky neopustil, ačkoli k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoštění povinen. Zatímco v prvním zmíněném případě není zcela jisté, že správní vyhoštění bude vůbec uloženo, a správní orgán hodnotí z informací o dosavadním jednání cizince, zda není dáno nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění bude mařen ze strany cizince, ve druhém zmíněném případě je situace odlišná v tom smyslu, že již existují konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě rozhodnutí o správním vyhoštění“ (srov. rozsudek ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 34, či ze dne 15. 2. 2017, č. j. 2 Azs 281/2016 50).

[14] Na této skutečnosti nemůže nic změnit tvrzení stěžovatele, že vyčkával na rozhodnutí o podaném odvolání, přičemž ztratil kontakt na advokáta a o pravomocném rozhodnutí tak nevěděl. I kdyby kasační soud připustil, že je toto tvrzení pravdivé, je v zájmu stěžovatele, aby se zajímal o své záležitosti. V opačném případě nemůže těžit z vlastní liknavosti. Obdobně nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že jeho zajištění nebylo na místě s ohledem na skutečnost, že policii sdělil svoji totožnost, informace o své sociální situaci a místě pobytu. Takto totiž postupoval až v rámci podání vysvětlení po zajištění policií (viz protokol o podání vysvětlení ze dne 16. 10. 2024, č. j. KRPA-325979-9/ČJ-2024-000022-ZZC). Sdělení těchto informací rovněž neposkytuje žádnou záruku, že by se stěžovatel dobrovolně podřídil realizaci správního vyhoštění, ostatně do svého zajištění žádnou součinnost neposkytl. Ani uvedení konkrétní pobytové adresy nepřeváží souhrn dalších okolností případu stěžovatele. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na vlastní judikaturu, dle níž „při hodnocení toho, zda uložením zvláštního opatření nebude zmařen výkon správního vyhoštění, je možno odlišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení o správním vyhoštění, a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, přičemž cizinec území České republiky neopustil, ačkoli k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoštění povinen. Zatímco v prvním zmíněném případě není zcela jisté, že správní vyhoštění bude vůbec uloženo, a správní orgán hodnotí z informací o dosavadním jednání cizince, zda není dáno nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění bude mařen ze strany cizince, ve druhém zmíněném případě je situace odlišná v tom smyslu, že již existují konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě rozhodnutí o správním vyhoštění“ (srov. rozsudek ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 34, či ze dne 15. 2. 2017, č. j. 2 Azs 281/2016 50).

[15] Stěžovatel ke své situaci dále uvádí, že nelegální vstup a pobyt cizince na území české republiky není sám o sobě adekvátním důvodem zajištění. K tomu Nejvyšší správní soud upozorňuje, že toto nebyla jediná skutečnost, na níž se zakládaly závěry o neúčelnosti uložení mírnějších opatření. Stěžovatel zcela pomíjí, že žalovaná, resp. městský soud vycházely také z toho, že stěžovatel byl již dvakrát odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody v souvislosti s drogovou trestnou činností, jakož i dalších shora popsaných skutečností. Nadto stěžovatel již v minulosti neplnil podmínky stanovené zvláštním opatřením podle § 123 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Není tedy důvod se domnívat, že by stanovené podmínky dodržoval, a to tím spíše, že již bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění stěžovatele, jemuž se nepodřídil. Je tedy zřejmé, že městský soud posoudil individuální situaci stěžovatele na základě všech relevantních informací vyplývajících ze správního spisu a v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.

[16] Pro úplnost Nejvyšší správní soud ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že měl být řádně vyslechnut ohledně jeho pobytové situace, podotýká, že toto žalovaná učinila v rámci podání vysvětlení (viz protokol č. j. KRPA-325979-98/ČJ-2024-000022-ZZC). Ostatně sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že žalované tyto skutečnosti sdělil. Jestliže se domnívá, že jej měl následně vyslechnout městský soud, neuvádí žádný konkrétní důvod, proč by tak měl učinit. V žalobě ani později nevznesl návrh na ústní projednání věci, resp. na jeho výslech. Současně městský soud nebyl povinen stěžovatele vyslechnout z úřední povinnosti a následně konfrontovat správnost skutkových zjištění žalované s obsahem takto získané výpovědi. Za těchto okolností je zcela správné, vycházel-li městský soud z dokumentů obsažených ve správním spisu.

[17] S ohledem na shora uvedené skutečnosti je možné konstatovat, že městský soud rozhodl zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, přičemž se nedopustil ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. zmíněné usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 8 As 287/2020, část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu svých nákladů. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že procesně úspěšné žalované nevznikly náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[18] Nejvyšší správní soud ustanovil usnesením ze dne 9. 1. 2025, č. j. 4 Azs 284/2024-22, zástupcem stěžovatele advokáta Mgr. et. Mgr. Marka Čechovského. Ustanovenému zástupci přísluší za zastupování stěžovatele odměna a náhrada hotových výdajů (náklady nese stát). Ze spisu vyplývá, že ustanovenému zástupci náleží odměna za dva úkony právní služby, a to za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustaven soudem, a sepsání doplnění kasační stížnosti ze dne 11. 2. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“]. Za tyto úkony právní služby mu náleží odměna podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 [viz čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou se mění advokátní tarif] ve výši 4.620 Kč za každý z nich, tj. 9.240 Kč. Ke každému úkonu právní služby se přiznává náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč, tj. celkem 900 Kč. Odměna advokáta za zastupování v řízení o kasační stížnosti tak činí částku 10.140 Kč. Z údajů obsažených v databázi České advokátní komory vyplývá, že ustanovený zástupce vykonává advokacii jako společník AK Čechovský & Václavek, s.r.o., IČO 24237639, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 (také podání doručená Nejvyššímu správnímu soudu jsou opatřena hlavičkou uvedené společnosti). Tato společnost je podle údajů uvedených v Administrativním registru ekonomických subjektů, zřízeným Ministerstvem financí, plátkyní DPH, a proto byla výše odměny zvýšena o 2.130 Kč, což odpovídá po zaokrouhlení sazbě 21 % z částky 10.140 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková odměna ve výši 12.270 Kč bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 20. března 2025

JUDr. Jiří Palla předseda senátu